Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Opustil jsem Staré Město a vydal se do centra Prahy. Dříve mě velice zajímalo, co se nachází uvnitř soch. Původně jsem si myslel, že jsou uvnitř plné, ale někdo dospělý, už ani nepamatuji, kdo to byl, možná máma, možná táta, mi sdělili, že kovové sochy jsou skoro vždy duté. Kovová socha není jako kamenná, která se obvykle vytesává z velkého bloku, kovové sochy se nejčastěji odlévají do forem a v tom případě je dobré šetřit kovem a vnitřek nechat dutý. Větší sochy se pak skládají z více dílů, spojovaných někdy šrouby, jindy nýty anebo svařené. Občas se do soch ukládá schránka jako do starých věží, aby případní údržbáři, což bývají skoro vždy odborníci – památkáři, získali obraz, co společnost té doby zajímalo. Někdy jsou tam vzorky mincí, jindy noviny, podle toho, kdo schránku připravuje.

Nejzajímavější byly pochopitelně velké sochy. Král Václav na koni na Václaváku, Žižka na Žižkově, Jan Hus na Staromáku. Konečně si mohu splnit dávný dětský sen!

Začal jsem tedy na Staromáku, protože Husova socha je jednak poměrně rozsáhlá a za druhé, jezdecké sochy mají dutinu výš nad zemí a tušil jsem, že budu mít problém dostat se do výšky jejich břicha.

Náměstí bylo poloprázdné, ale nikdo mě neviděl, takže mě nikdo neokřikoval, když jsem bez problémů došel přes trávník až k pomníku a z boku vstoupil do jeho kamenného soklu. Teprve tam jsem zkusil stoupat výš a brzy mi gsógorhe osvítilo vnitřek kovového sousoší. Byl jsem uvnitř a mohl jsem si prohlédnout pěkně zblízka jeho vnitřní konstrukci. I když po pravdě, nebyla nijak spletitá. Pár výztuh, toť vše. Ale co jsem také čekal? Brzy jsem našel i schránku, ale došlo mi, že se dovnitř nevejdu, mohl bych do ní strčit jen hlavu. Co tam uvidím? Schránka jistě není prázdná, naopak bude plná všeho možného od novin po mince.

Ale byl jsem tu a jeden z mých dětských snů se tím naplnil.

Spokojeně jsem zhasl světélko a vyhrabal se z pomníku. Prostě jsem prošel kovovou skořepinou a vzápětí jsem spadl pod kamenný sokl, ovšem jako nehmotný jsem si nemohl natlouci ani koleno, takže o nic nešlo. Zvedl jsem se a zamířil Celetnou ulicí. Další zastávka bude až pod koněm.

Napadlo mě zkrátit si cestu tím, že bych k Václavovi poslal nejprve obraz térduzotu, který řídím rychleji než dron, položit si tam značku a skočit na ni, ale pak jsem nad tím mávl rukou. Tak se zkrátka projdu!

Ale hned jsem si pořídil alespoň akustický térduzot, abych mohl poslouchat lidi kolem. Celetná ulice byla poloprázdná, ale čím budu blíž k Václaváku, tím tam snad bude lidí víc.

Jenže jsem si to opět představoval jako Hurvínek válku. Ani v ulicích se lidé nahlas nebavili. Někteří spěchali, jiní se loudali, ale všichni jaksi potichu a to mě nebavilo.

Na Příkopech a na dolním konci Václaváku bylo konečně lidí víc. Mělo to však nevýhodu. Neviděli mě a nevyhýbali se mi. Nespěchal jsem, takže skrz mne někteří prošli. Zepředu mi to už ani nevadilo, ale zezadu jsem se pokaždé vylekal. Zamyslel jsem se. Což takhle nechat se osvítit světélkem gsógorhe? Když mě lidé uvidí, snad se mi vyhnou. Šlo ale o intenzitu. Když se dám osvětlovat příliš slabě, viděli by mě průhledného a to by budilo nežádoucí pozornost, stejně jako když se dám osvětlovat příliš silně. Jenže jak to odhadnout?

