Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno jsem přišel jako nic do sednice, bábi s dědou už tam byli, oni spí v noci vůbec nějak málo, ale to je snad normální, nač se tím vzrušovat. Pohled z mrňavého okénka chaloupky mi řekl, že venku od rána prší. No jasně, týden bylo horko, tak na sobotu a neděli musí pršet. Spousta lidí přes týden chodí do práce a chtěli by si aspoň o víkendu užívat koupání, tak jim to svatý Petr, či kdo to počasí řídí, musí pokazit. Ještě že mi to nevadí!

Hned po ránu jsem se šel podívat za třemi »polodebily«. Byl jsem ve vstřícné náladě a rozhodl jsem se pustit je na svobodu, už je to snad potrápilo dost. Jak se jim vedlo přes noc? Bylo divné, že je nikdo ve vsi nesháněl, když nepřišli večer domů. Kdybych do večera nepřišel domů já, děda s babičkou by nejspíš zburcovali celou vesnici, jak by se o mě báli. A u těch tří – ticho po pěšině.

Přeskočil jsem na náves, řekl jsem si, že by mě tam mohli čekat, hladoví, žízniví a prochlazení. Kde asi strávili noc? Kam se uchýlili? Věřil jsem, že jim déšť nevadí, ten padá v našem světě, ale ne »za zrcadlem«. Ale řekl bych, že když »za zrcadlem« bylo chladno v době, kdy v našem světě bylo vedro, bude tam teď, jak se říká, pěkná kosa.

Ale když jsem přeskočil na náves, bylo mi spíš tepleji. Při skoku jsem se jako vždy přeměnil v »errupeve«, kdyby tu na mě čekali, musel bych se zachránit dalším odskokem, jinak by mi asi hrozilo »rozbití čuchometru«. Hoši by mohli být po téhle noci na mě patřičně nabroušení.

Na návsi ale nebyli. Co s nimi mám udělat? Už jsem jim chtěl dát svobodu – jejich chyba, že tu nejsou! Chvíli jsem se rozhlížel, jestli se sem neženou – jako jediní ze vsi by mě viděli, pro všechny ostatní jsem byl neviditelný – ale nikde nikdo.

Jak chcete! pomyslel jsem si. Nestojíte o zpětnou přeměnu? Vnucovat se nebudu – a zmizel jsem na značku »půda«. Od deseti hodin mám schůzku v Praze, takže budete muset čekat vy. Kvůli vám se nepřetrhnu!

Vrátil jsem se k babičce a oznámil jsem, že půjdu na delší výpravu, ale do oběda budu zpátky.

„Nevezmeš si na cestu malou svačinku?“ starala se bábi.

„Radši ne,“ odvětil jsem. „Nechci s sebou tahat tašku a do kapsy se mi nic nevejde.“

„Tak aspoň přijď včas k obědu!“ souhlasila nakonec.

Rozloučil jsem se a vyběhl z domku. Teprve venku jsem se odhodlal skočit do Prahy...

Jdu na schůzku...

Samozřejmě jsem nevydržel čekat do desíti.

K přesunu jsem použil obvyklou metodiku: najít cíl pomocí »térduzotu«, položit si tam značku a hop! na ni. Pro jistotu jsem si dal značku přímo před vchod do kavárny, vždycky se při skoku měním do »errupeve«, v té jsem neviditelný i kdybych se vynořil kdekoliv, nikdo mě neuvidí. Od Václaváku, kde teď podle všeho bloumá duch Araba, je to přece jen kus cesty, byla by to hrozná náhoda, abych ho tu potkal. Prošel jsem tedy zavřenými dveřmi – jako kdybych si to zkoušel nanečisto – do kavárny a trochu jsem se rozhlédl.

Mé pozornosti samozřejmě neunikl chlápek, sedící naproti vchodu. Možná, kdyby tam klidně seděl a nevejral na vchodové dveře, bych ho ještě považoval za náhodného návštěvníka, ale když tak usilovně hleděl ke dveřím, byl nápadnější než papoušek ve školní třídě, co ho tam loni přinesl jeden spolužák.

