Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po kvapném útěku z domova jsem potají navštívil chalupu dědy a bábi. Ze skříně na půdě jsem vybral zbytek masky – úbor vodníka a čarodějnice, jedním skokem jsem je přenesl do mohyly a druhým skokem se vrátil na půdu. Opatrně jsem sestoupil dolů po schodech, aby nevrzaly. Děda s bábi se v sednici dohadovali, já jsem došel do pokojíčku, sbalil jsem si kufr s věcmi a skokem odnesl do mohyly. Pak už jsem se nevracel.

Postavil jsem se proti dědovi, babičce, tátovi a mámě?

Anebo se oni postavili proti mé vidině lepšího světa?

Co je horší? Odchod z rodiny nebo zrada kamaráda a celého světa? V této chvíli jsem usuzoval, že zrada kamaráda je horší. Rodiče ani prarodiče jsem přece nezradil, jen jsem se předčasně osamostatnil, kdežto Michal by to jako zradu chápat mohl. Prostě jsem to tak cítil, ale – moc jistý jsem si tím nebyl.

Nevrhám se příliš snadno do propasti?

Zoromorova světnička v mohyle byla opuštěná a čekala jen na mě. Kdyby odtud Zoromor neodešel a nenechal mi ji, těžko bych se odhodlal překročit takový Rubikon. Kdoví, jestli to nebyl od Zoromora úmysl pomoci mi k osamostatnění. Dalo se čekat, že pro mě nebudou mít rodiče ani prarodiče pochopení?

Buď jak buď, seděl jsem na Zoromorově posteli, vyložené kožešinami, hlavu zabořenou do ovčí kožešiny, a brečel jsem nad vším – nad rodiči, dědou s bábi, i nad sebou.

Pak jsem se ale vztyčil. »Velký kluci nebrečej!« bylo heslo, které mi kdysi vtloukali do hlavy protivníci ve školce, když jsem dostal nabančíno a hrozilo vyšetřování. Ani teď nemá cenu brečet. Nikdo to vyšetřovat nebude, jen si člověk trošku uleví. Nejlépe bude, když se o tom nikdo nedozví, což je v Zoromorově doupěti, odstíněném proti »térduzotu«, snad předem splněno.

Dobrá, pojedeme dál, řekl jsem si a utřel si nos i s očima.

Vstal jsem a prohlédl si své okolí, přičemž jsem si zesílil úroveň vnitřního osvětlení, až jsem viděl všechno jako ve dne.

Velká mísa na polici... v ní zbytky bakterií »krífu«. Musím si do ní nanosit nějaký materiál, postačila by tráva. Anebo si vzít mísu ven a trávu natrhat přímo do ní.

Zapnul jsem si »térduzot« a obhlédl okolí mohyly, aby mě venku někdo nenačapal. Několik minut jsem strávil opatřováním biomateriálu, tedy trávy, pro bakterie. S mísou »věčné kaše« jsem se vrátil do mohyly. Hladovět tu zřejmě nebudu.

A dost, jdu za Michalem. Jednak aby věděl, jak na tom jsem, ale hlavně se musíme dohodnout na dalším postupu a akcích. Masku na hlavu, vodnické kalhoty a to stačí, víc nepotřebuji.

Zavolám telepaticky Michalovi...

„To je doopravdy komplikace,“ řekl ustaraně Michal. „Nešlo to jinak? Co teď budeš dělat?“

„Ubytoval jsem se v Zoromorově kryptě,“ řekl jsem celkem bezstarostně. „Přede mnou tam Zoromor bydlel pár tisíc let, proč bych tam nemohl vydržet? Je to tam lepší než jinde. O té skrýši nikdo neví a vstoupit se dá jedině jako »errupeve«, což dovedeme jen my dva, k jídlu mám Zoromorovu »věčnou kaši«, co mi tam bude chybět?“

„Přál bych ti, aby ti tam nic nechybělo,“ řekl Michal. „Ale přece jen – není to normální utéci od rodičů.“

„Nebudu ani první, ani poslední,“ vzdychl jsem si. „Utíkají jiní a řekl bych, že z malichernějších důvodů. Jenže když se naši postavili proti nám, ani si to pořádně nepromysleli, dali mi tím důvod odejít. Nebo spíš vyhazov. Víceméně mě donutili přestat se na ně spoléhat. Já to vydržím. Časem se s nimi pokusím smířit, ale chci, aby uznali, že to, co my dva spolu děláme, přece není zavrženíhodné. Dokonce jsem jim už naznačil, že bychom je mohli vzít mezi sebe – odmítli a tu nabídku jim nebudu opakovat. Beztak máme v tom směru jen omezené možnosti.“

„Opravdu ti dal omezení na dvanáct?“ vzdychl si Michal.

