Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když se naposledy otevřel vstup, Drancine letmým pohledem zkontrolovala časomíru. K dohodnuté šesté hodině zbývalo dvacet sekund. Jak vidno, pan Paon dokázal být dochvilný.

„Skvěle. Tudy račte na palubu,“ ukázala mu dole v trupu masivní dvířka.

Vsoukal se do průchodu a elektronýrka ho následovala. Otočila se, uchopila madlo a manuálně zavřela dveře. Zámky temně zaskřípěly a ze šesti kontrolek signalizujících hermetičnost se rozsvítily jen tři.

„Jdeme,“ pokynula nevšímavě. Prošli krátkou špinavou chodbou, vylezli po ochozených žebřících přes tři paluby a ocitli se v kajutě, která nejspíše měla být velín. Drancine patrně průběžně komunikovala s vnějšími obslužnými strukturami, protože zničeho nic řekla: „Ano, otvírejte.“

„Cože?“ ohlédl se překvapeně.

Odmítavě mávla rukou. „Držte ho od nás dál,“ pokračovala ve své samomluvě. „Startujeme za patnáct.“

Paon se mezitím stihl rozhlédnout.

„S prominutím, Elo, vy musíte být šílená!“ nezdržel se šokované poznámky. Všechno totiž vypadalo tak, jak to technici opustili. Napůl integrovaná zařízení vyčítavě trčela zpod otevřených segmentů, konektory nezapojených sběrnic visely ze stropu a z ovládacích panelů fungoval jeden jediný, ovšem i přes něj se táhly tři praskliny. Podlaha byla pokrytá hadicemi, kabely, kusy krycích struktur, obaly od komponent a nedopalky cigaret, které montéři při práci házeli prostě kolem sebe.

Ale Drancine ho nebrala na vědomí. „Start,“ řekla.

Celý kosmolet se roztřásl jak v horečce. Nosníky skřípěly, pláty drnčely a vítr, který se znenadání prohnal velínem, zvířil poházené obaly spolu s mračny mastného prachu. Řídící panel divoce blikal a ovládací prvky na všech stranách plivaly krátké snopy žlutých jisker.

„Pro všechno na světě, Elo!“ vykřikl Paon zděšeně.

„Klid!“ ohlédla se na něj. „Vzali jsme to nahoru trochu rychleji než bylo v plánu, protože se nás nějaký příliš horlivý dozorce atmosférického provozu najednou pokoušel sestřelit. Skutečně jste se o našem projektu nikomu a nikde nezmínil?!“

„Ani v nejmenším!“ ohradil se dotčeně.

„Divné,“ vzdychla. „S byrokraty je potíž. Ať jich člověk podplatí kolik chce, vždycky se najde nějaký snaživý trouba, který se v nevhodnou chvíli připlete kam nemá.“

Podívala se na panel, který si zrovna odbýval jeden ze svých psychedelických světelných záchvatů. Dvakrát na něj poklepala prstem a uragán barev se kupodivu ustálil do srozumitelné struktury.

Ale ať koráb vypadal jak chtěl, křivka, zobrazující vzestupnou trajektorii, byla jak vystřižená z učebnice. „Tři, dva, jedna, právě jsme proletěli neutrální orbit. Myslela jsem, že se na něm stabilizujeme, ale...“ Udiveně sledovala informace o situaci. „Nad Bokwerem se něco divného děje. Nějaká velká policejní šťára, řekla bych. Vlastně... pozor, to nejsou Bokwerské stroje!“

Nechápavě zavrtěla hlavou. „Hrome hrome. Co to je?! Skoro jako kdyby to byla nějaká invaze z vesmíru! Takže mizíme hned. Zatím jde všechno skvěle. Kéž by to bylo šťastné znamení i pro zbytek naší mise.“

„Skvěle?“ zopakoval ironicky Paon. „Když po nás někdo střílí?! Krom toho – měl jsem vážné obavy zda se nerozpadneme ještě v hangáru! A proč tu pořád fouká ten průvan?!“

