Kapitola 26
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
DENÍK Dr. SEWARDA 29. říjen. – Toto píši ve vlaku z Varny do Galace. Včera večer jsme se všichni sešli krátce před západem slunce. Úkoly, které nám byly uloženy, jsme vykonali, jak nejlépe jsme dovedli. Na cestu a všechny povinnosti, které nás v Galaci čekají, jsme se duševně připravili a počítáme se všemi možnostmi. Když se blížil obvyklý čas, připravila se paní Harkerová k hypnotizování, ale tentokráte se Van Helsingovi podařilo ji dostat do transu teprve po delším úsilí, namáhavějším než jindy. Až dosud stačíval pouhý pokyn, aby se rozhovořila, jenže tento večer jí profesor musel klást otázky, a to značně důrazně, abychom se vůbec něco dozvěděli. Nakonec přece jen odpovídala: „Vůbec nic nevidím; nehýbeme se; žádné vlny nenarážejí, jenom kolem uvazovacího lana šumí pomalu tekoucí voda. Zdáli i zblízka se ozývají mužské hlasy a je slyšet vrzání vesel ve vidlicích. Někde padl výstřel a jeho ozvěna duní kdesi daleko. Nad sebou slyším dupot a vytahování lan a řetězů. Co je to? Vidím zákmit světla a cítím závan čerstvého vzduchu.“p>
Vtom se zarazila. Z pohovky, kde ležela, se napůl zvedla, jako by jí někdo poručil, a obrátila obě ruce dlaněmi vzhůru, jako by zdvíhala nějaké břímě. S porozuměním jsme na sebe s Van Helsingem pohlédli.
Quincey lehce svraštil čelo a upřel na ni zrak, Harkerová ruka bezděčně sevřela jilec dýky. Nastala dlouhá odmlka. Věděli jsme, že čas, kdy může mluvit, se pomalu chýlí ke konci; chápali jsme však, že by bylo marné cokoli říci. Náhle se vzpřímila, otevřela oči a roztomile se otázala: „Nechce někdo z vás šálek čaje? Jste jistě všichni velmi unaveni!“
Nezbývalo než jí udělat radost, a tak jsme souhlasili. Rychle odešla pro čaj a po jejím odchodu Van Helsing řekl: „Tak vidíte, přátelé. Hrabě už brzy přistane a opustil již svou bednu s hlínou. Musí se však ještě dostati na břeh. Přes noc se může někde ukrýti, ale jestliže nebude dopraven na břeh nebo jestliže se loď břehu nedotkne, nemůže se dostati na pevnou zemi. Pokud k něčemu takovému dojde v noci, může změniti svou podobu a na břeh skočiti nebo přeletěti, jako to učinil ve Whitby. Jestliže se však rozední dřív, než se dostane na břeh, nemůže uniknouti, pokud ho ovšem někdo na břeh nepřenese. A kdyby ho přenesli, celníci by mohli objeviti, co ta bedna obsahuje. Z toho vyplývá, že pokud neunikne na břeh tuto noc nebo ráno před úsvitem, ztratí další den. V tom případe ještě můžeme doraziti včas. Jestliže se mu totiž nepodaří v noci uniknouti, zastihneme ho za denního světla zavřeného v bedně a vydaného nám na milost a nemilost. Z obavy, aby nebyl odhalen, se určitě neodváží vyjíti ven ve své pravé podobě.“
Tím bylo řečeno vše, a proto jsme jen trpělivě čekali na rozbřesk, kdy jsme se od paní Harkerové mohli dozvědět něco víc.
Časně ráno jsme s neskonalou úzkostí naslouchali, co nám v transu poví. I tentokráte dal na sebe hypnotický spánek čekat ještě déle, a když se konečně dostavil, zbývalo do východu slunce již tak málo času, že jsme si málem zoufali. Van Helsing snad vložil do svého úsilí celou duši, a nakonec paní Harkerová přece jen podlehla jeho vůli a odpověděla: „Všude je tma. Slyším šplouchat vodu asi ve výši hlavy a vrzání dřeva o dřevo.“ Odmlčela se a rudé slunce se vyhouplo nad obzor.
Musíme počkat až do večera.
A tak ujíždíme ke Galaci se zoufalou nadějí v srdci. Měli bychom tam dorazit mezi druhou a třetí hodinou ranní; přijeli jsme však už do Bukurešti s tříhodinovým zpožděním, takže tam dojedeme nejdříve hodinu či dvě po východu slunce. Od paní Harkerové se nám tedy dostane z hypnózy ještě dvou zpráv; snad alespoň jedna poodhrne trochu roušku z toho, co se vlastně děje.
Později. – Slunce už zmizelo. Zapadalo za obzor naštěstí v době, kdy nám nic nepřekáželo; kdybychom právě stáli někde na nádraží, snad bychom ani nebyli mohli zajistit potřebný a nerušený klid. Paní Harkerová se hypnóze bránila ještě houževnatěji než ráno. Obávám se, že její schopnost číst pocity hraběte Draculy přestává právě ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebujeme. Dokonce mám dojeni, jako by jí začala pracovat fantazie. Až dosud se v transu omezovala na sdělování holých fakt. Jestli to tímto způsobem půjde dál, může nás nakonec přivést na zcela falešnou stopu. Bylo by vítané, kdyby moc hraběte nad ní skončila současně s její schopností vnikat do jeho pocitů, ale bohužel tomu tak asi nebude. To, co říkala, bylo zcela záhadné: „Něco vychází; cítím, jak to vane kolem mne jako studený vítr.
