Kapitola 8
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
DENÍK MINY MURRAYOVÉ Týž den, 11 hodin večer. – Ach, jak já jsem unavená! Nebýt toho, že jsem na sebe vzala povinnost vést si deník, tak jsem ho dnes neotevřela.
Procházka byla moc hezká. Lucy dostala za chvíli báječnou náladu, nejspíš díky několika roztomilým kravičkám, které nás přišly na poli nedaleko majáku očichávat a k smrti nás vylekaly. Určitě jsme na všechno zapomněly a uvědomovaly si jen svůj osobní strach, a to zřejmě smazalo všechny minulé dojmy a my se cítily jako znovuzrozené.
V zátoce Robina Hooda jsme bohatě posvačily v rozkošné starobylé hospůdce s arkýřem, vedoucím přímo na břeh pokrytý mořskými chaluhami. Časopis New Woman by byl určitě šokován naší chutí k jídlu! Muži jsou snášenlivější, Bůh jim žehnej! Cestou domů jsme několikrát, vlastně mnohokrát odpočívaly a celou dobu nám bušila srdce strachem z divokých býků. Lucy byla pořádně utahaná, a měly jsme proto v úmyslu jít co nejdřív na kutě. Přišel však mladý pastor a paní Westenrová ho pozvala na večeři. Při večeři jsme se s tím nudným panákem pořádně zapotily; dalo mi to obrovskou práci a cítím se jako hrdinka. Myslím, že jednoho dne se budou muset páni biskupové sejít a přemýšlet o výchově nové generace pastorů, kteří nepřijmou pozvání k večeři, ať už se na ně jakkoli naléhá, a kteří poznají, kdy jsou dívky unavené. Lucy spí a lehce dýchá.
Má růžovější tváře než obvykle a vypadá tak půvabně! Jestliže se pan Holmwood do ní zamiloval, sotva jen ji spatřil v salonu, co by asi řekl, kdyby ji spatřil teď? Redaktoři ženských časopisů začnou jednoho dne vyhlašovat, že by se mužům a ženám mělo dovolit, aby jeden viděl druhého ve spaní ještě před nabídkou k sňatku či před jejím přijetím. Jenže podle mého názoru se moderní žena v budoucnu nespokojí, aby nabídky k sňatku pouze přijímala – ona je bude dávat sama! A jak pořádně to bude provádět, panečku! Trochu mě to utěšuje. Jsem dnes večer moc šťastná, protože se Lucy zřejmě daří líp. Snad už má opravdu to nejhorší za sebou, snad už ji přestanou ty sny sužovat. A vědět, co je s Jonathanem, tak budu úplně šťastna...!
Bůh mu žehnej a ochraňuj ho!
11. srpna, 3 hodiny ráno. – Opět deník. Nespím, mohu tedy klidně psát. Jsem příliš rozčilená, než abych spala. Jaké dobrodružství, jaký hrůzný zážitek jsme prožily! Sotva jsem sklapla deník, usnula jsem... Pojednou jsem se úplně probudila a posadila. Svíral mě pocit strašné úzkosti a prázdnoty. V pokoji byla tma, takže jsem nemohla vidět na Lucyino lůžko; tiše jsem se k němu přikradla a hledala ji po hmatu. Lůžko bylo prázdné. Rozškrtla jsem sirku a zjistila, že Lucy není v místnosti. Dveře byly zavřeny, nikoli zamčeny, a já je přece zamkla! Obávala jsem se probudit její matku, které se poslední dobou daří hůř, a tak jsem si jen přes sebe přehodila nějaké šaty a hodlala vyběhnout ven ji hledat. Ještě před odchodem mi napadlo, že by mi šaty, které si oblékla, mohly poskytnout klíč k tomu, kam ve spánku chtěla jít. Župan by znamenal dům, šaty venek. Župan i šaty byly na obvyklém místě. „Bohudík nemůže být daleko,“ oddychla jsem si, „má přece na sobě jenom noční košili.“ Seběhla jsem dolů a nahlédla do obývacího pokoje. Tam nebyla! Pak jsem nahlédla do všech nezamčených pokojů v domě a srdce mi svíral neustále vzrůstající strach. Nakonec jsem došla ke dveřím haly a našla je otevřené. Nebyly otevřeny dokořán, ale zámek nezapadl. Zdejší nájemníci dům každou noc velmi pečlivě zamykají, takže k mému úleku Lucy zřejmě odešla jen v tom, co měla na sobě. Nebyl čas přemýšlet, co by se mohlo stát; všechny podrobnosti mi zastíral mlhavý, vše převládající strach. Vzala jsem si velký tlustý šál a vyběhla ven.
