Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nejprve jsem se šel podívat do »Keltské mohyly«. Bylo tam všechno, jak Zoromor řekl. Zápisník i neviditelná lahvička.

Položil jsem si dovnitř značku »Mohyla«, abych už nemusel pokaždé běžet lesem a protlačovat se dovnitř skálou. Kupodivu to šlo, Zoromorovy ochrany už mi nepřekážely.

Ze zvědavosti jsem se s lahvičkou »krífu« vypravil k dědovi a babičce. Nebyli v domku, neboť klábosili přes plot se sousedy. To se mi hodilo. A když jsem – neviditelný – vstoupil do sednice, musel jsem se útrpně zašklebit. Uprostřed stolu trůnily tři hromádky a na podlaze byla velká žlutá louže. Hoši si ze sednice udělali záchod, to měla být ta pomsta? To se ví, v normální hmotě »chróge« se to neprojevovalo. Naočkoval jsem všechny hromádky i louži dole bakteriemi »kríf«, aby to vyčistily. A nestačil jsem se divit. Jako když těsto s droždím kyne, rozlezla se bílá hmota všude, kde jen narazila na to, co sem nepatřilo. Sledoval jsem to, přiznám se, dost zvědavě, zajímalo mě, jak dlouho to potrvá. Deset minut po naočkování se bílá hmota sbalila do dvou bochánků, jednoho dole na podlaze, druhého na stole – a přestala se měnit. Hotovo!

Prošel jsem zrcadlem, změnil se v »chróge«, vypůjčil jsem si od babičky větší mísu a vrátil jsem se do »errupeve«, abych tu »věčnou kaši« dal do mísy a přinesl. Samozřejmě jsem si přičichl k výsledné hmotě – kupodivu voněla jako čerstvě upečená buchta.

Doplnil jsem mísu po okraj obsahem kýblu na odpadky, co měla babička pod pecí. »Věčná kaše« se opět pohnula, oblila ty zbytky jídla i šlupky od brambor a za chvilku se opět sbalila do pohledného bochánku, většího než předtím, a ztuhla. Zoromor měl pravdu, zpracovala všechno, jenže jsem měl psychický problém s ochutnáním, když jsem věděl, z čeho to vzniklo. Měl jsem asi pro první pokus použít jako surovinu obyčejnou trávu, nedělalo by mi to takové potíže. To že se dá jíst? Zoromor říkal »jakýkoliv organický odpad«... Ale – přeměněné výkaly?

Uvažoval jsem, co teď s tím. Podle Zoromora byl výsledný produkt, ona »věčná kaše«, nejenže jedlá, ale Zoromor se tím živil snad tisíce let. Musela být tedy neškodná. Ale to bych sám nesměl vědět, z čeho to vzniklo. Nechal jsem tedy »věčnou kaši« v míse. Důležité je, že se to povedlo.

Jíst to ale nebudeme. Kdyby měli děda s bábí kozu nebo čuňátko, věděl bych, co s tím. Ale takhle?

Naštěstí jsem si vzpomněl na bývalý družstevní vepřín na dolním konci vesnice. Vytvořil jsem si térduzot, prolétl se s ním nad vesnicí a snesl se s ním u vepřína. Venku popojížděl traktor, ale uvnitř nikdo nebyl. Položil jsem si tam značku, popadl jsem do náruče mísu »věčné kaše« a skočil na značku. Za souhlasného pochrochtávání prasátek jsem jim vyklopil kaši do žlabu. Vepříci se na ni nadšeně vrhli a já jsem s prázdnou mísou zmizel na půdu.

A hned jsem to napravil, položil jsem si další značku přímo do sednice, abych nemusel opět sbíhat po vrzajících dřevěných schodech.

Děda s bábí byli stále zaujati sousedy, takže jsem se rozhodl vrátit se do Prahy a podívat se po Arabovi. Bloudí tam jako duch, udělám si tam čisto. Zítra začnu tím, že se podívám za Michalem. Mohl by být první, kdo získá telepatii a schopnosti nebešťanů. Ale dneska už toho moc nestihnu, za chvilku bude večeře.

Tak aspoň toho Araba...

Představoval jsem si to ovšem snadno, leč nebylo to jen tak. Na Můstek jsem skočil snadno a hned jsem se rozhlédl. Arab zde nikde nebyl, takže jsem se začal obezřetně rozhlížet, kde bych na něho narazil. Očekával jsem, že může každým okamžikem vyrazit proti mně z nějakého temného kouta s kudlou. Samozřejmě bych mu zmizel, ale musel bych ho vidět! Vždyť ani nebešťané nebyli bezpeční před ranou zezadu!

Pak mě ale napadlo podívat se do mešity. Kolik je tam dnes oveček s kudlami pod pytlovitými oblečky?

