Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Koupil jsem v obchodě ve vsi z vlastního kapesného láhev »Dobré vody« a vrátil se na Můstek. Musel jsem být opatrnější, někde kolem se potuluje vrah s dlouhým nožem a má na mě – a řekl bych že právem – strašný vztek. Tu vodu jsem koupil pro něho. Týden bez jídla vydrží, i když to jistě příjemné nebude, ale bez vody by to bylo příliš kruté. Nebyla to ode mne žádná milost. Ne že bych ho litoval, ale potřeboval jsem, aby za týden, až ho vrátím mezi lidi, zvěst o svém trestu rozšířil mezi všemi darebáky v dolní části Václaváku. Doufal jsem, že to líčení bude účinnější než moje výhrůžky.
A chtěl jsem si pro jistotu někam položit další značky, aby na mě nemohl číhat na místě, kde se objevím. Musím je střídat a hlavně, ze žádné značky nesmí být vidět na ty ostatní.
Láhev s vodou jsem dal zhruba do těch míst, kde se odehrál můj incident s Arabem. Postavil jsem ji doprostřed chodníku, lidé skrz ni chodili, ale nikdo ji nesvalil ani neodkopl. Neviděli ji, ale nemohli se jí ani dotknout. Jen já – a Arab.
Předpokládal jsem, že ji tu najde, až se sem vrátí. Co by asi tak mohl dělat jiného? Chodit skrz zdi ho brzy omrzí, může být přitom k některým lidem indiskrétní, ale nanejvýš první den, pak na něm začne pracovat hlad a žízeň. Třetí až čtvrtý den už bude prosit Alláha o slitování, i když už ví, že ho Alláh neuslyší.
Ještě jsem se pořádně rozhlédl – a dobře jsem udělal. Arab se ke mně hnal s nožem v ruce z opačné strany než bych ho čekal.
„Alláh akbááár!“ začal zase hulákat, když pochopil, že jsem si ho všiml.
„Stůj!“ zvedl jsem proti němu ruku. Zastavil se, asi nečekal, že se mu postavím s holou rukou.
„Tady máš vodu!“ ukázal jsem mu na láhev. „Važ si jí, je to jediná voda v okruhu sta kilometrů, kterou můžeš mít a vypít.“
„Nechci vodu od Satana!“ vykřikl pyšně. A aby tomu dodal větší váhu, nabodl láhev špičkou kudly. Voda okamžitě vystříkla do všech stran, láhev byla totiž pod tlakem.
„Ještě ji budeš lízat ze země!“ ujistil jsem ho s klidem, než jsem opět zadal osvědčený příkaz: »Karafilk půda!«
On by si snad poroučel džus!
Vrátil jsem se k dědovi a babičce a celé dopoledne jsem byl vzorný vnouček. Sám bez pobízení jsem se v dřevníku pustil do štípání dříví a když mě tam děda objevil a divil se, cože to dělám, řekl jsem mu, že mě to prostě zajímá.
Mohla za to ale babička. Předtím mi řekla, že u štípání dříví si člověk krásně odpočine – ovšem jen od intelektuální námahy, protože u špalku se nedá přemýšlet. Já jsem naopak přišel na to, že při štípání dříví se přemýšlet dá. Například o mentalitě Arabů, kteří na Můstku prodávají drogy. Nepochyboval jsem o tom, zda je správné jednoho z nich poslat do »errupeve«, kde nesežene nic k jídlu ani k pití, než to, co tam přinesu a ponechám. Možná by nebylo od věci donést mu tam k snědku vepřovou šunku, ať si dá něco výživnějšího, ale podle toho, jak vztekle odmítl vodu, o jejíž vzácnosti by měl mít jako syn pouště lepší mínění, jsem si nedělal iluze, jak rychle by šunku odmítl. Zvlášť vepřovou.
Ale je otázka, jestli to zase nedělám špatně. Dát jednomu náhodně vybranému darebákovi pocítit malou kapku beznaděje, kterou má roznášet mezi své? Má to vůbec smysl? Nevypěstuji v něm místo beznaděje spíš nenávist ke všemu Českému? Mělo vůbec smysl trápit tamtoho černocha grilováním jeho »tajné zbraně«, které možná už teď znamená trvalou ztrátu jeho pýchy? Co to vlastně je »ve větší intenzitě«? Bylo to dočasné, nebo už doživotní? A nebude to mít za následek jeho ještě větší nenávist ke všemu »bílému«? Dá se ta potupa smýt krví? Nebude si chtít »zchladit žáhu« na někom nevinném? To by pak byla i má vina!
