Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

S Michalem jsme se dohodli, že přebytečný materiál uschovám já. Prořekl jsem se, že mám naprosto bezpečnou skrýš, kde bude všechno v suchu a v bezpečí. Šlo o Keltskou mohylu, kam se cizí člověk nedostane, protože nemá vchod a musí se tam projít skrz pevný pískovcový kámen. Michala to zajímalo, ale pozvání odmítl. Tvrdil, že nejlépe zachová tajemství, kdo je nezná.

Svoji masku mimozemšťana jsem si ale dál schovával ve skříni na půdě. Byla přece jen pohotovější.

Jenže toho rána jsem přišel jako vždycky do sednice a děda s babičkou už na mě netrpělivě čekali. Velice rychle jsem se ale dozvěděl oč jde.

„Co nám řekneš na tohle?“ hodil přede mne děda na stůl – moji masku, latexovou hlavu mimozemšťana. „V novinách včera bylo, že nějaké takové obludy zabíjejí lidi!“

Hrklo ve mně jak se patří. Co teď?

Prozradit jim všechno anebo trvat na shodě náhod? Tyhle masky se přece volně prodávaly, proč bych nemohl jednu mít aniž bych měl něco společného s těmi bombastickými titulky novin?

Jenže když jsem se díval na bábí i na dědu, pochopil jsem, že jim nebudu lhát. Jsem zřejmě nevhodná osoba pro zachovávání tajemství. Chvíli jsem si v hlavě sumíroval, jak začnu, ale pak jsem se rozhodl. Ne, nebudu lhát.

„Slyšeli jste ve vsi pověst o zdejší Keltské mohyle?“ zeptal jsem se jich.

„Co ta s tím má co společného?“ zeptal se mě děda přísně.

„Všechno,“ řekl jsem. „Co o ní vlastně víte? Abych vám nemusel vysvětlovat všechno od začátku...“

„Budeš nám muset vysvětlit všechno!“ řekl děda.

„Vysvětlím, ale... co víte o Keltské mohyle?“

„Co máš s tou mohylou?“ zeptal se děda. „Co já vím, leží za lesem, nic víc.“

„Tys tam nikdy nebyl, dědo?“

„To se ví, že jsem tam byl,“ opáčil. „Jako kluci jsme běhali daleko od vsi, ne jako dnešní mládež, co sedí pořád u počítačů!“

„A nikdy jste tam nenarazili na takového... dejme tomu... trochu neobvyklého... staršího pána?“

„Myslíš starého Poustevníka?“ zapátral děda v paměti. „Od koho's o něm slyšel? Ale to už je hodně dávno, počítám, že moc pamětníků už naživu nebude... kdoví, jak to s ním dopadlo...“

„Nedopadlo, dědo,“ řekl jsem vážně. „Právě toho pána jsem tam totiž potkal.“

„Toho, co myslím já, určitě ne!“ zavrtěl hlavou děda. „Když jsem ho viděl já, byl jsem kluk a on byl už starý. Tomu by dneska muselo být hodně přes sto let!“

„Dvaadvacet tisíc mu je, dědo,“ řekl jsem vážně. „Nejenže pořád žije, ale on skoro nestárne. Není to totiž obyčejný člověk.“

„Mně taky připadal trochu střelenej,“ souhlasil děda. „Ale to přece nemůže být stejný člověk, jakého jsem tam viděl já!“

„Zkrátka si to nechceš připustit, že?“ pokrčil jsem rameny. „Jenže bez toho nic nepochopíte. Nemůžete jen tak odmítnout, že ve světě existuje něco, co zvenčí vypadá skoro jako kouzla.“

„Chceš snad tvrdit, že ten dědek byl čaroděj?“

„To ne,“ pokrčil jsem rameny. „Jen to tak může vypadat pro toho, kdo si jeho prostředky neumí vysvětlit. Jak si třeba chceš vysvětlit tohle?“

Zvedl jsem před sebe ruku dlaní vzhůru. Nad dlaní se mi objevilo namodralé světélko, vyrostlo do velikosti slepičího vejce a trochu sršelo elektřinou. Děda s bábi na to chvíli vyjeveně koukali. Až po chvilce si bábi vzpomněla.

