Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Masku jsem si uložil do staré skříně na půdě u babičky, ale neoblékl jsem si ji. Místo toho jsem vyrazil za trojlístkem hulvátů na náves. Ráno tam nebyli, jestlipak ještě trucují?

Nebyli tam ani teď před obědem. Že by ještě nehladověli? Jak chcete! Vnucovat se vám nebudu!

Skočil jsem zpět k babičce a pak jsem normálně přišel dolů, právě včas na oběd.

Jenže to neprošlo jen tak.

„Poslyš, Vojtíšku,“ oslovila mě trochu ustaraně babička. „Co jsi to měl s kluky od starostovic Sama?“

„Co bych s nimi měl mít?“ sehrál jsem trochu udiveného.

„Byl tady starosta,“ pokračoval děda rozhodnějším hlasem, kterého jsem se začal obávat. „Tvrdil, že jsi ty kluky někam unesl a snad dokonce zašantročil a uvěznil. Co nám k tomu řekneš?“

„Unesl?“ podivil jsem se hodně okázale. „Zašantročil? Jak? A čím? Jak to vůbec může tvrdit?“

Jistý známý psycholog razil zásadu: »Zatloukat, zatloukat a zatloukat!« Údajně to říkal ve spojitosti s manželskou nevěrou, ale toto okřídlené úsloví zapustilo kořeny i mezi školní mládeží, která – zejména mladší ročníky – už ani neví, z čeho to vzniklo. Důležité je, že to posvětil oficiální psycholog a kromě toho je to často účinné.

„Zkrátka tady byl starosta,“ opakoval děda. „A že jsi jeho kluka a ještě dva další někam zavřel. Jestli je na tom jen smítko pravdy, koukej je pustit, omluvit se jim i panu starostovi a už to víckrát nedělej! Kam jsi je vlastně zavřel?“

„Nikam,“ odvětil jsem – vlastně po pravdě. „Nechápu, jak to může tvrdit! Kdyby to byla pravda a kdybych je vážně někam zavřel, mohl je přece pustit, když o nich ví?“

„No, mluvil o nich dost zmateně,“ připustil děda.

„Co proboha o tom říkal?“ zeptal jsem se, neboť je vždycky dobré vědět stav věcí a přiznat jen to, co už se zatlouct nedá.

„Kluci mu prý zavolali mobilem, že jsi je někam zavřel a že se nemohou vrátit. Tak přišel sem a zkoušel na nás pouštět hrůzu. Nevíš, jaký je to hulvát? Když se vypovídal, řekl jsem mu, ať si s tebou před obědem rozumně promluví, ale bez toho tartasu. Načež se urazil, že žádný tartas nedělá, práskl dveřmi a odešel. Jenže pan starosta to myslí vážně, dokonce i s voláním Policie. Vyhrožoval nám tím a to nemusí skončit dobře. Víme, že starosta je známý hulvát, ale co ty s tím máš společného? Řekl bych, že o tom něco víš, jen nám to nechceš vyklopit. Ale poslyš, tohle už vážně není legrace!“

To už mi taky bylo jasné. Takže kluci zavolali domů, co se s nimi stalo. Mobily vysílají elektromagnetické vlny, ty prošly z »errupeve« do »chróge« a umožnily jim žalovat. Tím do toho zatáhli své rodiče a mé prarodiče, a konflikt nabral na obrátkách. Místo tří nechtěných svědků mám na krku několik dalších, ke všemu dospělých. To tedy není dobré!

„Já to s nimi srovnám,“ slíbil jsem našim.

„To doufám!“ řekl děda. „A omluvíš se jim.“

„A to zase ne!“ postavil jsem si hlavu já. „Mám se jim omlouvat za to, že mi chtěli rozbít obličej? Omlouvat by se měli oni mně! A že žalovali doma, to je jejich ostuda. Když šli na mě tři, to byli hrdinové!“

„A co jsi s nimi vlastně udělal?“ zeptala se mě babička.

„Strčil jsem je do labyrintu čtvrté dimenze!“ odsekl jsem, i když jsem to vlastně neměl v úmyslu, babička se mě přece ptala opatrně a starostlivě.

