Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Schůzka v Michalově bytě byla tentokrát hodně výživná.

Předně jsem Michalovi podle postupu ze Zoromorova bločku, který jsem se naučil nazpaměť, instaloval do hlavy telepatii.

Říkám »instaloval«, neboť se to dosti podobalo instalačním postupům při zavádění aplikací. Začíná se specifikací správného názvu ve spojení s klíčovými slovy, následuje vyžádání potvrzení akce a o víc se »koncový uživatel« nemusí starat. A nemusí ani vědět, co se při tom děje. Kdyby to tam Zoromor nepřipsal, neměl bych o tom ani tušení.

Následující hodinku jsem musel Michalovi věnovat vysvětlení povolených jevů, zejména stavu hmoty »errupeve« a jejím novým fyzikálním vlastnostem. Potom jsem ho naučil používat térduzot, pokládat značky a využívat je jednak k návratům na již označená místa, jednak ke skokům. Při té příležitosti jsme spolu navštívili většinu mých značek v Praze, zejména ve středu města. Také jsme si všimli, že prodavači drog tu jsou zase, jenže jsou mladší, jejich bossové zřejmě nasadili zálohy.

Při té příležitosti jsem Michalovi referoval o »uklízení« mrtvoly Araba z vesmíru »errupeve« pomocí bakterií »kríf« a následného zkonzumování obyvateli vesnického vepřína. Navrhl jsem, až to uděláme příště, pořídit o tom »instruktážní video« k umístění na sociální sítě, což by mohlo nahradit nepříliš přesvědčivou agitaci mezi muslimy. Ukázka, jak pašíci transformovaná těla konzumují za ryčného pochrochtávání, by mohla zapůsobit mnohem víc.

Michal s tím pochopitelně souhlasil a protože měl jeho mobil funkci pořizování videa, nabídl se sám do funkce kameramana.

Jenže předtím jsme museli obejít ještě několik Vietnamců, nabízejících všelijaké zboží včetně maškarních kostýmů. Protože jsem před Michalem neskrýval úmysl angažovat si dvanáctičlennou skupinku, kde my dva jsme první, ale zdaleka ne poslední, navrhl jsem obejít Vietnamců několik a pořídit kostýmů rovnou dvanáct. Nemusí mít všichni vodnické a čarodějnické součásti, ale bylo by ideální sehnat dvanáct stejných latexových mimozemských hlav.

Michal s tím souhlasil, proto jsme akci s drogovými dealery odložili, až si seženeme kamufláž.

Pak jsme začali obcházet Vietnamce. Jenže se ukázalo, že hlavu mimozemšťana měli jen v jednom obchodě. A jen jednu, takže další jsme nekoupili. Michal prohlásil, že je to pochopitelné. Kdo si koupí něco, co je v obchodě desetkrát? Muselo by to být hodně atraktivní – škoda, že jsem si nevybral hlavu Fantomase, ty bychom už měli tři.

Naštěstí jsme se aspoň rychle přemisťovali. Vietnamských obchodů je v Praze plno a mívají i podobný sortiment, takže jsme těch dvanáct hlav nakonec sehnali. Nejlepší by bylo, kdybychom je tím vykoupili po celé Praze a Vietnamci by další takové hlavy již nedovezli, ale nedělali jsme si iluze. I maškarní kostýmy se nejlépe sekají sériově.

A pak jsme se přichystali na první, ukázkovou akci.

Michal vybral jako oběť jednoho ze starších chlapů. Odhadl, že to více zapůsobí. Osvítil jsem tedy chlápka »gsógorhe« a když se zhroutil, vtáhl jsem ho do hmotového zrcadla »azlajoň«. To už ho nikdo neviděl, jen my. Michal, je přece jen silnější, si nadhodil chlapa na záda a přeskočil i s ním do vepřína, kde jsme ho oba vložili do korýtka, zatímco vepříci zklamaně chrochtali za mříží.

Michal nafilmoval koryto s mrtvolou, pak trochu odstoupil a pozastavil natáčení. V té chvíli jsem do koryta nakapal pár kapek bakterií »kríf« a počkal jsem, až mrtvé tělo přeměnily v kaši. Pak jsem opustil kotec, Michal opět začal filmovat a já jsem vpustil do kotce vepříky. To byl úprk! A protože ve videu chyběla přeměna mrtvoly v kaši, vypadalo to, že si vepříci opravdu pochutnali na mrtvole. Snad to na islámisty zapůsobí!