Že by se taky nemohl dočkat? Vyzkouším si to, napadlo mě. Vrátil jsem se na ulici, dal jsem se osvítit světélkem »gsógorhe« a pak jsem klidně vstoupil zavřenými dveřmi.

Chlap vyskočil ze židličky a začal směrem ke mně rukama signalizovat. Jasně, byl to on. Došel jsem k jeho stolku, zapnul »térduzot«, abych s ním mohl mluvit navzdory odlišné hmotové struktuře a oslovil ho.

„Dobrý den. Je tu jedno místo volné?“

„Teda, nevěřil jsem, že je to možný!“ řekl ten chlap namísto úvodu i souhlasu, ale rukou mi pokynul naproti sobě.

Zkusil jsem se tam tedy posadit. Potíž byla, že židlička byla zasunutá pod stolek. Na sedadlo jsem se sice v pohodě dostal skrz opěradlo, ale abych se mohl posadit, musel jsem sedět tak, že mi horní půlka těla vyčnívala z desky stolu.

Chlap ovšem ztuhl víc než jsem čekal.

„Toho si nevšímejte,“ chlácholil jsem ho. „Ta židle je moc pod stolem a jinak se na ní sedět nedá...“

„Panebože, je to vůbec možný?“ reagoval odevzdaně.

„Nebo víte co?“ napadlo mě. „Nemohl byste do té židle pod stolem trochu kopnout a vystrčit ji maličko zpod stolu?“

Vstal jsem, abych mu ji nezatěžoval. Poslechl mě opatrně, židli odstrčil jen trochu, ale stačilo to. Posadil jsem se a už jsem seděl mimo desku stolu.

„Slíbil jsem vám předvést něco, co se jen tak nevidí,“ začal jsem. „Doufám, že jsem slib splnil. Nebo jste už něco takového někde jinde viděl?“

„Ani ve snu!“ vydechl překvapením. „Jak je to ale možné?“

„To je tím, že jsem v odlišném světě,“ řekl jsem. „Ale ten se s vaším trochu překrývá. Když se dám osvítit, vidíte mě. Mohl bych být osvětlený jen trochu, pak... snad už to vidíte sám...“

Ztuhl znovu, když jsem před ním zprůhledněl, proto jsem se raději zase objevil.

„V tom stavu, jak mě teď vidíte, pro mě neexistují překážky vašeho hmotného světa,“ pokračoval jsem. „Projdu skrz zeď tak lehce jako zavřenými dveřmi nebo přírodní skálou a když nechci být viděn, jsem neviditelný. Ideální špion.“

„To by se hodilo i zlodějům, ne?“ vzpamatoval se.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Kdybych se nezapřísahal, že to právě k tomuto účelu nikdy nepoužiji, byl bych možná nepolapitelným zlodějem. Já ale nejsem zloděj, takže ani v tomto stavu nekradu.“

„Vlastně...“ otrnulo už chlapovi a pokusil se mě doplnit, „jakýpak zloděj, když si nedokážete ani odstrčit židli, že?“

„Máte pravdu,“ souhlasil jsem. „Kdo je odsouzený žít jen tak, jak mě teď vidíte, nemůže nic uchopit a jako zloděj by se asi živit nemohl. Jsou i takoví nešťastníci. Mohou procházet zdmi, zneužívat toho, že před nimi není nikdo bezpečný ani na záchodě, ale nejsou schopní ukrást ani rohlík. Mohou se procházet po vodě jako kdyby byla zamrzlá, ale nemohou se jí napít. Staří Řekové tomu snad říkali »Tantalova muka«, jestli se nepletu...“

„Nepletete se... ale pak je to k ničemu, nebo snad ano?“

„Bylo by to k ničemu,“ připustil jsem. „Jak říkám, vím hned o několika takových a věřte mi, je to pro ně trest. Jenže to zdaleka není všechno. Jakmile mohu svůj stav téměř libovolně změnit, je to najednou jiné. Mohl bych například projít skrz zeď do Národní banky, sestoupit do podzemí, mříže ani pancéřové dveře by pro mě neznamenaly žádnou překážku, dostal bych se do největších trezorů, ale tam bych se změnil do »normální« hmoty, nabral bych si co by mě napadlo, s lupem v batohu bych prošel do »světa za zrcadlem« – to je ten, ve kterém právě jsem – a  opět bych skrz pancíře a zdi odešel... ano, mohl bych, jenže to nikdy neudělám.“

