Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jestliže s dědou a bábí hrozilo jen nedorozumění, u rodičů to bude ostřejší, to mi bylo jasné, nemá cenu si to idealizovat. Už předem jako bych slyšel řeči o pubertálních cápcích a o kuřeti, které chce poučovat slepici. Jenže když už to prasklo u dědy, před rodiči to neutajím a bude lépe vytasit se s hotovou věcí.

Masku mimozemšťana jsem položil na svou postel, otevřel jsem dveře do předsíně a vykročil směrem do kuchyně.

„Ahoj, tati, ahoj, mami!“ pozdravil jsem slušně.

Pochopitelně vypadali oba značně překvapeně.

„Co tady děláš?“ vyjela na mě máma. „Máš přece být ještě u babičky!“

„Jen jsem si sem odskočil,“ uklidňoval jsem ji.

„Na takové výlety jsi ale peníze nedostal,“ podotkl táta.

„Žádné jsem neutrácel,“ ujistil jsem ho.

„V tom případě jsi musel jet načerno a riskovat pokutu, na kterou už tuplem nemáš!“ opáčil táta.

„Nejel jsem žádnou klasickou dopravou,“ ujistil jsem oba.

„Tak jak to, že jsi tady?“ opáčil táta. „Snad nechceš tvrdit, že jsi to šel pěšky?“

„Anebo jsi jel stopem?“ napadlo mámu. „Už jsem ti přece vysvětlovala, proč to nemáš dělat!“

„Nejel jsem stopem ani pěšky,“ odrazil jsem nařčení. „Ale mám pár důležitých novinek a navrhuji posadit se na to ke stolu. Vinnetou říká, že muži mají při jednání sedět a nám to jistě taky prospěje. Neposadíme se?“

Máma s tátou se na sebe podívali a pak se beze slov obrátili k našemu kuchyňskému stolu. Táta mě pustil na moje místo a sám si s mámou sedli jak bylo v naší rodině zvykem u oběda.

„Tak sem s těmi novinkami!“ vybídl mě táta.

„Nejprve se vás zeptám: sledujete televizi?“ začal jsem.

„Jistě,“ přikývl opatrně otec.

„Nebyly v telce v poslední době nějaké mimořádné zprávy o mimozemšťanech?“ sondoval jsem taky tak opatrně.

Děda a bábi televizor neměli a tudíž jsem nevěděl, zda to nebylo jen v novinách. Očekával bych, že se to mihlo i v televizi, ale jisté to rozhodně nebylo.

„Ty to nevíš?“ podíval se na mě táta udiveně.

„Děda s bábi přece telku nemají,“ připomněl jsem jim.

„No jo, máš pravdu,“ uznal otec. „Poslední dobou se s těmi mimořádnými zprávami o mimozemšťanech roztrhl pytel. Kdyby to nebylo tak vážné, bylo by to spíš k smíchu.“

„Co na tom bylo k smíchu?“ urazil jsem se.

„No – ta maškaráda přece!“ odvětil táta.

„To není k smíchu!“ ujistil jsem oba. „Maskování je nutné, aby Policie nepoznala lidi v těch maskách.“

„Takže ti taky došlo, že je to jen maškaráda?“ usmál se táta. „Představ si, někteří konspirátoři věří, že se jedná o návštěvníky z vesmíru!“

„Ale ono to opravdu souvisí s návštěvou z vesmíru,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen jinou než představují ty masky. Ty jen vylučují nasazení strojového rozpoznávání obličejů. Bez ní by Policie brzy zjistila, kdo to všechno dělá a mohla by zasáhnout. Ne proti těm, kdo to dělají, ale třeba proti příbuzným, kteří nemají ani nejmenší tušení, co se děje.“

„Proč by měla Policie zasahovat proti příbuzným a ne proti samotným pachatelům?“ namítl táta.

„Zejména když o tom ani nevědí?“ přidala se mamka.

„Třeba ze vzteku,“ nadhodil jsem. „Z pocitu marnosti. Když není schopná zasáhnout přímo, najde si obětní beránky. Tak jak to přece dělali Němci kdysi za války – za zločiny našich parašutistů vyvraždili příbuzné a někdy i úplně nevinné lidi z blízkého okolí. Lidice jsou krásným, přímo čítankovým příkladem.“

„Dnes není válka,“ namítla matka stroze.

„A dnešní právo neuznává princip kolektivní viny!“ přidal se otec. „To by u soudů neprošlo!“

„Asi byste se brzy divili,“ řekl jsem. „Protože kdyby naše chrabrá Policie zjistila, kdo je ten »pachatel«, jak říkáte, bušili by vám už dávno na dveře.“

„Proč nám?“ vrtěla nechápavě hlavou máma.

