Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

DENÍK MINY HARKEROVÉ 1. listopadu. – Jeli jsme celý den a dost rychle. Koně zřejmě cítí, že se s nimi dobře zachází, a ochotně se ženou vpřed. Už jsme je mnohokrát vystřídali, pokaždé úspěšně, takže jsme plni naděje, že cesta proběhne hladce. Dr. Van Helsing toho moc nenamluví; sedlákům říká, že spěcháme do Bystřice, a za výměnu koní jim dobře platí.

Vždycky dostaneme horkou polévku, kávu nebo čaj a vzápětí vyrážíme dál. Krajina je tu líbezná, plná nejrůznějších krás, a lidé jsou nebojácní, urostlí, prostí a nadáni opravdu neobyčejnou dobrosrdečností.

Jsou velmi, velmi pověrčiví. Když si žena, která nás obsluhovala v prvním domě, kde jsme se zastavili, všimla jizvy na mém čele, pokřižovala se a napřáhla ke mně dva prsty na ochranu proti uřknutí.

Myslím, že nám dokonce přidali do jídla víc česneku, než je obvyklé; a mně je česnek odporný. Od té doby pečlivě dbám, abych neodkládala klobouk nebo neshrnula závoj a nevyvolávala podezření. Jedeme rychle, a protože nemáme vozku, který by roztrušoval pověsti, nevzbuzujeme nikde pozornost; jsem ovšem přesvědčena, že celou dobu budeme mít v patách strach z uřknutí. Profesor je snad neúnavný; celý den si eodpočinul, i když mě nechal hezky dlouho spát. Při západu slunce mě hypnotizoval a prý jsem jako obvykle odpověděla: „Tma, šplouchající voda, vrzající dřevo“; náš nepřítel je tedy ještě stále na řece. Mám strach myslet na Jonathana, ale ani o něho, ani o sebe se vlastně nebojím. Právě čekáme na jednom statku, až nám připraví koně, a já zatím tohle píši. Dr. Van Helsing spí. Chudáček vypadá velmi znaveně, staře a šedivě, ale ústa má pevně sevřená jako dobyvatel; i ve spánku mu z obličeje vyzařuje odhodlanost. Až vyrazíme, převezmu otěže a přinutím ho, aby si odpočinul. Vysvětlím mu, kolik těžkých dnů nás ještě ceká; nesmí se přece zhroutit právě teď, kdy jeho sílu budeme nejvíc potřebovat... Všechno je připraveno; hned vyjedeme.

2. listopadu, ráno. – Profesor na mě dal a celou noc jsme se střídali u otěží. Teď už se rozednilo, ale je chladno. Ve vzduchu leží podivná tíha – říkám tíha proto, že mi nenapadá vhodnější výraz; chci tím říci, že nás oba svírá jakási tíseň. Je dost zima a cítíme se dobře jen díky kožichům. Za úsvitu mě Van Helsing hypnotizoval; prý jsem odpověděla: „Tma, vrzající dřevo a burácející voda“, takže se tedy charakter řeky postupně mění. Doufám, že mému miláčkovi nehrozí žádné nebezpečí – alespoň ne větší, než s jakým lze počítat; jsme ovšem v rukou božích.

2. listopadu, večer. – Celý den jsme jeli. Kraj je stále divočejší a mohutné výběžky Karpat, které nám z Veresti připadaly tak vzdálené a nevysoké nad obzorem, jako by se teď kolem nás shlukovaly a uzavíraly nám cestu. Oba máme dobrou náladu a jeden druhého se snažíme povzbuzovat, a tím zároveň povzbuzovat sebe sama. Podle dr. Van Helsinga dorazíme k Borgoskému průsmyku ráno. Stavení jsou tu řídce roztroušena a profesor řekl, že poslední koně, které opatřil, si budeme muset ponechat, protože už asi nebudeme moci přepřahat. Profesor přikoupil k dvěma, které jsme vyměnili, ještě další dva, takže máme primitivní čtyřspřeží. Jsou to trpěliví a hodní koníčci a dají nám málo práce. Žádné spolucestující nevezeme, takže klidně mohu řídit i já. Do průsmyku vjedeme za denního světla; dříve tam ani nechceme dorazit. Nijak proto nespěcháme a oba jsme si dopřáli vydatný odpočinek. Co nám asi přinese zítřek? Musíme najít místo, kde můj ubohý miláček tolik trpěl. Snad nás Bůh povede správnou estou a bude milostivě chránit mého manžela a ty, kdo jsou nám tak drazí a jimž hrozí smrtelné nebezpečí. Já bohužel jsem v božích očích nečistá a zůstanu jí tak dlouho, dokud milostivě nesvolí, abych před ním směla hrdě stát jako člověk, na němž už netkví jeho hněv.

MEMORANDUM ABRAHAMA VAN HELSINGA 4. listopadu. – Toto je určeno mému starému věrnému příteli MUDr. Johnu Sewardovi z Purfleetu v Londýně pro případ, že bych ho snad již neměl spatřiti. Budiž mu to vysvětlením. Je ráno a toto píši u ohně, který jsem udržoval celou noc – paní Mina mi při tom pomáhala. Je chladno, chladno, citelné chladno; šedá těžká obloha je plna sněhu, a až ten napadá, zůstane ležeti celou zimu, protože půda již natolik ztvrdla, že ho nemůže vsáknouti. Zřejmě to zapůsobilo i na paní Minu; byla celý den tak zádumčivá, že jsem ji ani nepoznával.

Spala a spala a spala. Ona, která je jindy tak živá, nedělala celý den doslova nic, a dokonce ztratila chuť k jídlu. Ani si nepíše do deníčku, do něhož každou volnou chvíli tak pořádně zapisovala. Mám pocit, že tu něco není v pořádku. Dnes večer však poněkud oživla.

Dlouhý denní spánek ji zřejmě osvěžil a vzpružil; teď je veselá a milá jako jindy. Při západu slunce jsem se ji pokusil hypnotizovati, ale bohužel marně; má moc nad ní den ode dne slábne a dnes večer mě již zcela opustila. Nu, děj se vůle boží – ať bude jakákoli a povede nás kamkoli!

