Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sešplhat dolů bylo kupodivu obtížnější než šplhat nahoru. Při cestě dolů obvykle nevidíte kam šlapete, zatímco nahoru si to vždycky prohlédnete než někam stoupnete. Dvakrát se uvolnil drn pod mou nohou a jen se štěstím jsem se udržel a neskutálel se. Mohyla se pyšnila výškou dvaceti metrů a slézal jsem to rozhodně déle než jsem šplhal nahoru.

Dole mě ale čekalo překvapení.

Málem jsem padl do objetí chlapovi, který tam zřejmě na mě čekal. Záhadou ale bylo, jak se tam mohl objevit. Když jsem byl nahoře na mohyle, široko daleko ani človíčka. Jak už jsem řekl, rozhled tam nestál za moc, ale údolíčko bylo shora jako na dlani a dobrého půl kilometru jsem neviděl ani nohu. Na to, aby přiběhl v tom čase, kdy jsem slézal z mohyly, by musel mít vyšší atletickou výkonnostní třídu v běhu na dva kilometry. Což podle vzhledu mít nemohl, neboť se jednalo o postaršího chlapa, který už asi nebude běhat jako rekordman. Navzdory plnovousu jsem si ho odhadl nejméně na padesát let, možná až šedesát. V tom věku už neběhal jako zajíc ani Zátopek. Navíc byl oblečený do těžkého šedého pláště s kapucí, což není zrovna atletický dres, v tom by nemohl sprintovat ani mladík.

„Co tady pohledáváš, mladíče?“ vybafl na mě, jen jsem se dole narovnal.

„Byl jsem se nahoře rozhlédnout,“ odpověděl jsem poněkud překvapeně, ale ani mě nenapadlo zapírat. Vždyť o nic nešlo.

„A co optat se, než vkráčíš na cizí pozemek?“ pokračoval.

„Kdyby tu byla nějaká cedule se zákazem, pak snad,“ řekl jsem už trochu rozmrzele. „Vždyť tu není ani plot...“

„Nejsi zdejší, viďže?“ nedal se zastavit. „Kdybys byl, věděl bys, že tahle mohyla je posvátná. A kdybys to byl věděl, jistěže by tě ani ve snu nenapadlo znesvětit ji.“

„Dobrej fór!“ ocenil jsem jeho snahu. „Takže jsem tu dobře u »Keltské hrobky«... akorát bych řekl, že je to nepříslušný název. Tahleta kamenná kupa nemůže být hrobka. Má sice tvar podobný pravým starodávným hrobkám, ale jednak je na ně trochu velká a za druhé – vždyť je to jasně přírodní útvar a ne umělá, ke všemu starodávná stavba!“

„To se ovšem krutě mýlíš, mladíče!“ podíval se na mě chlap trochu nepřátelsky. „Pouze v jednom punktu máš pravdu. Není to keltská hrobka, je mnohem starší. Pamatuje rozkvět i pád mnoha říší – Parthské, Babylónské, Baktrijské, Mughálské, Vištáspské, Acháimenovské, Mezopotámské, rozvoj indických véd s vládou Ahuru Mazdu, neboli Nejvyššího i jejich úpadek pod Ahrimanem, zvaným též Zlý. Tato mohyla je bývalá »Věž ticha«, pohřební věž náboženství staršího než všechny současné víry.“

„Paráda!“ ocenil jsem ho. „Ještě kdyby to byla pravda! To by byl průlom do archeologie v Čechách!“

„Tím chceš jako kázat, že to pravda není?“ nasupil se chlap.

„Zdá se mi to hodně přitažené za vlasy,“ přikývl jsem. „Je to podle mého mínění celé postavené na vodě.“

„Zřejmě netušíš, že mám možnost ti to poměrně jednoduše a snadno dokázat,“ opáčil trochu naštvanějším hlasem.

„Takovej důkaz bych chtěl vidět!“ vyhrkl jsem. „Přímo tady to asi bude těžké a ne »snadné a jednoduché«!“

„Dobře, máš ho mít!“ vybuchl chlap. „Ale nestěžuj si, když z toho nebudeš klidně spát!“

„Bez obav!“ řekl jsem suverénně. „Já spím vždycky dobře!“

„Jak myslíš,“ uklidnil se chlap. „Dobře, zavři tedy oči, ať tě moje světlo neoslní, a udělej tři kroky rovně vpřed!“

„A to má být ten důkaz?“ pochyboval jsem. „Nějaké světlo, které ani nemám vidět?“

„To světlo je příprava, bez toho neuvidíš vůbec nic.“

„A co by se stalo, kdybych se díval?“

„Zděsil by ses,“ řekl s klidem Angličana. „Raději to ani nezkoušej. Říkám to jen pro tvé dobro.“

Nechápal jsem to. Může se člověk zděsit nějakého světla? Vlastně – čistě teoreticky – může. Například blikající světlo může vyvolat epileptický záchvat. Ale jen u epileptiků, nebo aspoň lidí k tomu náchylných a to přece nejsem.

