Vítej, návštěvníku!

Mimo hmotového zrcadla »azlajoň« mě Zoran učil používat další dvě vymoženosti. Ty tři věci spolu beztak souvisely a žádná by sama o sobě nebyla úplná.

»Gsógorhe« bylo světlo, osvětlující buď okolí, abych mohl chodit i do úplně tmavých jeskyní – mimochodem osvětlovalo i vnitřek Zoranovy mohyly, jinak by tam byla tma přesně podle prastaré definice absolutní tmy – »o půlnoci v tunelu«. Ale mohla osvětlovat jen mě a to mělo význam i za dne. Hmota ve stavu »errupeve« je totiž neviditelná, dokud ji neosvítí »gsógorhe«. A to se ještě dá nařídit v různé intenzitě, od slabé, kdy je člověk ve stavu errupeve pro ostatní lidi průhledný, přes střední, kdy naopak působí dojmem obyčejného člověka, až po vyšší intenzitu, kdy člověk okolním lidem přímo září, až to při bližším pohledu oslňuje. Na primitivní národy Mezopotámie nebo Babylonie to mělo úžasný efekt. Musím to vyzkoušet. Průhledný nebo naopak oslnivě zářící člověk musí vyvolat úžasný dojem i v naší ateistické společnosti.

Jenže »gsógorhe« má i jiné vlastnosti. Dá se použít i jako zbraň. Mohu je soustředit do nevelké, ale nebezpečné kuličky, podobné kulovému blesku, i když i ten může mít všechny odstíny od neškodného světélka po explodující kouli ohně, která rozboří a rozvalí i pevné stavby.

Třetí v pořadí byl »térduzot«. Zoromor ho nazýval i latinsky »televisor«, jenže my jsme si mezitím zvykli přiřazovat ten pojem k něčemu úplně jinému, takže bych se raději přidržel původního názvu »térduzot«, zřejmě staršímu než primitivní skřeky starých neandertálců. Zdál se mi vhodnější i než název »oko Kšathry«, který mu údajně dali Indové.

Nejstrašidelnější na tom bylo, že žádný z těchto prostředků nebyl hmotný. Neměl jsem v rukou ani po kapsách nic – a přesto mě to poslouchalo. A musím se přiznat, když jsem si sám vyvolal zrcadlo »azlajoň« poprvé, zamrazilo mě v zádech. Připomínalo to až příliš zaklínání. Zoromor mě sice chlácholil, že to s peklem nic společného nemá, i když to křesťanská Evropa tvrdošíjně přičítá démonům a ďáblům, je to spíš jako když na klávesnici počítače napíšete příkaz, který program rozpozná a vykoná.

A proč by se ty příkazy musely zadávat pomocí klávesnice? A proč ne rovnou hlasem? To už přece dovedou i dnešní počítače a přitom mají ještě hodně co dohánět na technologii Drófechů! Ti zadávají příkazy pomocí telepatie. Stačí si pomyslet a provede se. Ano, podobá se to zaklínání. Akorát že to nemusím ani vyslovit.

Nejvíc mi vrtalo hlavou, co vlastně Zoromora přimělo, aby mi své prostředky svěřil. Aby se tím povyrazil? Aby se bavil, jak namyšlený mladíček – tedy já – zkazí nač sáhne? Přitom mi dával prostředky, které kdysi patřily bohům, deiwosům, návštěvníkům z vesmíru! Povídá se, nedávejte zápalky dětem. A pyrotechnické zápalky, schopné zapálit doutnák i ve vichřici, už vůbec ne!

Byl bych v jeho doupěti v mohyle zůstal déle, ale Zoromor mě nakonec upozornil, že bych se už měl vrátit, aby o mě babička s dědou neměli starost. Byla to jemná pobídka, že se vlastně nic nemění, i když jsem od něho získal možnosti, které by mi záviděli všichni panovníci od starověkých po dnešní.

Využil jsem nových možností aspoň ke zjednodušení svého návratu do vesnice. Prošel jsem skálou Zoromorovy mohyly, ale za ní jsem se neproměnil do »normální hmoty«, kterou Zoromor nazýval »chróge«, ale pokračoval jsem – neviditelný a nehmotný – podél potoka směrem k rybníčku. Teď už jsem nepřelézal padlé kmeny, nevyhýbal jsem se houštinám, i když šlo o trnité ostružiní. Bez odporu jsem všemi překážkami procházel, aniž by za mnou zůstával průsek. Nebořil jsem se do bahnitých mokřin, mohl jsem chodit i po vodě, kdyby se mi zachtělo. Cesta k rybníčku mi trvala třetinu času, který jsem potřeboval od rybníčku k Zoromorovi.

Ale u rybníčku jsem přece jen prošel »hmotovým zrcadlem azlajoněm« a změnil se v normálního kluka. Vracel jsem se přece do hmotného světa a nebylo by správné, abych se vrátil jako duch stvořený z errupeve. Kdybych na setkání se Zoromorem nakrásně zapomněl, stejně už bych nebyl jako dřív.

Nikdy už nebudu jako dřív.

Jsem teď Zoromorův čaroděj.

