Kapitola 4
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
DENÍK JONATHANA HARKERA (Pokračování) Probudil jsem se na svém loži. Pokud to tedy nebyl sen, musel mě sem donést hrabě. Pokoušel jsem se ujasnit si to, nepodařilo se mi však dospět k žádnému jednoznačnému závěru. Jistě, měl jsem určité drobné důkazy, například můj oblek ležel vedle postele urovnán jinak, než je mým zvykem. Hodinky ještě nebyly nataženy a já je vždycky pečlivě natahuji těsně před spaním, a mnoho dalších maličkostí.
Jenže tohle všechno nejsou žádné důkazy, může to být totiž pouze jen svědectví toho, že má mysl není v normálním stavu, a já přece jen jsem z nejrůznějších důvodů nadmíru rozrušen. Musím pátrat po nějakém důkazu. Jedno mě těší: jestliže mě sem donesl a svlékl sám hrabě, pak jistě velmi spěchal, protože v mých kapsách zůstalo vše, jak bylo. Tenhle deník by jistě byl pro něj tajemstvím, které by nedokázal odhalit. Ale buď by si ho vzal, nebo ho zničil. A tak se teď rozhlížím po tomto pokoji; vždyť je to moje útočiště, i když mě předtím naplňoval takovým strachem. Nic totiž nemůže být hrůznější než ty strašné ženy, které hodlaly – které hodlají – vysát mi krev.
18. května. – Sešel jsem dolů prohlédnout si ten pokoj znovu za denního světla, protože musím poznat pravdu. Došel jsem ke dveřím na konci schodiště, ale byly zavřeny. Někdo je tak prudce zarazil do veřejí, až se třísky odštíply. Všiml jsem si, že závora nebyla zastrčena, ale dveře byly zamčeny zevnitř. Zřejmě to tedy nebyl sen, a podle tohoto předpokladu se musím zařídit.
19. května. – Jsem jasně v pasti. Včera večer mě hrabě vyzval tím nejlichotivějším způsobem, abych napsal tři dopisy. Jedním mám oznámit, že má práce tady je téměř u konce a že se za několik dní vydám na zpáteční cestu; druhým, že odjíždím příštího rána od data dopisu, a třetím, že jsem opustil zámek a přijel do Bystřice. Rád bych se byl vzepřel, usoudil jsem však, že v dané situaci, kdy jsem tak naprosto v jeho moci, by bylo šílené pustit se s ním do otevřeného sporu, a odmítnout by znamenalo vzbudit jeho podezření a přivolat jeho hněv. Hrabe si je vědom, že toho vím až příliš a že nesmím zůstat naživu, protože by to pro něj bylo nebezpečné. Mou jedinou nadějí je tedy získat čas. Třeba se něco přihodí, co mi umožní útěk.
V jeho očích jsem objevil rodící se odlesk stejné zběsilosti, jakou projevil, když odstrčil onu plavovlasou ženu. Vysvětlil mi, že pošta jezdí zřídka a nepravidelně a že moje dopisy zaručeně mé přátele uklidní. Velmi důrazně mě ujišťoval, že ony dva dopisy dá pozdržet v Bystřici až do mého skutečného odjezdu, protože je možné, že snad svůj pobyt náhodou prodloužím. Odmítnutí by znamenalo vyvolat další podezření; proto jsem s ním naoko souhlasil a otázal se, jaká data mám do dopisů napsat. Chvíli uvažoval a pak řekl: „Do prvního 12. června, do druhého 19. června a do třetího 29.
června.“
Znám teď dobu, která je mi vymezena k životu. Bůh mi pomoz!
28. května. – Naskytla se mi naděje na útěk nebo alespoň na možnost poslat domů zprávu. Do zámku přišla tlupa Szganyů a táboří na nádvoří. Je to cikánský kmen a vypsal jsem si o nich několik poznámek.
Žijí pouze v této zemi, i když jsou spřízněni s cikány z celého světa. V Uhrách a Transylvánii jich žijí tisíce a jsou téměř zcela bezprávní. Obyčejně se svěřují pod ochranu některého velmože neboli bojara a přebírají jeho jméno. Neznají strach, nemají žádné náboženství, věří jen v pověry a ovládají pouze vlastní nářečí cikánského jazyka.
Napíši domů několik dopisů a pokusím se Szganye přimět, aby je odeslali. Už jsem na ně zavolal z okna a upozornil na svou existenci.