Vstoupil jsem tam samozřejmě v botách a skrz dveře, ani jsem nezjišťoval, jestli jsou nebo nejsou zamčené.

A v té chvíli jsem ho uviděl.

Ležel uprostřed mešity na kobercích – ale kolem něho byla rozlitá tmavočervená kaluž. Arab zřejmě ztratil hlavu a sám se podřezal, když zjistil, že ve světě errupeve nenajde nic k jídlu ani k pití a bude odkázaný na milost a nemilost ďáblů...

Ušetřil mi ale zdlouhavé hledání. Co ale s ním? Nechat ho tady? Zoromor požadoval, abych svět errupeve vyčistil od všeho, co jsme tam zanesli. Chlapa budu muset přetáhnout skrz zrcadlo azlajoň do normálního světa, ale tu louži krve pod ním při tom asi rozmažu všude, i po kobercích mešity v reálném světě.

Ačkoliv – mohu přece nejprve uklidit tu krev, napadlo mě. Vytáhl jsem z kapsy lahvičku a ukápl jsem kapku bakterií »kríf« na okraj kaluže krve.

Ještě se musím podívat po okolí. Arab určitě nechodil na záchod uprostřed mešity, spíš bych se měl podívat, kde tu mají příslušenství. Když už mám asanovat špínu, tak rovnou všude!

Dveře pro mě nepředstavovaly žádnou překážku, takže jsem brzy našel, co jsem potřeboval. Byly tu. Pochopitelně ne obyčejné splachovací, ale »turecké«. A jak jsem čekal, tři nespláchnutelné hromádky a kaluž. Ještě že Araba napadlo chodit sem, kde byl už zvyklý. Mohl to udělat kdekoliv a špatně by se mi to hledalo.

Také zde jsem to naočkoval kapkou z lahvičky a pak jsem se vrátil do mešity, abych odtáhl tělo. Bakterie se jistě postaraly o úklid kaluže krve.

Jenže k mému překvapení ležel uprostřed mešity jen velký placatý, trochu protažený bochník »věčné kaše« obrysu vzdálené podoby lidského těla. Bakterie spořádaly spolu s krví i mrtvé tělo včetně kostí a obleku. Zbýval jen kovový nůž, ale bez střenky, pár mincí a jiných drobností. Bakterie považovaly za biologický odpad i mrtvé tělo a změnily ho ve »věčnou kaši«! Rozpustily bez velké námahy i kosti. Živým vepříkům přitom nevadily a ti si jen chrochtali blahem. Jenže ten výsledný »bochník« byl nějak velký. Malá mísa na to rozhodně nepostačí.

Nevadí, řekl jsem si. Odskočím si k babičce pro velký kýbl a kaši odtahám prasátkům. Aspoň si pořádně pošmáknou. My to jíst nebudeme, nejsme kanibalové!

A tak jsem to také udělal. Zpočátku jsem kýblem nabíral kaši rovnou ze země a pendloval jsem jako o závod mezi mešitou a vepřínem, později jsem si na to donesl ještě smetáček, kterým jsem si pomáhal, když už bylo kaše jen pár drobtů. Vepříci si jen pochrochtávali blahem a mě napadlo, že jsem právě udělal něco, co by muselo muslimy rozpálit do běla, kdyby to viděli.

Pohřbít muslima do prasečích žaludků je přece to nejhorší, co ho může potkat! Vždyť jsem mu úplně znemožnil vstoupit do jejich ráje! Z prasečích žaludků už se tam nikdy nedostane! Ale hned jsem si řekl, že přesně tohle musím co nejlépe využít. Příště takový »úklid« udělám s Michalem, který to bude natáčet mobilem. Až video umístíme na internetu, bude džihádisty odstrašovat jako nic jiného! Michal bude koukat, až mu to zítra přednesu! Doufám, že nebude proti. Ale Michal proti nebude.

Takovou příležitost přece neprošvihneme!

Babička jako kuchařka střídá potraviny tak, že nikdy nedělá po sobě tutéž přílohu ani jídlo. Polévek zná snad jinou na každý den roku. Jednu polévku opakuje častěji – česnečku, o které tvrdí, že lidem prodlužuje věk. Na sobě to zatím nepozoruji, ale bábi s dědou jsou pořád vitální, postarají se o sebe a neodmítnou hlídat vnoučata – v mém případě tedy mne. Předloni nás tu bylo během prázdnin osm, jenže jsme všichni přespávali v zahradním altánu, protože bychom se do chalupy nevešli. Altán je ovšem řešení jen na léto, protože se nedá vytápět. Ale uznávám, byla tam legrace.