Nakonec jsem na to přišel. Ve výloze jednoho obchodu bylo zrcadlo, které mě pochopitelně neodráželo. Tam jsem ale mohl vlastníma očima posoudit, jak to působí. Vstoupil jsem do výlohy, postavil se k zrcadlu a zapnul si gsógorhe. Zpočátku jsem se viděl jako napůl průhlednou postavu, ale když jsem přidal na intenzitě, začal jsem být jasnější. Odhadl jsem to, abych se viděl normálně a tak jsem opět vyšel skrz sklo výlohy zpátky na ulici.

Účinek byl stoprocentní. Lidé mě konečně viděli a vyhýbali se mi. Až na pár nepozorných, kteří do mě občas vrazili ramenem a prošli skrz moje rameno... ale toho už jsem si ani nevšímal.

Přitom jsem měl pořád zapnutý akustický térduzot, abych mohl poslouchat lidi kolem. Pozoruhodné bylo, že mého objevení ve výkladní skříni si nikdo nevšiml, i když jsem tam byl zpočátku průhledný. Zřejmě se tam právě nikdo nedíval. Ani okamžik, kdy jsem vycházel z výlohy na ulici, nikdo nezaznamenal jako něco nepatřičného, i když jsem prošel skrz tlusté sklo jako kdyby tam žádné nebylo. Ale budiž, Pražané jsou někdy strašně nevšímaví, to musím jako Pražan uznat.

Pak už jsem kráčel v pohodě. Došel jsem na roh Václaváku a zabočil jsem směrem k Muzeu. Kráčel jsem pomalu, nespěchal jsem. Najednou ke mně přistoupil chlápek, ani nevypadal jako Čech, spíš Ital, Arab, zkrátka někdo z jihu, a spustil na mě:

„Nechceš špek? Mám i helio!“

Akustický térduzot jsem měl nastavený obousměrně, takže jsem mu mohl odpovědět.

„Nemám zájem!“ řekl jsem suše.

„Mám i docela levný pervitin!“ nedal se odbýt jako správný orientální obchodník.

„Nemám zájem!“ opakoval jsem. „Čoveče, podle čeho si myslíte, že bych zájem měl?“

„Když tu jdete, jako byste to chtěl...“ řekl Arab.

Neodpověděl jsem. Místo toho jsem znenadání přidal sílu osvětlení gsógorhe, až jsem osvítil i nejbližší budovu.

„Nemám zájem a odstup ode mne, ty sluho Satanův!“ řekl jsem trochu zvýšeným hlasem.

Věřil jsem, že to bude mít účinek, ale netušil jsem, jaký. Arab se – celkem pochopitelně – zděsil. Padl čelem k zemi a jen se třásl. Pak začal, aniž by zvedl hlavu, cosi brebentit arabsky, ale tomu jsem nerozuměl. Mezitím jsem snížil intenzitu gsógorhe, abych nepřitahoval na sebe větší pozornost než jsem chtěl, jenže to už bylo pozdě. Několik dalších na dohled ode mne začalo padat hlavou až k zemi, vypadalo to, jako kdyby se modlili. Bylo jich tu docela dost. Češi, kteří si mě rovněž všimli, když jsem zářil jako kometa, na mě koukali také vyděšeně, ale ti překvapením strnuli a nepadali k zemi. Všiml jsem si, že se trochu dál ode mne dva starší pánové pokřižovali, ale nic víc.

Zoromor měl pravdu. Na věřící to působilo až přehnaně, na ateisty skoro vůbec ne. Zarazilo to všechny, ale někteří byli úplně v šoku, zatímco jiní byli spíš zvědaví, co je to za pouťový trik.

„Nemám rád sluhy Satanovy!“ řekl jsem ještě jednou. Pak jsem postupně zeslabil intenzitu světla gsógorhe, až jsem před zraky všech přihlížejících zprůhledněl a zmizel.

Tak se na tyhle dealery musí!

