Vítej, návštěvníku!

DENÍK JONATHANA HARKERA 1. říjen, 5 hodin ráno. – Vypravil jsem se s ostatními na prohlídku domu s klidnou myslí; vždyť jsem ještě nikdy neviděl Minu tak naprosto rozhodnou a svěží. Těší mě, že se bude držet stranou a nechá jednat nás muže. Vlastně mě i trochu děsilo, že je vůbec do této strašné záležitosti zapletena; teď však už její úloha skončila, díky její energii, důvtipu i předvídavosti máme celý příběh ve všech souvislostech jasně před sebou a všechno ostatní už může Mina přenechat nám. Ten výstup s panem Renfieldem mé druhy poněkud vyvedl z míry. Mlčky se vrátili z jeho pokoje do pracovny. Tam se pan Morris obrátil k dr. Sewardovi: „Poslyš, Jacku, jestli se tě ten chlap nesnažil oblafnout, pak snad je to ten nejnormálnější blázen, co jsem kdy viděl. Nejsem si tak zcela jist, ale řekl bych, že měl nějaký vážný důvod, a pokud mám pravdu, pak asi těžce nese, že mu to nevyšlo.“ Lord Godalming a já jsme mlčeli, jen dr. Van Helsing dodal: „Příteli Johne, vy toho víte o šílencích víc než já. Jsem tomu rád; obávám se totiž, že rozhodovat já, jistě bych ho byl před tím posledním hysterickým záchvatem propustil na svobodu. Jenže člověk se celý život učí a při svém nynějším poslání nesmíme nic riskovati, jak by řekl přítel Quincey. Jsem rád, že to tak dopadlo.“p>

Dr. Seward jim oběma zamyšleně odpověděl: „Vím jen to, že s vámi souhlasím. Kdyby ten člověk byl obyčejným šílencem, určitě bych byl vzal na sebe to riziko a uvěřil mu; jenže tady existuje tak jasná souvislost s hrabětem, že bych se asi dopustil chybného kroku, kdybych ustoupil jeho rozmarům. Nikdy nezapomenu, jak mě skoro stejně naléhavě prosil o kočku, a pak se mi pokusil prokousnout hrdlo. Kromě toho nazýval hraběte svým ‚pánem a mistrem’ a třeba se jen chce dostat ven, aby mu nějakým ďábelským způsobem pomáhal. Ta odporná bytost má ku pomoci vlky, krysy i další upíry, proč by se tedy ostýchal využít pro sebe i pořádného šílence? Je ovšem pravda, že to Renfield myslel upřímně.

Jenom doufám, že jsme se zachovali správně. Tohle všechno by vzhledem k našemu poslání člověka opravdu připravilo o poslední zbytek nervů!“ Profesor k němu přistoupil, položil mu ruku na rameno a vlídně mu řekl: „Příteli Johne, ničeho se neobávejte. Snažíme se konati svou povinnost ve velmi trudném a strašném případě; můžeme jednati pouze tak, jak uznáme za nejlepší. Můžeme se snad spolehnouti na něco jiného než na milosrdenství boží?“ Lord Godalming se předtím na několik minut vytratil, ale teď se již vrátil. Zvedl do výše stříbrnou píšťalku a pravil: „To staré hnízdo může být plné krys; s pomocí této píšťalky se jich budu moci snadno zbavit!“ Přelezli jsme zeď a zamířili přímo k domu; kdykoli vysvitl měsíc, bedlivě jsme se skrývali ve stínu stromů.

U vchodu otevřel profesor brašnu, vyložil z ní na práh řadu předmětů a rozdělil je na čtyři hromádky, zřejmě pro každého z nás.

Pak pravil: „Přátelé, vydáváme se do strašného nebezpečí a potřebujeme nejrozmanitější zbraně. Náš nepřítel není pouhý duch. Uvědomte si, že má sílu dvaceti mužů a že ho nelze přemoci pouhou silou, zatímco naše krky i hrudi jsou z masa a krve, a proto je lze zlomiti či rozdrtiti.