„Přiznám se, nevycházím z údivu,“ řekl chlap. „To se vážně jen tak nevidí! Ale taky jste chtěl nějaké moje názory, abych taky já něco splnil... A možná bychom se měli navzájem představit. Zřejmě mě znáte, říkejte mi tedy Michal.“

„Já jsem Vojtěch,“ představil jsem se mu také. „Zaujaly mě vaše úvahy o »stupni provinění a přiměřenosti trestů«. Mám totiž podobné problémy, jenže ne teoretické, ale praktické.“

„To by mohlo být zajímavé,“ zpozorněl.

„Takže první případ:“ řekl jsem. „Narazil jsem na partičku chuligánů zhruba stejně starých jako já, terorizujících vesnici, kde jsem na prázdninách u babičky. Vrhli se i na mě se slovy: »Tady tomu taky rozbijeme čuchometr!« – a já jsem je vhodil do světa »za zrcadlem«. Ještě tam jsou... jenže bez mých možností, takže se nemohou vrátit a nejspíš už tam trpí hladem a žízní. Jak jsem řekl – Tantalova muka, prozatím v počátcích... Chci je vrátit domů, ale nejprve je chci podusit ve vlastní šťávě, aby se zbavili choutek na rozbíjení cizích obličejů. Jak říkám, nemohli škodit mně, ale ostatním dělali zle... Co myslíte, jaká délka toho trestu je podle vás přiměřená?“

„Říkáš, že je to trest?“ zamyslel se.

„Zpočátku nejspíš ne,“ odvětil jsem mu. „Pobyt v tom světě může být ze začátku zajímavý. Představte si to. Můžete procházet zdmi, chodit po vodě, ani mříže, ani zamčené dveře vás nezastaví. Navíc jste neviditelný, můžete nic netušící lidi pozorovat zblízka. Věřil bych, že se mohli bavit i indiskrétnostmi... jenže po nějaké době zjistí, že není všechno příjemné. Mohou se kdykoliv vloupat do místní samoobsluhy, jenže i když je krám plný jídla, nemohou si uždibnout ani kousek rohlíku. Mohou klidně chodit po vodě, ale nemohou se napít. A bude to čím dál horší, jak bych řekl...“

„Aha,“ zřejmě mu to došlo. „Trestem je hlad a žízeň...“

„Kdyby to trvalo dost dlouho, mohl by to být i trest smrti,“ připustil jsem. „Hladem a žízní může člověk i umřít. Tantalova muka jsou navíc to, že mají jídlo na dosah ruky, jenže jim ruka projde skrz a neuzvednou ani sušenku. A hlavně – nedokáží se sami změnit zpět. Vrátit je do »lidského světa« mohu jen já.“

„Myslíš, že jim to už došlo?“

„Řekl jsem jim to hned zpočátku,“ přiznal jsem. „Vědí, že je mohu vysvobodit jen já a o těch Tantalových mukách jsem jim také včas řekl, i když se mi zdá, že se jich to ani nedotklo. Zřejmě si to neuměli představit. Teď už o tom jistě mají lepší představy a ta pravá bída přijde na kozáky, až jim začne kručet v břiše!“

„A říkáš, že předtím terorizovali celou vesnici?“

„To se ví, že ne dospělé, ale jejich spolužáci se neodvážili vyjít z domu bez rodičů.“

„A to se jich dospělí nezastali?“ vrtěl hlavou Michal.

