Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

DENÍK Dr. SEWARDA 30. září. – Vrátil jsem se domů v pět hodin. Godalming a Morris nejen už přijeli, nýbrž si už také prostudovali přepisy všech deníků a dopisů, které pořídili a uspořádali Harker se svou báječnou manželkou. Harker se dosud nevrátil z návštěvy u povozníků, o nichž mi kdysi napsal dr. Hennessey. Paní Harkerová nám podala čaj a musím poctivě doznat, že jsem si poprvé od doby, co tu bydlím, připadal v téhle staré budově jako doma. Když jsme posvačili, pravila paní Harkerová: „Pane doktore, smím vás poprosit o laskavost? Chtěla bych se podívat na vašeho pacienta, na pana Renfielda. Dovolte mi ho navštívit.

Velmi mě zaujalo, co jste o něm ve svém deníku napsal.“ Podívala se na mě tak prosebně a mile, že jsem ji nemohl odmítnout, a ani jsem neviděl pádný důvod, proč bych tak měl učinit. Proto jsem ji tam odvedl. Vešel jsem k Renfieldovi do pokoje a oznámil mu, že by ho ráda viděla nějaká dáma. Odpověděl jen: „Proč?“

„Prochází celým domem a chce vidět každého, kdo tu pobývá,“ odpověděl jsem. „Ach tak, dobře, to ji sem tedy rozhodně přiveďte; jenom chvíli počkejte, než to tady uklidím.“ Jeho způsob úklidu byl opravdu svérázný; dřív než jsem mu mohl zabránit, prostě všechny mouchy a pavouky z krabiček spolykal. Snad se vylekal, že by mu je chtěli vzít. Jakmile dokončil nechutnou hostinu, spokojeně řekl: „Ať ta dáma vejde,“ a posadil se na pelest lůžka s hlavou sklopenou a víčky pozdviženými, aby mohl vidět, jak vchází. Na okamžik mi napadlo, zda snad nemá vražedné úmysly; vzpomněl jsem si totiž, jak byl klidný krátce předtím, než mě v mé pracovně napadl. Proto jsem se postavil tak, abych ho mohl zadržet, kdyby se snad na ni chtěl vrhnout. Paní Harkerová vešla do místnosti s přirozeným půvabem, jaký si okamžitě vynutí respekt u každého šílence – přirozenost je totiž jednou z vlastností, kterých si šílenci nejvíc cení. Přistoupila k němu s milým úsměvem a podala mu ruku se slovy: „Dobrý večer, pane Renfielde. Já vás totiž znám, pan doktor Seward mi už o vás vyprávěl.“ Renfield hned neodpověděl, nýbrž si ji zamračeně měřil. Za chvíli přešla jeho podmračenost v údiv, pak v nejistotu a k mému obrovskému překvapení se otázal: „Nejste snad ta dívka, se kterou se pan doktor chtěl oženit? Ne, tou vlastně nemůžete být, ta přece zemřela.“ Paní Harkerová mu se sladkým úsměvem odpověděla: „Ach ne, jsem vdána a svého muže jsem si vzala ještě dříve, než jsem se seznámila s panem doktorem nebo on se mnou. Já jsem Mina Harkerová.“

„Tak co tady vlastně děláte?“

„Můj manžel a já jsme přišli navštívit pana doktora Sewarda.“

„Tak tu raději nezůstávejte!“

„Ale proč ne?“

Usoudil jsem, že by se takový způsob rozmluvy nemusel paní Harkerové zamlouvat, a proto jsem vpadl: „Jak víte, že jsem se chtěl ženit?“ Z jeho odpovědi čišelo pohrdání; přitom odvrátil jen na okamžik oči od paní Harkerové ke mně, a vzápětí zase hleděl na ni: „To je ale hloupá otázka!“

„To bych vůbec neřekla, pane Renfielde,“ řekla paní Harkerová a postavila se tak na mou stranu. Renfield jí odpověděl stejně zdvořile a uctivě jako mně předem pohrdavě: „Jistě pochopíte, paní Harkerová, že naši malou obec velmi zajímá vše, co se týká muže, který je tak milován a vážen jako nás hostitel.

Doktor Seward je oblíben nejen u svého personálu a přátel, ale také u svých pacientů, a ti, protože někteří z nich mají porušenou duševní rovnováhu, rádi zaměňují příčiny za následky. A protože sám jsem chovancem ústavu choromyslných, pochopitelně jsem si všiml, že sofistické sklony některých zdejších chovanců směřují k omylům non causae a ignoratio elenchi.“ Tenhle nový vývoj mi vzal dech.

Tady je prosím můj oblíbený blázen – nejvýznačnější představitel svého typu, s jakým jsem se kdy setkal – a rozpráví o filosofických zásadách jako uhlazený džentlmen. Rád bych věděl, zda přítomnost paní Harkerové nerozezněla nějakou strunu v jeho paměti. Ať už je tahle nová fáze spontánní nebo bezděčně vyvolaná jejím vlivem, má zřejmě paní Harkerová nějaké vzácné nadání či sílu.

Chvíli jsme pokračovali v rozmluvě, a když paní Harkerová usoudila, že Renfield reaguje celkem rozumně, tázavě na mě pohlédla a začala ho pozvolna přivádět k jeho oblíbenému námětu. Opět jsem žasl, protože otázku zodpověděl s nestranností duševně zcela zdravého člověka; při zmínkách o některých jevech dokonce poukazoval sám na sebe.