Zdáli slyším směsici zvuků – snad lidi hovořící různými jazyky, prudké vodopády a vytí vlků.“
Když se probrala z transu, byla prokřehlá, vyčerpaná a malátná; ale duševně byla zcela čilá. Na nic se nemohla upamatovat, jen se zeptala, co vlastně říkala. Když jí to profesor sdělil, dlouho beze slova o tom přemítala.
30. října. – Blížíme se už ke Galaci a později snad ani nebudu mít čas psát. Všichni jsme dnes ráno čekali na východ slunce. Vzhledem k neustále větším potížím s hypnotizováním začal Van Helsing s přípravami dřív než obvykle. Neměly však žádný účinek a paní Harkerová se poddala teprve v obvyklou dobu, a to až minutu před skutečným východem slunce. Profesor neztrácel čas a okamžitě jí položil obvyklou otázku; odpověď se dostavila stejně rychle: „Všude je tma. Slyším šplouchat vodu asi ve výši hlavy a vrzat dřevo o dřevo. Kdesi v dáli bučí dobytek. Je slyšet ještě další zvuk, takový podivný jako...“ Vtom se zarazila a její tvář pomalu bledla.
„Pokračujte! Pokračujte! Mluvte, poroučím vám!“ zvolal Van Helsing úzkostným hlasem. V očích se mu již zračilo zoufalství, neboť v záři vycházejícího slunce růžověla i bledá tvář paní Harkerové.
Otevřela oči a všechny nás překvapilo, když se něžně a se zdánlivou vážností zeptala: „Ach, profesore, proč mě žádáte o něco, o čem víte, že to nemohu udělat? Vždyť si nevzpomínám vůbec na nic!“ Když pak na našich obličejích postřehla překvapení, rozhlédla se se slovy: „Co jsem vlastně řekla? Co jsem dělala? Vím jen, že jsem tu ležela napůl ve spánku a slyšela vás, jak říkáte: ‚Pokračujte! Mluvte, poroučím vám!’ Připadalo mi směsné, že mi poroučíte, jako bych byla neposlušné dítě!“
„Ach, paní Mino,“ řekl profesor smutně, „jestliže slovo určené pro vaše dobro, vyřčené důrazněji než jindy, vám připadá podivné jen proto, že je to rozkaz ženě, kterou poslouchati je pro mne ctí, pak je to jen důkaz – pokud vůbec je důkazu třeba – jak velice vás miluji a ctím!“
Vlak zahvízdal, blížíme se ke Galaci. Zmítají námi obavy a hoříme netrpělivostí.
DENÍK MINY HARKEROVÉ 30. října. – Do hotelu, kde jsme si telegraficky zamluvili pokoje, mě zavezl pan Morris. Nemluví totiž jinak než anglicky, a byl proto nejsnáze postradatelný. Úkoly byly rozděleny podobně jako ve Varně, jen k vicekonzulovi se vypravil lord Godalming, protože jeho společenské postavení mohlo být pro tuto úřední osobu jistou zárukou, a my jsme potřebovali vše co nejrychleji vyřídit. John a oba lékaři odešli do lodní agentury zjistit podrobnosti o příjezdu Carevny Kateřiny.
Později. – Lord Godalming se vrátil. Konzul není v městě, vicekonzul je nemocen a běžnou agendu vykonává místo nich tamní úředník. Byl velice ochotný a slíbil, že učiní vše, co je v jeho moci.
DENÍK JONATHANA HARKERA 30. října. – V devět hodin jsme s dr. Van Helsingem a dr. Sewardem navštívili firmu Mackenzie & Steinkoff, která tu zastupuje londýnskou firmu Hapgood. Na podkladě telegrafické žádosti lorda Godalminga už dostali z Londýna kabelogram s prosbou, aby nám vyšli co nejvíce vstříc. Byli neobyčejně milí a ochotní a okamžitě nás zavedli na palubu Carevny Kateřiny, která kotvila v říčním přístavu.
Tam jsme se mohli domluvit s jejím kapitánem, panem Donelsonem.
Vylíčil nám průběh plavby a prohlásil, že se dosud nikdy neplavil za příznivějších podmínek.