„Jestli jste se, kluci, honili ve sklepích pod statkem, tak jste příliš riskovali,“ řekl děda. „Tam byste mohli zapadnout a už se odtud nedostanete.“

Ani netušil, jak krásnou legendu mi právě vymyslel.

Budova statku byla opravdu starodávná. Původně v ní byl pivovar s rozsáhlými sklepy. Zanikl již dávno, za Marie Terezie, ale sklepy tam zůstaly, i když zčásti zasypané. Kdysi tam – ještě jézéďáci – uložili pár fůr brambor rovnou z pole. Pak zjistili, že brambory prostě zmizely. Jen na podlaze sklepa byla díra, kterou se prosypaly o patro hlouběji. Jézéďáci to tenkrát nějak prokopali a brambory zachránili, ale pak spodní patro zavezli stavební sutí. Jenže ty sklepy byly asi větší než kolik jich objevili.

„A jestli jsi je tam někde zavřel, tak je koukej fofrem pustit, než sem přijede Policie, jak tím pan starosta vyhrožuje.“

Děda, i když netušil, oč jde, to sám převedl do jednoduššího a pochopitelnějšího případu. V tom bych mohl a měl pokračovat.

„Heleďte se, babi a dědo, konflikt s těmi kluky je můj,“ řekl jsem rozhodným tónem. „Já bych do toho dospělé netahal. A já si to s nimi vyřídím sám a oni ať si to vyřídí se svým otcem, jestli se mu odváží přiznat, co všechno vyváděli. Nikdy jste neslyšeli, že by ti tři tady ve vsi nespískali nějakou rvačku?“

„O těch grázlících se to samozřejmě ví,“ souhlasil se mnou děda. „Ale »omezování osobní svobody« je trestný čin, to ničím neomluvíš. Tak je koukej pustit, než ti to přeroste přes hlavu. Už teď starosta nebezpečně vyhrožuje Policií!“

„A že by je pustil sám?“ přidala se ke mně babička. „Snad bude stačit po obědě!“

Tak babička upřednostnila oběd před záchrannou akcí, což přijal i děda, ale trval na tom, že hned po obědě bez otálení půjdu a napravím to.

Docela mi tím oba nahráli...

Odpoledne jsem se opět vypravil na náves. Tentokrát tam na mě Éda, jeden z trojice, čekal. Když jsem doskočil na značku, byl jsem ve stavu »errupeve«, takže jsem ho zpozoroval dříve než on mě. Tiskl k uchu mobil a s kýmsi hovořil.

Napadlo mě změnit se z »errupeve« do »chróge«, jenže to bych ho viděl jen pomocí »térduzotu«. Zůstal jsem tedy ve stavu »errupeve«, trochu jsem poodešel ze značky a hvízdl jsem.

Éda sebou trhl a otočil se.

„Je tady!“ řekl chvatně a odtáhl mobil od ucha.

„Jo, jsem tady,“ řekl jsem. „A kde jsou ti dva?“

„Byli se podívat za vašimi, kde se couráš,“ řekl. „Říkali, že právě obědváte. Jak to, že jsi už tady?“

„Když to nechápeš, nevysvětlím ti to,“ řekl jsem. „Už jsem tu byl pro vás dvakrát. Kde jste se courali?“

„Prohlíželi jsme si vaši haciendu,“ řekl Éda. „Teda, tvůj dědek s bábou jsou fakt socky! Nemají ani televizi!“

„Jestli jste u nás vizitýrovali, svědčí to o vašem buranství,“ odpálil jsem ho. „Nenapadlo vás, že televizi nepotřebují? Takový »debilizátor«, čím větší, tím horší! A nemůžeš kámoše popohnat? Kdo tady má na ně čekat?“

„Však už se sem ženou,“ řekl Éda.

„Doufám, že se jim už z hlav vykouřila snaha rozbíjet lidem obličeje!“ řekl jsem výhružně. „Vím, že jste doma žalovali, ale jestlipak jste čestně přiznali, že jste si začali?“

„My?“ zamračil se Éda, ale ani se nehnul. „Ty sis začal!“

„Hele, s tím na mě nechoď!“ zarazil jsem ho. „Za začátek považuji větu »Rozbijeme mu čuchometr«. Následovalo, že jsem vám zmizel, protože nemám zájem na rvačkách. Jenže když jsme se setkali podruhé, pokračovali jste v tom. Já ne, já jsem seděl na lavičce a ani jsem se nebránil. Následovalo to, co jsem měl udělat hned – prohodil jsem vás do čtvrté dimenze. Nemůžete ale tvrdit, že jsem začal. A slíbil jsem, že se k vám budu chovat podle toho, jak se postavíte k rozbíjení obličejů jiných lidí – a to pořád platí. Zatím jste přečkali v klidu noc, ale po týdnu budete mluvit jinak. A když ne – kdo říká, že vás musím pustit? Nemusím!“

„Samův fotr slíbil, že to požene vejš!“ vytáhl Éda trumf.