Vykročila jsem do Crescentu, právě když odbíjela jedna, a nikde nebylo vidět ani živáčka. Běžela jsem po Severní promenádě, ale nikde ani stopa po bílé postavě, kterou jsem hledala. Z okraje Západního útesu nad molem jsem se podívala přes přístav až k Východnímu útesu ve strachu či naději – ani nevím -, že spatřím Lucy na naší oblíbené lavici. Měsíc v úplňku jasně svítil, po nebi se hnaly mraky černé jako uhel a vytvářely mihotavou diorámu světel a stínů.
Náhle pokryl mrak svým stínem kostel Panny Marie a jeho okolí a já jsem vůbec nic neviděla. Sotva mrak zmizel, objevily se zříceniny opatství a v úzkém pruhu jasného světla, jakoby vyťatého ostřím meče, postupné vyvstával kostel a hřbitov. Mé očekávání se splnilo – stříbrný svit měsíce dopadl na lavici se sněhově bílou postavou, zakloněnou dozadu. Vtom se přihnal další mrak, takže jsem toho moc nezahlédla, neboť téměř okamžitě vystřídal stín světlo. Zdálo se mi však, že za lavicí, od níž se jasně odrážela bílá postava, stojí něco temného a sklání se nad Lucy. Nepoznala jsem, co to bylo, zda člověk či zvíře. Dál jsem už nečekala a seběhla po příkrých schodech k molu a po něm přes rybí trh k mostu; jedině tudy vedla cesta k Východnímu útesu. Město jako by bylo mrtvé, nikde ani živá duše. Byla jsem ráda, vždyť jsem nechtěla, aby někdo věděl o Lucyině stavu.
Připadalo mi, že se čas zastavil a vzdálenost se vůbec nekrátí, a s třesoucími se koleny a těžce oddychujíc jsem stoupala po schodech nahoru k opatství. Velmi jsem spěchala, a přesto mi připadalo, jako by mi nohy zatěžovalo olovo a každý kloub mého těla byl úplně zarezavělý.
Když jsem došla téměř až na konec schodů, byla jsem už tak blízko, že jsem i v mihotavých stínech mohla rozeznat lavici s bílou postavou. Nad dozadu zakloněnou Lucy se opravdu sklánělo něco dlouhého a černého. Vyděšeně jsem zvolala: „Lucy! Lucy!“ a ta postava zdvihla hlavu a z místa, kde jsem byla, jsem zahlédla bledou tvář a rudé žhnoucí oči. Lucy neodpověděla a já jsem běžela dál k vchodu na hřbitov. Když jsem tam vběhla, octl se mezi mnou a lavicí kostel a asi na minutu jsem ztratila Lucy z očí. Jakmile jsem byla za kostelem, mrak již přešel a měsíc svítil tak jasně, že jsem ji uviděla, jak sedí s hlavou spočívající na opěradle lavice. Byla zcela sama, široko daleko ani stopa po něčem živém. Sklonila jsem se nad ni a zjistila, že dosud spí. Rty měla pootevřené a oddychovala – ne tak lehce jako obvykle, ale těžce a trhaně, jako by se při každém vdechnutí namáhavě snažila vpravit vzduch do plic. Jak jsem se blížila, zvedla ve spánku ruku a přitáhla si límeček noční košile blíž ke krku.
Přitom se trochu zachvěla, jako by se jí dotklo něco studeného. Přehodila jsem přes ni teplý šál a stáhla jí okraj těsně kolem krku, protože jsem se strachovala, aby se neroznemohla z nočního chladu; byla příliš lehce oblečena. Bála jsem se probudit ji naráz, a tak jsem jí velkým spínacím špendlíkem zachytila šál těsně u krku, aby mi nic nebránilo v pohybech a abych jí mohla pomáhat. Strach mi však zřejmě ochromoval ruce a já jsem byla tak nemotorná, že jsem ji asi píchla nebo škrábla špendlíkem; chvílemi si totiž přikládala ruku ke krku a sténala, i když již oddychovala klidněji. Když jsem ji pečlivě zahalila, obula jsem jí své střevíce a začala ji jemně probouzet. Zpočátku nereagovala, ale zponenáhla spala čím dál tím neklidněji a občas vzdychla a zasténala. Jenže čas plynul příliš rychle a já ji chtěla dostat co nejdříve domů; začala jsem s ní proto cloumat silněji, až nakonec otevřela oči a probrala se. Vůbec se nezdála být překvapena, že mě vidí; ani trochu si totiž neuvědomovala, kde vlastně je. Lucy se vždycky s půvabem probouzí a rovněž při takové příležitosti, kdy byla určitě celá prokřehlá a vylekaná z představy, že se neoblečená probouzí na hřbitově, neztratila nic ze své líbeznosti. Lehce se chvěla a přitiskla se ke mně. Přikázala jsem jí, aby okamžitě šla se mnou domů, a ona bez jediného slova vstala, poslušná jako malé dítě. Cestou jsem si odřela nohu o ostrý kámen a Lucy zaslechla mé vyjeknutí.