„No dobře,“ přivolil jsem na to. Zavřel jsem oči a odpočítal tři kroky přímo vpřed, ale nezdálo se mi, že bych skrz stisknutá oční víčka spatřil nějaké kromobyčejné světlo.

Co mě však udivilo víc, byla skutečnost, že když jsem opět oči otevřel, stál chlap za mnou. Mohyla byla i předtím po mé levé ruce, akorát chlap mě musel za ty dvě-tři vteřiny oběhnout. Něco se mi na tom ale nezdálo.

„Výborně, mladíče!“ pochválil mě chlap, když jsem se opět k němu otočil čelem. „Podej mi tedy ruku, povedu tě!“

Došel až ke mně a podal mi ruku. Proč ne? pomyslel jsem si a podal jsem mu svoji. Ruku měl teplou a podivně měkkou, to není obvyklé u zdejších chlapů, zvyklých na práci. Vesničané mají většinou ruce ztvrdlé, přitom tenhle chlápek rozhodně nevypadal na kancelářského intelektuála. Stiskl mi ale ruku pevně, obrátil se a vedl mě pár metrů po obvodě mohyly. V jednom místě tam byla skála odkrytější a skoro kolmá a přesně k tomu místu mě vedl.

A pak...

To, co se stalo v následujících vteřinách, patřilo k zážitkům, na jaké se v životě nezapomíná...

Chlap mě dovedl až ke skále, ale těsně před ní se nezastavil, jak jsem najisto očekával, ale... vnořil se do skály jako by tam žádná nebyla. A táhl mě dál, teď už mě vlastně táhla jen jeho ruka trčící ze skály, pak zmizela ve skále, jenže i s mou dlaní, loktem, najednou se mi skála blížila k obličeji, natáhl jsem čistě reflexem proti skále druhou ruku, ale ani ta se o ni neopřela, vjela do skály jako první, a to už se ke kameni nezadržitelně blížil můj obličej, pokusil jsem se vytrhnout, ale chlap, už úplně zmizelý ve skále, jako kdyby to čekal, stiskl mě ještě víc... úděsem jsem zavřel oči, když jsem se řítil obličejem proti té hrbolaté skále... a pak mě chlap přestal táhnout, zastavil a opět mě oslovil.

„Můžeš otevřít oči, mladíče!“

Jeho hlas teď ale zněl jinak než předtím. Jako kdybychom se náhle ocitli v sudu a ještě – nevím proč – v jeho slovech ostře vynikly mnohem vyšší tóninou všechny sykavky. Jako by to ani nebyl jeho hlas.

Otevřel jsem oči.

Stáli jsme uprostřed kamenné místnůstky rozměrů dva krát dva metry. Pod nohama jsme měli podivně vzorovaný koberec, přede mnou byla jen úplně holá stěna, ale napravo stál masivní starodávný dřevěný stůl s uměleckými nohami ve tvaru lvích tlap s jednou židlí, rovněž tak starodávného vzhledu. Po levé ruce byla stejně masivní postel s kožešinami místo přikrývek i polštářů. Napadlo mě, že je to docela zajímavá garsonka, jenže – jak jsme se sem dostali? Skrz skálu?

„Proboha!“ zmohl jsem se konečně aspoň na hlasitý údiv. „Co je to za kouzla?“

„Hle – osud ateisty!“ řekl na to chlap posměšně. „Poprvé se setká s něčím, co si nedokáže vysvětlit – a začne věřit v kouzla.“

Než to ale dořekl, dal mi tím právě dost času, abych se včas vzpamatoval.

„Teď se zase krutě mýlíte vy, starče!“ odpálil jsem ho. „Za »Á« – kdo říká, že jsem ateista? Je ovšem možné, dokonce hodně pravděpodobné, že mám jinou víru než vy, ale za ateistu se určitě nepovažuji. Nepopírám, že si něco neumím vysvětlil, ale neumím si toho vysvětlit ještě moc a moc a nepovažuji to za chybu, nikdo přece není dokonalý, aby znal všechno. Ale za »Bé« – otázka ve tvaru »Co je to za kouzla?« je můj nejoblíbenější slovní obrat a neznamená víru v čarování, ale obdiv, třeba ve fotbale, když útočník vstřelí hodně podařený gól. Uznávám, že jste mě do té skály vtáhl překvapujícím stylem, ale i když jsem si to v první chvíli neuměl vysvětlit, jistě to nějaké vysvětlení má. Máte tam nějaký holografický obraz skály, aby odradil zvědavce?“

„Holografický?“ zarazil se chlap. „Momentum – aha, to by asi vypadalo podobně... leč tak to není. Když do té skály udeříš hlavou beze mne, zkrvavíš si ji. Je to opravdu sáh poctivé skály. I když ani ta není překážkou pro stav hmoty »errupeve«.“

„To slovo neznám,“ zarazil jsem se. „To jsme ještě ve škole nebrali. Patří to do fyziky nebo do chemie?“

Chlap se trochu zarazil.

