Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

DENÍK JONATHANA HARKERA 3. října. – Musím něco dělat, jinak se asi zblázním; proto raději píši deník. Teď je šest hodin a za půl hodiny se máme sejít v pracovně a něco pojíst; dr. Van Helsing a dr. Seward jsou totiž toho názoru, že můžeme nasadit všechny síly jen tehdy, jestliže něco sníme.

Bůh ví, že dnes musíme vydat ze sebe to nejlepší. Musím využít každé volné chvíle ke psaní, jinak bych musel přemýšlet. Musím zaznamenat všechno, od nejnepatrnějších věcí k nejdůležitějším. Možná že se nakonec nejvíc poučíme právě z maličkostí. Všechno, co jsme se zatím dozvěděli, ať šlo o drobnosti nebo věci důležité, nemohlo zabránit hroznému osudu, který stihl Minu a mě. Musíme však doufat a věřit. Chudáček Mina mi právě řekla – a přitom jí slzy stékaly po tvářích -, že naše víra se musí osvědčit v utrpení a protivenství, že nesmíme přestat věřit a že Bůh nám bude pomáhat až do konce! Do konce! Ach, můj Bože, do jakého konce...? K dílu! K dílu!

Když se dr. Van Helsing a dr. Seward vrátili od ubohého Renfielda, začali jsme důkladně uvažovat o dalších krocích. Napřed nám dr. Seward sdělil, že v noci sešel s dr. Van Helsingem dolů do pokoje k Renfieldovi a našli ho, jak leží zhroucen na podlaze. Obličej měl samou ránu a vaz zlomený.

Dr. Seward se zeptal ošetřovatele, který měl službu na chodbě, zda něco slyšel. Ten prohlásil, že právě seděl – přiznal se, že napůl v dřímotě -, když z pokoje zaslechl hlučná slova a nato Renfield několikrát vykřikl: „Panebože! Panebože! Panebože!“ Nato se ozval hluk pádu, a když vběhl do místnosti, ležel už Renfield obličejem na podlaze, tak jak ho viděli oba lékaři. Van Helsing se otázal, zda slyšel „hlasy“ nebo „hlas“; ošetřovatel prohlásil, že vlastně neví. Zpočátku mu prý připadalo, že slyší dva hlasy, ale protože v pokoji nikdo jiný nebyl, musel to zřejmě být jen jeden. Bude-li třeba, je ochoten odpřisáhnout, že slovo „Panebože!“ vykřikl pacient. Když jsme osaměli, upozornil nás dr. Seward, že před ošetřovatelem nechtěl věc dále rozebírat; je přece třeba posoudit otázku soudního ohledání.

Vyrukovat s pravdou by vůbec nemělo smysl, stejně by jí nikdo nevěřil. Proto byl toho názoru, že by na podkladě ošetřovatelovy výpovědi mohl v úmrtním listu uvést jako příčinu smrti pád z lůžka. A kdyby snad ohledavač mrtvol na tom trval, došlo by k úřednímu ohledání, a to by nutně vedlo k stejnému výsledku.

Potom jsme začali hovořit o tom, jak budeme dále postupovat.

Předně jsme rozhodli, že do všeho opět zasvětíme Minu a vůbec nic – byť sebebolestnějšího – jí už nebudeme zatajovat. Mina s tím souhlasila a pokládala to za rozumné. Dojalo mě, jak je přes své utrpení a hluboké zoufalství statečná. „Nic se mi už nesmí zatajovat,“ prohlásila. „Běda, už jsme toho vytrpěli příliš mnoho. A navíc snad už neexistuje na světě nic, co by mi mohlo způsobit ještě větší bolest, než jakou jsem prožila a než jakou teď prožívám. Cokoli se stane, musí mi to dodat novou naději a novou odvahu!“ Van Helsing se na ni při těchto slovech upřeně zahleděl a znenadání se jí klidně zeptal: „Poslyšte, drahá paní Mino, vy se nebojíte, že? O sebe strach nemáte, ale bojíte se, abyste po tom, co se stalo, neublížila nám všem!“

Tvář jí zvážněla a při odpovědi jí oči zaplály odhodlaností mučednice.