„No... vůdcem té bandy je synáček místního starosty, který všechny průšvihy zametá pod koberec,“ vysvětlil jsem mu. „Lidé si to s ním pochopitelně nechtějí rozházet.“

„Aha,“ přikývl. „To je docela obvyklé.“

„Jde mi o přiměřenost trestu pro ty chuligány,“ řekl jsem. „Jak říkám, zpočátku je to spíš zajímavý zážitek – ostatně byste si to mohl se mnou vyzkoušet, pro mě je to maličkost... ale věřím, že hlad a žízeň z toho časem trest nutně udělají. Jde mi o to, aby to nebylo příliš nepřiměřené.“

„To bude asi hodně individuální,“ mínil Michal. „Asi bys měl zjistit, kdy jim to začne být nepříjemné a délku trestu začít počítat až od té chvíle.“

„No právě,“ řekl jsem. „Slíbil jsem, že se jich dneska přijdu zeptat na jejich současný pohled na rozbíjení cizích obličejů, ale oni na to místo ani nepřišli. Je možné, že se jim to pořád líbí.“

„Podle mě bys je měl nechat aspoň chvíli skutečně trpět,“ mínil Michal. „Ale přihodil bych k nim jejich rodiče. Ty tatínky, co zametají průšvihy svých potomků. Mají na tom opravdu lví podíl viny. Kdyby občas vysolili svým ratolestem pár na zadek, nedošlo by to až tak daleko.“

„Když... to se prej dneska nesmí...“ namítl jsem.

„Nechávat zlé činy nebo dokonce zločiny bez trestu je horší než do modra zmalovaný zadek,“ mínil.

„No dobrá, přidám k nim jejich rodiče,“ přijal jsem to. „Ale těm se to nejspíš bude také zprvu líbit...“

„Možná na rodiče víc zapůsobí, když budou vidět trpět své ratolesti,“ napadlo ho.

„Nebo je to proti mně zatvrdí ještě víc,“ řekl jsem. „Budou mě nenávidět jako viníka trápení svých »nevinných dětiček«.“

„I to je možné,“ přikývl. „Tihle grázlové – promiň, že je tak nazývám – nikdy nehledají chybu u sebe. Jen mám takový drobný dotaz: znají tě ti kluci a jejich rodiče? Nemohli by se ti mstít?“

„Znají mě,“ přikývl jsem. „Však si na ně dávám pozor. Ale mstít se mi? Kdykoliv jim zmizím.“

„A vědí, kde bydlíš?“ ptal se mě dál. „Aby se nemohli mstít na tvých rodičích... a tak...“

„Mohli by,“ vzdychl jsem si. „Ovšem až je pustím. Zatím nikdo nic neví, až na ty kluky, jenže ti to nemohou nikomu sdělit. Ale mám závažnější problémy a ty mě trápí ještě víc.“

„Tak povídej,“ vybídl mě.

Vyprávěl jsem mu tedy o tom, že někde po Praze běhá jako duch Arab s velkým nožem, kterému jsem slíbil vysvobození až za týden, takže bude hladem a žízní řádně zkroušený. A chci po něm, aby po vysvobození přestal prodávat drogy a odstěhoval se do své domoviny. Je samozřejmě nebezpečnější, má víc důvodů k pomstě a navíc jsem pro něho »jen« nevěřící, neboť mu »Alláh dodává sílu«. Zkusil mě i zabít, dokonce dvakrát. Co s ním?

„Asi bych ho na tvém místě nechal ve světě »za zrcadlem« doživotně, tedy – než zemře hladem,“ mínil Michal, i když to říkal nepříliš přesvědčeně.

„To bych ho mohl rovnou zabít a bylo by to rychlejší,“ řekl jsem. „Mám i takové možnosti, umím vyvolat infarkt, ale nechci to používat. Nepřipadám si oprávněný používat i takové tresty.“

„Takže chceš nechat tresty na našich soudcích?“ podíval se na mě tázavě.

„Mají k tomu přece oprávnění,“ přikývl jsem.