„A čeho tím dosáhne?“ zasmál jsem se mu do očí. „Ledaže k vám přihodím i Samova fotra a nechám vás o hladu a žízni celý měsíc. Kam to chce hnát, prosím tě? Na Policii? A co se stane? Přijedou policajti, začnou vyšetřovat – a co zjistí? Uvědom si, vidím vás jen já. Policajti vás nenajdou i kdyby na vás vejrali ze dvou metrů a kdybyste jim tancovali a dělali opičky přímo před obličejem. Chápavost průměrného policajta to vysoce přesahuje, takže to nepochopí. A co policajti udělají, když něco nechápou? Odloží to. Nedělejte si iluze, že by vám pomohli.“

„Samův fotr je zavolá mobilem,“ opakoval Éda, ale už si tím nebyl tak jistý. „To si poliši nedovolí ignorovat!“

„Jo, zavolá je. Budou s ním mluvit, on jim bude do mobilu nadávat, jak jsou blbí, když jim poskakuje přímo před xichtem, ale oni ho nevidí. Co si ale oni pomyslí? Že si z nich dělá prču, co jinýho? Neuvidí ani jeho ani vás. Seberou se, nasednou do fára a odfrčí. A vy se budete akorát drbat za ušima, jak můžou bejt tak slepí, že vás neviděli. Jenže oni vás doopravdy neuvidí, v tom je zakopanej pes! Vidím vás jenom já. A já se vám do očí vysměju!“

Mezitím se k nám přihnali Sam s Dušanem. Doběhli s jazykem na vestě, ale hrnuli se ke mně jako kdyby se chtěli prát. Už jsem se chystal zmizet jim po anglicku, ale ti dva na poslední chvíli zvolnili a pak se opatrně posadili na lavičku, kde oddychovali jako dva bernardýni.

„Tak hoši,“ oslovil jsem je přísně. „Neslíbil jsem, že vás teď hned pustím, ale že se vás zeptám na váš názor na rozbíjení cizích xichtů. Ještě jste ho nezměnili?“

„Vodu!“ zaúpěl Sam vyprahle.

„Jo ták, vodičky se vám zachtělo!“ vysmíval jsem se jim. „Už jste přišli na to, že můžete klidně chodit po vodě v koupalku, ale tu vodu nenaberete do dlaní a nenapijete se? Včera dokonce pršelo, ale kapky jen prolétávaly skrz vás a neosvěžily vás. A to je teprve začátek, co budete dělat za týden? Teď teprve nastoupí ta pravá žízeň, tohle je ještě pohoda – havaj!“

„Dej nám vodu, nebo nás už pusť!“ požádal mě kupodivu docela slušně Dušan. „Tohle je nelidský!“

„Nelidský?“ opáčil jsem. „Možná. Ale je lidský mlátit jiné, až teče krev? Rozbíjet jiným čuchometry, to je úžasně humánní? Humánnější může být už jen bombardování!“

„Hele, nech už toho!“ zkusil to i Éda. „Přepískli jsme to, no! Ale ty taky, tohle je trochu moc! Dyť se ti nic nestalo!“

„Nestalo,“ připustil jsem. „Ale ne protože jste byli lidmi.“

„Tak buď lidskej aspoň ty!“ snažil se mě obměkčit Dušan.

„Až co řekne váš malej fýrer!“ vymínil jsem si.

Sam neřekl nic, jen rychle dýchal. Že by ho ten poklus od našeho domku na náves tak vyčerpal? Za normálních okolností jistě ne, ale po jednom dnu bez vody...

„Já si na odpověď počkám,“ řekl jsem, „třeba až do zítřka. Času je přece fůra!“

„Same!“ obrátil se už naléhavě na kámoše Dušan.