„Jsem rád, že aspoň na dvanáct!“ pokrčil jsem rameny. „Být na to sám a tebe mít jen v roli poradce, bylo by to horší, uznej!“

Zatím jsme byli pořád dva. Já už bych rád někoho mezi nás přibral, ale Michal mě nabádal k opatrnosti. Takové možnosti jsou horší než zápalky v rukou malých dětí u stohu slámy. Kdyby se to někdo pokusil zneužít, nemáme čím bychom mu v tom zabránili. Zoromorovy dary by v rukou darebáka byly celosvětové prokletí. Konec konců i o nás se média rozepsala jako o bandě teroristů a všeho schopných ničemů. A co teprve kdyby to byla pravda!

Michal tvrdil, že jsem měl neuvěřitelnou kliku, že jsem jako prvního oslovil jeho. K tomu jsem dodal jen to, že jsem si ho sám vybral podle jeho dosavadních názorů. Biblické »po ovoci jejich poznáte je« není marné hledisko pro výběr. Zatím se nám spolu dařilo. Uznal jsem, že mám ještě málo životních zkušeností a jistě udělám lépe, když si dám poradit od zkušenějšího. Možná jsem si měl nechat včas poradit i před neuváženým odchodem z domova. Michal to zkrátka neschvaloval. Jenže – po bitvě každý generálem aneb nač plakat nad rozlitým mlékem? Stalo se co se stalo a teď se s tím musíme popasovat. Našim dosavadním ani budoucím akcím to nevadí a to je v této chvíli nejdůležitější.

Svěřil jsem se mu jen se svým největším problémem – do té mohyly nebyla zavedená elektřina, nutná kvůli notebooku, a také jsem si mohl nechat jen zdát o internetovém připojení.

„Můžeme to udělat tak, že si notebook schováš ke mně,“ navrhl mi. „Mám tu jak wifi, tak elektřinu. Má to jen jednu, zato velkou nevýhodu. Můj byt je psaný na mě. Kdyby mě nedejbože policajti odhalili, udělají domovní prohlídku a o všechno přijdeš.“

„To ovšem nevypadá vesele,“ souhlasil jsem.

„Tak druhá možnost,“ pokračoval. „Notebook budeš mít ve své skrýši, tím se minimalizuje možnost, že bys o všechno přišel. Můj byt budeš navštěvovat jen aby sis dobil baterie, případně si přitom pokecáme, pokud nebudeš zrovna brouzdat po internetu. Kdyby se sem začali dobývat policajti, zmizíš i s notebookem.“

„To by snad šlo,“ připustil jsem.

Karavana může jít dál...

Chtěl jsem se Michalovi opět pochlubit svým úkrytem v Keltské mohyle, ale on s tím kupodivu nesouhlasil.

„Pamatuj si, nejlépe uchová tajemství ten, kdo nic nezná, nic neví a nikdy nic neslyšel!“ připomněl mi.

„Ty bys mě přece nezradil!“ podíval jsem se na něho.

„To nikdy nevíš!“ nesouhlasil se mnou, i když tím hovořil sám proti sobě.

„Já ti ale věřím!“ ujistil jsem ho.

„Nikdy nevíš, co se může stát,“ nedal si říci. „Podívej se – když Američané bombardovali Vietnam a Kambodžu, ptali se piloti svých nadřízených, jak se mají chovat a co mají říkat, kdyby je sestřelili a oni by padli do zajetí.