„Oprávnění mají,“ souhlasil. „Jenže jim chybí vůle sloužit spravedlnosti. Pro drtivou většinu soudců je soudcovský talár jen kus hadru, který jim přináší soudcovský plat. A o ten jim jde. To není jen u nás v Čechách, to je celosvětový problém. A některým to nestačí, nepohrdnou »všimným« a dokonce jsou schopní dát se na gangstery a k nim se řadí početné bandy konkursních správců, advokátů a exekutorů. Všichni dohromady pak tvoří justici, které se zbytečně neříká »justiční mafie«. Údajně je to označení uráží, ale kdyby se tak nechovali, nikdo by jim tak neříkal. Soudci by se měli stát ti nejspravedlivější, ale ve skutečnosti k tomu povolání přitahují zájemce hlavně nadměrné platy. Víš o tom, že problémy začínají u podvodů při přijímacích zkouškách právnické fakulty? A víš, že spousta taky-právníků vystudovala třeba i za půl roku? Bylo by to možné bez těžké korupce? Jistěže ne! A tihle pak mají hájit spravedlnost?“

„No jo, ale co já s tím?“ podíval jsem se na něho bezradně. „Když pro spravedlnost nic nedělají soudci, co zmohu já sám?“

Michal se zamyslel.

„Máš pravdu i v tom, že je to marnost nad marnost,“ zvadl jako lilie. „Je to marné. Dnes se pravda nepotlačuje jen u soudů, ale všude. Já když napíšu něco, co se nelíbí cenzorům, tak mi jen tak jemně naznačí, že mají možnost kdykoliv mě umlčet. Ale kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje – to je hodně starý příklad, to už Božena Němcová... Jako říkal Jan Werich o lidské blbosti. Vyhrát se nad ní nedá, ale boj s ní se za žádnou cenu nesmí vzdávat.“

„Jak byste mi tedy radil bojovat s nespravedlností?“ zeptal jsem se ho zpříma.

„Oficiální cestou to nejde,“ řekl pomalu. „Tam je přespříliš žab na prameni. Neoficiální cestě se říká »soudce Lynč« a rovněž není doporučovaná, neboť se příliš snadno zvrhne ve vyřizování soukromých účtů a to nemá se spravedlností nic společného. Ale máme – aspoň v literatuře – spoustu příkladů, kdy partyzánština spravedlnosti přece jen pomohla, někdy i významně. A to už není úplně zavrženíhodné.“

„Například?“ chtěl jsem vědět.

„Například advokát Perry Mason, i když je to jen literární postava,“ řekl Michal. „Občas, když to nešlo legálně, klidně použil partyzánštinu. Musel to však chytře zamaskovat, aby to u soudu někdo nepoužil proti němu a proti jeho klientům. Chce to zajistit pár důležitých předpokladů. Oficiální justice s Policií totiž stíhají »partyzánskou spravedlnost« víc než zločiny. Nedivíme se tomu, nikdo nemá rád konkurenci, zejména když je ta konkurence lepší. Měl bys tedy počítat s tím, že ti Policie nejen nepůjde na ruku, ale bude ti rovnou házet klacky pod nohy. A mohlo by se ti stát, že ti bude škodit víc než darebáci. Ostatně – co si budeme nalhávat, i v řadách Policie je dnes příliš mnoho darebáků.“

„Takže – co byste mi poradil?“

„Předně – je chyba, že tě už teď někdo zná,“ řekl Michal. „Nemyslím mě, já budu mlčet jako hrob. Myslím gaunery, které jsi seznámil se svými možnostmi a vědí, kde by se ti mohli mstít – na tvé rodině a příbuzných. Ti jsou pro tebe nejnebezpečnější.“

„Naštěstí jsou všichni ze vsi daleko od Prahy,“ řekl jsem.

„Na to se nespoléhej,“ vytkl mi. „Mohli by tě nepříjemně překvapit. Kdybys začal být justiční mafii nebezpečný, mohla by po tobě vyhlásit pátrání v televizi a ti hoši by tě mohli poznat.“

„Myslíš, že by mě mohli udat?“ zarazil jsem se.

„Znají tě?“ opáčil Michal. „Znají. Vědí, odkud jsi? Vědí. Na tvém místě bych si nebyl jistý, že tě v televizi nepoznají, až bude po tobě vyhlášené celostátní nebo i evropské pátrání. A myslím si, že by tě udali s nadšením!“

To mi hned nedošlo, měl ale naprostou pravdu.