A ode dneška nenecháváme na místě žádná těla!

Naše video způsobilo mezi muslimy opravdu nefalšovanou hrůzu a odpor. Zatímco dosud byla stanoviště dealerů na Můstku prestižní záležitostí, kam ti starší mladé »cucáky« nepouštěli, teď se změnila v nejobávanější místa v Čechách. Vidinu snadného výdělku nezastínilo nebezpečí smrti. To by mladé fanatiky jedině přitahovalo, ale nejstrašnějším nebezpečím se jevilo sežrání vepři, což navěky uzavře vstup do muslimského ráje.

Samozřejmě si muslimové na toto video stěžovali. Video se na Youtube udrželo jen krátce, majitelé Youtube je nechali smazat s poznámkou, že obsahuje nepřípustně drastické scény, porušuje autorská práva a navíc šíří nenávist a tím porušuje komunitní zásady této služby, jenže další videa se objevovala znovu a znovu. A nejen na Youtube, ale i na jiných serverech. Leckde vydržela podstatně déle. A navíc si je zájemci stahovali do svých počítačů, odkud je sami šířili pomocí mailů.

Jedno bylo jasné. Někde v Praze existuje skupina anarchistů či teroristů, zabývající se bezohlednou a přímo svatokrádežnou likvidací zbožných muslimů.

Dvakrát bossové dealerů nasadili náhradníky, ale pak tato prodejní místa osiřela. Nakrátko je obsadili konkurenční černoši, jenže i ti brzy zjistili, že místo na zlatý důl narazili na Charybdu, schopnou pohlcovat je – a třeba i po desítkách.

Michal měl v Praze více volného času než já. Rozhodl se jít trochu dál a místo aby dalšího dealera prostě zlikvidoval, věnoval se mu trochu podrobněji. Zjistil ke komu odnáší »těžce vydělané« peníze a zlikvidoval dealera až když si nesl »na stanoviště« další balíček drog. Pak vstoupil do soukromého bytu, kde se bossové scházeli, zjevil se jim tam v podobě mimozemšťana, oznámil jim, že za organizaci prodeje drog propadli peklu a hned na místě si jednoho z nich odnesl. Z pohledu muslimů to vypadalo tak, že mimozemšťan jen ukázal na jednoho jejich »zbožného« souvěrce, ten se zhroutil, ale pak jako by ho něco vtáhlo do neviditelnosti, zhroucené tělo zmizelo. A brzy nato se opět objevilo video, kde ti zbývající mohli sledovat ukládání souvěrce do velkého koryta a jásavé pochrochtávání vepříků, kteří se na tělo hladově vrhli.

To samozřejmě naštve a bere chuť nahradit likvidovaného bosse v hierarchii, zejména když začali postupně mizet i ostatní členové organizace. Původně zlatý důl se měnil v noční můru.

Imám nedaleké mešity dostal místo zásilky drog k prodeji podivný malý balíček. Byla v něm nevelká flash-paměť, na níž se nacházela videa, objasňující záhadná mizení muslimů této mešity a jejich potupné sežrání vepři. Navíc tam bylo varování, že tak dopadnou všichni muslimové v Čechách a zachrání se jen ti, kdo Čechy včas opustí a vrátí se do svého původního domova.

Nepomohlo ani vhození rouhačské flash-paměti do ohně. Všechna videa se vzápětí objevila přímo v imámově notebooku, kde měl nějaké památeční záběry z nějaké muslimské pobožnosti. Ve srovnání s nimi ta vpašovaná působila jako nejhorší rouhání.

Čechy se pro muslimy staly prokletou zemí...

Na pozadí vepřových hodů (nešlo o hodování na vepřovém, ale o bezprostřednější hodování skutečných vepříků nad plnými korýtky) zanikly zvěsti o záhadných úmrtích na české politické scéně. Nicméně ani ty nebyly úplně opomenuté.

Několik politických činitelů naléhavě požádalo o policejní ochranu poté, co je údajně navštívili jacísi mimozemšťané, aby je politicky vydírali pod hrozbou smrti. Policie nad tím zpočátku jen mávla rukou, neboť tyto žádosti měly všechny atributy paranoie včetně mimozemšťanů v roli hlavních aktérů, nicméně později, když několik těchto žadatelů nenadále a za podezřelých okolností zemřelo, musela Policie brát jejich žádosti a hlavně žádosti stejně postižených vážně.

