Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vrátil jsem se k Michalovi v hnusné náladě.

„Dvanáct mrtvých drogových dealerů!“ ohlásil jsem mu. „Hromadné a přitom zbytečné rojení záchranek! Masakr v mešitě, přežil jen imám a tři velice iniciativní muslimové s pořezanýma rukama, kteří mě chtěli zmlátit pěstmi, když ostatní vytáhli kudly. Jestli po tomhle neutečou, tak nevím.“

„No, vzal jsi to hned zvostra,“ přikývl Michal, když jsem mu to převyprávěl ještě jednou, podrobněji a souvisleji. „A možná to tak bylo lepší. Protivník vzal na vědomí, že to v Čechách nemá předem vyhrané, to je snad dobře. Co se týče obětí, říkal jsem ti, že to bez nich nepůjde. Nejspíš je dobře, že jich je napoprvé víc. Jen ať se ostatní polekají!“

„Nevím,“ řekl jsem. „Co je vlastně žádoucí? Zahnat je na útěk nebo je v Čechách prostě vyhubit?“

„Dostat je ven z Čech,“ řekl Michal. „Koho zaženeš na útěk, toho nemusíš zabíjet, ale kdo se vzepře, ať padne. Zatím všude, kde se tihle džihádisté uchytili, přinesli s sebou jen zkázu.“

„Ale nejsou snad všichni džihádisti!“ namítl jsem.

„Jak kde a jak kdy,“ odvětil Michal. „Dokud jich je málo, tak do dvou procent, jsou to velice milí sousedé, akorát že jich velmi rychle přibývá. Stěhují k sobě příbuzné a kromě toho mají i hodně dětí. Jakmile jich je víc, začnou dělat problémy. Nejen ti noví, ale i ti staří. Začnou prosazovat požadavky, všude se nacpou. Starosty většiny velkých anglických měst jsou dnes muslimové a všude je to znát. A když jich je někde více než desetina, změní se všichni v džihádisty. I ti původně milí, hodní a bezproblémoví. Je to jako přes kopírák. Sousedé se diví, jak je to možné? Vždyť to byli tak milí sousedé? No jo, zradikalizovali se! Nejspíš v mešitě. I když tam dříve chodili i deset let a nic, až v poslední době...“

„Ale to snad musí někdo organizovat, ne?“ namítal jsem.

„Organizují to imámové v mešitách. Jakmile jsou si jistí, že jich je dost, vyhlásí džihád. A všichni, i ti hodní a bezproblémoví, se zvednou jako jeden muž. Oni vlastně musí. Kdo se nezvedne spolu s ostatními, toho nepřemlouvají, ale veřejně řežou hlavy. Na nerozhodné to zabírá nejlépe... příkladů máme víc než dost...“

„Kolik jich je asi tak v Čechách?“ zeptal jsem se.

„Jak kde,“ odvětil Michal. „Někde málo, například v Praze a na venkově. Někde je jich ale víc, třeba v Brně, kde už začínají vystrkovat růžky. A jsou v Čechách místa, kam pro Čechy není radno vůbec vstoupit, třeba některé vesnice v okolí Teplic, kam si je usalašil primátor Kubera. Tam jich je už většina, mají vlastní policii, uznávají jen právo šaríja a Češi jsou tam nevítaní vetřelci – i když je to v Čechách.“

„Tam se taky půjdu podívat,“ slíbil jsem.

„Nejdřív bys měl vymést Prahu,“ mínil Michal. „Tady mají ústředí pro styky s cizinou, která je bohatě podporuje.“

„Podívám se na ně,“ slíbil jsem. „Tady je to jednodušší. Měl jsem zatím konflikty jen s překupníky drog. To jsou darebáci, těch nelituji. Ti »milí sousedé« budou paradoxně horší, člověk aby je ještě litoval.“

„Litoval? A budou oni litovat tebe?“ podotkl Michal.

„Jistěže ne, jsem přece jejich nepřítel,“ řekl jsem.

„Dal ses na vojnu, musíš bojovat,“ připomněl mi Michal...

„Já vím,“ přikývl jsem.

Pak jsem se opět jediným skokem přemístil do vsi na půdu domečku, kde pokojně žili děda s babičkou. Schoval jsem kostým na půdě ve skříni a seběhl po vrzajících dřevěných schodech dolů.

Ach jo, dědo! Ach jo, babi! Kdybyste věděli!