Smekli klobouky, ukláněli se a různě posunkovali, jenže stejně jsem jim nerozuměl o nic víc, než kdyby něco říkali...
Ty dopisy jsem už napsal. Psaní Mině je těsnopisem a pana Hawkinse jen prosím, aby se s ní spojil. Jí jsem vysvětlil svou situaci, ovšem bez hrůz, které si třeba jenom namlouvám. K smrti by ji vyděsilo, kdybych jí odhalil své pocity. A jestliže se mi dopisy nepodaří odeslat, hrabě alespoň nepozná ani mé tajemství, ani rozsah mých poznatků...
Ty dopisy jsem odevzdal; vyhodil jsem je mřížemi v okně spolu se zlaťákem a posunky jsem cikánům naznačil, aby je odeslali. Muž, který je chytil, je přitiskl k srdci, uklonil se, a pak je vložil na dno své čapky. Víc jsem udělat nemohl. Vkradl jsem se zpět do studovny a pustil se do četby. Hrabě stále nešel, a tak jsem si psal do deníku...
Hrabě přišel. Posadil se ke mně, začal rozlepovat mé dopisy a svým nejklidnějším hlasem mi řekl: „Szganyové mi dali tyto dopisy a já se o ně, ač nevím, odkud pocházejí, rozhodně postarám. Hle!“ – zřejmě si ho už prohlédl – „jeden je od vás pro mého přítele Petera Hawkinse, a druhý“ – tu, jak rozevřel obálku, spatřil záhadné značky, rysy mu výhružně ztvrdly a v očích se mu zlostně zablýsklo – „druhý je cosi odporného, urážka přátelství a pohostinství! Není podepsán.
Tak! Nemůže nám tedy na něm záležet!“ Vaše dopisy jsou pro mě posvátné. Jistě odpustíte, příteli, že jsem neúmyslně zlomil pečeť. Nevložíte ho znovu do obálky?“
Asi za hodinu či dvě vešel hrabě tiše do mého pokoje. Jeho příchod mě vzbudil, usnul jsem totiž na pohovce. Byl velice zdvořilý, měl dobrou náladu a zjistiv, že jsem spal, prohlásil: „Ale, příteli, přemohla vás únava? Odeberte se tedy na lůžko. Tam je odpočinek nejzaručenější. Dnes večer nebudu mít asi potěšení rozmlouvat s vámi, čeká mě totiž mnoho práce, ale vy prosím spěte.“
Odešel jsem do svého pokoje, ulehl a kupodivu jsem spal beze snů. I zoufalství má své klidné chvíle.
31. května. – Když jsem se dnes ráno probudil, řekl jsem si, že si vezmu ze zavazadla několik dopisních papírů a obálek a nechám si je v kapse pro případ, že by se mi naskytla příležitost k napsání dopisů.
Ale nové překvapení, nový otřes!
Nebyl tam jediný kousek papíru, a zároveň zmizely všechny mé poznámky, záznamy o železničních spojích a dopravě, můj akreditiv, prostě všechno, co jsem mohl potřebovat, jakmile by se mi snad podařilo dostat se ze zámku. Chvíli jsem seděl a uvažoval a pak mě napadlo prohledat lodní kufr a skříň, kam jsem uložil šatstvo.
Oblek, v němž jsem cestoval, zmizel, a s ním svrchník a přikrývka.
Nikde jsem po nich nenašel ani stopu. Zřejmě další zlotřilý kousek...
17. června. – Dnes ráno jsem seděl na pelesti postele a lámal si hlavu. Vtom jsem zaslechl práskání bičů a dusot kopyt, jak se koně hnali vzhůru kamenitou cestou k nádvoří. Pln radosti jsem přiskočil k oknu a spatřil, jak na nádvoří vjíždějí dva velké žebřiňáky; každý táhlo osm statných koní. Na kozlících seděly dvojice Slováků, s širokými klobouky, s opasky posetými velkými cvočky, ve špinavých ovčích kožiších a holínkách. V rukou třímali jako obvykle dlouhé sekyrky. Řekl jsem si, že by vchod do hlavní haly mohl být pro ně otevřen, a rozběhl jsem se proto ke dveřím, abych sešel dolů. Další otřes: dveře byly zvenčí zamčeny.