„Ach ne! Už jsem se rozhodla!“

„K čemu?“ zeptal se laskavě. My jsme mlčeli; každý z nás měl nejasnou představu, co tím myslí. Její odpověď byla přímá a prostá, jako by konstatovala prostý fakt: „Jakmile v sobě zjistím sebemenší náznak toho, že bych mohla ublížit někomu, koho miluji – a budu se velmi pozorně sledovat -, zemru!“

„Přece byste si nevzala život?“ zděsil se Van Helsing.

„Udělala bych to; pokud by tu ovšem nebyl přítel, který by mě z lásky ušetřil tak velké bolesti a tak zoufalého kroku!“ Přitom se na něho významně podívala. Dosud seděl, ale teď vstal, přistoupil k ní, položil jí ruku na hlavu a slavnostním hlasem prohlásil: „Mé dítě, existuje takový člověk, který by to učinil, kdyby to mělo býti pro vaše dobro. Já sám bych si před Bohem zodpověděl, kdybych vám musel v tu chvíli připraviti lehkou smrt, jestliže by to bylo třeba a jestliže by to bylo správné! Jenže, mé dítě...“ a na okamžik nebyl schopen slova. Z hrdla se mu dral vzlyk, potlačil ho však a pokračoval: „Jsou zde ovšem muži, kteří se ochotně postaví mezi smrt a vás.

Nesmíte zemříti. Nesmíte zemříti ničí rukou, a nejméně už vlastní.

Dokud nebude opravdu mrtev ten, který zkazil váš sladký život, nesmíte zemříti. Jestliže totiž bude stále ještě patřit mezi Neživé, učinila by vás vaše smrt stejnou, jako je on. Nikoli, vy musíte žíti! Musíte bojovati a usilovati o život, i kdyby vám smrt připadala jako bezmezné dobrodiní. Musíte bojovati se zosobněnou Smrtí, ať už k vám přijde v bolesti či radosti, ve dne či v noci, v jistotě nebo nebezpečí!

Jménem vaší nesmrtelné duše vás zapřísahám, abyste nezemřela, a dokonce abyste ani nemyslela na smrt, dokud toto velké zlo nebude zažehnáno!“ Má drahá Mina strašlivě zbledla a začala se chvět a třást, tak jako se chvěje a třese osika při sebemenším vánku. Všichni jsme mlčeli; nedalo se nic dělat. Za chvíli se trochu uklidnila, obrátila se, vztáhla k němu ruku, a něžně, ale ach, tak smutně řekla: „Slibuji vám, drahý příteli, že pokud mě Bůh ponechá naživu, budu se o to snažit tak dlouho, dokud milostivě nezpůsobí, abych byla zbavena této hrůzy.“ Byla tak upřímná a statečná, že jsme všichni nabrali sílu pro další práci a oběti a začali diskutovat o budoucím postupu. Řekl jsem jí, že si může přečíst všechny listiny uložené v sejfu i samozřejmě všechny listiny a deníky a válečky, které budou napsány a namluveny, a že má tak jako dříve vést přesné záznamy.

Vyhlídka na práci ji potěšila – pokud lze slovo „potěšila“ použít ve spojení s tak ponurou záležitostí.

Van Helsing už jako obvykle všechno napřed zvážil a měl již připraven přesný postup naší činnosti.

„Snad bylo opravdu správné,“ prohlásil, „že jsme se po návštěvě Carfaxu na své poradě dohodli nic nedělati s těmi bednami hlíny, které tam leží. Kdybychom s nimi byli nějak naložili, byl by hrabě uhádl nás záměr a bezpochyby by už byl předem učinil taková opatření, aby u ostatních beden zmařil naše úsilí. Teď ovšem naše úmysly nezná. Ba víc, s veškerou pravděpodobností ani netuší, že máme v rukou prostředek, kterým můžeme jeho úkryty zneškodniti, aby jich už nemohl víc použíti. Víme teď už mnohem více o tom, kde všude jsou rozmístěny, a po prohlídce domu na Piccadilly snad najdeme i ty poslední. Dnešek je tedy náš a v něm spočívá naše naděje. Slunce, které dnes ráno vzešlo nad naším zármutkem, nás bude chrániti po celý den. Dokud dnes večer nezapadne, musí onen netvor zachovati podobu, kterou má teď. Je spoután omezeními danými jeho lidskou schránkou. Nemůže se rozplynouti v řídký vzduch nebo zmizeti škvírami, štěrbinami či trhlinami. Jestliže chce projíti dveřmi, musí je otevříti jako každý smrtelník. Takže dnešek nám poslouží k tomu, abychom vyhledali všechny jeho skrýše a zneškodnili je. I když ho ještě nechytíme a nezničíme, zaženeme ho alespoň někam do pasti, kde ho zanedlouho určitě chytíme a zničíme.“ Tu jsem prudce vstal, neboť jsem se nemohl smířit s myšlenkou, že naprázdno míjejí minuty a vteřiny tak důležité pro Minin život a štěstí. Vždyť místo mluvení bychom už měli jednat! Jenže Van Helsing varovně zvedl prst.

