Kapitola 9
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
DOPIS MINY HARKEROVÉ LUCY WESTENROVÉ Budapešť, 24. srpna „Má nejdražší Lucy, vím, že se celá třeseš na novinky ovšem, co se přihodilo od našeho rozloučení na whitbyském nádraží. Nuže, má milá, dojela jsem v pořádku do Hullu, stihla loď do Hamburku a odtamtud vlak až sem.
Na cestu samu si už skoro ani nedokážu vzpomenout, věděla jsem jen jediné, že jedu za Jonathanem, a že bych tedy toho měla co nejvíce naspat pro případ, že ho budu muset ošetřovat... Svého miláčka jsem našla strašně bledého, vyhublého a zesláblého. Z očí mu zmizela všechna odhodlanost a z obličeje ona klidná důstojnost, o nichž jsem Ti vyprávěla. Je z něho úplná lidská troska a vůbec si nepamatuje, co se mu v minulých týdnech přihodilo, nebo přinejmenším chce, abych tomu věřila, a já se ho nikdy nebudu vyptávat. Utrpěl nějaký strašný otřes a bojím se, že vzpomínání by mohlo mít nepříznivý účinek na jeho mozek. Sestra Agatha, takové dobračisko a rozená ošetřovatelka, mi řekla, že blouznil o příšerných věcech, když nebyl při smyslech. Prosila jsem ji, aby mi o tom něco pověděla, ale ona se jenom pokřižovala a odmítla mi cokoli sdělit. Blouznění nemocných jsou prý boží tajemství, a jestliže je ošetřovatelka při výkonu povolání vyslechne, nesmí je prozradit. Je to milá, dobrá duše, a když příštího dne uviděla, že se rmoutím, vrátila se k této záležitosti a prohlásila, že není pro ni možné mluvit o tom, o čem můj miláček blouznil. Pak však dodala: ‚Jedno vám říci mohu, má milá: netýkalo se to ničeho, co by si mohl vyčítat, a vy jako jeho budoucí manželka nemáte žádný důvod k starostem. Nezapomněl ani na vás, ani na to, čím vám je povinován. Jeho strach se týkal věcí závažných a hrozných, které jsou mimo dosah každého smrtelníka.’ Ta zlatá duše si zřejmě myslela, že bych mohla žárlit, jestli se snad ten můj ubohý miláček nezamiloval do nějaké jiné dívky. Jako bych já mohla na Jonathana žárlit! Ale přesto se Ti tichounce přiznám, má milá, že mnou prolétl záchvěv radosti, když jsem si uvědomila, že příčinou jeho utrpení není žádná jiná žena. Sedím teď u jeho lůžka, abych mu viděla do obličeje, když spí. Právě se probouzí...! Sotva se probudil, chtěl na mně svůj plášť, aby si něco vyndal z kapsy. Poprosila jsem sestru Agathu a ta přinesla všechny jeho věci. Zahlédla jsem mezi nimi i jeho zápisník a hodlala jsem ho požádat, abych do něho směla nahlédnout – věděla jsem totiž, že bych snad tam mohla nalézt klíč k jeho utrpení -, jenže Jonathan mi zřejmě vyčetl toto přání z očí a poslal mě k oknu, protože prý chce zůstat chvíli sám. Pak mě zavolal k sobě, a když jsem k němu přistoupila, držel ruku na zápisníku a velmi slavnostně pravil: ‚Wilhelmino,’ – a tu jsem pochopila, že mluví smrtelně vážně, protože od chvíle, kdy mě požádal o ruku, mě tímto jménem už víc neoslovil, ‚jistě víš, má drahá, jaké mám názory na důvěru, jež má být mezi manželem a manželkou: nic si nemají zatajovat, nic před sebou skrývat. Utrpěl jsem velký otřes, a když se pokouším vzpomenout si, co to vlastně bylo, cítím, jak se mi motá hlava, a nevím, zda to všechno byla skutečnost nebo sen šílence. Víš přece, že jsem měl zápal mozkových blan, a ten může vyvolat šílenství.
To tajemství je tady uvnitř a já je nechci znát. Naším sňatkem chci začít úplně nový život. (Rozhodli jsme se totiž, má drahá, že se vezmeme, jen co se provedou všechny formality.) Chceš, Wilhelmino, sdílet se mnou mou nevědomost? Tady máš zápisník. Vezmi si ho a ponech si ho; chceš-li, tak si ho přečti, ale mně se nikdy o ničem nezmiňuj, pokud by mě ovšem nějaká svatá povinnost nepřiměla vrátit se k oněm hořkým chvílím tady zaznamenaným, ať už jsem je probděl či prosnil, zdráv nebo šílený.’ – Vyčerpaně klesl nazpět a já mu s polibkem vložila zápisník pod polštář. Poprosila jsem sestru Agathu, aby nám představená povolila uzavřít sňatek dnes odpoledne, a teď čekám na její odpověď...