Za určitých okolností ho silnější muž nebo několik mužů silnějších než on dokáže zadržeti, ale nemohou mu ublížiti; on však nám ublížiti může. Musíme si proto dáti pozor, aby se nás nedotkl. Mějte toto blízko srdce,“ při těchto slovech podal mně jako prvnímu malý stříbrný křížek – stál jsem totiž nejblíž, „zavěste si tyhle květy kolem krku,“ zde mi podal věnec zvadlých česnekových květů, „a pro světštější nepřátele mějte tenhle revolver a tuhle dýku. A pro všechny případy si můžete tyhle malinké elektrické lampičky připevniti na prsa. A konečně to nejdůležitější – to, co nesmíme zbytečně znesvětiti.“

Byl to kousek hostie; vložil ji do obálky a podal mi ji. Podobně vyzbrojil i ostatní. „A teď, příteli Johne, kde jsou paklíče? Jimi alespoň otevřeme dveře a nebudeme muset vniknouti do domu oknem jako před časem k slečně Lucy.“

Dr. Seward zkusil několik paklíčů a jeho zručnost chirurga mu byla ku prospěchu. Nakonec našel vhodný paklíč, několikrát jím otočil sem a tam, zámek povolil a se skřípavým cvaknutím odskočil. Opřeli jsme se o dveře, zrezavělé veřeje zaskřípěly a dveře se pomalu otevřely. Měl jsem stejný pocit, jaký jsem zažil při četbě deníku dr. Sewarda, když popisoval otevírání hrobky slečny Westenrové; podobný dojem měli zřejmě i ostatní, protože všichni sebou trhli. Profesor vykročil a jako první vešel do otevřených dveří. „In manus tuas, Domine!“ prohlásil pokřižovav se, jak překračoval práh. Dveře jsme za sebou zavřeli, aby odraz světla našich lamp na nás náhodou neupozornil chodce na silnici. Profesor chvíli bedlivě zkoušel zámek, abychom při případném spěšném odchodu neměli potíže s odemykáním.

Pak jsme si rozsvítili lampičky a začali hledat.

Paprsky malých lampiček se navzájem křižovaly a vrhaly nejrůznější stíny, zvětšované ještě temnými odrazy našich postav. Doléhal na mě tísnivý pocit, jako by byl mezi námi ještě někdo cizí. To chmurné prostředí ve mně zřejmě vyvolalo živé vzpomínky na hrůzné zážitky z Transylvánie. Podobné pocity jsme měli nejspíše všichni, protože jsem si všiml, jak se i ostatní tak jako já ohlížejí při sebemenším zvuku a každém novém stínu.

Všude ležela spousta prachu. Na podlaze ho bylo nakupeno do výše několika palců, kromě míst, kde byly čerstvé otisky stop a kde jsem ve světle lampičky viděl ve spečeném prachu vzorce cvočků.

Stěny byly pokryty silnou nerovnoměrnou vrstvou prachu a v koutech se pod jeho tíhou prohýbaly potrhané spleti pavučin, podobající se starým cárům. V hale ležel na stole velký svazek klíčů; každý byl označen zažloutlým štítkem. Zřejmě jich už bylo několikráte použito, neboť na stole bylo ve vrstvě prachu několik šmouh podobných té, která tam zbyla, když profesor zvedl klíče. Profesor se otočil ke mně a řekl: „Vy tenhle dům znáte, Jonathane. Obkreslil jste jeho plány a rozhodně o něm víte víc než my. Kudy se dostaneme do kaple?“ Měl jsem jakousi představu o jejím umístění, i když jsem se při minulé návštěvě do ní nemohl dostat. Šel jsem tedy napřed a po chvilce bloudění jsem se octl před nízkým vchodem s dubovými dveřmi, pobitými železnými pásy. Profesor si posvítil na malý plánek domu, okopírovaný z mé korespondence týkající se prodeje, a prohlásil: „Tady je to.“ Po krátkém hledání jsme našli ve svazku správný klíč a odemkli. Byli jsme připraveni na něco nepříjemného, protože otevřenými dveřmi k nám už zavanul slabý odporný puch, jenže s tak silným zápachem nikdo z nás nepočítal! Ani jeden z mých druhů neviděl hraběte mezi čtyřmi stěnami, a já jsem se s ním setkával za jiných okolností, kdy buď pobýval bez jídla ve svých pokojích, nebo spal nasycen čerstvou krví v polozbořené kryptě, kam měl přístup vzduch.