»Řekněte jim všechno co víte a na co se vás optají!« dostali odpověď. »Vietnamci z vás tak jako tak dostanou všechno co víte. Nehrajte si na hrdiny, oni vědí, jak to dostat. Nechte to na nás! To my se musíme starat, abyste nevěděli nic, co by jim pomohlo.«

A tak je to i se mnou. Nechci si hrát na hrdinu. Kdybych jim padl do drápů – a to možné je, stačilo by, aby mě postřelili, když mám hmotné tělo – dostanou ze mne všechno. Nemysli si, že jsou Češi gentlemani v rukavičkách. A kdyby si na mě pozvali pravé odborníky Amíky a ti do mě napíchali nějaké svinstvo, po kterém člověk mluví pravdu, ani o tom neví, ani bych nevěděl, co bych jim vyslepičil. Myslíš si, že proti sobě máme čestné chlapy, kteří dbají na dodržování Ženevských dohod? Na to zapomeň!“

„A kdyby čapli mě?“ nadhodil jsem.

„Taky jim řekneš první poslední,“ přikývl. „Nedělej si iluze o své odolnosti! Už jsem přemýšlel, co v takovém případě udělat. Ty znáš mé oficiální bydliště, já znám tvé. Ale neznám tvůj tajný úkryt a bylo by nejlepší, kdybych si našel a upravil si vhodnou, pokud možno neznámou jeskyni jako úkryt pro sebe, tak aby o ní nevěděl nikdo – ani ty. »Safety first!« je zásada, která může mít cenu života. A to je víc než zlato, pamatuj si to!“

Měl pravdu. Díky za zkušenost!

Mám se ještě hodně čemu učit!

Další akci jsme naplánovali do našeho Parlamentu na dobu, kdy se v něm bude pod dohledem televizních kamer hlasovat. Na zasedacím plánku jsme si označili poslance, kteří měli rozsudky smrti a dosud neodstoupili. Bude to v Čechách největší hromadná exekuce od popravy sedmadvaceti českých pánů po Bílé Hoře, jak poznamenal Michal. Všichni měli přijet policejním autobusem na poslední chvíli a měli mít ochranu až do sálu. Netušili, že bychom je mohli vyřídit už v autobuse, před budovou, na chodbách, jenže jsme na ně čekali až na místě, protože před televizními kamerami to bude rozhodně nejúčinnější.

Počkali jsme na zahájení schůze a na první hlasování, kdy šlo pouze o body jednání. Pak jsem – neviditelný a nehmotný – došel až k řečnickému pultu, pohledem zkontroloval připravenost Michala – a osvítil jsem se, abych se zviditelnil. Úmyslně jsem si nastavil větší jas, abych pro lidi v sále přímo zářil. Nastavil jsem i »térduzot«, abych mohl mluvit do mikrofonů a aby mě všichni slyšeli. Nejen ti v sále, ale i televizní štáby a hlavně diváci. I když v jednacím sále nemá nikdo zbraň, jsem nehmotný a nezranitelný. Zbraním se mohu jen útrpně smát.

Takové televizní šou nikdo nečekal!

„Dámy a pánové, vážení poslanci!“ oslovil jsem všechny.

Poslanci – pochopitelně – strnuli.

„Pane předsedající,“ otočil jsem se nejprve na zkoprnělého předsedajícího, „jestli mi vypnete mikrofony, v tomtéž okamžiku zemřete. Nežertuji!“

Musel jsem mu rozmluvit pokus vypnout mikrofony. Kdyby to udělal, prošel bych skrz vládní lavice k němu a promluvil bych pomocí jeho mikrofonů. Přál jsem mu, aby to neudělal. Nebyl na našem seznamu a měl by to přežít.

Předsedajícího to naštěstí ani nenapadlo. Spatřit obávaného mimozemšťana přímo v jednacím sále Poslanecké Sněmovny, to byl pro všechny šok jako hrom. A koho napadlo utéci ze sálu, ten nepřehlédl dalšího nehmotného, ale osvětleného mimozemšťana, stojícího ve dveřích. Michal tak blokoval východ a byl připravený zasáhnout, kdyby se někdo pokusil ohrožovat mě.