„Hele, kucí, neměkněte!“ okřikl Sam kamarády. „Von nás musí pustit tak jako tak! Viděli jste přece, fotr byl u nich, vyděsil ty staroušky k smrti a sami jste viděli, jak ho umravňovali. On nás pustí, jen se tady ještě vytahuje jako vietnamský tričko.“

Jeho suverénní póza těm dvěma zřejmě velice imponovala. Ale uvědomil jsem si, že všichni tři mohli sledovat, co se dělo v naší chaloupce, kde starosta pouštěl hrůzu na dědu s babičkou, mohli vidět, jak mi pak oba domlouvali, ale nemohli slyšet slova. Netušili, že jsem se jim odmítl omluvit a prohlásil jsem, že si to s nimi vyřídím sám a oni ať si to vyřídí se starostou, jestli se mu odváží přiznat svoje alotria.

„Tak vy jste u toho byli?“ usmál jsem se trochu jízlivě. „Vy jste viděli, jak Samův fotr pouštěl hrůzu? A jak mi pak domlouvali, ať už toho nechám? Já jen, jestli jste taky slyšeli, že jsem jim na závěr vysvětlil, že se nemají čeho bát, protože žádná Policie není a nebude schopná nic vyšetřit? Jiné vysvětlení, stejně přirozené, ale tisíckrát pravděpodobnější, je, že jste si prostě udělali prču i ze svého fotříka, který vám na to naletěl? Takže jsme se v klidu pustili do oběda a pak jsem řekl, že se teda na vás z dobré vůle podívám... No tak se teď vytahuju! Jak vietnamský tričko! Ale vy se přece taky můžete vytahovat, ne? Nemáte žízeň, vydržíte to ještě týden i dva... na žízeň se přece umírá až po třech týdnech... No, jak myslíte... jdu se teda vytahovat jinam, na vás tři to přece nezabírá, vy jen tak nevyměknete...“

„Samajzi, nevyšiluj!“ pokusil se Dušan kumpána umravnit.

„Jen ho nech!“ zarazil jsem ho. „Přemlouvat ho nebudeš ty, ale žízeň. Víte co? Vyřiďte si to teď sami mezi sebou, nebudu to ovlivňovat. Přijdu sem za hodinu. Každá hodina teď pracuje pro mě, to byste si měli uvědomit. Můžete se poradit po telefonu se svými rodiči. Já se půjdu taky poradit s vyšší mocí. Ne s dědou, ani s babičkou, ty Samův fotr vážně vystrašil. Mám jiného poradce. Akorát mám dojem, že pak budu muset vyžadovat omluvu pana starosty našim, tedy dědovi a babičce. Takže za hoďku tady ano?“

A zmizel jsem jim stylem »Karafilk půda!«

Na půdě jsem sebou ale musel hodit. Co kdyby ty grázlíčky napadlo běžet sem a přesvědčit se, co tady dělám? Neobával jsem se, že by přišli na moji mimozemskou masku, ta byla ve tmavé skříni, kam sice mohou vstrčit hlavu a třeba sem vlézt, ale nemají čím si posvítit. Rychle jsem shodil kalhoty i mikinu, navlékl se do vodnických kalhot a košile, přes to jsem na sebe bleskově navlékl roztrhanou pavučinu od čarodějnice a na hlavu natáhl latexovou masku mimozemšťana. Paráda, to zabere! Poznat by mě mohli po hlase, ale to už jsem promyslel dřív a neobával jsem se toho.

Takže skok – »Karafilk náves«!

A dobře, že jsem měl značku trochu dál od lavičky, kde teď měli ti tři válečnou poradu. Hned si mě nevšimli, zato jsem dobře slyšel, co říkají.

„Mě tou boudou nesplete!“ tvrdil už zase suverénně Sam. „Vy si k němu přilezte třeba po kolenou, já tak brzy nevyměknu!“

„Same, neblázni!“ přesvědčoval ho Dušan. „Bez vody tady umřeme žízní!“

„Víš přece, že tvrdil, že až za tři týdny!“ namítl Sam.

