Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Novou možnost jsem si vyzkoušel ještě toho dne, hned po obědě. Babička si vzpomněla, že potřebuje ještě něco v obchodě. Šlo o drobnůstku, tu poberu do kapsy. Podíval jsem se před krám a když jsem tam nikoho neviděl, skočil jsem tam.

A stál jsem před obchodem a opravdu jsem byl ve stavu hmoty »errupeve«, jak jsem hned vyzkoušel, když jsem si sáhl na lavičku a ruka mi projela fošnou opěradla. Stačilo ale vytvořit si »azlajoň« a změnit se ve hmotu »chróge«. Pak už jsem klidně šel do obchodu, našel babičkou požadované drogistické zboží, vložil do košíku, donesl k pokladně, zaplatil, dal do kapsy a vyšel ven z krámu. Nikde nikdo – tak tedy příkaz »karafilk půda«, tam se opět změnit a po schodech seběhnout do předsíně. Jak rychlé!

Napadlo mě, jak by asi tyhle možnosti využíval někdo jiný? Například takový zloděj. Bylo by snadné vejít do samoobsluhy, nabrat si co chci a místo placení u pokladny prostě zmizet. Mohl by se kdykoliv objevit, kde by se mu právě zachtělo, krást podle libosti a bez nebezpečí chycení. A ne jen troškařit v obchodech! Nemusel by přepadat banky, ve stavu hmoty »errupeve« by mohl klidně projít do podzemních trezorů, nabrat si čeho se mu zachce, od balíků peněz po uschované zlato, šklebil by se drze do kamer a jiných pastí a dříve než by bankovní ostraha zjistila, že je někdo v podzemních trezorech, už by tam nikdo nebyl.

Ale současně jsem si umínil, tohle ne! Tak hluboko nesmím klesnout ani kdybych umíral hlady. Nakoupit, zaplatit a až potom zmizet. V naší rodině nikdo nikdy nekradl. A kromě toho, nejspíš mě sleduje Zoromor a královsky se přitom baví. Proč ne? Mohu mu být vděčný, že mi propůjčil dary, jaké nedostal mnohý vladař. A nejspíš bych ho hodně zklamal, kdybych je zneužil.

Za babičkou jsem ale hned nešel. Potichu jsem se uklidil do svého pokojíku, kde jsem se rozhodl počkat. Kdybych se objevil dřív, babička by nemohla pochopit, že jsem byl opravdu v krámu. I kdybych tam jel na kole, nemohl bych být tak brzy zpátky.

Působit věrohodným dojmem bude asi těžší než jsem si do této chvíle myslel...

Tím pádem jsem mohl pustit zdejší grázlíky z hlavy. Co mi je do nich? Měli chuť zmlátit mě, ale zůstalo a navždy zůstane jen u nesplněné chuti. Budu je zkrátka ignorovat, jsou pro mě méně než vzduch. Kdyby se mi nebezpečně přiblížili, vždy jim uniknu skokem »karafilk půda« – a zírejte, pitomečci!

Ale při té příležitosti jsem, myslím, pochopil, proč jsem ve vsi nepotkal jiné kluky a holky. Tam, kde se volně procházejí jen grázlíci, jejichž tatínek »vyžehlí« každý průšvih, tam se všichni ostatní bojí vyjít z domu. Nanejvýš si odpoledne vyrazí spolu se svými rodiči na koupaliště, kde jsou trvale pod dohledem a nikdo se je neodváží obtěžovat. Ale přes den – ani noha.

Jak to tu ale vypadá ve školním roce, když musí jet všichni společným autobusem a nemohou se vyhnout šikaně?

Ale to by se dalo vysvětlit i jinak. Grázlíky nevozí do školy autobus, ale otec vlastním autem. Mají to tak pohodlnější. Stejně mě ale zajímalo, jak je to doopravdy.

Myslel jsem si, že se díky skokům »karafilk« podívám opět do Prahy, ale tak se mi zdá, že tady to může být napínavější.

Natáhl jsem se na posteli, což šlo jedině tak, že jsem hodil nohy přes pelest, seřídil si vznášející se obrazovku přímo před očima a přenesl se do výšky nad vesnici.

Opravdu jsou všichni doma a nevyjdou ven?

Jenže ono to tak doopravdy vypadalo. Brzy jsem objevil své tři grázlíky, ale jinak nikoho. Koupaliště bylo krátce po poledni ještě prázdné, přece není možné, aby ve vsi žili jen tihle tři! To by bylo opravdu na pováženou!

Až jsem na okraji vsi objevil první vlaštovky. Byly to dvě holky, slunily se na dvorku na dece. Všiml jsem si ale, že dvorek je ze všech stran chráněný. Buď vysokým plotem, nebo okolními budovami. Přesunul jsem »oko Kšathry« skoro až k nim, uložil si značku – a skočil na ni.

Vytáhl jsem opatrně obě nohy z betonových desek, jimiž byl dvorek pokrytý, u stěny si otevřel zrcadlo »azlajoň« a změnil jsem se do hmoty »chróge«, jako kdybych vyšel ze stěny statku.

„Hej ty!“ zavolala na mě jedna z těch dvou, ta zrzavá.