„Nikoli, příteli Jonathane. Tady platí přísloví: ‚Dvakrát měř, jednou řež!’ Až nastane čas, budeme jednati, a to neobyčejně rychle. Přemýšlejte však! S veškerou pravděpodobností je klíč k situaci v onom domě na Piccadilly. Hrabě může vlastniti mnoho domů. O nich bude míti kupní smlouvy, klíče a leccos jiného. Bude míti dopisní papíry, na které píše, bude míti šekové knížky. Jistě má někde uloženy nejrůznější věci; a proč by je všechny neměl tam, ve středu města, kde není rušen, kam může vejíti předním nebo zadním vchodem v kteroukoli hodinu, kdy si ho v pouličním ruchu nikdo nevšimne! Půjdeme tam a ten dům prohledáme. Až zjistíme, co v něm je uloženo, učiníme to, co náš přítel Arthur ve své lovecké hantýrce nazývá ‚ucpat noru’, a našeho starého lišáka dopadneme. Nemám snad pravdu?“

„Proč tedy nevyrazit ihned?“ naléhal jsem. „Maříme cenný čas!“

Profesor se ani nepohnul, jenom se prostě otázal: „A jak se do toho domu na Piccadilly dostaneme?“

„Jakkoli!“ zvolal jsem. „Bude-li třeba, tak se tam vloupáme!“

„A co vaše policie – kde bude a co řekne?“

Zarazil jsem se, ale současně jsem si uvědomil, že pokud zdržuje, má k tomu pádný důvod. Prohlásil jsem proto co nejklidněji: „Nečekejte déle, než je třeba. Víte přece, jaká muka zakouším.“

„Vždyť to vím, hochu, a určitě nechci vaši úzkost zvyšovati. Uvažujte však, co můžeme dělati, dokud nebude všude plno lidí? Teprve pak nastane náš čas. Lámal jsem si tím hlavu a dospěl jsem k názoru, že nejprostší způsob je ten nejlepší. My se tedy chceme dostati do toho domu, ale nemáme žádný klíč, že?“ Přikývl jsem.

„Představte si teď, že vy byste byl vlastníkem domu a nemohl byste se do něho dostati; a kdyby se vám tam nechtělo vniknouti násilím, co byste udělal?“

„Sehnal bych spolehlivého zámečníka a uložil mu, aby mi ten zámek otevřel paklíčem.“

„A zasáhla by v tom případě vaše policie?“

„Kdepak! Museli by ovšem vědět, že ten chlapík vykonával řádný příkaz.“

Van Helsing na mě pronikavě pohlédl. „Nuže, jediným problémem je tedy svědomí toho, kdo dá příkaz, a názor vaší policie, zda onen člověk má čisté svědomí, či nikoli. Vaši policisté jsou zřejmě lidé horliví a zběhlí – ach, tak zběhlí – v umění viděti lidem do žaludku, jestliže se pletou do takových záležitostí! Ne, ne, příteli Jonathane, v tomhle vašem Londýně nebo v kterémkoli velkoměstě si můžete dát klidně odemknouti dveře stovek prázdných domů, a pokud to zařídíte tak, jak to správně má býti, a v době, kdy se takové věci správně zařizují, nikdo nezasáhne. Četl jsem kdysi o pánovi, který vlastnil v Londýně překrásný dům, a když odjel přes léto do Švýcarska a dům zamkl, přišel jakýsi pobuda, vylomil zadní okno a vnikl dovnitř. Potom otevřel okenice a přímo před očima policie vcházel předními dveřmi do domu a vycházel z něho. Nato dal uspořádati v domě dražbu, poslal oznámení do novin, na domě vyvěsil velkou tabuli, a když nastal den dražby, prodala jedna známá dražební firma všechen majetek, který patřil vlastníkovi domu. Ten pobuda pak zašel za stavitelem a dům mu prodal. Dohodl s ním, že ho do určité lhůty strhne a materiál odveze. A vaše policie s ostatními úřady mu všemožně pomáhaly. Když se ten majitel vrátil ze své švýcarské dovolené, našel na místě, kde stál jeho dům, jen prázdnou parcelu.