Nikdy už nebudu jako dřív. Ale měl bych se chovat naprosto stejně jako dřív, aby lidé kolem mě nic nepoznali. Nebude to ale lehké, zejména když mám chuť vyzkoušet si všechny darované prostředky. Musím to jen udělat tajně, aby si toho nikdo nevšiml. Jinak bych mohl očekávat opakující se výslechy, jaké kejkle že to provádím, a hlavně – lidskou závist...

Experimenty s »nehmotou errupeve« jsem už započal. Bude zajímavé, podaří-li se mi projet »zrcadlem azlajoň« na kole. Pak bych se mohl pohybovat podstatně rychleji než pěšky. Otázkou je, jestli to půjde. Zoromor mi vysvětloval cosi o specifickém tlaku, ale nějak jsem ho nepochopil. Tohle jsme ve škole ještě nebrali a Zoromor neumí populárně vysvětlovat. Navíc používá hodně odtažité termíny, pocházející ještě z jeho původní civilizace, která nemá nic společného s jazyky Země.

Pochopil jsem jen, že duchovitý základ »nehmoty errupeve« trochu jinak reaguje s »normální hmotou chróg«, než jsem zvyklý. Například stačí si hodně intenzívně dupnout a noha se mi zaboří do země. Zajímavé na tom je, že to stejně vypadá u tvrdé skály, měkké hlíny, těstovité bažiny a dokonce i u vody. Při běžné chůzi se dá bezpečně chodit po jakémkoliv povrchu na světě, dokonce i po vodě. Napadlo mě ještě v mohyle, že po vodě chodil svého času Ježíš. Kdoví, co za tím bylo! Zoromor odmítl, že by v té době někomu tyto možnosti poskytl, nemohl ale vyloučit, že to udělali jiní. Na přelomu letopočtu byli z původních trosečníků výpravy z Drófechu naživu tři – Zoromor, Haurvatád a Indra. Dva poslední později zemřeli, nicméně na přelomu letopočtu oba žili na Středním Východě, takže by mohli být i za některými zázraky. Zoromor věděl o Indrově podpoře zajímavé a značně rozporuplné postavě Šimona Mága z počátku letopočtu, ale on sám tou dobou žil v Indii a neměl se Středním Východem kontakty. Sám nikoho významně nepodporoval, rozhodně ne tak, aby to vešlo do dějin.

I když – jistě každému, tak jako mně, kladl na srdce, abych se tím mezi lidmi nechlubil.

„Když přiznáš, že máš něco navíc, vzbudíš lidskou závist,“ nabádal mě. „A závist už zničila mnoho původně mocných říší.“

Tomu jsem rozuměl velmi dobře. Sám jsem ve škole viděl, jak závist zničila už několik přátelství. Ve škole tím proslul Dan, synáček podnikatele, jehož koníčkem bylo ohromovat spolužáky drahými věcmi, které mu papínek štědře kupoval. Věci, s nimiž si už dostatečně pohrál a za které měl atraktivnější náhradu, čas od času někomu velkoryse věnoval. Všiml jsem si však, že to vždy daroval jednomu z dvojice kamarádů, aby u toho druhého vzbudil závist. A pak se úžasně bavil, jak se mu závistí podařilo rozložit další kamarádství.

Sám přitom žádné kamarády neměl.

Jen smečku pokryteckých obdivovatelů, jejichž obdiv si čas od času kupoval. Jenže přítele si člověk nekoupí. Jen pokrytce.

Litoval bych ho, kdyby nerozbíjel cizí přátelství. I když se zdálo, že jen prověřoval jejich kvalitu a kde vycítil z kterékoliv strany pokrytectví, tam pokaždé zaútočil. Podle mě by opravdové přátelství nerozvrátil. Ale skuteční přátelé by jeho dary nepřijali.

Nezáviděl jsem mu.

Ale věřím tomu, že by mi záviděl on i jeho smečka, kdyby se nějakým způsobem dozvěděli, co jsem dostal od Zoromora.

Budu o tom muset mlčet jako hrob.

Babička s dědou se zachovali tak, jak jsem očekával. Když jsem přišel skoro až za tmy, babička vytáhla ze zahřáté trouby ve starodávných kachlových kamnech moji večeři, jen děda pronesl krátkou mravoučnou řeč o pozdním příchodu na večeři, což by za starých časů znamenalo jít spát o hladu. Děda podle svých slov pamatoval doby, kdy se rodina musela sejít na večeři už z toho důvodu, že jídlo bylo na míse uprostřed, bral si každý podle chuti a hladu a na konci byla mísa vždycky prázdná. Kdo přišel pozdě, měl zkrátka smůlu.

Babička na to dodala, ty časy jsou zaplaťpámbu pryč, dnes je jídla dost pro všechny, ne jako po válce, a kdo přijde pozdě na večeři, riskuje jen to, že ji dostane úplně vystydlou. Naštěstí byla kamna ještě horká, i když už do nich nepřikládala, a v troubě ani ta večeře nevychladla. Na babiččiných kachlových kamnech mi bylo sympatické, že udržují teplo dlouho do noci.