Nahoru k soše krále Václava jsem došel raději neviditelný. Nahoru na pomník jsem šplhal neobvyklým způsobem – nejprve jsem zboku vstoupil do podstavce a až v něm jsem začal stoupat, jako když vystupuji z podzemí. Tím jsem se dostal až na vrchol soklu, pak stačilo narovnat se a mohl jsem se hlavou vnořit do břicha koně. Světélko gsógorhe mi vnitřek osvítilo, ale vnitřní prostor byl opravdu stísněný a dalo by se říci, že jsem byl trochu zklamaný. Ale co! Byl jsem tady a to bylo hlavní, nejsou všechny dětské sny takové, aby jejich splnění člověka povzneslo.

Rozhodl jsem se pak vynechat pomník Jana Žižky. Nebude to tam lepší. Husův pomník na Staromáku byl rozsáhlejší, bylo to ostatně sousoší, tam jsem si to vychutnal.

Co ještě bych mohl navštívit? Pomník Palackého? To je sice také sousoší, ale jednotlivé sochy jsou tam víceméně oddělené, nemají společnou vnitřní prostoru. V Čechách vlastně nemáme opravdu veliké kovové sochy, kam by mělo smysl jít se podívat.

Nevadí, jak říká maminka, dušička už má pokoj.

Mohl bych se ještě podívat do podzemí bývalého Stalinova pomníku na Letné, nebo do podzemí pod Žižkou, ale to všechno už nejsou tak nepřístupné prostory, tam už lidé normálně chodí. To by mě už tak neuspokojovalo.

Udělám to tedy jinak. Vrátím se k dědovi a k babičce.

»Karafilk půda!«

Přiznám se, na setkání s prodavačem drog jsem připravený nebyl. Samozřejmě nepřipadalo v úvahu, že bych s ním udělal ten kšeft, co mi nabízel. Ale nevěděl jsem, jak se zachovat. Udělal jsem, co mě právě napadlo, ale cítil jsem, že to nebylo nejlepší.

Rozhodl jsem se proto dát si poradit od zkušenějšího. Děda s babičkou to nebudou, kdoví, jestli se s drogovým dealerem tady na vesnici setkali. Myslím, že se o tom dá pochybovat. Rodiče do toho radši montovat nebudu... takže mi zbýval – Zoromor. Ten se ve svém životě s drogami a jejich prodavači jistě setkal víckrát. Jak by to řešil on?

Po našem posledním setkání, které bylo beztak jen virtuální, jsem měl možnost zavolat ho. Sice mě nabádal, abych ho nevolal s kdejakou pitomostí, ale tohle jsem za pitomost nepovažoval.

Vzpomněl jsem si na jeho hlas a zkusil jsem přes térduzot vytvořit spojení. Jestli mě sledoval, mohl se docela bavit, takže jsem očekával, že se nebude zdráhat poradit mi.

Zoromor se objevil téměř okamžitě a ani nebyl překvapený, když jsem mu přednesl svůj problém. Řekl jsem mu, že drogové dealery považuji za zlo a odmítám s nimi navazovat kšefty, ale – jak bych se měl k nim chovat, když mě začnou otravovat? Slyšel jsem, jak jsou vlezlí a moje zkušenost nebyla jiná.

„Starověký vladař Chamurapi nechával narážet na kůl, koho přichytili s jedovatými houbami,“ řekl. „Chamurapi nerozlišoval, jestli jsou houby určené pro traviče nebo zda přinášejí divukrásné sny, podle něho bylo oboje travičství, zasluhující smrt. Jiní vládci, zejména Římané, nechávali jedovaté houby bez povšimnutí. Bylo jim to jedno – dokud je někdo nezamíchal do jídla jim samotným. Staří Římané se ovšem trávili až příliš často. Měli sice otroky »ochutnávače«, ale i tak jich spousta zemřela otrávením. Dokonce se to nevyhnulo ani císařům – starý dobrák Claudius by to mohl i sepsat, kdyby ty otrávené houby přežil... Já jsem byl rád, že na lidských jídlech nejsem závislý, ale když se mě některý vladař zeptal na mé mínění, souhlasil jsem i s narážením na kůl.“