„Někde jsem četl, že smrt žízní nastane za pět dní,“ přidal se Éda. „Nevydržíme ani tejden! Já už mám žízeň, že bych se o ni mohl opřít.“

„Já věřím fotrovi!“ odsekl Sam. „Vždycky nás ze všeho dostane! Má styky, že před ním panáčkují i policajti!“

Teď byl správný okamžik, kdy vstoupit do jejich debaty!

„Policajti možná panáčkují,“ řekl jsem trochu zastřeným hlasem. „My ne. Máte smůlu.“

Tři kluci se na mě ohlídli – a strnuli.

„Ježiši!“ vykřikl nepříliš hlasitě Éda.

„Ty už jsi tady zase?“ nedal se vyvést z míry Sam. „A co to máš na sobě za maškarádu?“

„Ty to považuješ za maškarádu?“ opáčil jsem.

„No jasně, podle hlasu je to zas ten Pražák!“ nebral si Sam servítky.

„Podle hlasu, říkáš?“ zachechtal jsem se hodně přezíravě. „No jistě, mám jeho hlas. Jenže vypůjčený. My se domlouváme mozkovým vlněním, které vy nevnímáte. Mám od něho ale jen hlas. On má od nás nějaké znalosti, které mu umožňují používat vesmír errupeve. A přiznal, že tam bez našeho svolení umožnil vstup dalším lidem. Tvrdil, že to myslel jako trest – no budiž, to by se dalo vysvětlit i pochopit. Ale teď říkal, že vás chce pustit zpátky. My mu to ale nedoporučujeme.“

„Hele, Pražáku, nekoulej to s námi!“ osopil se na mě Sam.

„Nejsem žádný Pražák!“ řekl jsem. „Jsem »pjovůťšig«, člen Galaktického svazu. Chcete důkaz? Dívejte se!“

Nechal jsem se osvítit silněji, pak ještě silněji, až si přede mnou museli zaclánět oči. Zářil jsem před nimi jako reflektor. A mělo to správný účinek. Všichni tři sjeli na kolena za lavičku, aby byli aspoň trochu ve stínu. Teprve po dvou či třech vteřinách jsem pohasl na původní intenzitu.

„Tohle nedovedete,“ ujistil jsem je. „Ani ten Pražák ne.“

„Jéžiši!“ opakoval ještě tišeji Éda.

„Zkoumali jsme na tomto světě různá lidská společenství,“ pokračoval jsem dál v roli mimozemšťana. „Tak třeba Mafie. Ti také nemají rádi svědky. A co s nimi dělá Mafie? Víte to aspoň?“

„Mafie svědky...“ naznačil Éda rázně rukou pod krkem.

„Správně!“ schválil jsem mu to. „Ani my nesnášíme svědky a zvláště ne ty upovídané. Co si myslíte, že s vámi uděláme?“

„Jenže můj otec nás nenechá!“ neztrácel Sam sebedůvěru.

„Toho se tak budeme ptát!“ odvětil jsem pohrdavě. „Zemře také, úplně nečekaně a zcela přirozeně, stejně jako vy tři. Můžete si jen vybrat, co pak vaši lékaři napíší do úmrtního listu. Líbila by se vám víc mrtvice nebo infarkt?“

„V našem věku?“ namítl Sam.

„I to se stává, vaši lékaři k tomu připíší, že je to ojedinělý případ, ale žádné podezření mít nebudou. Nenecháváme stopy.“

„A co když slíbíme, že nikdy nikomu nic neřekneme?“ řekl už zoufalým hlasem Dušan.

„To nemusíte slibovat,“ usmál jsem se. „Nikdy nikomu nic neřeknete i bez slibů. Víte přece, jak to říkají vaši lidští Mafiáni? »Můžeš někomu ucpat hubu zlatem, ale olovo je levnější. A mrtví nemluví tak nějak ze zásady, na to můžeš vzít jed!« Jenomže my lidi nestřílíme. Nemáme rádi nejen svědky, ale jakékoliv stopy. Po nás nezůstává díra v hlavě ráže devět. Přirozená mrtvice a infarkt se vašimi prostředky nedají odlišit od té naší.“

„Ale Pražák nám slíbil, že nás pustí, když...“ začal Éda.

„Neměl vám nic slibovat,“ řekl jsem. „Ale mám dojem, že to něčím podmiňoval a že jste jeho podmínky nesplnili...“

„Ale my je ještě splníme!“ dožadoval se Éda.