„Tohle už jsem kdysi viděla,“ řekla pomalu. „Neříká se tomu náhodou »kulový blesk«?“

„Jo, říká,“ přikývl jsem. „Vzácně se vyskytují i v přírodě.“

„No jo – ale v chalupě?“ zarazil se děda.

„Kulový blesk může vletět i do chalupy,“ přikývl jsem. „Ale to je v přírodě ještě vzácnější.“

„Tak jak to...“ nedořekla bábinka.

„Ale kulové blesky jsou nebezpečné!“ odtáhl se děda.

„To platí o těch přírodních,“ přikývl jsem. „Tenhle je trochu jiný, vytvářím ho a řídím já. Takže není nebezpečný, ledaže byste si na to sáhli – pak by vás ale spálil jako ten přírodní. Nevypadá to tak trochu jako čarování?“

„Nikdy jsem neslyšel, že by někdo řídil kulové blesky!“ řekl opatrně děda.

„Vidíte to přece oba,“ usmál jsem se. „Mohl bych s ním klidně hrát na stole ping pong, jenže při každém dopadu na desku stolu by vypálil černé kolečko. Ale kdo neví, jak se to dělá, tomu to může připadat jako kouzla a čáry.“

„A to chceš jako říct, že ten dědek Poustevník...“ došlo až teď dědovi.

„Tak nějak,“ přikývl jsem. „Krásně jsme si tam popovídali, vzal mě s sebou do té hrobky a něco mě naučil. Jenže to vypadá spíš jako kouzla než jako něco, co zvládne každý.“

„Ježiši!“ zděsila se bábi. „Vzal tě do hrobky? To jako – že už je po smrti a přitom...“

„Ale bábi!“ chlácholil jsem ji. „Ta hrobka byl jeho příbytek, ale to přece neznamená, že musel být mrtvý! Tak se prostě říká tomu kopečku, navíc se mu říká »Keltská hrobka«, což je ještě větší nesmysl, protože s Kelty nemá vůbec nic společného. V té skále je zkrátka příbytek o jedné místnosti, taková jeskyně, jenže uměle vytvořená. A ta je teď moje, když mi ji Zoromor daroval.“

„Kdo?“ zachytil to děda. „Říkal jsi to... jako Zoromor...“

„Jo, přesně tak,“ přikývl jsem. „To je totiž jeho jméno.“

„My jsme mu říkali »Poustevník«,“ opáčil děda.

„To nebylo jeho jméno,“ namítl jsem. „Jeho pravé jméno je »Zoromor« a má ho v našem světě už devět tisíc let. Vás nikdy nenapadlo zeptat se ho na jméno?“

„My jsme mu říkali »starej Poustevník«,“ opakoval děda.

„A utekli jste před ním, že?“

„Jak to víš?“ zamračil se děda. „Tys u toho přece nebyl!“

„Nebyl,“ přiznal jsem. „Jenže já jsem neutekl, pak jsem se ho zeptal i na jméno, pěkně jsme si popovídali – i když povídal víc on než já – a nakonec mě naučil spoustu jeho starodávných fíglů. Ten kulový blesk je jen jeden z nich.“

Bábi z toho asi byla špatná, radši mlčela, zato děda se chvíli rozmýšlel než řekl:

„Dobře, ale co s tím má společného tohle?“ a opět ke mně trochu přistrčil zelenou latexovou masku mimozemšťana.

„Tohle jsem použil proti těm třem grázlíkům, co mi chtěli rozbít hlavu,“ řekl jsem. „Použil jsem toho na ně víc, ale pořád by mě chtěli zmlátit. Až jsem na ně přišel v téhle masce a naznačil jsem jim, že mají přestat dělat lumpárny, nebo nedopadnou dobře. Mimozemšťana se polekali, zejména když jsem byl před nimi napůl průhledný. Co si člověk nedokáže vysvětlit, z toho má větší strach. A proto vím, že mě přestanou po vesnici nahánět a pan starosta taky přestane vyvádět jako kdyby se zbláznil.“

„O panu starostovi by sis neměl dovolovat takhle mluvit!“ pokusil se mě děda okřiknout.

„Pan starosta by si neměl dovolovat vyhrožovat Policií když nemá proč,“ opáčil jsem. „Nedivím se, že je Sam sígr, když má otce hulváta. A to je obecná otázka. Mají hulváti právo roztahovat se a vyžadovat, aby jim slušní lidé pořád ustupovali? Vy byste jim přece taky ustoupili!“

„My nevyhledáváme rozbroje,“ opravil mě děda.

