Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

DENÍK Dr. SEWARDA 3. října. – Pokusím se teď napnout paměť a zaznamenat přesně vše, co se udalo od posledního zápisu. Musím si vzpomenout na každou sebemenší podrobnost, ani jednu nesmím vynechat, a budu postupovat rozvážně.

Když jsem vešel do Renfieldova pokoje, ležel pacient na levém boku na zemi v lesknoucí se kaluži krve. Jak jsem s ním chtěl pohnout, spatřil jsem, že je těžce zraněn; jednotlivé části těla jako by ani k sobě nepatřily, což se neprojevuje ani při klinické smrti. Když jsme ho položili naznak, zjistil jsem, že má obličej strašně pohmožděný, jako by mu jím někdo tloukl o podlahu – ta kaluž krve pocházela právě ze zranění na obličeji. Jak jsme ho obraceli, řekl mi ošetřovatel, který u něho klečel: „Pane doktore, řekl bych, že má něco s páteří. Podívejte se, má ochrnutou pravou ruku i pravou nohu a půlku obličeje.“ Ošetřovatel vůbec nechápal, jak k něčemu takovému mohlo dojít. Byl zřejmě úplně zmaten, svraštil čelo a pravil: „Dvě věci mi tady nejdou na rozum. Klidně si mohl potlouci obličej tím, že bil hlavou o zem. Jednou jsem viděl, jak to provedla nějaká ženská v eversfieldském blázinci dřív, než jí v tom někdo mohl zabránit. A jestli měl pořádný záchvat, tak mohl vypadnout z lůžka a zlomit si vaz. Ale za živého Boha si neumím představit, jak mohlo dojít k obojímu. Kdyby si zlomil vaz, nemohl by bít hlavou o zem; a kdyby měl obličej pohmožděný ještě předtím, než vypadl z postele, pak by někde musely být nějaké stopy.“ Vyzval jsem ho: „Běžte k doktorovi Van Helsingovi a požádejte ho, aby byl tak laskav a přišel sem. Chci s ním teď hned mluvit.“ Ošetřovatel odběhl a za několik minut se objevil profesor v županu a trepkách. Když spatřil Renfielda ležet na podlaze, na několik minut se na něho pozorně zahleděl a otočil se ke mně. Myslím, že mi vyčetl z očí mé myšlenky, protože velmi klidně pronesl několik slov, jasně určených pro ošetřovatele: „Ach, jak nepříjemná nehoda! Bude ho třeba bedlivě střežiti a ošetřovati. Postaráme se o něj společně, napřed se však půjdu obléci.

Počkejte, prosím, vrátím se za okamžik.“

Pacient teď chroptěl a bylo zcela jasné, že utrpěl nějaké vážné zranění. Van Helsing se vrátil překvapivě rychle a přinesl brašnu s chirurgickými nástroji. Zřejmě všechno už promyslel a rozhodl; dřív než pohlédl na pacienta, zašeptal mi: „Pošlete ošetřovatele pryč! Až se Renfield po operaci probere, musíme s ním býti sami.“ Pravil jsem proto: „To prozatím stačí, Simmonsi. Učinili jsme všechno, co se dalo udělat. Pokračujte raději v obchůzce a doktor Van Helsing ho bude operovat. Kdyby se někde dálo něco neobvyklého, hned mě zpravte!“

Po ošetřovatelově odchodu jsme podrobili pacienta pečlivé prohlídce.

Zranění obličeje byla pouze povrchová; vážným zraněním byla fraktura kosti lebeční, zasahující celou motorickou oblast. Profesor chvíli přemítal a pak řekl: „Musíme co nejvíce snížiti tlak a uvésti ho do normálního stavu.

Tempo výronu nasvědčuje, že zranění je velmi vážné; je zřejmě zasažena celá motorická oblast. Výron do mozku se bude rychle zvětšovati; musíme proto trepanovati dřív, než bude pozdě.“ Při jeho slovech se ozvalo slabé klepání na dveře. Přikročil jsem k nim a otevřel je; na chodbě stáli Arthur a Quincey, oba v pyžamu a trepkách.

„Zaslechl jsem, jak váš ošetřovatel zašel k doktoru Van Helsingovi a informoval ho o té nehodě,“ řekl Arthur. „Probudil jsem proto Quinceyho, vlastně jsem se u něho zastavil, protože stejně nespal.

Věci se vyvíjejí příliš rychle a příliš podivně, než aby se v tyhle dny dalo klidně spát. Zítra v noci se nejspíš všechno začne odehrávat jinak než dosud. Budeme asi muset víc než předtím čerpat z minulosti a také předvídat. Smíme vejít?“ Přikývl jsem a přidržel jim dveře; sotvaže vešli, opět jsem zamkl. Když Quincey viděl pacientovu polohu a stav a všiml si hrozné kaluže na podlaze, vyhrkl soucitně: „Panebože! Co se mu to stalo? To je ale chudák!“ Stručně jsem ho informoval a dodal, že podle našeho názoru nabude po operaci vědomí – alespoň na chvíli. Quincey a lord Godalming přistoupili k posteli a usedli na pelest; mlčky jsme vyčkávali.