„Páni! Až nám z toho vstávaly vlasy na hlavě. Dyk sme se báli, že takový štěstí budem muset splatit ňákou pořádnou smůlou, aby se to vyrovnalo. Vona vám to není žádná psina plout z Londýna až do Černýho moře s větrem v zádech, jako by vám sám satan z ňákýho vodpornýho důvodu foukal do plachet. A skoro celou tu dobu sme neviděli na coul. Jakmile sme se blížili k ňáký lodi, k ňákýmu přístavu nebo k pevnině, vobklopila nás mlha a držela se nás. A dyž se zvedla a my se rozhlídli, viděli sme starýho čerta. Vokolo Gibraltaru sme propluli, a vůbec sme nemohli signalizovat a celou plavbu až do Dardanel, kde sme museli čekat na povolení, abysme směli proplout, sme nic neviděli a neslyšeli. Zprvu sem chtěl svinout plachty a počkat, až se ta mlha zvedne, ale pak sem si řek, že esli nás chce satan co nejrychlejc dostat do Černýho moře, tak to udělá, ať se nám to líbí či ne. A estli tam doplujem dřív, tak to naši pověst u majitelů lodi nepoškodí a kšeftu neublíží, a ten dědek, kterýmu to jen vyhovuje, se nám třeba slušně vodmění, že sme mu vyšli vstříc.“ Van Helsinga pobouřila tahle směsice prostodušnosti a prohnanosti, pověrčivosti a obchodní zdatnosti a prohlásil: „Kamaráde, tenhle ďábel je chytřejší, než si leckdo myslí, a pozná, když se setká se sobě rovným!“ Jenže kapitán se cítil polichocen a pokračoval: „Dyž sme propluli Bosporem, začlo mužstvo reptat. Někerý námořníci, byli to Rumuni, přišli ke mně a žádali, aby směli hodit přes palubu velkou bednu, kerou těsně před vyplutím z Londýna dopravil na palubu ten divnej dědek. Tenkrát sem je přistih, jak na něj civěli úkosem, a jen co ho spatřili, napřahovali k němu dva prsty, prej na ochranu proti uřknutí. Páni! Tihle cizinci ale maj směšný pověry!
Řek gem jim, aby si hleděli svýho; jenže hned nato nás zase vobklopila mlha a já sem se tak trochu vobával, aby něco neprovedli, i dyž nechci tvrdit, že by se to muselo zrovna tejkat tý bedny. A tak sme teda pluli dál, a protože se nás ta mlha držela celejch pět dní, nezbejvalo mi nic jinýho než dát se hnát větrem. Esli nás teda satan chtěl někam zahnat, zabránit sem mu v tom nemohl! A esli ne – pak holt muselo stačit mít voči na šťopkách! Pravda, celou dobu nám počasí přálo a všude samá hloubka. A před dvěma dny, právě dyž se slunce prodíralo mlhou, sme zjistili, že sme na řece rovnou před Galaci.
Rumuni vyváděli jako diví a po dobrým i po zlým na mě naléhali, abych tu bednu vytáh a hodil do řeky. Musel sem si to s nima rozdat sochorem, a dyž se poslední z nich zved z paluby a držel si rukama hlavu, byli už všici přesvědčený, že majetek a důvěra mejch loďařů sou líp uschovaný v mejch rukou než v řece Dunaji, ať už je někdo uřkne nebo neuřkne. Představte si, že už tu bednu sami vytáhli na palubu, aby ji hodili do vody. Byla voznačená Gala via Varna, a tak sem si řek, že ji teda už nechám na palubě a zbavím se jí, jen co budem vykládat v přístavu. Ten den sme toho eště moc nevyložili a přes noc sme museli zůstat zakotvený mimo přístav, ale druhej den časně zrána, hodinu před východem slunce, přišel na palubu ňákej mužskej s příkazem, kerej mu poslali z Anglie, aby převzal bednu adresovanou na ňákýho hraběte Draculu. Byla to samozřejmě zrovna ta jistá bedna. Doklady měl ten chlap v pořádku a já byl rád, že se toho zatracenýho krámu zbavím, protože začal už i mně samýmu lízt na nervy. Esli měl satan na lodi ňáký zavazadla, tak bych na to vzal jed, že to byla ta bedna!“
„Jak se jmenoval ten člověk, který bednu převzal?“ zeptal se Van Helsing s předstíranou lhostejností.
„Hned vám to povím,“ odpověděl kapitán a přinesl z kabiny v podpalubí stvrzenku podepsanou „Immanuel Hildesheim“. Adresa byla Hradní ulice 16. Když jsme zjistili, že víc toho kapitán neví, poděkovali jsme mu a odešli.
Hildesheima jsme zastihli v jeho kanceláři. Byl to žid spíše aškenázovského typu, s nosem jako ovce a s fezem. Jeho odpovědi byly zpočátku velmi zdráhavé, a teprve když jsme ho příslušným způsobem pobídli, sdělil nám po kratším smlouvání všechno, co věděl.
Bylo to celkem jednoduché, leč významné. Od pana de Ville z Londýna dostal dopis s příkazem převzít pokud možno před východem slunce – aby se předešlo celní prohlídce – bednu, kterou do Galace přiveze Carevna Kateřina. Tuto bednu měl předat jakémusi Petru Skinskému, jenž je ve spojení se Slováky, kteří provozují obchod po řece až dolů k přístavu. Za tuto transakci dostal zaplaceno anglickou bankovkou, kterou mu v Dunajské mezinárodní bance ochotně vyměnili za zlato. Když k němu Skinsky přišel, zavedl ho na loď a bednu mu předal tam, aby uspořil výdaje za nosiče. Víc toho nevěděl.
Nato jsme se vypravili hledat Skinského, ale nepodařilo se nám ho zastihnout. Jeden z jeho sousedů, který ho zřejmě neměl nijak v oblibě, nám sdělil, že před dvěma dny někam odešel, ale nikdo neví kam.
Tomu odpovídala i informace jeho domácího. Včera večer mezi desátou a jedenáctou hodinou mu jakýsi poslíček donesl od Skinského klíč od domu a dlužné nájemné v anglických penězích. Opět jsme se octli na mrtvém bodě.