Zastavila se a naléhala, abych si obula své střevíce; odmítla jsem.
Když jsme však došly na pěšinu za hřbitovem, kde ještě byla kaluž po bouřce, pomazala jsem si blátem jednu nohu o druhou, aby nikdo, koho bychom snad cestou domů potkaly, nepostřehl, že jsem bosa.
Štěstí nám přálo a my se dostaly domů, aniž jsme na někoho narazily.
Jednou jsme zahlédly, jak před námi přechází ulici nějaký muž, zřejmě v nepříliš střízlivém stavu. Ukryly jsme se v jakýchsi vratech, dokud nezmizel v jedné z příkrých úzkých uliček, jakých je tady mnoho a kterým ve Skotsku říkají „wynds“. Srdce mi celou dobu bušilo tak silně, až jsem si občas myslela, že snad omdlím. Měla jsem velký strach o Lucy, nejen o její zdraví, vždyť pobytem na nočním chladném vzduchu mohlo být vážně ohroženo, ale i o její pověst, kdyby se o tom snad někdo dozvěděl. Když jsme došly domů a umyly si nohy, společně jsme se pomodlily a já ji uložila do postele. Než usnula, poprosila mě – vlastně mě úpěnlivé žádala -, abych se nikomu o jejím nočním dobrodružství nezmínila, dokonce ani matce ne. Zprvu jsem váhala a nechtěla to slíbit, ale při pomyšlení na zdravotní stav její matky, na rozrušení, které by zpráva o něčem takovém vyvolala, i na možné překroucení celého příběhu – k němuž by určitě došlo, kdyby pronikl na veřejnost -, jsem s tím nakonec raději souhlasila. Snad je to přece jen správné rozhodnutí. Zamkla jsem dveře a klíč jsem si uvázala k zápěstí, takže mě doufejme už nic nevyruší.
Lucy spí jako dudek; v dáli se vysoko nad mořem objevuje odlesk svítání...
Téhož dne, v poledne. – Všechno klape. Lucy spala tak dlouho, dokud jsem ji neprobudila, a zřejmě se celou noc ani neobrátila. To noční dobrodružství jí snad ani trochu neublížilo; naopak, prospělo jí, protože dnešního rána vypadá lépe než za posledních několik týdnů.
Je mi líto, že jsem byla tak neobratná a zranila ji spínacím špendlíkem.
Málem to mohlo být dost vážné, vždyť má na hrdle propíchnutou pokožku. Nejspíš jsem jí uskřípla kousek uvolněné kůže a probodla ji, protože tam má dva malé rudé puntíky jako po bodnutí špendlíkem, a na stužce noční košile měla kapku krve. Omluvila jsem se jí a mrzela se na sebe, ale Lucy se smála, dobírala si mě a prohlásila, že to ani necítí. Naštěstí to nemůže zanechat jizvy, ranky jsou příliš drobné.
Téhož dne, v noci. – Strávily jsme klidný den. Vzduch byl jasný, slunce zářilo a vál chladný větřík. Naobědvaly jsme se v Mulgrave Woods, paní Westenrová tam jela po silnici a já s Lucy jsme šly podél útesu a setkaly jsme se s ní u brány. Bylo mi trochu smutno, protože jsem si uvědomovala, jak úplně šťastná bych byla, kdyby tu byl se mnou Jonathan. Nezbývá mi ovšem než být trpělivá. Večer jsme se procházely po promenádě, poslechly si několik hezkých melodií od Spohra a Mackenzieho a odešly brzy na lože. Lucy vypadá klidněji než minulé dny a okamžitě usnula. Zamknu dveře a klíč si zase vezmu k sobě, i když dnešní noc nečekám žádné potíže.
12. srpna. – Mé očekávání se nesplnilo; dvakrát za noc mě totiž Lucy probudila, jak se pokoušela odejít z pokoje. Připadalo mi, že i ve spánku ji poněkud mrzelo, že našla dveře zamčené, a zdráhavě se vrátila na lože. Vzbudila jsem se za úsvitu; venku již švitořili ptáci.
Probudila se i Lucy a já jsem s potěšením shledala, že vypadá ještě lépe než včera ráno. Snad se jí už opravdu vrátila její stará dobrá nálada. Přišla ke mně, přitulila se a vyprávěla mi o Arthurovi. Já zase jsem se jí svěřila se svými starostmi o Jonathana a ona se mě pokoušela konejšit. Přiznám se, že se jí to trochu podařilo; i když sympatie nedokáží změnit fakta, přece jen mohou dopomoci, aby se dala lépe unést.