„Podívejte se, já například jsem člověk, který měl zvláštní životní názor. Není divu, že se mí přátelé polekali a trvali na tom, abych byl dán pod dozor. Namlouval jsem si totiž, že život je absolutní a věčná entita a že požíváním určitého množství živých tvorů třeba i nejnižšího vývojového stupně lze život prodlužovat donekonečna. Pan doktor tady mi dosvědčí, že jsem se ho jednou pokusil zabít jen proto, abych do svého těla vstřebal krví jeho život, a tak rozmnožil své životní síly; vycházel jsem ovšem ze slov Písma ‚Neboť krev je život’.

Je ovšem pravda, že jistý mastičkář tuto samozřejmost zvulgarizoval přímo nechutně. Že ano, pane doktore?“ Souhlasně jsem přikývl, neboť jsem byl tak zmaten, že jsem ani nevěděl, co si mám myslet nebo říkat. Vůbec mi totiž nešlo na rozum, že ještě před pěti minutami jsem tohohle chlapíka viděl pojídat pavouky a mouchy. Mrkl jsem na hodinky a zjistil, že bych měl jít naproti k vlaku Van Helsingovi.

Upozornil jsem proto paní Harkerovou, že je na čase odejít.

Ihned mi vyhověla a ještě předtím prohodila vlídně k Renfieldovi: „Sbohem, a doufám, že se ještě často setkáme za okolností pro vás příhodnějších.“ K mému překvapení Renfield odvětil: „Sbohem, má drahá. Dej Bůh, abych už nikdy nespatřil vaši milou tvář. Bůh vás opatruj!“

K vlaku, kterým měl přijet Van Helsing, jsem odjel sám. Chudák Art se poprvé od doby, kdy Lucy onemocněla, tvářil trochu veseleji, a Quincey byl konečně po mnoha dnech zase pln dřívější životní pohody.

Van Helsing vystoupil z vlaku svižně jako mladík. Sotva mě zahlédl, spěchal ke mně a pravil: „Tak co, příteli Johne, jak se daří? Dobře? Výborně! Pracoval jsem jako kůň, protože tu chci zůstati tak dlouho, jak bude třeba.

Všechno jsem už zařídil a mám toho mnoho na srdci. Je paní Mina u vás? Ano? A její báječný manžel? A Arthur a můj přítel Quincey jsou také u vás? Dobře!“

Cestou domů jsem vyprávěl o všem, co se přihodilo, a o tom, jak se z podnětu paní Harkerové stal i můj deník trochu užitečným. Tu mě profesor přerušil: „Ach, ta skvělá paní Mina! Má mozek muže – mozek, jaký by měl mít neobyčejně nadaný muž – a srdce ženy! Bůh ji ve své dobrotivosti stvořil k určitému úkolu, to mi věřte, jinak by nebyl učinil tak dobrou kombinaci. Příteli, až dosud nám štěstěna přála, že nám tato žena pomáhala; ale od zítřka už s touto strašnou záležitostí nesmí míti nic společného! Nesmí se vydávati v tak velké nebezpečí. My muži jsme odhodláni – ba dokonce zavázáni přísahou – toho netvora zničiti; jenže zde není místa pro ženu. I kdyby vyvázla bez pohromy, strašné zážitky by určitě neušetřily její srdce; později by mohla trpěti – ve dne by ji trápily nervy, ve spaní zlé sny. A navíc je to mladá žena a teprve krátký čas vdaná; později, i když ne ještě dnes, bude nucena mysleti na jiné záležitosti. Říkáte, že všechno napsala; musí se tedy zúčastniti naší porady. Avšak zítra se s touto prací rozloučí; my ji budeme prováděti sami.“ Upřímně jsem s ním souhlasil a sdělil jsem mu, co jsme za jeho nepřítomnosti zjistili: že dům, který hrabě zakoupil, sousedí přímo s mým. Překvapilo ho to a zřejmě mu to dělalo starost. „Škoda že jsme to nevěděli dříve,“ povzdychl si. „Byli bychom ho totiž včas našli a Lucy zachránili! Nemá ovšem smysl plakati nad rozlitým mlékem, jak se říká. Nebudeme na to mysliti, ale půjdeme svou cestou až do konce!“

Pak setrval v mlčení až do okamžiku, kdy jsme vjeli do vrat ústavní zahrady. Než se odešel převléci k večeři, řekl paní Harkerové: „Můj přítel John mi sdělil, paní Mino, že jste se svým manželem chronologicky seřadili zápisy o všech událostech, které se až do této chvíle odehrály.“

„Nikoli až do této chvíle, pane profesore,“ vyhrkla paní Harkerová, „nýbrž až do dnešního rána.“

„Ale proč ne do této chvíle? Už jsme se přesvědčili, jaký prospěch nám přinesla každá maličkost. Vyzpovídali jsme se ze svých tajemství, a přece to nikomu z nás není na újmu!“

Paní Harkerová se začervenala a vytáhla z kapsy list papíru: „Pane doktore, přečtěte si to a povězte mi, zda to mám také zapsat.

Je to můj zápis z dneška. I já chápu nutnost zapisovat prozatím všechno, i to sebemalichernějsí. Jenže v tomhle jsou snad pouze ryze osobní poznatky. Musí se to tam zapsat?“ Profesor vážně četl a vrátil jí list se slovy: „Jestliže si to nepřejete, nemusíte to tam zapisovati; já vás však prosím, abyste tak učinila. Váš manžel vás tím bude jen víc milovati a my všichni, vaši přátelé, vás tím jen víc ctíti – a vážiti si i milovati.“

Paní Harkerová se znovu zarděla a s jasným úsměvem vzala list zpět.