„Budeme čekati tak dlouho, až zjistíme nejvhodnější místo pro provedení trepanace,“ usoudil Van Helsing. „Pak co nejrychleji a nejúplněji odstraníme krevní sraženinu; krvácení do mozku zcela jasně pokračuje.“

Minuty čekání se zoufale vlekly. Srdce se mi svíralo úzkostí a z Van Helsingovy tváře jsem vyčetl, že i on má strach nebo alespoň úzkost z budoucího vývoje. Hrozil jsem se slov, která možná od Renfielda uslyšíme. Neodvažoval jsem se přemýšlet, ale stejně jako lidé, kteří prý slyšeli zvonit sami sobě hranu, jsem tušil, co se stane. Chudák Renfield oddychoval přerývaně a téměř neslyšně. Každou chvíli se zdálo, že otevře oči a promluví; ale pak zase pomalu zachroptěl a znovu upadl do nehybné strnulosti. Jsem sice zvyklý pohledu na nemocné a umírající, ale tohle napětí mě stále víc a víc zmáhalo. Zdálo se mi, že slyším tlukot vlastního srdce, krev se mi hnala do spánků a bušila v nich jako kladivo. Ticho se pomalu stávalo nesnesitelné.

Hleděl jsem z jednoho na druhého a ze zrudlých obličejů a potem skropených čel jsem poznal, že všichni prožíváme stejnou trýzeň.

Svíralo nás nervové napětí, jako by se ve chvíli, kdy to nejméně budeme očekávat, měl nad námi mocně rozeznít nějaký zvon zkázy.

Konečně se dostavila chvíle, kdy bylo jasné, že pacientovi mizí poslední síly; každou chvíli už mohl nastat exitus. Pohlédl jsem na profesora a zachytil jeho pohled, upřený na mě. S vážnou tváří promluvil: „Už nemůžeme ztráceti čas. Jeho slova snad spasí mnoho lidských životů; při tomto čekání jsem si to uvědomil. V sázce je možná i duše toho člověka! Trepanaci provedeme těsně nad uchem.“ A bez dalšího začal operovat. Několik krátkých chvil dýchal Renfield trhavě, pak se mu vydral z prsou vzdech tak dlouhý, že mu div neroztrhl plíce.

Náhle otevřel oči a upřel na nás vytřeštěný, bezmocný pohled. Po několika okamžicích se mu v nich objevil výraz radostného překvapení a ze rtů mu vyklouzl povzdech úlevy. Škubl sebou a zašeptal: „Pane doktore, budu klidný. Přikažte, aby mi svlékli svěrací kazajku.

Měl jsem hrozný sen a jsem z něho tak zesláblý, že se ani nemohu hýbat. Co se mi stalo s obličejem? Je celý opuchlý a odporně páchne.“ Pokusil se pohnout hlavou; protože se mu však námahou zase začaly oči obracet v sloup, narovnal jsem mu ji do původní polohy.

Nato ho Van Helsing klidným a vážným hlasem vyzval: „Vypravujte nám svůj sen, pane Renfielde.“ Jak zraněný zaslechl profesorův hlas, přes všechna zmrzačení se mu rozjasnila tvář a řekl: „To je pan doktor Van Helsing. Jak milé od vás, že jste tady. Podejte mi trochu vody, mám úplně okoralé rty. Pokusím se vám všechno povědět. Zdálo se mi...“ a vtom se odmlčel, jako by znovu omdléval. Zavolal jsem tiše na Quinceyho: „Brandy – je v mé pracovně – rychle!“ Quincey vyběhl a vrátil se s lahví brandy, džbánem vody a sklenicí. Smočili jsme mu vyprahlé rty a pacient se rychle vzpamatoval. Jeho zubožený, poraněný mozek však zatím zřejmě pracoval; jakmile totiž nabyl vědomí, upřel na mě pronikavý pohled plný zoufalé nejistoty, na který nikdy nezapomenu, a řekl: „Nesmím sám sebe klamat; nebyl to žádný sen, nýbrž hrozná skutečnost.“

Pak zatěkal očima po pokoji, a když mu pohled ulpěl na dvou postavách, trpělivě sedících na okraji lůžka, pokračoval: „Kdybych si nebyl jist, jistě bych k tomu musel dospět už proto, že tu vidím tyto oba pány.“ Na chvilku zavřel oči – nikoli z bolesti či ospalosti, nýbrž vědomě, jako by chtěl sebrat všechny síly -, a když je znovu otevřel, vyhrkl mnohem rozhodněji než kdy předtím: „Rychle, pane doktore, rychle! Umírám! Cítím, že mi zbývá již jen několik minut, a pak se musím vrátit do smrti – nebo do něčeho ještě horšího! Navlhčete mi znovu rty! Musím vám ještě něco říci dřív, než zemřu nebo než alespoň zemře můj nebohý rozdrcený mozek.

