Vítej, návštěvníku!

Přece jen asi bylo lépe, když lidé věřili, že je někdo neustále sleduje a zvažuje jejich činy. Jenže to mělo jednu vadu. Odplata za darebáctví lidi čekala až po smrti a to si těžko někdo připustil. A kdo takzvaně »propadl peklu« a ono se to hned nestalo, ten pak vesele hřešil dál podle hesla »když už, ať to aspoň stojí za to!«, a »když praskla koza, ať praskne i chalupa!«. A svým příkladem strhával další, kteří viděli, že trest za lumpárny hned nepřichází...

Snad se mi to podařilo převést do jiné úrovně. Teď, kdyby se ti tři dozvěděli, že nějací mimozemšťané řádí v Praze, už v tom nepoznají moje možnosti, ale řeknou si, že je to podstatně horší, než kdybych v tom byl já. Já jsem se jich přece ještě zastal! Mohli by beze mne dopadnout hůř! A když budou mlčet, snad se jim to ještě vyhne...

Na další schůzku s Michalem jsem přišel »v kostýmu«. Dohodli jsme se, že za ním přijdu po ránu do jeho bytu, tam žádné kamery ani štěnice nemá. Když jsem mu vyprávěl, jak jsem dopadl s těmi třemi, viděl jsem v jeho očích potěšené jiskřičky.

„Je vidět, že ti to myslí!“ pochválil mě. „Já bych je na tvém místě sejmul, i když bych je asi taky litoval. Dopadlo to líp než jsem čekal. Ale nemysli si, že pokaždé postačí udělat na darebáky bu-bu-bu, aby couvli. Tohle byly opravdu malé rybky a na pravé žraloky teprve narazíš.“

„Ale mám teď přece jen krytá záda,“ pochvaloval jsem si to také. „Sehrál jsem to s nimi, aby uvěřili, že jsou ještě horší bestie než já. Vlastně jsem si před nimi hrál na »hodného policajta«, aby se tím víc báli toho »zlého«.“

„Účelem bylo, abys je neměl v zádech,“ schválil mi to. „To by nebylo dobré. Jak vidím, kostýmek sedí jako ušitý. Počítej ale s tím, že tě budou muslimové považovat za ďábla. Neuznávají mimozemšťany, neboť Prorok o nich v Koránu nepíše.“

„To mi vadit nebude,“ řekl jsem. „Na pojmenování snad ani nesejde. Hlavně aby pochopili, že proti nim stojí něco z jiného světa a hlavně, že proti tomu víra, Korán ani Alláh nepomáhá.“

„A když už jsme u toho, jaký máš plán pro nejbližší dny?“ zeptal se mě.

„Půjdu za Arabem, co tu někde bloudí,“ řekl jsem. „Pustím ho pod podmínkou, že se odstěhuje do svého původního domova, ale ještě před tím ať to co nejvíc rozhlásí mezi svými krajany tady v Praze, aby jich odjelo co nejvíc.“

„Nebyl bych tak hrrr... obávám se, že neodjede žádný, ani ten první ne,“ zavrtěl hlavou Michal. „Nějaký muftí jim to objasní ve stylu »pravověrný muslim se ďáblů nesmí bát« a zůstanou tu, dokud jich aspoň polovička nezaklepe bačkorami. Ono to asi bez obětí nepůjde. Aspoň že to budou ti horší než pár nezvedenců!“

„Arabů mi líto nebude,“ řekl jsem. „Ti kluci toho ještě tolik neprovedli, aby si zasloužili tvrdší trest než to »bu-bu-bu«. Zato Arabové s tím prodejem drog nosí lidem smrt. A přesvědčili mě, že se nebudou rozpakovat vraždit. Ten, co jsem ho zavřel do světa »za zrcadlo«, se na mě hnal s obrovskou kudlou za řevu o Velkém Alláhovi! Přesvědčil mě, že chce vraždit a že by s chutí vraždil, kdyby mohl. Nemám důvod ho litovat, ani ty druhé.“

„To je vlastně dobře,“ řekl Michal. „Člověk nesmí mít iluze o protivnících. Což o to, Arabové jsou aspoň upřímní, jdou ti po krku hned a bez vytáček, ale časem můžeš narazit na džentlmeny, kteří se budou tvářit jako čestní a poctiví chlapi, ale podrazí tě, až to nebudeš čekat. Takoví džentlmeni, co nás s klidem Angličanů předhodili v Mnichově Hitlerovi... Věřit můžeš jen lidem, které dobře znáš. Možná otci, matce, případně dědovi a babičce, ti to s tebou jistě myslí dobře. Snaž se ale prokouknout každého. Lépe když nebudeš příliš věřit nikomu. Na žádné světové straně, ani v Čechách. A nakonec ani mně, nevíš, jestli nejsem taky takový.“

„Ani tobě?“ zpozorněl jsem.