To všechno bylo provedeno en régle, a my při své práci také provedeme všechno en régle. Nepůjdeme tam příliš brzy, aby si strážník, který má v té době jistě čas na přemýšlení, nemyslil, že se děje něco nekalého. Půjdeme tam teprve po desáté hodině, kdy už je na ulicích plno lidí a kdy bychom my, býti majitelé domu, takovou věc provedli.“

Musel jsem uznat, že má pravdu, a Minin zoufalý výraz se trochu vyjasnil; z tak dobře míněné rady prýštila naděje. Van Helsing pokračoval: „Jakmile se octneme uvnitř, nalezneme tam možná další stopy.

Rozhodně tam jeden z nás může zůstati, zatímco se ostatní vypraví do míst, kde budou další bedny – do Bermondsey a Mile Endu.“

Lord Godalming vstal. „Tady bych snad mohl pomoci. Zatelegrafuji svým lidem, aby poslali koně a kočáry tam, kde jich budeme nejvíce potřebovat.“

„Podívej se, kamaráde,“ oslovil ho Morris, „je to báječný nápad mít všechno připraveno, ale jenom pro případ, že si člověk chce někam vyjet. Ale nemyslíš si, že by ten tvůj nóbl kočár s šlechtickým znakem vyvolal v zapadlých uličkách Walworthu nebo Mile Endu větší pozornost, než by se nám hodilo? Podle mého bychom pro cesty na jih nebo východ od Londýna měli použít drožky, a dokonce je nechat čekat kousek od míst, kam půjdeme.“

„Přítel Quincey má pravdu!“ souhlasil profesor. „Má otevřenou hlavu, jak se u vás říká. To, co máme v úmyslu, je obtížná věc, a pokud tomu lze zabrániti, nechceme, aby nás při tom někdo pozoroval.“

Mina projevovala o všechno rostoucí zájem. Byl jsem rád, že jí naléhavost celého případu pomáhá alespoň na čas zapomenout na hrůzný noční zážitek. Byla velmi, velmi bledá – téměř přízračně bledá, a tak vyzáblá, že se jí vyhrnuly rty a obnažily zuby. Raději jsem se jí o tom ani nezmínil, zbytečně bych ji zarmoutil, ale krev mi ztuhla v žilách při představě, co se stalo s ubohou Lucy, když jí hrabě vysál krev. Zatím však jsem neměl pocit, že by se Mině zuby zaostřovaly; uplynulo ovšem jen málo času, a kdoví co zlého nás ještě čeká.

Když jsme uvažovali o sledu svých akcí a rozdělení sil, vyskytly se nové pochybnosti. Nakonec jsme se shodli, že ještě před odjezdem na Piccadilly bychom měli zneškodnit to Draculovo útočiště, které je nejblíže. Kdyby tomu snad měl přijít příliš brzy na kloub, už bychom stejně měli v naší ničivé práci náskok; a kdyby se tam snad dostavil v lidské podobě a v době, kdy je vlastně nejslabší, snad bychom se s ním mohli i vypořádat!

Pokud jde o rozdělení sil, navrhl profesor, abychom se po návštěvě Carfaxu všichni společné odebrali do domu na Piccadilly; tam bych zůstal s oběma lékaři a lord Godalming s Quinceyem by mezitím vyhledali úkryty ve Walworthu a Mile Endu a zneškodnili je.