Děkuji vám! Stalo se to po vašem odchodu tehdy večer, kdy jsem vás prosil, abyste mě odsud propustil. Nemohl jsem tehdy mluvit, cítil jsem, že mám jazyk spoután; jinak jsem však byl tehdy zcela normální, tak jako teď. Když jste odešel, byl jsem dlouho hrozně zoufalý, snad několik hodin. Pak se ve mně rozhostil náhlý mír. Mozek jako by mi zase vychladl a já jsem si uvědomil, kde jsem. Slyšel jsem štěkat psy za naším domem, nikoli však tam, kde byl On.“ Van Helsing při jeho slovech ani nemrkl, jenom zatápal po mé ruce a pevně ji stiskl. Nic však nedal najevo, jen lehce kývl a Renfielda tiše vybídl: „Pokračujte!“ Renfield tedy hovořil dál: „Objevil se u okna v mlze, tak jak jsem ho už viděl vícekrát; jenže tentokráte se zhmotnil, nebyl to duch, a oči se mu divoce leskly jako rozhněvanému člověku. Jeho rudá ústa se usmívala, a když se obrátil a pohlédl ke stromořadí, odkud se ozýval štěkot, zablýskly se mu bílé zuby v měsíčním svitu. Zpočátku jsem ho nechtěl vyzvat, aby vešel, ačkoli jsem věděl, že si to přeje – tak jak si to přál celou dobu. Potom mi začal všelicos slibovat – nikoli ovšem slovy, ale tím, že mi to předváděl.“ Zde ho profesor přerušil: „Jak?“

„Zhmotňoval to; právě tak mi posílal mouchy, když svítilo slunce.

Velké tučné mouchy s tmavomodrými a šedými křidélky a v noci mi posílal velké můry s lebkou a zkříženými hnáty na zádech.“ Van Helsing přikývl a bezděčně mi pošeptal: „Acherontia atropos z čeledi Sphingidae – vy ho nazýváte lišaj smrtihlav.“ Pacient bez přestávky pokračoval: „Potom začal šeptat: ‚Krysy, krysy, krysy! Stovky, tisíce, milióny krys, a každá je život sám; a psi, kteří je požírají, a rovněž kočky!

Samé životy! S rudou krví, obsahující roky života – a ne ubohé bzučící mouchy!’ Vysmál jsem se mu, protože jsem chtěl vidět, co dokáže. Pak se z dáli za temnými stromy ozvalo v jeho domě vytí psů. Pokynul mi, abych přistoupil k oknu. Vstal jsem, pohlédl ven, on pozdvihl ruce a mně připadalo, že něco volá, aniž promluvil. Přes trávník se přihnala jako ohnivý jazyk černá záplava; on pak rozhrnul mlhu doleva i doprava a já jsem spatřil tisíce krys s očima rudě žhnoucíma – jako byly jeho, jen menší. Nato zvedl ruku a všechny se zastavily. Zdálo se mi, že říká: ‚Všechny tyto životy ti dám, a mnoho dalších a větších ti budu dávat po nesčetná staletí, jestliže přede mnou padneš na kolena a budeš mě uctívat.’ Potom se mi zdálo, že mi zahalil oči červený mrak, rudý jako krev, a než jsem si uvědomil, co dělám, pootevřel jsem okno a vyzval ho: ‚Vejdi, Pane a Mistře!’ Krysy už zmizely, a ačkoli okno bylo pootevřeno jenom tak na jeden palec, vklouzl do pokoje stejně kradmo jako měsíc, když ke mně vnikal i každou nepatrnou skulinkou a stával přede mnou v celé své velikosti a slávě.“

Hlas mu slábl; navlhčil jsem mu tedy znovu rty kořalkou. Když se znovu rozhovořil, navázalo jeho vyprávění o kus dál; paměť mu zřejmě pracovala i ve chvílích odmlčení. Chtěl jsem se vrátit k místu, kde přestal, ale Van Helsing mi pošeptal: „Nechte ho býti, nepřerušujte ho! Nemůže se navraceti, a jakmile by ztratil nit, třeba by ani už nemohl pokračovati.“

„Čekal jsem tehdy celý den, že mi vzkáže,“ rozhovořil se Renfield, „ale nic mi neposlal, ani mušku, a když vyšel měsíc, byl jsem už na něho pořádně rozzloben. Když pak vklouzl dovnitř oknem, ačkoli bylo zavřeno, a ani nezaklepal, dostal jsem na něho zlost. Osopil se na mě, z mlhy na mě vyhlédla jeho bílá tvář se žhnoucíma rudýma očima; a On šel dál, jako by mu tady všechno patřilo a já nebyl ničím.