13. srpna. – Další klidný den a do postele s klíčem na zápěstí jako předtím. Zase jsem se v noci probudila a zjistila, že Lucy sedí ve spánku na lůžku a ukazuje na okno. Tiše jsem vstala, odhrnula záclony a vyhlédla ven. Měsíc jasně zářil a v jeho něžném svitu splývaly obloha i moře v jediné velké a tiché tajemství, tak krásné, že se slovy vůbec nedá popsat. V měsíční záři se přede mnou třepotal velký netopýr a střídavě přilétal a odlétal ve velkých vířivých obloucích. Jednou či dvakrát přiletěl až do mé blízkosti, ale zřejmě se mě polekal a odletěl přes přístav směrem k opatství. Když jsem odstoupila od okna, Lucy už ležela a klidně spala. Po zbytek noci se už ani nepohnula.
14. srpna. – Celý den na Východním útesu, četla a psala. Lucy si nejspíš tohle zákoutí zamilovala stejně jako já, a když nastane čas odejít domů na oběd, svačinu nebo večeři, těžko ji odsud dostávám.
Dnes odpoledne prohodila podivnou poznámku. Vracely jsme se domů k večeři a zastavily jsme se na horním konci schodiště vedoucího od Západního mola, abychom se jako obvykle pokochaly vyhlídkou.
Slunce, zapadající daleko na nebi, právě klesalo za mys Kettleness a Východní útes se starým opatstvím byl zalit rudým odleskem, který jako by všechno oblil překrásným růžovým oparem.
Chvíli jsme mlčely a pojednou Lucy zamumlala jakoby pro sebe: „Zase ty jeho rudé oči! Jsou úplně stejné.“ Byl to tak podivný výrok a navíc byl vysloven tak znenadání, že jsem se úplně vylekala.
Nepatrně jsem se pootočila, abych na Lucy lépe viděla a nepůsobila přitom dojmem, že na ni upřeně hledím, a zpozorovala jsem, že je v jakémsi polospánku. Na obličeji měla záhadný výraz, z kterého jsem nebyla moudrá; nic jsem tedy neřekla a jenom sledovala, kam míří její pohled. Zdálo se mi, že se dívá na naši lavičku, kde seděla jakási osamělá tmavá postava. Trochu jsem se polekala, protože i mně se na okamžik zdálo, že ten člověk má velké rudé oči, planoucí jako ohně.
Tento dojem se však rozptýlil, jakmile jsem se podívala pozorněji.
Slunce se rudě odráželo od oken mariánského kostela za naší lavičkou, a jak sklouzávalo za obzor, měnil se lom paprsků a jejich odraz natolik, že vyvolaly dojem, jako by se tam něco pohybovalo. Upozornila jsem Lucy na tenhle zvláštní jev a ona se prudce probrala ze snění. Tvářila se však i dál smutně, snad si vzpomněla na onu hroznou noc tady nahoře. Nikdy o ní nemluvíme. Proto jsem nic neřekla a šly jsme domů na večeři. Lucy rozbolela hlava a šla záhy na lůžko.
Když jsem se ujistila, že spí, vypravila jsem se na malou procházku.
Šla jsem podél útesů směrem na západ a vzpomínky na Jonathana ve mně vyvolaly sladkobolnou náladu. Cestou domů jsem pohlédla nahoru na průčelí našeho domu v Crescentu; bylo ve stínu, ale měsíční svit byl tak jasný, že vše na něm bylo zřetelně vidět. Spatřila jsem, jak se Lucy vyklání hlavou z okna. Domnívala jsem se, že mě snad vyhlíží; vytáhla jsem tedy kapesník a zamávala. Vůbec si toho nevšimla a ani se nehnula. Vtom se svit měsíce přehoupl přes roh budovy a jeho paprsky dopadly přímo na okno. Tam se jasně rýsovala Lucyina hlava opřená o poprsník. Oči měla zavřené, tvrdě spala a vedle ní sedělo na poprsníku cosi, co vypadalo jako velký pták. Vylekala jsem se, aby se nenachladila, a vyběhla jsem nahoru; ale když jsem vešla do pokoje, vracela se právě v hlubokém spánku a těžce oddychujíc k posteli. Ruku si přidržovala u krku, jako by ho chránila před zimou. Neprobudila jsem ji, jen jsem ji teple přikryla. Bedlivě jsem zamkla dveře a dovřela pevně okno.
Lucy vypadá velmi sladce ve spánku, je však bledší než obvykle a rysy má unavené a ztrhané. Vůbec se mi nelíbí; obávám se, že ji něco trápí. Kéž bych mohla zjistit co.