Měl bych asi něco udělat i pro ně, takhle jsem se musel cítit jako host a jak se říká – hosté a ryby už třetího dne smrdí. A já tu »smrdím« už půlku prázdnin!

Dole jsem se babičce sám nabídl, že naštípu nějaké dříví, abych si – podle jejích slov – odpočinul od intelektuální námahy. Potřeboval jsem si u špalku při štípání dříví zapřemýšlet. Třeba o mentalitě Arabů. Jeden tam v této chvíli někde bloudí, ale má ode mne láhev vody a ještě nebude příliš zkroušený. Prosekl si ji nožem, který chystal na mě, ale jistě mu v ní nějaká voda zbyla. A kdyby ne, může ji v tom místě slízat ze země, v errupeve je i na zemi čisto a voda se nevsakuje. Uvažoval jsem ještě, zda mu tam přece jen nemám donést vepřovou šunku, ať má něco výživného, i když by měl vepřové vztekle odmítnout. Pak jsem si vzpomněl, že muslim smí jíst vepřové, když nic jiného nemá a mohlo by mu to zachránit život. Klidně zbodne i šunku a bude tvrdit, že chyba byla na mé straně. Oni to mají vůbec divné. Nesmí lhát, jenomže u nevěřících to není lež, ale válečná lest, vůči »káfirům« nejen dovolená, ale Koránem vřele doporučovaná. A pak jim věřte!

Vepřové by ale mělo hrát větší roli. Co třeba vepřová krev? Co když takového dealera nejprve zlikviduji – a pak zmaluji krví? Nebude to horší?

Pořád je ale otázka, co zase dělám špatně. Cítil jsem, že to, co dělám, nebude to pravé. Zajímavé bylo, že jsem se necítil jako vrah, i když jsem měl na svědomí několik mrtvých. Michal měl pravdu. Kdybych »zalezl a nevylézal«, nemusel bych bojovat, ale to by nahrávalo »druhé straně«. Považoval jsem tedy »ty druhé« za nepřátelské bojovníky, zabité v boji. Ať chcete nebo ne, působí to trochu jinak. Ale v pořádku... to přece jen asi nebylo.

A pak mě napadlo hledat další radu. Bábi a dědovi jsem to svěřit nemohl, Michal mi zatím všechno schválil, ale mám přece ještě jednu autoritu.

Zoromora.

Nejprve jsem doplnil dřevník naštípanými polínky, kolik se jich tam vešlo a ohlásil jsem to babičce. Chtěl jsem prohlásit, že jdu ještě ven, ale zarazila mě, že hnedle bude oběd, kam bych teď ještě šel? Nezbylo mi než počkat. Ale hned po obědě už mě nikdo nezdržoval, když jsem řekl, že půjdu do lesa.

„Tak jdi, ale přijď ještě za světla!“ napomenul mě děda.

Místo do lesa jsem ale zamířil na půdu. Byl tu klid a ticho, zkusím se spojit přes térduzot. Napadlo mě, jestlipak mě celou tu dobu sledoval? To už nebyla taková zábava jako s trojicí našich grázlíků, tady šlo o víc. Doufal jsem, že mi poradí i tentokrát.

Zoromor se objevil téměř okamžitě a ani nebyl překvapený, když jsem si mu postěžoval, že si zase nevím rady. Dokonce se mi zdálo, že mě čekal už dřív. A to se ví, že už věděl o Michalovi.

„Hodně říší už v tomto světě padlo, když si nevěděly rady se svými sousedy,“ řekl mi. „Je to jednoduché, když jsou sousedé otevřeně nepřátelští. Určí se hranice a při jejím překročení začne boj. Horší je, když sousedé přicházejí nenápadně a smířlivě. Stará poučka říká: »Střezte se Danaů, přinášejících dary!«. Atlantis byla velice mocná, dokud nezačala přijímat cizince. Chybou bylo, že před nimi nechránila ani svá válečná tajemství a jak to skončilo? Dnes už nikdo ani neví, kde se vlastně Atlantis rozkládala.“

„A vy to víte?“ zeptal jsem se ho.