Přiskočil jsem proto k oknu a zavolal na ně. Nechápavě ke mne vzhlédli a ukazovali na mě, jenže právě v tomto okamžiku vyšel hejtman Szganyů, a když je viděl, jak ukazují na mé okno, prohodil k nim několik slov, která je rozesmála. Od toho okamžiku je už žádný můj pokus, žádné žalostné volání nebo zoufalá prosba nepřiměly, aby se na mě alespoň podívali. S rozhodným výrazem se ode mne odvraceli.
Na žebřiňácích byly naloženy velké, podlouhlé bedny s držadly z tlustého provazu. Byly zřejmě prázdné; usuzuji tak podle lehkosti, s níž je Slováci sundávali, i podle dutého rachotu, který vydávaly, jak je vlekli po zemi. Když je Slováci všechny složili a nakupili v jednom koutě nádvoří na velkou hromadu, dostali od Szganyů nějaké peníze, poplivali je, aby jim přinesly štěstí, a loudali se zpět ke kozlíkům.
Krátce nato jsem slyšel, jak v dálce doznívá práskání jejich bičů.
24. června, před úsvitem. – Včera v noci mě hrabě brzy opustil a zamkl se ve svém pokoji. Jakmile jsem sebral odvahu, vyběhl jsem točitými schody a vyhlédl z okna vedoucího na jih. Říkal jsem si, že počkám, až se hrabě objeví – něco se totiž děje. Szganyové táboří někde v zámku a konají nějaké práce. Vím to proto, že chvílemi ke mně zdáli dolehne tlumený zvuk krumpáčů a rýčů, a ať už dělají cokoli, určitě jde zase o hanebnou lotrovinu.
Stál jsem u okna už téměř půl hodiny a vtom jsem uviděl, jak něco vylézá z okna pokoje hraběte Draculy. Stáhl jsem se zpátky a napínal zrak. Z okna se postupně vynořovala jeho postava a pro mne bylo další ranou zjištění, že hrabě si oblékl šaty, které jsem měl na sobě při cestě sem. Přes rameno nesl onen hrůzný pytel, který tehdy před mýma očima ty ženy odnesly. O jeho záměrech se nedalo pochybovat, a navíc v mých šatech! Pochopil jsem jeho nový hanebný plán; lidé se mají domnívat, že vidí mě, a proto být přesvědčeni, že jsem to byl já, kdo ve městech a vesnicích podával dopisy, a ke všemu mi budou místní obyvatelé připisovat všechny zločiny, jichž se hrabě třeba dopustí.
Pomyšlení, že k něčemu takovému může docházet, mi bere dech; vždyť já tu jsem zavřen jako opravdový vězeň, a přitom mi není dopřána ona ochrana zákona, jaká je právem a útěchou každého zločince.
Řekl jsem si, že vyčkám jeho návratu, a několik hodin jsem trpělivě seděl u okna. Najednou jsem si všiml, že v záři měsíčních paprsků poletují záhadné malé skvrnky. Vypadaly jako drobounká zrníčka prachu, vířily kolem dokola a shlukovaly se v mlžné chumáčky. Pohled na ně mě poněkud uklidnil a začal mě přemáhat pocit pohovy.
Pohodlněji jsem se opřel o okenní výklenek, abych se těmito vzdušnými hrátkami mohl lépe kochat.
Pojednou jsem sebou trhl – odkudsi z hloubi údolí, skrytého mému zraku, se ozvalo tiché, žalostné, poznenáhlu sílící kvílení psů.
Současně se mi zdálo, že ty poletující a v měsíční záři tančící částečky prachu na sebe berou novou podobu. Podvědomě mě něco burcovalo, abych se probudil; byla to vlastně má duše a mé napůl ochablé smysly se snažily vyhovět její výzvě. Byl jsem hypnotizován!
Skvrnky tančily rychleji a rychleji a chvějící se měsíční paprsky mě míjely a dopadaly do husté tmy za mými zády. Skvrnky se shlukovaly čím dál tím víc, až jako by se zhmotňovaly v přízračná zjevení.
Vtom jsem se úplně probudil, prudce jsem vyskočil a opět při úplném vědomí jsem s křikem utekl. V záři měsíčních paprsků se postupně zhmotňovala přízračná zjevení – ty příšerné ženy, jimž jsem byl přisouzen. Uprchl jsem, a teprve ve svém pokoji jsem se cítil poněkud bezpečněji; měsíc dovnitř nesvítil a lampa jasně zářila.
Po několika hodinách jsem uslyšel z pokoje hraběte jakési vrzání, pak vysoké, okamžitě utlumené zakvílení; nato zavládlo ticho, hluboké strašné ticho, z něhož mi tuhla krev v žilách. S bušícím srdcem jsem stiskl kliku, byl jsem však zamčen ve svém žaláři a nic jsem nemohl dělat. Posadil jsem se a bezmocně jsem se rozplakal.