15. srpna. – Vstala jsem později než jindy. Lucy byla malátná a unavená a neprobudila se, ani když nás volali k snídani. Spala dál. U snídaně nás čekalo milé překvapení. Arthurovu otci se daří lépe a vyslovil přání, aby se svatba konala co nejdříve. Lucy září tichým štěstím a její matka se současně raduje i rmoutí. Později mi sdělila důvody. Trápí ji, že přijde o dceru, ale těší ji, že Lucy bude mít brzy někoho, kdo ji bude ochraňovat. Ubohá, drahá, hodná paní! Svěřila mi, že už nad ní byl vynesen rozsudek smrti. Neoznámila to Lucy a já jí musela slíbit, že toto její tajemství zachovám. Lékař jí sdělil, že jí srdce slábne a že za několik málo měsíců musí zemřít. Ovšem jakýkoli náhlý úlek by jí kdykoli přivodil smrt, třebas už teď. Ach, jak moudré bylo, že jsme se jí nezmínily o oné strašné Lucyině náměsíční noci!
17. srpna. – Celé dva dny ani řádka v deníku. Nechtělo se mi psát. Jako by se nad naším štěstím snášel příkrov stínu. Žádné zprávy od Jonathana, Lucy očividně slábne a hodiny její matky jsou téměř sečteny. Nechápu, jak je možné, že Lucy takhle schází! Jí dobře, spí dobře a je hodně na čerstvém vzduchu; ale po celou tu dobu jí růže na tvářích blednou, den ode dne slábne a je unavenější a unavenější.
V noci ji slyším, jak lapá po vzduchu. Klíč od dveří mám vždycky přivázán kolem zápěstí, Lucy ovšem vstává, přechází po pokoji a sedává u otevřeného okna. Včera v noci jsem se probudila a přistihla ji u otevřeného okna; pokoušela jsem se ji probudit, ale marně – vypadalo to, že je v mdlobách. Nakonec se mi podařilo přivést ji k sobě, byla však slabá jako třtina, dlouze a bolestně bojovala o dech a přitom tiše plakala. Zeptala jsem se jí, proč vlastně byla u okna, ale zavrtěla hlavou a odvrátila se. Doufám, že její nevolnost není zaviněna oním neblahým píchnutím spínacím špendlíkem. Když spala, podívala jsem se jí na hrdlo, a drobné ranky se zřejmě nezhojily. Jsou stále otevřené a snad i větší než dřív; okraje mají bělavé. Jsou to malé bílé skvrnky s rudými tečkami uprostřed. Jestli se za jeden dva dny nezahojí, budu trvat na tom, aby si je prohlédl lékař.
DOPIS ADVOKÁTNÍ FIRMY F. BILLINGTON & SYN, WHITBY, FIRMĚ CARTER, PATERSON & SPOL., LONDÝN 17. srpna „Vážení pánové, v příloze Vám zasíláme dodací list na zboží, zaslané Vám prostřednictvím Great Northern Railway. Zásilku doručte ihned po převzetí na Kingscrosském nádraží do Carfaxu u Purfleetu. Dům je prozatím prázdný, ale v příloze naleznete klíče, z nichž každý je označen štítkem.
Zásilku, kterou tvoří celkem padesát beden, laskavě složte v částečně rozbořené budově, patřící k usedlosti a označené písmenem A na přiloženém náčrtku. Váš zástupce místo snadno pozná, protože je to bývalá kaple tohoto panského sídla. Zboží je vypraveno vlakem dnes večer v půl desáté a má být vyloženo na King’s Crossu zítra odpoledne v půl páté. Protože si náš klient přeje, aby zboží bylo dodáno co nejrychleji, přistavte laskavě včas příslušné povozy a ihned vypravte zboží na místo určení. Abychom vyloučili jakékoli zdržení vyplývající případně z obvyklého uhrazování výloh u Vašich příslušných oddělení, přikládáme šek na deset liber (L 10,-,-), jehož příjem nám laskavě potvrďte. Jestliže budou výlohy nižší než tato částka, račte přeplatek vrátit; jestliže budou vyšší, ihned Vám na Vaši výzvu zašleme šek na úhradu nedoplatku. Při odchodu z domu račte zanechat klíče v hlavní hale domu, kde si je majitel převezme po příchodu; k odemčení použije duplikátů. Nepokládejte prosím za porušení obchodní zdvořilosti, že Vás žádáme o všemožné urychlení celé záležitosti.
V dokonalé úctě SAMUEL F. BILLINGTON & SYN“ V dokonalé úctě za CARTER, PATERSON & CO.“
DENÍK MINY MURRAYOVÉ 18. srpna. – Dnes jsem šťastná a píši na lavičce na hřbitově. Lucy se cítí podstatně lépe. Celou noc na dnešek dobře spala a ani jednou mě nevyrušila. Snad se jí už růže vrátí brzy na líčka, ačkoli je stále chorobně bledá a vůbec nemá barvu. Chápala bych to, kdyby byla chudokrevná, ale ona není. Je veselá, plná života a má dobrou náladu. Snad už ji opravdu ta chorobná zamlklost opustila a dokonce mi právě připomněla – jako bych vůbec nějaké připomenutí potřebovala – onu noc a jak jsem ji nalezla spící tady, přímo na této lavičce.