„Protože – jestli jste mě nepoznali – v mimozemské masce jste v telce viděli nejspíš mě,“ vysypal jsem to na ně. „Kdybyste na některém záběru kamer viděli mimozemšťany dva, pak já jsem ten menší.“

Tak – a šídlo bylo z pytle venku, teď ještě jaké to bude mít následky... Pozoroval jsem obličeje rodičů velice napjatě, co se v nich asi objeví.

„Ježkovy zraky!“ zalapala po vzduchu máma.

„Kdo? Ty?“ rozesmál se táta. Zjevně mi to nevěřil.

„Ano, já,“ trval jsem na svém. „Jestli mi to nevěříte, mohu vás přesvědčit. Ale nejprve vám řeknu, jak jsem se k tomu dostal. Máte něco proti tomu?“

Mlčky zavrtěli hlavou, takže jsem mohl začít.

„Začnu u tebe, mami,“ řekl jsem. „Jsi přece z vesnice, kde žijí děda s babičkou. Musela jsi tam slyšet o Keltské mohyle!“

„Slyšela jsem o ní a byla jsem tam jednou s holkama, ale to jsem byla mladší než jsi teď ty. Dokonce jsme vylezly nahoru.“

„A viděly jste tam takového... děda mu říkal »Poustevník«, prostě takový starší člověk?“

„Jo, měl řeči, že se na tu mohylu nemá lézt,“ přiznala.

„A zeptaly jste se ho, proč?“

„Ne, my jsme před ním utekly do lesa,“ zavzpomínala si. „Byl takový... prostě jiný... a divný...“

„Já jsem před ním neutekl,“ pochlubil jsem se. „Naopak, dal jsem se s ním do řeči. Víte, že se jmenuje Zoromor?“

„Ne,“ podívala se na mě udiveně. „Ty jsi s ním mluvil?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Velice interesantní pán!“

„Snad nechceš tvrdit, že jsi tam viděl podobného podivína jako my? To nemohl být stejný chlap! Vždyť to byl stařešina už když jsem já byla mladší než ty!“

„I děda ho viděl jako starého člověka,“ souhlasil jsem. „Ale to je tím, že Zoromor nestárne, nebo přesněji, stárne jen pomalu. Je mu dvaadvacet tisíc let a nepochází ze Země.“

A bylo to venku, teď ještě aby mi to uvěřili. Zdálo se mi, že to s nimi trochu zamávalo. Ale nechtěl jsem, aby se vzpamatovali a nedejbože si z toho začali dělat legraci, jako táta před chvílí.

„Myslím, že je nejvyšší čas na nějaký důkaz,“ řekl jsem po chvilce, abych protrhl ticho. „Zoromora vám ovšem neukážu. Ani nevím, kde se teď nachází, protože Keltskou mohylu již opustil. Řeknu vám jen to, že mi daroval pár pozoruhodných schopností.“

Zvedl jsem ruku dlaní nahoru a vyvolal jsem nad ní světlo »gsógorhe«, podobné kulovému blesku. Kupodivu stačilo k jejich přesvědčení již tak málo. Oba se na světélko dívali fascinovaně jako králíček na krajtu.

„No a já jsem se rozhodl darů od Zoromora využít,“ navázal jsem na to a zhasl jsem světélko. „Založil jsem partu lidí, kterým není lhostejné, co se právě v Čechách děje, a rozhodli jsme se to změnit. Pro začátek jsme si dali za úkol vyhnat z Prahy a nejlépe úplně z Čech prodavače drog a pokud se vyhnat nenechají, pak s nimi zatočit. Myslíte si, že je takový úkol špatný?“

Chtěl jsem, aby se mnou od začátku souhlasili a nemohli tak přejít ke kritice a následně k rodičovským sankcím.

Táta s mámou nejprve nevěřícně koukali na kulový blesk, pak se podívali jeden na druhého a táta se odhodlal promluvit.

„Partu jsi založil?“ řekl takovým tónem, že jsem nerozeznal zda je to souhlas nebo kritika. „Vyhnat z Prahy prodavače drog?“

„To by špatné nebylo, být to pravda,“ přidala se mamka.