„Nevyhledáváte rozbroje, takže radši couvnete, aby se mohl starosta beztrestně rozcapovat!“ vyčetl jsem mu.

„Pan starosta se nezachoval zrovna správně, ale to přece neznamená, že se tak musíme chovat i my,“ řekl děda.

„Když dostane pan starosta včas řádně přes prsty, přestane se rozcapovat,“ tvrdil jsem. „Ano, je to otázka míry. Nemusíme se chovat hůř než on, ale stejná nebo větší chyba je ustupovat. A tak je to se vším. Říká se: »moudřejší ustoupí«, jenže když ustupuje pořád, není moudřejší, ale hlupák. Je třeba správně se rozhodnout, kdy už se ustupovat nesmí.“

„Takže ses rozhodl neustupovat...“ pokýval děda hlavou.

„Ano – a doufám, že to schválíte, protože pořád ustupovat může jen slaboch nebo hlupák.“

„Dejme tomu,“ přijal to děda kupodivu ještě klidně. „Ale co mi povíš na zprávy, že někdo v těchto maskách terorizuje Prahu?“

„Neterorizuje Prahu, ale teroristy,“ opravil jsem ho. „Slušní lidé se nemusí ničeho bát. Zajímalo by mě, co vlastně bylo v těch novinách?“

„Co tam bylo?“ opakoval děda. „Že nějací darebáci v těch samých maskách jako máš i ty zabíjejí po Praze náhodné chodce a troufají si i na známé politiky. Vydírají je, vyhrožují jim smrtí a zabíjejí je. To přece není správné!“

„Nezabíjeli jsme náhodné chodce, ale pouliční prodavače drog,“ řekl jsem. „Navíc to nebyli Češi, patřili k arabské drogové mafii. Policie na ně byla krátká, nedokázala proti nim zasáhnout. Měli u sebe vždycky tak malé množství drog, aby to šlo vykládat jako »pro vlastní spotřebu«. A přitom vesele prodávali všechno možné, pervitin, kokain, heroin... točili v tom miliony a spoustě lidí zkazili život. A ti politici byli taky pěkní grázlové. Litovat je nemusíte.“

„Jak to ale víš?“ vybafl na mě děda.

„Já k těm maskám patřím, správně jste to uhodli,“ přiznal jsem odhodlaně. „Rozhodli jsme se přestat ustupovat. Vetřelcům i našim grázlům. Ti známí politici za nás podepsali dohodu, podle které se v Čechách usídlují Arabové a černoši z Afriky. Ta dohoda byla navíc tajná, aby lidi v Čechách nemohli protestovat. Ještě se chceš těch grázlů zastávat?“

„Takže patříš k nim,“ mračil se děda. „Tak bys mohl vědět odpověď na otázku, co píší v těch novinách – jaký je rozdíl mezi těmi, koho »jenom« vydíráte a těmi, koho bez milosti zabíjíte?“

„Vydíráme?“ taky jsem se zamračil. „No dobře, vydíráme. Kdo může napravit, co způsobil, toho »jenom« vydíráme. Kdo už provedl něco nenapravitelného, s tím neztrácíme čas. Například ti Arabové... některé »jen vydíráme«, aby opustili Čechy a vrátili se odkud přišli. Prodavači drog ale mají na svědomí feťáky, kterým už zkazili život. Ti si nezaslouží shovívavost a nenapraví to tím, že se s lehce získanými penězi vrátí domů. Prodavače drog jsme proto nevydírali, ale likvidovali. Navíc jsme pro ostatní muslimy zveřejnili video, ve kterém zabité drogové dealery dáváme sežrat prasatům. To má na muslimy dostatečně odstrašující efekt, aby se dlouho nerozmýšleli a prchali, jako kdyby jim tady hořela koudel. Máš snad lepší nápad, jak je z Čech rychle dostat?“

„A opravdu jste je dávali sežrat prasatům?“ zděsil se děda. „Co když si ta prasata zvyknou na lidské maso?“

„Opravdu jsme je nechávali prasatům,“ přikývl jsem. „Jen jsme je předtím trochu upravili, aby prasata nežrala syrové lidské maso a nemohla si na ně zvyknout. Ale efekt to mělo. Muslimové vyklidili Václavák i vesnice, co tu už měli zakoupené.“