A teď k tomu, co se událo. Protože neumím jako paní Mina psáti těsnopisem, musím vše zapisovati starosvětsky neohrabaně sám, aby snad nezůstal ani jeden den bez záznamu.

Včera ráno krátce po východu slunce jsme dorazili k Borgoskému průsmyku. Když jsem předtím zpozoroval příznaky přicházejícího rozbřesku, přichystal jsem se k hypnóze. Zastavili jsme kočár a vystoupili, aby nás nic nevyrušilo. Z kožišin jsem upravil lože, paní Mina si lehla a jako obvykle, jenom ještě pomaleji a na ještě kratší dobu podlehla hypnotickému spánku. Odpověď byla stejná jako předtím: „Tma a šumění vody.“ Vzápětí se probudila, čilá a zářící, vyjeli jsme a brzy jsme dorazili k průsmyku. Sotva jsme tam dojeli, celá se rozhořela dychtivostí. Projevila se v ní nějaká nová předvídavost; ukázala totiž na jednu cestu a prohlásila: „Musíme jet tudy.“

„Jak to víte?“

„Jak bych to nevěděla?“ odpověděla a po chvíli dodala: „Nejel snad po ní můj Jonathan a nepsal o tom?“

Zprvu mi to připadalo trochu podivné, ale pak jsem si ověřil, že tu opravdu odbočuje pouze jedna cesta. Je zřejmě málo používaná a značně se liší od dostavníkové silnice z Bukoviny do Bystřice, která je širší, tvrdší a uježděnější.

Pustili jsme se tedy tudy; když jsme míjeli další odbočky – nebyli jsme si ovšem nikdy jisti, zda to vůbec jsou cesty, byly zanedbané a lehce zaváté sněhem -, koně si vždycky věděli rady. Popustil jsem jim otěže a oni trpělivě klusali vpřed. Postupně jsme míjeli všechno, o čem se Jonathan zmiňoval ve svém báječném deníku.

Jeli jsme hodně dlouho, mnoho a mnoho hodin. Hned zpočátku jsem poradil paní Mině, aby spala. Po chvilce se jí podařilo usnouti a celou dobu spala. Nakonec jsem pojal podezření a chtěl jsem ji vzbuditi.

Ona však spala tak tvrdě, že všechny pokusy probuditi ji byly marné. Příliš prudce jsem ji ze spánku vytrhnouti nechtěl; strachoval jsem se, abych jí neublížil. Vím přece, kolik toho protrpěla, a občas je pro ni spánek blahodárný. Sám jsem si však asi také zdříml; najednou jsem totiž měl pocit provinění, jako bych se byl něčeho dopustil.

Znenadání jsem sebou trhl, otěže v ruce, ale koně klidně klusali dále.

Pohlédl jsem za sebe a paní Mina pořád spala. Už se pomalu chýlilo k soumraku a nad sněhem zářil velký žlutý kotouč slunce, takže jsme vrhali na srázné horské úbočí dlouhý stín. Stále jsme stoupali – víc a víc, a krajina byla tak divoká a skalnatá, jako by tady byl konec světa.

Nakonec jsem přece paní Minu probudil; tentokráte to šlo snadno a začal jsem ji nutiti k hypnotickému spánku. Pokoušel jsem se vytrvale, až jsem náhle zjistil, že nás obklopuje tma. Rozhlédl jsem se a shledal, že slunce už zapadlo. Paní Mina se zasmála; otočil jsem se a pohlédl na ni. Byla úplně probuzená a vypadala tak dobře, jak ještě nevypadala od oné noci, kdy jsme poprvé vešli do domu hraběte v Carfaxu. Překvapilo mě to a znepokojilo, jenže paní Mina byla tak veselá, milá a pozorná, že jsem zapomněl na všechen strach. Rozdělal jsem oheň – vzali jsme s sebou zásobu dříví -, vypráhl koně, uvázal je nedaleko a nakrmil. Paní Mina zatím připravila večeři.

Když jsem se vrátil k ohni, měla ji už hotovou. Chtěl jsem jí posloužiti, jenže ona se usmála a pravila, že se již najedla – prý měla takový hlad, že nemohla čekat. To se mi nezamlouvalo a měl jsem vážné pochybnosti; bál jsem se však ji vylekati a raději jsem mlčel. Paní Mina mi podala jídlo a já je snědl sám; pak jsme se zahalili do kožichů a ulehli k ohni. Řekl jsem jí, aby spala, že budu hlídati. Jenže vzápětí jsem na hlídání plně zapomněl, a když jsem si náhle uvědomil, že bych měl hlídati, všiml jsem si, že leží klidně, ale že je vzhůru a pozoruje mě jasným zrakem. Toto se opakovalo ještě jednou nebo dvakrát. Spal jsem dobře až skoro do rozbřesku. Sotva jsem se probudil, pokusil jsem se ji hypnotizovati, ale ačkoli poslušně zavřela oči, bohužel neusnula. Slunce stoupalo výš a výš, a pak se konečně dostavil hluboký spánek, jenže tak hluboký, že se neprobudila. Zapřáhl jsem koně, všechno jsem připravil, a potom jsem ji musel zdvihnouti a spící odnésti do kočáru. Paní Mina dosud spí a spí a ve spánku vypadá zdravěji a růžověji než předtím. Nezamlouvá se mi to. A bojím se, bojím, bojím – bojím se všeho – i myšlenek, musíme se však vydati na cestu. Ve hře, kterou hrajeme, jde o život a smrt, vlastně o víc, a nesmíme couvnouti.

5. listopadu, ráno. – Musím býti velmi přesný, protože i když jsme my dva spolu už spatřili dost zvláštních věcí, mohl byste si v prvním okamžiku třeba pomysleti, že já, Van Helsing, jsem se zbláznil – že ty četné hrůzy a dlouhý nápor na mé nervy mě nakonec připravily o rozum.

Celý včerejšek jsme jeli, stále víc jsme se blížili k horám a projížděli krajinou čím dál divočejší a pustší. Jsou tu velké, srázné propasti, mnoho vodopádů a člověku připadá, jako by tu příroda kdysi byla popustila uzdu svým choutkám. Paní Mina neustále spala, a i když jsem měl hlad a utišil ho, ji jsem nemohl probuditi – ani k jídlu.