Právě přišla a oznámila mi, že poslali pro kaplana anglické misijní kaple. Za hodinu uzavřeme sňatek, nebo jen co se Jonathan probudí...
Lucy, ten okamžik uplynul jako voda. Měla jsem velmi slavnostní pocit, ale současně jsem byla moc, moc šťastná. Jonathan se probudil za víc než hodinu a všechno už bylo připraveno. Posadil se na lůžku, za záda mu narovnali polštáře, a své ‚Ano’ pronesl pevným a zvučným hlasem. Já sama jsem stěží mohla promluvit, srdce mi totiž tak přetékalo, že i toto jediné slovo jako by mě dusilo. Sestřičky byly strašně milé. Dej Bůh, abych nikdy, nikdy nezapomněla ani na ně, ani na tu hlubokou a sladkou odpovědnost, kterou jsem na sebe vzala.
Musím Ti povědět o svém svatebním daru. Když mě kaplan a sestřičky nechali o samotě s mým manželem – ach, Lucy, právě jsem poprvé napsala slova ‚můj manžel’ -, tedy když mě nechali o samotě s mým manželem, vytáhla jsem zpod polštáře Jonathanův zápisník, zabalila ho do bílého papíru, převázala ho bledě modrou stužkou, kterou jsem měla kolem krku, uzel jsem zapečetila pečetním voskem a jako pečeti jsem použila snubního prstenu. Pak jsem balíček políbila, ukázala ho svému manželu a oznámila mu, že ho tak nechám po celý náš život jako vnější viditelný důkaz naší vzájemné důvěry a že ho nikdy nerozpečetím, pokud by to snad nebylo nezbytně nutné kvůli němu nebo kvůli nějaké závažné povinnosti. Nato mi Jonathan sevřel ruku do své, a ach, Lucy, bylo to poprvé, co uchopil ruku své ženy, a prohlásil, že to je ta nejkrásnější věc na celém širém světě a že by v případě nutnosti ochotně prožil znovu celou minulost, jen aby znovu získal mou ruku. Ten chudáček milý chtěl zřejmě říci jen ‚část minulosti’, zřejmě totiž dosud nemá představu o čase a vůbec se nepodivím, bude-li si zpočátku plést nejen měsíce, ale i roky.
Co jsem mu tedy na to mohla odpovědět, má drahá? Jen to, že jsem nejšťastnější ženou na celém širém světě a že mu nemohu dát než sebe, svůj život a svou důvěru, a spolu s tím svou lásku a oddanost pro všechny dny svého života. A když mě potom, má drahá, políbil a svýma ubohýma slabýma rukama přitáhl k sobě, bylo to jako náš vzájemný velmi slavnostní slib...
A víš vůbec, drahá Lucy, proč Ti tohle všechno píši? Nejenom proto, že mě to naplňuje nezměrným štěstím, ale i proto, že jsi mi byla a stále jsi neobyčejně drahá. Když jsi vyšla ze školních lavic, aby ses připravovala na společenský život, bylo mi dopřáno být Ti přítelkyní a rádkyní. Chci, abys teď viděla očima přešťastné ženy, až kam ji dovedl smysl pro povinnost, ať i Ty jsi ve svém manželském životě šťastná jako já. Dej Bůh, má drahá, aby Ti život splnil všechna očekávání, aby byl dlouhým dnem plným slunce, bez drsného větru, bez opomenutých povinností a nedůvěry. Nesmím Ti přát život bez bolesti, protože ten není možný; doufám však, že budeš vždycky tak šťastná, jak já jsem řeď. Sbohem, má drahá! Toto psaní ihned odešlu a snad Ti velmi brzy zase napíši. Musím skončit, Jonathan se probouzí – musím pečovat o svého manžela.
Tvá milující MINA HARKEROVÁ“ Mám chuť k jídlu jako vlk, kypím životem a spím dobře. Jistě Tě potěší, že už netrpím somnambulismem. Myslím, že jsem se už celý týden nehnula z postele, totiž v noci, jakmile jsem ulehla. Arthur říká, že tloustnu. Mimochodem jsem Ti zapomněla oznámit, že Arthur je tady. Chodíme spolu na procházky, na výlety, jezdíme na koni, na člunu, hrajeme tenis a rybaříme; a já ho miluji čím dál tím víc.