„Teď jsi mě opravdu zaskočil, mladíče!“ připustil. „Vážně nevím, do které vaší vědy to patří. Chemie asi ne... spíš fyzika, nebo ještě lépe metafyzika... nejblíž je k tomu atomová fyzika, i když o »errupeve« z lidí ještě nikdo nic neví... alespoň doufám, že nikdo... »Errupeve« nepatří do rukou nezodpovědným lidem a už vůbec ne nezodpovědným vládcům.“

„A co je teda ta... »errupeve«?“ chtěl jsem vědět.

„To se špatně vysvětluje lidem, kteří nemají nejzákladnější znalosti o vlastnostech hmoty na nejnižší úrovni,“ vykrucoval se.

Něco mi na tom nesedělo. Ten chlap vypadá jako venkovan, ba co víc, jako medvěd, který nevyleze z brlohu jak je rok dlouhý, ale teď by mi tu kázal o »vlastnostech hmoty na nejnižší úrovni«, což je podle jeho náznaků nejbližší atomové fyzice? Spíš uvěřím, že k nám z Afriky přicházejí géniové, aby zcela nezištně pozvedli naši zemičku z bláta, kam jsme ji nechali zapadnout. Pohádkám o géniích z Afriky nevěřím ani co by za nehet vlezlo a tohle mi připadá stejně uhozené.

„Všechno se dá uvážit na více úrovních,“ řekl jsem. „Jinak si mezi sebou vysvětlují poznatky vědci a jinak je pak prezentují lidem, kterým by vědecké vysvětlení nic neřeklo.“

„Tím chceš říct, že se spokojíš s jednoduchým vysvětlením, vhodným pro lid obecný?“ zeptal se mě.

„Když to nepůjde jinak, je to lepší než neříkat nic,“ potvrdil jsem. „Každé světélko poznání je lepší než úplná tma.“

Chlap se usmál.

„To jsi řekl hezky!“ pochválil mě. „Už dlouho jsem neslyšel nic tak hezky řečeného. Ale někdy se pravda nehodí. Je lépe dál setrvat v nejistotě, než zvědět něco, co člověk nesnese.“

„To máte od Erbena?“ zeptal jsem se ho.

„Neznám žádného pana Erbena,“ zavrtěl hlavou.

„To byl kdysi takový český básník... psal hodně depresivní básně, většinou končily tragicky...“ ocitoval jsem známou školní látku. „A na vaši poslední větu sedí závěr jedné jeho básně:

Však lépe v mylné naději sníti,

před sebou čirou temnotu,

nežli budoucnost odhaliti,

strašlivou poznati jistotu!

Erben tam popisuje, jak dvě holky zkoušely věštit na Štědrý den z vody, jedné vyšel ženich, druhé rakev a do roka se jim to splnilo... Teda, kdybych se měl dozvědět, že do roka zemřu, chtěl bych to vědět. Mohl bych se na to připravit.“

„To není dobrý přístup,“ nesouhlasil chlap. „Využívali toho někteří čarodějové od staré říše Babylónské dodnes. Když někoho veřejně prokleli, dotyčný zemřel, i kdyby mu nejlepší ranhojiči a líkaři věnovali péči hodnou krále. V Africe tomu říkali »kouzlo woodoo«, na jiném konci světa na Sibiři to znali i šamani národa Jakutů. Ve zdejším okršleku světa to naštěstí rozšířeno není.“

„O vúdú jsem taky četl,“ přikývl jsem. „Ti prokletí umírali strachem. Když někdo pevně věří, že s jistotou zemře, pak zemře. Ti, kdo na to nevěří, žijí naopak vesele dál.“

„Toť příliš jednoduché vysvětlení!“ nesouhlasil chlap. „Jak ale vysvětlíš případy, kdy prokletí zmírali aniž o kletbě věděli?“

„To nevysvětluji, já o takových případech nevím,“ řekl jsem drze. „Četl jsem, že ti lidé, nebo jak jim říkáte, »prokletí«, umírali strachem, protože věřili, že jsou pod vlivem zlého kouzla. A víra je zabíjela, tak jako v jiných případech víra uzdravovala nemocné, kteří dostávali místo léku placebo, neškodný přípravek, často jen obarvenou vodu vydávanou za účinný lék. Věřili, že je to uzdraví, a skutečně se uzdravili. Psychika je někdy mocná čarodějka!“