Jak mě míjel, páchl dokonce zcela jinak než jindy. Nedokázal jsem ho zadržet. Zřejmě právě tehdy přišla paní Harkerová do pokoje.“

Oba muži sedící na lůžku vstali, přešli přes pokoj a zůstali stát za ním. Nemohl je vidět, ale oni tam lépe slyšeli. Oba mlčeli, jen profesor sebou trhl a zachvěl se; obličej se mu však ještě víc zachmuřil a zatvrdil. Renfield si ničeho nevšiml a pokračoval: „Dnes odpoledne, když mě paní Harkerová přišla navštívit, vypadala zcela jinak; připomínala mi zředěný čaj.“ Sevřelo se nám srdce, ale nikdo neřekl jediné slovo; Renfield pokračoval: „Nevěděl jsem, že tady je, teprve když promluvila; vypadala také zcela jinak. O bledé lidi nestojím, mám rád lidi se spoustou krve v žilách; a ona jako by o všechnu přišla. V té chvíli jsem si to neuvědomil, ale když odešla, začal jsem přemýšlet. Pochopil jsem, že jí bere život, a to mě rozzuřilo.“ Cítil jsem, jak stejně jako já se otřásli i ostatní; jinak jsme však zachovali klid. „Když tedy dnes v noci přišel, byl jsem už na něho přichystán. Viděl jsem, jak se mlha vkrádá dovnitř, a pevně jsem ji popadl. Šílenci prý mají nadpřirozenou sílu, a protože jsem si uvědomoval, že jsem šílenec – alespoň občas – rozhodl jsem se své síly využít. A on ji vskutku pocítil, protože vystoupil z mlhy a pustil se se mnou do křížku. Svíral jsem ho pevně a doufal jsem, že nad ním zvítězím; nepřál jsem si totiž, aby jí nadále bral život. Jenže pak jsem mu pohlédl do očí, ty se do mě vpálily a má síla se rozplynula jako voda. Vysmekl se mi, a když jsem se ho pokusil zadržet, vyzdvihl mě do výše a mrštil mnou na zem. Přede mnou vyvstal rudý mrak, ozval se hromový úder a mlha jako by proklouzávala pode dveřmi.“ Hlas mu slábl a dýchal stále trhaněji. Van Helsing bezděčně vstal.

„Došlo tedy k nejhoršímu,“ prohlásil. „Je tady, a my víme proč.

Snad není dosud pozdě. Ozbrojme se – stejně jako tehdy v noci, ale neztrácejme čas; ani vteřina nesmí přijíti nazmar!“ Nebylo vůbec třeba vyjádřit slovy, čeho jsme se báli a co jsme tušili – věděli jsme zcela jasně, co se stalo. Všichni jsme se rozeběhli do svých pokojů pro předměty, které jsme měli, když jsme vnikli do domu hraběte Draculy. Profesor nás se svými věcmi už čekal na chodbě a významně na ně ukázal.

„Nikdy je neodkládám a ponechám je u sebe tak dlouho, dokud s touto nešťastnou záležitostí neskoncujeme. Buďte rovněž rozumní, přátelé! Nemáme co činiti s obyčejným nepřítelem. Běda! Teď bude muset trpěti i drahá paní Mina.“ Zarazil se, hlas mu selhal a já nevěděl, zda mě přemohl vztek nebo úděs.

Před dveřmi manželů Harkerových jsme se zastavili. Art a Quincey zaváhali a Quincey se otázal: „Máme ji vůbec rušit?“

„Musíme,“ procedil Van Helsing mezi zuby. „Jestliže budou dveře zamčeny, vyrazíme je.“

„Nepoleká se? Nebývá přece zvykem vtrhnout k dámě do pokoje!“

„Máte pravdu jako vždycky,“ souhlasil Van Helsing, „jenže tady jde o život nebo smrt. Lékař nečiní rozdílu mezi pokoji; a i kdyby činil, tak dnes jsou pro mne všechny stejné. Kdyby se dveře neotevřely, až stisknu kliku, pak, příteli Johne, opřete se o ně ramenem a zatlačte. A vy také, přátelé! Teď!“

Stiskl kliku, ale dveře nepovolily. Vrhli jsme se proti nim, s praskotem se otevřely a my vlétli střemhlav do pokoje. Profesor upadl; zatímco se vzepřel na všechny čtyři a vstával, pohlédl jsem přes něj.

To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. V týle se mi zježily vlasy a srdce se mi téměř zastavilo.