Profesor upozornil, že je možné, byť i nepravděpodobné, že by se hrabě během dne objevil v domě na Piccadilly, a v tom případě bychom se s ním mohli utkat přímo na místě. Je rozhodně třeba, abychom nad ním měli přesilu. Proti tomuto plánu jsem ostře protestoval, alespoň pokud šlo o mou účast, protože jsem hodlal zůstat zde a chránit Minu. Myslel jsem, že se nedám ničím zviklat, ale Mina s mými námitkami nesouhlasila. Prohlásila, že může dojít k situaci, kdy bude třeba mých právnických znalostí; že mezi dokumenty hraběte Draculy se třeba najde nějaké vodítko, které bych mohl rozluštit právě na základě svých transylvánských zkušeností. A navíc prý bude třeba nasadit všechny síly, abychom zmohli nadpřirozenou moc hraběte. Mina trvala pevně na svém a mně nezbylo než ustoupit; prohlásila totiž, že její poslední nadějí je, abychom všichni postupovali společně. „Já sama se ničeho nebojím,“ tvrdila. „Nic horšího mě potkat nemohlo; a ať už se stane cokoli, rozhodně z toho budu moci čerpat alespoň trochu naděje nebo útěchy. Běž, můj manželi! Zachceli se Bohu, ochrání mě právě tak spolehlivě, zůstanu-li zde sama, jako kdyby tu byl někdo se mnou.“ Okamžitě jsem tedy vstal a zvolal: „Ve jménu božím, vydejme se tedy ihned na cestu, ať už neztrácíme čas! Hrabě by mohl přijít na Piccadilly dříve, než se domníváme.“

„Nikoli!“ řekl Van Helsing a pozdvihl ruku.

„Proč ne?“

„Nezapomeňte přece,“ poznamenal, a dokonce se přitom pousmál, „že na dnešek důkladně hodoval a jistě si pospí!“

Mohl jsem snad na to zapomenout? Což někdy na to zapomenu, cožpak mohu? Může snad někdo z nás na ten hrůzný výjev vůbec zapomenout? Mina se ze všech sil snažila ovládnout, ale nakonec ji bolest přece jen přemohla, obličej si zakryla rukama a rozeštkala se; celá se přitom chvěla. Van Helsing jí určitě nechtěl připomenout ten strašný zážitek, jenom při svých úvahách zcela zapomněl na ni a na její úlohu v celé záležitosti. Sotva si uvědomil, co vlastně řekl, zhrozil se své bezmyšlenkovitosti a pokusil se Minu uklidnit. „Ach, paní Mino, drahá, drahá paní Mino, proč jsem jenom já, kdo vás tak hluboce ctím, mohl říci něco tak neodpustitelného? Tyhle staré hloupé rty a tahle stará hloupá hlava si to sice nezasluhují, ale jistě na to zapomenete, že?“ Při těchto slovech se jí hluboce uklonil, Mina ho uchopila za ruce, pohlédla na něho závojem slz a chraptivě pravila: „Ne, nezapomenu, na něco takového bych ani nikdy nemohla zapomenout.

Ale současně je s tím v mé mysli nerozlučně spjata tak dojemná vzpomínka na vás, že bych nic z toho ani nechtěla vypudit z mysli. A teď už byste měli co nejdříve odejít. Snídaně je připravena a musíme se pořádně najíst, abychom měli dost sil.“

Byla to zvláštní snídaně. Snažili jsme se být veselí a navzájem se povzbuzovat. Mina byla z nás nejveselejší a nejbujařejší. Po snídani Van Helsing vstal a řekl: „A teď, drazí přátelé, se vypravíme na naši nebezpečnou výpravu.

Doufám, že jsme všichni vyzbrojeni tak, jako jsme byli onu noc, kdy jsme poprvé vnikli do úkrytu našeho nepřítele. Jsme vyzbrojeni proti jeho útokům jak nadpřirozeným, tak fyzickým?“ Všichni jsme přisvědčili.

„To je tedy v pořádku. Vy, paní Mino, jste tady rozhodně do západu slunce v úplném bezpečí. Vrátíme se stejně ještě dříve, jestliže...

Vrátíme se! Ale dříve, než odejdu, musím míti jistotu, že jste dokonale vyzbrojena proti fyzickému útoku. Když jste sešla dolů, rozmístil jsem ve vašem pokoji předměty, které už znáte, tak, aby nemohl vejít. A nyní mi dovolte, abych ochránil vás samu. Dotýkám se vašeho čela tímto kouskem svěcené hostie ve jménu Otce, Syna i...“

Vtom se ozval hrůzný výkřik. Nám všem ztuhla krev v žilách.