Teď tedy jsou všechny záznamy úplné, v pořádku a dovedeny až do této hodiny. Profesor si po večeři odnesl jednu kopii, aby ji prostudoval ještě před naší schůzkou, kterou jsme stanovili na devátou hodinu. My ostatní jsme už všechno přečetli; až se setkáme v mé pracovně, budeme znát fakta a budeme moci stanovit válečný plán proti tomu strašnému a záhadnému nepříteli.

DENÍK MINY HARKEROVÉ 30. září. – Povečeřeli jsme v šest hodin a dvě hodiny nato jsme se sešli v pracovně dr. Sewarda. Zcela podvědomě jsme se sesedli jako nějaké kolegium či správní rada. Profesor Van Helsing zaujal na výzvu dr. Sewarda místo v čele stolu. Mne posadil dr. Seward po jeho pravici a požádal mě, abych dělala zápis; Jonathan usedl vedle mne, proti nám lord Godalming, dr. Seward a pan Morris, a to lord Godalming vedle profesora a dr. Seward uprostřed.

„Mohu, myslím, míti za to, že jsme všichni seznámeni se skutečnostmi uvedenými v těchto dokladech,“ pravil profesor úvodem.

Souhlasně jsme pokývali a profesor pokračoval: „Bylo by tedy správné, abych vám pověděl něco o tom, s jakým nepřítelem máme tu čest. Poté vás seznámím s minulostí toho člověka, jak se mi ji podařilo vypátrati. Teprve pak se budeme moci poraditi o dalším postupu a stanoviti příslušné kroky.

Na světě existují bytosti, které se nazývají upíři; někteří z nás už mají o jejich existenci důkazy. I kdybychom o tom neměli doklady z vlastní smutné zkušenosti, pak určité vědomosti a záznamy z dob minulých poskytují tolik důkazů, že jim normální člověk musí uvěřiti.

Přiznávám, že i já jsem byl zpočátku skeptický. Nebýt toho, že jsem se za dlouhá léta naučil na všechno pohlížeti zcela nezaujatým pohledem, sám bych něčemu takovému nebyl uvěřil, dokud by mi skutečnost nezahřměla do uší: ‚Pohleď! Pohleď! Zde je důkaz! Zde je důkaz!’ Běda! Kdybych od samého začátku byl věděl to, co vím teď – kdybych alespoň byl něco takového tušil -, byl by jeden cenný život zůstal zachován těm, kdo ji milovali. Ale stalo se a my musíme postupovati tak, aby nezahynuly další ubohé duše, které ještě můžeme zachrániti. Nosferatu neumírá jako včela, která bodne jen jednou. Je silnější, a protože je silnější, může páchati více zla. Ten upír, který je mezi námi, má sám sílu dvaceti mužů; je lstivější než kterýkoli smrtelník, protože jeho lstivost rostla po staletí. Napomáhá mu i nekromancie, což, jak původ slova svědčí, je vzývání mrtvých; a všichni mrtví, kteří jsou v jeho blízkosti, ho poslouchají. Je ukrutný, a víc než ukrutný; je ďábelsky bezcitný a nemá srdce. S určitými omezeními se může podle libosti kdykoli, kdekoli a v kterékoli podobě objevovat. V dosahu své moci ovládá živly: bouři, mlhu, hrom; také poroučí menším živočichům – krysám, sovám, netopýrům, můrám, liškám a vlkům. Dokáže se zvětšiti nebo zmenšiti a mizí i nepozorovaně přichází podle svých potřeb. A jak tedy zahájíme svůj boj za jeho zničení? Jak nalezneme jeho úkryt, a až ho nalezneme, jak toho upíra zničíme? Není to hračka, přátelé; úkol, který na sebe bereme, je těžký a může míti důsledky, při nichž se bude chvěti i ten nejstatečnější. Jestliže totiž v tomto boji prohrajeme, zvítězí nutně on – a jak potom skončíme my? Život neznamená nic, na něm mi nezáleží!

Jenže prohra není pouze otázkou života či smrti! Pak by nám totiž hrozilo, že se staneme takovým, jakým je on; že se navěky změníme v ohavné stvůry noci jako on – bez srdce či svědomí, ničící těla i duše těch, koho nejvíce milujeme. Pak by pro nás byly navždy uzavřeny brány nebes, neboť kdo by nám je opět otevřel? Byli bychom odsouzeni k věčnému životu a všichni by námi opovrhovali; byli bychom skvrnou na rozzářené tváři boží, kopím v boku Toho, jenž zemřel pro lidstvo. My však stojíme tváří v tvář své povinnosti; smíme vůbec v takovém případě couvnouti? Já osobně tvrdím, že nikoli; jenže jsem starý a život plný slunečního svitu, krás, ptačího zpěvu, hudby i lásky již leží daleko za mnou. Vy jste mladí. Někteří z vás již zažili zármutek, ale přesto máte ještě před sebou jasné dny.

Co si o tom myslíte?“

Při jeho slovech mě Jonathan uchopil za ruku. Když jsem spatřila, jak ke mně napřahuje paži, popadl mě strach, že ho snad přemáhá hrůzná předtucha nebezpečí, které nám hrozí; jakmile jsem se jí však dotkla, vjel do mne život – tak byla pevná, tak sebejistá, tak odhodlaná.

