Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Koupání tam nebylo zakázané, spíš nedoporučované. V tom lesním rybníčku prý řádily veliké pijavice, či co to bylo za žoužel. Výhodou bylo, že jak byl rok dlouhý, nezavítala sem živá noha a okolní les poskytoval vždy příjemný chládek. Voda tu byla čistá, což dokazovaly škeble, zavrtané v písčitém dnu. Je známo, škeble jsou podobně jako raci citlivé na čistotu vody, jejich přítomnost tedy zaručovala, že tady není žádné chemické svinstvo.

Kdo by tam ale chodil, když ve vsi bylo krásné koupaliště, dokonce se dvěma hospodami poblíž. Jedna vyhrazená pro místní honoraci, zejména cenově, navíc měla v patře penzion, kde se mohli turisté ubytovat. Druhá, na opačné straně koupaliště, byla »lidovka«, měla jen krytou letní terasu se stoly a lavicemi a byla otevřená jen přes léto. V zimě sem nikdo nechodil, zato v létě zde bylo většinou plně obsazeno, samozřejmě kromě deštivých dnů, kdy beztak nikdo do vody nelezl.

Proslýchalo se, že obecní úřad uvažuje o překrytí koupaliště lehkou střechou z průsvitných desek, což by umožňovalo provoz koupaliště i za deště, ale říkalo se to už několik desítek let a nikdo neočekával, že by na tuhle investici někdy byly peníze.

Vstupné do koupaliště bylo dosud lidové, prakticky jen na pokrytí nákladů – nezdá se to, ale ani filtrování vody není zdarma a obec si nemohla dovolit luxus koupaliště dotovat. Ostatně zdejší lidé tvrdili, že je dobře, že k zastřešení nedošlo, to by se vstupné muselo zákonitě zvýšit a tak je to lepší tak jak to zrovna je.

Pro mě byl ale lesní rybníček zajímavější než kachlíčkované stěny a dno oficiálního koupaliště. Ne protože zde bylo koupání zdarma, ale protože tu byl přímo božský klid.

A taky se nikdo nedivil, že se spíš než závodnímu plavání, cákání a kočkování raději věnuji klidnému splývání na hladině a tichému pozorování života ve vodě i na dně. Měl jsem totiž na obličeji potápěčské brýle a v puse šnorchl, umožňující dýchání vzduchu s hlavou pod vodou a občasné potápění, kdykoliv mě to napadlo – i když musím přiznat, potápěl jsem se opravdu zřídka.

Život pod hladinou se dal totiž nejlépe pozorovat, když byl člověk v naprostém klidu. To šnorchl umožňuje, stejně jako brýle dovolují pozorovat všechno pod hladinou bez zkreslení odrazy a lomem světla na vlnící se hladině. Pod hladinou je bájný »svět ticha«, kdysi dávno obdivovaný Cousteauem. A mohu tvrdit, že pouhý šnorchl je k pozorování života pod hladinou vhodnější než moderní, zato hlučný akvalung.

Napadlo mě samozřejmě pořídit si podvodní kameru a něco natočit, ale pak jsem si řekl, že k tomu vlastně nemám ani důvod. Nechtěl jsem se tím přece chlubit. Nebylo komu. Sousedé by nad tím zcela jistě ohrnuli nosy, kdo by to ocenil?

V rybníčku byl přitom poměrně bohatý život. Počínaje těmi škeblemi na dně, přes hejno žab, které přede mnou pokaždé včas odplavaly co nejdál, až po ryby. Nikdo je tu nechytal, takže jsem tu občas zahlédl i parádní štiku, bělice a okouny. Kapři tu nebyli, takže to asi nebylo pro rybáře zajímavé. Ostatně ryb tu bylo málo, stačil by jeden »tichý blázen«, aby během měsíce ryby vylovil. To by podle mého mínění byla nebetyčná škoda. Raději jsem mlčel, když někdo opakoval fámu o velkých pijavicích, i když jsem tady zatím žádnou nespatřil, natož abych ji musel odtrhávat od kůže.