Vtom kdosi přiběhl a udýchaně vyhrkl, že za hřbitovní zdí kostela sv. Petra byla nalezena mrtvola Skinského; hrdlo měl rozsápané jako od nějakého divokého zvířete. Naši informátoři se odběhli podívat na ten strašný výjev a ženy vykřikovaly: „To udělal nějaký Slovák!“
Raději jsme se vytratili, abychom se do téhle záležitosti nijak nezapletli, a tím se nezdrželi.
Cestou domů jsme nemohli dospět k nějakému definitivnímu rozuzlení.
Byli jsme přesvědčeni, že bedna se někam dopravuje po vodě; bylo by ovšem třeba vypátrat kam! Do hotelu k Mině jsme se vrátili ve velmi stísněné náladě.
Prvním problémem, který jsme řešili, sotva jsme se všichni sešli, bylo, zda se opět máme Mině se vším svěřovat. Situace je stále zoufalejší a snad by nám to mohlo prospět, i když je to velice riskantní.
Předběžně jsme se dohodli, že já už nejsem vázán povinností před ní mlčet.
DENÍK MINY HARKEROVÉ 30. října, večer. – Byli tak unaveni, vyčerpáni a zdeptáni, že se nedalo nic dělat, dokud si neodpočinou. Požádala jsem je proto všechny, aby si šli na půl hodiny lehnout, že zatím dovedu deník až do současnosti. Jsem nesmírně vděčná vynálezci přenosného psacího stroje a panu Morrisovi, že mi takový stroj obstaral. Určitě by pro mě bylo velmi únavné, kdybych tohle všechno musela psát perem...
Skončila jsem; ubohý, drahý Jonathan, co ten musel trpět a jak asi trpí teď. Leží na pohovce, jako by ani nedýchal, a působí úplně zhrouceně. Obočí má svraštěné, obličej zkřiven bolestí. Chudáček, snad i teď přemýšlí; obličej má samou vrásku, jak úporně hloubá.
Kdybych mu jenom mohla pomoci... Udělám, co bude v mých silách...
Požádala jsem dr. Van Helsinga o všechny doklady a zápisy, které jsem ještě neviděla... Teď, když všichni odpočívají, si je pečlivě pročtu, a snad dospěji k nějakému závěru. Pokusím se řídit profesorovým příkladem a posuzovat zcela nezaujatě to, co se děje...
Jsem přesvědčena, že jsem s pomocí boží něco zjistila. Přinesu si mapy a podívám se na ně...
Jsem víc než jista, že mám pravdu. Už jsem dospěla k definitivnímu názoru; teď si všechny svolám a přečtu jim ho. Ať ho posoudí; přesnost je nutná a je škoda každé minuty.
SOUHRNNÉ ZHODNOCENI MINY HARKEROVÉ (Zapsané do jejího deníku) Důvod šetření. – Snahou hraběte Draculy je dostat se zpět do svého sídla.
a) Někdo ho tam musí přinést. To je mimo diskusi; kdyby se totiž mohl volně pohybovat, jak by si přál, mohl by se tam vrátit jako člověk, vlk, netopýr nebo v jiné podobě. Zřejmě se obává, aby nebyl objeven nebo přepaden v době, kdy je bezmocný, to znamená mezi úsvitem a západem slunce, kdy je nucen pobývat ve své dřevěné bedně.
b) Jak tam bude dopraven? – Tady nám může pomoci vylučovací metoda. Po silnici, po železnici, po vodě?
1. Po silnici. – Nesčetné obtíže, zejména při odjezdu z měst.
a) Všude jsou lidé a lidé jsou zvědaví, vyptávají se. Náznak, dohad, pochybnost o tom, co by v bedně mohlo být, by pro něho mohla znamenat záhubu.
b) Je třeba počítat s celní prohlídkou či s mýtem.
c) Protivníci by ho mohli pronásledovat. Toho se obává nejvíce, a aby zabránil možnému prozrazení, zapudil, pokud to bylo v jeho moci, i svou oběť – mne!
2. Po železnici. – Zde se o bednu nikdo speciálně nestará; musel by riskovat, že se někde zdrží, a každé zdržení by mu mohlo být osudným – nepřátelé mu jsou v patách. Pravda, v noci by mohl unikat; jenže co by se s ním stalo, kdyby zůstal na neznámém místě, kde by se neměl kam uchýlit? Nic takového nechce, a ani to raději neriskuje.
3. Po vodě. – Tohle je na první pohled nejjistější způsob, současně ovšem i ten nejnebezpečnější. Na vodě je bezmocný, s výjimkou nocí; ale i tehdy může volat ku pomoci jen mlhu, bouřku, sníh a své vlky. Kdyby však ztroskotal, pohltí ho bezbranného hlubiny vod a byl by definitivně zahuben. Jistě by dokázal způsobit, aby loď přirazila ke břehu; kdyby to však byla země nepřátelská, kde by se nemohl volně pohybovat, bylo by jeho postavení opět zoufalé.
Z hypnóz víme, že je na vodě; musíme tedy zjistit, na které.
Předně musíme přesně vyšetřit, co až dosud vykonal; teprve z toho nám může jasně vyplynout, jaké asi budou jeho další kroky.
Za prvé musíme vyjít z poznatku, jak v Londýně realizoval část svého celkového plánu, když se octl v časové tísni a musel si pomoci, jak nejlíp dovedl.
Za druhé musíme z fakt, která známe, odvodit a zjistit, co dělal zde.