„Ano, to vysvětlení je známé,“ připustil. „Ale nevysvětluje to případy, kdy psyché zůstávala stranou, neboť prokletí o svém prokletí povědomosti neměli. Než o tom bych nerad hovořil déle, je to příliš temné téma. Vraťme se ke skutečnosti! Chtěl jsi důkaz, že zdejší mohyla není pouhý balvan, ale pohřební »Věž ticha«. Nuž – stojíš přímo ve středu té mohyly, v pohřební komoře. A jak sám vidíš, je to i mé sídlo na tomto světě.“

„A sakra!“ zarazil jsem se. „Strécu, vy nebudete obyčejný člověk! A to jsem si myslel, když jsem vás poprvé viděl, že jste z týhle vesnice.“

„Nejsem z vaší vesnice,“ souhlasil. „A nejsem ani člověk vašeho rodu, v tom máš pravdu. I když možná vypadám jako stréc ze vsi. Ale ty nejsi zdejší, viďže? Kdybys byl, neříkal bys »z týhle vesnice«, ale »z naší vesnice«. A krom toho bys dávno věděl, že tato mohyla je posvátná a ani ve snu by tě nenapadlo ji znesvětit.“

„Tak moment!“ ohradil jsem se. „Jaképak znesvěcení? Jsem ochotný připustit, že tahle mohyla byla kdysi... jakže jste to před chvílí říkal? Pohřební věž ticha? I kdyby byla, zvenčí vypadá jako obyčejný pahorek a vylézt na ni není žádné znesvěcování!“

„Z toho pohledu není znesvěcování ani když výrostci, jako jsi ty, z nudy vyvracejí a rozbíjejí na hřbitovech náhrobky,“ opáčil tvrdě. „S tím také souhlasíš?“

„Ale to je přece něco jiného!“ nedal jsem se. „Co jsem tady na tom pahorečku vyvrátil nebo rozbil? Vylézt nahoru a zase slézt byl – řekl bych – čistě sportovní výkon, zvlášť když mě zajímalo, jaký bude tam shora rozhled. Musím zklamaně říci, že rozhledna to rozhodně není, rozhled do dálky veškerý žádný. Ale s náhrobky na hřbitovech se to srovnávat nedá.“

„Jak to, že nedá?“ nechtěl to uznat. „Tahle mohyla je přece také něco na způsob náhrobku, ne?“

„Není,“ neuznal jsem mu to. „U náhrobků na první pohled víme, co to je. Tomuhle pahorku se sice říká »Keltská mohyla«, ale pravá keltská mohyla to není a nikde u ní není cedule, že se jedná o něco jiného než o přírodní kopeček. A na první pohled to rozhodně není jasné. Tak jakápak řeč o znesvěcování? Znesvětit znamená něco jiného. Pod tím pojmem chápu vědomě ponížit, co lidé považují za posvátné a tím chráněné.“

„Z toho soudím, že neúmyslné znesvěcení neuznáváš?“

„Jistěže ne!“ souhlasil jsem.

„To se asi neshodneme,“ opáčil téměř spokojeně. „Asi by ses divil, jak by s tebou zatočili muslimové, kdybys jim vkročil do mešity v botách!“

„Do mešity bych nevkročil ani v botách, ani bos,“ odrazil jsem ho. „Mešity, muslimové ani lidožrouti do Čech nepatří. My už si na tyhle nesmysly nehrajeme. Neřeknu, kdybych cestoval do země, kde vládne islám. Ale jednak nevím, proč bych tam lezl, za druhé, když budu někam cestovat, nejprve se seznámím s jejich zvyky. Například muslimové nesnášejí, aby jim tam ženy chodily v plavkách bikinách.“

„Toť rozumná řeč,“ pokýval hlavou. „Je dobré uznávat cizí zvyky a není zdravé provokovat hostitele.“

„Jo?“ zaškaredil jsem se. „Tak proč se muslimové rozčilují, když ženské tady u nás chodí v bikinách? Naše zvyky proti tomu nic nemají, nemělo by to vadit ani jim.“

„A jim to vadí?“ zeptal se chlap. „Mohou zavřít oči...“

„Dneska se za znesvěcení nepovažuje ani když vkročím do katolického kostela a nesmeknu čepici,“ pokračoval jsem. „Pravý katolík sice smekne, ale nerozčílí ho to. A tak nevím, proč by vás mělo rozčilovat, když někdo vyleze na tuhle mohylu. Zvlášť když tu nikde není nikde psáno, že je to znesvěcení. Zatímco o mešitě a botách je to zvýrazněné v každém turistickém průvodci, který se doporučuje prostudovat, než se člověk někam vypraví. A jen mimochodem – jsme v Čechách, nebo v Mezopotámii, Babylónu, či dokonce až v Indii?“