Začal mě svírati strach, aby na ni tento kraj nezačal působiti svým zhoubným kouzlem; ten upíří křest mohl totiž oslabiti její odolnost.

Řekl jsem si: „Budiž, má-li tedy ona spáti celý den, nebudu já spáti v noci.“ A jak jsme tak jeli tou hrbolatou, starou a mizernou cestou, svěsil jsem hlavu a spal. Opět jsem se probudil s pocitem viny a ztráty času, ale paní Mina dosud spala a slunce se již sklánělo k obzoru.

Jenže všechno bylo úplně změněné; temné hory jako by byly vzdálené a my jsme se blížili k temeni srázné hory, na níž stál zámek, jaký popisuje Jonathan ve svém deníku. Znovu mě zaplavily současně radost i strach – vždyť teď už je konec nablízku, ať už takový či onaký. Probudil jsem paní Minu a znovu jsem se pokusil ji hypnotizovati; ale bohužel marně. Bylo již pozdě, a ještě než nás zahalila hluboká tma – paprsky slunce zapadlého již za obzor se totiž růžově odrážely od sněhu a nastával dlouhý soumrak -, jsem vypřáhl koně a na chráněném místě je nakrmil. Pak jsem rozdělal oheň a upravil u něho pohodlné sedátko z kožišin, kam se paní Mina, která se mezitím v dobré náladě probudila, usadila. Připravil jsem jídlo, ona však odmítla jísti, protože prý prostě nemá hlad. Nenaléhal jsem na ni; věděl jsem, že by to bylo zbytečné. Sám jsem se však najedl, protože musím pro všechny případy zůstati při síle. Potom z obavy před tím, k čemu by mohlo dojíti, jsem kolem místa, kde paní Mina seděla, narýsoval velký kruh – aby se necítila stísněna – a na něj jsem rozdrobil kousíčky hostie. Roztrousil jsem je tak jemně, že celý kruh byl dokonale chráněn. Paní Mina seděla celou dobu nehnutě – jako by byla mrtvá, a postupně bledla, až byla bělejší než sníh. Nepromluvila jediné slovo. Když jsem však k ní přisedl, přitiskla se ke mně a já poznal, že se ta ubohá duše chvěje od hlavy k patě tak prudce, až se mi sevřelo srdce. Jakmile se trochu uklidnila, zeptal jsem se jí: „Nechcete přistoupiti blíž k ohni?“ Chtěl jsem si totiž vyzkoušeti, co může. Poslušně vstala, ale po jediném kroku se zarazila a stála, jako by ochrnula.

„Proč nejdete dále?“ otázal jsem se. Zavrtěla hlavou a vrátila se zpět na místo, kde seděla. Posadila se, pohlédla na mě široce rozevřenýma očima, jako by se právě probrala ze spánku, stručně řekla: „Nemohu!“ a odmlčela se. Zaradoval jsem se, neboť jsem věděl, že to, co nemůže ona, nedokáže nikdo z těch, jichž jsem se obával. Jejímu tělu sice hrozí nebezpečí, ale alespoň její duše je zachráněna!

Vtom začali uvázaní koně řičeti a vzpínati se; musel jsem k nim zajíti a chlácholiti je. Sotva na sobě ucítili mé dlaně, tiše rzali, jakoby z radosti, olizovali mi ruce a na chvíli se uklidnili. Zašel jsem k nim mnohokrát za noc, dokud nenadešla ona chladná hodina, kdy se nad celou přírodou snáší hluboký klid; můj příchod je pokaždé utišil.

Později začal oheň dohasínati, a protože se náhle snesla chumelenice a přinesla s sebou mrazivou mlhu, usoudil jsem, že bych měl přiložiti.

Hlubokou tmou prosvítal nepatrný jas, jaký vždycky kolem sebe šíří sníh, a mně připadalo, že se sněhové vločky a cáry mlhy pomalu přeměňují v ženské postavy s vlajícími šaty. To všechno se dálo v mrtvém ponurém tichu, jen koně rzali a krčili se, jako by se děsili něčeho hrozného. Začal se mě zmocňovati strach – příšerný strach; ale vzápětí jsem si uvědomil, že kruh, v němž stojím, mi skýtá bezpečí.

Rovněž jsem začal sám sebe přesvědčovati, že mé vidiny jsou způsobeny nocí, tmou, vším prožitým vzrušením a strašnou úzkostí, kterou pociťuji. Bylo mi, jako by se proti mně spikly vzpomínky na všechny Jonathanovy hrůzné zážitky; sněhové vločky a mlha začaly vířiti a kroužiti kolem, až se mi před očima zjevily nezřetelné postavy těch žen, které ho chtěly políbiti. Koně se začali tisknouti břichem k zemi a zděšeně sténali jako lidé, když je něco bolí. Strach je úplně ochromil, ani se nepokoušeli o útěk. Když se přízračné postavy přiblížily a kroužily kolem nás, jal mě strach o drahou paní Minu. Pohlédl jsem na ni, ale ona klidně seděla a jen se na mě usmála. Chtěl jsem přistoupiti k ohni a přiložiti, ale chytila mě za paži, zadržela a hlasem tak tichým, jaký zaslechne člověk jen ve snění, mi pošeptala: „Ne! Ne! Nechoďte z kruhu! Tady jste v bezpečí.“ Obrátil jsem se, podíval se jí do očí a podivil se: „A co vy? O sebe se nebojím, ale o vás!“ Nato se zasmála – tiše a trpce, a odpověděla: „Bojíte se o mne? Proč? Nikdo na celém světě není před nimi bezpečnější než já!“ Nepochopil jsem smysl jejích slov, ale vtom se v závanu větru vzedmul plamen a v jeho svitu jsem zahlédl rudou jizvu na jejím čele. A už jsem bohužel pochopil! I kdybych nebyl pochopil, zakrátko bych si to byl uvědomil, protože se vířící sněžné a mlžné postavy stále více blížily, zůstávaly však vně posvěceného kruhu. Potom se začaly zhmotňovati, až – a pokud mi Bůh neodňal rozum, tak jsem to viděl na vlastní oči – stály přede mnou z masa a krve ony tři ženy, které Jonathan spatřil v místnosti, kde ho hodlaly políbiti na hrdlo. Poznal jsem jejich kypré tvary, jasné tvrdé oči, bílé zuby, růžovou pleť a smyslné rty. Neustále se usmívaly na ubohou paní Minu, nočním tichem se rozlehl jejich smích, napřáhly paže, ukázaly na ni a oním sladkým perlivým hlasem, který Jonathanovi připomínal nesnesitelně lahodný zvuk rozehraných sklenic s vodou, ji lákaly: „Pojď, sestřičko! Pojď k nám! Pojď! Pojď!“ Zděšeně jsem se ohlédl na paní Minu, ale srdce mi radostí poskočilo; výraz hrůzy v jejích očích, odporu a hnusu mi dodaly naději. Uchopil jsem kus dřeva, který ležel opodál, a s hostií v druhé ruce jsem vykročil proti nim k ohni. Couvaly přede mnou a smály se nehlučným, příšerným smíchem.