Jenže tady byl prostor malý a stísněný a ovzduší mdlé a smrduté, neboť sem již dlouho nikdo nevkročil. Zatuchlý vzduch čpěl pachem hlíny, prosyceným smrdutými výpary. Jak jen vystihnout ten zápach?

Nebyl to jen puch složený ze všech lidských chorob, ostře a pronikavě páchnoucí krví, ale snad jako by tu hnila hniloba sama. Fuj! Jen si na to vzpomenu, a už se mi obrací žaludek. Jako by se tam zachytilo každé netvorovo vydechnutí a vyplnilo celý prostor pachem ještě odpornějším.

Jindy by takový zápach určitě naše počínání ukončil; jenže tady šlo o mimořádnou záležitost a ona vznešená a strašná povinnost, kterou jsme na sebe vzali, nám dodávala nadlidskou sílu. V prvním okamžiku jsme sice bezděčně před oním hnusným závanem couvli, ale vzápětí jsme se jako jeden muž vzchopili, jako by to odporné místo bylo zahradou plnou růží.

Než jsme se pustili do prohlídky, profesor nás upozornil: „Především musíme zjistiti, kolik beden tu zbylo; pak musíme prozkoumati každý otvor, každý kout a každou štěrbinu a porozhlédnouti se, zda bychom nenašli stopu, která by nám prozradila, co se stalo se zbytkem.“

Postačil ovšem jediný pohled, abychom zjistili, kolik beden tu zůstalo; byly totiž tak objemné, že nemohlo dojít k mýlce.

Z padesáti jich tu zbývalo pouhých dvacet devět! Vtom jsem se vylekal; spatřil jsem totiž lorda Godalminga, jak se náhle otočil a vyhlédl klenutými dveřmi do temné chodby. Podíval jsem se tam také a na okamžik se mi srdce zastavilo. Připadalo mi, jako by odněkud ze stínu vyhlížela zlověstná, ostře řezaná tvář hraběte Draculy, jeho orlí nos, rudé oči, rudé rty, strašidelná bledost. Trvalo to jen mžik, neboť když lord Godalming poznamenal: „Připadalo mi, že tam vidím nějaký obličej, ale byl to jen stín,“ a znovu se začal rozhlížet po kapli, namířil jsem lampičku oním směrem a vyšel do chodby.

Nikoho jsem však nezastihl, a protože tam nebyly vůbec žádné kouty, dveře a výklenky, nýbrž pouze pevné zdi, nebyl by se tam mohl nikdo skrýt, ani on ne. Zřejmě zde byl strach otcem myšlenky, a proto jsem o tom raději pomlčel.

Za několik minut jsem zahlédl Morrise, jak prudce vykročil z kouta, který právě prohlížel. Byli jsme čím dál tím nervóznější, takže jsme jeho pohyby sledovali všichni, a vtom jsme spatřili světélkující záři, mihotající se jako hvězdy. Mimoděk jsme couvli. Všude se rojilo plno krys!

Chvíli jsme zůstali stát jako přimrazeni. Jen lord Godalming byl zřejmě na takový případ připraven. Přiskočil k velkým dubovým, železem pobitým dveřím, které už dr. Seward popsal zvenčí a které jsem sám kdysi viděl, otočil klíčem, odtáhl mohutné závory a prudce dveře otevřel. Potom vytáhl z kapsy malou stříbrnou píšťalku a dlouze pronikavě zapískal. Nato se za domem dr. Sewarda ozval v odpověď psí štěkot a za necelou minutu se přiřítili tři foxteriéři. Bezděčně jsme všichni ustoupili ke dveřím a přitom jsem si všiml, že tam je vrstva prachu značně rozvířena; odklizené bedny byly vyneseny tudy.

Za pouhou minutu, která zatím uplynula, počet krys nesmírně vzrostl. Hemžily se všude a ve světle lampiček, dopadajícím na jejich míhající se tmavá tělíčka a jiskřící vypouklá očka, vypadala místnost jako vyvýšenina posetá svatojánskými muškami. Psi se přihnali, ale na prahu se prudce zarazili, vrčeli, pak najednou zvedli čenichy a začali žalostně výt. Krys valem přibývalo a my jsme vycouvali ven.