Jakmile Van Helsing přiložil hostii Mině k čelu, tu jí hostie sežehla maso, jako by to byl kousek žhavého železa. Stejně rychle, jak nervy zareagovaly na utrpěnou bolest, zaznamenal i Minin mozek význam této skutečnosti; obojí ji tak přemohlo, že přetažená nervová soustava našla východisko ve strašném výkřiku. Její myšlenky se však neprodleně změnily ve slova. Ozvěna výkřiku ještě nedozněla, a už se dostavila reakce; Mina klesla v zoufalém pokoření na kolena, shrnula si překrásné vlasy přes obličej gestem, jakým se kdysi malomocní zastírali pláštěm, a zakvílela: „Nečistá! Nečistá! I Všemohoucí se štítí mého poskvrněného těla!

Tohle znamení hanby budu muset nést na čele až do soudného dne!“

Všichni strnuli. Zdrcen bezmocným zármutkem jsem k ní přiskočil, pevně ji sevřel do náruče a tiskl k sobě. Několik minut nám tloukla zkormoucená srdce v jediném souzvuku a naši přátelé odvrátili oči, z nichž jim tiše kanuly slzy. Van Helsing se za chvíli otočil a vážně, tak vážně, až jsem se nemohl ubránit pocitu, že se mu dostalo vnuknutí shůry a prohlašuje něco, k čemu dostal popud z nebe, pravil: „Snad opravdu budete muset nésti toto znamení tak dlouho, dokud Bůh uzná za vhodné, ale na soudný den zajisté odškodní svá dítka za všechna pozemská příkoří, která na ně složil. Drahá, předrahá paní Mino, kéž by nám, kdo vás milujeme, bylo dopřáno tam býti a spatřiti, jak mizí tato rudá jizva, toto znamení boží vědomosti o tom, co se udalo, a jak vaše čelo bude opět stejně čisté jako vaše srdce, jež tak dobře známe. Tak určitě, jako že žijeme, zmizí tato jizva, až Bůh uzná za vhodné sejmouti z nás břímě, které nás tolik tíží. Do té doby však musíme nésti svůj kříž, stejně jako Jeho syn to učinil, poslušen Jeho vůle. Možná že jsme vyvolenými nástroji Jeho milosti a na Jeho příkaz se povznášíme tak jako Jeho syn k výšinám ranami a hanbou, slzami a krví, nejistotami a strachem a prostě vším, co odlišuje Boha od člověka.“

Z jeho slov tryskala naděje a útěcha a směřovala k tomu, abychom se smířili s osudem. Mina i já jsme to vycítili, bezděčně jsme každý chopili starce za ruku, sklonili se nad ní a políbili ji. Pak jsme všichni beze slova poklekli a držíce se za ruce přísahali jsme si věrnost. My muži jsme slíbili, že sejmeme smuteční závoj z hlavy té, kterou každý z nás svým způsobem miluje, a prosili jsme Boha, aby nám pomáhal a radil při těžkém úkolu, který leží před námi.

Nastal čas k odchodu. Rozloučil jsem se tedy s Minou; na toto rozloučení ani jeden z nás do smrti nezapomene. Pak jsme odešli.

V jednom jsem pojal pevné rozhodnutí: když zjistíme, že se Mina nakonec přece jen bude muset stát upírem, neodejde do této neznámé a strašné země sama. Z mého postoje si lze zřejmě vysvětlit, proč za dávných dob měl jeden upír vždy tolik druhů. Neboť stejně jako jejich odporná těla mohou spočinout pouze v posvěcené půdě, stávala se i nejsvětější láska verbířem pro jejich přízračné řady.