Když mi to říkala, poklepávala lehce podpatkem na kamennou náhrobní desku. „Tehdy mé ubohé nožičky mnoho hluku nenadělaly!“
řekla. „Chudák pan Swales by určitě řekl, že asi proto, abych neprobudila Geordieho.“ Měla celkem sdílnou náladu, a tak jsem se jí zeptala, jestli se jí tehdy v noci něco zdálo. Než odpověděla, nakrabatila roztomile čelo, o čemž Arthur – budu ho tak nazývat jako ona – prohlašuje, že to má velmi rád; a já ho opravdu chápu. Pak pokračovala svým zasněným způsobem, jako by se snažila vybavit si to v paměti: „Ani to vlastně nebylo jako sen; připadalo mi to jako skutečnost. Prostě jsem toužila být tady, na tomhle místě – nevím proč, něčeho jsem se totiž bála – nevím čeho. Jenom si vzpomínám, že jsem zřejmě ve spánku prošla ulicemi a přes most. V té chvíli právě vyskočila nějaká ryba a já jsem se naklonila přes zábradlí, abych ji zahlédla. A jak jsem stoupala po schodech, zaslechla jsem štěkot mnoha psů – jako by celé město bylo najednou plné štěkajících psů.
- Pak si jen mlhavě vzpomínám na něco dlouhého a temného s rudýma očima, jaké jsme tehdy viděly při západu slunce, a na to, že mě najednou obklopilo něco velmi sladkého a zároveň velmi trpkého.
Pak mi připadalo, že klesám do hlubokých zelených vod, v uších mi zněl zpěv, jaký snad slýchávají tonoucí, a pak jako by se všechno ode mne vzdalovalo, jako by má duše opustila tělo a vznášela se ve vzduchu.
Dokonce si matně vzpomínám, že v jedné chvíli byl Západní maják přímo pode mnou a vzápětí jsem pocítila smrtelnou úzkost jako při zemětřesení, probudila jsem se a zjistila, že mnou cloumáš.
Uviděla jsem tě ještě dřív, než jsem tě ucítila.“
Potom se rozesmála. Její smích působil poněkud neskutečně. Udivil mě a vůbec se mi nelíbil. Řekla jsem si, že ji raději přivedu na jiné myšlenky; začala jsem proto rozhovor na jiné téma a Lucy zase byla stejná jako dřív. Procházka na svěžím vzduchu ji osvěžila a bledé tváře jí zrůžověly. Její matka se zaradovala, když ji spatřila, a všechny tři jsme strávily velmi šťastný večer.
19. srpna. – Sláva! Sláva! Sláva! Ačkoli to tak úplně slavné zase není! Konečně zprávy od Jonathana! Ten drahoušek byl nemocný, proto nepsal. Teď už se to nemusím bát myslet nebo vyslovit, když to vím. Pan Hawkins mi poslal dopis a sám k němu připsal několik milých slov. Zítra ráno odjíždím přímo za Jonathanem. Bude-li třeba, pomůžu ho ošetřovat a odvezu si ho domů. Pan Hawkins říká, že by nebylo špatné, kdybychom se tam vzali. Tolik jsem se naplakala nad dopisem té hodné sestřičky, až byl celý mokrý od slz; cítím to, když mi teď leží na ňadrech. Ten dopis je o Jonathanovi a musí být blízko mému srdci, protože on je v mém srdci. Cesta je už přesně stanovena a zavazadlo připraveno. Vezmu si pouze jedny šaty na převlečení; kufr mi později přiveze Lucy do Londýna a ponechá ho tam, dokud si pro něj nepošlu, protože třeba... Víc psát už nesmím; všechno ostatní si musím ponechat pro Jonathana, svého manžela. Zatím, než se setkáme, mi musí přinášet útěchu dopis, který viděl a jehož se dotýkal.
DOPIS SESTRY AGATHY Z NEMOCNICE SV.
JOSEFA A SV. MARIE V BUDAPEŠTI SLEČNĚ WILHELMINĚ MURRAYOVÉ 12. srpna „Vážená slečno, píši na přání pana Jonathana Harkera, který sám nemá dost sil psát, ačkoli díky Pánubohu a svatému Josefu a Panně Marii se již pozdravuje. Je v naší péči již téměř šest týdnů, měl prudký zánět mozkových blan. Požádal mě, abych Vám tlumočila jeho pozdravy a vzkázala Vám, že současně píši za něho i panu Peteru Hawkinsovi z Exeteru, jehož mám uctivě pozdravovat. Mám mu také vyřídit, že se omlouvá za zpoždění a že všechny uložené práce provedl. Pan Harker bude před návratem potřebovat několikatýdenní rekonvalescenci v našem horském sanatoriu. Současně Vám mám vyřídit, že nemá s sebou dost peněz a že by svůj zdejší pobyt rád zaplatil, aby jiní, kteří pomoc potřebují, nebyli o ni zkráceni.