Přiložil jsem do ohně, a vůbec jsem se jich už nebál; pochopil jsem, že jsme oba proti nim chráněni. Dokud jsem byl vyzbrojen hostií, nemohly se ke mně přiblížiti, a v bezpečí byla i paní Mina uvnitř kruhu, který nemohla opustiti a do něhož ony zase nemohly vkročiti. Koně přestali ržáti a tiše leželi na zemi; padal na ně lehký sníh a pokrýval je bílým příkrovem. Pochopil jsem, že ubohá zvířata jsou už mimo všechen strach...

A tak jsme čekali, až se červánky úsvitu začnou prodírati sněžným šerem. Byl jsem pln zoufalství, strachu, zármutku a děsu, ale sotva nádherné slunce začalo pomalu stoupati nad obzor, vjel do mě život.

Již při prvních záblescích jitra se příšerné postavy rozplynuly ve vířící mlhu a sníh a cáry průzračných stínů se vznášely směrem k zámku, až zmizely.

Jak se blížil úsvit, obrátil jsem se bezděčně k paní Mině s úmyslem ji hypnotizovati; zřejmě však náhle upadla do hlubokého spánku a nemohl jsem ji probuditi. Pokusil jsem se tedy hypnotizovati ji ve spánku, vůbec však nereagovala, a mezitím se již rozednilo. Stále ještě se neodvažuji hnouti se z místa. Podpálil jsem znovu oheň a šel se podívati na koně; jsou mrtvi. Dnes tu mám mnoho práce, a zatím počkám, až slunce bude vysoko nad obzorem; musím se totiž odebrati na místa, kde zárukou mého bezpečí bude pouze svit slunce, i když bude zastřen mlhou a sněhem.

Nyní se posilním snídaní, a pak se vypravím za svým strašným úkolem. Paní Mina stále spí, a bohudík spí klidně...

DENÍK JONATHANA HARKERA 4. listopadu, večer. – Nehoda parního člunu nás značně zdržela.

Nebýt jí, dávno už bychom byli ten člun předhonili a má drahá Mina by už teď byla osvobozena. Bojím se myslet na ni, tak vzdálenou na pláních u strašného zámku. Opatřili jsme si koně a pojedeme po stopách.

Tohle píšu, zatímco Godalming končí přípravy. Své zbraně máme s sebou, Szganyové ať se mají na pozoru, jestli se chtějí s námi utkat! Ach, kdyby tu jen byli Morris a Seward! Nezbývá než doufat.

Kdybych už víc nemohl psát, pak sbohem, Mino! Bůh ti žehnej a ochraňuj tě!

DENÍK Dr. SEWARDA 5. listopadu. – Za úsvitu jsme zahlédli tlupu Szganyů, ujížděli s žebřiňákem od řeky. Rojili se kolem vozu a uháněli jako posedlí.

Lehce sněží a vzduch se tetelí zvláštním vzrušením. Snad to zavinují naše rozjitřené city, ale padá na nás podivná tíseň. Zdáli se ozývá vytí vlků; sníh je vyhání z hor do údolí. Mohli by nám být nebezpeční, zejména kdyby na nás zaútočili ze všech stran. Koně už jsou skoro připraveni a zakrátko vyrazíme. Jedeme vstříc něčí smrti. Pouze Bůh ví, kdo, kde, co, kdy či jak to bude...

MEMORANDUM Dr. VAN HELSINGA 5. listopadu, odpoledne. – Nejsem tedy šílený! Děkuji pokorně Bohu za tuto milost, ačkoli dokázati to bylo příšerné. Nechal jsem paní Minu spáti uvnitř posvěceného kruhu a vydal jsem se k zámku.

Kovářské kladivo, které jsem si přivezl z Veresti, mi přišlo vhod.

Všechny dveře sice byly otevřené, ale přesto jsem je vysadil ze zrezavělých veřejí, aby je snad zlý úklad nebo nešťastná náhoda nezavřely a já se pak nedostal ven. V zámku mi posloužila Jonathanova trpká zkušenost. Podle toho, co jsem si z jeho deníku zapamatoval, jsem našel cestu do staré kaple, kde mě právě čekala má práce.

Vzduch tam byl těžký a jakoby prosycený sirnými výpary; několikrát se mi zamotala hlava. Také mi snad hučelo v uších, nebo jsem snad v dáli slyšel výti vlky. Tu jsem si vzpomněl na drahou paní Minu a zmocnily se mě strašné obavy. Musel jsem se rozhodnouti. Neodvážil jsem se zavésti ji sem na toto místo a nechal jsem ji v bezpečí před upírem v onom posvěceném kruhu; jenže tam ji mohou přepadnouti vlci! Usoudil jsem nakonec, že můj úkol je zde, a pokud jde o vlky, musíme se podrobiti vůli boží! Stejně by ji nečekalo nic jiného než smrt a spása. Rozhodl jsem tedy za ni. U mne by volba byla snazší; raději bych skončil ve chřtánu vlčím než v hrobě upíra! Proto jsem pokračoval v práci.