Fámy mají naštěstí kočičí život a tato mi přinášela nebeský klid a nikým nerušenou pohodu. Vyvracet ji, byl bych sám proti sobě. Nemusel jsem si zatěžovat svědomí lží. Stačilo mlčet. Je to snadnější než vášnivě diskutovat a navíc na sebe neprozradím, že o tom rybníčku vím víc než všichni ve vesnici dohromady.

A přitom jsem ve vsi vlastně cizincem. Poslali mě sem naši, abych o prázdninách doma neztvrdl, zejména ne u počítače, místo toho jsem měl pomoci dědečkovi a babičce, kde budou tu pomoc potřebovat. Dostal jsem navíc nějaké finance, abych prarodičům nezatěžoval rodinný rozpočet, a s tím se mě moji vlastní rodiče poměrně inteligentně na prázdniny zbavili.

Tady se ale ukázalo, že dědeček s babičkou žádnou pomoc nepotřebují. Domek, ve kterém bydlí, nepotřebuje prakticky nic. Tyhle staré domky jsou na údržbu nenáročné. Všichni mě předem varovali, že »na baráku je vždycky práce jako na kostele«, jenže tady to zkrátka neplatilo. Střecha z poctivých tašek nezatékala, vodovod si prarodiče nechali zavést nedávno a spíš jen proto, že napojení na obecní vodovod a kanalizaci jim starostka tak dlouho vnucovala, až podlehli a nechali si od firmy jejího manžela vodu do baráku zavést. Ze staré komory jim firma udělala koupelnu s bojlerem a s moderním záchodem, do sednice přibyl velký dřez se studenou i teplou vodou, odpady se také podařilo vyřešit, takže babička už nepotřebovala donášet na vaření vodu od pumpy.

Abych jim pomohl aspoň v něčem, chodil jsem jim teď na nákupy. Obchod – dříve »Jednota«, nyní soukromý – byl poměrně daleko v centru vesnice, hned vedle další velké hospody spojené se sokolovnou a obecním úřadem, ale nákupy byly jednotvárné. Když jsem tu nebyl, nakupoval děda, taky s ruksakem na zádech, a také pokaždé totéž. Chodil dvakrát týdně, v pondělí a v pátek, a to muselo vždycky vydržet do dalšího nákupu. Nabízel jsem, že budu chodit i denně, ale nevím, co bych jiné dny nakupoval, když to měli rozvržené na dva nákupy? Kupovat zbytečnosti?

Měl jsem tedy víc volna než doma a protože byly prázdniny a venku bylo horko, naučil jsem se chodit do lesního rybníčku.

Bylo to dokonce blíž než na koupaliště.

Toho dne jsem se rozhodl podniknout delší »průzkumnou výpravu« proti proudu potoka, který do rybníčku přiváděl vodu. Potok tekl zpočátku líně a byl neobvykle hluboký, ale jakmile se dostal z působení vyšší hladiny hrází rybníka, začal přeskakovat přes kameny na dně stejně jako odtok pod rybníčkem. Rozdíl byl jen v teplotě vody. Rybníček vystavený slunci vodu citelně ohřál, takže koupaliště kousek dole po proudu mělo vodu teplejší. Potok nad rybníčkem byl mnohem studenější.

Chtěl jsem se dostat až k vodopádu, který měl být údajně pár kilometrů proti proudu nad rybníčkem a možná i kus dál, kam až to půjde. Podle různých náznaků tam měly být trnité houštiny a pak stranou pahorek, kterému místní říkali »Keltská mohyla«. Bude to asi obyčejný kopeček, jakých je v okolí víc, o skutečnou keltskou mohylu by se dávno zajímali archeologové, říkal jsem si. Ale nejlepší bude prohlédnout si ji na vlastní oči, to má vždycky větší váhu než řeči z druhé ruky.

Když jsem přinesl nákup a pod dohledem babičky uklidil co kam patřilo, oznámil jsem jim, že jdu do lesa k rybníčku. Děda na to jen kývl, zato babička se starala, abych si vzal na cestu svačinu a hned mi namazala krajíc sádlem a škvarkama, druhým krajícem přiklopila a v papírovém sáčku vnutila s sebou do batůžku. Kdoví jak dlouho se zdržím a co kdybych dostal hlad? Starala se o mě jako když jsem byl předškoláček poprvé u babičky na vesnici. Vlastní mámu už jsem si vychoval, aby se mnou nejednala jako s mrnětem, ale babička byla ještě konzervativní. Zlobit jsem se ale na ni nemohl, myslela to dobře. Ostatně chleba se sádlem a škvarkama je pochoutka, za tu se sluší poděkovat a ne ohrnovat nad ní nos.