Letos jsem tu jen já, protože sestřenky odfrčely kamsi na jih do Chorvatska jako vlaštovky a jiní stěhovaví ptáci a bratránci se letos vypravili na výlet na bicyklech kolem Čech, tudíž jsem tu sám. A pro bábi a dědu je to asi největší pohoda, neboť nemusí řešit spory a jiné neshody, babi akorát vaří ze zvýšeného množství potravin, na což dostala od našich příspěvek. Já se snažím chovat se tak, aby o mně pokud možno nevěděli, nepočítám-li účast na snídani, obědě a večeři. A občas přispěji naštípáním dříví, což je to nejmenší, co mohu udělat. Dalo by se říci, že za tím leží otcův proslov před odjezdem k babičce, stručně shrnutelný do vyhrůžky »Běda, jestli se dozvíme o jakékoliv tvé lumpárně!«, podle mě ale zbytečně zdvojující mé vlastní odhodlání nedělat bábí ani dědovi problémy. Nejtěžší hrozící problém s panem starostou se mi díky Michalovi podařilo zamést tak rychle, že si to děda i bábí ani nestačili uvědomit, natož promyslet. To jsem prostě přehlédl, že kluci mají mobily a jsou ochotní do sporů tahat dospělé. Ovšem od nich to byl podraz, i když uznávám, že měli setsakra důvod. Pak jsem to ale s nimi hladce skoulel a jejich fotřík už ani nepípl. Neomluvil se, ale dědovi a bábince jsem mohl s klidným srdcem a čistým svědomím potvrdit, že z tohoto mraku už neukápne ani kapička a všechno bude v suchu.

Tentokrát jsem přispěl maličko víc, když jsem si za domem nasekal košík kopřiv a jiného, vesměs jedovatého bejlí a pomocí kapky bakterií »kríf« jsem vytvořil bochánek »věčné kaše«.

Nebylo to úplně bezproblémové. V tom košíku jsem nějak přehlédl dva hlemýždě, jenže byli živí a bakterie se jich proto ani nedotkly. Naštěstí vyplavali nahoru a dali se sebrat a vyhodit.

Bakterie měly v sobě nějak zakódovaný ohromný respekt ke většině projevů života. Zkusil jsem ale pokus – do hotové kaše jsem klacíčkem potopil jakéhosi brouka. Byl dost velký, abych ho později snadno vylovil, ale ukázalo se, že ho bakterie okamžitě rozpustily a strávily.

Jako život tedy neuznávaly hmyz. Od brouků přes vosy po červy a jinou žoužel. Kupodivu ale uznávaly slimáky a hlemýždě. Věřil jsem, že budou uznávat i myši, ještěrky a nejspíš i žáby, ale pokusně jsem to nemohl ověřit. Slimáky a hlemýždě jsem musel vysbírat ručně, pokud možno včas, před naočkováním.

A poměrně brzy jsem narazil na jev, na který mě upozornil už Zoromor. Bakterie se občas přestávaly množit.

Nikdy nepřestaly, když měly »práci«. Ale když zpracovaly co dostaly, uvedly se do klidu a rozjely se znovu, když jsem jim přihodil další zdroje – jenže nanejvýš pětkrát. Hodně záleželo na tom, jestli dostaly »přídavek« krátce po »usnutí«, nebo až po delší době. Někdy už nereagovaly ani na druhý »přídavek«. Stačilo je však pronést stavem »errupeve« a zase získaly apetit. Nejjistější bylo použít k »očkování« pokaždé pár kapek bakterií z lahvičky.

Zamýšlel jsem nechat jednu lahvičku »krífu« babičce, aby si tím usnadnila vaření a ušetřila i za potraviny. Košík trávy se dal venku nasekat kdykoliv a když jsem konečně mohl »věčnou kaši« z čerstvé trávy ochutnat, byla skutečně vynikající, asi jako rýžová nebo krupicová kaše se skořicí. Očekávaný problém bude občasná regenerace. Děda ani bábi se do vesmíru »errupeve« sami nikdy nedostanou. Musel bych jim připravit větší láhev. Bakterie »kríf« se nekazí, nehnijí ani neplesniví a kdyby je používali po kapkách z lahvičky, mohla by jim vystačit třeba i na rok.

Nečekaný problém byl ale babiččin odpor k »novince«. Ona přece celý život vaří, vaří dobře a zdravě a vždycky se obešla bez cizáckých výmyslů. Přemlouval jsem ji, ukazoval jsem, že by pak nesměla používat ani brambory, to je přece taky cizácký výmysl, jenže »brambory jsou v Čechách odjakživa«... prostě to nešlo. Podařilo se mi ukecat aspoň dědu, aby kaši ochutnal.

„No, je to dobré, ale já už jsem z dětských kašiček vyrostl,“ prohlásil děda. „Sněz si to třeba k večeři, bábi uvaří o porci míň a bude spokojenost na všech stranách.“

Pochopil jsem. Doma není nikdo prorokem.

Dobrá, budu to jíst aspoň sám...

Errata:

27.05.2021 16:59