Ruka odvážného muže dokáže mluvit sama za sebe; ani ženiny lásky není třeba k tomu, aby jí bylo porozuměno.

Když profesor domluvil, pohlédli jsme si s Jonathanem do očí; mezi námi nebylo třeba slov.

„Ručím za Minu i za sebe,“ prohlásil Jonathan.

„Počítejte se mnou, profesore,“ vyjádřil se pan Quincey Morris úsečně jako vždycky.

„Jdu s vámi,“ pravil lord Godalming. „I kdybych neměl jiný důvod, tak přinejmenším už kvůli Lucy.“

Dr. Seward jen přikývl. Profesor vstal, položil na stůl svůj zlatý křížek a rozpřáhl obě paže. Uchopila jsem ho za pravou ruku a lord Godalming za levou. Jonathan mně levičkou stiskl pravici a druhou natáhl přes stůl k panu Morrisovi. Tak jsme si všichni navzájem spojili ruce a uzavřeli tím náš posvátný spolek. Cítila jsem, jak mě mrazí u srdce, ale ani mě nenapadlo couvnout. Usedli jsme pak zase na místa a doktor Van Helsing se rozhovořil. Z jeho slov prýštila tichá radost, dosvědčující, že nám už nastává vázna práce. Teď se k této záležitosti budeme muset postavit stejné vážně a věcně jako k jiným životním otázkám.

„Nuže, už víte, s čím nám bude zápoliti; my ovšem také nejsme slabí. Naší výhodou je možnost spolupráce – upíři něco takového neznají; pomáhá nám věda, můžeme bez překážek jednati a uvažovati; denní i noční hodiny jsou nám k dispozici stejnou měrou. V mezích našich možností nejsou naše síly ničím omezovány a my jich můžeme libovolně používati. Svému poslání se můžeme plně věnovati a snažíme se dosáhnouti cíle, který je zcela nesobecký. To všechno má velkou váhu.

Nyní rozvažme, do jaké míry jsou omezeny síly, které bojují proti nám, a co všechno jedinec mezi nimi nezmůže. Přesněji řečeno uvažujme o hranicích možností, které upíři nemohou překročiti obecně, a o těch, kterými je omezen náš upír.

Jediné, z čeho můžeme vycházeti, jsou tradice a pověry. Na první pohled se to nezdá mnoho, uvážíme-li, že jde o věci života či smrti – či dokonce o víc než o život či smrt. Přesto se tím musíme spokojiti; za prvé proto, že nám nic jiného nezbývá – žádné jiné prostředky k dispozici nemáme – a za druhé proto, že stejně všechno spočívá v těchto dvou věcech – v tradicích a pověrách. Neplyne snad víra v upíry u ostatních lidí – bohužel nikoli u nás! – právě z tradic a pověr? Kdo z nás by ještě před pouhým rokem uznal, že v našem vědeckém, skeptickém, střízlivém devatenáctém století je něco takového možné? Vždyť jsme dokonce odmítali uvěřiti tomu, co se odehrávalo přímo před našima očima! Vycházejme tedy z názoru, že víra v upíry, v jejich omezený vliv a v obranu proti nim vychází ze stejného základu. Vždyť upír, a to mi věřte, je znám všude, kde žijí lidé.

Ve starém Řecku, ve starém Římě, řádil v Německu, ve Francii, v Indii, dokonce i na Krymu! Ba vyskytuje se i v Číně, tak vzdálené od nás, a lidé se ho bojí dodnes. Kráčel ve stopách islandských Berserkrů, peklem zplozených Hunů, Slovanů, Sasů i Maďarů. Můžeme vycházeti z jejich poznatků a já vám pravím, že značná část jejich názorů je ověřena stejnou nešťastnou zkušeností, jakou jsme zažili na vlastní oči. Upír žije dál a tok času mu smrt nepřivodí. Dobře se mu daří tak dlouho, dokud se může sytiti krví žijících lidí. A navíc, jak jsme sami byli svědky, může dokonce omládnouti; při dostatku oné specifické stravy vzkvétají jeho životní síly, jako by se neustále obnovovaly.

Bez krve však existovati nemůže; živí se přece jinak než ostatní. Ani náš přítel Jonathan, který s ním strávil několik týdnů, ho nikdy neviděl jísti, nikdy! Upír ani nevrhá stín, ani se neodráží v zrcadle, jak rovněž Jonathan zpozoroval. Má větší sílu než několik mužů dohromady – vzpomeňme si Jonathanova svědectví, jak zabouchl dveře proti vlkům a jak mu pomáhal vystoupiti z dostavníku.

Může se přeměniti ve vlka, jak lze usuzovati z příjezdu lodi do Whitby, kdy rozsápal psa. Může se změniti i v netopýra; paní Mina ho tak viděla u okna ve Whitby, přítel John ho viděl odlétávati ze sousedního domu a přítel Quincey ho spatřil za oknem pokoje slečny Lucy.