„A co kdybych tě slušně požádal, abys tam už nelezl?“

„Kdyby to bylo slušně... já tam už tak jako tak nemám chuť šplhat. Jednou mi to stačilo. Rozhled z vršku nic moc, špatně se tam leze, ještě hůř se leze dolů, není tam čeho se zachytit... ale hlavně, už jsem tam byl a podruhé už mě to tam netáhne. Slušné požádání by byl ale dobrý důvod nelézt tam ani poprvé. Ani by to nemuselo být zdůvodňováno nějakým znesvěcením. Když mě nedávno v katolickém kostele jeden věřící napomenul, abych si sundal čepici, poslechl jsem ho.“

„No výborně, mladíče!“ usmál se chlap. „Začínáš se mi i se svou drzostí líbit.“

„Já si ale myslím, že drzý nejsem,“ nesouhlasil jsem opět. „Zastávat svůj vlastní názor, i když jiný než oficiální, se dneska nepovažuje za drzost. Totiž – považují to za drzost dogmatici, ale to pro mě nejsou autority, které mají ve všem pravdu – i když si to o sobě myslí.“

„Výborně!“ opakoval. „Takových autorit už jsem zažil... až zrak přecházel! A většinou byli jen namyšlení a úplně dutí, nebylo v nich nic, co by je opravňovalo vyžadovat úctu... pokud se za takový důvod nepovažoval majetek. Snad za všech dob platilo – čím větší majetek, tím větší hlupec.“

„S tím nemohu souhlasit,“ zavrtěl jsem hlavou. „Bohatí lidé nebývají hlupáci. Hlupáky by kdekdo ošidil a těžko by se dostali k velkým majetkům. Leda dědictvím, ale ani pak by si to dlouho neudrželi. To se dá leda v pohádkách... věrohodnější je, čím větší majetek, tím větší grázl.“

„Grázl?“ zarazil se chlap. „Tento pojem mi není povědomý, i když ho vyslovuješ s pohrdáním...“

„Grázl je zloděj, darebák, ničema...“ chtěl jsem to vyjádřit jinými pojmy. „Je to podle jakéhosi zločince Grasela, proslulého jen tím, že se divil, kolik lidí se přišlo podívat na jeho popravu – ale to bylo už hodně dávno, kdy se popravy konaly veřejně...“

„Aha... čím větší majetek, tím větší grázl... no, má to cosi do sebe...“ připustil.

„Jistý známý Francouz to řekl asi takto: »za každým velkým majetkem se skrývá zločin...«,“ dodal jsem.

„Balzac, vím,“ řekl chlap. „Měl víc takových úsloví, ale byl velký škarohlíd. Třeba to jeho... »Lidské pokolení se nedělí mezi dobré a špatné, ale mezi špatné a ještě horší.«... nebo »Génius je člověk jako každý jiný. Jenže je jiný.«“

„Odkud znáte Balzaca?“ podivil jsem se.

Ten chlap na mou duši nevypadal na vzdělance. I když... ta jeho metafyzika... nebo spíš atomová fyzika... Zdání klame, říkal jsem si, ten chlap určitě ledacos ví a zná...

„Balzaca znám z Kijeva, na Rusi,“ zavzpomínal.

„Kijev na Rusi?“ nesouhlasil jsem opět. „Nechci rejpat, ale mám dojem, že Kijev leží na Ukrajině! Dokonce je jejím hlavním městem, jestli se nepletu!“

„Dneska leží na Ukrajině,“ přikývl chlap. „Ale v době, kdy Kijev navštívil Balsac spolu s Ewelinou Hańskou, patřil Kijev do carského Ruska. Ukrajina tehdy prakticky neexistovala, tak jako Polsko. Lvov patřil Rakousku, Varšava Německu a od Vilna na jih bylo všechno Rusko. Včetně Kijeva.“

„Ale to muselo být... snad někdy v devatenáctém století!“ vykřikl jsem.

„Podle současného kalendáře je tomu tak,“ přikývl klidně chlap. „Balsac navštívil Kijev několikrát. Poznal jsem ho tam... někdy na jaře 1846, ještě než si Ewelinu Hańskou vzal za ženu. Byl mi tenkrát docela sympatický...“

„Moment!“ vzpíral jsem se tomu uvěřit. „To by vám dneska muselo být... nejméně dvě stě let!“

„Je mi dvaadvacet tisíc let, mladíče!“ řekl chlap.

Přiznám se, na to jsem neměl co odpovědět. Už protože se mi nepodařilo údivem zavřít pusu. Vždyť to odporovalo všemu co jsem znal! Dvaadvacet tisíc? Kdyby řekl osmdesát, mohl bych mít o tom pochybnosti, ale snad bych to ještě přijal. Ale dvaadvacet tisíc? To ještě v Čechách nebyli nejen Češi, ale podle všeho tady tou dobou žili Neandertálci!