„To jsme četli,“ řekl děda. „Koupila to od nich Katolická Charita. Aspoň se to vrátilo do českých rukou...“

„Stejně jsme se chovali k českým darebákům. Ty, co mohli své chyby jakž takž napravit, jsme vydírali, aby odešli z politiky. Byla to jejich poslední šance zachovat si život. Kdo uposlechl a odešel, toho jsme už dál netrápili, většinou jsou dost bohatí, aby se jim žilo lépe než poctivým lidem jako jste vy. Kdo se vzepřel, ty jsme zabili, přece je nenecháme dál škodit. A kdo provedl něco obzvlášť hnusného a nevratného, ten už žádnou šanci nedostal. Považujeme to tak za spravedlivé.“

„Prosím tě!“ zkusil to děda zase jinak. „Kdo jsi ty, aby sis bral právo soudit jiné?“

„A co s nimi máme dělat?“ rozhodil jsem rukama. „Máme je snad přesvědčovat pohlazením? Uplácet? Na to přece nemáme! »Poslední varování« – podmíněný rozsudek smrti má jistý účinek, zejména když jsme měli několik případů, kdy jsme ten rozsudek naplnili, aby to nepovažovali za neškodné kafrání od počítačů.“

„Říkej si co chceš, zabíjení není v pořádku. A nás mrzí, že máš na tom podíl i ty. Hrozně nás štve, že máme vnuka vraha!“

„Vraha?“ řekl jsem pomalu. „Považuješ snad naše letce, co bojovali v Anglii proti Hitlerovi, za vrahy? Považuješ za vrahy i Gabčíka, Kubiše a Opálku, když zabili Heydricha? V tom se asi, dědo, neshodneme. S některými nepřáteli se dá slušně diskutovat. S muslimy to nejde. Oni přece musí dobýt celý svět a z nevěřících udělat otroky nebo mrtvoly, tak je to psáno v Koránu. To pak není žádná diskuse! Nad vetřelci nezvítězíš chlebem a solí! Jistěže si chléb vezmou, jenže to chápou jako přiznání našeho poddanství! Nevěřící jim musí sloužit jako otroci, tak je to napsáno v Koránu! Na Korán nenechají sáhnout a nedovolí v něm změnit ani čárku, neboť je to »naprosto dokonalá kniha« seslaná přímo od Alláha. Nezbývá nám nic jiného než boj. A zabíjení k tomu patří! Naštěstí máme účinné prostředky a i když je naše skupinka malá, máme už znatelné úspěchy.“

„Ale proč ses k nim přidával i ty? Ty máš chodit do školy, ne zabíjet lidi! I když to jsou nepřátelé! A tím hůř, když jde o naše české lidi!“

„Já jsem se k nim nepřidával, dědo!“ řekl jsem. „Já jsem to založil a ostatní se přidávají ke mně! Dostal jsem na to prostředky od Zoromora, které ten boj umožňují! A myslím, že jsem to stihl na poslední chvíli! Vyhnat z Čech třicet tisíc vetřelců není žádná legrace a kdyby jich tu byl milion, nejspíš by to už ani nešlo.“

„To jich tu bylo... třicet tisíc?“ zarazil se děda.

„Ještě víc,“ ujistil jsem ho. „Při pohledu z téhle vesnice to tak zle nevypadalo, ale kousek od Teplic už byly vesnice, kde byli jedině muslimové a ani jeden Čech! Kdyby ses tam zajel podívat, špatně by se ti vedlo. V Praze úplně ovládli trh s drogami. Sami drogy užívat nesmí, ale nám káfirům, neboli nevěřícím, je bez výčitek svědomí prodávají – škodit káfirům je pro ně správné.“

„A co až se to otočí?“ naznačil děda. „V každé válce mívají ztráty obě strany. Co když tě při tom zabijí?“

„Nechci zbytečně padnout za vlast,“ řekl jsem. „Naopak my nutíme ty darebáky na druhé straně, aby oni padli za svoji vlast.“

„A není to trochu... nenávistné?“ vložila se mezi nás bábi.