„Vracím se tímto k vašemu projednávání před čtrnácti dny,“ pokračoval jsem zdánlivě klidným hlasem. „Ano, myslím tím váš zákon o výši dávek migrantům, nacházejícím se na území České republiky. Vám nebylo trapné cizincům, kteří přišli nelegálně, pro republiku nikdy nehnuli prstem a navíc začali po svém příchodu obtěžovat občany, zejména zdejší ženy, přiznat »kapesné« ve výši přesahující trojnásobek průměrného starobního důchodu občanů, kteří si jej zasloužili celoživotní prací? Ano, přesně tak to stojí na »Rozsudcích smrti« pro ty, kdo dali tomuto nehoráznému zákonu svůj hlas a zasloužili se tak o jeho přijetí. V »Rozsudcích« ještě stojí, že si můžete zachovat život, pokud vyvoláte hlasování o novelizaci, která tento paragraf vyškrtne. Měli jste na záchranu pouhých čtrnáct dní, ale nenašel se mezi vámi jediný, kdo by se o to pokusil. Znamená to, že vám jsou nelegální migranti milejší než vlastní životy? Zřejmě je tomu tak. Zabránit této ostudě může ještě Senát, pokud ten zákon vrátí do Sněmovny. Neudělá-li to, dostanou rozsudky smrti všichni senátoři, kteří ten zákon propustí k prezidentovi a pokud prezident zákon podepíše, zemře krátce po vás. A tak dopadnou všichni, kdo se podílejí na škůdcovství tomuto národu.“

Až teď se začal v sále vzmáhat šum a hluk. Poslanci začali vstávat a obracet se k východům. V jednom stál mimozemšťan, svítící jako zelený ohnivý anděl, ale druhý východ byl doposud volný. Tudy by se – snad – dalo utéci!

„Vážení poslanci a poslankyně! Mluvím teď k těm, kteří po našem odchodu zůstanou naživu. Až se podle zákonů doplní noví poslanci z řad náhradníků, podejte návrh na novelizaci ostudného paragrafu vy. A prostudujte si náš návrh migračního zákona, který vám nechávám zde na řečnickém pultu. Pokud ten zákon přijmete bez připomínek a bez dodatků, které by jeho účinky snižovaly, budete žít. Kdo bude hlasovat proti, ať si napíše závěť, protože po hlasování už žít nebude.“

Dva poslanci konečně dosáhli dveří z jednacího sálu ven. Jenže v té chvíli se mimozemšťan skokem přemístil od jedněch dveří k druhým. Ti dva zakolísali a pak se zvolna složili na zem.

Byli první, ale zdaleka ne poslední.

Návrh migračního zákona, který jsme s Michalem za poslední týden probrali ze všech stran, aby v něm nebyly díry, umožňující jeho sabotování, jsem prohodil malým hmotovým zrcadlem tak, aby dopadl na řečnický pultík. Potom jsem přeskočil ke dveřím, které Michal před okamžikem opustil. Oba východy ze sálu jsme teď měli pod kontrolou a pohnuli jsme se směrem k poslaneckým lavicím. V lavicích nalevo i napravo se začali poslanci bezvládně hroutit a padat na zem. V sále vypukla panika. Většina poslanců ztuhla hrůzou, ale když některý ze svého místa vyskočil a pokusil se utéci, neuběhl daleko a skácel se k zemi mezi lavicemi. Ostatní padali v lavicích. Ze sto třinácti poslanců, kteří měli rozsudky, byli dva nepřítomni. Omluvili se pro nemoc, ale nebude jim to nic platné – zemřou dnes večer přímo před očima svých bodyguardů.

Poslanecká sněmovna se stala neusnášeníschopná...

Michal mě přivedl na další zajímavou myšlenku.

„Myslím, že by sis měl najít záložní úkryt,“ řekl mi. „O tvé kryptě, zvané Keltská mohyla, ví kdekdo. Nediv se, že o ní vím, přede mnou ses už taky párkrát parádně podřekl. Navíc o ní vědí tvoji rodiče a tuším že i prarodiče. To už je pět lidí a nikdy nevíš, s kým se budou bavit oni a prořeknou to dál. Já už jsem si našel dvě docela dobré jeskyňky, o kterých ti neřeknu nic víc, než že jsem s nimi spokojený. Klidně si bydli dál v té »Keltské mohyle« kousek od vsi, kde jsi byl na prázdninách, ale měl by sis připravit záložní úkryt, o kterém nebude vědět nikdo. Ani já, ani rodiče. Já mohu tušit, že nějaký máš, ale dokud se přede mnou neprořekneš, nebudu vědět kde je. Úkryty by měly být přístupné jedině skrz skálu a pokud je jeskyně zvenčí otevřená, měl bys ji zazdít, aby vchod alespoň vypadal jako skála. Dá se to udělat. Dají se sehnat betonové směsi, které se dají míchat v kýblu. Být tebou, skladoval bych své věci právě tam, abys o ně při náhlém útěku z prozrazené mohyly nepřišel.“