Lord Godalming zvedl jednoho ze psů, vnesl ho dovnitř a postavil ho na podlahu. Sotva se pes tlapkami dotkl země, jako by se mu vrátila odvaha a vyřítil se na své přirozené nepřátele. Než vytřepal z několika krys život, rozprchl se před ním zbytek tak rychle, že pro ostatní psy, které lord Godalming také vhodil dovnitř, zbylo jen velmi málo kořisti, neboť všechna havěť už mezitím zmizela.

Spolu s nimi jako by vyprchala také tíseň, vždyť i psi začali čile pobíhat s radostným štěkotem a prudce se vrhali na ležící nepřátele, převraceli je a vyhazovali je do výšky. Všichni jsme dostali lepší náladu. Nevím, zda to způsobily otevřené dveře, jimiž do kaple vnikl čerstvý vzduch a vyčistil zatuchlé ovzduší, či úleva z toho, že vidíme ven pod širé nebe; rozhodně však z nás spadl příkrov hrůzy a okolnosti našeho příchodu nám už ani nepřipadaly tak chmurné. Pochopitelné jsme ani trochu nepolevili ve svém počínání. Zavřeli jsme vnější dveře, zastrčili závory a otočili klíčem v zámku. Pak jsme vzali psy a pustili se do prohlídky domu. Nenašli jsme nic jiného než nadměrné množství prachu, zcela nedotčeného, kromě mých vlastních stop z doby, kdy jsem dům poprvé navštívil. Psi už neprojevovali jedinou známku neklidu, a když jsme se vrátili do kaple, vesele tam pobíhali, jako by bylo léto a oni honili králíky v lese.

Vyšli jsme z domu ve chvíli, kdy na východě už začalo svítat. Dr.

Van Helsing vytáhl ze svazku klíč od domovních dveří, pečlivě je zamkl a klíč vložil do kapsy.

„Prozatím byla naše noc neobyčejně úspěšná. Nikdo z nás nedošel újmy, jak jsem se obával, a zjistili jsme přesný počet chybějících beden. A nejvíc mě těší, že jsme tento první – a snad i nejobtížnější a nejnebezpečnější krok uskutečnili, aniž jsme sem zavedli naši milou paní Minu. Ušetřili jsme ji tak toho, aby ve dne nebo v noci byla její mysl rozrušována vzpomínkami na podívanou, na zvuky nebo na zápachy plné hrůz, na které by možná nikdy nemohla zapomenout. A pokud lze usuzovat a particulari, poučili jsme se i o tom, že ta odporná havěť, která je hraběte poslušná, přece jen není tak zcela v jeho moci. Vždyť tyhle krysy jistě přiběhly na jeho zavolání stejně tak jak vlci do jeho zámku, když jste chtěl odejíti nebo když ta neblahá matka naříkala. A přece se krysy rozpřchly před malými psíky mého přítele Arthura, jako když do nich střelí! Nás ovšem čekají jiné záležitosti, jiná nebezpečí, jiné obavy, a ten netvor nepoužil dnes v noci své moci nad říší zvířat ani poprvé, ani naposledy! Nejspíš se odebral jinam. Nechť! Alespoň nám poskytl možnost dáti mu šach v této hře, kterou hrajeme o lidské duše. A teď pojďme domů. Co nevidět se rozední a my máme důvody býti spokojeni s výsledky téhle první noci. Stejně nám jsou nejspíš ještě přisouzeny mnohé další noci a dny, možná ještě víc naplněné nebezpečím; nesmíme však ustati a před žádným nebezpečím neustoupíme.“

Dům byl při návratu tichý, jen v jednom odlehlém sále naříkal nějaký ubožák a z Renfieldova pokoje se ozývalo tiché sténání. Toho chudáka jako každého duševně chorého člověka nejspíš trápily zbytečně trýznivé představy.

Vešel jsem po špičkách do našeho pokoje; Mina spala a oddychovala tak potichu, že jsem se k ní musel sklonit, abych ji slyšel. Vypadá bledší než jindy. Jsem upřímně rád, že nebude mít nic společného ani s naším budoucím konáním, ba ani s našimi poradami. Je to příliš těžké břímě pro ženu. Původně jsem si to nemyslil, jenže teď ano.