Za chvíli jsem uslyšel venku z nádvoří zoufalý ženský nářek. Přiskočil jsem k oknu, prudce je otevřel a vyhlédl skrz mříže. Opravdu, stála tam jakási žena, vlasy rozcuchané, ruce přitisknuté k srdci; vypadala jako člověk úplně vyčerpaný prudkým během. Opírala se o bránu, a když v okně zahlédla mou tvář, vrhla se vpřed a výhružně na mě vykřikla: „Netvore, vrať mi mé dítě!“
Klesla na kolena, pozdvihla paže a hlasem, který mi rozdíral srdce, opakovala ta slova. Potom si rvala vlasy, bila se v prsa a zmítala se v projevech nejvyššího zoufalství. Nakonec vyskočila a vrhla se proti dveřím; nemohl jsem ji sice vidět, ale slyšel jsem, jak holýma rukama do nich tluče.
Tu jsem kdesi vysoko nad sebou, pravděpodobně na věži, zaslechl hraběte, jak svým drsným kovovým hlasem něco tiše volá. Na jeho výzvu jako by z daleka široka odpovědělo vytí vlků. Za několik okamžiků se jako řeka, která prorazí hráz, vřítila širokou branou na nádvoří smečka vlků.
Žena ani nevykřikla a vlci vyli jen krátce; zanedlouho se jeden po druhém loudali pryč, olizujíce si tlamy.
Ani mi jí nemohlo být líto; vždyť jsem věděl, co se stalo s jejím dítětem, a smrt jí byla jen vykoupením.
Co budu dělat? Co mohu dělat? Jak uniknout z toho úděsného otroctví noci a tmy a hrůzy?
25. června, ráno. – Každý, komu noc přináší utrpení, ví, jak sladké a drahé je lidskému srdci a zraku jitro. Když dnešního rána vystoupilo slunce na obloze tak vysoko, že se už přehouplo přes horní okraj široké brány proti mému oknu, připadalo mi, jako by se na oné jásavě zářné skvrně byla usadila holubice z Noemovy archy.
Strach ze mne spadl jako šat z mlžných cárů, který se rozpustil v teple dne. Musím něco podniknout, dokud mi denní světlo dodává odvahu. Včera v noci byl odeslán jeden z mých dříve datovaných dopisů, první z osudné série, která má vyhladit ze země všechny stopy mé lidské existence!
Raději na to nebudu myslet! Jednat!
Jenom v noci jsem napadán a ohrožován, jenom noc mi vždy přináší nějakou trýzeň nebo nebezpečí. Až dosud jsem hraběte za denního světla ani nezahlédl. Že by snad spal, když jiní lidé jsou vzhůru; že by bděl, když jiní lidé spí? Kdybych jen mohl vniknout do jeho pokoje! Jenže nevidím žádnou možnost. Dveře jsou neustále zamčeny, jimi to nepůjde!
Jenomže přece jen existuje jedna možnost, pokud by to ovšem člověk riskoval. Proč by někdo jiný nemohl použít stejné cesty jako on? Na vlastní oči jsem ho viděl vylézat z okna; proč bych tedy neučinil podobně a nevnikl k němu oknem? Byl by to zoufalý pokus, jenže má situace je ještě zoufalejší. Budu to riskovat! Přinejhorším to bude znamenat jenom smrt, ale člověk přece neumírá jako ovce, a snad by mě pak alespoň na onom světě nečekalo zatracení. Bůh mi pomáhej při mých činech! Jestliže neuspěji, pak sbohem, Mino; sbohem, můj věrný příteli a druhý otče; sbohem, všichni, a nakonec ještě jednou, sbohem, Mino!
Téhož dne, později. – S vypětím sil se mi to zdařilo a s boží pomocí jsem se vrátil sem do pokoje. Musím teď všechno po pořádku zaznamenat. Dokud ve mně byla odvaha, vylezl jsem rovnou z okna na jižním průčelí; venku jsem stanul na úzké kamenné římse, táhnoucí se po této straně budovy. Ze škvír mezi jednotlivými velkými, hrubě otesanými kameny smyl zub času všechnu maltu. Zul jsem si boty a pustil se na nebezpečnou cestu. Jenom jednou jsem se podíval dolů, aby mě případně nečekaný pohled na onu strašnou hloubku nepřemohl, ale od onoho okamžiku jsem tam už zrak raději nestočil.