„Jistě,“ navázal na ni taťka. „To by špatné nebylo, kdyby to byla pravda. Jenže v televizi to ukazují úplně jinak. Podle naší televize jste začali hlava nehlava vraždit normální české občany.“

„Normální občany?“ nadskočil jsem. „Ty sis toho, tati, ani nevšiml, že to nejsou normální občané, ale politici?“

„A politici snad nejsou občané?“ vyjel si na mě táta.

„Občané jsou, ale normální nejsou,“ doplnil jsem. „Politici dělají rozhodnutí za ostatní občany, na to mají mandát, ale nemají mandát na to, aby jim škodili. Jako ta neziskovka, co vyžadovala »férové dodržování dohod s Evropskou unií«. Jak férové byly ty dohody? Byla to pokoutně uzavřená, před lidmi utajovaná dohoda o přijímání migrantů do Čech, to přece bylo škůdcovství! Navíc to žalovali Evropské unii, což je spojení s cizími mocnostmi. To nešlo nechat jen tak! Za vlastizradu náleží trest. Média z toho udělala »nepřípustný lynč«, jenže my jsme jen nahradili chybějící stíhání, které měli zahájit státní zástupci. Kdo vyžaduje přijímat do Čech nelegální migranty, co se tu chtějí chovat proti zákonům, ten je zkrátka škůdce. Většině politiků dáváme poslední varování, jenže když už to ta neziskovka rozmázla až do Evropské unie, nedalo se to napravit jinak než úplnou likvidací těch darebáků.“

„Ale mně se to pořád nelíbí,“ řekl táta. „Kdo ti dal právo soudit jiné lidi a dokonce jim brát život?“

„Proti komu jste se vlastně postavili?“ starala se i máma.

„V první vlně proti migrantům, kteří v Čechách škodili,“ řekl jsem. „Začali jsme u těch nejviditelnějších, u prodavačů drog a pasáků prostitutek. Přibrali jsme k nim imámy, kazatele z mešit a potom i Čechy, kteří muslimům pomáhali. Neziskovkám jsem znehodnotil obsah trezorů. Většina těch organizací má v bankách oficiální, často plně transparentní konta, kterými se drze chlubí, ale kromě toho je sponzoři tajně podporují bankovkami, které se nikde nezaznamenávají a hlavně o nich neví finanční úřad. Jenže já umím procházet zdmi a trezor mě nezastaví. Vybral bych jim je, jenže v nehmotném stavu to nejde a trezory bývají tak malé, že se uvnitř nemohu zhmotnit. Nejsou ale odolné proti »gsógorhe«, takže jim dokážu dolary v trezoru proměnit v popel.“

„To jim ale nepřípustně škodíš!“ upozornil mě táta.

„Oni nepřípustně škodí nám a krom toho jsou jejich peníze skoro vždy špinavé. Nejhorší pro ně je, že ty peníze nepřiznali a nemohou je proto ohlásit jako škodu na Policii, ani si je pojistit, takže jim z dolarů zbyl jen popel a oči pro pláč.“

„Ale tím znehodnocuješ peníze a to snad také není dobré!“

„Znehodnocuji – a rád,“ přikývl jsem. „Jednak, jak už jsem řekl, jsou to špinavé peníze a za druhé, co s nimi dělají? Používají je na úplatky všeho druhu – říkají jim vznešeně »lobbing«.“

„Tak se, mamko, podívej!“ řekl otec sarkasticky. „Máme doma revolucionáře! Jenže ty by ses měl starat o jiné věci než hrát si na Che Guevaru! Za chvíli ti končí prázdniny a začne škola! Být profesionálním revolucionářem tě neuživí! Měl bys nejprve něčím být a až pak – jestli na to budeš mít ještě čas – napravovat křivdy našeho světa.“

Měl jsem pocit, jako kdyby se se mnou zahoupal svět a do očí mi vhrkly slzy nad tím nepochopením. Už už jsem doufal, že jsem oba přesvědčil – a teď tohle!

„Kdo ale bude napravovat svět, když toho nechám?“ opáčil jsem umíněně. „Ty, tati? Mohu tě vybavit prostředky Zoromora, ale najdeš si čas na nápravu světa? Michal říkal, že nemám brát ženaté s rodinami! Vždyť i ty v práci často děláš přesčasy, chodíš domů pozdě, ty bys ani nemohl měnit svět! A já smím vybavit nanejvýš dvanáct lidí. Pak je nezbytné, aby tomu těch dvanáct věnovalo všechen volný čas, co mají!“

„Nanejvýš dvanáct?“ chytil se toho táta. „Jako apoštolů? Snad se nepovažuješ za nového Krista?“