„Netěsníme, takže ztrácíme atmosféru. To nevadí. Než nám dojde vzduch, budeme mít už jiné starosti. Pojďte, přesuneme se do výsadkové sekce.“

„Do čeho jste vrazila obnos, který mi zmizel z konta? Horší trosku už jste za moje peníze nesehnala?!“ lamentoval Paon při cestě nitrem kosmoletu. Interiér vypadal opravdu hrůzně. Loď ze všeho nejvíce připomínala vrak, který již zčásti počal být demontován pro odvoz do hutí. Neuzavřená ústí různých armatur slepě trčela ze stěn. Leckteré svazky očividně narychlo natažených vodičů byly přichyceny k žebrům jen několika smyčkami lepící pásky. Místy chyběly i celé sekce a zející jámy byly narychlo přepaženy profilovými samosvornými plošinami nebo jen omlácenými montážními žebříky.

„Jestli máte obavy že spadnete, vypnu gravitaci,“ nabídla.

„Raději ne,“ řekl nasupeně. „Děsí mě pomyšlení, že byste jí pak třeba už nedokázala zapnout-!“

Obrátila se tváří k němu a věnovala mu úsměv. „Klid, Paone. I když to možná nevypadá, mám všechno pod kontrolou. A teď tedy opatrně přes ty žebříky.“

V další sekci narazili na dva mohutné sarkofágy, napojené svými přívody na systémy udržení života. Paon si konečně trochu oddechl: vypadaly kupodivu docela moderně.

„No aspoň že to,“ řekl tiše sám pro sebe, ale Drancine ho dobře slyšela. „Kdepak, Paone. To není pro nás. Ty kosmoskafy už mají své obyvatele.“

„Cože?!“ Rychle se vyhoupl na plošinu před jedním sarkofágem a nahlédl přes průzor, tvořený pancéřovým sklem. Skutečně: uvnitř byl nějaký muž... a spal!

„Skutečná posádka našeho kosmoletu,“ sdělila krátce Drancine a maličko netrpělivé dodala: „A pojďme dál, čas nečeká!“

„Jak – skutečná?!“ dožadoval se Paon vysvětlení, zatímco za ní klopýtal zpola neosvětlenými koridory níž a níž do hloubi skřípajícího kosmokorábu.

„Součást našeho vyloďovacího plánu,“ slyšel její hlas zdola, a chvatně se soukal průlezem do spodní sekce. Ta byla nejspíše nějakým odpadním skladištěm – nacházel se zde chaoticky rozházený nespočet pomůcek a nástrojů pro montáže, či spíše demontáže, všechny ale děsivě opotřebované či dokonce poškozené. „Až nás chytí nějaký Mechanician, bude hledat posádku. Nevím jak vy, ale já rozhodně nechci být tím, koho najde.“

Paona při těch slovech zamrazilo. „Moment, Elo Drancine. Rozuměl jsem tomu tak, že oni budou...“

„Obětováni,“ ohlédla se od protějšího průchodu. „To by mohl být vhodný výraz. A pohněte si, Paone; myslím to vážně.“

Navzdory jejímu doporučení zůstal stát a zíral na ni s nevěřícím výrazem ve tváři.

„Pohyb-!“ řekla znatelně podrážděně, ale pak mírněji dodala: „Prosím...!“

Paon počal chvatně přelézat hromady zařízení, i když bylo zjevné, že v sobě musí novou informaci nějak zpracovat.