Může se přiblížiti v závoji mlhy, kterou si sám vytvoří – jak to prokázal onen statečný lodní kapitán; vzdálenost, do které dokáže tuto mlhu vytvořiti, je ovšem, jak víme, omezená pouze na okruh kolem něho. Může se pohybovati po měsíčních paprscích jako pouhý prach, jak byl Jonathan svědkem u oněch sester v Draculově zámku. Může se udělati nepatrně malým – sami jsme viděli slečnu Lucy, ještě než jí byl dopřán mír, jak se provlékla uzoučkou škvírou pod dvířky do hrobky. Jakmile si najde cestu, může vniknouti kamkoli a vyjíti odkudkoli, ať je to místo sebevíc utěsněno nebo i stmeleno plamenem – pájkou, jak tomu říkáte. Vidí ve tmě – důležitá schopnost ve světě, jenž polovinu svého bytí tráví bez světla. Vyslechněte mě však do konce. Tohle všechno dokáže, ale přesto nemůže jednati tak, jak se mu zachce. Je dokonce větším vězněm než otrok na galejích, než šílenec ve své cele. Nemůže jíti, kam se mu zlíbí; ačkoli stojí mimo přírodu, musí se říditi některými jejími zákony. Proč, to nevíme.

Nemůže do žádného domu vejíti, dokud ho k tomu někdo z domácnosti nevyzve; později už ovšem může přicházeti podle libosti. Jeho moc končí za rozbřesku, stejně jako moc jiných zlých sil. Své omezené svobodě se může těšiti pouze v určitou dobu. Pokud se nenalézá na místě, k němuž je vázán, může se přeměňovati pouze v poledne nebo přesně při západu či východu slunce. Toto mi bylo řečeno a důkazy si můžeme odvoditi z vlastní zkušenosti. Zatímco tedy může v rámci svých omezení libovolně jednati tehdy, když má k dispozici hlínu z domácí půdy, vlastní rakev, místo zasvěcené peklu nebo nevysvěcený hrob, jak víme z Whitby, kdy se uchyloval do hrobu sebevrahova, za jiných okolností se může přeměňovati jen tehdy, až nastane vhodný čas. Tekoucí vodou se prý může přebroditi pouze v mezidobí mezi přílivem a odlivem nebo při přílivu. Některé věci ho činí zcela bezmocným, například česnek, jak už víme, nebo posvěcené předměty, jako tento symbol, můj křížek, který tu je s námi i teď při našem rozjímání. Na ně nemá sebemenší vliv, naopak před nimi co nejvíce ustupuje a setrvává v uctivé vzdálenosti. Existují i jiné zažehnávací prostředky a povím vám o nich, protože je možná při našem pátrání budeme potřebovati. Větvička plané růže na rakvi mu zabrání opustiti ji; posvěcená kulka vystřelená do rakve ho opravdu usmrtí; blahodárný účinek kůlu, jímž se mu prorazí srdce, jsme již poznali; uříznutí hlavy mu přivodí klid a mír. Viděli jsme to na vlastní oči.

Až tedy nalezneme úkryt tohoto kdysi-člověka, uzavřeme ho do rakve a zničíme ho; musíme se ovšem držeti toho, co víme. Tento upír je však chytrý. Požádal jsem svého přítele Arminia z budapešťské university, aby mi o něm podal zprávu, a on mi na podkladě všech dosažitelných pramenů oznámil, kdo to vlastně byl. Zřejmě to byl onen vojvoda Dracula, který si získal slávu v bitvě s Turky u oné velké řeky přímo na tureckých hranicích. Nebyl by to tedy žádný obyčejný člověk; již tehdy a také v následujících staletích se o něm mluvilo jako o neobyčejně chytrém, lstivém a stejnou měrou statečném synu „země za lesy“. Tu nadmíru nadanou mysl a železnou odhodlanost vzal s sebou do hrobu a s nimi nyní proti nám vytáhl do boje. Podle Arminia byli Draculové rodem mocným a vznešeným, i když vrstevníci o některých jeho příslušnících tvrdili, že se spolčili se satanem. Tajemství pekel si osvojili ve Scholomance uprostřed hor nad Nagyszebenským jezerem, kde si ďábel bere za odměnu každého desátého žáka. V listinách se vyskytují slova jako ‚striga’ – čarodějnice, ‚ordog’ a ‚prokol’ – Satan a peklo, a v jednom rukopise se právě o tomto Draculovi hovoří jako o ‚vampýrovi’; význam tohoto slova bohužel dobře chápeme. Tento Dracula zplodil významné muže a ušlechtilé ženy, jejichž hroby posvěcují zemi, na níž mohou existovati i takové hnusnosti. A nikoli nejmenším zlem tohoto odporného netvora je skutečnost, že jeho kořeny sahají hluboko do říše dobra; v půdě zbavené svatých vzpomínek totiž nemůže pobývati.“

Při profesorových slovech se pan Morris náhle zahleděl na okno.

Pak klidně vstal a vyšel z pokoje. Po krátké zámlce profesor pokračoval: „A nyní si musíme stanoviti další postup. Máme tu mnoho údajů a musíme si naplánovati své tažení. Na základě Jonathanova šetření víme, že do Whitby došlo ze zámku padesát beden hlíny a všechny byly dopraveny do Carfaxu. Dále také víme, že určitě bylo odtud odvezeno několik beden. Podle mého názoru bychom měli nejprve zjistiti, zda všechny zbylé bedny zůstaly v domě za touhle zdí, na kterou se nyní díváme, nebo zda byly odvezeny ještě další. Pokud se tak stalo, pak musíme vystopovati...“