Pokud jde o první problém, měl určitě v úmyslu jet do Galace a nákladní list dal vystavit do Varny proto, aby nás zmátl pro případ, že zjistíme, jakým způsobem opustil Anglii. To znamená, že jeho okamžitým a výlučným cílem byl útěk. Důkazem toho je dopis, kde Immanuelovi Hildesheimovi přikazuje, aby převzal a odvezl bednu před východem slunce. Dále tu je příkaz Petru Slánskému. Tady nevíme nic určitého, ale nějaký dopis či vzkaz určitě musí existovat, protože Skinsky přišel k Hildesheimovi...
Víme, že zatím mu jeho plány vyšly. Carevna Kateřina plula tak fantasticky rychle, až to vyvolalo podezření u kapitána Donelsona; jenže jeho pověrčivost spojená s vychytralostí hraběti jen pomohla a kapitán provedl loď se silným větrem v zádech mlhami a tak dál naslepo až do Galace. Jak se ukázalo, hrabě všechno pečlivě připravil, Hildesheim převzal bednu, odvezl ji a předal ji Skinskému. Skinsky ji přejal – a tady ztrácíme stopu. Víme jedině, že bedna je někde na vodě a někam pluje. Celním prohlídkám a mýtu, pokud by někdy byly, se vyhnula.
Nyní se dostáváme k tomu, co hrabě nejspíš dělal po svém příchodu na břeh, v Galaci.
Bedna byla odevzdána Skinskému před východem slunce. Při východu slunce se už hrabě mohl objevit ve své vlastní podobě. Naskýtá se tedy otázka, proč vůbec byl Skinsky povolán ku pomoci? V manželově deníku je zmínka o tom, že Skinsky má styky se Slováky, kteří provozují obchod po řece až dolů k přístavu. A poznámka té ženy, že vraždu spáchal nějaký Slovák, prozrazuje záporný postoj k těmhle lidem. Hrabě se chtěl zbavit svědka.
Můj dohad je tento: v Londýně se hrabě rozhodl, že se na svůj zámek vrátí po vodě; je to cesta nejbezpečnější a nejméně nápadná.
Ze zámku ho odvezli Szganyové a celý náklad nejspíš předali Slovákům, kteří dopravili bedny do Varny, kde byly naloděny na loď plující do Londýna. Hrabě proto znal osoby, které takovouto službu umějí zařídit. Když se bedna před východem slunce nebo po jeho západu konečně octla na suché zemi, hrabě z ní vyšel, setkal se se Skinským a nařídil mu, jak má zařídit dopravu bedny proti proudu nějaké řeky. Když byl jeho příkaz vykonán a on věděl, že všechno už probíhá řádné, zavraždil Skinského, aby, jak se domníval, zahladil všechny stopy.
Prostudovala jsem mapu a zjistila, že Slováci se budou nejspíš plavit po Prutu nebo Seretu. V přepise záznamu dr. Sewarda jsem si přečetla, že jsem v transu slyšela bučení krav a šplouchání vody asi ve výši hlavy a vrzat dřevo o dřevo. To znamená, že hrabě plul v bedně po nějaké řece na otevřeném člunu – poháněném nejspíš buď vesly, nebo tyčemi, neboť břehy jsou blízko a člun se pohybuje proti proudu. Kdyby plul po proudu, nic takového by nebylo slyšet.
Pochopitelně to třeba není ani Prut, ani Seret; stejně musíme pátrat dál. Z těchto dvou řek je Prut splavnější, ale do Seretu se u Fundu vlévá Bystřice. Ta obtéká Borgoský průsmyk a zámku Dracula není žádná řeka blíž než její klikatící se tok.
DENÍK MINY HARKEROVÉ (Pokračování) Když jsem dočetla, Jonathan mě objal a políbil. Ostatní mi tiskli ruce a dr. Van Helsing prohlásil: „Naše drahá paní Mina nás opět poučila. Její zrak pronikl tam, kde my jsme pro slepotu nic neviděli. Jsme zase na stopě a tentokráte snad budeme míti úspěch. Náš nepřítel je tak bezmocný, jak dosud nikdy nebyl, a jestliže se nám podaří přistihnouti ho za dne na vodě, svůj úkol hladce provedeme. Má před námi náskok, svou cestu však nemůže uspíšiti; neodváží se totiž opustiti bednu, aby nevyvolal podezření u těch, kdo ji vezou. Kdyby totiž něco tušili, shodili by bednu do řeky a tam by zahynul. Toho si je vědom, a proto nic neučiní. A teď se musíme, přátelé, poraditi a rozhodnouti, co každý z nás udělá a jak budeme dále společně postupovati!“
„Najmu parní člun a vyrazím za ním,“ navrhl lord Godalming.
„A já ho budu pronásledovat na koni po břehu, kdyby snad chtěl někde přistát,“ dodal pan Morris.
„Správně!“ souhlasil profesor. „Oba návrhy jsou dobré. Jenže ani jeden z vás nesmí jíti sám. Proti síle je třeba postaviti sílu; Slováci jsou statní a bezohlední a mají nějaké zbraně.“ Muži se usmáli, sami mají pořádný arzenál. Pan Morris namítl: „Mám s sebou několik winchestrovek; ty se moc dobře hodí proti každé pakáži, a možná že také narazíme na vlky. Jak si jistě vzpomínáte, udělal hrabě ještě další opatření; přibral si na pomoc nějaké lidi, jenže paní Harkerová tehdy nepostřehla, oč jde. Musíme být připraveni na všechno.“
„Já tedy pojedu s Quinceym,“ rozhodl se dr. Seward. „Na lovu jsme si jeden na druhého zvykli a s dobrými zbraněmi si už oba dobře poradíme s čímkoli, nač narazíme. Ani ty nesmíš jet sám, Arte.