Věděl jsem, že musím najíti alespoň tři hroby – hroby, v nichž někdo spočívá. Hledal jsem tak dlouho, až jsem našel první. Ležela tam ve svém upířím spánku, tak plná života a smyslné krásy, až jsem se zachvěl, jako bych snad hodlal spáchati vraždu. Nepochybuji, že v dávných dobách, kdy se takové věci stávaly, shledal nejeden muž, který se vydal vykonati úkol podobný mému, že mu k němu chybí odvaha a síla. Proto váhal, váhal a váhal, až ho krása a půvab chlípné Nemrtvé omámily; a zůstal u ní až do západu slunce, kdy končí upíří spánek. Pak se oči krásné ženy otevřely a prýštila z nich láska, smyslná ústa se nabízela k polibku – a muž byl slabý! A svět upírů získal novou oběť; další ovečka rozmnožila hrůzné a přízračné řady Nemrtvých!...

Když dokonce mě samotného omámí přítomnost takového tvora, ležícího tu v hrobě sešlém věkem, pokrytém prachem mnoha staletí a zapáchajícím odporným puchem podobným tomu, který je v příbytku hraběte, pak určitě tu nějaké kouzlo musí býti! Ano, byl jsem omámen – já, Van Helsing, který vím, co chci, a mám důvod nenáviděti -, byl jsem omámen a toužil jsem odložiti celou záležitost; připadalo mi, že všechny mé síly jsou ochrnuty a duše zmrtvěla.

Snad mě začala přemáhati přirozená touha po spánku nebo to podivně tíživé ovzduší. Určitě jsem pomalu sklouzával ve spánek, v onen spánek s otevřenýma očima člověka, poddávajícího se sladkému okouzlení, když tu proťal sněžné ticho hluboký táhlý výkřik, naplněný nezměrným zoufalstvím a úzkostí, že mě vyburcoval jako zvuk polnice. Dolehl totiž ke mně hlas drahé paní Miny. Vzchopil jsem se tedy, abych přikročil k hrozné povinnosti, a jak jsem snímal víka z rakví, nalezl jsem druhou ze snědých sester. Neodvážil jsem se už zastaviti se a hleděti na ni jako na její sestru, abych snad nepodlehl onomu kouzlu. Pátral jsem dál, až jsem ve velké, vysoké rakvi, jakoby určené tomu, koho milujeme nejvíce, objevil plavovlasou sestru, kterou jsem podobně jako Jonathan viděl zhmotňovati se z mlžného prachu. Byla tak půvabná, tak zářivě krásná, tak svůdně smyslná, že mi má mužnost, která ve mně vyvolává touhu milovati a chrániti druhé pohlaví, zatemnila mysl novým citem.

Ale zoufalý výkřik drahé paní Miny mi bohudík dosud zněl v uších, a než jsem mohl podlehnouti, obrnil jsem se pro svou krutou práci. Pokud vím, prohledal jsem už všechny rakve, a protože k nám v noci přišly pouze tři Nemrtvé, usoudil jsem, že víc Nemrtvých tu už není. Jeden náhrobek vynikal okázalostí nad všechny ostatní; byl mohutný a nádherně provedený. Bylo na něm napsáno jediné slovo – DRACULA Tak toto byl prokletý domov krále upírů, jemuž bylo poddáno tolik dalších Nemrtvých. Byl prázdný, což výmluvně dokazovalo správnost všeho, co jsem už věděl. Ještě předtím, než jsem se pustil do strašné práce, jíž jsem tyto ženy navracel jejich pravé mrtvé podobě, vložil jsem do Draculovy rakve kousek hostie, a tím jsem ho z tohoto hrobu Nemrtvých navždy vypudil.

Pak jsem začal vykonávati hrůzný úkol a bylo mi z něho zle.

Kdyby šlo pouze o jednu, bylo by to poměrně snadné. Ale tři! Už jednou jsem vykonal podobné příšerné dílo, a teď abych třikrát začínal vždy znovu! Už u sladké slečny Lucy to byl nadlidský úkol; jaké to asi bude u těchto neznámých ženštin, které žily po dlouhá staletí, kdy jim s lety přibývalo sil, a které by jistě, kdyby jen mohly, zápasily o své hanebné životy?

Ach, příteli Johne, to ale byla řezničina! Kdyby mě neuklidňovalo pomyšlení na jiné mrtvé a na živé, nad nimiž se vznáší přízrak strachu, nebyl bych mohl pokračovati. Ještě teď se chvěji, i když mi nervy po celou dobu bohudík neselhaly. Kdybych ještě předtím, než se tělo rozpadlo v prach, nebyl spatřil kmitnouti se na prvním obličeji výraz radosti jako důkaz toho, že duše byla vysvobozena, nebyl bych v té řeznické práci mohl pokračovati. Nebyl bych mohl naslouchati oněm hrozným stenům, když se kůl probíjel k srdci, ani hleděti na křečovitě se svíjející tělo a rty pokryté krvavou pěnou. Byl bych zděšeně prchl a dílo zůstavil nedokončené! Teď už je však po všem!

Nyní, když si vzpomenu, jak ty ubohé duše nepatrnou chvíli před rozpadnutím v prach ještě klidně spaly hlubokým spánkem mrtvých, mohu je už se slzami v očích litovati. Vždyť, příteli Johne, sotva můj nůž odřízl každé z nich hlavu, hned se začalo celé tělo rozpadati v prach, jako by se konečně přihlásila smrt, která měla nastati už před mnoha staletími, a jednou provždy důrazně prohlásila: „Tady jsem!“

Než jsem opustil zámek, zabezpečil jsem všechny jeho vchody tak, aby tam hrabě jako Nemrtvý už nikdy nemohl vstoupiti.

Jakmile jsem vkročil do kruhu, kde paní Mina spala, probudila se, a sotva mě spatřila, rozplakala se z lítosti nad mým utrpením. „Odejděme!“

vyzvala mě, „odejděme z tohoto strašného místa! Jeďme naproti mému manželu, který, jak vím, je na cestě k nám.“ Byla vyhublá, bledá a malátná, ale oči měla jasné a plály jí vroucím citem.