Vtom nás přerušilo něco zcela nečekaného. Před domem se rozlehl výstřel z pistole, okenní tabuli roztříštila kulka, odrazila se od výklenku a vlétla do protější stěny. Nejspíš jsem v hloubi duše zbabělá, vykřikla jsem totiž. Muži vyskočili, lord Godalming přeběhl k oknu a otevřel je. Tu zvenčí dolehl dovnitř hlas pana Morrise: „Odpusťte! Určitě jsem vás vylekal. Hned za vámi přijdu a všechno vám vysvětlím.“ Za minutu vešel do pokoje a řekl: „Byla to ode mne úplná pitomost a já vás co nejpokorněji prosím o prominutí, paní Harkerová. Stalo se totiž tohle: když profesor hovořil, přiletěl velký netopýr a usedl na okenní pražec. Poslední události mě naplnily takovým odporem k těm potvorám, že je vůbec nesnáším, a proto jsem vyšel ven, abych po něm střelil, jak to poslední dobou večer dělávám, jakmile nějakého zahlédnu. Ty ses mi kvůli tomu přece vysmíval, Arte.“

„Zasáhl jste ho?“ otázal se dr. Van Helsing.

„Nevím, asi ne. Uletěl směrem k lesu.“ A bez dalšího slova si znova sedl na své místo. Profesor pokračoval ve výkladu.

„Musíme najíti každou z oněch beden; a až se nám to podaří, pak toho netvora budeme muset buď v jeho doupěti zajmouti nebo zabíti nebo sterilizovati hlínu, aby v ní již nemohl hledati bezpečí. Tím způsobem ho nakonec dopadneme v lidské podobě mezi polednem a západem slunce a zničíme ho ve chvíli, kdy je nejslabší.

A vy, paní Harkerová, se dnešního večera zúčastňujete našeho počínání naposledy. Jste nám příliš drahá, než abyste se vystavovala takovému nebezpečí. Až se dnes večer rozejdeme, nesmíte se už více vyptávati. Jsme muži a leccos vydržíme; jenže vy musíte býti naší hvězdou a naší nadějí. Budeme moci jednati mnohem svobodněji u vědomí, že vám nebude hroziti stejné nebezpečí jako nám.“

Všem mužům včetně Jonathana se zřejmě ulevilo; mně však připadalo nesprávné, že by se oni měli vystavovat nebezpečí a z ohledů na mě snad i ohrozit sami sebe – vždyť síla je nejjistější ochranou.

Jejich rozhodnutí však bylo pevné, a byť i to byla pro mne hořká pilulka, nezbývalo mi než souhlasit s jejich rytířskou péčí.

Pan Morris shrnul diskusi: „Nemůžeme si dovolit ztrácet čas, proto navrhuji, abychom si neprodleně prohlédli ten sousední dům. Čas je pro hraběte všechno a náš rychlý zákrok může zachránit další oběť.“

Přiznám se, že se mi sevřelo srdce, když se čas k akci tak náhle přiblížil; nic jsem však neřekla, protože jsem se mnohem víc bála, aby si snad o mně nezačali myslet, že jejich činnost zdržuji nebo jí dokonce překážím, a nevyloučili mě proto vůbec ze svých porad.

Zatím již odešli do Carfaxu a vzali s sebou nářadí, kterým si vymohou přístup do domu.

Jako typičtí muži mi uložili, abych šla na lůžko a spala; může snad žena spát, když těm, koho miluje, hrozí nebezpečí? Půjdu si lehnout a při Jonathanově návratu se budu tvářit, že spím; alespoň nebude mít strach i o mne!

DENÍK Dr. SEWARDA 1. října, 4 hodiny ráno. – Ve chvíli, kdy jsme hodlali odejít z domu, dostal jsem od Renfielda naléhavou prosbu, abych k němu neprodleně zašel; prý mi chce sdělit něco nesmírně důležitého.

Vzkázal jsem mu, že k němu přijdu ráno, že teď mám plné ruce práce.

Ošetřovatel však namítl: „Je velmi neodbytný, pane doktore. Dosud nikdy tak nenaléhal.

Jen aby zase nedostal jeden ze svých záchvatů zuřivosti v případě, že k němu nezajdete!“ Věděl jsem, že by něco takového neřekl bezdůvodně, a proto jsem souhlasil: „Dobrá, půjdu tam hned.“ Ostatní jsem požádal, aby na mne několik minut počkali, že musím navštívit jednoho z pacientů.

„Vezměte mě s sebou, příteli Johne,“ požádal mě profesor. „Jeho případ mě ve vašem deníku velmi zaujal, vždyť má několikrát jistou souvislost s našim případem. Velice rád bych ho spatřil, zejména ve chvíli, kdy je jeho mysl zatemněna.“

„Smím rovněž jít?“ nadhodil lord Godalming.

„Já také?“ zeptal se Quincey Morris. Přikývl jsem a všichni jsme vyšli na chodbu.

