Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Další dny žila Drancine pod značným tlakem. Pro nadcházející výpravu bylo nutno obstarat plno speciálních věcí, a krom toho se pokoušela udělat si čas na udržení kontaktu s Apsou. Jenže mistr pokrmů po útěku té vesmírné poběhlice upadl do očividné trudnomyslnosti, a elektronýrka měla tolik starostí, že v sobě nenašla sílu vyvést ho z jeho depresí ven.

Přesto nevzdávala boj. Posilovala jí představa, že plánovanou návštěvou nebezpečné Mechanicerie získá takovou prestiž i kapitál, že dozajista upoutá Apsův zájem. Od třetího dne už ponechala mistra pokrmů stranou a veškerou energii věnovala přípravě expedičního plavidla.

Přesto Paon, když konečně šestý den navštívil soukromý, důkladně utajený hangár, nemálo užasl nad tím co uviděl.

„Pochopili jsme se dostatečně přesně, Elo?“ odvážil se otázky. Bachratý kosmolet, který v hale na masívních podpěrách kotvil, totiž vypadal mnohem více jako troska nějaké vysloužilé nákladní lodi, než jako hypersvětelný dravec který by měl disponovat nejmodernějším vybavením.

„Nepochybně, Paone.“

„To, co vidím, jsou tedy mimikry?“

„Ne. Uvnitř je prakticky to samé, co vidíte zvenku.“

„Tomu nerozumím.“

„Porozumíte snadno. Máte nějaké věrohodné údaje o technické vyspělosti některé z Mechanicianských lodí?“ odpověděla otázkou.

„To nemám. Jak bych mohl.“

„V tom případě je zbytečné riziko spoléhat na to, že bychom Mechaniciany přemohli naší sebelepší technikou. Pokusíme se zdolat je zbraní slabých.“

„A to je...?“

„Lest, milý Paone.“

Pokýval hlavou. „Aha. Co tedy připravují třeba tamhle ti technici? Vypadají... promiňte mi ten výraz, ale spíš jako uprchlí zločinci než inženýři. Poučte mě o stavu věci, Elo.“

„Raději ne. Čím méně o akci budete vědět, tím lépe pro nás oba.“ Náhle se k němu otočila a těžce mu položila ruku na rameno. „Paone... doufám že nečekáte, že bychom vaši snoubenku našli živou...?“

Upíral na ní pohled, který nedokázala dešifrovat. Mohl patřit zbitému psovi stejně jako nelítostnému nočnímu jaguárovi. „Vy elektronýři zrovna neoplýváte soucitem, že?“

„Ach. Omlouvám se. V naší profesi rozhodují bity a nanosekundy, nikoli empatické postoje...“

„Naděje umírá poslední...“ přiznal tiše.

„Takže... proč tedy to všechno?“

Promnul si tvář. „Elo Drancine, potkala jste v životě někoho, s kým byste si byla tak blízká, že by vás od něj mohla odloučit jen smrt...?“

Elektronýrka se dlouze odmlčela, zatímco zadumaně bloudila očima po zrezlých hranách nehezkého kosmoletu. Myšlenka na Apsu znovu zabolela jako rána dýkou. Ne, nebyli si blízcí, musela uznat ve svém nitru. Prostě jeden z hodně bohatých mužů Bokweru byl dobrá partie pro jednu hodně šikovnou Bokwerskou ženu. Paonova otázka jí připomněla Apsovy rozzářené oči, kdykoli se na tu proklatou Skarinžanku podíval. Nemám to, co ta potvora, přiznala si náhle Drancine zcela otevřeně, a trhla sebou. Pryč s tím! poručila si rázně.

„Víte, že se odtud zřejmě ani vy nevrátíte živý?“ otázala se najednou.

„S tím rizikem samosebou počítám, ale to pro mě nic neznamená,“ přisvědčil a hlas se mu ani nezachvěl.

Pokývala hlavou a bolest uvnitř se znovu připomněla.

„Stejně vám závidím,“ zašeptala spíš pro sebe. „Vyrazíme za šest hodin,“ pokračovala už nahlas rozhodným tónem. „Do té doby tu vaše přítomnost není nutná. Vyplňte si čas čím chcete, ale buďte tu přesně.“

„Rozumím.“ Otočil se na patě a odcházel. Vyprovázela ho pohledem, než se za ním zavřel východ z haly. Pak zapnula interkom. „Všichni opustí hangár,“ řekla. „Do deseti minut.“

„Šéfko!“ vykoukla z nákladového doku hlava věnčená svářečskou maskou. „My to ale nemáme dodělaný! Potřebujem eště aspoň-“

„Už jen devět a půl minuty,“ řekla.

„Ále-!“ Mechanik strhl masku a praštil s ní o podlahu. „Mně to je konec konců jedno,“ zavrčel a loudal se ven. Dalších třicet osob ho následovalo a v desáté minutě byla Drancine skutečně jedinou živou bytostí v celém montážním prostoru. Dokonce i v blízkém okolí, neboť osoby, jež opustily hangár, z důvodů utajení daleko nedošly...

Aniž na sobě dala znát spokojenost či nespokojenost, sáhla do kabelky a vyndala nějaký předmět. Nebyla to ale rtěnka. To, co držela, připomínalo... velkou bramboru. Kovovou.

Téměř ledabyle to položila na operátorský pult.

„Tak se na to podíváme,“ zašeptala.

„Brambora“ ze sebe náhle vymrštila množství tenoučkých tykadel, kterými se napojila na kdeco ve svém okolí, a jen o sekundu později se dala všemožná samočinná zařízení v hale do zcela cílevědomého pohybu.

Errata:

30.05.2021 13:23