„To snad není možné!“ vyhrkl jsem. „Jste vůbec člověk?“

„Formálně ano,“ pokýval hlavou. „Vypadám snad jako pes? Ale jinak jsi uhodl, mladíče. Maličko se odlišuji od biologického druhu Homo Sapiens, panujícího dnes na tomto světě.“

„A co jste tedy?“ opovážil jsem se ho zeptat přímo.

„Dnešní křesťané, kteří vládnou zde v Evropě, nás přiřadili mezi démony, přeneseně ďábly,“ odvětil docela klidným hlasem. „Ale dřív to tak nebývalo. Staří Parthové a Babyloňané nám říkali uctivě daivové, z toho snad to »démon« zkomolením vzniklo, ale původnější výraz znali Mezopotámci, ti nás nazývali »djéuos« – nosiči světla, nebo také »deiwos« – »nebešťané«.“

„Takže – jste něco jako »mimozemšťan«?“ napadlo mě.

„Pokud tím myslíš toho, kdo na Zem přišel z jiných oblastí vesmíru, mimo Zemi, pak jsi uhodl!“

„Dvaadvacet tisíc let!“ opakoval jsem po něm jako v transu. „To přece není možné! To znamená, že vůbec nestárnete?“

„To jsem neřekl,“ usmál se. „Proces stárnutí je v celém nám známém vesmíru podobný. Všechny živé bytosti stárnou a časem umírají, aby uvolnily místo mladším. U nás je to jen pomalejší.“

„U vás?“ zachytil jsem se toho. „Co je to vlastně – u vás?“

„U nás »deiwos«,“ usmál se. „Jsme »deiwos«, »nebešťané«. Původně jsme byli průzkumná výprava vyslaná do vesmíru, ale... v některých místech jsou ve vesmíru síly, které naše létající město nezvládlo. Zachránilo se nás jen osmadvacet na menším vimaanu a po delším bloudění jsme našli Zemi. Usadili jsme se tady nechtěně, nezbylo nám vlastně nic jiného. Začínali jsme s holýma rukama, ale netrvalo dlouho a stali jsme se vládci zdejších lidí. Měli jsme proti nim několik rozhodujících výhod – dlouhověkost, znalosti, pocházející ještě z našeho původního světa a hlavně, drželi jsme spolu. To se časem ukázalo jako nejdůležitější.“

„Před dvaadvaceti tisíci lety?“ třeštil jsem na něho oči.

„Ne, na Zemi jsme teprve devět tisíc let,“ zavrtěl hlavou. „Předtím jsem žil v našem světě, Drófechu. Pak jsem se přihlásil do posádky hvězdné výpravy, která skončila nešťastně na Zemi na okraji dnešní Indie.“

„A kde jsou ostatní?“

„Jsem poslední z naší výpravy,“ řekl temnějším hlasem. „Všechny živé bytosti stárnou, umírají a uvolňují místo mladším, to je základní princip života. U nás je to jen pomalejší, ale ani my nežijeme věčně. Nebyl jsem nejmladší z posádky, dva naši, Tauru a Zairi, byli mladší. Na Zemi se však neumírá jen stářím, ale též rukou jiného člověka... Jsme sice dlouhověcí, ale před šípem do zad nás to neochrání...“

„Poslední z celé výpravy...“ opakoval jsem po něm. „To ale musí být smutné! A ke všemu žít jako poustevník v hrobce...“

„No, tak zlé to zase není,“ usmál se. „Vy přece také žijete v domech – a čím se to liší?“

„Například tím, že domy mají okna, kterými je vidět ven,“ navrhl jsem – podle mě největší – rozdíl. „Vy jste tu bez oken opravdu jako v hrobce.“

„Opět se mýlíš, mladíče,“ usmál se. „Mám tu něco lepšího.“

Pokynul rukou – a nad stolem jako kdyby se otevřelo velké okno. Jako kdyby skála byla tlustá jen jako list papíru a za ní byl výhled do krajiny.

Jenže ten výhled se náhle změnil. Najednou jsem měl pocit, jako kdyby se podzemní hrobka s námi vznesla do výšky, pomalu zakroužila nad lesem a najednou se snášela ve vesnici. Viděl jsem tři babky, cosi vášnivě diskutující na lavičce před obchodem, pak jako kdybychom prošli zdí do hospody, kde podobně diskutovali chlapi nad půllitry piva. Okamžik – a hrobkou dokonce zazněly i jejich hlasy.