Jsem proto rád, že jsme se tak dohodli. Leccos, co by zaslechla, by ji mohlo vyděsit; jestliže by ovšem jednou pojala podezření, že něco zatajujeme, pak by bylo asi vhodnější jí to vyjevit, než to před ní skrývat. Proto je lepší, že náš úkol bude pro ni zapečetěnou knihou alespoň do té doby, než jí budeme moci říci, že všechno je skončeno a svět zbaven netvora z pekel. Na počátku to bude určitě svízelné zachovávat před ní mlčení po tak dlouhé době důvěrné otevřenosti.

Nesmím se však dát zviklat, zítra prostě pomlčím o našem nočním výletě a odmítnu jí sdělit cokoli z toho, co se odehrálo. Lehnu si na pohovku, abych ji nerušil.

1. října, později. – Bylo vlastně přirozené, že jsme všichni zaspali; měli jsme za sebou rušný den a v noci jsme si vůbec neodpočinuli.

I Mina byla zřejmě vyčerpána; probudil jsem se totiž ještě před ní, ačkoli už slunce stálo hodně vysoko, a musel jsem na ni dvakrát či třikrát zavolat, aby se probudila. Spala dokonce tak tvrdě, že mě v prvních okamžicích ani nepoznávala, ale hleděla na mě s výrazem naprostého úděsu jako někdo, kdo se probírá ze zlého snu. Stěžovala si, že je trochu malátná, a tak jsem ji nechal v posteli. Víme už, že bylo odvezeno dvacet jedna beden. Za předpokladu, že při každém stěhování jich bylo odvezeno najednou několik, budeme je snad moci vypátrat všechny. Zajdu dnes za Thomasem Snellingem.

DENÍK Dr. SEWARDA 1. října. – Dopoledne ke mně vešel do pokoje profesor a probudil mě. Byl veselejší a spokojenější než jindy a výsledky včerejší noční výpravy mu zřejmě trochu zlepšily náladu. Hovořili jsme o našem nočním dobrodružství a vtom řekl: „Ten váš pacient mě velmi zajímá. Směl bych ho s vámi dnes dopoledne navštíviti? A jestliže snad budete zaneprázdněn, mohl bych ho třeba vyhledati sám, ano? Setkání s šílencem, který diskutuje o filosofii a mluví rozumně, je pro mě zcela nová zkušenost.“ Musel jsem zařídit něco naléhavého, a proto jsem prohlásil, že budu jenom rád, zajde-li k němu sám, pokud ovšem mu to nevadí; alespoň ho nemusím zdržovat. Zavolal jsem ošetřovatele a dal mu příslušné pokyny.

Ještě před odchodem jsem profesora varoval, aby snad nedocházel k nesprávným závěrům o Renfieldovi. „Já jenom chci, aby se rozhovořil o sobě a o své chorobné představě týkající se požívání živých tvorů,“ podotkl profesor. „Jak jsem si přečetl ve vašem včerejším zápise, řekl přece paní Mině, že v něco takového kdysi věřil.

Proč se usmíváte, příteli Johne?“

„Odpusťte,“ řekl jsem. „Ale odpověď je zde.“ Položil jsem ruku na popsané listy. „Ve chvíli, kdy náš zdravý a učený šílenec hrdě prohlásil, že míval ve zvyku požívat živé tvory, měl ústa ještě potřísněna mouchami a pavouky, které zhltal těsně před příchodem paní Harkerové do pokoje.“ Teď se usmál Van Helsing. „Výborně! Máte dobrou paměť, příteli Johne. Měl jsem si to zapamatovati. Snad právě tahle křivolakost myšlenek a paměti činí studium duševních chorob tak fascinujícím. Třeba vytěžím ze šílenství tohohle blázna víc poznatků než z přednášky největšího učence. Kdoví?“ Pokračoval jsem v práci a poměrně brzy jsem vyřídil všechny své povinnosti.

Asi neuplynulo ani příliš mnoho času, vždyť Van Helsing se už zase vrátil do pracovny. Stál ve dveřích a zdvořile se zeptal: „Ruším?“

„Ani trochu. Pojďte dál. Už jsem skončil, jsem volný. Jestli chcete, tak tam teď spolu zajdeme.“

„Není třeba, už jsem ho viděl.“

„Nuže?“

„Obávám se, že si mě příliš neváží. Naše rozmluva trvala krátce.