Se srdečnými pozdravy a požehnáním SESTRA AGATHA P.S. – Protože můj pacient právě spí, otevírám tento dopis, abych ho doplnila. Pan Harker mi všechno o Vás pověděl, i to, že se zakrátko stanete jeho manželkou. Žehnám Vám oběma!
Pan Harker utrpěl nějaký strašný otřes – jak tvrdí náš pan doktor – a ve svém deliriu blouznil o hrozných věcech: o vlcích a jedu a krvi, o přízracích a démonech a bojím se napsat, o čem ještě. Dbejte neustále bedlivě na to, aby ho na dlouhý čas nic takového nerozrušovalo; následky choroby, kterou prodělal, totiž tak rychle nezmizí.
Byli bychom měli napsat už mnohem dřív, jenže jsme neznali jeho přátele a u něho se nenašlo nic, co by nám poskytlo vodítko. Přijel vlakem z Kolozsváru a tamní přednosta stanice řekl průvodčímu, že přiběhl na nádraží a naléhal, že chce jízdenku domů. Z jeho rozčilených výkřiků poznali, že je Angličan, a proto mu dali jízdenku až do konečné stanice na oné trati.
Buďte ujištěna, že je o něho dobře pečováno. Svou dobrotou a laskavostí si nás všechny získal. Opravdu se dobře zotavuje a nepochybuji, že za několik týdnů bude zcela v pořádku. Ale pro jistotu buďte na něho opatrná. Modlím se k Bohu a svatému Josefu a Panně Marii, aby Vám oběma dopřáli mnoho, mnoho šťastných let.“
DENÍK Dr. SEWARDA 19. srpna. – Dnes večer u Renfielda podivná náhlá změna. Asi k osmé hodině se ho zmocnilo jakési vzrušení a začal čenichat po pokoji jako ohař na stopě. Ošetřovatele jeho chování překvapilo, a protože ví, že se o něho zajímám, pobídl ho k řeči. Obvykle je Renfield k ošetřovateli uctivý, jenže dnes večer se prý choval úplně povýšeně.
Neprojevil sebemenší ochotu k rozhovoru. Řekl jedině: „S vámi mluvit nechci; teď jste úplná nicka, Mistr je nablízku.“
Ošetřovatel se domnívá, že se ho zmocnila nějaká nečekaná náboženská posedlost. V tom případě musíme ovšem počítat se záchvaty, protože silný člověk s vražednou, a současně náboženskou posedlostí může být nebezpečný. Je to velmi úděsná kombinace. V devět hodin jsem k němu zašel. Choval se ke mně stejně jako k ošetřovateli; cítil se tak povzneseně, že mu rozdíl mezi mnou a ošetřovatelem připadal nicotný. Vypadá to na náboženskou posedlost a zřejmě se brzy bude považovat za Pánaboha. Pro všemohoucí bytost jsou přece tyhle nepatrné rozdíly mezi lidmi úplně bezvýznamné! Jak snadno se tihle šílenci prozradí! Skutečný Bůh nedá ani vrabci ze střechy spadnout, avšak Bůh stvořený lidskou ješitností nevidí rozdíl mezi orlem a vrabcem. Ach, kdyby jen lidé věděli!
Renfieldovo vzrušení se stupňovalo asi půl hodiny či ještě déle.
Naoko jsem se tvářil, jako bych mu nevěnoval vůbec žádnou pozornost, bedlivě jsem ho však sledoval. Pak se mu náhle v očích mihl onen poťouchlý pohled, jaký vídáme pokaždé, když si šílenec něco usmyslí, a začal rozpačitě kroutit hlavou a krkem, což je typickým znamením pro zkušené ošetřovatele choromyslných. Poměrné se zklidnil, přistoupil k lůžku, rezignovaně usedl na pelest a strnule hleděl do prázdna. Ve snaze zjistit, zda jeho netečnost je opravdová či pouze předstíraná, pokoušel jsem se zavést rozhovor na jeho miláčky a tím jako pokaždé vyvolat jeho pozornost. Zprvu neodpovídal, ale za chvíli nedůtklivě odsekl: „K čertu s nimi! Ani za mák mi na nich nezáleží!“
„Cože?“ podivil jsem se. „Přece mi nechcete namluvit, že vám na pavoucích nezáleží?“ (Pavouci jsou právě teď jeho koníčkem a zápisník je plný sloupců nízkých čísel.) Renfield záhadně odpověděl: „Pohled na družičky naplňuje radostí oči, jež čekají na příchod nevěsty; když se však nevěsta blíží, pak oči naplněné slzami již nevnímají světlo družiček.“
Renfield odmítl podat bližší vysvětlení a celou dobu, kdy jsem byl u něho, seděl zatvrzele na lůžku.