„Původní představa slova »televise« odpovídá našemu »oku Kšathry«, popisovaném už v Mezopotámii. Později pro sebe toto slovo zabralo současné televizní vysílání, kdy se odborníci starají, jak dostat jejich obraz k lidem, aniž by si lidé sami rozhodovali, co chtějí sledovat. Ovšem jak znám lidi, kdyby měl každý úplnou volnost výběru, co chce sledovat, drtivě by převažovalo sledování hezkých žen v situacích, kdy o žádné sledování nestojí. Takhle je to sice až příliš závislé na libovůli těch, kdo se starají o programy vhodné k vysílání, ale je to lépe než »co občan, to paparazzi«.“

„Takže vy sám můžete sledovat i ty hezké ženy?“

„Mohl bych, ale nesleduji je,“ řekl chlap. „Považuji to za příliš dětinské. Stejně tak už dávno nezasahuji mezi lidmi, jako na začátku našeho zdejšího pobytu. Nikdy to nemělo smysl.“

„Čemu říkáte »zasahovat mezi lidmi«?“

„Zpočátku jsme se snažili zpříjemnit lidem pobyt na tomto světě,“ řekl zadumaně. „Občas jsme jim pomohli, učili jsme je stavět si obydlí, žít v čistotě, ve městech jsme je učili vážit si čisté vody, jinde jsme jim pomáhali se zemědělstvím... už nepočítám, kolika městům jsem vládl jako král... a podobně se chovali moji kamarádi... tam, kde jsme vládli my, bylo lidem vždycky dobře. A lidé se nám odměňovali. Zairimu rozsekli ve spánku sekerou hlavu, Tauru zemřel probodnutý do zad třemi šípy...“

„To tedy od nich nebylo pěkné,“ mínil jsem.

„Vždyť i vy Češi máte úsloví – »Pro dobrotu na žebrotu!«.“

„Já vím,“ nezpochybňoval jsem to. „Ale nebavilo by mě žít jako prokletý v takové jeskyni. Možná vás může bavit pozorování nás obyčejných lidí, ale nemůžete si s lidmi ani popovídat...“

„To máš asi, bohužel, pravdu,“ přikývl. „I když je na druhé straně otázka přínosu takového popovídání. Když si vyposlechnu, o čem spolu ti – jak je nazýváš – obyčejní lidé – povídají, nemám ani chuť se takových debat účastnit. Vždyť to jsou plytkosti beze smyslu, úvahy o ničem, chvástání vlastní hloupostí a jiné takové nesmysly... občas sice něco vyřeší, ale »rekonstrukce obecních chodníků« a podobné prkotiny mě opravdu nezajímají.“

„Protože lidé tady ve vsi řeší jen takové problémy, které se jich týkají a do kterých mají možnost zasáhnout,“ pokusil jsem se omlouvat zdejší vesničany. „Problémy, jejichž řešení není v jejich silách, prostě neřeší. To by opravdu nemělo smysl. Tak to asi bude všude, kamkoliv se podíváte. Chcete-li diskutovat o celostátních problémech, musel byste se obrátit tam, kde mají lidé na takové problémy vliv. A to nebude ve zdejší hospodě.“

„V tom máš asi pravdu,“ řekl chlap. „Kam by ses tedy chtěl podívat, aby to smysl mělo?“

„Já?“ pokrčil jsem rameny. „Já nemám nejmenší vliv ani na dění v téhle vesnici. Možná by bylo zajímavé dozvědět se, jak se řeší ty celostátní problémy, ale když na ně nemám sebemenší vliv, bylo by to zbytečné rozčilování.“

„Proč rozčilování?“ usmál se.

„Protože tak nějak víme, že to z celostátního hlediska naši představitelé vedou špatně,“ řekl jsem. „Tahle země je prolezlá zloději, kteří rozkradou co se dá. A nejsou to zloději, kteří přijdou v noci s pytlem na lup, ale zloději, kteří naši republiku rozkradli přesně podle zákonů, které si k tomu účelu sepsali. Jenže na ně nemáme vliv, takže bychom se nad tím jen zbytečně rozčilovali.“

„A kdybys měl vliv?“ provokoval chlap.

„Především žádný nemám,“ odvětil jsem. „Proto nemá cenu o takové možnosti uvažovat. Všimněte si, že když o těchto věcech chlapi v hospodě diskutují, obvykle se shodnou, že v našem státě je něco shnilého, ale řešit se to nedá, takže skutečné řešení nikdo ani nenavrhne. Chimérami se nikdo neutěší.“

„A kdybys ten vliv měl?“ trval na svém. „Věnovat ti nějaký vliv by pro mě bylo hračkou.“

„Pak bych vám asi řekl: »Uplatněte ten vliv sám, máte-li ve světě větší rozhled.« Věnovat opravdový vliv někomu, kdo se ve světě ještě pořádně nevyzná, jako jsem třeba já, by nebylo dobré.“

„Prima!“ pochválil si chlap. „Je vidět, že se sám hodnotíš zdravě kriticky. Nebudu ti tedy dávat opravdový vliv, jen možnost poznání. Chceš?“

„Možnost poznání?“ zarazil jsem se. „Jak to myslíte? Něco jako škola?“

„Třeba,“ přikývl vážně. „Škola života. Bude ale záležet jen na tobě, jak ji využiješ. Chceš?“

„Člověk nemá odmítat poznání,“ zarazil jsem se. „Pokud to poznání není zkázou. Nestojím o poznání, jak báječný může být skok do Macochy, nestojím o drogy, i když i ty přinášejí zajímavé poznání. Jak to myslíte? Ale bez vytáček!“

„Dám ti jeden z našich prostředků – azlajoň,“ řekl teď zase velice vážným tónem. „Zapamatuj si to slovo – »azlajoň«. Když si je intenzivně pomyslíš, vyvstane před tebou hmotové zrcadlo. Když do něho vkročíš, změníš se v errupeve a dokážeš procházet hmotou. Zkus si to!“

„Ale k čemu to je dobré?“ zajímalo mě.