„Vůbec ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nepronásledujeme je a když opustí Čechy, už si jich opravdu nevšímáme. V Čechách je přece spousta cizinců, kteří se tu chovají rozumně. Kdysi do Čech utekly tisíce Řeků – dnes je od nás rozeznáš už jen podle jmen. Úplně mezi nás zapadli. Mají práci, bydlí jako my, nepřekračují zákony, neprodávají drogy, nepožadují pro sebe žádné výsady, mluví česky, nebo se o to aspoň snaží, své děti posílají do českých škol a hlavně se nad nás nevyvyšují. Ale u muslimů je to jiné. Ti se nechtějí přizpůsobit, chtěli by, abysme se jim přizpůsobovali my a sloužili jim. A jejich způsob života pro nás není.“

„Zabíjíte je,“ opakoval děda.

„Ano, zabíjíme je,“ ztvrdl jsem hlasem. „Zabíjíme je, když porušují zákony. A přitvrdili jsme to tím, že jsme jejich mrtvá těla dali prasatům. To těm mrtvým podle jejich víry znemožní cestu do ráje a je to pro ně strašná urážka, co se neodpouští. Nediv se, že prchají. Ale prchají i ti, kdo nám dosud neškodili a chovali se jakž takž rozumně. Prostě si představují, že by se totéž mohlo stát i jim. Jenže já říkám, že to berou podle hesla »podle sebe soudím tebe«. Nám stačí příkladně potrestat grázly. Oni by se nezastavili ani před nevinnými a proto teď pro jistotu prchají všichni. My jim to nerozmlouváme. Jen ať se všichni vrátí do své domoviny, tam jim škodit nebudeme.“

„Ale jak se chcete chovat k těm, kdo neutečou a budou se chovat rozumně?“ zeptal se děda. „Nebudou překračovat zákony, nebudou prodávat drogy, naučí se česky, nebudou nutit své ženy chodit zahalené, zkrátka se začnou chovat jako my?“

„Takové necháme na pokoji, protože jich bude tak málo, že nebudou nebezpeční,“ tvrdil jsem.

„A co budeš dělat, když ti takovou partyzánštinu zakážeme, protože nám tě tvoji rodiče svěřili, aby sis užil prázdniny a ne abys vedl v Čechách revoluci?“

„Pak vás s těžkým srdcem neposlechnu,“ vzdychl jsem si. „Jednak si myslím, že jednáme správně, takže byste mi bránili neprávem. Za druhé, už je to tak rozjeté, že bychom to opravdu jen těžko zastavovali. I kdybychom přestali rozdávat darebákům naše rozsudky s posledním varováním, už jsme jich po celých Čechách rozdali dost a nemůžeme si dovolit nesplnit, co v nich je. Výstraha by ztratila smysl a účinky by byly nulové. No a za třetí – jak mě chcete zadržet, když dokážu procházet zdmi a nezadrží mě ani pancéřované objekty? To já jsem přece prošel splnit výstrahu do hermeticky uzavřeného betonového bunkru, kde se nám chtěl vysmívat bývalý ministr...“

„Snad by ses nepostavil i proti nám?“ zamračil se děda.

„Ba ne, to vy byste se postavili proti nám,“ otočil jsem to. „Kdybyste byli mladší, zkusil bych vás přemluvit, ať se k nám přidáte, ale mám od Zoromora málo prostředků a nemohu vybavit každého, kdo by měl zájem. Naše skupina bude vždy omezená. Nemůžeme se pustit do přímého boje jako armáda, na to je nás málo. Můžeme dělat jen to, co děláme. Ale doufám, že to děláme dobře. Proč byste se stavěli proti nám, když bojujeme i za vás?“

„Třeba protože jsme slíbili tvým rodičům, že na tebe trochu dohlédneme,“ řekl děda. „Třeba aby ses nechytil pochybné party, jak se – zdá se – stalo. Měli bychom o tom informovat rodiče.“

„To byste měli,“ řekl jsem pomalu. „Ostatně – informovat své rodiče bych měl i já. Dobrý nápad – a nemá cenu to odkládat. Takže – jdu informovat rodiče, vrátím se hned.“

Vzal jsem masku mimozemšťana, kterou by mi mohl děda ve svatém nadšení zničit – a přeskočil jsem do svého pražského pokojíčku, i když jsem si uměl představit překvapení dědy a bábi, když jim nečekaně a bez varování zmizím.

Hop – a byl jsem doma. Z kuchyně jsem slyšel hlasy, máma s tátou jsou doma také. Takže – vzhůru do jámy lvové!

Errata:

27.05.2021 16:59