Po večeři mě ovšem oba zahnali do koupelny, abych využil ve vaně teplou vodu z bojleru. Koupání ve vaně je příjemné, vanu v domku proto využívám nejvíc. Když jsem babičce vloni položil nepatřičnou otázku, kdy se koupe ona s dědečkem, ujistila mě, že teď, co mají tu vanu s teplou vodou, se taky koupou, ale protože se necourají blátem jako já, nepotřebují to tak často.

Druhou otázku, totiž jestli je to jednou nebo snad dvakrát do roka, jsem raději včas spolkl. Nebyla by spravedlivá. Spíš bych uvěřil, že pro oba bude vana obtížně zvládnutelná. Proč by nad ní jinak měli ta různá madla a držadla, ulehčující pohyb, která jsem já rozhodně nepotřeboval. Koupelnu zařizoval strejda, toho bych se měl zeptat, jak tu soustavu držadel vymyslel.

Po koupání bylo na spaní ještě brzy, ale já jsem prohlásil, že jsem unavený a jdu si lehnout. Trochu mi tu chyběl notebook. I když jsem za ním ani doma neseděl tak často jako spolužáci.

Postel jsem měl v pokojíčku z druhé strany za pecí. Mělo to výhodu, bylo tam teplo, ale i nevýhodu, nebylo tam místo. Vešla se tam opravdu jen dětská postýlka, která mi vyhovovala před pěti lety, ale dnes jsem se v ní nemohl ani natáhnout – byl jsem delší než postýlka od pelesti k pelesti. Spal jsem tedy skrčený, což mi naštěstí nevadilo. Kdybych si ale postěžoval na její délku, buď by mě přemístili do velké postele ve studené komoře, nebo by děda koupil delší lehátko a já bych si vyčítal, že jsem babičce naboural rozpočet. Beztak vycházeli jen tak-tak.

Největší výhodou pokojíčku ale bylo, že jsem tam byl úplně sám. Když jsem byl menší, vadilo mi to a babička mě chodila uspávat, ale pak jsem usoudil, že klid o samotě je lepší a oznámil jsem jí, že »jsem velkej, brečet už nebudu a uspávat nepotřebuju«, což babička ochotně uznala a ještě mě za to pochválila. Naopak si myslím, že se jí od uspávání ulevilo, ale vydělal jsem na tom asi nejvíc, neboť jsem si mohl před spaním číst v posteli knížky.

Teď se mi to hodilo ze všeho nejvíc. Nikdo mě tam nebude kontrolovat – a já si pořádně užiju térduzotu...

Prvním objektem mého dálkového sledování se stala zdejší hospoda. Děda do ní chodil pravidelně v pondělí, ale ostatní dny se držel doma s babičkou. Své návštěvy v hospodě mi vysvětloval snahou něco nového se ze vsi dozvědět a jak se zdálo, babička mu to nejen trpěla, ale schvalovala. Jeden den v týdnu se asi dal snést, nebylo to tolik, jiní chlapi tam chodili denně.

Jenže dnes byl děda doma, takže se podívám do hospody v době, kdy tam děda nechodí. Nevadí. Jde mi přece o seznámení s hospodou, s jejími protagonisty a jen tak zběžně si poslechnout, o co tam vlastně jde. Přitom si vyzkouším některé možnosti, které mi Zoromor sdělil. Možná jich je ve skutečnosti víc, ale ostatní by pro mě třeba nebyly vhodné.

Na počátku je tedy – tak jako v Bibli – Slovo...

Jenže se neříká, ale pomyslí skrz telepatii, zaměřenou na cíl zvaný »lumug«, který Zoromor nazýval svým »služebníkem«. Já jsem to pochopil jako stroj, součást dobře ukryté kosmické lodi »deiwosů«, na níž kdysi přilétli na Zem, který telepatickou žádost zachytí a pokud jí porozumí, zařídí její splnění. Pro telepatii i pro dálkové plnění příkazů nerozhoduje vzdálenost asi tak do jedné světelné vteřiny, takže kdybych se dostal s posádkou lunární mise na Měsíc, neposlechlo by mě tam nic, kdežto na planetě Zemi na vzdálenosti téměř nezáleží. Čechy jsou od »lumugu« vzdálené tři desetiny světelné vteřiny, takového zpoždění si ani nevšimnu.

»Térduzot«, starými Indy nazývaný »oko Kšathry«, má dvě strany. Na jedné je něco, co jsem pochopil jako »létající kamera«, miniaturní, nehmotné a neviditelné »nic«, snímající obraz i zvuk a vznášející se podle mé potřeby a dirigování, na druhé straně – tedy u mne – stejně se vznášející »okno«, kterým jsem viděl totéž, co moje »kamera« daleko ode mne. Vypadalo to, jako když se do hospody dívám nějakou škvírou, jenže ta škvíra mohla být stejně tak dobře v jedné ze stěn, jako přímo mezi diskutujícími. Záleželo to jen na mně.

V tichu pokojíčku za pecí bylo navíc zřetelně slyšet, co si chlapi povídají. Řekl bych, že ty řeči byly zřetelnější než kdybych seděl přímo v hospodě, jenže o dva stoly dál. Samozřejmě jsem slyšel i běžné hospodské zvuky, cinkání sklenic, šoupání nohou po zemi, ale řeč byla i tak docela čistá.

Mít některý špion »térduzot«, ten by si ho, panečku, musel pochvalovat! Málo platné, »štěnice« naší Policie se mu nemohou rovnat ani náhodou.

Samozřejmě kdo by nechával odposlouchávat neškodnou hospodskou debatu? Šlo mi jen o vyzkoušení, ne abych někoho usvědčoval. Ale musel jsem sám uznat, že tenhle prostředek bude asi o nějakou třídu vejš než špičková pozemská technika.

A to se ví, že mě tohle odposlouchávání brzy přestalo bavit.

Vždyť vlastně o nic nešlo. Strejci plkali o všem a o ničem, probírali prkotiny, řešili situaci na dolním konci vesnice, kde dnes nějaké auto přejelo dvě husy, protože »určitě nejelo padesátkou«, majitel hus bezmocně vyhrožoval neznámému řidiči, jak si ho »podá«, až zase přijede a přejede další... bylo mi jasné, že silácké řeči jen zakrývají jeho naprostou bezradnost, zejména když mu sousedé dobrácky říkají, že je to jeho vina, má mít husy za plotem a ne aby se mu špacírovaly po silnici, kde sice projede za den jen pár aut, ale každé může přejet husu, která před koly neuhne...

Přestalo mě to bavit brzy. A kromě toho byl už opravdu pozdní večer a dneska jsem měl dojmů, že by mi jindy vystačily na týden. Dal jsem si poznamenat poslední polohu »oka Kšathry«, zrušil telepaticky térduzot a když obraz hospody v mé posteli pohasl, otočil jsem se ke stěně a přestal se bránit spánku.

Zítra je také den!

Ráno se mi nechtělo otevřít oči, ale vtom jsem si vzpomněl na včerejšek a vyskočil bych jako jelen.

Jenže jsem hned padl zpátky. Kam bych se hnal? Raději si tady v posteli ještě něco vyzkouším.

Poručil jsem si opět »térduzot«, tentokrát zaměřený podle poznamenané polohy »hospoda«. »Oko Kšathry« tentokrát mířilo do prázdného a ztemněného šenku, kde nebyla ani noha, jak to tak v hospodách po ránu bývá... Užitečnost tohoto testu byla v tom, že jsem si odzkoušel »poslední polohu Kšathry«. Funguje to – tak jdeme dál.

Za chvilku jsem vešel do hlavní sednice, kde mě babička vítala hrnkem kakaa a děda poznámkou »To je dost, že jsi vstal«. Bylo mi jasné, že zrovna nemá náladu. Naštěstí jsem příčinou nebyl já, takže jsem se zajímal jen o to, zda mám teď po ránu zajet nakoupit do krámu nebo postačí zítra.

„A víš, že by se to zrovna dneska hodilo?“ řekla babička. „Nepotřebujeme koupit jídlo, ale něco z drogerie, v krámě to taky prodávají. Něco na nádobí, něco do pračky – když už ji máme... Dědkovi se tam nechce, ale když už se sám nabízíš...“

Aha, došlo mi. Hned po ránu tahat pár kilometrů nákup, to asi dědovi zkazilo náladu. Já si na to vezmu kolo. Jednak to bude rychlejší a za druhé, kolo poveze nákup i se mnou. Hned jsem si nechal vysvětlit, co mám koupit i kde to v našem krámě najdu, vzal jsem tašky i peníze a hurá ven. Děda se díval veseleji – jestli jsem mu spravil náladu, bylo by to jen dobře. Budu mít u něho čárku za dobrý skutek. To taky není marné.

Vytáhl jsem z kůlničky kolo, naložil na ně tašky a pak jsem si poručil hmotové zrcadlo »azlajoň«. Objevilo se, nejprv prostrčit kolo a pak projít sám skrz sebe, byla to otázka vteřiny, teď zrušit »azlajoň«, nasednout a hurá do krámu!

Hned jsem ale zjistil, že se kolo chová jinak než jak jsem byl zvyklý. Jako kdybych jel po náledí. Když jsem pořádně šlápl do pedálů, začalo se mi zadní kolo protáčet, to se mi ještě nikdy předtím nestalo. A také přednímu kolu se nějak nechtělo držet stopu. Zkusil jsem přibrzdit, ale zadní kolo okamžitě stálo, jel jsem dál smykem a kolo se začalo pokládat na bok. Cákryš, tohle není dobré!

Seskočil jsem a zabořil se do kamenité cesty. Naštěstí jsem se tím aspoň zastavil. Podíval jsem se na své nohy, jak mi trčely z kamenů, ale když jsem jednu a pak druhou opatrně vytáhl, mohl jsem se na tytéž kameny postavit. Zoromor mě na to upozorňoval, tvrdil, že stav »errupeve« se chová přinejmenším nezvykle, jenže v té chvíli mě zaujalo něco jiného a moc jsem ho nesledoval. Nu což, pojedu pomaleji a opatrněji, když si na kole připadám jako koza na ledě... a to jsem pořád na cestičce k babiččině chaloupce, co až budu na hladkém asfaltu silnice!