Její bledé, nemocné vzezření jsem vítal; měl jsem ještě příliš živě v paměti onen růžově svěží vzhled spících upírek.

A tak v důvěře a naději, a přesto plni obav vydáváme se k východu, vstříc našim přátelům – a jemu -. Paní Mina přece ví, že jsou na cestě k nám.

DENÍK MINY HARKEROVÉ 6. listopadu. – Teprve pozdě odpoledne jsme vyšli s profesorem směrem k východu, odkud, jak vím, přijíždí Jonathan. Nešli jsme rychle, ačkoli se cesta prudce svažovala; nesli jsme totiž těžké kožichy a přikrývky; nechtěli jsme riskovat, že bychom se v zimě a sněhu neměli čím zahřát. Museli jsme vzít s sebou také nějaké zásoby, vždyť jsme byli v úplné pustině, a pokud se dalo v chumelenici vidět, nikde nebylo ani stopy po lidském obydlí. Když jsme ušli asi jednu míli, obtížná chůze mě znavila a usedli jsme, abychom si odpočali.

Ohlédli jsme se a proti obloze se ostře rýsoval zámek Dracula; byli jsme tak nízko pod horou, na níž stál, že nám v perspektivním pohledu připadalo, jako by hřebeny Karpat byly hluboko pod ní. Viděli jsme zámek v celé jeho vznešenosti, tyčící se ve výši tisíce stop nad sráznou roklí, ze všech stran viditelně oddělený hlubokými propastmi od přilehlých hor. Z celého zámku vyzařovalo cosi divokého a přízračného.

V dáli se ozývalo vytí vlků. Přestože bylo daleko od nás a hustě padající sníh je tlumil, naplňovalo nás hrůzou. Z toho, jak profesor zkoumal okolí, jsem pochopila, že se snaží najít nějaké výhodné místo, kde bychom za útoku byli lépe chráněni. Hrbolatá cesta vedla přímo po svahu dolů; byla znát i pod napadaným sněhem.

Za chvíli mi profesor pokynul; vstala jsem a zašla za ním. Našel báječné místo, jakýsi výklenek pod skalou, a příchod k němu chránily dva mohutné, blízko sebe stojící balvany. Profesor mě uchopil za ruku a zavedl dovnitř. „Podívejte se, tady budete v bezpečí; kdyby se snad vlci přiblížili, mohu vyříditi jednoho po druhém.“ Přinesl tam naše kožichy, upravil mi pohodlné lože, vyndal zásoby a nutil mě do jídla. Nemohla jsem však; i pouhý pokus něco pojíst mi byl odporný, a ačkoli bych profesorovi tak ráda vyhověla, nemohla jsem se k tomu donutit. Zatvářil se velmi smutně, ale nic mi nevyčítal. Pak vytáhl z brašny polní kukátko, postavil se na vrcholek skály a začal pátrat po obzoru. Náhle vykřikl: „Podívejte se, paní Mino! Podívejte se! Podívejte se!“ Vyskočila jsem a vydrápala se k němu nahoru; podal mi dalekohled a ukázal směr. Sněžilo ještě hustěji a sníh, hnán prudkými poryvy větru, divoce vířil. Chvilkami však vánice ustávala a my pak viděli hodně do daleka. Vyvýšenina, kde jsme stáli, nám poskytovala velký rozhled, a v dálce na konci bílé planiny jsem zahlédla záhyby řeky, klikatící se krajinou jako černá stužka. Přímo před námi, celkem nedaleko – vlastně tak blízko, až jsem se podivila, že jsme si jich dosud nevšimli – se blížila tlupa jezdců. Obklopovali vůz, dlouhý žebřiňák, smýkající se na nerovné cestě ze strany na stranu jako vrtící se psí ocásek.

Jejich postavy se ostře rýsovaly proti sněhu a podle oblečení jsem poznala, že to jsou venkované nebo cikáni.

Na voze byla naložena velká hranatá bedna. Při pohledu na ni mi poskočilo srdce; pochopila jsem, že se blíží konečné rozhodnutí.

Schylovalo se již k večeru a já jsem dobře věděla, že to, co je prozatím ještě uvězněno v bedně, může již brzy dosáhnout nové svobody a vyhnout se v nejrůznějších podobách pronásledování. Vyděšeně jsem se obrátila k profesorovi; k mému úleku tu však nebyl.

Vzápětí jsem ho však spatřila dole. Kolem skály rýsoval kruh, jaký nám skýtal ochranu minulé noci. Když skončil, postavil se ke mně a řekl: „Alespoň budete před ním v bezpečí!“ Vzal ode mne dalekohled a v okamžiku, kdy na chvíli přestalo sněžit, přelétl pohledem celý kraj pod námi. „Pohleďte, spěchají. Švihají koně a uhánějí ze všech sil.“

Pak se odmlčel a pokračoval zastřeným hlasem: „Chtějí nám ujeti před západem slunce. Možná že je nedostihneme.

Děj se vůle boží!“ Vtom se snesl nový závan vířícího sněhu a nebylo vidět ani na krok. Vzápětí však zase přestalo sněžit, profesor znovu zaměřil dalekohled na pláň a zvolal: „Podívejte se! Podívejte se! Vidíte ty dva jezdce, co se sem ženou od jihu? To jsou určitě Quincey a John! Vezměte si dalekohled! Podívejte se, než vám sníh zase všechno zahalí!“ Vzala jsem ho a podívala se. Ti dva muži mohli být dr. Seward a pan Morris. Rozhodně nebyl ani jeden z nich Jonathan. Současně jsem však věděla, že Jonathan už není daleko; rozhlédla jsem se kolem a na severu jsem spatřila dva další jezdce, cválající krkolomnou rychlostí. V jednom jsem poznala Jonathana, a druhý byl tedy bezpochyby lord Godalming. I oni pronásledovali tlupu s žebřiňákem. Jakmile jsem to oznámila profesorovi, zajásal jako školák, pozorně hleděl, dokud mu v tom sníh nezabránil, a pak si připravil winchestrovku ke střelbě; opřel ji o jeden z balvanů chránících přístup do našeho úkrytu. „Jedou na ně,“ poznamenal. „Až nastane vhodná chvíle, napadneme cikány ze všech stran.“ Vytáhla jsem revolver a připravila si ho, protože vytí vlků mezitím postupně sílilo. Když chumelenice na chvíli ustala, znovu jsme se rozhlédli. Byl to zvláštní pohled: všude kolem nás se snášely velké sněhové vločky, ale o kousek dále už prudce zářilo slunce a pomalu se sklánělo k vzdáleným vrcholkům hor. Zapátrala jsem dalekohledem kolem dokola a porůznu jsem zahlédla, jak se k nám stahují skvrnky – jednotlivě, po dvou či po třech nebo i ve větších hloučcích: vlci se sbíhali ke kořisti.