On mi tvrdí, že mě miluje víc, jenže já o tom pochybuji, protože hned napoprvé mi prohlásil, že mě už víc milovat nemůže. Jenže to je nesmysl. Právě přichází a volá mě. To je tedy zatím všechno od Tvé milující LUCY P. S. Maminka Tě srdečně pozdravuje.
Zdá se, že se jí, chudince, vede líp.
P.P.S. Naše svatba se koná 28. září.“
DENÍK Dr. SEWARDA 20. srpna. – Případ Renfield je čím dál tím zajímavější. Pacient se uklidnil natolik, že už neustále nezuří. První týden po záchvatu nepřestával běsnit. Potom jednu noc, právě když vyšel měsíc, se utišil a pořád mumlal: „Teď už můžu čekat, teď už můžu čekat.“ Ošetřovatel mi to přišel ohlásit a já ihned seběhl dolů, abych se na něho podíval. Byl stále ve svěrací kazajce a ve vypolštářované cele, ale z obličeje mu už zmizel vytřeštěný výraz a oči opět měly v sobě něco z dřívější doprošující se – řekl bych dokonce podlízavé – dobráckosti.
Jeho stav mě uspokojil, a proto jsem nařídil, aby mu kazajku svlékli. Ošetřovatelé váhali, ale nakonec uposlechli bez námitek.
Pacient měl kupodivu natolik snášenlivou náladu, že si uvědomil jejich nedůvěru, přistoupil těsně ke mně, úkosem na ně pohlédl a zašeptal mi: „Oni si myslí, že bych vám mohl ublížit. Já a vám ublížit! Blázni!“
Představa, že mysl toho ubohého šílence rozlišuje i mou osobu od jiných, mi poněkud zalichotila, stejně mi však není jasné, co tím vlastně chtěl vyjádřit. Znamená to snad, že s ním mám něco společného, takže prostě musíme stát při sobě, nebo chce snad ode mne získat tak nesmírnou přízeň, že je pro něj nezbytné, aby se mi nic nestalo? Tomu musím později přijít na kloub. Dnes večer odmítá mluvit. Nepohne ho k tomu ani nabídka, že dostane kotě nebo dokonce dospělou kočku. Na to jenom prohlásil: „O kočky nestojím.
Mám teď jiné věci na mysli a můžu čekat; můžu čekat.“
Dnes v noci uskutečníme souboj zdravého rozumu s šíleným. Minule utekl bez naší pomoci, dnes v noci mu tedy k útěku pomůžeme. Poskytneme mu příležitost a v případě potřeby ho budu sledovat i se svými lidmi...
23. srpna. – „Vždy se přihodí to, co nečekáme.“ Jak dobře znal Disraeli život! Když náš ptáček shledal, že klec je otevřena, nechtěl vylétnout, takže všechna naše rafinovaná opatření byla zbytečná.
Jedno jsme však s jistotou zjistili: že údobí klidu trvají dost dlouho.
Napříště ho budeme moci denně uvolnit vždy na několik hodin ze svěrací kazajky. Nařídil jsem už noční službě, aby ho, jakmile se uklidní, jen zavírala do vypolštářované cely a teprve hodinu před úsvitem ho zase spoutala. Ubožákovu tělu se jistě uleví, i když to jeho duch neocení. Pozor! Zase něco nečekaného! Volají mě, pacient opět uprchl.
Později. – Další noční dobrodružství. Renfield lstivě vyčkával, až ošetřovatel vejde do cely na inspekci. Pak kolem něho proběhl a prchal chodbou. Vzkázal jsem ošetřovatelům, aby ho pronásledovali.
Renfield utekl znovu do parku u opuštěného domu a našli jsme ho na stejném místě, jak se tiskne ke dveřím staré kaple. Sotva mě spatřil, rozběsnil se, a kdyby ho ošetřovatelé včas neuchopili, byl by se pokusil mě zabít. Jak jsme ho drželi, došlo k něčemu podivnému. Náhle zdvojnásobil svůj odpor, ale vzápětí se stejně rychle uklidnil. Mimovolně jsem se rozhlédl kolem, ale nic jsem neviděl. Zachytil jsem však pacientův pohled a sledoval, kam se dívá, ale na obloze zalité měsíčními paprsky jsem spatřil pouze velkého netopýra, odlétávajícího tiše jako duch směrem k západu. Netopýři obyčejně létají a třepotají se v kruzích, jenže tenhle zřejmě letěl přímo, jako by věděl, kam má namířeno, nebo měl něco v úmyslu. Pacient se postupně uklidňoval, až řekl: „Nemusíte mě spoutat, půjdu s vámi klidně!“ Bez nesnází jsme se vrátili domů. Z jeho netečnosti jako by vyzařovalo něco neblahého; na tuhle noc jistě nezapomenu...