Jízda ve stavu »errupeve« měla ale i své výhody. Nedrncalo to jako dřív. Kdykoliv jsem najel na nějaký hrbolek, pneumatika se do něj zabořila a pak se plynule vyhoupla vzhůru, jenže to bylo tak plynulé, že jsem vůbec nepociťoval žádné nárazy, i když cesta byla samý výmol.

Pak jsem konečně najel na asfalt silnice a opovážil jsem se trochu přidat. Na hladkém asfaltu kolo jelo stejně hladce jako dřív a kdybych si nebyl vědom, že musím brzdit opatrně, odlišnosti bych ani nevnímal. Trochu jsem se narovnal a zvesela šlapal. Byl tu kousek klesání, kde jsem přestal šlapat a jel samospádem, jelo to vlastně samo...

V té chvíli se mi zatmělo před očima. Na okamžik se kolem mě zamíhaly nějaké hrany, leknutím jsem se zakymácel. Potom se kolem mě opět rozjasnilo a až teď jsem viděl, co to bylo.

Kamion. Projel skrz mne, jako kdybych tam nebyl! Fuj, to bylo leknutí! Vůbec jsem ho neslyšel – to se ví, ve stavu hmoty »errupeve« nemohu slyšet zvuky, vydávané hmotou »chróge«! Už už jsem se chtěl na kamioňáka patřičně rozzlobit, ale náhle jsem si uvědomil, že je v tom nevinně. Jak se mi měl vyhnout, když mě na silnici ani neviděl? Vždyť jsem i s kolem neviditelný lidským očím, musel bych se osvětlovat pomocí »gsógorhe«, aby si mě řidiči všimli!

Kamion brzy zmizel za nejbližší zatáčkou. Rozhodně nejel předpisovou padesátkou, ale i kdyby jel jako svatý, projel by skrz mne tak jako tak. Takhle to bylo kratší a nestačil jsem zpanikařit. Ve stavu »errupeve« jsem bezpečný před haváriemi, nikdo mě na silnici nesrazí i když projede skrz mne. Pro řidiče jsem méně než mlha, jen musím dát pozor, aby mě to nepřekvapilo a nevylekalo.

Umiňoval jsem si to správně, ale marně.

Další kamion vyjel ze zatáčky přímo proti mně. Taky jako šílenec, kdoví, jestli nejel smykem. Na rozdíl od předešlého jsem ho viděl – ale bylo to horší než kdybych ho neviděl. Málo platné, když vidíte, jak se na vás řítí hora plechů, uhnete jí s cesty zcela instinktivně, zejména když vidíte, že jede po vaší straně silnice a neuhne. Proč by se také vyhýbal, když je silnice úplně prázdná?

Uhnul jsem tedy já, ale zapomněl jsem, že sedím na kole, jehož stabilita se rovná stabilitě kozy na ledě. Navíc tu začínala zatáčka a jet rovně znamenalo vletět do pankejtu. A jak zatočit, když jedu jako na ledě? Přední kolo se svezlo z asfaltu na písčitou krajnici, pak jsem jel kus trávou, jenže to už jsem se bezhlavě řítil proti betonovému sloupku na okraji silničního mostku.

Pokusil jsem se strhnout řízení, abych se sloupku vyhnul, ale marně. Možná, kdybych to zkusil na druhou stranu, bylo by to úspěšnější, jenže ten sloupek byl spojený železnými trubkami s ostatními sloupky silničního mostku, zkrátka bych si nepomohl.

Vletěl jsem do betonového sloupku plnou rychlostí.

Jenže mě to nezastavilo. Proletěl jsem betonem, jako kdyby tam nebyl, jenže to nebyl všemu konec. Za mostkem totiž nebyl obyčejný pankejt, ale ještě strmější svah potoka. Když jsem projel betonovým sloupkem, nestačil jsem se ani vzpamatovat a najel jsem čelně přímo do protilehlého svahu.

Kolo se pode mnou propadlo, pak nejspíš přece jen narazilo na svah, až jsem přeletěl přes řidítka přímo proti kmenu mohutné lípy, stojící nad potokem. Nastavil jsem proti tomu kmenu aspoň loket, abych si chránil obličej, ale nic jsem neuchránil, vlétl jsem do toho mohutného kmene jako kámen.

Ani nevím, jestli jsem nevykřikl. Ostatně by to nikdo kolem neslyšel, hmoty »errupeve« a »chróge« se vzájemně neslyší. Jisté je jen to, že jsem se vzápětí vynořil z kmene lípy na opačné straně a rozplácl se jako žába. Drátěným plotem, který tam stál, jsem se také nenechal zastavit. Co to byl drátěný plot proti mohutnému kmenu staré rozložité lípy, skrz který jsem proletěl jako duch?