Nasekal jsem dříví na týden dopředu, už jsem ani neměl kam dávat polínka, takže jsem toho nechal. Babička mě ostatně už volala »na oběd«. Ale promyšlené jsem to pořád neměl. A ptát se Zoromora? Vždyť si vymínil, ať za ním nechodím s kdejakou blbostí! Co s tím? Budu se muset pocvičit v trpělivosti. Sám jsem si ten týden určil. Možná by postačilo tři dny, ani bych tam tomu Arabovi nemusel kupovat vodu, beztak ji zkazil. Ale možná je i to dobře. Když ho to donutí slízat rozlitou vodu ze země... zamete to aspoň s jeho pýchou.
„Jo, babi, bylo to mňam!“ pochválil jsem oběd, když jsem vzorně počkal, až sní oběd i babička, které to trvalo nejdéle. Ona má ovšem problémy se zuby, prý jí při rychlém jídle vypadávají, takže si jídlo zásadně »vychutnává«. A to se ví, po každém jídle se zeptala, jak nám chutnalo. Ale nebyl problém chválit, babička umí vařit a vyvařuje mňamky, i když ze skromných surovin, třeba z obyčejných brambor. Prostě to umí.
„Co bude teď?“ zeptal jsem se.
„I běž se proběhnout!“ pobídla mě babička. „Zrovna teď nic nepotřebujeme. Ale přijď včas k večeři!“
„Přijdu, to se ví!“ slíbil jsem už ve dveřích.
Musím hbitě vyběhnout ze sednice, aby neviděli, jak hned za dveřmi bez varování zmizím...
A jdu do vsi.
Trio – jak jim to holky říkaly? »polodebilů«? jsem nemusel hledat dlouho. Poflakovali se na návsi před hospodou a krámem, zjevně čekali na nešťastníka, kterého rodiče pošlou pro něco do krámu, aby si na něm smlsli. Kdo chce psa bít, hůl – ale i psa – si vždycky najde.
Skočil jsem na náves přímo před ně, ale byl jsem v té chvíli neviditelný a nevšimli si mě. Teprve když jsem seděl na lavičce a nechal se osvítit, zpozorovali mě.
„Hele, Pražák!“ ukázal na mě jeden.
„Rozbijeme mu čuchometr?“ zeptal se druhý.
„Jde nám sám do rány!“ kvitoval spokojeně třetí.
A všichni tři se ke mně otočili a vykročili.
Jeden proti třem bych proti nim neměl šanci, ale chráněný hmotou »errupeve« jsem se jich bát nemusel. Proti těm grázlům na dolním konci Václaváku působili jako andílci. Vždyť na mě ani nože nevytáhli!
To se rozumí, že mě nechtěli nechat být. Ale něco jiného je chtít a něco jiného je moci. Chtěli mě sice popadnout za ruce a zvednout z lavičky, jenže ruce jim projely mým ramenem jako vzduchem. Jen jsem se na ně zašklebil.
„Pitomci! Až na vás sáhnu já, už to nerozdejcháte!“ pronesl jsem co možná nejzastřenějším hlasem skrz térduzot.
Strnuli všichni tři.
„Jak vás tady pozoruji,“ pokračoval jsem hrobovým hlasem, „budete se krásně vyjímat v rakvích...“
„Ježišikriste, duch!“ zaúpěl jeden.
Došlo to všem třem a skoro současně vyběhli. Jenže jsem už měl praxi ve vytváření zrcadel »azlajoň«, a jeden po druhém na svém úprku nestačili zabrzdit a prošli zrcadlem. Tím se ovšem obrátili do protisměru a brzdili tím víc, i když se za zrcadlem dost dobře brzdit nedá, prostředí tu víc připomíná klouzačku.