DENÍK LUCY WESTENROVÉ Hillingham, 24. srpna. – Musím napodobit Minu a všechno si zapisovat. Až se shledáme, hezky si o tom popovídáme. Kdy to asi jen bude? Kéž by už opět byla u mně, připadám si tak nešťastná. V noci na dnešek jsem asi zase měla stejné sny jako ve Whitby. Snad to je změnou vzduchu nebo tím, že jsem zase doma. Na nic si nevzpomínám, že všeho mám jenom pocit tmy a hrůzy. Svírá mě však neurčitý strach a cítím se strašně slabá a vyčerpaná. Arthur přišel na oběd, a když mě uviděl, velmi se zasmušil, a já jsem ani neměla sílu být veselá. Co kdybych dnes v noci spala v maminčině pokoji? Vymyslím si nějakou záminku a zkusím to.
25. srpna. – Další zlá noc. Maminka na můj návrh ani nezabrala.
Zřejmě jí není příliš dobře a asi se bojí přidělávat mi starosti. Snažila jsem se neusnout a nějakou dobu se mi to dařilo; ale jak hodiny odbíjely půlnoc, probudila jsem se z dřímoty, takže jsem přece asi jenom usnula. Venku na okně něco škrabalo a šustilo, jenže já jsem si toho nevšímala. Na víc si nepamatuji, zřejmě jsem tedy usnula. A zase noční můry. Kdybych si je alespoň zapamatovala! Dnes ráno jsem strašně zesláblá. Tváře mám bílé jako křída a bolí mě krk. Mám asi něco v nepořádku s plícemi, jako bych totiž stále měla nedostatek vzduchu. Musím se sebrat, než přijde Arthur, jinak bude nešťastný, když mě takhle uvidí.
DOPIS ARTHURA HOLMWOODA Dr. SEWARDOVI Hotel Albermarle, 31. srpna „Milý Jacku, chci Tě poprosit o laskavost. Lucy je nemocná; netrpí sice žádnou specifickou chorobou, ale vypadá špatně a den ode dne se cítí hůř.
Zeptal jsem se jí, jestli ví, co jí chybí; její matky se neodvažuji ptát, protože rozrušit ubohou paní dotazem na dceru by při jejím dnešním zdravotním stavu mohlo být osudné. Paní Westenrová se mi svěřila, že její dny jsou sečteny – srdeční vada -, ale chudák Lucy o tom ještě neví. Jsem si jist, že něco tu mou chudinku trápí. Jak jen si na to vzpomenu, jsem celý rozrušen, a pohled na ni mi rozdírá srdce, Řekl jsem jí, že Tě poprosím, aby ses na ni podíval, a ačkoli se zpočátku vzpouzela – vím proč, kamaráde -, nakonec přece jen souhlasila.
Vím, starý brachu, že to pro Tebe bude svízelný úkol, ale je to pro její blaho a já nesmím váhat Tě o to požádat a Ty nesmíš váhat to udělat. Máš přijít zítra ve dvě hodiny do Hillinghamu na oběd, abys u paní Westenrové nevzbudil podezření, a po obědě si už Lucy najde příležitost zůstat s Tebou o samotě. Já pak přijdu na čaj a pak odejdeme společně. Svírá mě úzkost, a až budeme sami, rád bych se s Tebou poradil o tom, cos vyšetřil. Jistě mi vyhovíš, viď!
ARTHUR“
TELEGRAM ARTHURA HOLMWOODA SEWARDOVI: 1. září „Volají mě k otci; jeho stav se zhoršil. Poslal jsem Ti dopis. Zašli mi dnes večer podrobnou zprávu na otcovu adresu. V případě potřeby telegrafuj.“
DOPIS Dr. SEWARDA ARTHURU HOLMWOODOVI 2. září „Milý kamaráde, pokud jde o zdraví slečny Westenrové, chci Ti co nejrychleji sdělit, že podle mého názoru se u ní neprojevuje žádná porucha funkcí nebo choroba. Přitom ovšem nejsem ani trochu spokojen s jejím vzezřením; od posledního setkání se změnilo k horšímu. Musíš si ovšem uvědomit, že jsem neměl příležitost vyšetřit ji tak důkladně, jak bych si přál; naše přátelství je přece jen trochu na překážku, a tu nedokáže překlenout ani lékařská věda, ani zvyk. Raději Ti vylíčím, jak se všechno odehrálo, a z toho si můžeš vyvodit vlastní závěry. Poslyš tedy, co jsem učinil a co navrhuji.
Zastihl jsem slečnu Westenrovou v dobré náladě. Byla u ní její matka a já jsem v několika vteřinách poznal, že se slečna Westenrová všemožně snaží matku oklamat a nepůsobit jí starosti. Ví, že k ní musí být ohleduplná, a pokud už nezná přesný důvod, tak ho alespoň vycítila. Naobědvali jsme se společně, a protože jsme se všichni snažili být veselí, dokázali jsme nakonec vnést do rozhovoru trochu nelíčené radosti. Chvíli nato si šla paní Westenrová lehnout a já zůstal s Lucy sám. Odebrali jsme se do jejího pokoje a cestou se Lucy tvářila stále vesele, protože jsme potkávali služebnictvo. Jakmile se však za námi zavřely dveře, spadla jí maska z tváře, Lucy sklesla s hlubokým povzdechem na židli a rukou si přikryla oči. Sotva jsem viděl, že její dobrá nálada vzala za své, využil jsem této reakce k stanovení diagnózy.
Lucy mi velmi něžně pravila: ‚Ani vám nemusím zdůraznit, jak je mi proti mysli mluvit sama o sobě.’ Upozornil jsem ji, že vše, co lidé lékařům svěřují, je tajemstvím a že si o ni děláš vážné starosti. Ihned pochopila, kam mířím, a bez okolků rozhodla: ‚Řekněte Arthurovi, co uznáte za vhodné.
Nejde přece vůbec o mne, nýbrž jen a jen o něho.’ Mohu být tedy úplně otevřený.
Bylo zcela zjevné, že je pobledlá, nezpozoroval jsem však obvyklé příznaky chudokrevnosti a čirou náhodou jsem dokonce mohl prozkoumat i složení její krve. Když totiž otvírala vzpříčené okno, sesmeklo se lanko a Lucy si nepatrně pořezala ruku o střepinu. Samo o sobě to nebylo nic vážného, poskytlo mi to však vítanou příležitost; vzal jsem jí několik kapek krve a podrobil je rozboru. Kvalitativní analýza ukazuje na zcela normální složení, a dokonce si dovoluji tvrdit, že svědčí o výborném zdravotním stavu. Ani další vyšetření ostatních funkcí nedává důvod k obavám; někde však nějaká příčina být musí, a já jsem proto dospěl k závěru, že to je asi něco psychického.
Lucy si stěžuje, že občas má potíže s dýcháním, že mívá těžké, letargické spaní se zneklidňujícími sny, z nichž si však nic nepamatuje.
Tvrdí, že už jako dítě trpěla náměsíčností a že se jí za pobytu ve Whitby tento návyk vrátil. Jednou dokonce odešla v noci z domu a došla až na Východní útes, kde ji našla slečna Murrayová; v poslední době však se jí tento návyk už nevracel. Dělá mi to starosti, a proto jsem učinil to, co považuji za nejlepší: napsal jsem svému starému příteli a učiteli, profesoru Van Helsingovi do Amsterodamu. Ten zná o záhadných nemocech víc než kdokoli jiný na světe. Požádal jsem ho, aby sem přijel, a protožes mi řekl, že všechny výdaje hradíš Ty, zmínil jsem se i o Tobě a Tvém vztahu k slečně Westenrové. Tento postup je, milý brachu, jenom ve shodě s Tvými přáními, a jsem přešťasten a velmi hrdý, že něco pro ni mohu udělat. Vzhledem k našemu osobnímu vztahu bude totiž Van Helsing ochoten učinit pro mě cokoli. Ať už tedy přijede z jakéhokoliv podnětu, budeme se muset zařídit podle jeho přání. Je to zdánlivě panovačný chlapík, takový je ovšem jen proto, že to, o čem mluví, zná lépe než kdokoli jiný. Je filosof, metafyzik a jeden z nejvzdělanějších vědců naší doby; a podle mého přesvědčení je absolutné svobodomyslný. Navíc má nervy ze železa, je chladný jako ocel, ničím se nedá zviklat, dokonale se ovládá, je snášenlivý; má tedy samé ušlechtilé vlastnosti, které jsou přímo požehnáním, a k tomu všemu má to nejlaskavější a nejupřímnější srdce na světě. To všechno dohromady tvoří jeho výzbroj pro ušlechtilé dílo, které koná pro lidstvo, dílo jak teoretické, tak praktické, protože jeho rozhled je stejně široký jako jeho všeobjímající soucit.