„Já nikoho na kůl narážet nemohu,“ namítl jsem. „Jednak nevím, jak se to dělá, za druhé se mi zdá trest smrti příliš přísný. Při tom svém prvním setkání jsem se spokojil s tím, že jsem na ně udělal dojem světlem gsógorhe. Doufám, že je to polepšilo.“

„Myslíš?“ usmál se Zoromor trochu smutně. „Vyprav se na to místo znovu a najdeš je tam zase. Po tvé ukázce se všichni po chvilce zvedli a šli se do mešity poradit s imámem. A imám jim řekl, že šlo zajisté o intriky ďáblů. Mohamed sice nemá rád drogy, ale jen když je užívá muslim. Není mu vůbec proti mysli prodávat je káfirům a pořádně je při tom oškubat. A takové kšefty s oblibou kazí pravověrným ďábel.“

„Aha!“ pochopil jsem. „Takže už to zase prodávají. Smůla je, že asi nemá smysl moji exhibici opakovat. Podruhé už si z ní nebudou nic dělat a nebude tak účinná.“

„To tedy nebude, protože ji imám prohlásil za ďáblovu lest, která má kazit výnosné kšefty pravověrným,“ informoval mě, čímž mi současně naznačil, že mě tajně sleduje a jak asi správně tuším, jistě se tím dobře baví. „I když by to byl podle mě dobrý skutek a těmi se ďábel nechlubí. Příště už se tě bát nebudou, spíš by mohli na tebe házet kamení. Ve stavu hmoty »errupeve« se jich bát nemusíš, ale jako chróge se těm místům raději vyhýbej.“

„Ale štve mě to!“ prohlásil jsem. „Cožpak se budou v Praze tihle darebáci beztrestně roztahovat? Proč bych se měl Václaváku vyhýbat já a ne oni?“

„Přenech je dospělým,“ poradil mi. „Jestli to správně chápu, měla by tohle stíhat oficiální Policie, ne?“

„Měla by, ale nestíhá,“ řekl jsem. „Tvůrcům našich zákonů se podařil zmetek – usoudili, že není trestné mít u sebe drogy jen pro vlastní potřebu. Každý drogový dealer se teď Policii vysměje, drogy, co má u sebe, jsou podle něho jen pro jeho vlastní potřebu a tím pádem na ně nikdo nemůže.“

„To ovšem nebyl moudrý zákon,“ mínil Zoromor.

„Takových zákonů máme víc,“ řekl jsem otráveně. „Policie je na ty darebáky krátká. Jak bys to řešil v takovém případě ty?“

„Já se mezi lidi nemíchám,“ přiznal.

„Ale kdybys byl v takové zemi vladařem?“ dorážel jsem na něho dál. „To bys asi nemohl nechat jen tak...!“

„Být vladařem, jednal bych jako Chamurapi,“ řekl pomalu po krátkém zaváhání. „Dal bych je narazit na kůl. Taková poprava odradí následovníky na dlouho. Dnes se ale nepopravuje, že?“

„Nepopravuje,“ přisvědčil jsem. „Někdy si říkám, že je to chyba. Dnes popravují jen muslimové, ti se toho nevzdali.“

„To ale není správné, když je to tak jednostranné,“ mínil dál Zoromor. „Kdybych nebyl zrovna vladařem, dal bych takovým za vyučenou. Nemusíš hned popravovat, ale můžeš darebáky řádně zkřísnout, aby pochopili, že překročili míru.“

„Jak?“ nedůvěřoval jsem. „Z »errupeve« jim nedám ani do zubů a kdybych se v té chvíli změnil, nabančili by oni mně. Silní chlapi by se mnou neměli moc práce.“