„Tak co s nimi?“

„Kdybys byl mafián, věděl bys to,“ řekl Michal. „Mafiáni se nikdy se svědky nepárají. Jistě znáš hlášku: »Příliš mnoho věděl!« – a rána z revolveru. Viděl jsi film »Někdo to rád horké«? Jak ti dva chudáci nechtění svědci prchali před Mafií přes půlku Států – a přímo na mafiánský sjezd? Pravda, ty nejsi gangster. To vidím už z toho, že ti nepřijde správné nabrat si nějaké to zlato ze sejfů Národní banky... pokud tam ještě nějaké zbylo, naši větší gauneři už je rozkradli... ehm... zprivatizovali...“

„A nešlo by to bez zabíjení svědků?“ zeptal jsem se.

„Snad by to šlo,“ řekl Michal. „Ale nesměl bys vystupovat stejně jako teď. Zřejmě nemáš správné tušení, jak hustě je dnešní svět – Prahu nevyjímaje – prošpikovaný kamerami spojenými se softwarem pro rozpoznávání obličejů, které tě umí přiřadit třeba k databázi fotografií z občanských průkazů... máš snad občanku, nebo ještě ne?“

„Mám,“ přiznal jsem.

„Když se budeš procházet po Praze jak jsi teď, je jen otázka času, kdy tě ten »chytrý software« přiřadí k digitální fotce z tvého průkazu, kterou samozřejmě mají v databázi, jen sáhnout – a pak se budeš divit, až si pro tebe policajti přijdou s »klepety«.“

„Zmizím jim,“ vyhrkl jsem.

„Zmizíš, ale rodiče jim necháš na pospas,“ uzemnil mě. Ty jim zmizíš, ale odvedou si aspoň je.

„To je potom v háji,“ ulevil jsem si.

„Na to by přitom stačilo málo,“ řekl Michal. „Kousek odsud mají Vietnamci krámek se všelijakými ptákovinami. Mimo jiné tam mají latexové masky, to jsou takové ty gumové. Stačí si jednu navléci a »chytrý software« je k ničemu. Zvolíš si tvář Fantomase nebo zeleného ufouna? Musel bys tak vystupovat vždycky, když tě mohou zabrat kamery – v Praze prakticky všude. Ale je na tobě, jak se rozhodneš.“

„To by šlo,“ zamyslel jsem se. „Na vesnici ne, tam to nemá cenu, tam už mě znají. Ale tady... jak dlouho se uchovávají tyhle kamerové záznamy? V oblasti kolem Můstku jsem se už objevil. Nenapadlo mě, že by použili »chytrý software« proti mně, když ho nepoužívají proti Arabům, co tam prodávají drogy. Mrzí mě, že mě to nenapadlo.“

„Policajti tyhle týpky identifikovali už dávno,“ řekl Michal. „Jenže mají příkaz nechávat je na pokoji. Proč? Asi se to někomu hodí a ten někdo tomu zpovzdálí velí. Policajti darebáky celé roky jen »monitorují«, což je jen jiné slovo pro »tolerují«, ale to by asi špatně znělo, tolerance je přece kladná vlastnost. Takže Arabové nerušeně prodávají drogy, policajti je občas naoko zkontrolují, ale nikdy je nezabásnou. Jak říkám, někomu se to tak hodí. Horší to bude se svědky na vesnici. Už protože tě znají.“

„Kdybych v Praze vystupoval jen jako Fantomas, nepoznají mě,“ utěšoval jsem sebe i jeho.

„Na to zapomeň!“ varoval mě. „V masce nepoznají tebe, ale tvé schopnosti. V tom je už maska nezmate. Řekl jsi, že dokážeš vyvolat infarkt. Obávám se, že ti nic jiného nezbude.“

„Bez vraždění by to nešlo?“ myslím, že jsem trochu zbledl.

„Jistěže šlo,“ přikývl. „Zalez a nevylézej! Jestli se ale chceš pustit do boje s mafiemi, bez zabíjení to určitě nepůjde. Teď jde o to, jestli jsi toho schopný. Dost vojáků v První i Druhé světové válce nedokázalo střílet na nepřítele. Když stříleli, mířili výš, aby kulka nepříteli jen hvízdla kolem uší. Jenže nepřítel střílel přesně a ti, co mířili mimo, obvykle dlouho nepřežili. Statisíce padlých v každé bitvě naučily ty zbývající mířit lépe.“

„Jenže ti kluci... zatím toho neprovedli tolik, aby to stačilo na trest smrti...“ namítl jsem nesměle.