Sděluji Ti tato fakta proto, abys pochopil, proč k němu chovám takovou důvěru. Požádal jsem ho, aby přijel okamžitě. Slečnu Westenrovou uvidím zase zítra. Setkáme se v obchodním domě, abych příliš častými návštěvami nepolekal její matku.
Srdečně Tvůj JOHN SEWARD“ Jinak by na to ti, kdo se svěřili do mé péče, doplatili, protože jakmile mě můj přítel zavolá na pomoc kvůli svým drahým, ihned se k němu rozjedu. Vyličte svému příteli, jak jste mi kdysi rychle vysál z rány jed ze sněti z onoho nože, který se našemu druhému příteli, příliš nervóznímu, smekl. Tím jste pro něho ve chvíli, kdy se dožaduje mé pomoci a Vy o ni prosíte, učinil víc, než by mohlo dokázati všechno jeho velké jmění. I když je pro mě dvojnásobná radost učiniti něco pro něho, Vašeho přítele, přece jen přijíždím za Vámi. Objednejte mi tedy pokoje v hotelu Great Eastern, abych Vám mohl býti nablízku, a zařiďte prosím, abychom tu mladou dámu mohli navštíviti zítra nepříliš pozdě, protože se pravděpodobně budu muset ještě týž večer vrátiti do Amsterodamu. Jestliže toho ovšem bude třeba, přijedu znovu za tři dny a v případě nezbytnosti pobudu déle. Zatím sbohem, příteli Johne.
VAN HELSING“ Van Helsing pacientku velmi důkladně vyšetřil. Podá mi zprávu a já Ti ihned napíši, protože jsem se pochopitelně nezúčastnil prohlídky.
Bohužel si zřejmě dělá velké starosti, řekl však, že si to musí promyslet. Když jsem mu pověděl o našem přátelství a jak mi v této záležitosti důvěřuješ, řekl: ‚Musíte mu říci vše, co si myslíte. Domníváte-li se, že víte, co si myslím, řekněte mu to, chcete-li. Ne, já nežertuji. Tohle není žert, ale otázka života a smrti, snad i víc.’ Otázal jsem se ho, co tím myslí; byl totiž velmi vážný. To bylo krátce poté, co jsme se vrátili do města a Van Helsing před návratem do Amsterodamu ještě svačil. Víc mi však prozradit nechtěl. Nesmíš se na něj zlobit, Arte, protože právě tato zdrženlivost svědci, že mu mozek pracuje na plné obrátky k jejímu dobru. Ujišťuji Tě, že promluví zcela otevřeně, až nadejde čas. Pověděl jsem mu tedy, že Ti podám zprávu o naší návštěvě tak, jako bych sepisoval nějakou odbornou stať pro Daily Telegraph. Ani na to nezareagoval, jenom prohlásil, že v Londýně už není tolik špíny jako za jeho studentských dob. Jeho zprávu mám dostat zítra, pokud ji stačí vyhotovit. Rozhodně mi však napíše.
A teď k návštěvě. Lucy byla veselejší než onoho dne, kdy jsem se s ní setkal poprvé, a rozhodně vypadala líp. Není už tak příšerně bledá, což Tě tehdy tak vyděsilo, a její dech byl normální. K profesorovi byla velmi milá (taková ostatně bývá vždycky) a celou záležitost se mu snažila ulehčit; bylo ovšem jasné, že se chudinka musí hodně přemáhat. Van Helsing si toho zřejmě také všiml: zachytil jsem totiž jeho rychlý pohled zpod hustého obočí, který znám už tak dlouho.
Nato se rozhovořil o všem možném, jen ne o nás a o nemocech, a počínal si přitom tak neobyčejně obratně, že se Lucyina předstíraná veselost změnila ve skutečnou. Pak zavedl jakoby mimochodem rozhovor na svou návštěvu a přívětivě pravil: ‚Má milá mladá slečno, velmi mě těší, že jsem vás poznal, zejména proto, že vás mají všichni rádi. To značí hodně, má drahá, i kdyby tu bylo něco, co nevidím. Řekli mi, že jste sklíčená a bledá jako smrt.