„No... nechci tě moc navádět... ale někdy patří na hrubý pytel hrubá záplata, jak se ve zdejším kraji říká,“ uvažoval nahlas Zoromor. „Čistě mechanicky z »errupeve« nedáš ani ránu, to je pravda, ale máš v té chvíli po ruce gsógorhe. Není to jen světélko. Když rozsvítíš »gsógorhe« uvnitř člověka, chová se jako zbraň. I slabá intenzita může vyšinout z rytmu srdce a přivodit tak stav vzdáleně podobný infarktu. A pozor, silnější světlo vyvolá pravý infarkt a to je opravdu nebezpečné. Snad kdybys musel na místě zastavit šíleného střelce... ti ale naštěstí v Čechách nejsou. I slabé světlo v hlavě způsobí mrtvici a na kritickém místě to člověka na čas – a při větší síle i trvale – sterilizuje. Ale v těch případech už musíš hodně rozmýšlet, než něco takového použiješ. Uvažuj, abys nezpůsobil větší zlo než kterému bys zabránil. Abys pak nebyl tím šílencem ty sám. Pak bych opravdu litoval, že jsem ti to umožnil. Když to ale použiješ v odůvodněných případech, nebudu tě za to kárat. Ale jak se v Čechách říká, dvakrát měř, jednou řež!“

Dořekl a jeho obraz zmizel. Konzultace byla u konce. Věděl jsem ale, co jsem potřeboval vědět. Nejsem jen bezbranný duch.

A půjdu se vrátit na Václavák!

Skoky »karafilk« jsou naprosto perfektní.

Skočím na značku »Václavák« a stojím na podstavci pod králem Václavem, hlavu i s rukama v koňském břiše, jenže mi to ve stavu »errupeve« nevadí. Stačí uhnout kus na stranu a vynořím se ze sochy, v klidu se rozhlédnu a pak seskočím na tu stranu, kde je nejméně lidí. Vlastně by nevadilo, i kdyby byla kolem pomníku demonstrace hlava na hlavě, vejdu se tam vždycky. Volno kolem potřebuji jen u hmotového zrcadla »azlajoň«.

Opatrně jsem vytáhl nohy z kamene, kam jsem po seskoku s pomníku zapadl. Mohl bych přejít někam stranou od lidí a tam projít zrcadlem »azlajoň«, abych se vrátil do normální hmoty, ale chystám se navštívit drogové dealery na dolním konci náměstí, to radši zůstanu neviditelný a nehmotný. Je to jistější.

V podchodu ve středu náměstí jsem zapnul světlo gsógorhe, aby mě zviditelnilo a lidi nechodili skrz mě. V podchodu ještě nic zajímavého nebylo, nechal jsem se tedy vyvézt nahoru a šel jsem pomalu směrem k Můstku. Kdepak jsou ti prodavači drog?

Nemusel jsem dlouho hledat, bylo jich tu víc. Můstek byl ještě daleko, když se ke mně přitočil chlápek černý jako bota.

„Nekoupíš »koks«?“ zeptal se polohlasem.

„Nemám chuť na drogy, ale mám chuť ztrestat ty, kdo tohle svinstvo nabízejí,“ řekl jsem nahlas prostřednictvím térduzotu.

„Tak jdi do pekla, bastarde!“ řekl černoch a doprovodil svá slova strašlivým kopancem. Až mi jeho bota proletěla hlavou.

Opravdu nešel pro odpověď daleko, ale tohle už bylo moc. Kdybych nebyl ve stavu errupeve, koukalo by z toho bezvědomí, zlomeniny kostí lebky a kdoví co ještě. Dalo se to tedy považovat za hodně nebezpečný a možná i vražedný útok. To by mu nemělo jen tak projít.

Naštěstí nepočítal s tím, že nenarazí na odpor. Jen jsem se útrpně zasmál, když černoch ztratil rovnováhu a natáhl se jako žába na chodníku. Já jsem od něho něco nepřátelského očekával, takže mi ta rána nejenže neuškodila, ale ani mě nepřekvapila.

„Nějak se motáš, nemáš tolik pít!“ popíchl jsem ho slovně.

„Ty zmetku!“ vykřikl vztekle. Vyskočil na nohy, ale najednou, nevím jak, stál ve střehu, v ruce vystřelovací nůž. Sejmul by mě už tím kopem, ale tohle byla větší hrozba. To by si na veřejném místě dovolovat neměl.

„Chceš přitvrdit?“ zvážněl jsem i já.