Renfielda jsme zastihli ve stavu silného vzrušení, avšak hovořil a choval se mnohem střízlivěji než jindy. Byl si neobvykle jist sám sebou; až dosud jsem se u šílence s něčím takovým nesetkal. Byl dokonce přesvědčen, že jeho argumenty budou přijímány stejně jako argumenty zcela normálních lidí. Vešli jsme k němu všichni čtyři, ale zpočátku žádný z mých druhů nepromluvil. Renfield mě požádal, abych ho okamžitě propustil z ústavu a poslal domů. Svou žádost odůvodnil úplným vyléčením a podepřel bezvadným zdravotním stavem. „Obracím se na vaše přátele,“ prohlásil. „Jistě nebudou mít námitky, aby posoudili můj stav. Mimochodem jste mě nepředstavil.“

Byl jsem natolik překvapen, že mě v onu chvíli ani nenapadlo, jak podivné je představovat šílence v ústavu choromyslných. Z Renfieldova chování prýštila jakási důstojnost, ohlas bývalé společenské rovnoprávnosti, a proto jsem mu ihned vyhověl: „Lord Godalming; profesor Van Helsing; pan Quincey Morris z Texasu; pan Renfield.“

Renfield stiskl každému ruku a postupně pravil: „Lorde Godalmingu, měl jsem tu čest být ručitelem Vašeho otce pro přijetí do Windhamu; k svému zármutku jsem z vašeho titulu usoudil, že ho již více není mezi námi. Všichni, kdo ho znali, ho ctili a milovali; a jak jsem se doslechl, v mladých letech začal jako první připravovat hořící rumový punč, nápoj velmi oblíbený večer při dostizích v Derby. Pane Morrisi, jistě jste hrdý na svůj velký stát. Jeho přijetí do Unie je precedentem, který ještě může přinést dalekosáhlé následky v budoucích dobách, až se póly i tropy budou chtít zavázat přísahou vlajce s pruhy a hvězdami. Taková smlouva se stane mocným nástrojem rozmachu teprve tehdy, až konečné vyjde najevo, že Monroeova doktrína je politický podvod. A jak jen vyjádřit radost, že konečně poznávám Van Helsinga? Vážený pane, ani trochu se neomlouvám, že jsem opomenul uvést váš titul. Když někdo jako vy způsobí objevem neustálého vývoje mozkové hmoty revoluční změnu léčby, pak je jakákoli konvence nemístná, protože by ho degradovala na řadového člověka. A proto vás, pánové, kteří jste svou národností, původem či vrozenými vlastnostmi předurčeni zaujímat určitá postavení v tomto měnícím se světě, beru za svědky, že jsem právě tak normální jako přinejmenším většina lidí, kteří plně požívají svých svobod. A jsem přesvědčen, že i vy, doktore Sewarde, který jste současně lidumil, soudní znalec a vědec, budete považovat za svou morální povinnost jednat se mnou jako s člověkem žijícím v mimořádných okolnostech.“ Svou poslední prosbu přednesl se zdvořilou sebejistotou, nepostrádající určité kouzlo.

Všechny nás to pochopitelně zarazilo. Přestože jsem znal Renfieldovu povahu i historii, byl jsem přesvědčen, že nabyl rozumu.

Zatoužil jsem ujistit ho, že jsem přesvědčen o jeho duševním zdraví a že zařídím všechny formality potřebné k tomu, aby byl ráno propuštěn.

Nakonec jsem však usoudil, že s tak závažným rozhodnutím ještě raději posečkám; věděl jsem přece již z dřívějška, k jak náhlým změnám je tento pacient náchylný. Spokojil jsem se proto obecným prohlášením, že se zřejmě velmi rychle zotavuje, že si s ním ráno déle pohovořím a pak usoudím, co by se dalo učinit, abychom mu vyšli vstříc. To ho ovšem vůbec neuspokojilo, protože mi rychle odvětil: „Pane doktore, bohužel jste zřejmě nepochopil mé přání. Chci odejít okamžitě – teď – hned – v tuto hodinu – v tuto chvíli, jestli bych směl. Čas kvapí a v naší výslovné dohodě se zubatou tvoří přece čas podstatu smlouvy. Jsem přesvědčen, že tak skvělému praktikovi jako doktoru Sewardovi stačí předložit tak prostou, a přesto tak závažnou prosbu, aby ji on zaručeně splnil.“ Ostře na mne pohlédl, a když mi z obličeje vyčetl odmítnutí, obrátil se k ostatním a pozorně se na ně zadíval. Nenašel žádanou odezvu, a proto pokračoval: „Je možné, že můj předpoklad byl mylný?“

„Ano, byl,“ odpověděl jsem mu otevřeně, ale přitom zřejmě i dosti stroze. Po delší zámlce pozvolna pravil: „Pak tedy asi budu muset uvést jiný důvod své prosby. Dovolte mi, abych vás tedy směl požádat o ústupek – o dobrý skutek, o výsadu, či jak to chcete nazvat. Nyní už na vás nenaléhám z osobních důvodů, nýbrž v zájmu druhých. Nesmím vám prozradit všechny své důvody, můžete mi však věřit, že jsou správné, prospěšné a nesobecké a plynou z nejvyššího smyslu pro povinnost. Kdybyste mi, pane doktore, mohl nahlédnout do srdce, jistě byste schválil pohnutky, které mě vedou. Víc, jistě byste mě zahrnul mezi své nejlepší a nejupřímnější přátele.“ Znovu na nás ostře pohlédl. Ve mně sílilo přesvědčení, že tahle náhlá změna argumentace je pouze další formou či fází duševní choroby, a proto jsem se rozhodl, že ho nechám ještě chvíli mluvit. Ze zkušenosti totiž vím, že se nakonec jako všichni šílenci sám prozradí. Van Helsing na něho hleděl pevně a neobyčejně pronikavě; nad soustředěně upřeným pohledem se mu hustá obočí téměř spojovala. Tónem, který mě v onu chvíli ani nepřekvapil, protože mluvil jako k sobě rovnému – překvapil mě až později, když jsem si na něj vzpomněl -, se Renfielda otázal: „Nemůžete nám otevřeně prozraditi skutečný důvod, proč chcete býti ještě dnes v noci na svobodě? Jestliže vaše odpověď uspokojí mne – člověka cizího, nezaujatého a zvyklého posuzovati věci bez jakýchkoli zábran -, pak vám slibuji, že vám doktor Seward poskytne na vlastní odpovědnost a riziko výsadu, o niž ho žádáte.“ Renfield smutně zavrtěl hlavou. Tvářil se velmi lítostivě. Profesor pokračoval: „Nuže, pane Renfielde, rozmyslete si to. Dovoláváte se toho, že zcela ovládáte své smysly, a snažíte se nás přesvědčiti o tom, že jste úplně normální. Něco takového činíte vy, člověk, o jehož duševním zdraví máme důvody pochybovati; nebyl jste přece dosud propuštěn z lékařského ošetřování, jemuž jste právě z tohoto důvodu podrobován.