Jsem dnes velmi sklíčen a unaven. Musím neustále myslet na Lucy a na to, jak všechno mohlo být jiné. Jestliže ihned neusnu – chloral, ten moderní Morfeus, C2HCl3O·H2O! Musím si dát pozor, aby se z toho nevyvinul návyk! Ne, dnes večer si žádný nevezmu! Myslil jsem na Lucy a tuto vzpomínku přece nemohu takhle znesvětit! Nepůjde-li to jinak, nebudu dnes spát...
Jsem rád, že jsem pojal toto rozhodnutí, a jsem ještě raději, že jsem je dodržel. Převaloval jsem se ze strany na stranu, a právě když odbila druhá, přiběhl ke mně noční hlídač se vzkazem z oddělení, že Renfield utekl. Rychle jsem se oblékl a seběhl okamžitě dolů; můj pacient je příliš nebezpečný na to, abychom ho nechali volně pobíhat po okolí. Jeho utkvělé představy by se mohly ve vztahu k lidem projevit velmi škodlivě. Ošetřovatel už na mě čekal. Řekl, že se ještě před necelými deseti minutami podíval špehýrkou do pokoje a viděl ho zřejmě spícího na lůžku. Jeho pozornost vyvolal řinkot vypáčeného okna. Rozeběhl se zpátky a zahlédl v okně už jen Renfieldovy nohy. Ihned pro mě vzkázal. Renfield měl na sobě pouze noční košili a nemohl utéci příliš daleko. Ošetřovatel se domníval, že raději bude sledovat oknem směr, kam běží, než aby se ihned za ním vydal, protože by se mu mohl ztratit z dohledu dřív, než by stačil vyběhnout dveřmi z domu. Ošetřovatel je totiž silný chlapík a oknem by neprolezl.
Já jsem štíhlý, a tak jsem s jeho pomocí vylezl oknem, nohama napřed; bylo jen několik stop nad zemí, takže jsem seskočil bez pohromy.
Ošetřovatel mě upozornil, že pacient zabočil doleva a běžel přímo dál. Utíkal jsem o sto šest, a když jsem proběhl stromořadím, zahlédl jsem jakousi bílou postavu, jak přelézá vysokou zeď, oddělující náš pozemek od parku obklopujícího opuštěný dům.
Běžel jsem ihned zpátky a nařídil hlídači, aby okamžitě sehnal tři čtyři muže a přišel s nimi za mnou do carfaxského parku pro případ, že by se náš kamarádíček bránil. Sám jsem si zatím opatřil žebřík, vylezl na zeď a seskočil na druhou stranu. Ještě jsem zahlédl, jak Renfield právě mizí za rohem domu. Rozeběhl jsem se za ním a našel ho na opačné straně domu, jak se tiskne k starým, kovaným dubovým dveřím kaple. Něco zřejmě někomu říkal, ale bál jsem se přiblížit se k němu na doslech; byl by se totiž mohl polekat a utéci. Honit letící roj včel je maličkost ve srovnání se stíháním polonahého šílence, posedlého myšlenkou na útěk! Za několik minut jsem však postřehl, že vůbec nevnímá, co se kolem něho děje, a tak jsem se odvážil k němu blíž – tím spíš, že moji lidé už mezitím přelezli zeď a obkličovali ho. Zaslechl jsem, jak říká: „Přišel jsem na vaši výzvu, Mistře.
Jsem vaším otrokem a vy mě odměníte, protože vám budu věrný. Už dlouho se vám zdáli kořím. Teď, kdy už jste nablízku, čekám na vaše rozkazy, a vy mě jistě, drahý Mistře, neopomenete, až budete rozdílet své lahůdky!“
Má podivuhodně propletené utkvělé představy. Když jsme k němu přiskočili, bránil se jako tygr. Má neobyčejnou sílu a připomínal spíš divokou šelmu než člověka. Ještě nikdy jsem neviděl tak rozzuřeného šílence a doufám, že něco takového už nikdy nespatřím. Jaké štěstí, že jsme včas odhadli jeho sílu i nebezpečnost! Člověk jeho síly a odhodlání by dokázal napáchat strašnou spoušť, dříve než by ho zdolali. Ani ten lotr Jack Sheppard by se nevyprostil ze svěrací kazajky, kterou jsme mu navlekli, a v cele s vypolštářovanými stěnami jsme ho připoutali řetězem ke zdi. Občas spustí strašný řev, ale ještě hrůzněji působí zámlky a z každého jeho obratu a pohybu vyzařuje touha vraždit.
Teď zrovna pronesl první srozumitelná slova: „Budu trpělivý, Mistře.
Přichází to – přichází – přichází!“
30.05.2021 15:17