Do Carfaxu jsme vnikli bez obtíží a všechno jsme našli ve stejném stavu jako poprvé. Bylo téměř neuvěřitelné, že tak prozaické prostředí, plné špíny, prachu a rozkladu, dokázalo vyvolat takové obavy, jaké jsme teď pocítili. Těžko bychom byli dokázali uskutečnit své předsevzetí, kdybychom se už nebyli pevné rozhodli a neponoukaly nás hrůzné vzpomínky. V domě jsme nenašli žádné listiny ani důkazy, že by tu byl hrabe dlel. Velké bedny ve staré kapli vypadaly stejně jako minule. Jak jsme před nimi stáli, prohlásil Van Helsing slavnostně: „A nyní, přátelé, nás tu čeká povinnost. Musíme zneškodniti tuto hlínu, posvěcenou posvátnými vzpomínkami, kterou přivezl z tak daleké země pro tak hanebný účel. Tuto hlínu si vybral proto, že je posvátná. A my ho porazíme vlastní zbraní, protože ji učiníme ještě posvátnější. Byla zasvěcena k užitku člověka, nyní ji zasvětíme Bohu.“

Při těchto slovech vytáhl z brašny šroubovák a dláto a za krátkou chvíli odklopil víko první bedny. Hlína páchla zatuchle a hnilobně, jenže my jsme to ani nevnímali, protože celá naše pozornost se soustředila na profesora. Ten vytáhl z krabičky kousek hostie, s posvátnou úctou ho položil na hlínu, víko znovu přiklopil a začal je přišroubovávat. Pomáhali jsme mu při tom. Postupně jsme tak naložili i s ostatními bednami a navenek jsme je nechali v takovém stavu, v jakém jsme je našli; ovšem každá teď obsahovala kousek hostie. Když jsme za sebou zavřeli dveře, prohlásil profesor slavnostně: „Část je tedy již vykonána. Jestliže budeme stejně úspěšní i v dalším díle, pak snad dopadne zář zapadajícího slunce na čelo paní Miny, které již bude bílé jako slonovina a bez poskvrny!“ Z louky, přes kterou jsme šli k nádraží na vlak, bylo vidět průčelí ústavu. Upřeně jsem se tam zahleděl a v okně našeho pokoje jsem spatřil Minu. Zamával jsem jí a několikrát pokynul hlavou na znamení, že jsme se své práce zhostili úspěšně. Přikývla mi v odpověď a dala mi tak najevo, že mi porozuměla. Naposledy jsem ji zahlédl ve chvíli, kdy mi kynula rukou na rozloučenou. S těžkým srdcem jsme dorazili na nádraží a jen stěží stihli vlak, který se přihnal, sotva jsme vešli na nástupiště.

Toto jsem napsal ve vlaku.

Piccadilly, 12.30 – Těsně před příjezdem na Fenchurchstreetské nádraží mi lord Godalming řekl: „Quincey a já půjdeme shánět zámečníka. Vy s námi raději nechoďte, co kdyby se vyskytly nějaké potíže. Pro nás by za daných okolností vloupání do prázdného domu nemělo příliš zlé následky, ale vy jste právní zástupce a advokátní komora by vám mohla vaše počínání vytknout.“ Namítl jsem, že by mi něco takového nemohlo ohrozit ani pověst, ale lord Godalming trval na svém: „A kromě toho vzbudíme menší pozornost, jestli nás tam nebude zbytečně mnoho.

Můj titul zapůsobí dostatečně na zámečníka i na každého kolemjdoucího strážníka. Raději jděte s Jackem a profesorem a čekejte někde v Green Parku, odkud budete vidět na dům. Až uvidíte, že zámečník dveře otevřel a odešel, přijďte všichni za námi. Budeme vás čekat a vpustíme vás dovnitř.“

„To je dobrá rada,“ usoudil Van Helsing a s tím jsme se spokojili.

Godalming a Morris odjeli rychle drožkou a my jsme nastoupili do další. Na rohu Arlington Street jsme vystoupili a šli jsme do Green Parku. Při pohledu na dům, k němuž se upínalo tolik našich nadějí, se mi rozbušilo srdce. Chmurně a mlčenlivě se vypínal ve své opuštěnosti mezi živějšími a elegantnějšími sousedy. Usedli jsme na lavici, odkud byl dobrý výhled, a pokuřovali jsme doutníky, abychom vzbuzovali co nejméně pozornosti. Čekali jsme na příjezd svých druhů, ale minuty se vlekly, jako by měly na nohou olověná závaží.

Konečně jsme spatřili předjíždět drožku. Z ní klidně vystoupili lord Godalming a Morris a s kozlíku seskočil rozložitý řemeslník s proutěným košíkem na nářadí. Morris zaplatil drožkáři, ten smekl a odjel. Oby vystoupili po schodech a lord Godalming ukázal, co se má udělat. Řemeslník si pomalu svlékl kabát a pověsil ho na tyč od zábradlí.