„Jistěže,“ souhlasil. „Ale musíš je počítat k vojákům na té druhé straně fronty. Vojáčci, co přicházeli na frontu, nikdy za nic nemohli. A přesto je ti druzí zabíjeli, aby sami přežili. Podle toho, co jsi mi o nich řekl, to nejsou žádná neviňátka. Představ si, že je necháš být. A oni udají Policii tebe i tvé rodiče a pak to, jako v každé válce, odskáčí nevinní. Neposuzuj ty kluky podle toho, co ti provedli – sám říkáš, že nic. Posuzuj je, jak jsou – anebo budou – nebezpeční jiným. Ulehčím ti to. K těm ohroženým připočítej své vlastní příbuzné. Zeptej se sám sebe i svého svědomí – jsou ti hoši schopní udávat? Pokud ano, počítej je zkrátka jako udavače. Anebo si zvol tu druhou, klidnější cestu. Zalez a nevylézej! Boj je zkrátka boj. Když se dáš na vojnu, musíš bojovat a občas i setnout nějakou tu hlavu!“

„Nepřipadal jste mi tak... krutý...“ vyčetl jsem mu.

„Nejsem krutý!“ ohradil se. „Jenom tě musím seznámit se skutečností. Pořád ti připomínám tu druhou možnost – zalez a už nikdy nevylézej! Nemusíš nikoho zabíjet! Jenže se můžeš dočkat, že tě zabijí ti druzí. A nebude to v boji! Podřežou tě veřejně na náměstí jako čuníka, jak to už víckrát předvedli. Když si zvolíš osud čuníka, neposkvrníš se krví nepřátel, ale s křišťálově čistým svědomím skončíš v kaluži vlastní krve. Vyber si!“

„Fuj, to je opravdu odporný výběr!“ otřásl jsem se.

„A to si ještě můžeš gratulovat, že máš na výběr aspoň to,“ pokračoval nemilosrdně. „Na spoustu ovcí čekají bez výběru jen ty jatky. Ty si ještě vybrat můžeš.“

„A co vy?“ obrátil jsem to proti němu. „Vy přece ani takový výběr nemáte. Nebo máte?“

„Mám,“ řekl s potměšilým úsměvem a nadzvedl dolní okraj svého saka. Na opasku měl pouzdro s velkou černou pistolí.

„Neboj se, mám toho waltra legálně,“ řekl na vysvětlenou a pistoli opět zakryl. „Už mi totiž pár »vojáčků z druhé strany« vyhrožovalo smrtí. Stačilo ukázat na Policii pár dopisů a mailů a uznali mi, že mám nárok na obavy o život. Nelenil jsem a složil zkoušky, mám tedy zbraň a navíc jsem opravdu odhodlaný použít ji v případě ohrožení naostro. Proti tobě mám ale jednu velkou nevýhodu. Musím čekat, až si začne ta »druhá strana«, jinak by se policajti vrhli na mne. Ty tuhle nevýhodu nemáš. Je jen na tobě, zda ji využiješ, nebo také počkáš až co provedou »ti druzí«. Sám se třeba nebojíš, ale kdyby »ti druzí« vedli první ránu proti tvým rodičům, naučili by tě sice střílet a přesně mířit, ale po ztrátách, které by sis mohl do smrti vyčítat.“

Bylo to kruté, ale cítil jsem, že má pravdu. Ano, mohu ještě zalézt a nevylézat, jenže ti druzí nezalezou a časem budou mít navrch, zejména když proti nim nikdo nehne ani prstem. Heslo »ty do mě kamenem, já do tebe chlebem« je krásné a křesťanské, jenže muslim je bude chápat ve smyslu: »vezmi si výpalné a nech mě na pokoji!«, což si vyloží jako slabost a poddanství. Proč ne, když se oběť nebrání?

Přemýšlel jsem, ale mlčel jsem, ale Michal si mé mlčení asi vyložil jinak.