„Prosím, madame?“ jemně jsem se oběma uklonil hlavou.

„Co tu chceš?“ vyjela na mě zrzka.

„Já?“ udělal jsem uraženého. „Nic nechci. I když – nejvýš bych se vás chtěl na něco zeptat.“

„Nás?“ odfrkla si pohrdavě zrzka. „To jsi vedle! Neřekneme nic víc než »Vypadni z našeho dvora!«“

„To samozřejmě udělám,“ slíbil jsem jim. „Ale přece jen byste mohly cizinci neznalému nějaké informace poskytnout. Ve vsi jsem narazil jen na tři mladíky, kteří se kasali, že mi rozmlátí ciferník. Pěkně se tu chováte k návštěvám! Kde zůstala pověstná slovanská pohostinnost?“

„A rozmlátili ti ciferník?“ otázala se ta druhá, černovláska.

„Vidíte snad, že ne,“ pokýval jsem hlavou.

„Zřejmě umíš velice dobře utíkat,“ podotkla zrzka.

„To taky,“ přikývl jsem. „Co krok, to sedm mil. Jednodušší je ale projít zdí a nechat je čumět na zeď. Má to jen jednu, zato velkou nevýhodu. Nic jsem se od nich nedozvěděl. Zmohli se jen na tvrzení, že mi rozmlátí ciferník.“

„Jestli jsi potkal Samovu partu, tak určitě neříkali »ciferník«, ale »čuchometr«,“ opravila mě zrzka.

„Vidíš, to je to pravé slovo!“ sehrál jsem upřímné zajásání, že se přece jen chytla. „A já jsem si říkal, že to znělo jinak! Snad jsem trefil aspoň význam, ne?“

„Význam ano,“ souhlasila zrzka. „Ale tady na našem dvoře nemáš co dělat. Jak ses sem vlastně dostal?“

„Spadl jsem z nebes,“ řekl jsem pateticky.

„Tak se tam koukej vyšplhat zpátky!“ poroučela mi zrzka.

„Nebojte se, odejdu stejně nečekaně a nepochopitelně, jako jsem přišel. Ale něco byste mi snad mohly povědět. Od těch tří, co jsem potkal před kostelem, jsem se nic nedozvěděl, až na to, že mi rozbijí čuchometr. To se jim nepovedlo, ale jestli se ani od vás nic víc nedozvím, fakt si budu myslet, že jste tady ve vsi všichni nezdvořáci. Pardon – nezdvořačky.“

„Tak se ptej, co chceš vědět?“ slitovala se černovláska.

„Zajímalo by mě, proč jsem v celé vsi potkal jen ty tři, co by každému nejraději rozmlátili to... no... čuchometr...“

„Protože se ti tři strašně rádi perou,“ usmála se černovláska. „Hlavně starostův synek Sam. Kdo nechce dostat na čuchometr, raději se jim vyhne. Jenže oni bitky vyhledávají, takže je pro nás všechny bezpečnější nechodit jim na oči. A kromě toho, většina kluků i holek touhle dobou prohání tablety a noťasy. Rozhodně je to zábavnější než nechat si mlátit čuchometr od tří polodebilů.“

„Díky tobě nastokrát, krásná děvo!“ řekl jsem.

„A teď už odprejskni, nebo zavolám tátu a ten tě vyprovodí bičem,“ dodala zrzka. „Tady nemáš co dělat!“

„Přání dámy se sluší vyhovět,“ uklonil jsem se. „A teď se, prosím, dobře dívejte! Nezavírejte oči! Odcházím.“

Bylo to přesně naopak, než jak to říkal Oldřich Nový v tom filmu: »Zavřete oči, odcházím...« jenže já jsem zmizel opravdu nečekaně a příliš naráz.

Přistál jsem u babičky na půdě, hned jsem proběhl zrcadlem a honem jsem aktivoval térduzot, abych se kochal výrazem tváří těch dvou holek. Musely z toho být v šoku!

No, byl to pohled...

Další »záchytný bod« jsem si vytvořil za naším panelákem v Praze. Mezi paneláky tam byl plácek, část z něj zabíralo dětské hřiště, dnes poměrně zdemolované, zbytek zarostl trním. Místní tam venčili psy, ale většinu času tam nepáchla ani noha. Umístil jsem si »značku« skoro až u paneláku v místě, kde se paneláky proti sobě asi o metr posunuly. V takto vzniklém zákoutí ležely často injekční stříkačky po feťácích, takže tam naopak nebyly psí hromádky. Mé mínění je takové, že je lépe šlápnout na stříkačku než na to druhé. I když ji přelomíte, nezůstane vám na botě.

Teď jsem ale nespěchal s přeměnou do chróge. Když jsem se objevil za paneláky, normálně jsem přešel na ulici a pokračoval po sídlišti, aniž by mě lidé viděli. Zoromor mě předtím naučil, jak si nastavit térduzot, abych ve stavu hmoty errupeve slyšel i zvuky vznikající v chróge. Mohl jsem tak poslouchat, co si lidé říkají a naopak oslovovat lidi, což by vyvolalo pozdvižení, ledaže bych se nechal nasvítit pomocí gsógorhe, abych vypadal jako ostatní lidé. Jenže kdo spěchá, obvykle se nebaví. Na to bych se musel dostat do míst, kde lidé postávají, třeba na zastávky nebo do podchodů.