Když jsem se asi po deseti metrech úchvatného držkopádu konečně zastavil, nebyl jsem schopný slova ani výkřiku. Zděšeně jsem oddychoval jako maratonec za cílem závodu. To byl zážitek! Kdybych byl hmotný, dopadl bych strašně už na tom betonovém sloupku, natož vrazit hlavou do masivního kmenu, ke všemu bez cyklistické přilby. Ale mám dojem, že ani ta by mě nezachránila. O ten betonový sloupek bych se rozmlátil, že by mě vlastní máma nepoznala!

I když... kdybych byl hmotný, ten kamioňák by mě nejspíš viděl a nevytlačil by mě ze silnice. A i kdyby, nedostal bych smyk jako na ledě, když je sucho. Jistě bych tu nepříliš ostrou zatáčku vybral, to jen ve stavu »errupeve« jsem neměl žádnou jistotu při řízení! Buď jak buď, dopadlo by to určitě jinak a mnohem lépe. I když se mi vlastně vůbec nic nestalo. Nerozmlátil jsem se ani o beton, ani o kmen lípy a ani deset metrů držkou po zemi se mi na obličeji a rukou nepodepsalo škrábanci ani modřinami. Hmota »errupeve« se ke hmotě »chróge« má jako babiččina starodávná peřina plněná pravým prachovým peřím.

Napadlo mě, že mám další kliku, že jsem teď před chvílí, hned jak jsem vstal, byl na záchodě. Při takovém »zážitku« by se jeden mohl taky počůrat, ne-li ještě hůř...

Ale lekl jsem se pořádně. Fuj tajxl!

Před krámem jsem položil kolo na zem a až pak jsem prošel skrz hmotové zrcadlo »azlajoň«. Kolo mi samozřejmě zmizelo. Věděl jsem o něm, ale nic jsem neviděl. Nevadí, tak to má být.

Nákup mi vyšel dobře, našel jsem všechno, zaplatil jsem, naskládal do tašky a vyšel před obchod. Stranou na lavičce, kde obvykle sedávají zdejší důchodkyně, seděli tři místní kluci.

„Hele, Pražák!“ dali najevo, že si mě všimli.

„Rozbijeme mu čuchometr?“ zeptal se druhý.

A všichni tři vstali a otočili se ke mně.

Jeden proti třem, to bych neměl šanci. Že mě nechtějí jen tak nechat odejít, dali najevo víc než dostatečně. Utéci? S plnou taškou to také nevypadalo nadějně. Zahodit tašku a prchat? Toho bohdá nebude!

Měl jsem naštěstí jinou možnost, jak jim zmizet.

Obrátil jsem se, jako kdybych se chtěl vrátit do krámu, ale místo toho jsem vytvořil azlajoň a prošel jím. Tím jsem jim úplně zmizel, mohli si nanejvýš v té jedné vteřině všimnout, jak se těsně přede dveřmi krámu nakrátko objevilo a zase zmizelo zrcadlo.

Zastavil jsem se těsně před nimi. Zprvu koukali vyjeveně, pak se začali mezi sebou o něčem dohadovat. Nic z toho jsem ale neslyšel. Pak mě napadlo použít térduzot. Neviditelnou kameru i s mikrofonem umístit kousek od nich a obrazovku si dát těsně před oči. Zkusil jsem to, ale mělo to jednu vadu. Obraz se objevil, ale ten jsem nepotřeboval, vždyť jsem ty kluky viděl, potřeboval jsem jen zvuk, jenže bylo ticho. Nějak to nešlo.

Nebudu se zdržovat s hulváty, řekl jsem si. Nejsem tu abych se s nimi vybavoval, ale abych domů dovezl nákup. Jenže ti tři stáli přímo na mém kole. Nevadí, řekl jsem si. Shýbl jsem se a kolo jsem zpod nich vytáhl. Nikdo z těch tří si nevšiml kola ani mne, necítili, jak jsem kolo vytahoval skrz jejich nohy.

Bádejte nad tou záhadou, braši, pomyslel jsem si.

Tašku jsem uložil do košíku za sedadlem, naskočil jsem na kolo a rozjel jsem se domů – tedy k babičce a dědovi. Zpátky to mám mírně do kopce, budu muset šlapat fest a kdoví, jak mi bude kolo klouzat! Ale na ty halamy se ještě podívám térduzotem...

Jen co přijedu domů...

Nákup jsem přivezl v pohodě. Přece jen vsí neprojíždí tolik aut a zejména kamionů, abych se musel mít před nimi na pozoru. A i kdyby mě některé auto nabralo, nemůže mi uškodit, i kdyby profičelo skrz mne. Nanejvýš mě mohou vylekat. Pak sice mohu havarovat sám, ale to už je můj problém a má chyba. Nevýhodou je nezvyk jízdy jako na ledě uprostřed léta. S tím se ale musím nějak popasovat, nikdo to za mě nevyřeší.

Dopoledne jsem strávil u babičky na půdě. Nabídl jsem jim své služby, ale nebyl o ně zájem. Babička odmítla moji asistenci u vaření a děda odešel cosi kutit do dílny, kam mě sice ochotně pozval, ale předem mi sdělil, že moji pomoc nepotřebuje. Podívat se smím, ale nesahat! Takže jsem prohlásil, že půjdu raději ven, což mi oba schválili.