Těm říkám: Pf!’ A luskl prsty na mně a pokračoval: ‚Ale já a vy jim dokážeme, jak se mýlí. Jak jen on,’ a vyznamenal mě týmž pohledem i gestem, kterým mne kdysi vyznamenal ve svém semináři při jedné zvláštní příležitosti, či spíše po ní, kterou mi nikdy neopomene připomenout, ‚může něco vědět o mladých dámách? Vždyť se zabývá jen těmi svými blázny a navrací je šťastnému životu i těm, kdo je milují. Je to trudná práce, ale, ach, patří k těm, za něž se nám dostává odměny, že můžeme rozsévat štěstí. Jenže mladé dámy! Vždyť nemá ani manželku, ani dceru, a mladí se nesvěřují o sobě mladým, ale starým, jako jsem já, kdo znají tolik bolestí a jejich příčiny. Proto ho, má drahá, pošleme do zahrady, aby si tam vykouřil doutník, a sami si tady zatím hezky popovídáme.’ Zařídil jsem se podle jeho pokynu a procházel se po zahradě. Za chvíli přistoupil k oknu a zavolal mě dovnitř. Tvářil se vážně a řekl: ‚Provedl jsem důkladné vyšetření, ale žádnou funkční poruchu jsem nezjistil. Souhlasím, že ztratila hodně krve; byla tu, ale už tu není. Její stav ovšem žádným způsobem nesvědčí o chudokrevnosti. Požádal jsem ji, ať mi sem pošle služebnou, abych jí mohl položiti jednu či dvě otázky a nic neopomenul. Stejně vím, co mi poví. A přesto tu musí existovati nějaký důvod; každá věc nutně má svůj důvod. Musím se vrátiti domů a přemýšleti. Musíte mi každý den posílati telegram. Kdyby se něco stalo, opět přijedu. Ta choroba – vždyť necítiti se dobře je přece choroba – mě zajímá, a ta sladká mladá dáma mě zajímá také. Okouzluje mě a přijedu kvůli ní, pokud bych nepřijel kvůli vám nebo té chorobě.’ Víc mi toho nebyl ochoten říci, jak jsem Ti už napsal, i když jsme byli sami. A teď tedy, Arte, víš zrovna tolik co já. Budu na ni dávat bedlivý pozor. Doufám, že se Tvému ubohému otci daří líp. Musí to být pro Tebe strašné, milý starý brachu, octnout se v takové situaci mezi dvěma lidmi, kteří jsou Ti oba tolik drazí. Vím, co považuješ za svou synovskou povinnost, a je správné, že ji dodržuješ; bude-li ovšem třeba, vzkážu Ti, abys okamžitě přijel k Lucy. Nemusíš si proto dělat zbytečné obavy, dokud Ti nenapíši.“
DENÍK Dr. SEWARDA 4. září. – Náš zoofágní pacient neustále upoutává náš zájem. Měl zatím pouze jeden záchvat, včera v neobvyklou hodinu. Krátce před polednem začal být neklidný. Ošetřovatel včas rozpoznal symptomy a přivolal pomoc. Naštěstí muži rychle přiběhli a dostavili se v nejvyšší čas, protože v okamžiku, kdy odbíjelo poledne, Renfield se tak rozzuřil, že ho ošetřovatelé ovládli jen s vypětím všech sil. Asi za pět minut se však začal postupně uklidňovat a nakonec upadl do melancholie, v níž stále setrvává.
Podle ošetřovatelova vyjádření Renfield při záchvatu strašlivě křičel; když jsem se vrátil, čekala na mě spousta práce; musel jsem se postarat o několik pacientů, kteří z toho křiku byli úplně vyděšeni.
Chápu, že to na ně tak zapůsobilo, vždyť křik rozrušil i mě, ačkoli jsem byl dost daleko. Teď už v ústavu skončilo podávání oběda a můj pacient stále ještě sedí zadumaně v koutě s tupým, zachmuřeným a truchlivým výrazem v obličeji, jenž spíš něco naznačuje, než přímo dokazuje. Stále tomu ještě nemohu přijít na kloub!
Později. – Další změna u mého pacienta. V pět hodin jsem k němu zašel a zastihl ho navenek šťastného a spokojeného jako kdysi.
Chytal mouchy, pojídal je a jejich počet zaznamenával nehtem na okraj dveří do mezer mezi polštářováním. Když mě spatřil, přistoupil ke mně, omlouval se za své špatné chování a velmi pokorně a podlízavě prosil, abych ho poslal zpět do jeho pokoje a vrátil mu zápisník.