Znenadání pustil nůž a obě ruce si silou přitiskl na rozkrok. Mezi prsty mu zasvitlo světlo, které jsem ale viděl jen já. Neměl jsem zatím zkušenost, co je ještě snesitelné a co už ne, ale asi to nebylo příjemné, neboť se zhroutil na dlažbu a svíjel se bolestí za doprovodu vlčího skučení. Uznal jsem, že grilování už bylo dost a zhasl jsem gsógorhe.

„Najdi si poctivější zaměstnání!“ zpražil jsem ho. „Příště to bude horší, jestli tě tu ještě jednou uvidím.“

Rozhlédl jsem se. Kolem nás lidé utvořili volný kruh, nikdo se neodvážili přiblížit. A všichni ustoupili ještě o krok, když jsem zvolna ztlumil i druhé světélko gsógorhe a v očích přihlížejících jsem tak pomalu zprůhledněl a zmizel.

Odešel jsem skrz některé čumily, ani si toho nevšimli. O pár metrů dál jsem se opět zviditelnil. Dav čumilů pořád narůstal, ale já jsem odcházel, jako kdyby mě to nebavilo.

Pražané budou mít o čem diskutovat...

Asi o dvacet metrů dál mi jakýsi Arab nabízel heroin. Řekl jsem mu, aby to svinstvo vyhodil a na chvilku jsem zprůhledněl, abych mu dal najevo, že nemluví s nějakým cápkem, i když si to jistě myslel.

„Šejtanova obludo!“ rozčílil se Arab. „Zmiz odsud!“

„Já jsem tu doma,“ odpálil jsem ho. „Ty zmiz, nejlépe i s tím hnusem, co tu prodáváš! Nebo špatně dopadneš!“

Rozhodl jsem se dát každému »poslední šanci« a zasahovat až když to bude bez účinku, ale jak se zdá, Araby už jejich imám zpracoval, takže se mě nebáli.

„Zmiz do pekla, Šejtanova obludo!“ zaháněl by mě Arab. Na podporu svého příkazu začal přede mnou šermovat jakousi knihou. Podle arabských klikyháků bych si tipl na Korán, ale to zase neúčinkovalo na mě.

„Prodavač drog a Korán!“ ušklíbl jsem se. „Snad nedoufáš, že ti to pomůže? Mýlíš se! Na žádnou knihu se tu neodvolávej a koukej zmizet, dokud můžeš!“

„Ta svatá kniha tě přece musí zahnat!“ tvrdil suverénně. To neměl ze své hlavy, to mu jistě poradil jeho imám.

Usmál jsem se. A pak se přede mnou objevil malý zářící pingpongový míček a v okamžiku, kdy Arab ztuhl překvapením, svítící míček poposkočil a vzápětí proletěl skrz naskrz knihou. Jen velká černá očazená díra po něm zůstala.

„Svatá kniha je v rukou prodavače drog jen smetí!“ ujistil jsem Araba. „Za tu knihu už se neschováš! Ještě ti nabízím tvůj smradlavý život, ale při vousu Mohamedově – zmiz odsud, než bude opravdu zle!“

To byl ale pádnější argument než jedna, byť »svatá« kniha! Arab na mě chvíli zíral, pak zaostřil oči na díru v Koránu, pak se opět podíval na mě – ale to už se mu to zřejmě v hlavě rozleželo, udělal malý krůček dozadu, pak se otočil a rozběhl se pryč.

Uvidíme, jestli ho tu ještě někdy potkám...

Pokračoval jsem tedy jakoby nic dál.

O kus dál se poflakovala jakási holka. Zastavil jsem se a zadíval se na ni, což ona pochopila asi jinak než já. Já jsem si říkal, že tady, kde jsou prodavači drog a jiná taková verbež, by se sama neměla radši zdržovat. Vždyť už je skoro večer!

Přezíravě se na mě podívala a jen na půl úst prohodila:

„Snad bys nechtěl jít se mnou?“

No, myslím, že jsem ji pochopil. Ona přece mezi tu verbež patří! Sladce jsem se na ni usmál a tiše jsem odpověděl:

„Ani ne, ale ty bys mohla jít se mnou, chceš?“ a při těchto slovech jsem ztlumil gsógorhe, až jsem se stal napůl průhledný.