Věděl jsem celkem dobře, kde a jak daleko je okno hraběte, a zamířil jsem k němu podle svého nejlepšího odhadu, využívaje všech výhod, které se mi naskytly. Závrať jsem necítil – byl jsem nejspíš příliš rozčilen – a za chvíli, která mi připadala směšně krátká, jsem už stál na okenním pražci a pokoušel se otevřít okno. Navýsost vzrušen jsem se skrčil a nohama napřed vklouzl dovnitř. Poohlédl jsem se po hraběti, ale čekalo mě milé překvapení. Pokoj byl prázdný! Bylo tu několik málo předmětů, které vypadaly, jako by nebyly nikdy používány; nábytek byl podobného slohu jako v jižním křídle a ležel na něm vysoko prach. Hledal jsem klíč, v zámku však netrčel, a nikde jsem ho nemohl najít. Zato jsem našel v jednom koutě velkou hromadu zlatých mincí nejrůznějších druhů, římských, britských, rakouských a uherských, a řecké i turecké peníze. Všechno bylo pokryto tenkou vrstvou prachu, jako by tam už ležely hodně dlouho. Žádná z mincí, které jsem viděl, nebyla mladší než 300 let. Byly tam také řetězy a šperky, některé z nich vykládané drahokamy, ale všechny starobylé a zašlé.
V jednom rohu byly těžké dveře. Stiskl jsem kliku; když už jsem totiž nemohl najít klíč od pokoje nebo od vnějších dveří, což bylo hlavním cílem mé prohlídky, musel jsem alespoň pokračovat v pátrání, jinak by všechno mé úsilí bylo marné. Dveře byly otevřeny a kamennou chodbou jsem se dostal k točitému schodišti, které vedlo příkře dolů. Sestupoval jsem a dával cestou pozor na každý krok, protože na schodech byla tma – světlo tam totiž vnikalo pouze skulinami v masivním zdivu. Schodiště ústilo do temné, tunelovité chodby, z níž mi zavanul v ústrety hnusný, odporný pach, pach čerstvě překopané hlíny. Procházel jsem chodbou a pach byl silnější a pronikavější. Nakonec jsem odtáhl těžké dveře, které byly pouze přivřeny, a ocitl se v rozvalinách staré kaple, kdysi zřejmě sloužící jako pohřebiště. Střecha byla zborcená a na dvou místech vedly schody dolů do krypty, ale podlaha byla nedávno překopána a hlína uložena do velkých dřevěných beden, zřejmě do těch, které dovezli Slováci. Nikdo tu nebyl a já jsem hledal nějaký další východ, jenže žádný tu nebyl. Nato jsem prozkoumal každou píď půdy, aby mi určitě nic neuniklo. Nakonec, i když jen s nejvyšším odporem, jsem sestoupil dolů do přítmí krypty. Ve dvou výklencích jsem našel pouze pozůstatky starých rakví a spoustu prachu, avšak ve třetím jsem něco objevil!
V jedné z velkých beden – bylo jich tam celkem padesát – ležel na čerstvě nakopané hlíně hrabě! Nevím, zda byl mrtev, nebo spal – oči měl totiž otevřené a strnulé, ale bez skelného povlaku smrti, z tváří mu vanulo vzdor bledosti teplo života a rty měl jako vždy rudé.
Nejevil však jedinou známku pohybu, žádný tep, žádný dech, žádný tlukot srdce. Sklonil jsem se k němu a hledal sebemenší náznak života, leč marně. Dlouho tam určitě neležel, protože pach čerstvosti vyprchá z hlíny za několik málo hodin. Vedle bedny leželo víko, provrtané na několika místech otvory. Usoudil jsem, že by mohl mít u sebe klíče, když jsem ho však chtěl prohledat, spatřil jsem jeho mrtvé oči a z nich, i když byly mrtvé a nevěděly ani o mně, ani o mé přítomnosti, vyzařovala taková nenávist, že jsem odsud uprchl. Pokoj hraběte jsem opět opustil oknem a vyškrábal se vzhůru po zdi. Po návratu do svého pokoje jsem se celý udýchaný vrhl na lůžko a pokusil se přemýšlet...