Snad se budeme muset utkat se Slováky a případný nezdar – i když si nemyslím, že by ti chlapíci měli pušky – by zvrátil všechny naše plány. Tentokráte nesmíme nic riskovat; nedopřejeme si klidu, dokud hlava hraběte nebude oddělena od trupu a my nezískáme jistotu, že už nevstane z mrtvých!“ Jednak proto, že jste mladý a odvážný, dovedete se bíti a nejspíš bude třeba nasaditi všechny síly. A jednak je vaším právem zničiti toho – to, co způsobilo vám i paní Mině tolik hoře. Nebojte se o ni, bude pod mou ochranou, jestliže dovolíte. Jsem starý člověk. Mé nohy už nejsou tak rychlé jako kdysi a já nedokážu jeti dlouho na koni nebo pronásledovati toho netvora, jak bude třeba, popřípadě s ním bojovati obyčejnými zbraněmi. Mohu však prokázati jiné služby – dovedu zápasiti jinými zbraněmi. A v případě nutnosti dokážu položiti svůj život stejně dobře jako muži mladší. Teď mi dovolte, abych vám řekl svá přání: Zatímco vy, lorde Godalmingu, poplujete s přítelem Jonathanem na malém parním člunu proti proudu řeky a John s Quinceym budou hlídati břehy, aby náhodou nepřistál, odvezu paní Minu přímo do srdce nepřítelovy země. V době, kdy ten starý lišák bude muset zůstati ve své bedně na řece, odkud nemůže uniknouti na pevninu – protože se neodváží zvednouti víko své rakve, aby ho Slováci, kteří ho vezou, ze strachu neopustili a on nezahynul -, pojedeme po Jonathanových stopách z Bystřice přes Borgoský průsmyk a pokusíme se najíti zámek Dracula. V tom nám zajisté pomůže hypnotická schopnost paní Miny, a jakmile se dostaneme do blízkosti tohoto osudného místa, budeme už jistě po prvním východu slunce znáti cestu, která by nám jinak zůstala skryta a utajena. Tam je třeba vykonati mnoho práce a mnoho míst posvětiti, aby toto hadí hnízdo bylo smazáno z povrchu zemského.“
Vtom se ozval profesorův jasný, laskavý, rozechvělý hlas a všechny nás uklidnil: „Ach příteli, chci se tam vypraviti jen proto, abych paní Minu před tímto hrůzným místem zachránil! Bůh uchovej, že bych ji tam snad chtěl někdy zavésti! Tam bude třeba vykonati práci – odpornou práci -, kterou její oči nesmějí spatřiti. My muži tady, kromě Jonathana, jsme na vlastní oči viděli, co je třeba udělati, než takové místo lže očistiti. Pamatujte, že jsme ve strašné situaci. Kdyby nám hrabě tentokráte unikl – a on je silný, zchytralý a lstivý – pak bude někde spáti třeba celých sto let; za nějaký čas by tady naše drahá -“ uchopil mě za ruku – „mu přišla dělati společnost a stala by se stejnou jako ty, které jste spatřil, Jonathane. Vyprávěl jste o jejich chtivých rtech; slyšel jste jejich vyzývavý smích, když se vrhly na svíjející se ranec, který jim hrabě hodil. Chvějete se, a nijak mě to neudivuje.
Odpusťte mi, že vám působím takovou bolest; je to však nutné.
Příteli, víte přece, že jsem ochoten obětovati život, jen abych mohl ten strašný čin vykonati. Když už by tam musel někdo jíti, aby jim dělal společnost, pak bych tam přece šel já sám!“
„Čiňte, jak uznáte za vhodné,“ povzdychl Jonathan a celý se roztřásl.
„Jsme všichni v rukou božích!“
Později. – Velmi mě potěšilo, když jsem viděla tyhle odvážné muže pustit se do příprav. Ženy prostě musí milovat muže, jakmile jsou tak odhodlaní, upřímní a odvážní. A zároveň jsem si uvědomila zázračnou moc peněz! Co všechno peníze dokáží, jestli se jich vhodně použije; a co by mohly natropit, jestli se vynaloží na podlé účely.
Jsem velmi ráda, že je lord Godalming bohatý a že on i pan Morris, který také má spoustu peněz, jsou ochotni je tak velkoryse vydávat.
V opačném případě by se naše malá výprava ani nemohla vydat tak rychle a tak dokonale vybavena na cestu, jako tomu bude za hodinu.