Když jsem k němu vešel, seděl uprostřed pokoje na stoličce, lokty na kolenou, na obličeji výraz zavilé nespokojenosti. Oslovil jsem ho co nejvlídněji a nejzdvořileji. Vůbec neodpověděl. ‚Vy mě nepoznáváte?’ zeptal jsem se ho. Jeho odpověď nebyla právě lichotivá.

‚Znám vás dost dobře; jste ten starý blázen Van Helsing. Byl bych velmi rád, kdybyste se i se svými idiotskými teoriemi o mozku odklidil jinam. K čertu se všemi pitomými Holanďany!’ Víc už nepromluvil a jenom dále zatvrzele a zachmuřeně seděl a vůbec si mě nevšímal, jako bych ani nebyl v místnosti. Tím jsem tedy přišel o možnost poučiti se od tohoto tak rozumného šílence; proto zajdu, jestli dovolíte, k naší drahé paní Mině a načerpám od ní slova útěchy.

Příteli Johne, nevýslovně mě těší, že ta naše strašná záležitost ji už nebude trýzniti a rozdírati. Budeme sice velmi postrádati její pomoc, ale tak je to lepší.“

„Z plna srdce s vámi souhlasím,“ odvětil jsem vážně, protože jsem ho v této záležitosti nechtěl zviklat. „Ať s tím paní Harkerová raději nemá nic společného. To všechno je až příliš zlé pro nás, muže znalé světa, kteří jsme se za života už mnohokrát octli v úzkých. Jenže tahle věc není nic pro ženu, a kdyby s ní i nadále měla něco společného, za nějaký čas by jí to určitě ublížilo.“

Van Helsing tedy odešel popovídat si s paní Harkerovou a s Harkerem; Quincey a Arthur pátrají po zmizelých bednách s hlínou, já ještě dokončím, co mám na práci, a večer se tu všichni shledáme.

DENÍK MINY HARKEROVÉ 1. října. – Je pro mne nezvyklé být ponechána v nevědomosti, jak tomu je dnes; řadu let se mi Jonathan úplně se vším svěřoval, a teď mi určitě některé záležitosti zamlčuje, a to ty nejdůležitější. Po včerejší únavě jsem dnes ráno dlouho spala, a ačkoli také Jonathan vstával pozdě, přece jen se probudil přede mnou. Před odchodem ještě se mnou velmi něžně a mile pohovořil, ale ani slovem se nezmínil o tom, co se udalo při prohlídce domu hraběte Draculy. Přitom určitě věděl, jak hrozně jsem zvědavá! Ubohý drahoušek! Zřejmě ho to trápilo víc než mne. Všichni se dohodli, že mě do své strašné práce už dále zatahovat nebudou, a já jsem s tím souhlasila. Ale ta představa, že něco přede mnou tají! A teď brečím jako hloupá, třebas vím, že všechno vyplývá z nesmírné lásky mého manžela a správných, ano správných úmyslů těch ostatních odvážlivců...

Tak, to mi opravdu prospělo. No, jednoho dne mi Jonathan stejně všechno poví, a aby si snad ani na chvilku nemyslel, že mu já něco zatajuji, povedu si deník dál jako obvykle. A kdyby mi pak snad někdy nedůvěřoval, ukážu mu ho a on si bude moci přečíst každé hnutí mého srdce. Dnes je mi podivně smutně a stísněně. Nejspíš je to reakce na to noční hrozné vzrušení.

Když včera večer všichni odešli, šla jsem si lehnout, jak mi nařídili.