„Projdeš i tam, kam by ses jinak nikdy nedostal,“ ujistil mě chlap. „Třeba sem, do mého sídla, se jinou cestou nedostaneš. Vždyť i v této chvíli jsi pořád změněný v »errupeve«! Sáhni si na stůl, co stojí na dosah ruky od tebe, nepodaří se ti to!“

Nedalo mi to, musel jsem si to ověřit. Ale když jsem sáhl na desku toho stolu, projela mi ruka skrz, jako kdyby tam žádný stůl nestál. Natáhl jsem se po židli a totéž, ruka mi prošla opěradlem, jako kdyby šlo jen o holografický obraz.

„A teď si pomysli slovo »azlajoň«!“ pobídl mě chlap.

Pomyslel sem si to opravdu silně. V tom okamžiku se přede mnou objevila svítící elipsa vyšší než já, skrz kterou jsem spatřil – sám sebe.

„A teď – projdi zrcadlem azlajoně!“ poručil mi chlap.

Pohnul jsem se, abych prošel zrcadlem, jenže můj obraz se samozřejmě pohnul proti mně, takže jsem se na poslední chvíli před svým obrazem zastavil.

„To přece nejde,“ obrátil jsem se na chlapa. „Zrcadlem se projít nedá, ještě bych je rozbil!“

„Tímhle zrcadlem se projít dá,“ ujistil mě chlap. „Postav se co nejtěsněji ke svému obrazu a pokus se celým tělem ho odtlačit dozadu. Když to uděláš rychle, podaří se ti to.“

No to bych rád viděl, pomyslel jsem si. Ale zkusit to mohu, nanejvýš se opřu o zrcadlo... i když to nevypadá jako sklo.

Postavil jsem se těsně k zrcadlu – můj obraz udělal totéž, až jsme proti sobě stáli tělo na tělo.

„Tak se neboj – přetlač ho!“ povzbudil mě chlap.

Zkusil jsem to tedy a celým tělem jsem zkusil svůj obraz přetlačit. Jenže jsem nenarazil na odpor a – vkročil jsem do svého obrazu a prošel jím a vlastně i zrcadlem jako Alenka v říši divů. Zastavil jsem se až na druhé straně. Okamžik, kdy jsem se hlavou blížil proti hlavě svého obrazu, nebyl příjemný, ale setrvačnost i mé odhodlání přetlačit svůj obraz měla úspěch.

„Výborně, mladíče!“ zajásal chlap. „Takže se teď konečně můžeš posadit k mému stolu.“

Natáhl jsem ruku k židli – a dotkl jsem se jejího dřevěného opěradla. A pak jsem si židli přitáhl k sobě. Koberec pokrývající podlahu tlumil zvuky, ale židli jsem si trochu přitáhl. Pak jsem se na ni opatrně posadil, ale židle byla kupodivu pevná a čalouněné sedátko bylo pohodlné.

„Už dlouho jsem neměl hosta,“ řekl chlap. „Važ si toho.“

„A neměli bychom se aspoň teď navzájem představit?“ řekl jsem opět drze. „Já jsem Vojtěch, jak mám říkat vám?“

„Mého jména by ses mohl i polekat,“ zdráhal se chlap.

„Doteď jsem se nesložil, ani jméno mě nezabije,“ řekl jsem.

„Jak chceš,“ usmál se. „Staří Zoroastriáni mě nazvali »duch světla a zvídavosti« – Zoromor. Jenže už starým Slovanům vadila koncovka »-mor«. I jejich Morana byla bohyní smrti.“

„Mě to neva,“ prohlásil jsem hrdě. „Jenže my mezi přáteli používáme jména trochu zkrácená. Skoro nikdo mi proto neřekne Vojtěch, ale všichni jen Vojta. Nevadilo by vám, kdybych vám říkal taky nějak zkráceně? Třeba »Zoran«?“

„Nevadilo,“ usmál se polichoceně. „A můžeš mi tykat, jako je to zvykem u Slovanů mezi přáteli.“

„Dobře, Zorane,“ přistoupil jsem na to rychle, dokud si to nerozmyslí.

Kdo má takového přítele?

Errata:

27.05.2021 16:59