Měsíc svítil tak jasně, že přes hustou žlutou záclonu bylo v pokoji dost světla, aby bylo dobře vidět. Na loži u okna ležel Jonathan Harker, tvář měl zrudlou a těžce oddychoval, jako by byl omámen. U pelesti vzdálenější postele klečela bíle oděná postava jeho ženy. Vedle ní stál vysoký hubený muž v černých šatech. Obličej měl od nás odvrácen, jenže sotva jsme ho spatřili, hned jsme ho poznali – byl to hrabě, jeho postoj i ta jizva na čele! Levou pěstí svíral paní Harkerové obě ruce a napjaté paže jí odtahoval od těla; pravou rukou jí přidržoval hlavu v týle a tiskl si její obličej k hrudi. Její bílá noční košile byla potřísněna krví a po Draculově obnažené hrudi, vystupující z rozhalené košile, stékala tenká stružka krve. Postoj těch dvou hrůzně připomínal obrázek dítěte, které strká kotěti čumáček do misky s mlékem a nutí je pít. V okamžiku, kdy jsme vrazili do pokoje, hrabě se obrátil a jako bleskem se mu na tváři rozhostil onen ďábelský výraz, o němž jsem už slyšel. Oči mu rudě vzplály příšerným vztekem, široké nozdry bílého orlího nosu se rozšířily a rozechvěly a ostré bílé zuby pod širokými rty zbrocenými krví se prudce sevřely jako zuby šelmy. Divoce odhodil svou oběť na postel, kam dopadla jako z výšky, obrátil se a vrhl se na nás. Jenže mezitím se již profesor postavil na nohy a napřáhl proti němu obálku se svěcenou hostií.

Hrabě se prudce zarazil, stejně jako chudák Lucy před hrobkou, a začal couvat. Zdvihli jsme své křížky, vykročili proti němu a hrabě ustupoval. V té chvíli velký černý mrak, plující po obloze, zakryl měsíc, a v zákmitu plynového plamínku, který rozžal Quincey zápalkou, jsme spatřili už jen obláček řídké mlhy. Vytrácela se nám před očima pode dveřmi, které se zabouchly hned poté, co jsme je násilím otevřeli. Van Helsing, Art a já jsme přiskočili k paní Harkerové, která se právě nadechla a vyrazila výkřik tak divoký, pronikavý a zoufalý, že mi zřejmě bude do smrti znít v uších. Několik vteřin ležela bezvládně a zhrouceně. Obličej měla smrtelně bledý a jeho bělost ještě zdůrazňovala krev, rozmazaná na rtech, tvářích a bradě; z hrdla jí prýštil tenký pramínek krve. Oči měla vytřeštěné šílenou hrůzou.

Pak si přikryla obličej ubohýma pohmožděnýma rukama, na jejichž bledé kůži byly zarudlé stopy hrozného stisku hraběte Draculy, a zpod nich vytryskl tichý zoufalý sten, vyjadřující bezmezné utrpení, které se už předtím projevilo hrozným výkřikem. Van Helsing přikročil k lůžku a přes paní Harkerovou opatrně přetáhl přikrývku. Art se na ni na okamžik soucitně zahleděl a pak vybělil z pokoje. Van Helsing mi zašeptal: „Jonathan je ve strnulosti, jakou, jak víme, dokáže přivoditi upír.

S ubohou paní Minou zatím nemůžeme nic počíti, dokud se nevzpamatuje.

Jeho však musím probuditi.“ Namočil cíp ručníku do studené vody a začal ho pleskat přes obličej. Jeho žena si zatím celou dobu přikrývala rukama tvář a srdceryvně naříkala. Vytáhl jsem záclonu a vyhlédl z okna. V jasné měsíční záři jsem zahlédl Quinceyho Morrise, jak běží přes trávník a skrývá se ve stínu obrovitého tisu. Nechápal jsem, proč si tak počíná, jenže vtom jsem zaslechl Harkera krátce vykřiknout; už se částečně probíral k vědomí, otočil jsem se tedy k lůžku. Ve tváři měl, jak se ostatně dalo očekávat, výraz vyděšeného údivu. Několik vteřin byl ještě omámen, ale potom rázem nabyl plného vědomí a vztyčil se. Prudký pohyb vyburcoval jeho manželku, ta se k němu obrátila s rozpřaženými pažemi, jako by ho chtěla obejmout, jenže vzápětí jí paže sklesly, lokty přitiskla k tělu, dlaněmi si přikryla obličej a tak se rozvzlykala, až se začala pod ní zachvívat postel.

„Co tohle proboha znamená?“ vyhrkl Harker. „Doktore Sewarde, doktore Van Helsingu, co se děje? Co se stalo? Jaké neštěstí? Mino, miláčku, co je ti? Co ta krev? Můj Bože, můj Bože, to už to došlo tak daleko?“ Vrhl se na kolena a začal lomit rukama. „Pane Bože, pomoz nám! Pomoz jí, ach, pomoz jí!“ Pak rázně seskočil z postele a začal na sebe házet šaty – jeho mužný charakter se probudil a lačnil po činu. „Co se stalo? Povězte mi všechno!“ vyhrkl. „Doktore Van Helsingu, vím, že máte Minu rád. Ach, udělejte něco pro její záchranu.