„Řeknu ti to slovy básníka,“ usmál se.

»Nevěřme nikomu na světě širém⁰⁰¹,

nemáme jednoho přítele tam,

starý boj za každým skrývá se mírem,

soucit a přízeň jsou šalebný klam...«

„Trochu depresívní,“ mínil jsem.

„Ale pravdivé,“ podotkl Michal. „I když je to staršího data. Je to z doby, kdy se v Čechách roztahovali Rakušáci. Ještě tvrdší a pravdivější básně od toho básníka jsou »Písně otroka«. Zvláště pozoruhodné je, jak se pozná »pravý otrok«. Tomu otrokář může dát i zbraně, aby za něho bojoval, a otrok je po bitvě i s dobytou kořistí poníženě složí pánovi k nohám a opět si dá navléci obojek. Připomíná mi to naši hrdou účast na »mírových misích« porůznu ve světě...“

„Budu o tom přemýšlet,“ slíbil jsem mu vážně. „Teď se ale půjdu podívat za tím Arabem a jeho kumpány...“

Nepříjemně se mě dotklo přirovnání našich jediných hrdinů z mírových misí k otrokům, co hrdinně bojují za svého otrokáře, ale Michal měl v ostatních bodech většinou pravdu. Jenže hned se mi v hlavě zvýraznila i jeho věta: »A nevěř ani mně, nevíš, jestli nejsem taky takový...« Tím mě trochu proti sobě nastražil.

Nu což, dám si pozor. Přece jen uznávám, že nemám dost zkušeností. Svět je složitější než si přiznávám. Muslimů si přece váží i katolický papež... Ale jak se říká, po ovoci poznáte je...

Dobrá, podívám se na ně.

Skok na Můstek proběhl normálně a po rychlém rozhlédnutí jsem duchovitého Araba nespatřil. Jen dva další, kteří nabízeli své zboží našim fetkám. Ti feťáci by taky potřebovali proplesknout! Někdo říká, co je komu do toho, za co své peníze utrácejí... jenže jednak si tím ničí zdraví a pak se nechají v nemocnicích zdrátovat za peníze, které by měly pojišťovny dávat na nezaviněné nemoci, za druhé není jisté, že utrácejí poctivě vydělané peníze, spíš půjde o výnos z různých zlodějen. O pracovní morálce feťáků se dá asi úspěšně pochybovat.

Když jsem se zjevil – tedy nechal se osvítit – před dalším Arabem ve své nové masce, mělo to opravdu úspěch. Nechal jsem se totiž osvítit zprvu slabě, pak silněji, takže mě chvíli viděl jako průhledného. To zafungovalo, chlap padl hlavou k zemi a začal brebentit k Alláhovi, bohužel arabsky, takže jsem mu nerozuměl. Zkusil jsem ho maličko polechtat světélkem »gsógorhe«, ne sice na hlavě, ani na srdci, abych ho nechtěně předčasně nezabil, ještě jsem neměl vyzkoušené, kolik toho člověk snese, ale osvítil jsem mu zevnitř loket. Co to asi tak může udělat? Odhadoval jsem to na reumatický záchvat. Vyzkouším to a pak se uvidí!

A moc jsem se nemýlil. Chlap vyskočil a začal skuvíkat. Příjemné to asi nebylo. Zarazil jsem ho pohybem ruky a vybafl na něho, což ho opět přimělo padnout hlavou až k zemi.

„Vstaň!“ poručil jsem mu. „Co tady prodáváš?“

Začal něco brebentit arabsky, takže jsem ho musel zastavit.

„Tady jsi v Čechách, tady se mluví česky!“ řekl jsem mu.

„Já neumět česky, já nebýt zdejší...“ drmolil chlap.

„Jak to?“ vybafl jsem na něho zhurta. „Musíš se dorozumět, když chceš tady obstát.“

„Já jen pár slov čésky,“ trval na svém. „Já muset tlumočník mít... z mešity...“

„Z mešity?“ přijal jsem to, ale s nelibostí. „Zaveď mě tedy do té vaší mešity!“

„To nejde, já tu mít jednat obchod!“ vymlouval se.

„Já tebe zabít, když ty nerozumět!“ přešel jsem na jeho styl.

To pomohlo. Vyskočil a obrátil se směrem k mešitě, aspoň jsem si to myslel. Jenže Arab se najednou rozběhl a asi doufal, že mi zmizí v davu – i když tady zrovna moc lidí nebylo.

Bláhová snaha!

On se musel vyhýbat lidem, kličkoval davem jako zajíc, já jsem běžel středně volným klusem, ale bral jsem to skrz lidi, kteří mi překáželi jedině opticky. Nevadilo mi proběhnout klandrem, nemusel jsem se vyhýbat ani stánkům... musel by to být opravdu šampion v běhu, aby mi utekl... samozřejmě jsem běžel bez osvětlení, takže mě nikdo neviděl. A když konečně mohl zahnout za roh, škrtl jsem to skrz roh budovy.