Považoval jsem za správné mu vyhovět. Teď je tedy zpět ve svém pokoji, okno má otevřené, na okenní parapet vysypal cukr, který dostal k čaji, a sklízí na něm celkem slušnou úrodu much. Zatím je nejí, nýbrž je dává do krabice a jako kdysi už hledá v koutech pokoje pavouky.
Pokoušel jsem se přimět ho k rozhovoru o minulých dnech, protože by mi nesmírně pomohla jakákoli stopa vedoucí k sledu jeho myšlenek, jenže on se nedal nachytat. Chvilku se tvářil velmi smutně a neosobním hlasem, jako by mluvil spíš k sobě než ke mně, řekl: „Je po všem! Je po všem! Opustil mě. Teď už nemám žádnou naději, pokud se o to nepostarám sám.“ Nato se ke mně prudce a odhodlaně obrátil a pravil: „Doktore, mohl byste být tak převelice laskav a opatřit mi o něco víc cukru? Myslím, že by mi to prospělo.“
„A mouchy?“ zeptal jsem se.
„Ano! Mouchy ho také mají rády a já mám rád mouchy; proto ho mám rád.“ A pak si někteří ignoranti myslí, že šílenci neumějí argumentovat.
Přinesl jsem mu dvojitou dávku, a když jsem od něho odcházel, byl snad tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Kéž bych jen dokázal vniknout do jeho mysli!
Půlnoc. – Další změna. Právě když jsem se vrátil z návštěvy u slečny Westenrové, které se daří mnohem lépe, a pozoroval od naší brány západ slunce, dolehly ke mně jeho výkřiky. Renfieldův pokoj je na stejné straně budovy, a proto jsem všechno slyšel zřetelněji než ráno. Zdrtilo mě, že jsem se musel obrátit od nádherné, jakoby do oparu ponořené krásy západu slunce nad Londýnem a jeho sinavými světly, fialovými stíny a nejrozmanitějšími skvělými odstíny objevujícími se stejně na šedivých mracích jako v kalných vodách, a že si musím uvědomit onu zachmuřenou strohost té chladné kamenné budovy, plné dýchajících ubožáků, i své opuštěné srdce, které tohle všechno musí vydržet. Vešel jsem k Renfieldovi právě ve chvíli, kdy slunce zapadalo. Oknem bylo vidět klesající rudý kotouč. Čím hlouběji slunce zapadalo, tím víc se mírnil Renfieldův záchvat, a v okamžiku, kdy se slunce ztratilo za obzorem, vysmekl se Renfield jako neživá hmota z rukou, které ho držely, a zhroutil se na podlahu. Je ovšem fantastické, jak neobyčejně velkou intelektuální rekuperační schopnost mají šílenci – za několik málo minut se úplně klidně zvedl a podíval se kolem sebe. Pokynul jsem ošetřovatelům, aby ho nechali volně stát; byl jsem zvědav, co udělá. Šel rovnou k oknu a smetl krystalky cukru, nato uchopil krabičku s mouchami, obsah vytřepal z okna a krabičku vyhodil. Pak okno zavřel, přešel přes pokoj a usedl na lůžko. Velmi mě to všechno překvapilo a zeptal jsem se ho: „To už nebudete chytat žádné mouchy?“
„Ne,“ odpověděl, „všechno tohle neřádstvo mi už leze krkem!“
Ten chlapík je opravdu ohromně zajímavým předmětem pro studium.
Kdybych mu jen mohl na okamžik nahlédnout do mysli nebo vystihnout příčiny těch náhlých výbuchů zuřivosti. Počkat! Třeba tu je nějaký klíč – co kdyby se dalo zjistit, proč dnes došlo k záchvatům přesně v poledne a při západu slunce? Může snad slunce mít v určitých obdobích škodlivý vliv na některé lidi – jaký u jiných lidí vyvolává někdy měsíc? Uvidíme, TELEGRAM Dr. SEWARDA, LONDÝN, VAN HELSINGOVI AMSTERODAM „4. září. – Pacientce dnes opět lépe.“
TELEGRAM Dr. SEWARDA, LONDÝN, VAN HELSINGOVI, AMSTERODAM „5. září. – Zdravotní stav pacientky podstatně lepší. Chuť k jídlu dobrá, spánek pravidelný, nálada znamenitá, barva se vrací.“
TELEGRAM Dr. SEWARDA, LONDÝN, VAN HELSINGOVI, AMSTERODAM „6. září. – Zdrcující změna k horšímu. Přijeďte ihned, neztrácejte ani hodinu. Holmwoodovi zatelegrafuji až po rozmluvě s vámi.“
30.05.2021 15:17