Přece ještě nemůže být pozdě! Dejte na ni pozor a já ho zatím půjdu hledat.“ Ale jeho žena, zdrcená hrůzou, strachem a zoufalstvím, si vtom uvědomila nebezpečí, které mu hrozí, zapomněla na vlastní trýzeň, energicky ho sevřela a zvolala: „Ne! Ne! Nesmíš mě opustit, Jonathane! Bůh ví, jak strašně jsem dnes v noci trpěla, a to jsem se nemusela obávat, že on ti ublíží. Musíš zůstat u mne. Zůstaň s našimi přáteli, oni tě ochrání.“ Byla téměř bez sebe. Jonathan ustoupil, paní Mina ho strhla k sobě na pelest a pevně se k němu přitiskla.

Van Helsing a já jsme se pokusili oba uklidnit. Profesor pozvedl svůj malý zlatý křížek a s obdivuhodným sebeovládáním pravil: „Nemějte obavy, má drahá. Jsme tady, a dokud je s vámi toto, nemůže se vám přihoditi nic zlého. Dnešní noc vám už nic nehrozí; teď se musíme všichni uklidniti a poraditi se.“ Mina se zachvěla a mlčky položila manželovi hlavu na prsa. Když ji pozdvihla, byla jeho noční košile zbrocena krví na místě, kde se jí dotkly její rty a kam dopadly kapky z nepatrně rozevřené ranky na hrdle. Sotva to zahlédla, odtrhla se od Jonathana, tiše zasténala a mezi vzlyky šeptala: „Jsem nečistá, nečistá! Nikdy víc se ho již nesmím dotknout nebo ho políbit! Ach, proč jenom muselo dojít k tomu, že teď jsem já jeho největším nepřítelem a člověkem, jehož by se měl nejvíce obávat?“

Nato jí Jonathan rázně odpověděl: „Nesmysl, Mino! Že se nestydíš něco takového vyslovit! Nic podobného už od tebe slyšet nechci a určitě už neuslyším! Ať mě Bůh soudí a podle zásluhy potrestá ještě větším utrpením, než jaké teď!

snáším, jestliže připustím, abych kdy mezi nás postavil třebas jedinou myšlenku nebo čin!“ Rozpřáhl náruč a přivinul si ji k hrudi; chvíli tam spočívala a vzlykala. Jonathan na nás hleděl přes její sklopenou hlavu, oči měl zavlhlé, chřípí se mu chvělo a ústa mu ztvrdla, jako by byla ocelová. Její vzlykot pomalu ustával a slábl. Nato mě Jonathan oslovil s vynuceným klidem, který mu zřejmě rozechvíval nervy až do krajnosti: „A teď mi, doktore Sewarde, všechno povězte! To hlavní znám až příliš dobře; povězte mi podrobně, jak se to odehrálo.“ Vylíčil jsem mu přesný sled událostí; naslouchal mi se zdánlivou netečností. Když jsem mu však popisoval, jak hrabě krutýma rukama přidržoval jeho ženu v oné strašné a odporné poloze, s ústy přitisknutými k otevřené ráně na jeho hrudi, chřípí se mu rozechvěla a oči zaplály. Zjistil jsem, že ji i v této chvíli něžně a láskyplně hladí po rozcuchaných vlasech, ale nad její sklopenou hlavou se mu křivila bledá tvář prudkým hněvem.

Sotva jsem domluvil, zaklepali Quincey a Godalming na dveře. Na naše vyzvání vešli. Van Helsing na mě tázavě pohlédl. Pochopil jsem, oč mu jde – zda máme využít jejich příchodu, abychom pokud možno odvrátili myšlenky nešťastných manželů od jejich problému.

Souhlasně jsem přikývl a Van Helsing se obou příchozích zeptal, co viděli či udělali. Lord Godalming odvětil: „Nenašel jsem ho nikde na chodbě ani v žádném z našich pokojů.

Nahlédl jsem také do pracovny; tam sice pobyl, ale už zmizel. Zato však...“ Pohlédl na nešťastnou zhroucenou postavu na posteli a zarazil se. Van Helsing ho vážně vyzval: „Jen pokračujte, příteli Arthure.

Teď už před sebou nebudeme nic skrývati. Dnes už spočívá naše naděje jenom v tom, že budeme všichni znáti všechno. Mluvte bez zábran!“ Arthur proto pokračoval: „Byl v pracovně, a ačkoli se tam mohl zdržet jen několik vteřin, udělal z ní úplnou kůlničku na dříví! Všechny rukopisy jsou spáleny, nad bílým popelem plápolaly modré plamínky, do ohně hodil i válečky z vašeho fonografu. Vosk z nich umožnil, že všechno hořelo jako louč.“ Přerušil jsem ho: „Naštěstí máme v sejfu další kopii.“

Arthurovi se na okamžik rozjasnila tvář, ale vzápětí zachmuřeně pokračoval: „Seběhl jsem hned dolů, ale nespatřil jsem po něm ani stopu.