„Vím,“ odvětil. „Ale nechceš si snad povídat o zaniklých říších, jako byla Atlantis nebo Harappa. Řekl bych, že tě víc pálí hrozící osud zdejších říší. Má to sice shodný začátek, totiž velkou vstřícnost k sousedům, ale nic se neopakuje úplně stejně a i když se váš problém zdálky podobá problému Atlantidy, ve skutečnosti je opět jiný, zvláštní. Ale řekli jsme si snad, že si tykáme, ne?“

„Nezlobte se, ale... nemohu...,“ vykoktal jsem. „Tykat si mají lidé na stejné úrovni, tam je to na místě. Tykat si mohu třeba s Michalem, i když je starší. Ale vy a já... stejní nejsme a nemůžeme být. A já... cítím k vám takovou úctu, že by mi to tykání beztak nešlo od srdce...“

„Nu, jak myslíš,“ pokrčil rameny. „Upřímnosti si vážím.“

„Sledoval jste mě, že?“ zeptal jsem se ho, i když jsem tušil, že je tomu tak, jen jsem si nebyl jistý, zda se tím ještě baví, nebo už to bere vážněji.

„Jistěže,“ vycítil jsem jeho úsměv. „Vy lidé sledujete osudy jiných lidí v televizi, já přímo. Je to skoro totéž, jen si myslím, že to »ze života« nemám tak nahrané jako od filmařů.“

„A napadlo vás, proč si nejsem jistý, jestli to dělám dobře?“

„Ale to se rozumí, že by to šlo dělat lépe,“ opět jsem vycítil jeho pobavený úsměv. „Ale spíš jsem očekával, že to budeš dělat hůř. Například s těmi kluky ve vesnici. Poté, co ti tvůj kamarád v Praze vysvětlil, že jsou to vlastně »bojovníci z opačné strany«, i když o tom sami nevědí, jsem čekal, že je prostě odstraníš, aby ti nemohli škodit. Ale ten nápad s »vyšší mocí«, která »nebude mít slitování«, nebyl špatný. Ti tři jsou ti teď vděční, že jsi je zachránil před tou »mimozemskou příšerou«, vlastně před sebou samým v jiné roli, že se neodváží k otevřené akci proti tobě. Nápad s maskou mimozemšťana byl dobrý, i když nebyl nový. Masky »bohů« jsme používali i my, hlavně v Asýrii a v Egyptě, nic proti nim nemám. Pokud nepřítele zbaví odvahy bojovat, dá se snadněji najít dohoda a ta bývá často lepší než boj. I když ne vždy. Dohody bývají různé a někdy, i když výjimečně, může být boj lepší než špatná dohoda.“

„To bych snad chápal,“ řekl jsem. „Ale proč mám pořád ten dojem, že na to jdu špatně?“

„Protože ses soustředil jen na cizince,“ řekl Zoromor. „Jsou to sice ti vetřelci, ale ještě horší jsou vlastní lidé, kteří jim to umožňují. Kteří jim dělají »bílé koně« a prodávají jim pozemky a domy, i když to je zákonem zakázané. Michal ti řekl, že se kolem Teplic usadili muslimové, ale umožnil jim to primátor a senátor Kubera. Nedělal to zadarmo, peníze mu nesmrděly, ale když teď na muslimy udeříš, aby se odstěhovali, budou určitě naříkat, že si přece všechno právoplatně koupili – a budou mít pravdu. A dokud spolu s nimi nepostihneš i vlastní zrádce, budeš mít – a oprávněně – pocit, že je pořád něco v nepořádku. Zrádci jsou stokrát horší než otevření nepřátelé, už protože se tváří jako vlastní.“

„No jo, už v Praze mi tvrdili, jak všechno poctivě za dolary koupili,“ připustil jsem. „Ale jak zjistím, kdo jim to prodal?“

„Asi by sis měl najít někoho, kdo je obeznámený s místem činu a není do toho sám namočený,“ navrhl mi Zoromor. „Brzy zjistíš, že je to strašně úmorná práce, ale že se jí nevyhneš. Zkus si najít další lidi jako je Michal. A chceš-li uspět, musíš zbavit tuto zemi zrádců, kteří ji prodávají vetřelcům. A připrav se na to, že to nebude snadná záležitost. Zrádců je v této zemi dost na to, aby těm ostatním prodali všechno přímo pod rukama.“

„A vy to víte už dlouho?“ zeptal jsem se ho vyčítavě. „Víte to, ale necháváte to být?“