29. června. – Dneškem je datován můj poslední dopis a hrabě učinil opatření, aby prokázal jeho pravost; opět jsem ho totiž spatřil, jak opouští zámek stejným oknem a v mém obleku. Jak slézal jako ještěrka dolů po zdi, zatoužil jsem po pušce nebo jiné smrtonosné zbrani, abych ho mohl zabít. Obávám se však, že by mu asi žádná zbraň vyrobená pouhou lidskou rukou neublížila. Tentokráte jsem se neodvážil čekat, abych byl svědkem jeho návratu; bál jsem se totiž, že spatřím ty strašidelné přítelkyně. Vrátil jsem se do knihovny a tam jsem četl, až jsem usnul.
Probudil mě hrabě a hleděl na mě tím nejzavilejším pohledem, jakého je člověk schopen. Pravil: „Zítra se, příteli, musíme rozloučit. Vy se vrátíte do své krásné Anglie, já k určitému dílu, které možná skončí tak, že se už nikdy neuzříme. Váš dopis domů byl odeslán, zítra tu nebudu, všechno však bude připraveno pro vás odjezd. Ráno přijedou Szganyové, kteří tu mají něco na práci, a s nimi také Slováci. Po jejich odjezdu vás můj kočár dopraví do Borgoského průsmyku, kde přesednete do dostavníku jedoucího z Bukoviny do Bystřice. Přesto doufám, že vás spatřím ještě častěji na zámku Dracula.“ Nevěřil jsem mu a rozhodl jsem se, že podrobím jeho upřímnost zkoušce. Upřímnost! Napsat toto slovo v souvislosti s takovým netvorem zní jako znesvěcení. Bez obalu jsem se ho zeptal: „Proč nemohu odjet dnes večer?“
„Protože, můj drahý pane, jsem musel kočího a koně poslat pryč.“
„Jenže já bych ochotně šel i pěšky. Chci okamžitě pryč.“ Hrabě se usmál, tak úkosem, poťouchle a ďábelsky, že jsem nezapochyboval, že pod jeho úlisností se skrývá nějaký uskok. Otázal se: „A vaše zavazadla?“
„Nezáleží mi na nich. Mohu si pro ně poslat později.“
Hrabě vstal a s tak roztomilou dvorností, že jsem svým očím nevěřil, jak pravdivě působila, prohlásil: „Vy Angličané máte úsloví, které je blízké mému srdci, protože vyjadřuje, čím se řídíme my bojaři: ‚Při příchodu hosta uvítej, v odchodu ho nezdržuj!’ Pojďte se mnou, milý mladý příteli. Ani hodinu nebudete setrvávat v mém domě proti své vůli, byť i mne mrzí váš odchod a vaše náhlá tužba odejít. Pojďte!“ Uchopil lampu a s majestátní vážností scházel přede mnou dolů po schodišti a kráčel přes halu. Náhle se zastavil.
„Poslouchejte!“
Zcela nablízku se ozvalo vytí vlků. Vytrysklo v okamžiku, kdy natáhl paži, tak, jak se náhle rozehraje velký orchestr na znamení dirigentovy taktovky. Za okamžik přistoupil majestátním krokem ke dveřím, odtáhl bytelné závory, vyhákl těžké řetězy a začal dveře otvírat.
K svému nesmírnému údivu jsem si uvědomil, že nebyly zamčeny.
Podezíravě jsem se rozhlédl kolem, ale nikde žádný klíč.
Jak se dveře otevíraly, vlci venku začali výt hlasitěji a vztekleji a v pootevřených dveřích se objevily jejich rudé tlamy s vyceněnými tesáky i pracky s ostrými drápy, připravené ke skoku. Pochopil jsem, že teď odporovat hraběti je marné. Dokud ovládá takové spojence, jsem zcela bezmocný. Jenže dveře se pomalu otevíraly dál a v nich se rýsovala pouze postava hraběte. Náhle mi napadlo, že snad tohle má být chvíle i způsob mého zániku: mám být vydán vlkům, a to z vlastního popudu. Tenhle nápad byl vskutku ďábelsky zlotřilý a hodný hraběte. V posledním záchvěvu naděje jsem zvolal: „Zavřete dveře! Počkám do zítřka!“ a sevřel jsem obličej do dlaní, abych skryl slzy zklamání. Jediným máchnutím silné paže přirazil hrabě dveře a síní se dunivě rozlehlo zarachocení velkých závor, zapadnuvších zpět na místo.