Všimla si toho a ztuhla. Pak se otočila, dala se na útěk a při tom volala o pomoc. Vběhla přímo do náruče jakémusi chlapovi, který se jí začal vyptávat, načež mu ukázala na mě a naléhavě mu cosi vysvětlovala. Chlap se jí vytrhl a šel přímo ke mně. Jenže po pár krocích zjistil, že jsem napůl průhledný, což ho samozřejmě zarazilo. Došel ale hrdinně až ke mně a dokonce si na mě vyjel.

„Co to tady vyvádíš za kejkle?“ spustil bandurskou.

„Půjdeš se mnou místo ní?“ naznačil jsem směr, kde čekala ta holka. „Je mi jedno, kdo se mnou půjde, ona nebo někdo jiný. Pojď třeba ty. Nebudeš litovat, kryptu mám čistou a jednou za rok smím ven, mezi lidi...“

Poslední slova už jsem musel říci trochu hlasitěji, aby mě ještě slyšel, neboť utíkal s čiperností, jakou bych do něho neřekl. Hádal jsem, že k té holce patří. Jakmile viděla, že se on obrací na útěk, nečekala na nic a vystartovala napřed. Zoromor musel budit dřív ohromný dojem, když to zabíralo i na dnešní ateisty.

Prošel jsem se kolem dolní části Václaváku, ale už mi nikdo nic nenabízel. Ani drogy, ani nic jiného. Došlo mi, že si to mezi sebou nějak sdělili, jistě tady mají »hlídkovou pohotovost« proti Policii. A buďto se stáhli do úkrytů, pasáží a bočních uliček, nebo sice zůstali na místě, ale nedávali najevo že jsou něco jiného než náhodní chodci. Pak už jsem tady – alespoň pro dnešek – skončil. Nevadí, dám si sem značku a přijdu jindy...

»Karafilk půda!«...

Říká se, že ráno je moudřejší večera, ale to platí jen když člověk o něčem hodně přemýšlí. Představuji si to tak, že to v noci zpracuje nezávisle i podvědomí a občas na ledacos přijde. Ráno už jsem věděl, v čem jdu na to špatně.

Proč si vůbec myslím, že bych měl dávat těm darebákům ještě jednu šanci? Protože doufám, že je to změní. V současnosti je pro ně prodej drog výnosný kšeft s minimálním nebezpečím, které vzali na vědomí při rozhodování, zda to budou či nebudou provozovat. Předem předpokládám, že do těch kalkulů nepočítají svědomí. Když jim k tomu přidám větší nebezpečí, mělo by to převážit a od lumpáren je odradit. Záleží jen na tom, jak hodně si to připustí a jak si to zakalkulují.

Musím ale uvažovat, že prodej drog je kšeft opravdu velice výnosný. Tihle darebáci si už tak zvykli na podstatně vyšší životní úroveň, že by museli dostat hodně tvrdou výstrahu, aby dosavadní snadný život oželeli. Vždyť už si jistě připočetli i nebezpečí, že za prodej drog půjdou do vězení a věřím tomu, že se k tomu rychle vracejí i po návratu z lochu.

Vězení je pro ně započtené kalkulovatelné zlo. Musel bych použít něco horšího. Zoromor tvrdil, že souhlasil i s narážením na kůl, což je velice bolestivý, zdlouhavý a tím i hodně odstrašující druh popravy. A já zatím dělám na darebáky jen neškodné »ty, ty, ty!«, z toho si dělají leda legraci!

Musel bych je přesvědčit. To znamená, že bych jich musel pár doopravdy zabít, aby ostatní pochopili, že to myslím vážně. Ale to už by bylo příliš. Jakže to říkal Zoromor? Nemusím hned popravovat, stačí darebáky řádně zkřísnout, aby pochopili, že tady už překročili míru? Ale jak?

Ráno jsem měl ale v hlavě nápad. Nebyla by to poprava, ale odstrašující by to určitě bylo. A hned po ránu jsem se vypravil do Prahy na značku »Můstek«...