„Omyl, hoši!“ oslovil jsem je. „Duchové jste teď vy tři. Asi tomu nebudete věřit, ale pochopíte to ve chvíli, kdy projdete bez odporu něčím hmotným, třeba stromem, lavičkou, nebo zdí... Má to jen jednu nevýhodu. Víte, co jsou Tantalova muka? Pochopíte to, až budete sahat po láhvi vody, ale ruka vám projde skrz. Až se pokusíte vzít obyčejný rohlík a ruka vám projde skrz. Až budete mít hlad a nebudete se mít čeho najíst, neuhasíte žízeň. Zítra se vás sem přijdu zeptat, komu ještě rozbijete čuchometr a kdo vám sám jde do rány. Přemýšlejte, co mi odpovíte. Bude na tom totiž záviset, jak se zachovám já k vám. A teď jděte a užívejte si života bez těla a volnosti procházet zdmi. Je to docela zábavné, ovšem jen dokud nemáte žízeň nebo hlad. Zítra nashledanou!“
Pak už jsem si jako obvykle pomyslel ono klasické:
»Karafilk půda!«
Jak to říkal Zoromor?
»Nemusíš popravovat, ale můžeš darebáky řádně zkřísnout, aby pochopili, že překročili míru.«
Ale každému přiměřeně, abych nezpůsobil větší zlo než to, jakému chci zabránit. Nesmím být šílencem, aby Zoromor litoval, že mi to umožnil. Ti tři kluci jsou sice darebáci, terorizující celou vesnici, nebo aspoň většinu školáků, ale bylo by chybou zkřísnout je stejně tvrdě jako vetřelce s chutěmi vraždit. Musím přece jen trochu uznávat míru. Jednodenní pobyt v duchovitém stavu bude pro ně dostatečným trestem, aby pochopili, že terorizovat jiné se nemá. Naopak potenciální vrahy klidně nechám v Tantalových mukách týden, aby nejen pochopili, že darebáctví nebude věčně bez trestu, ale také, že to myslím smrtelně vážně.
A možná bych se mohl poohlédnout i jinam.
Darebáků je ve světě jistě víc. Samozřejmě všechny ztrestat nestihnu, ale když napravím aspoň některé, pomohu tím jiným.
Když napravím ty tři »polodebily«, bude ve vsi snesitelněji.
Když vymetu z Václaváku všechny dealery drog, nebude snad v Praze tolik narkomanů. A snad se najde ještě víc možností, jak svět zbavit zla. Nedělám si iluze, že dokážu napravil všechny nespravedlnosti světa, ale aspoň některé snad odstraním. A byla by chyba se o to aspoň nepokusit.
Co na to ale řekne Zoromor? Baví se ještě?
Na to se ho zeptám až potom.
Moji rodiče jsou, jak bych to řekl, hodně ustaraní. Starají se, abych nezvlčil, abych se nespustil s nějakou pofidérní partou, abych neshnil u notebooku. Letos si vymysleli krásný důvod, proč mě hodit na krk dědovi a babičce – chtějí udělat rekonstrukci bytu a já bych při ní jen překážel. Bydlíme ve starém družstevním bytě, přičemž družstvo se usneslo nechat celý dům zvenčí zateplit a ve všech bytech vyměnit okna za plastová, což se musí udělat všude stejně, aby dům zvenku vypadal.
Naši ovšem netušili, že se setkám se Zoromorem, ten mi dá schopnost ovládat térduzot a azlajoň, že si hned na začátku dám na zadní dvorek našeho domu značku, kam se mohu přesunout fakticky kdykoliv a navíc potají. A že se podívám domů bez jejich vědomí i když v rámci rekonstrukce bytu vyměňují i hlavní dveře, což samozřejmě znamená úplně nové zámky a k nim i klíče. Klíč prý dostanu až při návratu od babičky, do té doby ho nepotřebuji. A basta, tak rodinná rada o mně beze mne rozhodla. Jenže netuší, že klíče nepotřebuji, neboť projdu i zamčenými dveřmi aniž bych je odemykal nebo dokonce nedejpámbu poškodil.
Když jsem po vzteklém Arabovi uvěznil »za zrcadlem« tři grázlíky ve vsi, napadlo mě podívat se trochu po internetu. Pobyt na vsi naši prohlašovali mimo jiné i za »odvykací kúru« závislosti na notebooku, takže mi ho k babičce nepovolili odvézt.