Čekali jsme a každá vteřina nám připadala jako věcnost. Vichřice se o nás divoce opírala a sníh vířil kolem nás v prudkých náporech.

Chvílemi jsme neviděli na krok, ale jindy se svištící vítr přehnal jen kolem a jako by očistil celý prostor, takže jsme viděli do dáli. Za poslední dobu jsme si již tak navykli cekat na východ a západ slunce, že jsme už skoro přesně uhodli, kdy nastane; nyní jsme věděli, že slunce už brzy zapadne.

Ani jsme nechtěli uvěřit svým hodinkám, že jsme ve svém skalnatém úkrytu čekali necelou hodinu; jednotlivé skupinky se už začaly nedaleko nás k sobě přibližovat. Vítr se o nás opíral stále divočeji a úporněji; vál teď vytrvale ze severu. Zřejmě od nás odehnal sněžné mraky, protože teď už sníh padal pouze zřídka. Už jsme jasně rozeznávali jednotlivé postavy obou skupin, pronásledovaných i pronásledovatelů.

Ale pronásledovaní si snad ani neuvědomovali, že jsou stíháni – nebo toho nedbali; jak se však slunce sklánělo níž a níž k vrcholkům hor, začali nicméně uhánět dvojnásobnou rychlostí.

Přijížděli blíž a blíž. Skrčili jsme se s profesorem za balvany a přichystali si zbraně; viděla jsem, že profesor je odhodlán nenechat je projet. Ani jeden z nich neměl tušení, že jsme tu.

Náhle zvolaly dva hlasy: „Stůj!“ Jeden byl Jonathanův a chvěl se rozčilením; druhý, pana Morrise, zněl rozhodně, klidně a velitelsky.

Cikáni naši řeč určitě neznají, ale tón, jímž byl rozkaz pronesen, nemohl nikoho nechat na pochybách, i kdyby byl vydán v jakékoli řeči.

Bezděčně zastavili koně a současně se z jedné strany přihnal lord Godalming s Jonathanem a z druhé dr. Seward a pan Morris. Velitel cikánů, mohutný chlapík, sedící na koni jako přikovaný, mávl na pronásledovatele, aby couvli, a svým lidem prudkým hlasem rozkázal, aby jeli dál. Ti práskli do koní, koně vyrazili, ale naši čtyři přátelé napřáhli winchestrovky, a tak jim jasným způsobem přikázali, aby zůstali stát. V této chvíli jsme se my dva vztyčili za balvany a namířili na ně zbraně. Cikáni pochopili, že jsou obklíčeni, přitáhli koním uzdy a zarazili se. Jejich velitel se k nim obrátil a něco jim rozkázal; vzápětí každý cikán tasil zbraň, kterou měl při sobě, nůž či bambitku, a připravil se k boji. Každým okamžikem už mohlo dojít k střetnutí.

Velitel cikánů prudce škubl uzdou, vyjel s koněm ze řady, ukázal napřed na slunce – teď již téměř se dotýkající vrcholků hor – a pak na zámek a řekl něco nesrozumitelného. Vzápětí seskočili naši čtyři muži s koní a vrhli se k vozu. Asi bych byla měla cítit strašný strach, když jsem spatřila Jonathana v takovém nebezpečí, ale bitevní žár mě zřejmě posedl stejně jako ostatní; nezaplavil mě strach, pouze divoká, vzdouvající se touha po činu. Velitel cikánů postřehl, kam naši tak rázně míří, a něco rozkázal; jeho lidé se okamžitě shlukli kolem vozu a jeden do druhého neukázněně strkal a vrážel, jak se horlivě snažili vykonat, co jim bylo řečeno.

Mezitím jsem však viděla, jak se z jedné strany kruhu prodírá k vozu Jonathan a z druhé Quincey; bylo jasné, že jsou pevně odhodláni skoncovat se vším dřív, než slunce zapadne. Nic je nemohlo zadržet a ničím se nedali odradit. Nebrali sebemenší ohled ani na napřažené bambitky a blyštící se nože shluklých cikánů, ani na vlky vyjící v dáli. Jonathanovo neohrožené a očividně neústupné jednání na cikány zřejmě zapůsobilo; bezděčně mu ustoupili z cesty a nechali ho projít. Mrštně vyskočil na vůz a silou, která mi připadala neuvěřitelná, velkou bednu zvedl a hodil ji přes kolo na zem. Pan Morris se zatím násilím prodíral kruhem Szganyů. Po celou dobu, po kterou jsem bez dechu sledovala Jonathana, jsem koutkem oka sledovala pana Morrise, jak se úporně dere vpřed. Klestil si cestu a já jsem viděla, jak se vzduchem blýskají nože, jimiž po něm cikáni bodali. Pan Morris se jim bránil loveckým nožem a v první chvíli jsem myslela, že také on jimi bez pohromy pronikl; jak však přiskočil po bok Jonathanovi, který mezitím už byl dole z vozu, všimla jsem si, že si levou rukou přidržuje bok a mezi prsty mu prýští krev. Nijak se však nedal odradit, a zatímco se Jonathan zoufale vrhl k jednomu konci bedny a nepálskou dýkou se pokoušel vypáčit víko, zaútočil zabijákem na druhý konec bedny. Pod náporem obou mužů začalo víko povolovat, hřeby se skřípavě draly ven a bedna se otevřela.