To bylo závažné varování a došlo mi, že se tím budu muset zabývat. Problém byl, kde takový úkryt hledat? V Čechách je jistě řada známých jeskyní, ale právě ty jsou pro můj účel nevhodné. Měl bych si najít nějakou úplně neznámou. Michal – aspoň podle vlastních slov – si našel nepoužívanou jeskyni a podle všeho jí jen zazdil vchod. To však nevylučuje, že o jeskyni někdo ví a ani zazděný vchod nemusí představovat dostatečné utajení.

Jenže v Čechách je spousta krasových oblastí a jistě nejsou všechny prozkoumané. Kudy teče pod zemí voda bývá často i pro odborníky záhadou. A hledat vodu pomocí proutku nebývá nikdy stoprocentně jisté. Stačilo mi najít si, kde se v Čechách rozkládají krasové oblasti – a prostě se tam ve stavu »errupeve« projít pod zemí. První vhodná jeskyně může být mým novým úkrytem.

Řekne se to snadno, ale to provedení... Našel jsem si na mapě první vhodnou oblast, dopravil jsem si tam značku a skočil na ni. Stál jsem na břehu řeky pod vysokou skálou, podle vzhledu vápencovou. Tak – chutě do toho!

Jenže to nebylo nic příjemného. Pod zemí jsem se sice jako »errupeve« pohybovat mohl, ale jen strašně pomalu. A když jsem se ploužil skrz neporušenou vápencovou skálu už půl hodiny aniž bych narazil na jedinou dutinu, došlo mi, že tudy asi cesta nevede.

Musím na to jinak.

Napadlo mě to, když jsem seděl u Michala v bytě a nabíjel si baterie notebooku.

Proč vlastně hledám přírodní jeskyně, když tady v Praze je pod zemí spousta vhodnějších prostor? Domy tu mívají sklepy, kam si obyvatelé schovávají různé věci. Jenže co se stane, když dům zchátrá? Nejprve se zřítí střecha, pak stropy, z domu nějakou dobu trčí do výšky holé zdi, až se o ty zhroutí a dům se tak změní v hromadu sutě, zvanou rumiště. Jenže drahé stavební pozemky se musí využít a na takovém místě se obvykle postaví jiný dům. Po starém domě nezůstane nic – leda zapomenuté sklepy.

Zajímavé je to i na Starém Městě. Tam se čas od času vylila Vltava a domy zatopila. Mezi domy zůstávalo bahno, které časem spolu s odpadky, házenými jen tak na ulici, vytvořilo tak silnou vrstvu, že domy pod ním jako kdyby se propadly. Když ta vrstva vystoupla do výše prvního patra, probourali prostě měšťané místo některých oken dveře, první patro se změnilo v přízemí a přízemí ve sklepy. Původní sklepy pak byly obvykle buď tak zanesené, že je měšťané ani nevyhrabávali, nebo je změnili v další patro sklepů hluboko pod zemí.

Najít takové zapomenuté sklepy, měl bych po starostech.

Přestal jsem se tedy zajímat o přírodní jeskyně a poohlížel jsem se po starých domech a zejména po jejich sklepích. Nebyl to špatný nápad! Krátce po tom rozhodnutí jsem na jednom sídlišti objevil činžák, postavený ve stylu »stalinské architektury«, pod nímž byl poměrně rozsáhlý protiatomový kryt, jaké se v té době v Čechách hojně stavěly. Některé byly maskovány jako podzemní kina, v jiných byly různé sklady, ale ten, který jsem objevil, nebyl zřejmě využitelný ani jako sklad, takže byl prázdný, až na několik starých plechových vojenských postelí, štosovatelných na sebe, a v jedné oddělené komůrce stál starý vojenský, rovněž plechový psací stůl a rozvrzaná dřevěná židle. Vchod byl pečlivě zazděný, ale to pro mě nebyl problém. Svítil jsem si světélkem »gsógorhe«, které jsem nechal rozprostřít po celém stropě, takže tu bylo světlo jako ve dne a když jsem se uvnitř pomocí hmotového zrcadla zhmotnil, zkusil jsem z legrace otočit nejbližším vypínačem. K mému překvapení se většina mřížovaných osvětlovacích těles rozsvítila. Ne všechna, ale bylo divné, že zde zapomněli vypnout proud a odstřihnout přívody, když už si dali tu práci se zazděním a zamaskováním vchodu.