Zkusil jsem i to, ale brzy jsem toho nechal. Vždycky jsem si myslel, že lidé nejvíc žvaní na internetu, ale rozhovory part kluků poflakujících se městem jsou, věřte nebo ne, ještě o dva stupně pitomější. Vždycky mě přestaly bavit po pár minutách. Naštěstí jsem odolal pokušení vstoupit jim do řeči, aby znejistěli, odkud a kdo to na ně mluví. Nebudu provokovat.

Rozhodl jsem se přesunout jinam. Sídliště je fádní, v Praze jsou přece zajímavější místa. Aktivoval jsem si térduzot, zaměřil do vnitřní Prahy a pak jsem tam skočil.

Ocitl jsem se na dvorku mezi starými baráky. Byl tu strašný nepořádek, odpadky jako v Chánově, řekl jsem si, že tu asi bydlí samá čuňata. Ale vstoupil jsem – nejspíš zamčenými dveřmi, ani jsem to nezjišťoval, prostě jsem jimi prošel – do průchodu, pak jsem našel schodiště dolů do sklepa a sestoupil po něm. Svítil jsem si pomocí gsógorhe, byla tu tma jako ve sklepě, ale pak jsem to vzal vodorovně skrz stěnu – odhadem jsem mířil podél bloku domů, takže jsem mohl očekávat, že se tímto směrem po chvilce vynořím v jiném sklepě. Zajímavé bylo, když jsem se protlačoval skrz skálu, vytvářelo kolem mě světlo gsógorhe jakousi aureolu, z níž zblízka vystupovaly všechny nehomogenity – kameny nebo naopak dutiny. V některých snad byla voda, možná byly prázdné.

Po chvilce jsem se vynořil ze skály v dalším sklepě, jenže sklep jako sklep, všude byl úchvatný nepořádek. Brzy jsem tu ale našel schody, které vedly ještě dál do hloubky. Sklepy zde byly dvoupatrové a ty dolní byly určitě zajímavější než horní.

Sešel jsem tedy po schodech až dolů a opět jsem pokračoval do skály. Byl jsem ale hluboko, pohyboval jsem se pod úrovní podlah okolních sklepů. Ale ani tady to nebylo bez zajímavostí. Občas jsem se vynořil uvnitř velkých rour, nejspíš odpadů, když jsem si je nasvítil, tekla tu jakási břečka. Uvědomoval jsem si, co to asi bude, jenže dokud jsem byl ve hmotě errupeve, necítil jsem ani smrad, který to jistě vydávalo, ani mě to nemohlo umazat.

Bylo to ovšem ještě méně zajímavé, takže jsem změnil směr zase nahoru. Zoromor mě naučil, jak klást nohy, abych každým krokem šlápl výš a výš, až se nakonec vynořím ze země.

Vynořil jsem se ve sklepě nějakého starého domu a světélko kolem mě ozářilo – řadu starých zteřelých rakví, v nichž ležely – lidské kosti.

Fuj, to bylo leknutí!

Tenhle nález byl ovšem tak závažný, že jsem se rozhodl zjistit si o tom něco víc. Kdo tady bydlí? Rakve i kosti vypadaly hodně starodávné, nezdálo se mi, že bych narazil na něco novější. Jestli jsem narazil na stopy velkého zločinu, byl již starého data a tudíž promlčený. Ale i tak se mi zdálo, že bych měl tento nález nějak zveřejnit. Jenže nejprve bych musel zjistit, oč tady vlastně šlo. Hledal jsem proto schodiště, které by vedlo nahoru, jenže ať jsem tady bloumal jak jsem chtěl, žádné schody nahoru nevedly. Tím hůř, to by přece znamenalo, že si někdo sklep pro uschování rakví s oběťmi předem připravil!

Když jsem nenašel schody, musel jsem vystoupat vzhůru skálou. Dával jsem si ale pozor na směr, abych mohl určit, co to bylo za dům. Stoupal jsem pomalu, ale pak jsem se přece jen vynořil ze země. Sotva jsem měl nad terénem hlavu, otočil jsem se, abych viděl, co je to za dům, kde v podzemí leží ty rakve.

V té chvíli jsem měl co dělat, abych se ulehčeně nerozesmál nad svou příliš bujnou obrazotvorností. Ano, podzemní místnost byla skutečně upravená k uložení rakví, ale nejednalo se o dávný zločin. Budova za mnou byl starý kostel, takže jsem se objevil v kryptě, kam se kdysi pohřbívalo. Mělo mě to hned napadnout, když jsem viděl ty rakve. Kdyby někdo schovával ve sklepě své oběti, nedával by je přece do rakví, ale snažil by se je spíš zakrýt hlínou, nebo tak nějak. Ano, kostel a krypta je docela přirozené vysvětlení. Mohl jsem si oddychnout.

Ale ten zážitek taky stál za to!

Errata:

27.05.2021 16:59