Zastavil se a dýchal jako lokomotiva. Neviděl mě a zdálo se mu, že je v bezpečí. Z čehož jsem ho vzápětí vyvedl, když jsem se objevil metr před ním.

„Copak?“ zeptal jsem se ho jakoby nic. „Kde máš mešitu?“

Po tom předchozím uspokojení, že mě snad setřásl, to byla pro něho asi dvojitá rána.

„Šejtan ať tě zchromí!“ vybuchl bezmocně.

„Hleďme!“ opáčil jsem. „Když potřebuješ, umíš česky víc než jsem doufal! Tak kde je ta mešita?“

Samozřejmě jsem věděl, že tady v blízkosti Můstku žádná mešita nestojí, ale z toho mě kupodivu rychle vyvedl. Zavedl mě do jakéhosi průchodu, pak následovala krátká chodba, kde si Arab sundal boty a obrátil se ke mně, jestli ho následuji. Šel jsem hned za ním, ale boty jsem nesundaval.

„Tam – bez bot!“ napomenul mě.

„Já vám to tam neušpiním!“ ujistil jsem ho a šel jsem dál.

Chlap se mi ale postavil do cesty.

„Tam – bez bot!“ opakoval důrazněji a roztáhl ruce.

Prošel jsem skrz něho a vstoupil v botách do jakési haly. Za mnou se ozvalo hodně vzteklé zachrčení. No jo, urazil jsem mešitu botami... Arab držel v ruce dlouhý nůž, jenže když jsem prošel skrz něho, pochopil, že si nic nedělám ani z jeho nože. Byl ale naježený jako dikobraz.

„Sem se v botách nesmí!“ snažil se mě přesvědčit.

„Proč ne?“ obrátil jsem se na něho.

„Tady je mešita!“ ujišťoval mě. „Bez bot!“

„Žádná mešita!“ řekl jsem. „Tady jsou Čechy, tady nemají mešity co dělat! Kdo vám ji tu dovolil?“

„My tady všechno koupili!“ tvrdil.

„Jo?“ podíval jsem se na něho vyzývavě. „Za drogy?“

„Za peníze!“ rozčiloval se.

„Za hodně špinavé peníze!“ dodal jsem. „Jenže tady jsme v Čechách, tady mešity nebudou!“

„My tady všechno poctivě koupili!“ opakoval.

„Poctivě?“ zpochybnil jsem především tohle slovo.

„Poctivě!“ trval na svém. „Za dolary!“

„Prodáváš tady drogy!“ vyčetl jsem mu. „To nejsou poctivé peníze! To je lumpárna!“

„Když to tady lidi kupujou...“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Nejprve to nabídnete dětem u školy a pak už to kupujou. Jenže to musí přestat!“

„Kdo nám to zakáže?“ naježil se.

„Třeba já,“ řekl jsem.

Mezitím se seběhli další. A když jich bylo víc, začali si asi vzájemně dodávat kuráže, obklopili mě a začali na mě jeden přes druhého křičet. Někteří dokonce česky, jiní arabsky. Z českých slov jsem vyrozuměl, že se mám vrátit do pekla, kam patřím.

„Tak už dost!“ zahřměl jsem.

Pořád jsem totiž s nimi mluvil pomocí térduzotu, jinak by mě neslyšeli. Zvuky vydávané hmotou »errupeve« neúčinkují na hmotu »chróge« a naopak. Jenže »térduzot« se dá nastavit tak, že účinkuje i jako megafon. Účinek byl skoro okamžitý, Arabové si konečně uvědomili, že nejsem »hej počkej« v maškarádě, aby si na mě mohli vyskakovat a znenadání ztuhli.

Až na jednoho, který naopak zesílil hlas.

„Vrať se do pekla, kam patříš, Šejtanův sluho!“ křičel.

Přitom se oháněl zelenou knihou, aha, zase Korán, to už tu bylo, ale na mě to neúčinkuje... ale můžeme si zopakovat, co si z té knihy dělám...

„Ty jsi zdejší imám?“ obořil jsem se na něho.

Přiznal to s hrdostí. Nu – konečně kompetentní osoba v tom zdejším cirkuse!

„Poslouchej mě!“ pokračoval jsem zvýšeným hlasem. „Buď tady všechno prodáš a odstěhujete se z Čech, nebo...“

„Nebudeš nám vyhrožovat!“ vzchopil se k odporu. „Alláh je velký a ztrestá tě, pekelný zmetku!“

„Buď tady všechno prodáš a odstěhujete se z Čech, nebo se nedočkáte příštího novoluní!“ opakoval jsem větu i s ukončením.

„Alláh to nedopustí!“ snažil se křičet imám.