Zakrátko jsem už kráčel mezi vysokými stromy a vdechoval svěží lesní vůni. Cestou k lesu jsem musel projít kolem obrovské hromady hnoje, kterou si zemědělci navezli na kraj pole. proběhl jsem kolem ní rychle a se zatajeným dechem, v lese jsem naopak zvolnil. Les přece jen voněl lépe.

Tentokrát jsem se u rybníčka nezastavil. Počítal jsem, že se – pokud mi zbude čas – vykoupu na zpáteční cestě, teď jsem se nechtěl zdržovat. Zastavím se až u vodopádu.

Putování lesem je snadné, pokud jde člověk po lesní cestě. Něco jiného je sledovat potůček i tam, kde schůdná cesta není. Pak je z toho výprava divočinou s přeskakováním a přelézáním padlých stromů, které správcům lesa nestály za odtažení, a občas i s obcházením bažin a s prodíráním se houštinami.

Když jsem narazil na palouček s rozrytou půdou, napadlo mě, že bych tu mohl potkat i divoké prase – a ne jedno. Naštěstí prasata bývají plachá, doufal jsem, že mě možná sledují z dálky, ale neodváží se přijít blíž. Což bylo možná jen mé zbožné přání bez návaznosti na realitu, ale také jsem někde četl, že kdo se psů i jiných zvířat nebojí, na toho nezaútočí. Má to dokonce logický základ. Když se člověk bojí, začne se potit a v potu se mu objeví páchnoucí kyselina máselná. Jen v tak nepatrném množství, že ji člověk není schopen ucítit, jenže zvířata mají čich citlivější, takže tu charakteristickou »vůni« vycítí a výsledkem je, že pes se na toho nešťastníka začne sápat a vyhrožovat mu po psím způsobu. A proč by to tak nemohlo být i u prasat, jejichž čich je prý také tisíckrát citlivější než čich člověka? Když se nebojím, uhnou mi raději s cesty. No – utěšoval jsem se tím, naštěstí nedošlo k testu pravdy, divočáky jsem ani okem nespatřil.

Tak jsem nakonec dorazil k vodopádu. A musel jsem se jen trpně usmát. Nebylo to, jak jsem čekal, že by tento potůček padal z nějaké strmé skalní stěny. Ta skalní stěna byla situovaná z boku a vodopád byl na jednom z bočních přítoků. Jenže ten přítok nebyl trvalý, ale podle všeho jen dočasný, po deštích. Teď tu byla jen suchá skalní stěna a jen podle dodatečných známek, jako jsou nánosy ztvrdlého bahna, šlo usuzovat, kudy voda teče. Vodopád mě jednoznačně zklamal. Ani jeho výška nebyla nijak vynikající, tak kolem dvou metrů, ne víc. Musel bych sem přijít po dešti, aby mi ukázal, co dovede.

Využil jsem ale předsevzetí zastavit se až »u vodopádu« ke snědení svačiny. Posadil jsem se na skalní schod a pustil jsem se do voňavých škvarků v sádle mezi dvěma krajíci. Málo platné, je to pochoutka lepší než čokoláda.

A potom, když se po krajících jen zaprášilo, jsem se rozhodl přece jen vylézt na skalní schod, abych se podíval, odkud sem za deště přitéká voda, napájející ten »občasný vodopád«.

Asi jsem to neměl dělat, protože jsem spatřil jen rozsáhlé pole kukuřice, svažující se trychtýřovitě ke skalnímu schodu. Nevedlo sem žádné koryto, neboli »wádí«, jak se říká vyschlým tokům na Sahaře. Raději jsem opatrně slezl k potůčku a namířil si to zase proti proudu. Až na vyschlý vodopád neměl potůček žádné přítoky, proti proudu byl pořád stejný, nezužoval se, vody v něm neubývalo. Zdálo se mi, že může přivádět vodu z pěkné dálky. Až k pramenům zřejmě nedojdu, musím si dát nějaký limit. Buďto časový, nebo vzdálenost, kterou ještě urazím, než se otočím na zpáteční cestu. Umiňoval jsem si, že v místě obratu přeskočím potok a vracet se budu po opačném břehu.