Místo ven jsem však zamířil k zaprášeným schodům nahoru na půdu. Podle prachu na schodech jsem usoudil, že po nich už dlouho nikdo nešel, takže mě tam nikdo nevyruší. Mohl jsem též zůstat v pokojíčku, ale tam by se mohla objevit babička, třeba jen aby se na mě podívala. Těžko bych jí vysvětloval, co to tropím za neplechu, kterou by těžko pochopila. Na půdě jsem očekával víc klidu a soukromí než kdekoliv jinde ve vesmíru.

Rozhodl jsem se podívat se po těch třech halamech, co mi ráno před krámem chtěli »rozbít čuchometr«. Nejvíc mě zarazilo, že k tomu neměli nejmenší důvod. Vypadalo to na jejich libovůli, či spíše zlovůli. Měli to snad za kratochvíli? Potěšpámbu, jestli tyto kratochvíle provozují častěji! Ledaže by je měli jen s Pražáky jako já. Těch tu naštěstí tolik nemají.

Zamrzelo mě, že jsem si »neudělal značku«, když jsem se pokoušel použít na ně »térduzot«. Naštěstí jsem měl jinou značku poblíž, pod jménem »Hospoda«. Tam jsem se teď objevil, provedl jsem kameru s mikrofonem skrz zeď před hospodu a to už jsem viděl krám, kde jsem předtím na halamy narazil.

Kam ale teď?

Přinutil jsem kameru vznést se vzhůru, vysoko nad vesnici. Bylo to jako kdybych řídil nějaký dron, až na to, že nikdo za ním nevzhlédl, nikdo o něm neměl ani tušení. A pro jistotu jsem si ve výšce »položil značku« nazvanou »Vesnice-shora«.

Z výšky jsem měl vesnici jako na dlani. A samozřejmě jsem po chvilce objevil ty tři. Procházeli se jen tak u kostela a z nudy před sebou čutali prázdnou otlučenou plechovku od »Kozla«, toho »světoznámého piva« – pokud člověk uvěří vlezlé reklamě. Mně žádná reklama nedojme, jen zdržují.

Kdo vymyslel reklamu, měl by dostat přes tlamu. Souhlas.

Snesl jsem se k nim střemhlav dolů jako orel na neopatrnou slepici. Ovšemže jen s »okem Kšathry«, sám jsem přece seděl na půdě u babičky. Naštěstí už jsem neměl problém s neslučitelností »chróge« k »errupeve«, takže jsem slyšel, jak se ti tři baví. A ani mě příliš nepřekvapilo, že se bavili o mně. Ale jejich domlouvání nemělo ani známku mírumilovnosti. Pořád je nepustila myšlenka, že by mi měli »rozbít čuchometr«, hádali se jenom o to, kde by si na mě měli počíhat, abych jim tak snadno neunikl. Pochopil jsem, že mě znají jen povrchně, ale přitom víc než by mi bylo milé. Byl jsem pro ně prostě »Pražák, kterému chtějí rozbít hubu«, nic víc. Jenže věděli, kde tady ve vsi bydlím a také, že děda s babičkou nemají dost síly, aby se mě zastali, kdyby došlo »k akci« a ti dva byli na dosah od toho. Věděli sice, že bábí s dědou mají od našich mobil, aby si mohli v nejhorším případě přivolat záchranku, takže by na ně mohli zavolat policii, ale docela vážně počítali s tím, že Česká Policie nebude příliš horlivá, aby poslala hlídku včas, dřív než mi »patřičně rozbijí čuchometr«. Co bude dál, o to se příliš nestarali. Pochopil jsem, že otec jednoho z nich je docela vlivný podnikatel a má možnost ledacos »vyžehlit«. Takže něco jako podnikatelský synáček Dan v naší škole, jen v horším provedení. Dan rozbíjel »vhodně investovanými« dary cizí kamarádství, tihle měli chuť rozbíjet »čuchometry«, aniž by je kdo provokoval. Měl jsem vlastně obrovské štěstí, že jsem je potkal až ve chvíli, kdy jsem měl Zoromorovy dary. Bez nich by se nejspíš jejich úmysly zdařily a já bych měl rozbitý nos – pokud by zůstalo jen u nosu a nedopadlo to hůř.

Budu si na ně muset i tak dávat pozor.

Prozatím jsem se ale rozhodl nechat je být a uskutečnit svůj nápad, který mi bleskl hlavou ve chvíli, kdy jsem si »pokládal značku« nazvanou »Vesnice-shora«.

Rozhodl jsem se položit si těch »značek« víc a to tak, abych je měl na více klíčových místech a nemusel ztrácet čas dlouhým vyhledáváním. Uskutečnil jsem to tak, že jsem s »okem Kšathry« vyletěl do výšky a pak zamířil směrem k Praze. Tu cestu jsem si pamatoval z pozice spolujezdce v autě, takže jsem se musel držet silnic včetně jejich zatáček, ale k Praze jsem brzy dorazil – přelet »oka Kšathry« byl rychlejší než soukromým tryskáčem. Položil jsem si pár »značek« i cestou a skončil jsem pro mě nejdůležitější »značkou« ve výšce nad naším domem v Praze. Teď se sem mohu vracet tak rychle, jak jen budu chtít.