Cikáni mezitím zjistili, že jsou ze všech stran obklíčeni puškami a vydáni na milost a nemilost lordu Godalmingovi a dr. Sewardovi.

Složili zbraně a přestali klást odpor. Slunce už skoro spočívalo na hřebenech hor a stíny postav se dlouze táhly po sněhu. Spatřila jsem hraběte, jak leží v bedně, částečně zasypán hlínou, na níž spočíval a která se při prudkém pádu rozsypala. Byl mrtvolně bledý, jako vosková figurína, a v rudých očích mu plápolal onen příšerně nenávistný pohled, který jsem tak dobře znala.

Jak jsem se na něho dívala, zahlédly jeho oči zapadající slunce a zášť v nich planoucí se měnila ve výraz vítězství.

Jenže vtom se kmitla vzduchem Jonathanova dýka. Trhla jsem sebou, když jsem viděla, jak se zabořila hraběti do hrdla, a současně mu pan Morris ponořil lovecký nůž do srdce.

Bylo to jako zázrak; ale přímo před našima očima a dřív, než jsme vlastně mohli vydechnout, rozpadlo se tělo hraběte Draculy v prach a zmizelo.

Do nejdelší smrti mě však bude hřát pomyšlení, že i v onom zákmitu posledního rozkladu se mu na obličeji rozhostil výraz pokoje, který bych nikdy nebyla pokládala za možný.

Zámek Dracula se tyčil proti rudé obloze a v paprscích zapadajícího slunce se ostře rýsovaly kamenné kvádry jeho pobořeného cimbuří.

Vinu za záhadné zmizení mrtvého muže přisoudili cikáni pochopitelně nám; mlčky se obrátili a uháněli pryč, jako by jim šlo o život.

Ti z nich, kdo neměli koně, vyskočili na žebřiňák a volali na jezdce, aby je neopouštěli. Vlci se stáhli do bezpečné vzdálenosti, rozběhli se za nimi a nás opustili.

Pan Morris klesl předtím k zemi, opíral se o loket a ruku si tiskl k boku; pod prsty mu stále tryskala krev. Rozběhla jsem se k němu – posvěcený kruh mě už nepoutal – a spolu se mnou oba lékaři. Jonathan si klekl za něho a zraněný muž si mu opřel hlavu o rameno.

Vzdychl a s vynaložením posledních sil mě uchopil svou nepotřísněnou rukou. Zřejmě na mně poznal, jaká úzkost mi svírá srdce, usmál se na mě a pravil: „Jsem přešťasten, že jsem vám mohl prokázat službu. Ach, Bože!“ zvolal náhle, ukázal na mě a pokoušel se posadit. „Tohle stojí za smrt! Pohleďte! Pohleďte!“

Slunce se právě přehouplo za vrcholek hory a jeho rudé paprsky mi dopadly na obličej a zalily ho růžovou září. Jako na povel klesli muži na kolena a ze rtů jim splynulo upřímné a vážné „Amen“, když jim zrak padl tam, kam umírající ukazoval, a uslyšeli jeho slova: „Poděkujme teď Bohu, že nic nebylo nadarmo! Vidíte? Sníh není čistší než její čelo. Kletba pominula!“

A tak s úsměvem na rtech a bez dalších slov skonal k našemu nejhlubšímu zármutku ten odvážný a šlechetný muž.

POZNÁMKA: Před sedmi lety jsme všichni prošli plameny; ale štěstí, jehož někteří z nás od té doby dosáhli, přece jen vyváží bolest, kterou jsme vytrpěli. Minu i mě obzvlášť těší, že náš chlapec má narozeniny téhož dne, kdy zemřel Quincey Morris. Jeho matka věří, že po našem statečném příteli převzal některé jeho vlastnosti. Hoch je pojmenován po všech členech naší početné společnosti, ale říkáme mu Quincey.

Letos v létě jsme se vypravili do Transylvánie a ještě jednou jsme navštívili ony známé končiny, které pro nás byly a dosud jsou plné stále živých, hrozných vzpomínek. Málem jsme ani nemohli věřit, že to, co jsme na vlastní oči viděli a na vlastní uši slyšeli, se skutečně událo. Všechny stopy již úplně zmizely, jen zámek tam stál jako kdysi a vysoko se tyčil nad pustými pláněmi.

Když jsme se vrátili domů, rozmlouvali jsme o starých časech, k nimž se už všichni můžeme vracet s klidnou myslí, protože Godalming i Seward jsou šťastně ženati. Vytáhl jsem všechny písemnosti ze sejfu, kam jsme je před lety po našem návratu uložili. Velmi nás překvapila skutečnost, že v celém tom množství materiálů, z nichž se tato dlouhá zpráva skládá, není téměř jediný autentický doklad; jen spousta strojem psaných listin, kromě pozdějších deníků Miny, Sewarda a mého a Van Helsingova memoranda. Těžko bychom mohli na někom chtít – i kdybychom si to sebevíc přáli -, aby tyto písemnosti považoval za důkazy tak fantastického příběhu. Van Helsing, který právě houpal na kolenou našeho chlapce, naše pocity shrnul slovy: „Žádné důkazy nechceme a nikoho se neprosíme, aby nám věřil.

Tenhle chlapec se jednoho dne dozví, jak statečnou a ušlechtilou je jeho matka. Už teď zná její něhu a láskyplnou péči; později pochopí, proč ji někteří muži tak milovali, že byli ochotni vykonati tolik odvážných činů.“

© 2019 Bram Stoker

30.05.2021 15:17

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Dracula" (komentáře) Téma=Dracula Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: Norbert Info: dědek Tuhle úpravu Draculy jsem četl až zde a   Téma: Dracula 16.11.2019 v 18:08 id: 1326747 Tuhle úpravu Draculy jsem četl až zde a líbí se mi. Kromě toho díky Otče Zakladateli i za uvedení dalších knih, které znám z minulosti a o kterých jsem byl přesvědčený, že si je úž nebudu mít možnost přečíst. Norbert. Komentáře Víc komentářů tu není. Začátek