Ale teď jsem přece teprve na začátku, dost vzdychání a jde se do neznámých krajů – Hic sunt leones, neboli Zde jsou lvi, jak psali staří Římané do map všude kde to ještě neznali.

Malovali to tenkrát i do míst, kde se dnes rozkládají Čechy, ale vsadím botu, že tu tenkrát lvi nežili... Byl to jen básnický obrat, jako když my řekneme, že je v něčem čertovo kopýtko.

Taky to nemyslíme doslova...

Když jsem po delším trmácení podle potoka vyšel z lesa, rozprostírala se přede mnou rozlehlá louka, kterou potok půlil pěkně na dvě nestejně velké poloviny. To je samozřejmě nesmysl, když je něco na poloviny, tak by měly být pokud možno stejné, jinak to nejsou poloviny. Ale to je další básnická licence, stejně jako starořímské »Hic sunt leones« a naše české »čertovo kopyto«, schované prakticky kdekoliv, kde se něco nevyvedlo.

Jenže na kraji té louky jsem spatřil pravidelný kopeček, takovou miniaturní Milešovku, a došlo mi, že to bude ta popsaná »Keltská mohyla«. Ani jsem se nedivil, že to tak pojmenovali. Její kruhová základna a jehlanovitý tvar jako by mi vnucovaly umělý původ. Zblízka se však ukazovalo, že je to jen nějaký balvan, na němž se uchytila hlína a vyrostla tráva. A ten pravidelný tvar se asi opravdu odvíjel od tvaru balvanu. Zblízka bylo znát, že je to klasický pískovcový šutr, jakých je v tomto kraji přehršel, jenže tak osaměle stojící na sebe přitahuje pozornost. Kdyby jich byla skupinka, nikdo by si jich ani nevšiml.

Samozřejmě jsem si hned umanul vylézt nahoru na vršek. Nemělo by to být obtížné. Sklon kopce nebyl nepřekonatelný, jen se při tom asi trošku zadýchám, ale není to Sněžka, nezdržím se tím déle než o pár minut a nahoře bude jistě pěkný rozhled. Tak jsem se sám povzbudil a začal šplhat, i když se ukázalo, že tráva je ke šplhání méně vhodná než holá skála. Snadno se trhá a drny nejsou pevný bod ve vesmíru, po kterém tak toužil Archimédes. Naštěstí výška nebyla nijak velká, odhadoval jsem ji tak na dvacet metrů, větší panelák by za ní vykukoval. Brzy jsem se vyškrábal nahoru, posadil se na plochý kus skály, nepokrytý trávou a mohl jsem se konečně rozhlédnout.

Jako rozhledna nebyla tahle »mohyla« nic moc. Stála totiž v dolíku a krajina se na všech stranách zdvihala do větší výšky, o rozhledu do dálky se nedalo mluvit. Připomínala mi rozhledny, stavěné na nesmyslných místech za Evropské peníze jenom aby se utratily dotace. Soudný člověk by na takový nesmysl peníze nedal a šeptanda roznáší, že si na každém takovém nesmyslu nějaký papaláš namastí kapsu. To platí i o nesmyslných »cyklostezkách«, kruhových objezdech v místě, kde nic neodbočuje, příkladů je jistě víc. Jiný účel to zřejmě nemá a čím větší megalománie, tím víc »kapříků« se dá »odklonit«. Autora toho výrazu nedávno soud osvobodil – žijeme přece v Čechách, kde »ruka ruku myje«...

Nedělal jsem si iluze, že bych se sem vyšplhal jako první. »Mohylu« znala celá vesnice, takže pevně věřím, že tu na vrcholu kdysi posedávali všichni kluci ze vsi. Nebylo to nic moc, ale přijít až k »mohyle« a nevylézt na ni, to nešlo. Když už tady stála...

Zeptali se kdysi Edmunda Hillaryho, proč tak pracně šplhal na Mount Everest.

„Protože tam stojí,“ odvětil jim.

Ta odpověď vysvětlovala všechno.

Errata:

27.05.2021 16:59