To by mi ale nesměla trvat cesta do Prahy zlomeček vteřiny a to ne na autobusové nádraží, ale rovnou za náš barák. Vstoupit dovnitř zamčeným zadním vchodem nebyl pro mě problém, vyjít po schodech do našeho patra také ne a projít zamčenými dveřmi do našeho bytu byl už poslední krok. Na místě jsem ohledal, že okna jsou vyměněná a zedníci venku dokončují obkládání domu polystyrénovými deskami, na to naši nemusí dohlížet, takže jsou někde ve městě a není tedy problém zavřít se ve svém pokojíčku, vytáhnout svůj ošoupaný notebook a nastartovat systém. Už mi to docela chybělo, jsem přece závislák...
Tentokrát jsem se ale šel podívat jinam. Nedávno mě hodně zaujaly názory jednoho – jak se dneska říká – blogera. Podařilo se mi dokonce sehnat jeho mailovou adresu, což nebývá jednoduché, protože tyhle adresy se normálně neuvádějí, aby se nestaly terčem internetových trollů. Já jsem však tuhle adresu měl a poslal jsem tedy »svému« blogerovi krátký mail a vyzval jsem ho na osobní schůzku, neboť bych rád slyšel jeho opravdu soukromé názory. Na oplátku jsem mu slíbil předvést něco, co se jen tak nevidí.
Měl bych to asi zkusit u více lidí a zvýšit si tím šanci, že mi aspoň někdo odpoví, neboť se dalo čekat, že to dotyčný odmítne jako provokaci nebo zcela nedůležitou věc, ale já jsem těch adres víc ani neměl. Prostě jsem poslal mail, vypnul a uklidil notebook, načež jsem se vrátil na půdu k babičce.
Podívám se sem zítra. Teď nechci, aby mě tady naši našli. Těžko bych jim vysvětlil, jak jsem se dostal do zamčeného bytu a proč je notebook ještě teplý, když ho mám po dobu prázdnin... ne snad úplně zakázaný, ale určitě nedovolený.
A protože bylo odpoledne horko, šel jsem se osvěžit na koupaliště. Bylo tam plno lidí i legrace. Možná i protože chyběli tři největší sígři. Nikdo je dneska neviděl, ale nikomu tady vůbec nechyběli. Zatím se po nich ani nerozeběhlo pátrání. Zajímavé to začne být až večer. Tím vřeleji je doma přivítají zítra, až je pustím domů. Uvidíme, jak to budou doma vysvětlovat. Pokud to podají pravdivě, riskují nedůvěru. Spíš bych věřil, že se to nějak pokusí zalhat. Tihle tři jistě lžou profesionálně, když doma vysvětlují své průšvihy, které pak musí otecko podnikatel žehlit.
Jistě se z toho vylžou i zítra.
Blížil se už večer, když jsem podlehl zvědavosti.
Ne o darebáky ponechané v duchovitém stavu hmoty, ti mi svědomí nekalili. Ale zvědavost mi nedala zjistit, jestli mi bloger odpoví či ne. Takže jsem se ještě večer, když už jsem dal dobrou noc prarodičům a stáhl se do svého pokojíčku u babičky, odskočil na značku do svého pražského pokojíčku. V bytě byla tma, buďto jsou naši někde v kině, nebo spí, důležité je, že nechodí po bytě a mohu si v klidu zapnout notebook.
A kupodivu, odpověď na mail tam byla. Ještě že jsem přišel zkontrolovat poštu! A dokonce kladná odpověď! S navrhovanou osobní schůzkou ve známé kavárně, mám jen navrhnout termín »kdykoliv o víkendu od 10:00 do 18:00«. Ale musím ještě určit nějaké poznávací znamení, vzhledem k tomu, že se neznáme.
Okamžitě jsem odpověděl, že beru. Zítra je sobota, takže po desáté v kavárně. Poznávací znamení? Přijdu zavřenými dveřmi. Budete-li sledovat dveře, všimnete si mě. Nikdo jiný to nebude čekat a i kdyby to viděl, nebude věřit svým očím.
Tak – teď uklidit noťas a skok do pokojíčku k babičce, aby se nevyděsili, kdyby je napadlo podívat se na mě, jak spím...
Beztak už sotva mžourám...
Errata: