Vítej, návštěvníku!

Michal neměl televizní přijímač a já pochopitelně teprve ne, ale na internetu se objevilo dost zpráv, videí i komentářů. Jedna mě zaujala natolik, že jsem sklapl notebook, zavolal telepaticky Michala a přeskočil k němu, abych se s ním poradil.

Jeden z poslanců, který přežil, neboť byl při tom osudovém hlasování nemocen a na našem seznamu tedy nebyl, v rozhovoru s médii obrátil řeč na »nepochopitelnou nespravedlnost Zelených mužíčků«, která při nedávném »Zeleném teroru« postihla všechny jeho stranické kolegy. Oni přece už z principu nemohli hlasovat jinak! Jeho strana se hlásí k Evropské unii a nemůže tedy jít proti rozhodnutí Evropské Komise, která stanovila výši »kapesného« pro migranty nejen na našem území, ale jednotně v Evropské unii a náš zákon se od směrnice Evropské Komise lišil jen přepočtem částky z eura na koruny. My si nemůžeme dovolovat nastavovat svévolně jiné hodnoty než okolní státy!

Trochu pominul, že ani úroveň našich mezd a důchodů není porovnatelná s úrovní jiných států Evropská unie, což Evropské Komisi nijak nevadí, aby nám nenadiktovala takovou nehoráznost jako bylo ono »kapesné«, ale tohle jsem ještě trochu chápal. Ale už ne jeho další argumenty.

Návrh migračního zákona, podstrčený Zelenými mužíčky, podle něho úplně ignoruje ducha zákonů Evropské unie! Tohle je přece snůška diskriminací a ne zákon! Podle tohoto vzoru by se do Evropské unie nemohla přistěhovat ani tisícina migrantů, kteří o to projevují zájem!

Na to bych mu řekl do očí: A proč by se sem měli stěhovat? Kdo je sem zve? Proč nezůstanou doma?

Nicméně mi zde také trochu chyběla diskuse. Parlament zde přijímá zákony dané diktátem Evropské unie, Češi k tomu nesmí ani kviknout, načež my dáme trest smrti každému, kdo se zachová jako vlastizrádce, i když nemůže jednat jinak. Co když za to naši poslanci opravdu nemohou? Chtělo by to vyjasnit si stanoviska.

Tak jsem to opatrně vykoktal Michalovi. Ten se trochu zamyslel a k mému údivu byl pro. Trval ale na tom, že tam půjdeme spolu. Ve dvou se to lépe táhne a ve stavu hmoty »errupeve« jsme téměř nezranitelní, tak proč ne? Sedl ke svému počítači a zjistil na něm, že kanál ČT24 bude tento večer vysílat přímý přenos ze schůze Poslanecké Sněmovny, věnované jednak slibům nových poslanců, co nastoupili za mrtvé stranické kolegy, jednak »nepřípustnému vměšování teroristů« do vnitřních záležitostí České republiky a posuzování všech návrhů, jak se s tím vypořádat.

Bude lépe, když se toho zúčastníme i my.

Bylo to poměrně jednoduché, jak rozhodnutí, tak provedení. Prostě jsme přišli na zasedání, Michal zůstal u dveří, já jsem došel k řečnickému pultíku, kde jsem se zviditelnil ve chvíli, kdy od pultíku odcházela jedna poslankyně a další poslanec přicházel, neboť dostal slovo.

„Dámy a pánové, přišli jsme vyjednávat!“ promluvil jsem prostřednictvím »térduzotu« nastaveného proti mikrofonům.

Shromáždění rázem zmlklo.

„Přišli jsme vyjednávat, protože některá média hájí názor, že vás trestáme nevinně. My si to nemyslíme, ovšem vaše jednání může být skutečně vynucené nátlakem zvenčí. V tom případě leží větší část viny jinde a měli bychom se zaměřit jinam. Nabízíme proto příměří omezené na tento den a tuto budovu. Vyslechneme si vaše argumenty a případně vám sdělíme naše. Vyberte si mezi sebou čtyři zástupce, kteří s námi dvěma budou jednat. Nebudeme vás teď rušit, počkáme na rozhodnutí vedle v kuloárech.“

Prošel jsem skrz řečnický pult a připojil se k Michalovi. Pak jsme spolu vyšli zavřenými dveřmi ze sálu, ale za dveřmi jsme vypnuli »gsógorhe« a tím jsme se zneviditelnili. Nechtěli jsme se nechat obhlížet lobisty a jinými lidmi, kteří se tu pohybovali. Náš vpád do Poslanecké sněmovny byl drzost sama, ale měli jsme zde výhodu nedotknutelnosti. Safra, na to bychom si neměli zvykat, napadlo mě. Tohle je nebezpečný pocit. Takhle se odlidštilo příliš mnoho lidí, že už ani lidmi nebyli.

Jenže bez této výhody bychom neudělali vůbec nic a tihle mocipáni by tak štědře rozdávali příchozím ze státních kapes, až by nezbylo na důchody a platy učitelům. Beztak skuhrají, že tak jako tak bez spoření ve spřátelených bankách na důchody nebude – ale na štědré dávky migrantům být musí, jinak nás naše drahá až předražená Evropská unie začne pokutovat.

Zdá se, že se budeme muset podívat do Brusele. A pokud ani tam neobjevíme viníka téhle mizérie, budeme muset hledat dál a hlavně výš.

Až ho najdeme...

Asi po deseti minutách se otevřely dveře a vyhrnuli se čtyři poslanci. Jsou to ti čtyři vybraní? Aniž bychom se domlouvali, oba jsme se osvítili, aby nás viděli. Stáli jsme přímo proti dveřím, nemohli nás minout.

„Tady jsou!“ vykřikl jeden z poslanců. Bylo to asi zbytečné, viděli nás všichni. Ale moc se k nám nehrnuli.

„Domluvili jste se?“ zeptal se jich Michal.

„Ano!“ odvětil jeden z poslanců. „Nabízíme jednání v mé poslanecké kanceláři. Není to daleko a ručím za to, že tam nejsou mikrofony ani kamery. Nedávno mi kancelář prošli odborníci.“

„To bych naopak soudil, že tam teď mikrofony jsou, i když tam původně být nemusely,“ řekl sarkasticky Michal. „Jenže nám mikrofony nevadí. Klidně si to natočte na záznam. Nám jde o to, abyste nemluvili všichni najednou.“

Nechali jsme se odvést do poslancovy kanceláře, přičemž si poslanci všimli, že se nás nemohou dotknout, neboť jejich ruce procházely našimi rameny snadněji než mlhou. Vyvádělo je to trochu z míry, i když museli vědět, že u nás ledacos není obvyklé. Raději si od nás drželi uctivý odstup. Měli proč.

Menší potíž nastala, že v kanceláři nebylo šest židlí. Museli jich pár přinést zvenku, až pak jsme se rozsadili kolem nevelkého konferenčního stolku.

„Chceme slyšet vaše stanoviska,“ řekl Michal, jakmile jsme zasedli. „Můžete se ptát, můžete navrhovat řešení, posloucháme.“

Poslanci se významně podívali na sebe a jeden tedy začal.

„Kdo vlastně jste?“ obrátil se na nás s první otázkou.

„Lidé jako vy,“ odvětil Michal. „Původem Češi, jenže oproti vám máme nějaké možnosti navíc.“

„Proč tedy vypadáte jako ufóni?“

„Žijeme přece v zemi, prošpikované špehovacími kamerami vybavenými softwarem k rozpoznávání obličejů, který znemožní jakékoliv soukromí,“ řekl klidně Michal. „Ano, žijeme dvojí život. Náš první život je životem obyčejných lidí. Pohybujeme se mezi nimi, ničím nevynikáme, máme i běžná lidská zaměstnání. Druhý náš život je příznačný jinou dimenzí s neobvyklými možnostmi. Rozhodli jsme se využít je k nápravě našeho prvního, nemocného světa, ale přitom chceme žít dál mezi lidmi. Proto nosíme masky, abychom vyřadili software pro rozpoznávání obličejů. Kdybyste nás odhalili, znemožnili byste nám žít mezi lidmi. Vy jste se od lidí oddělili sami a někteří jste už přestali být lidmi. Nechceme se od lidí oddělit ještě důkladněji a dopadnout tak smutně jako vy.“

„My přece také žijeme mezi lidmi!“ namítl poslanec.

„Kdy jste byl naposledy v hospodě?“ zeptal se ho Michal.

„Náhodou já chodím do hospody!“ holedbal se poslanec.

„Možná proto jste pro ten protilidský zákon nehlasoval,“ odvětil chápavě Michal. „A proto žijete, zatímco ti, kdo ten hnusný zákon »prohlasovali«, už živí nejsou.“

„Ale vy jste je zabili!“ zaútočil poslanec. „To byla vražda!“

„Vražda?“ útrpně se usmál Michal. „Trest za vlastizradu, nic víc. Úměrný nebezpečnosti provinění. Jen pro vaši informaci, my vlastizradu určujeme jako »spolupráci s cizí mocností, zaměřenou proti našemu lidu«. A ten zákon, nezlobte se na nás, je zaměřený proti našim lidem. Trváme na jeho zrušení a když ho nezrušíte, přijdeme znovu. Prvním klíčem našeho »výběru« bylo hlasování pro tento paskvil. Kdo hlasoval pro, zemřel. Klíčem druhého kola bude, že zůstane naživu jen kdo bude hlasovat pro zrušení toho paskvilu. Nebude-li pro zrušení hlasovat nikdo, nezůstane nikdo naživu. Předem to tak ohlašujeme a tak se také stane. Aspoň víte, na čem jste a do čeho jdete.“

„To vlastně vyhlašujete České republice válku!“ zděsili se všichni, i když to vyslovil jen jeden.

„České republice ne,“ odmítl to Michal. „Jen jejím škůdcům. Nemůžeme za to, že jste to momentálně vy. České republice to jedině prospěje.“

„A to i když nám tento zákon předepsala Evropská unie? Vy po nás chcete, abychom se jí vzepřeli a vystavili se sankcím?“

„Vzepřeli se Maďaři, vzepřete se také,“ řekl Michal. „Když ne, odhlasují to ti po vás. Svět se nezboří, když z něho zmizí pár kolaborantů.“

„My nejsme kolaboranti!“ naštětil se poslanec. „Jsme malá, ale hrdá a suverénní země!“

„Vy tomu věříte?“ popíchl ho Michal. „A proč tedy přijímáte zákony proti lidu této malé, ale hrdé a suverénní země? Jakápak suverenita, když vám Evropská unie předpisuje zákony a hrozí vám sankcemi, když tomu vydírání nevyhovíte?“

Chvilku bylo ticho.

„Takže vám vyhrožovali sankcemi...“ pokračoval Michal po chvíli trapného ticha. „Kdo? Komise?“

„My si ty sankce nemůžeme dovolit,“ řekl poslanec. „Bez dotací zůstane spousta projektů na suchu a lidi budou brblat.“

„Vždyť, co já vím, spousta projektů vznikla a uskutečnila se jen aby se dotace »nějak« utratily a nepropadly, i když výsledky byly nesmyslné. Rozhledny postavené v údolí, odkud není nikam vidět, cyklostezky odnikud nikam, kruhové objezdy v místech, kde nic neodbočuje...“

„Jinde ale dotace zachránily zanedbané památky, rozšířily silnice, vznikly potřebné obchvaty...“

„...napravily šlendrián předešlých let...“ doplnil Michal. „Vy se musíte naučit hospodařit tak, abyste dotace nepotřebovali. Pak nebudete stavět nesmysly, ale jen to, co je potřebné. Podle mého mínění byste měli zrušit všechny unijní dotace.“

„Ale okolní státy mají jiný názor!“

„Pak je asi lepší z takového spolku vystoupit,“ řekl Michal. „Zůstat jen v zóně volného pohybu osob. Zóna volného obchodu nedává smysl, když má jedna strana dotace a druhá ne. Potom asi bude lepší i zachovat národní měny. Ale hlavně – dovolit vstoupit na naše území jen lidem, co nechtějí dělat problémy. Muslimové do Čech nepatří jako každá jiná ideologie směřující k potlačování lidských svobod. Odmítají uznávat naše zákony. Jasné?“

„To je ale rasistický a xenofobní názor!“ namítl poslanec.

„S rasami to přece nesouvisí!“ řekl ostře Michal. „Chceme, aby Čechy opustili muslimové bez ohledu na původ, a to včetně Čechů, kteří se na tuto víru nechali zlákat. Islám do Čech nepatří. A není to ani xenofobní názor! Není to strach z neznámého, ale ze skutečného a dobře zdokumentovaného nebezpečí.“

„Ale diskriminuje to na bázi náboženství a to je nepřípustné v jakékoliv civilizované zemi! Chcete snad v Čechách potlačovat náboženskou svobodu?“

„Náboženství má všechny znaky ideologie a naopak,“ řekl Michal. „Islám má velice blízko k fašizmu, ty dvě ideologie staví na nadřazenosti jedněch nad druhými. Chcete naprostou svobodu i šíření fašizmu? Fašizmus ani islám tady prostě nechceme.“

„To není totéž!“ namítal poslanec. „Islám je náboženství a fašismus je ideologie! V tom je přece obrovský rozdíl!“

„Jaký?“ zeptal jsem se ho i já. „Víra jako víra! Chtějí nás zabít jako nevěřící nebo jako podlidi? Podle nás je to totéž.“

„Opravdu je skoro jedno, z jakého důvodu nás nenávidí!“ přidal se ke mně Michal.

„Není to jedno!“ trval na svém poslanec. „U fašismu byste si nemohli vybírat, u islámu se můžete zachránit, když přijmete tu víru za svou. Naopak, budou vás oslavovat.“

„Nejvíc lidí zabitých Islámským státem byli muslimové jiné islámské větve. Šiíté zabíjejí sunnity a naopak. A opět jedni druhé považují za podlidi. Přijmout jinou víru tam znamená smrt od dosavadních souvěrců, protože jedni i druzí trestají odchylku od víry smrtí,“ rozohnil se Michal. „Ale nebudeme se snad na tomto místě dohadovat o islámu, ten do Čech opravdu nepatří. Řekněte nám, odkud jste dostali příkaz prosadit zmíněný zákon, my se tam půjdeme podívat viníkům na zoubky. A potom se vrátíme sem za vámi, snad do té doby stihnete zrušit protilidský zákon a uzákonit něco přijatelnějšího.“

„A když ne?“

„Pak zahájíme rozhovory s vašimi nástupci,“ řekl Michal.

Věru, nebyl to přátelský rozhovor. Nepřišli jsme přátelsky, oni také věděli, že jsme jejich nepřátelé. Mohli očekávat, že nás pošlou za většími a důležitějšími »zvířaty« než jsou sami, ale tím získají jen trochu času, než si »popovídáme« v Bruseli. Dali jsme jim najevo, že se vrátíme. A samozřejmě jsme jim naznačili, že se jen tak nedáme přesvědčit, abychom se do toho nemíchali.

Jak to říkal jeden americký prezident? Ale co ve skutečnosti znamenalo jeho »my můžeme«? Na první pohled se zdálo, že je to »my to dokážeme!«, ale podle výsledků to vyhlíželo zlověstněji. Asi jako »nikdo nás neztrestá, takže můžeme všechno!«

Yes, we can! Ano, my můžeme.

Errata:

27.05.2021 16:59