„To rozhodně ne,“ utřel jsem si slzy. „Nechci přesvědčovat lidi, aby se chovali mravně. To už tu bylo a neosvědčilo se to, část lidí se pořád chová nemravně. A ti, kdo se chovají nejhůř, se jako na potvoru mají nejlépe. Proto jsme začali trestat. Kristus neuměl přesvědčit bohatého, aby se podělil o bohatství s chudými. Jen si smutně vzdychl, že spíš projde velbloud uchem jehly než bohatec do království nebeského. My to děláme jinak. »Pane poslanče, hlasoval jste pro přijímání migrantů. To je vlastizrada a za ni je trest smrti. Pokud okamžitě odejdete z politiky, trest se odkládá, když se do politiky vrátíte, trest vykonáme.« Dlouho nás nebrali vážně, ale teď už pokládají funkce jako na běžícím pásu.“

„Tak tam místo nich přijdou jiní a kdoví jestli ne horší!“

„Jenže ti už vědí, do čeho jdou,“ řekl jsem. „Strach jim ani nedovolí tropit lumpárny! A to má úspěch!“

„Jenže ty se tím úplně zničíš,“ řekl otec. „Nejprve vystuduj nějakou užitečnou školu a pak uvidíš!“

„Já mám, tati, školu od Zoromora,“ podotkl jsem. „Naučil mě víc než by mě naučili na vysoké škole!“

„Myslíš toho podivínského dědulu?“ zeptala se máma. „Co jsme před ním utíkaly? Co by tě asi tak mohl naučit? Pást kozy? A i kdyby to byl učenec, dá ti světově uznávaný diplom? Nedá!“

„Kdybyste před ním neutekly, mohly jste se dozvědět, že to je mimozemský kosmonaut, který zná víc než všechny akademie našeho světa!“ odsekl jsem. „Jeho civilizace ovládala tak vyspělé technologie, o jakých se nám ani nezdá!“

„Ale to tě, bohužel, neuživí!“ řekl táta. „Poslyš, myslím, že tady jen mlátíme prázdnou slámu a zbytečně ztrácíme čas. Tuhle věc nech zkrátka běžet a koukej vystudovat normální školu. Ta tě uživí spíš než nějaké chimérické mimozemské technologie! Nech toho, vrať se k babičce a dědovi a zapomeň na toho poustevníka!“

Podíval jsem se na ně vyčítavě, ale nezabralo to. Rodiče si už zřejmě postavili hlavu. Nejprve mám vystudovat! Chimérické mimozemské technologie mě neuživí!

Neuživí? A co taková »věčná kaše« – mimozemský »kríf«? Zoromor se tím živil tisíce let! Mě by to přece uživilo také!

Ale přece jen jsem se ještě rozmýšlel. Nebylo to vůbec tak jednoduché, jak se to zdálo mým rodičům. Mám tedy na výběr jen mezi dvěma zly. Buďto zanechat napravování světa, právě když se nám začalo dařit, zklamat – a vlastně zradit Michala, který už je odhodlaný věnovat tomu všechno, anebo se odtrhnout od rodičů a zklamat je, když už mi naplánovali život jako podle pravítka?

Jenže otec s matkou si mé váhání vyložili jako vzdor, takže se otec najednou rozhodl svůj poslední příkaz změnit.

„Zkrátka – teď jdi do svého pokojíčku a máš v něm domácí vězení, než si to rozmyslíš!“ přitvrdil rezolutně.

Tím ale pohár přetekl.

„To je vaše rozhodnutí?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Samozřejmě!“ potvrdila to u máma.

„Jak myslíte!“ odsekl jsem.

Táta mě doprovodil až do mého pokojíčku.

Šel jsem klidně, jako kdyby se nechumelilo, ale ani táta, ani máma netušili, jaká chumelenice mi právě létá hlavou.

Dveře pokojíčku za mnou táta zavřel osobně. Jen to klaplo. Ozvalo se otočení klíčem v zámku dveří. Bláhovost – přece věděl, že procházím zdmi! Nevěřil mi to? Asi ne...

Jenže táta netušil, co to bude znamenat. Vyvstala mi v hlavě známá otázka – »Co si s sebou vezmete na pustý ostrov?«. Vytáhl jsem ze skříně svůj batůžek, dal do něho notebook s napáječkou, navrch zelenou latexovou masku mimozemšťana a po krátkém váhání ještě pár knížek. Učebnice na příští školní rok a pár knížek od Vánoc, i když už jsem je měl přečtené.

Ano, jinak to nejde. Batoh na záda!

»Karafilk mohyla!«

Errata:

27.05.2021 16:59