Jak tedy máme splniti povinnost, kterou jste nám sám uložil, jestliže nám nepomůžete v úsilí nalézti nejvhodnější postup? Buďte rozumný a pomozte nám; a jestliže nám to bude možné, vyjdeme vám vstříc a splníme vaše přání.“

Renfield znovu zavrtěl hlavou. „Doktore Van Helsingu, nemám k tomu co říci. Máte zcela pravdu, a kdybych směl mluvit, ani na okamžik bych nezaváhal. Jenže v této záležitosti nejsem svým pánem.

Mohu vás jedině požádat, abyste mi věřili. Jestli mě odmítnete, pak odpovědnost neleží na mně.“ Usoudil jsem, že je už na čase ukončit tento výstup, který začínal působit až příliš tragikomicky. Obrátil jsem se ke dveřím se slovy: „Pojďte, přátelé, čeká nás práce. Dobrou noc.“

Jakmile jsem však stál u dveří, nastala u pacienta další změna. Přiskočil ke mně tak rychle, že jsem ho na okamžik podezíral z nového vražedného útoku. Mé obavy však byly bezpodstatné, protože prosebně vztáhl paže a velmi úpěnlivě žadonil. Když pochopil, že právě jeho velké vzrušení nás staví proti němu ještě víc, protože se tak vracíme do dřívějších vztahů, naléhal na mne ještě důrazněji. Pohlédl jsem na Van Helsinga a v jeho očích jsem zahlédl stejný názor. Zatvářil jsem se proto ještě trochu neústupněji, snad i tvrději, a naznačil mu posunkem, že jeho úsilí je marné. Už dříve jsem u něho, několikrát postřehl stejné, stále vzrůstající rozčilení, když se doprošoval něčeho, oč právě hodně stál, například když chtěl kočku. Byl jsem proto připraven, že i při této příležitosti pak vzápětí zase upadne do tupé odevzdanosti. Mé očekávání se však nesplnilo; naopak, jakmile zjistil, že jeho prosba nebude vyslyšena, rozčilení ho téměř přemohlo. Vrhl se na kolena, pozdvihl paže, pokorně lomil rukama a zaplavil mě proudem proseb; přitom mu po tvářích stékaly slzy a obličej i celé tělo vyjadřovaly nejhlubší pohnutí.

„Doktore Sewarde, snažně vás prosím, vyslyšte mě a okamžitě mě propusťte z tohoto domu. Pošlete mě pryč, jak a kam chcete; pošlete se mnou dozorce s karabáči a okovy; ať mě třeba dopraví do žaláře ve svěrací kazajce, spoutaného na rukou i na nohou; jenom mě odsud vyveďte! Nevíte, čeho se dopouštíte tím, že mě tu necháváte. Mluvím z hloubi srdce – z hloubi duše. Vůbec nevíte, komu tím ublížíte a jak; a já vám to nesmím říci. Běda mně! Nesmím vám to říci! Při všem, co je vám svaté, při všem, co je vám drahé – při lásce, kterou jste ztratil – při naději, která žije – ve jménu Všemohoucího, odveďte mě odsud a zachraňte mou duši před zkázou. Copak mě neslyšíte, člověče? Copak mi nerozumíte? To se nikdy nepoučíte? Což nevíte, že teď jsem zcela zdráv a při smyslech, že nejsem žádný šílenec, který dostal záchvat, nýbrž zcela normální člověk bojující o svou duši? Ach, vyslyšte mě! Vyslyšte mě! Pusťte mě! Pusťte mě!

Pusťte mě!“

Obával jsem se, že čím déle tohle potrvá, tím víc bude rozčilenější, až ho nakonec přemůže záchvat. Uchopil jsem ho proto za ruku a pozdvihl ho.

„Tak toho už nechte!“ vyzval jsem ho příkře. „Už s tím přestaňte!

To stačí! Běžte si lehnout a snažte se chovat trochu klidněji.“

Renfield okamžitě ustal a několik vteřin na mne upřeně hleděl.

Pak bez jediného slova vstal, přešel na druhou stranu pokoje a usedl na pelest. Jak jsem čekal, došlo u něho opět k rezignaci. Odcházel jsem z místnosti jako poslední a Renfield mi tichým, zdvořilým hlasem pravil: „Pane doktore, doufám, že si ráčíte do budoucna zapamatovat, že jsem dnes v noci učinil všechno, co bylo v mých silách, abych vás přesvědčil.“

Errata:

30.05.2021 15:17