Uplynuly teprve tři hodiny od chvíle, kdy jsme si rozdělili úlohy; lord Godalming a Jonathan už mají krásný parní člun, připravený každou chvíli vyplout. Dr. Seward a pan Morris si opatřili šest výborných, dobře vystrojených koní. Sehnali jsme si všechny potřebné mapy a pomůcky, jaké se daly opatřit. Profesor Van Helsing odjede se mnou dnes večer v 11.40 vlakem do Veresti, odkud pojedeme kočárem do Borgoského průsmyku. Bereme s sebou hodně peněz, protože hodláme koupit kočár a koně. Pojedeme sami, vždyť nikomu nemůžeme v této záležitosti důvěřovat. Profesor zná několik cizích řečí, takže nebudeme míti potíže. Všichni máme zbraně, dokonce i já mám revolver velkého kalibru; Jonathan by neměl klid, kdybych nebyla ozbrojena stejně jako ostatní. Bohužel však nemohu mít u sebe tu zbraň, jíž jsou vyzbrojeni mí druzi – brání mi v tom jizva na čele. Drahoušek dr. Van Helsing mě utěšuje, že jsem pořádně ozbrojena proti vlkům; hodinu od hodiny je chladněji a občas jako na výstrahu se objeví několik sněhových vloček.
Později. – K rozloučení se svým miláčkem musím sebrat všechnu odvahu. Třeba se už nikdy neshledáme! Buď statečná, Mino! Profesor tě bedlivě pozoruje a jeho pohled varuje. Zatím žádné slzy – teprve později, až snad z boží vůle budu prolévat slzy radosti!
DENÍK JONATHANA HARKERA 30. října, v noci. – Píši tohle při svitu světla vycházejícího z dvířek kotle našeho parního člunu; lord Godalming právě přikládá. Vyzná se v tom dokonale; několik let si držel parní čluny na Temži a na Norfolk Broads. Pokud jde o naše plány, usoudili jsme nakonec, že Minin odhad je správný, a jestli se hrabě opravdu rozhodl prchat zpět do zámku po vodě, plavil by se proti proudu Seretu a pak proti proudu Bystřice, která se do něho vlévá. Domníváme se, že na břeh by hrabě vystoupil někde kolem 47. severní rovnoběžky a odtud by se vydal po pevnině ke Karpatům. V noci plujeme bez potíží velkou rychlostí, protože voda je dost hluboká a břehy jsou od sebe natolik vzdálené, že i ve tmě lze snadno manévrovat. Lord Godalming mě vyzval, abych šel spát, že zatím úplně stačí, aby hlídkoval pouze jeden z nás. Nemohu však usnout – jak bych vůbec mohl spát, když mému miláčkovi hrozí takové nebezpečí a je na cestě k onomu strašnému zámku ...? Mou jedinou útěchou je, že jsme v rukou božích.
Nebýt této víry, bylo by snazší zemřít než žít a zbavit se tak všech trýzní. Pan Morris a dr. Seward se vypravili na svou dlouhou cestu ještě před námi; pojedou po pravém břehu, ale ve větší vzdálenosti od řeky po kopcích, aby měli výhled na celý tok a nebyli nuceni úzkostlivě sledovat jeho zákruty. Na první úsek cesty najali dva muže, aby se jim starali o rezervní koně – jsou celkem čtyři -; kdyby jeli sami, vyvolávali by pozornost. Muže brzy propustí, a pak se o koně už budou starat sami. Možná že se budeme muset spojit; alespoň bude dost koní pro celou naši skupinu. Jedno ze sedel se dá upravit na dámské a v případě potřeby je tedy může použít Mina.
Pustili jsme se do hezky riskantního podniku! Uvědomujeme si to, když tak rychle plujeme nocí a rezavě se o nás opírá studený vítr, zdvíhající se z řeky. Všude kolem slyšíme tajemné hlasy noci. Připadá nám, že neznámými cestami směřujeme k neznámým cílům, do světa tmy a hrůzných jevů. Godalming právě přivírá dvířka kotle.
31. října. – Stále plujeme rychle vpřed. Rozednilo se a Godalming spí. Hlídku držím já. Ráno je sychravé a člověk je vděčný kotli za žár, i když máme na sobě těžké kožichy. Až dosud jsme předjeli jen několik otevřených člunů, ale žádný z nich neměl na palubě tak velkou bednu či balík, jaké hledáme. Kdykoli jsme na plavce zamířili světlo elektrického reflektoru, vyděsili se, padli na kolena a začali se modlit.
1. listopadu, večer. – Za celý den se nic nepřihodilo. Nic podobného tomu, co hledáme, jsme nenašli. Vpluli jsme již do Bystřice, a jestli je náš předpoklad chybný, pak už jsme ztratili všechnu naději.
Předjeli jsme všechna plavidla, velká i malá. Dnes ráno nás jedna posádka považovala za vládní člun a podle toho se k nám chovala. Z jejich postoje jsme usoudili, že by se tak dalo všelicos lépe zařídit, a ve Fundu, kde se Bystřice vlévá do Seretu, jsme si opatřili rumunskou vlajku, vyvěsili ji a hrdě pod ní plujeme. Tento trik se nám vyplatil u každého člunu, který jsme od té doby předhonili; všichni se k nám chovali neobyčejně uctivě, a ani jednou nevznesli námitky proti našemu jednání a našim dotazům. Několik Slováků nám oznámilo, že je předjel nějaký velký člun, který plul rychleji než oni, protože měl na palubě dvojnásobnou posádku. To ovšem bylo ještě před jejich příjezdem do Fundu, takže nevěděli, zda člun zabočil na Bystřici nebo pokračoval proti proudu Seretu. Ve Fundu jsme se o takovém člunu nedoslechli, zřejmě tudy proplul v noci. Jsem velmi ospalý; snad i mě začíná zmáhat ta zima a někdy si příroda odpočinek prostě vynutí. Godalming trvá na tom, že převezme stráž první. Bůh mu žehnej za všechno dobro, které prokazuje ubohé Mine i mně.