Mlčky jsme se vrátili do knihovny a za jednu či dvě minuty jsem se odebral do svého pokoje. Když jsem se ještě jednou ohlédl, spatřil jsem hraběte Draculu, jak mi posílá rukou polibek. V očích mu zářil rudý plamínek triumfu a na rtech mu pohrával úšklebek, na který by mohl být hrdý sám Jidáš v pekle.
Chystal jsem se ulehnout, a tu se mi zazdálo, že se za dveřmi ozývá nějaký šepot. Tiše jsem k nim přistoupil a naslouchal. Pokud mě sluch neklamal, slyšel jsem hraběte říkat: „Zpátky, zpátky, tam, kam patříte! Váš čas ještě nenadešel! Mějte trpělivost! Zítra v noci, zítra v noci bude váš.“ Ozvalo se tiché, sladké chichotání; v záchvatu vzteku jsem prudce otevřel dveře a venku spatřil ty tři hrozné ženštiny. Olizovaly si rty. Sotva mě uviděly, odporně se rozesmály a utekly.
Vrátil jsem se dovnitř a klesl na kolena. Je tedy můj konec už tak blízký? Zítra! Zítra! Bože, pomoz mně i těm, jimž jsem drahý!
30. června, ráno. – Toto jsou možná poslední slova, která do deníku zapisuji. Spal jsem téměř až do úsvitu, a když jsem se probudil, vrhl jsem se na kolena; usoudil jsem totiž, že má-li už smrt přijít, musí mě najít připraveného.
Konečně jsem pocítil onu nepatrnou změnu v ovzduší a poznal, že nastalo ráno. Potom se ozvalo kýžené zakokrhání a já jsem si byl jist, že už jsem v bezpečí. S radostí v srdci jsem otevřel dveře a seběhl dolů do haly. V noci jsem byl svědkem, že dveře byly nezamčené a cesta k úniku otevřená. Rukama třesoucíma se nedočkavostí jsem vyhákl řetězy a odtáhl mohutné závory.
Jenže dveře se nechtěly pohnout. Zmocnilo se mě zoufalství.
Lomcoval jsem jimi a lomcoval, a cloumal tak dlouho, až se vzdor své masívnosti roztřásly ve veřejích. A tu jsem zahlédl, že zámek je zapadlý. Hrabě je po mém odchodu zamkl.
Zmocnila se mě zběsilá touha získat za každou cenu klíč a rozhodl jsem se okamžitě znovu slézt po zdi dolů a vniknout do pokoje hraběte.
Ať mě třeba zabije, ale teď mi smrt připadala jako nejmírnější zlo. Bezodkladně jsem vyběhl k východnímu oknu a sešplhal se jako předchozího dne dolů po zdi do pokoje hraběte Draculy. Jak jsem očekával, byl prázdný. Žádný klíč jsem nikde neviděl, jen hromada zlata tam stále ještě byla. Vyšel jsem dveřmi v rohu pokoje a dostal se točitým schodištěm a tmavou chodbou do staré kaple. Nyní jsem už dobře věděl, kde najít netvora, jehož jsem hledal.
Velká bedna stála na stejném místě, těsně při zdi, ale tentokrát byla přikryta víkem. Nebylo přibito, hřebíky však byly připraveny na místech, kde měly být zatlučeny. Byl jsem si vědom, že musím hrabete prohledat, abych našel klíč; odklopil jsem proto víko a opřel je o zeď. A to, co jsem spatřil, naplnilo mou duši hrůzou. Hrabe tam ležel, jenže vypadal, jako by byl omládl; bílé vlasy a knír změnily barvu – teď byly už jenom našedlé, tváře měl plnější a bílou pletí prosvítal rubínově červený podklad. Ústa byla rudější než jindy, protože rty měl potřísněny kapkami čerstvé krve, která mu stekla z koutků úst na bradu a krk. Víčka a váčky pod očima byly naběhlé a tmavé, uhrančivé oči se v nich málem ztrácely. Jeho celá odporná bytost jako by prostě byla přesycena krví; ležel tam jako hnusná pijavice, unavená, protože se přejedla. Sklonil jsem se nad něj, abych se ho dotkl, odpor mě roztřásl a všechny smysly se mi při tomto dotyku bouřily. Musel jsem ho však prohledat, jinak jsem byl ztracen a příští noc bych mohl být předhozen oněm strašným ženštinám k hostině podobné té, jakou si uspořádaly nedávno. Prohmatal jsem ho po celém těle, ale klíč jsem nikde nenašel. Napřímil jsem se tedy a pohlédl na hraběte. Na napuchlém obličeji mu pohrával posměšný úšklebek; doháněl mě téměř k šílenství. Tomuhle tvoru tedy napomáhám při přestěhování do Londýna, aby tam mezi četnými milióny londýnských obyvatel mohl po mnoho příštích století ukájet touhu po krvi a vytvářet nový a stále se rozrůstající okruh polodémonů, tyjících z bezmocných. Už jen ta představa mě doháněla k šílenství. Přemohla mě nesmírná touha zbavit svět takového netvora. Po ruce nebyla žádná smrtící zbraň, uchopil jsem proto lopatu, s níž dělníci plnili bedny, pozdvihl ji do výše a hranou dolů ji prudce spustil na nenáviděnou tvář. V téže chvíli se hlava otočila a na mě se upřely oči, v nichž plápolala baziliščí nenávist. Jejich pohled mě ochromil, lopata se stočila, svezla se po obličeji a sekla hraběte hluboko do čela. Pak mi vypadla z ruky na bednu, a jak jsem ji odtahoval, zachytila okrajem víko, to spadlo zpět a skrylo celou tu hrůzu mému zraku. Poslední, co jsem viděl, byl napuchlý, krví zbrocený obličej, zrůzněný tak zlovolným šklebem, že patřil do nejspodnějšího kruhu pekla.