Nebyla jsem ospalá a svírala mě úzkost. Přemýšlela jsem o všem, co se udalo od okamžiku, kdy Jonathan za mnou přijel do Londýna, a připadá mi to jako hrůzná tragédie, kde osud neodvratně spěje k nějakému předem určenému cíli. Každý čin, ať už se nám zdál sebesprávnější, jako by vždy přivodil právě ten výsledek, který si nejmíň přejeme. Kdybych nebyla odjela do Whitby, snad by chudák Lucy ještě byla mezi námi. Návštěvy hřbitova si oblíbila až po mém příjezdu, a kdyby tam nebyla chodila se mnou ve dne, jistě by tam nebyla šla ve spánku; a kdyby tam nebyla šla v noci a ve spánku, nebyl by ji ten netvor zahubil tak, jak to učinil. Ach, proč jsem vůbec jela do Whitby? Vida, už zase brečím! Co se to dneska vlastně se mnou děje? Tohle musím Jonathanovi zatajit; dozvědět se, že jsem za jediné dopoledne už dvakrát plakala – já, která sama od sebe nikdy nepláču a která kvůli Jonathanovi nemusela vyronit jedinou slzu -, tak by se chudák usoužil! Budu se tvářit statečně a Jonathan nepozná, i když mi bude do pláče! Tohle prostě patří k věcem, kterým se my ubohé ženy musíme naučit...

Ani si nevzpomínám, jak jsem včera večer usnula. Jen si pamatuji, že jsem náhle zaslechla štěkot psů a z pokoje pana Renfielda, který je kdesi pod mým, vycházela směsice podivných zvuků, jako když někdo hodně hlučně o něco žadoní. A pak se všude rozhostilo ticho, ticho tak hluboké, až mě mátlo. Vstala jsem a vyhlédla z okna. Všude byla tma a klid, a černé stíny vrhané měsíčním světlem jako by byly prodchnuty mlčenlivým tajemstvím. Nic se ani nezachvělo, všechno bylo ponuré a nehybné jako smrt nebo osud; jedinou známkou existence života a přírody snad byla jen úzká stužka bělavé mlhy, plížící se nekonečně pomalu přes trávník k domu. To, že jsem začala myslet na něco jiného, mi zřejmě pomohlo; jakmile jsem se vrátila zpět do postele, ucítila jsem, jak mě zmáhá ospalost. Chvíli jsem klidně ležela, ale přesto jsem nemohla usnout. Vstala jsem tedy a znovu vyhlédla z okna. Mlha se šířila a byla už tak blízko domu, že jsem viděla, jak se hustě kupí u zdi a plazí se vzhůru k oknům. Chudák Renfield se choval hlučněji než předtím, a ačkoli jsem nepochopila jediné slovo, které pronesl, přece jen jsem z jejich tónu vyrozuměla, že o něco úpěnlivě prosí. Pak se ozval hluk zápasu a mně bylo jasné, že jsou u něho ošetřovatelé. Tak jsem se vylekala, že jsem vlezla do postele, zacpala si uši a přikrývku přetáhla přes hlavu. V tu chvíli jsem nebyla ani trochu ospalá, alespoň jsem se to domnívala. Zřejmě jsem však usnula, protože si do rána, kdy mě Jonathan vzbudil, nepamatuji na nic jiného než na sny. Trvalo mi totiž chvíli, než jsem si s obtížemi uvědomila, kde vlastně jsem a že je to Jonathan, kdo se nade mnou sklání. Můj sen byl velmi podivný, téměř typický příklad toho, jak se sen probouzejícího člověka prolíná s jeho myšlenkami nebo v nich pokračuje.

Připadalo mi, že spím a čekám na Jonathanův návrat. Strašně jsem se o něho bála a nebyla jsem vůbec schopna cokoli dělat; ruce, nohy i mozek jsem měla jako ochrnuté, takže nic nemělo obvyklé tempo.

Spala jsem neklidně a přemýšlela. Potom jsem si začala uvědomovat, jak vzduch v pokoji je těžký, vlhký a chladný. Odhrnula jsem přikrývku z obličeje a překvapeně shledala, že jsem obklopena jakousi mlhou. Plynový plamínek, který jsem nechala zapálený pro Jonathanův návrat a pouze ho trochu stáhla, pronikal jen jako nepatrná rudá jiskřička mlhou, která zhoustla a vnikla do pokoje. Uvědomila jsem si, že jsem přece předtím, než jsem si lehla, okno zavřela. Chtěla jsem vstát, abych se o tom přesvědčila, ale jakási olověná tíže mi ochromila údy a dokonce i vůli. Zůstala jsem tedy trpělivě ležet; nic víc. Zavřela jsem oči, přesto jsem však viděla zpod zavřených víček.