Bylo by to ideální doupě feťáků. Jenže ten, kdo kryt předtím spravoval, nebo aspoň hlídal, si toho byl asi vědomý a zabezpečil vchod svérázným způsobem. Sklepní výklenek s protiatomovými pancéřovými dveřmi na konci prostě zazdil. A nebylo to v dnešní době, ta zeď byla poctivá cihelná, půl metru tlustá, navíc v místě, kde výklenek nebudil podezřelý dojem, zkrátka se dalo očekávat, že o jeho tajemství ví poměrně málo lidí. Snad správce, snad jeden další zedník, který tu zeď stavěl. Ale podle všeho se to stalo nejspíš v osmašedesátém roce, kdy k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy a Češi podzemní úkryty zamaskovávali, aby je vetřelci nenašli a nemohli je využívat.

Zeď sice znemožňovala otevírání pancéřových dveří, takže se do úkrytu nedalo vstoupit, ale jinak tu bylo všechno v poměrně zachovalém stavu. Fungovalo zde i osvětlení a v jediné zásuvce, umístěné nad vojenským stolem, byl proud. Skoro jsem až radostí zařičel. Asi to bylo napojené na elektroměr společných prostor domu a nikoho nenapadlo odstřihnout přívodní dráty.

Velice rychle jsem objevil nouzový východ z krytu. Vedl do prostoru mezi domy, byl však zasypaný zeminou – zřejmě se v těch místech kdysi dělaly nějaké drobné terénní úpravy a kdo je dělal, nebral ohled na zapomenutý protiatomový kryt.

Prošmejdil jsem také větrací šachtu – i ta vedla mimo dům, ale na rozdíl od nouzového východu byla otevřená do jakéhosi zděného sloupku dnes už dávno vykradeného požárního hydrantu. Šachtu tvořila asbestocementová trubka o průměru tak patnáct centimetrů, kterou bych nemohl sledovat, kdybych neprocházel zdmi. Protáhla by se jí možná kočka, ovšem museli byste nejprve sehnat nějakou cvičenou a přemluvit ji, aby do takové díry vlezla. Na straně úkrytu jsem nenašel žádné známky, že by to lákalo myši a potkany. Ani pro ně to asi nebylo dost atraktivní.

Zkrátka – ideální doupě pro feťáky – a zejména pro osamělé vlky, jako jsem já s Michalem.

Osvětlení krytu jsem vyzkoušel, ale světla jsem raději zhasl. Vystačím si jako v Keltské mohyle se světlem »gsógorhe«. Všude jsou tu jistě staré žárovky a já se přece nechci prozradit zvýšenou spotřebou elektřiny, toho by si obyvatelé domu všimli. Elektrická zásuvka je něco jiného. Mohu ji využít k napájení notebooku, má tak malou spotřebu, že se snad ani nemůže prozradit.

Ještě větší nadšení ve mně vzbudilo, že notebook zachytil přítomnost hned několika blízkých wifi sítí a jedna z nich nebyla chráněná ani heslem, takže jsem se k ní připojil. Nebudu-li si tady příliš vyskakovat a zatěžovat ji, nemusí si toho její majitel vůbec všimnout. Nemá se to, ale když ji nemá zabezpečenou, nebude mu asi vadit, když se na něm »přiživím«.

Přenesl jsem sem polovinu latexových masek, kufr s mými věcmi, mísu na »kríf« a ustlal jsem si na železné vojenské posteli nejblíž od psacího stolu, kde jsem si rozložil notebook a knížky.

Tohle teď bude moje doupě!

Nikdo o něm neví!

Errata:

27.05.2021 16:59