„Neměl nic slibovat,“ opakoval jsem. „Ale půjdu se ho na to přeptat. Sliby se mají dodržovat, to je pravda. Ale jestli jste ho definitivně odbyli, nebo ho ještě podvedete, vezmeme to do rukou my. A my vám slíbíme jen že už nikdy nikomu nic neřeknete. My to nenecháme na vás a na vašem pojetí cti. Už jsme se mnohokrát přesvědčili, jakou má vaše čest cenu!“

A než stačili odpovědět, zmizel jsem jim skokem na půdu, kde jsem rychle svlékl masku a oblékl se jako předtím. Pak jsem v klidu pomalu počítal do třiceti a opět jsem skočil na náves.

„Čau, bestie!“ oslovil jsem je. „Omlouvám se, řekl jsem za hodinu, ale podmínky se změnily. Mám to s vámi rychle ukončit, bez velkého dohadování. Tak aby bylo jasno. Dostal jsem kvůli vám sodu, že se s vámi moc mazlím. Buďto se opravdu rychle se mnou dohodnete, nebo to převezmou jiní. Kdo, to vám neřeknu, to ani nesmím, jen dodám, že se s vámi mazlit nebudou. Jsem teď vaše poslední možnost. Odřeknete-li se násilí a slíbíte mlčet jako v hrobě, smím vás ještě pustit. A samozřejmě se musíte postarat, aby to zejména fotr starosta přestal eskalovat, jinak... přestane to být moje záležitost. Já ustoupím v tom, že nebudu pana otce nutit pokorně se omlouvat našim. Mohl by odmítnout a to bych mu pak nepřál. Ale za něho už se přimlouvat nebudu, protože nesmím. To možná nepochopíte, ale radši to nechtějte vědět. Tak co? Trváte na svém, nebo přistoupíte na moji nabídku? Odřeknout se násilí a mlčet až do smrti o tom, co jste se mnou zažili? Nechci toho až tak moc, ale kdybych chtěl víc, mohli byste odmítnout a to bych vám opravdu nepřál. Damoklův meč visí nad vámi, ne nade mnou a můžete mi věřit, snažil jsem se, abyste dneska nedopadli hůř.“

„My ti to slíbíme!“ řekl velice rychle Éda, zřejmě abych si to ještě nerozmyslel.

„To radši slíbím taky!“ přidal se k němu Dušan.

„A váš fýrer?“ zeptal jsem se, když se nějak neměl k činu.

„Ustupuji nátlaku!“ řekl pořád ještě naštvaně.

„Nemusíš, když nechceš,“ řekl jsem už trochu stroze. „Já na tom netrvám. Poruš slib – ale pak si nestěžuj. Ono to ani nepůjde. Jestli narazíš na vyšší moc... budeš mlčet jako v hrobě. Vlastně proč »jako«? Ani nevíš, do čeho se ženeš. Hele, nechme toho, už teď víte příliš mnoho! Už aby to bylo za mnou! Vlastně za námi!“

Postavil jsem se trochu stranou a otevřel jsem »hmotové zrcadlo azlajoň«.

„Prosím, pánové, vkročte do toho zrcadla a ignorujte svůj obraz, který půjde proti vám,“ řekl jsem slavnostnějším tónem.

Kluci se opatrně vzchopili. Nejdřív Éda, po něm Dušan a až jako poslední Sam. Pak jsem tím prošel i já, i když už jenom formálně, za chvilku si to budu muset zopakovat. Ale mně už to nedělá problém, vstupovat do svého obrazu...

„Nezapomeňte!“ napomenul jsem je ještě. „Konec všeho násilí a ani muk! Jinak... já vás sledovat nechci a ani nebudu, ale zkuste si představit, že se na vás občas někdo dívá... nemám na vás čas ani chuť, nebudu s tím mít nic společného, ale... nechtějte vědět víc, už teď víte příliš mnoho! Jo – a na zklidnění otecka si, Same, vymysli něco věrohodného. Třeba že jste si to vymysleli... I kdyby ti za to nařezal, bude to pro tebe i pro něho lepší,“ obrátil jsem se na Sama.

A pak jsem jim zmizel a nechal je vyděšené stát na návsi.

»Karafilk půda!«

Errata:

27.05.2021 16:59