(Je fantastické, jaké kousky nám provádějí sny a jak pohotově jim přizpůsobujeme svou fantazii.) Mlha stále houstla, a teď už jsem viděla, kudy vniká dovnitř; prýštila do pokoje jako kouř – nebo jako bílá pára vroucí vody – nikoli oknem, nýbrž spárami dveří. Neustále houstla, až nakonec vytvořila v pokoji jakýsi sloup dýmu, jehož vrcholkem prozařoval plynový plamínek jako rudé oko. V hlavě mi začaly vířit myšlenky stejným způsobem, jakým teď vířil sloup dýmu v pokoji, a napadla mi slova Písma: „Sloup oblakový za dne a sloup ohnivý za noci.“ Že by se mi ve spánku dostalo duševní posily? Jenže sloup byl stvořen z útěchy denní i noční, vždyť v rudém oku byl oheň, a to mě okamžitě neobyčejně upoutalo. Hleděla jsem tam, a tu se oheň rozdělil a mlhou se na mě pronikavě upíraly dvě rudé oči, jak se o nich zmínila Lucy ve chvilkovém zmatení mysli – tehdy na útesu, když paprsky zapadajícího slunce dopadly na okna kostela Panny Marie. Vtom jsem si s hrůzou uvědomila, že i Jonathan viděl, jak se ony tři strašné ženy stejně zhmotňují z vířící mlhy v měsíčním světle, a zřejmě jsem ve snu omdlela, protože se mi všechno změnilo v černou prázdnotu. Krátce předtím, než jsem pozbyla vědomí, mi má obrazotvornost ukázala bílý nejasný obličej, sklánějící se ke mně z mlhy. Takových snů se musím vyvarovat, kdyby jich totiž bylo přespříliš, ještě by člověka připravily o rozum. Nejraději bych si dala od dr. Van Helsinga nebo dr. Sewarda předepsat nějaký prášek na spaní, bojím se však, abych je nevylekala. A kdyby věděli, že se mi teď zdál takový sen, jistě by měli o mne ještě větší strach. Dnes se rozhodně pokusím o klidný spánek. Jestli se mi to nepodaří, poprosím je zítra večer o dávku chloralu; pro jednou mi to neuškodí a zaručí mi to nerušený spánek. Včerejší noc mě znavila víc, než kdybych vůbec nespala.

2. října, 10 hodin večer. – Na dnešek jsem spala, nic se mi však nezdálo. Zřejmě jsem spala tvrdě, protože mě neprobudil ani Jonathan, když si šel lehnout. Spánek mě však neosvěžil, cítím se dnes hrozně slabá a malátná. Včera jsem se celý den pokoušela trochu číst nebo jsem podřimovala. Odpoledne mi vzkázal pan Renfield, zda bych ho mohla navštívit. Chudák, byl velmi milý a před odchodem mi políbil ruku a svěřil mě do péče boží. Úplně mě to dojalo, a kdykoli si na něho vzpomenu, rozpláču se. Tohle je další slabost, na kterou si musím dát pozor. Jonathan by se rmoutil, kdyby věděl, že jsem plakala. On i ostatní byli až do večeře mimo dům a vrátili se unaveni.

Ze všech sil jsem se snažila je rozveselit, a myslím, že jsem tím prospěla i sobě; zapomněla jsem totiž na vlastní únavu. Po večeři mě poslali na lože a všichni si šli vykouřit doutník, jak tvrdili; já ovšem vím, že si chtěli navzájem sdělit, co každý z nich za dnešek zjistil. Z Jonathanova chování jsem poznala, že má nějakou důležitou zprávu.

Nebyla jsem tak ospalá, jak se dalo čekat. Řekla jsem proto před odchodem dr. Sewardovi, že jsem předešlou noc nespala dobře, a požádala ho, aby mi dal uspávací prostředek. Velmi laskavě mi ho namíchal a dal mi ho s upozorněním, že je velmi mírný a že mi neublíží...

Vzala jsem si ho a teď čekám na spánek; stále ještě nepřichází. Snad jsem se nedopustila chyby; jakmile totiž se mnou spánek začíná flirtovat, přepadá mě nová obava: že je ode mne bláhové takhle se sama připravit o schopnost bdít. Třeba bych měla bdít. Spánek už přichází.

Dobrou noc.

Errata:

30.05.2021 15:17