„Teda – já mít tvé možnosti...“ vzdychl si. „Ale nebudu tě do ničeho navádět. Už teď bych s tím měl oplétačky, kdyby nás někdo udal – nebo kdyby tady v kavárně měli mikrofony. Nechám tě, ať si to necháš projít hlavou...“

„Moment!“ zarazil jsem ho. „Kde je tu v okolí ten krámek s gumovými maskami?“

Podíval se na mě pozorněji a začal se usmívat.

„Že by ses přece jen rozhodl nezalézat?“ zeptal se mě.

„Mám ještě lepší nápad,“ řekl jsem. „Kde je ten krámek?“

Michal vstal, já taky.

„Tak pojďme!“ vyzval mě...

Michal mi u Vietnamců koupil masku, představovala jakousi zelenou mimozemskou obludu. Nejen to – koupil mi také apartní zelený obleček, podle visačky vodnický. Zelené kalhoty, zelená košile a vestička, zelený fráček s kloboučkem. Když prohlížel, co tam ještě vidí, doplnil to oblekem pro nějakou čarodějnici, či co to bylo. Byl celý černý a jako by byl sešitý z kousků černé, napůl průhledné látky. Celou tu dobu jsem byl vedle něho neviditelný a radili jsme se pošeptmo, aby prodavač neměl nějaké podezření.

„Vezmeš si na sebe vodnický oblek bez fráčku,“ navrhoval mi. „Na to si přehodíš ty poloprůhledné šaty. Vznikne kombinace, která nebude připomínat ani čarodějnici, ani vodníka. A když na tom bude zelená hlava mimozemšťana, bude to vypadat opravdu mimozemsky. A to je přesně to, co potřebuješ. Nesmí to vypadat jako pozemský výtvor. A s tímhle můžeš před kamerami pózovat jak chceš, nikdo tě v tom nepozná. Samozřejmě až na ty kluky ve vsi, ti by poznali tvé schopnosti a u nich by ti asi ani tahle maska nepomohla.“

„Bez obav, mám nápad,“ řekl jsem.

Platil to on, já bych na to ani neměl. Ale bylo vidět, že ho to samotného těší. Jistě, nebyl to špatný nápad.

„A prosím tě, tykej mi,“ požádal mě. „Já ti přece tykám od začátku a v tomhle jedeme spolu, tak jaképak vykání?“

Souhlasil jsem, proč ne? Domluvili jsme si další schůzku. Michal mi dal číslo na svůj mobil, já jemu také a slíbil jsem mu, že mu zavolám. Mobil mám sice doma, Potom jsme se rozešli, přičemž jsem mu názorně předvedl, jak umím naráz zmizet – příkazem »Karafilk půda!«.

Menší problém byl, že jsem mobil u babičky neměl. Tak mi to zařídil otec. Prohlásil, že jedu na prázdniny abych si odpočinul od techniky a kdyby to bylo jó nutné, půjčí mi mobil děda. Děda mobil nenosil u sebe, měl ho uložený za sklem v kredenci, kam mu strýc zavedl kabel od nabíječky, mobil se tedy trvale nabíjel, ale nepoužíval. Sloužil jako pohotovostní prostředek k přivolání záchranky, kdyby nastal takový případ a museli by ji volat, což se ještě nikdy nestalo a jak doufám, ještě dlouho nestane. Častěji se vyzvánění ozvalo, když někdo volal dědu a babičku. Obvykle o velkých svátcích jako jsou Vánoce, Silvestr, někdy i Velikonoce a pak když rodiče chtěli nás mladistvé (kam kromě sebe počítám hlavně sestřenky a bratrance) umístit na prázdninový pobyt. Letos se ale sestřenky a bratránci rozjeli jinam. Taky dobře!

Když jsem se však chtěl domluvit s Michalem, potřeboval jsem přístup k mobilu. A nejvýhodnější byl v tomto směru můj vlastní mobil v pokojíku v Praze s trvale připojenou nabíječkou, neustále připravený a v pohotovosti.

A díky »karafilku« dostupný během vteřiny...

My dva se ještě mockrát uvidíme!

Errata:

27.05.2021 16:59