2. listopadu, ráno. – Je jasný den. Lord Godalming byl tak hodný, že mě neprobudil! Tvrdí, že by to byl hřích; spal jsem prý velmi klidně a určitě jsem zapomněl na všechny starosti. Připadá mi nesmírně sobecké, že jsem tak dlouho spal a nechal ho probdít celou noc; měl však pravdu. Cítím se dnes ráno jako znovuzrozený. Sedím tu, dívám se na něho, jak spí, a přitom dokážu obstarat všechno, co je třeba – postarat se o chod stroje, o kormidlo i hlídkovat. Cítím, jak se zase do mne vlévá síla a energie. Kde asi jsou teď Mina a Van Helsing? Ve středu k polednímu měli dojet do Veresti. Jistě jim trvalo chvíli, než si opatřili kočár a koně; pokud tedy už vyrazili a jeli rychle, mohli by se teď asi blížit Borgoskému průsmyku. Bůh je veď a ochraňuj! Raději ani nemyslím na to, co všechno by se mohlo přihodit!
Kdybychom jen mohli plout rychleji! Bohužel nemůžeme; stroje rámusí a pracují ze všech sil. Jak se asi daří dr. Sewardovi a panu Morrisovi? Z hor stékají do téhle řeky nesčetné bystřiny, ale ani jedna z nich není natolik široká – alespoň ne v tenhle roční čas, i když jsou v zimě a v době tání určitě nebezpečné -, aby byly jezdcům příliš na obtíž. Snad se s nimi setkáme ještě před příjezdem do Strasby; pokud do té doby hraběte nepředstihneme, budeme se muset poradit o dalším postupu.
DENÍK Dr. SEWARDA 2. listopadu. – Tři dny na cestě. Nic nového, a kdyby náhodou k něčemu došlo, neměl bych ani čas to zapsat, záleží přece na každé minutě. Odpočíváme jen tehdy, když to koně potřebují, ale snášíme to oba skvěle. Naše dřívější lovecké výpravy teď přinášejí ovoce.
Musíme dál; nebudeme mít klid, dokud nespatříme náš parní člun.
3. listopadu. – Ve Fundu jsme se dozvěděli, že parní člun plul dál proti proudu Bystřice. Kdyby jen nebyla taková zima! Zdá se, že už brzy začne sněžit; a jestli napadne mnoho sněhu, nebudeme moci jet dál na koních, ale budeme si muset opatřit sáně a pokračovat v cestě po ruském způsobu.
4. listopadu. – Dnes jsme se doslechli, že parní člun zdržela nehoda při proplouvání peřejí. Slováci přes ně své čluny přepraví snadno, protože je táhnou na laně a znají cestu. Někteří tudy propluli před několika hodinami. Godalming je zručný a všechno opraví sám, takže určitě zase uvedl člun do chodu. Nakonec se s pomocí místních lidí dostali přes peřeje a pokračují v plavbě. Nehoda se však zřejmě bohužel neobešla bez dalších následků; venkované nám říkali, že jakmile se člun dostal na klidnou vodu, tak, pokud viděli, se každou chvíli zastavoval. Musíme si co nejvíc pospíšit; možná že nás už brzy budou potřebovat.
DENÍK MINY HARKEROVÉ 31. října. – V poledne jsme dojeli do Veresti. Profesor mi sdělil, že mě dnes ráno skoro nedokázal uvést do hypnotického stavu a že jsem mu nakonec neřekla víc než „Tma a ticho“. Teď odešel koupit kočár a koně. Později prý ještě přikoupí další koně, abychom mohli cestou přepřahat. Máme před sebou víc než sedmdesát mil. Krajina je tu překrásná a neobyčejně zajímavá; kdybychom sem přijeli za jiných okolností, jak ráda bych si všechno prohlédla! Jakým potěšením by bylo projíždět tudy spolu s Jonathanem! Mohli bychom se zastavovat, seznamovat se s lidmi, poznávat trochu jejich život a vstřebávat do mysli a vzpomínek všechnu barvitost a malebnost této divoké, překrásné krajiny a zdejšího svérázného lidu! Ale bohužel...
Později. – Dr. Van Helsing se vrátil. Obstaral kočár a koně; navečeříme se a asi za hodinu vyrazíme. Hostinská nám dá s sebou velký košík zásob; stačil by pro celou četu vojáků. Jenže profesor jí to nerozmlouval a pošeptal mi, že celý týden možná nebudeme moci sehnat nic dobrého k jídlu. Profesor nakoupil ještě jiné věci – dal sem přivézt celou hromadu kožichů a přikrývek a nejrůznějších teplých oděvů. Zima nám určitě nebude!
Brzy vyjedeme. Raději ani nemyslím na to, co všechno se nám může přihodit. Jsme opravdu v rukou božích. Jedině on ví, co se stane, a já se k němu modlím z hloubi své smutné a pokorné duše, aby chránil mého milovaného manžela; aby Jonathan věděl, ať už se stane cokoli, že ho miluji a ctím víc, než se dá slovy vyjádřit, a že má poslední a nejvěrnější myšlenka bude platit vždycky jemu!
30.05.2021 15:17