Tyto případy měly velice podobný či úplně shodný scénář.

Vyděšení politici přinesli pokaždé na Policii jako důkaz velký, barevně vyvedený »Rozsudek smrti«, odůvodněný většinou umožněním nezákonného prodeje nemovitostí cizincům původem mimo Evropskou unii, kterého se dotyčný »odsouzenec« účastnil buď sám, nebo jej umožnil tím, že nad prodejem přivřel oči.

V rozsudku stálo, že výše trestu odpovídá nebezpečnosti toho činu pro územní celistvost Čech, ale tento rozsudek smí sám odsouzený zmírnit na »podmínečně odložený« tím, že opustí svou politickou pozici či funkci, stáhne se do soukromí a přestane se politicky angažovat. Odložení výkonu trestu skončí opětovným zapojením odsouzeného do politické činnosti, v tom případě bude trest bez dalšího varování ihned vykonán. Rozsudek je konečný a neodvolatelný.

Rozsudky vyjížděly z Michalovy tiskárny, Michal si na ně sehnal tužší papír, ale tiskl a s rozsudky manipuloval vždy v rukavicích, aby na nich nezůstaly otisky prstů. Pořád jsme museli vyžadovat partyzánský přístup – a utajení naší totožnosti bylo základem.

Dva postižení nevydrželi nervové napětí, vyvolané tímto rozsudkem, složili veřejnou funkci a zaměřili se výhradně na své soukromé podnikání. Tím si zachránili život, neboť rozsudek nad nimi nikdo nevykonával. Ostatní se ale pokoušeli vzdorovat. Buď požádali o policejní ochranu, kterou již po prvních podezřelých úmrtích zpravidla dostávali, nebo se neprodyšně zavírali ve svých vilách, přeměněných v nedobytné pevnosti.

Žádná z těchto ochran však nebyla postiženým nic platná.

Milionáři uzavření ve svých nedobytných vilách umírali ve svých postelích s neúprosnou jistotou. Ve vícero případech získala Policie od šokovaného partnera či partnerky svědectví o nenadálé smrti. Nejčastěji šlo o manželky politiků, v některých případech o partnery političek, neboť tyto rozsudky nevynechávaly ani ženy. Podle těchto svědectví nejprve v ztemnělé ložnici vzplálo světlo, pak zničeho nic uprostřed místnosti vyvstal zelený mimozemšťan, probudil odsouzence, pokud již nebyl vzhůru, krátce zopakoval rozsudek, načež nepřirozené světlo zhaslo, mimozemšťan zmizel, ale odsouzený byl v té chvíli mrtev a žádné oživování nemělo naději na úspěch.

Ti, kdo se více spoléhali na ochranu České Policie, umírali přímo před očima hlídkujících policistů. Ve většině případů tito policisté vyzývali mimozemšťana, aby se legitimoval, případně se rovnou vzdal, což u něho údajně vzbuzovalo jen útrpný úšklebek, nanejvýš poznámku »Marnost nad marnost«. Ve všech případech pohrozil hlídkující policista mimozemšťanovi i služební střelnou zbraní a v drtivé většině případů zbraň dokonce skutečně použil, jenže když na mimozemšťana neúspěšně vystřílel všechny náboje, pak už jen bezmocně přihlížel neodvratné smrti svého chráněnce.

Policejnímu prezidentovi na interpelaci několika poslanců nezbylo nic jiného než přiznat svou bezmocnost. Policisté jednali vždy přesně tak, jak situace vyžadovala, leč jejich jednání zůstalo bez sebemenšího účinku. Střely z policejních zbraní procházely těly mimozemšťanů neškodně a tam, kde policista zkusil uplatnit donucovací chvaty, jen bezmocně zjistil, že jeho ruce procházejí mimozemšťanem zcela bez odporu.