Nahlédl jsem i do Renfieldova pokoje, ale ani tam nebylo nic nového než...“ Znovu se zarazil. „Pokračujte!“ vyzval ho Harker.

Arthur sklopil hlavu, olízl si rty a dodal: „... než že ten chudák je mrtev.“ Paní Harkerová svěsila hlavu, přelétla nás všechny pohledem a smutně řekla: „Děj se vůle boží!“ Měl jsem pocit, že Arthur něco zamlčel; ale protože si tak zřejmě počínal úmyslně, neozval jsem se. Van Helsing se obrátil k Morrisovi a otázal se: „A co nám povíte vy, příteli Quincey?“

„Moc toho nebude,“ odpověděl. „Ale snad to bude mít nějaký význam, jenže zatím to nemohu posoudit. Řekl jsem si, že by bylo záhodno vědět, kam hrabě odejde, až opustí tento dům. Nespatřil jsem ho; ale z Renfieldova okna jsem viděl vylétnout netopýra a zamířit k západu. Myslel jsem si, že se v nějaké podobě vrátí do Carfaxu, jenže on zřejmě vyhledal nějaký jiný úkryt. Dnes v noci se už nevrátí; obloha na východě rudne a úsvit je nablízku. Musíme celou věc podniknout až zítra!“

Poslední slova procedil mezi zuby. Na několik minut se rozhostilo ticho a mně připadalo, že slyším tlukot našich srdcí. Van Helsing položil jemně ruku na hlavu paní Harkerové.

„A teď, paní Mino – ubohá, předrahá paní Mino -, nám vyličte přesně, co se stalo. Bůh sám ví, že vám nechci způsobiti bolest, jenže je nutno, abychom to všichni zvěděli. Neboť teď víc než kdy jindy musí býti všechno vykonáno rychle, rázně a s největší důkladností.

Dá-li Bůh, je den, který tohle všechno musí ukončiti, už blízko, a tady máme příležitost k dalšímu životně důležitému poznání!“

Ubohá, drahá paní Harkerová se zachvěla, úžeji se přivinula k manželovi a ještě hlouběji sklonila hlavu k jeho hrudi. Bylo zřejmé, že její nervy byly napjaty do krajnosti. Potom hlavu hrdě vztyčila a vztáhla ruku k Van Helsingovi. Ten ji uchopil, sklonil se nad ní, uctivě ji políbil a pevně podržel. Druhou ruku jí držel manžel a zároveň ji objímal paží, jako by ji chránil. Po chvíli, kdy si zřejmě urovnávala myšlenky, spustila: „Vzala jsem si uspávací prostředek, který jste mi tak laskavě namíchal, ale nějak nechtěl a nechtěl působit. Připadalo mi, že jsem dokonce čilejší, a do mysli se mi začaly vkrádat tisíce hrůzných představ – všechny související se smrtí, upíry, krví, bolestí a utrpením.“

Její manžel mimoděk zasténal, ale paní Mina se k němu obrátila a láskyplně řekla:

„Netrap se, miláčku. Musíš být statečný a silný, abys mi pomohl přestát tento těžký úděl. Kdybys věděl, jak nadlidské úsilí musím vyvinout, abych vůbec o té strašné věci mohla mluvit, jistě bys pochopil, jak velice potřebuji tvou pomoc. Nuže, pochopila jsem, že musím vlastní vůlí dopomoci léku, aby účinkoval, jestli mi má vůbec prospět, a nutila jsem se tvrdě usnout. Spánek se zřejmě dostavil poměrně brzy, protože si už na víc nevzpomínám. Jonathanův příchod mě zřejmě neprobudil; když jsem se totiž probrala, ležel už vedle mne. V pokoji byla zase ona řídká bílá mlha, kterou jsem už spatřila nedávno. Počkejte, vždyť jsem zapomněla, že o tom nevíte; přečtete si to v mém deníku. Ukáži vám ho později. Zmocnila se mě stejná nevysvětlitelná hrůza, jaká mě už přepadla tehdy, a zase jsem cítila, že je někdo v místnosti. Obrátila jsem se, abych probudila Jonathana.