Bláhová snaha – hlasem megafon nepřekřičíš!

„Ale dopustí!“ řekl jsem klidně, i když to bylo hlasitější než jeho hulákání. „Tady je křesťanská Evropa! Nevíš, že tady Alláh nemá žádnou pravomoc? Vari odsud, nebo dopadnete špatně!“

„To se uvidí!“ odporoval mi imám. „My už tu vaši Evropu vrátíme pod správu Alláhovu! Alláh je velký!“

„Jo, Alláh je velký!“ souhlasil jsem. „Ale ne tady, v Evropě. Nebudete Alláhovi nic vracet, nikdy mu tu nic nepatřilo. Tady je takhle malinký a nepomůže vám. Zmizte odsud!“

„Šejtanův zmetek nám nemá co nařizovat!“ trval na svém.

Vyvolal jsem silnější kuličku světla »gsógorhe« a propálil jsem mu do Koránu díru, že by i tenisový míček prošel skrz.

„Tak jako mi váš Alláh nezabránil propálit tvůj Korán, tak mi nezabrání decimovat tvé bojovníky!“ trval jsem na svém také. „Nebudete-li utíkat, budou vás jiní vynášet nohama napřed coby mrtvoly. Nevěříš?“

Ale bylo mi jasné, že to bez odstrašujícího příkladu nepůjde a očima jsem si už vybíral, kdo z nich to exemplárně odnese. Jako první bude na řadě prodavač heroinu, to je už prověřený darebák, pak bude ten vousáč s šedivou bradkou, nenávist z něho jen kape, třetí bude mladší chlap, co nejvíc cení zuby... o těch ještě nevím, co v Čechách dělají, ale nebude to asi nic dobrého...

Imám se najednou rozkřičel arabsky. Byl to zřejmě povel, po kterém se na mě všichni vrhli a snažili se mě rozsekat svými dlouhými noži, vytaženými z jejich pytlovitých oděvů. Kdybych byl hmotný, rozsekali by mě na kousky, takhle jsem si z toho nic nedělal. Místo toho jsem se zaměřil na prodavače drog a osvítil jsem mu zevnitř hrudník. Nebylo nic vidět, ale chlap se chytil za prsa a zhroutil se na zem. Asi to bylo dost silné, takže už nevstal, jenže ostatní si toho nevšímali a snažili se mě umlátit Koránem, noži i jen tak pěstmi. Přitom se jim několikrát podařilo, že se jim pěsti střetly s míhajícími se noži. Postižení s pořezanýma rukama se stáhli dozadu, ale ostatní to nezastavilo.

Zaměřil jsem se tedy na nejaktivnější šermíře s noži. Každý, komu i nakrátko v hlavě bliklo světélko »gsógorhe«, ztuhl a pak pomalu couvl, až do mě konečně bušil Koránem už jen imám. Připomínalo mi to marné odhánění much.

„Ty jinak nedáš, co?“ obořil jsem se na něho.

Nechtěl jsem ho zabít, neodvážil jsem se použít »gsógorhe« na hlavu ani na hruď. Ale potřeboval jsem ho už v jeho běsnění zastavit a ozářil jsem mu nohy od břicha po kotníky.

Zařval bolestí a odskočil, a až teď si všiml, že byl poslední, kdo se ještě pohyboval. Přelétl očima své spoluvěřící, ale zjistil, že bojeschopní jsou jen ti, kdo si drželi pořezané ruce. Ale ani ti nejevili velkou bojechtivost.

„Řekl jsem to jasně. Buď tady všechno prodáš a odstěhujete se z Čech, nebo se nedočkáte příštího novoluní!“ zopakoval jsem mu své ultimatum. „Uvědomte si už, proti vám tady nejdou lidé! Postavili jste se v Čechách proti větší síle! Alláh vám nepomůže!“

A pak jsem skokem zmizel. Ať si to promyslí!

Skočil jsem na dolní konec Václaváku. Nezviditelňoval jsem se, ale procházel jsem všechna zákoutí, kde jsem předtím viděl dealery. Bral jsem je teď šmahem všechny. Infarkt, infarkt, mrtvice, infarkt... daleko za mnou vznikaly jiskřičky poplachu, jak si lidé začali všímat hroutících se těl. Kdosi volal záchranku, jiní se dokonce snažili pomáhat. Než jsem celou oblast obešel, přijelo několik sanitek a dva policejní vozy.

Nečekal bych, že na záhadu hromadných infarktů Policie přijde. A pochyboval jsem, že záchranáři utrpí význačný úspěch při oživování postižených. Použil jsem dost velké dávky, aby to účinkovalo rychle a definitivně. Dealery drog nemíním litovat.

Muselo to ale působit jako rána z čistého nebe.

Noviny budou mít o čem psát.

Errata:

27.05.2021 16:59