„Nešlo to-“ zasupěl, když za sebou zavíral průchod, „nešlo to nějak jinak...?“

„Nešlo. Teď tudy.“

„Ale jsou to... lidi, Drancine.“

„Ne, nejsou,“ odpověděla příkře. „Stejná sorta jako údržbáři z hangáru. Biologicky ano, ale morálně ne. Buďte si jist, že to, co s nimi bude, je mnohonásobně milosrdnější než to, co oni mají na svém svědomí. Tady pozor na hlavu. Tak!“ Opřela se do mohutné páky, která s táhlým zaskřípěním odblokovala poslední průchod. „A jsme na místě.“

Prostora, v níž se ocitli, zjevně byla na samém dně kosmokorábu, protože se jim pod nohama sbíhaly masivní profilové nosníky, pospojované zpevňujícími segmenty. Byl to nějaký sklad, slabě osvětlený sériemi bezpečnostních světel, jejichž jas se ztěžka prodíral přes zašedlá a kdoví čím zamatlaná ochranná skla. Vzduch byl špatně dýchatelný a páchl kovem a olejem.

„Co je v tom?“ zašeptal Paon, když spatřil dvě řady po osmi kontejnerech, jež byly uchyceny masivními klepety nákladních manipulátorů a pospojovány silnou, stíněnou kabeláží.

„Trilibrixium,“ pohodila hlavou. „Asi tak padesát tun.“

„Tri-?!“ zalapal Paon po dechu. Materiál, bezmála osmatřicetkrát dražší než zlato! Tak tohle udělalo onen slušný zářez do jeho financí!

„Ano. Součást plánu.“

„Ale trilibrixium přece-“ vyhrkl zděšeně.

Nenechala jej ani domluvit. „Klid. Vím o fantasmagorických zkazkách, které kolují po chodbách fyzikálních institutů o jeho animačních vlastnostech. Netřeba se ale plašit. Tento materiál má bezpečně podkritickou koncentraci. Díky tomu jsem ho nemusela nechat ukrást z nějakých vojenských či vládních laboratoří, ale koupila jsem ho přes sedm mezičlánků na černém trhu.

Uznávám, že to není nejlevnější řešení, ale musíme mít něco, co by utajilo naše tělesné schránky, a současně někomu z Mechanicerie stálo za námahu stěhovat nás na svou palubu nepoškozené. Pohleďte!“ Dotkla se jednoho kontejneru, který se otevřel a ukázal miniaturní, ale dostačující kosmoskaf.

Paonovi počalo svítat. „Způsob jak se dostat do Mechanicerie?“ řekl aby se ujistil.

„Chápete zcela přesně. Ale stále zapomínáte, že nám běží čas. Máte ještě minutu, pak si já zalezu do toho vedlejšího a nechám vás tu dle libosti meditovat. Jsme v akci, Paone. Není čas na chyby, dokonce ani na váhání.“

„Jasně, jasně!“ souhlasil horlivě a chvatně se cpal do kontejneru. Opřel se o zádovou část. Cvaklo to, a kosmoskaf ho jemně a obratně uchopil do své náruče. Chvatně se rozhlížel po informacích, které ihned naskočily naproti jeho očím. Tohle zařízení, výrazně masivnější a výkonnější než běžné skafandry, ho udrží při životě i v přiměřeném pohodlí celých 144 hodin.

„Drancine-?“ Všiml si, že elektronýrku už nevidí. Rychle zapnul interkom. „Drancine?!“

„Co je zase?“ slyšel její hlas. „Zrovna lezu do svého skafu, dejte mi aspoň čtvrt minuty. Pak budeme mít plno času na povídání. Už jste si zavřel kontejner?“

„Ehm, jo,“ potvrdil a chvatně se dotkl symbolu uzavření. Mdlé světlo zvenku zmizelo a kovové čelisti obalené vrstvou trilibrixia se pevně uzamkly. Tiché zasyčení a maličký závan vzduchu signalizoval že kosmoskaf přešel na vlastní udržovací režim.

„Dobrá. Přesun začne za osmnáct.“

„Přesun? Kam?“

„Teleport do Mechanicerie. Tam přece máme namířeno, ne?“

„No... ovšem. A co pak?“

„Pak se obrňte trpělivostí. Kdo si počká, ten se dočká.“

Errata:

30.05.2021 13:23