Přitom prohodil něco k strážníkovi, který právě šel kolem.

Strážník souhlasně přikývl, řemeslník poklekl a postavil košík vedle sebe. Chvíli se v něm probíral, potom vytáhl několik nástrojů a pečlivě je vedle sebe rozložil. Pak vstal, nahlédl do klíčové dírky, foukl do ní, obrátil se k svým zákazníkům a něco k nim prohodil. Lord Godalming se usmál a muž se sklonil pro svazek klíčů. Vybral si jeden, opatrně ho vsouval dovnitř a začal zkoušet zámek. Po chvíli otáčení zkusil druhý a nato třetí. Jemně strčil do dveří, ty se otevřely a naši druzi spolu s ním vešli do haly. Seděli jsme, a ani jsme se nehnuli; můj doutník divoce žhnul, ale Van Helsingův úplně vyhasl.

Čekali jsme trpělivě, dokud jsme nezahlédli řemeslníka vyjít a vnést dovnitř košík s nářadím. Pak pootevřel dveře, přidržel je koleny a vybíral vhodný klíč. Když ho našel, podal ho lordu Godalmingovi.

Ten vyňal peněženku a cosi mu dal. Muž smekl, vzal si nářadí, oblékl kabát a odešel; celá akce prošla zcela bez povšimnutí.

Sotva se řemeslník trochu vzdálil, my tři jsme přešli ulici a zaklepali na dveře. Quincey Morris nám neprodleně otevřel, vedle něho stál lord Godalming a zapaloval si doutník.

„Odporně to tu zapáchá,“ prohlásil, jak jsme vcházeli. Opravdu to tam odporně páchlo – jako ve staré kapli v Carfaxu -, a z dřívější zkušenosti nám bylo jasné, že tady hrabě pobýval poměrné často.

Pustili jsme se do prohlídky domu a drželi jsme se pohromadě pro případ, že by nás napadl. Věděli jsme přece, že máme co činit se silným a úskočným nepřítelem, a přitom jsme ani nevěděli, zda hrabě náhodou přece jen není v domě. V jídelně, umístěné za halou, jsme našli osm beden s hlínou. Pouze osm z oněch devíti, které jsme tu doufali najít! Náš úkol tedy ještě nebyl splněn a bude moci být splněn teprve tehdy, až najdeme chybějící bednu. Napřed jsme otevřeli okenice okna vedoucího na stísněný dlážděný dvorek. Naproti byla hladká stěna nějaké stáje, upravená jako průčelí malinkého domku.

Nebyla v ní okna, nemuseli jsme se tedy obávat, že budeme pozorováni.

Prohlídkou beden jsme se nijak nezdržovali. Nářadím, které jsme si přinesli, jsme jednu po druhé otevřeli a naložili s nimi stejným způsobem jako s bednami v kapli. Teď už nám bylo jasné, že hrabě tady není, a tak jsme začali prohledávat dům.

Po zběžné prohlídce všech místností od přízemí po půdu jsme dospěli k závěru, že všechny věci, které patří hraběti, jsou shromážděny v jídelně. Podrobili jsme je tedy zevrubnému zkoumání. Byly rozloženy ve spořádaném nepořádku na velkém stole jídelny. Ležel tam objemný svazek listin o koupi domu na Piccadilly, doklady o koupi domů v Mile Endu a Bermondsey, dopisní papíry, obálky, pera a inkoust. Všechno bylo na ochranu před prachem pokryto tenkým balicím papírem. Byl tam také kartáč na šaty, kartáč na vlasy a hřeben, džbán a umývadlo; v něm byla špinavá voda, začervenalá jakoby od krve. Posledním nálezem byl malý svazek klíčů nejrůznějších druhů a velikostí, nejspíš od ostatních domů. Nato si lord Godalming a Quincey Morris poznamenali přesné adresy domů na východě a jihu města, vzali si svazek klíčů a vydali se na cestu, aby všude zneškodnili bedny. My tři zatím budeme co nejtrpělivěji očekávat jejich návrat – nebo příchod hraběte.

Errata:

30.05.2021 15:17