Ten však spal tak tvrdě, jako by si uspávací prostředek vzal on, a nikoli já. Velmi mě to vylekalo a zděšeně jsem se rozhlédla. A tu mě opustila všechna naděje: vedle lůžka stál vysoký, hubený, černě oděný muž. Připadalo mi, že snad vystoupil z mlhy – či spíše že se mlha zhmotnila do jeho postavy, úplně totiž zmizela. Poznala jsem ho okamžitě podle vašeho popisu. Ta voskově bledá tvář, ten orlí nos, ostře ohraničený bílým proužkem světla, ty rozevřené rudé rty, odhalující bílé ostré zuby, ty rudé oči o nichž se mi tehdy ve Whitby zdálo, že je vidím v paprscích zapadajícího slunce, odrážejícího se od oken kostela Panny Marie. Také jsem poznala rudou jizvu na čele, kam ho uhodil Jonathan. Na okamžik se mi srdce zastavilo a určitě bych byla vykřikla, byla jsem však jako ochromena. Vtom ukázal na Jonathana a ostře na mě zasykl: »Ticho! Při sebemenším hlesnutí ho popadnu a před tvýma očima mu roztříštím hlavu!« Byla jsem tak zděšena a zmatena, že jsem se nezmohla na jediné slůvko. S pohrdavým úsměškem mi položil ruku na rameno, pevně je sevřel, druhou rukou mi odhalil hrdlo a řekl: »Napřed malé občerstvení jako odměnu za vynaloženou námahu.

Můžeš být zcela klidná; není to ani poprvé, ani podruhé, kdy mi tvé žíly pomohou uhasit žízeň!« Byla jsem jako omámena a kupodivu jsem mu v tom ani nechtěla bránit. Tohle se zřejmě děje pokaždé, když se dotkne své oběti, a je to asi součást té hrozné kletby.“

Její manžel znovu zasténal. Mina mu pevněji sevřela ruku, soucitně na něho pohlédla, jako by tím postiženým byl on, a pokračovala:

„Cítila jsem, jak mi ubývá sil, a téměř jsem omdlela. Nevím, jak dlouho ta hrůza trvala, ale jistě uplynulo hodně času, než ta svá hnusná, odporná a záštiplná ústa ode mne odtrhl. A tu jsem viděla, jak z nich kape čerstvá krev!“

Vzpomínka ji na okamžik přemohla; sklesla, a kdyby ji manžel nepodepřel, snad by se sesula na zem. S velkým úsilím se vzchopila a pokračovala:

„Nato mi výsměšně řekl: »I ty jsi tedy kula pikle proti mně! Pomáhalas těm mužům mě štvát a křížit mé plány! Teď už tedy víš, stejně jako oni už vědí částečně a zanedlouho budou vědět úplně, co to znamená postavit se mi do cesty! Měli raději šetřit své síly a použít je doma! Zatímco kuli pikle proti mně – proti mně, kdo poroučel celým národům, za ně snoval intriky a válčil sta let předtím, než se oni narodili -, já jim je mařil. Proto jsi nyní ty, kterou milují nejvíce, masem mého masa, krví mé krve, jsi se mnou spřízněna, na čas mi budeš štědrým vinným lisem a později se staneš mou družkou a pomocnicí! Ale i ty budeš odměněna, protože mezi nimi nebude ani jednoho, kdo by ti později neposloužil! Jenže teď budeš potrestaná za to, cos provedla! Pomáhalas jim křížit mé plány; nyní se pokaždé dostavíš na mé zavolání. Kdykoli ti můj mozek vzkáže „Přijď!“ přejdeš na tuto výzvu pevninu či moře. A proto ještě toto!«

Při těchto slovech si rozepnul košili a dlouhým ostrým nehtem si otevřel žílu na prsou. Když z ní začala tryskat krev, jednou rukou mi pevně sevřel obě ruce, druhou mě uchopil za krk a přitiskl ústa k ráně, takže jsem se musela buď udusit, nebo polknout trochu té... můj Bože, můj Bože, co jsem to učinila? Čím jsem se provinila, že si zasloužím takový osud? Já, která jsem se po všechny dny svého života snažila kráčet cestami pokory a spravedlnosti? Bože, buď mi milostiv! Shlédni dolů na ubohou duši, které hrozí nebezpečí horší než smrt, a smiluj se nad těmi, kdo ji mají rádi!“

A začala si otírat rty, jako by je chtěla očistit od poskvrnění.

Zatímco vyprávěla své hrůzné zážitky, začalo na východě svítat a všechno kolem se rozjasňovalo. Harker byl zamlklý, a ani se nepohnul, ale při onom strašném líčení se mu na obličeji rozhostil chmurný stín, který jako by v ranním světle ještě více potemněl, a když se objevily první červánky nadcházejícího úsvitu a dopadly na jeho tvář, temně se odrážela od jeho zbělelých vlasů.

Domluvili jsme se, že dokud se zase nesejdeme a nedomluvíme další postup, bude jeden z nás vždy v blízkosti nešťastné dvojice.

Jedním jsem si jist: žádný dům, na který dnes budou po celou dlouhou dráhu denního oběhu dopadat paprsky právě vycházejícího slunce, není tak nešťastný jako náš!

Errata:

30.05.2021 15:17