Zdálo se, že samotný mimozemšťan není ničím jiným než plastickým holografickým obrazem. Tak se to aspoň pokusil před televizními kamerami vysvětlit pozvaný policejní expert. Podle jeho hypotézy bylo zbytečné útočit na pouhý obraz, neboť příčina neležela v něm, ale někde poblíž. Nedokázal však vysvětlit, jak se mohla ona hypotetická »holografická promítačka« dostat do vily, přeměněné v nedobytnou pevnost, nebo v jiném případě, kdy se ohrožený politik uchýlil do skutečné staré vojenské vzduchotěsně uzavřené československé pohraniční pevnosti vybudované v době krátce před Mnichovskou smlouvou. Politika zde neochránily ani metry vskutku poctivého starého pevnostního betonu a spoléhání na tento druh ochrany tedy také nebylo účinné.

A souběžně jak v Čechách nezadržitelně ubývalo muslimů, přibývalo naopak »Rozsudků smrti« nad českými politiky.

Celkový součet akcí však zhruba zůstával.

Muslimové se začali z Čech houfně stěhovat.

V Evropě je přece víc zemí, kde nehrozí tak příšerné tresty ani za vraždy, natož za pouhý prodej drog káfirům. V Teplicích se jim podařilo všechny postavené domky hromadně prodat České Katolické Charitě, přičemž dokonce dostali dobrou cenu, neboť Charita nevyužila jejich spěchu a zaplatila jim, oč si řekli. Soudní znalec se později vyjádřil, že »Muslimové vzali katolíky řádně na hůl«, ale představitel Charity prohlásil, že jeho organizace nikdy nevyužívala tísně svých klientů ani partnerů. Ta koupě byla čistě její věc a pokud Charita chce, může konat dobré skutky i vůči konkurentům, do toho přece nikomu nic není! Dobročinnosti se meze nekladou!

Horší věci se ale začaly dít na naší nejvyšší politické scéně.

Mluvčí neziskových organizací se nechali slyšet, že odchod muslimů z Teplic a okolí zavinil, že Česká Republika nedodržuje závazky ohledně přijímání azylantů. Vyšlo najevo, že jde o starší dohodu mezi Evropskou unií a Českou republikou, přijatou kdysi v režimu utajení na stupeň »Přísně tajné«, takže nebyla obecně známá a její dodržování rovněž podléhalo utajení, jenže byla po celou dobu platná. Vedení neziskové organizace o dohodě vědělo, proto spustilo kampaň »Za férové dodržování regulérních dohod s Evropskou unií« i za cenu prozrazení státního tajemství. Za to by vrchním představitelům neziskové organizace normálně hrozil trest, ale cítili se natolik nedotknutelní, že se i přes tuto hrozbu odhodlali kampaň spustit.

A pak se jednoho dne před sídlem neziskové organizace ozvaly sirény, přijely desítky záchranek v doprovodu vozů Policie a lékaři se vyrojili do zasedačky, kde kolem zasedacího stolu polo sedělo polo leželo na desce stolu dvacet nejvyšších představitelů této organizace beze stopy života. Před každým z nich ležel na stole barevně krásně vyvedený »Rozsudek smrti«, zdůvodněný vlastizradou – rozvracením republiky ve spojení s cizí mocností.

Díky již rozjeté kampani »Za férové dodržování regulérních dohod s Evropskou unií« už nebylo možné utajit provedení těchto »Rozsudků« a sdělovací prostředky místo toho spustily ještě větší kampaň »Za dopadení a ztrestání pachatelů nepřípustného lynče«, který »nemá v našich dějinách obdoby a je mezinárodní ostudou, kterou bude Česká republika Evropské unii těžko vysvětlovat«.

Podle stop, zanechaných na místě, především podle oněch typických »Rozsudků«, se nejspíš jednalo o stejné pachatele jako u podobných vražd politiků. V tomto případě sice mimozemšťany nikdo nespatřil, ale nikdo o nich ani nepochyboval.

Zejména když na adresu šesti dalších neziskovek doručila pošta obálky s »Rozsudky smrti« na jména všech vedoucích kádrů těchto organizací.

Ti však měli ještě šanci. Podmínkou »odložení vykonání« bylo, že organizace rozpustí, zbývající peníze odevzdají do státní pokladny a stáhnou se úplně a trvale z veřejného života. Tedy – až na ty peníze – stejná podmínka, jakou dostávali politikové.

V médiích nejhojněji probíraná otázka byla, proč podmínku nedostali rovněž ti, kdo zahájili kampaň »Za férové dodržování regulérních dohod s Evropskou unií«? Proč všichni mají možnost včas, byť na poslední chvíli, vycouvat, jen těch dvacet ne?

Neuhodli to...

Errata:

27.05.2021 16:59