I když jsem si chtěl teď po ránu jen prohlédnout terén, začal jsem se na dolním konci Václaváku rozhlížet. Očekával jsem, že dealeři budou aktivní hlavně večer, ale ukázalo se, že někteří už tu strašili od časného rána.

Poznal jsem chlápka, kterému jsem propálil Korán. Ten už tedy první varování dostal, nezpronevěřím se svému původnímu předsevzetí dávat poslední šanci.

Došel jsem skoro až k němu neviditelný a až na dva kroky od něho jsem zapnul gsógorhe, které mě zviditelnilo.

„Nabídl jsem ti tvůj smradlavý život, když zmizíš,“ zpražil jsem Araba. „Varoval jsem tě víc než dost. Nezmizel jsi, přišel tedy čas trestu!“

V té chvíli se na mě vrhl s dlouhým nožem, vytaženým nejspíš z oděvu. Útočil na břicho a kdybych nebyl v »errupeve«, docela určitě bych takový útok nepřežil. Došlo mi, že bych neměl být k takovým lumpům shovívavý. On by vraždil, chtěl vraždit, vždyť už s tím začal.

Jenže – podobně jako tamten černoch – nenarazil na odpor, takže proletěl skrze mne a pak s nožem v ruce upadl. Napadlo mě včas se otočit, abych stál k němu obličejem. Zvedal se rychle, ale byl to pro něho otřes. Díval se na mě se vzteklou nenávistí, ale spatřil jsem už v jeho očích také strach.

„Marně se snažíš!“ řekl jsem posměšně. „Nechápeš, že ses dal do marného boje? Vždyť nemám hmotné tělo! Nemůžeš mě ani škrábnout ani udeřit, přitom jsi přede mnou bezbranný. Jen si zhoršuješ trest. Původně jsi měl pykat za drogy, teď se navíc přidá vražda. Sice neúspěšná, ale kdybych měl tělo, zabil bys mě. Proto ti to počítám jako vraždu.“

„Nééé!“ zařval.

Vyskočil, otočil se ke mně zády a začal prchat. Neuběhl však daleko. Po deseti metrech se před ním znenadání objevilo hmotné zrcadlo »azlajoň« a jak byl rozeběhnutý, nestačil před ním zabrzdit. Vletěl sám do sebe, proběhl vlastním obrazem a tím se změnil v »errupeve«. Zastavil se asi pět metrů ode mne.

„Nevěřil jsi, že tě potrestám, že?“ oslovil jsem ho přímo, neboť jsme byli v »errupeve« oba a zvuky se mezi námi šířily zase normálně. „Tak abys věděl – přišel jsi o své darebácké tělo, je z tebe duch. Zatím sis toho nevšiml, zdá se ti, že tělo máš, ale pochopíš to, až skrz tebe začnou procházet lidé, kteří tělo mají, nebo až projdeš nejbližší stěnou. Nikdo mimo mě tě nevidí, lidé se ti nebudou vyhýbat. Ale nedotknou se tě, ani ty jich. Ocitl ses ve světě duchů.“

„Nééé!“ vykřikl už zoufale.

„Přijdu sem pro tebe za týden,“ pokračoval jsem. „Když mi po týdnu slavnostně slíbíš, že odjedeš do domovské země a do smrti se na drogy ani nepodíváš, vrátím ti tělo. Když tu po týdnu nebudeš, nebo když neslíbíš, nutit tě nebudu, ale tělo ti nevrátím. Pak můžeš dělat co chceš. Jen tě varuji – ve světě duchů tě nikdo neuslyší, ať budeš křičet na lidi nebo se modlit k Alláhovi. Nikdo ti nepomůže, to mohu jen já. Rozmysli se tedy dobře.“

Chlap několik vteřin ještě uvažoval. Očekával jsem, že mu to dojde tak zítra, možná pozítří. A zřejmě jsem uvažoval dobře.

„Ty Šejtanova obludo!“ rozkřikl se vztekle – a vrhl se na mne se svým dlouhým nožem. Na to pozor, oba jsme z hmoty typu »errupeve«, teď už by mě mohl rozpárat jako podsvinče!

»Karafilk půda!« přikázal jsem.

Errata:

27.05.2021 16:59