Další nápad nebyl o nic horší. Vrátil jsem se zpět do vesnice a s »okem Kšathry« jsem zamířil k Zoromorově mohyle, abych si další značku položil uvnitř.

Mělo mě ale napadnout, že tohle nebude tak snadné.

I když jsem až dosud ovládal »oko Kšathry« snadno a hbitě, poblíž mohyly to najednou nešlo. Zjistil jsem, že půl kilometru od mohyly začne postup »oka« váznout, až to dál prostě nejde. Mělo mě to ale napadnout. Zoromor zřejmě své sídlo chrání a neměl bych se tomu divit.

Já jsem se ale potřeboval zeptat na pár detailů a chtěl jsem se Zoromorem mluvit. Jak to mám ale udělat? Vypravit se opět pět kilometrů lesem k Mohyle?

Napadlo mě zkusit to jinak.

Vytvořil jsem na kraji »zakázané zóny« ostré gsógorhe jako kulový blesk a nechal jsem je vybuchnout. Gsógorhe se rozprsklo jako zábavná pyrotechnika a v térduzotu jsem zaslechl hromový rachot. Nedělal jsem si iluze, že by ten rachot pronikl až do jeho Mohyly, ale přece jen jsem si řekl, že pokusy o proniknutí do jeho zóny by jeho pozornosti ujít neměly.

Uvažoval jsem však správně. Dříve než jsem uchystal další výbuch, objevila se vedle mě na seně zmenšená, ale zamračená postava Zoromora sedícího ve svém křesle.

„Chceš mi něco?“ zeptala se mě.

„Potřeboval bych se na něco zeptat,“ řekl jsem. „Mohl bych dnes za vámi přijít?“

„A nešlo by to vyřídit takhle na dálku?“ zeptal se mě.

„Možná šlo,“ připustil jsem.

„Tak povídej, co tě tíží!“ vybídl mě.

Přestal se přitom mračit, to bylo dobré. Snad mě přestal podezírat, že chci jeho soukromí narušit tajně a proti jeho vůli.

Vypověděl jsem mu své problémy s jízdou na kole. Když jsem mu líčil, jak jsem proletěl kmenem staré lípy, smál se tomu, ale nevypadalo to, jako kdyby se smál cizímu neštěstí. Spíš mu došlo, že jsem to přečkal bez škrábnutí a v tom případě již nešlo o mé neštěstí, jen o nešikovnost, která dobře dopadla.

Pak jsem mu pověděl, jak se na mě vesničtí kluci chystají. To už zase zvážněl.

„Neměl bys lidem ukazovat své možnosti,“ pokáral mě.

Zeptal jsem se ho, co jsem měl podle jeho mínění dělat, aby to nebylo »ukazování možností«, ale abych si nemusel dát »rozbít čuchometr«, jak se chystali.

„Nejjednodušší by bylo, kdybys jim zmizel,“ poradil mi.

„To jsem udělal,“ opáčil jsem. „Jenže si mohli povšimnout zrcadla »azlajoně«, i když tam bylo sotva vteřinu.“

„Asi by sis měl vytvořit »záchranný bod«,“ mínil Zoromor. „Nepředpokládal jsem, že bys ho zrovna ty potřeboval, ale teď už vidím, že jsem ti to měl ukázat.“

„Záchranný bod? Co to znamená?“

„Ukázal jsem ti, jak si označit body, kde chceš, aby se příště objevilo »oko Kšathry«. Tyto body nemusí sloužit jen k vytvoření térduzotu, i když je to jejich nejčastější použití. Tyto body se též mohou stát tvými »záchrannými body«.“

„Jak se to ale dělá?“ dychtil jsem.

„Příkazem »karafilk« a jménem značky,“ řekl Zoromor.

„No jo, ale já mám všechny »značky« vysoko nad zemí,“ namítl jsem. „I nejnižší je těsně pod stropem hospody.“

„Ulož si tedy »záchranný bod« tam, kde by ses mohl objevit prakticky kdykoliv,“ poradil mi. „A kromě toho nemusí vadit ani když bude značka vysoko nad zemí, protože se na místě objevíš přeměněný do formy hmoty »errupeve«. To je totiž nutné, aby se tvoje molekuly beze škod prolnuly s molekulami normální hmoty – k výbuchu by stačil i obyčejný vzduch. Takhle se v cíli objevíš neviditelný a nehmotný a když spadneš na zem z výšky, nic se ti nestane, jen se zaboříš do země. Ale už jsem ti říkal, jak se z toho dostaneš.“

„Príma!“ řekl jsem.

Ano, to by mé problémy řešilo. Ale současně jsem pochopil, že se přede mnou otevírají další, dosud netušené možnosti.

Mohu skočit, kamkoliv dohlédnu.

A nepotřebuji k tomu ani kolo.

Errata:

27.05.2021 16:59