Lámal jsem si hlavu, co dál, ale mozek jako bych měl v jednom ohni a jenom jsem prostě čekal, zatímco se ve mně pomalu šířil pocit zoufalé beznaděje. Tu jsem v dáli zaslechl cikánskou píseň; rozjařené hlasy se blížily a zpěv podmalovávalo drkotání těžkých kol a práskání biče. Přijížděli Szganyové a Slováci, o nichž hrabě mluvil. Naposledy jsem se rozhlédl a podíval na bednu, v níž leželo odporné tělo.
Pak jsem odtud utekl a uchýlil se do pokoje hraběte, pevně rozhodnut vyběhnout v okamžiku, až se dveře haly otevřou. Napjatě jsem naslouchal a uslyšel, jak dole zaskřípal klíč ve velkém zámku a těžké dveře znovu zapadly. Buď tedy existuje nějaký další vchod, nebo někdo měl klíč od jiných zamčených dveří. Pak se ozval zvuk mnoha kroků, rozléhajících se a postupně mizících v některé z chodeb a odrážejících se mnohonásobnou ozvěnou. Obrátil jsem se a chtěl seběhnout opět dolů ke kryptě, kde bych snad nalezl onen další vchod; jenže vtom se přihnal mohutný závan větru a tak prudce přirazil dveře vedoucí k točitému schodišti, až se z prahu zdvihl oblak prachu.
Přiskočil jsem k nim, abych je otevřel, ani se však nepohnuly. Znovu jsem byl vězněm a zhoubná síť se kolem mne neúprosně uzavírala.
Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, doléhá ke mně zezdola hřmot mnoha dupajících nohou a skřípání těžkých předmětů, někam ukládaných – zřejmě oněch beden naložených hlínou. Také je slyšet údery kladiv; nejspíš právě přitloukají jedno víko. Teď slyším dusot těžkých kroků v síni, doprovázený šoupáním mnoha nohou.
Dveře se zavírají, řinčí řetězy, právě skřípe klíč v zámku. Teď slyším, jak ho někdo vytahuje, nyní se otevírají a zavírají další dveře.
Slyším vrzání zámku a závor.
Pozor! Po nádvoří dolů po kamenité cestě drkotají těžká kola, biče práskají a zpěv Szganyů pomalu mizí v dáli.
Jsem v zámku sám s těmi strašnými ženami. Br! Mina je také žena, ale s nimi, s těmi dcerami pekel, nemá nic společného.
Nezůstanu tu s nimi sám, pokusím se slézt po zdi zámku níž, než jsem se až dosud pokusil. Vezmu si s sebou trochu zlata, mohlo by mi později přijít vhod. Snad se mi přece jen podaří uniknout z tohohle hrozného zámku!
A potom rychle domů! Pryč k nejbližšímu a nejrychlejšímu vlaku!
Pryč od tohoto prokletého místa, z téhle prokleté země, kde se dosud potulují ďáblové a jejich děti v lidské podobě.
Boží milosrdenství je alespoň lepší než milosrdenství těchto netvorů – a propast je srázná a hluboká. Na jejím dně může člověk spát – jako člověk. Sbohem, všichni, sbohem, Mino!
30.05.2021 15:17