„Vím to a nechávám to být,“ řekl tvrdě Zoromor. „Není to moje věc. Já tu jsem vlastně také cizinec, i když tu žiji už pár tisíc let. Ale nepovažuji se za zdejšího, i když umím česky. To je věc vás, kteří tu žijete! Dost na tom, že jsem tobě umožnil využívat některé naše prostředky. Ale nebudu za vás tahat kaštany z ohně, to je přece vaše záležitost! Jestli i vaše říše padne pod náporem cizinců, bude to pro mě zajímavý předmět studia, ale nedotkne se mě to. Moje říše to není. Vy se musíte starat!“

Zarazilo mě to. Doteď jsem si myslel, že Zoromor je na naší straně. Ne že jsme pro něho jen »zajímavým předmětem studia«, ale náš osud se ho nijak nedotkne. Ale mělo mě to napadnout. On je tady skutečně cizincem. Viděl vzestupy a pády mnoha větších říší a naše problémy ho nechávají klidným. Starat se musíme my. Možná budu rád, když nám aspoň nebude překážet.

„No, dal jste mi nějaké své – a musím přiznat, hodně silné – prostředky,“ řekl jsem. „Jenže jeden člověk toho mnoho nezmůže ani kdyby byl geniální. Nemohl byste – jestli nám chcete opravdu pomoci a ne nás jen studovat – dát tyhle prostředky více lidem?“

„Tuhle chybu jsme už jednou udělali,“ řekl Zoromor. „Sto čtyřicet lidí s našimi prostředky způsobilo zkázu Atlantidy. Kdo stejnou chybu opakuje v domnění, že to podruhé dopadne lépe, je pitomec. Mimochodem, právě tato země má vynikající zkušenost s jedním géniem, který pomocí houfu sedláků vyhnal ze země pět obrněných armád, výkvětu tehdejšího světa. Zřejmě se necítíš být géniem – no, je to lepší, než kdyby ses jím cítil, ale nebyl. Dobrá, naučím tě dávat lidem telepatii, aby mohli použít naše prostředky. Ale dovolím to jen pro omezený počet. Udělám to takto: zvolíš si jedenáct spolupracovníků – spolubojovníků. Předáš jim telepatii a můžeš je naučit všemu, co umíš. Kdyby někdo z nich zahynul, smíš je doplnit o další, ale i s tebou jich smí být nanejvýš dvanáct. Kdybys ty nebo někdo z těch dvanácti dal telepatii třináctému, jeden z vás dvanácti zemře, ale nedokážeš ovlivnit, kdo to bude. Jen tak budu mít jistotu, že vás nebude víc.“

„Dvanáct místo jednoho,“ řekl jsem zamračeně. „Není to moc, ale je to víc než jeden. Díky i za to.“

„A dám ti ještě něco,“ dodal. „Opustil jsem své dosavadní sídlo v mohyle – mám takových víc a prozrazené sídlo má pro mě nižší cenu než ty, o kterých nikdo z lidí neví. Tímto ti je dávám. Návod na předání telepatie je v malém zápisníčku, který najdeš na stole. Vedle něho leží malá lahvička, ale objevíš ji jen když budeš ve stavu hmoty »errupeve«, jinak je nehmotná a neviditelná. Jsou v ní bakterie »kríf«. Živí se organickými zbytky, zpracují všechno organické, trávu i kůru stromů, a jejich produktem je poživatelná hmota podobná kaši. Tato »věčná kaše« mě živí už tisíce let, třeba se i tobě bude hodit. Nevýhodou bakterií »kríf« je, že je musíš čas od času regenerovat ve vesmíru »errupeve«, neboť časem ztrácí schopnost množit se. Je to záměrné, jinak by brzy zaplavily svět. V »errupeve« se množí neomezeně, naštěstí tam není dost hmoty. Použij je ale k vyčištění toho vesmíru od organické hmoty, co jste tam zanesli. Abys to dlouho nehledal, podívej se, co ti zanechali v domku tvých prarodičů ti tři, které jsi ve vesmíru »errupeve« uvěznil jako první. Asi se ti tím chtěli pomstít, ale už je za to ani nestíhej. Bakterie »kríf« jsou můj poslední dar. Budu tě dál občas sledovat, ale nic víc ode mne nedostaneš. Ani rady, ani dary. Buď ti to postačí, nebo budeš mít smůlu.“

„Díky i za to,“ odvětil jsem.

A Zoromor se ode mne telepaticky odtrhl. Odteď mě bude už jen zpovzdálí sledovat.

Sbohem, Zoromore! Víc rad ani darů už nedostanu.

Musí mi to stačit.

Errata:

27.05.2021 16:59