Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Pan Woodhouse měl svým způsobem společnost docela rád. Upřímně ho těšilo, když ho známí přicházeli navštívit, a řada okolností, včetně toho, že žil v Hartfieldu už tak dlouho, že měl dobré srdce, byl zámožný a vlastnil pěkný dům i pěknou dceru, společně přispívaly k tomu, že si mohl pozvat kohokoliv z kroužku nejbližších přátel, kdy se mu zlíbilo. S rodinami mimo tento okruh se příliš nestýkal; měl hrůzu ze zábavy, která by se protáhla do pozdních hodin, i z hlučných večerních hostin, a proto se mohl přátelit pouze s těmi, kdo byli ochotni přizpůsobit se jeho zvyklostem. Naštěstí pro něho se v Highbury, do jehož farnosti patřilo panství Randalls, a na Donwellu, sídle pana Knightleyho v sousedním hrabství, mnozí tací našli. Emma ho dost často přiměla, aby někoho z vyvolených šťastlivců pozval na oběd, ale on sám měl nejraději, když se u nich sešla společnost večer, a pokud neusoudil, že je na návštěvy příliš indisponován, neuplynul snad večer, aby mu Emma nedokázala dát dohromady partičku karet.

Upřímné dlouholeté přátelství k nim přivádělo Westonovy a pana Knightleyho; u pana Eltona, mladého muže, jenž v rozporu se svými sklony žil sám, nehrozilo nebezpečí, že by odmítl lákavou výměnu své samoty za společnost v krásném salónu pana Woodhouse a úsměvy jeho půvabné dcery.

Poté následovala druhá sestava; a tu z hostů nejochotněji přijímajících pozvání sluší jmenovat paní Batesovou s dcerou a paní Goddardovou, tři dámy, které byly skoro vždy k službám, když přišlo pozvání z Hartfieldu, a které James přivážel a odvážel tak často, že to pan Woodhouse už nepovažoval za štrapáci ani pro něho, ani pro koně. Kdyby se jim bývala taková služba prokazovala jednou do roka, byl by pan Woodhouse kolem toho jistě spustil velké lamentace.

Paní Batesová, vdova po někdejším highburském vikáři, byla velice stará dáma, kterou na světě už netěšilo skorem nic krom šálku čaje a partičky karet. Žila tiše a skromňoučce se svou neprovdanou dcerou a každý s ní jednal tak ohleduplně a uctivě, jak to vůči bezbranným starým dámám v stísněných poměrech bývá pravidlem. Její dcera se těšila mezi sousedy mimořádné oblibě, navzdory skutečnosti, že nebyla ani mladá, ani hezká, ani bohatá, ani vdaná. Slečna Batesová měla nejhorší předpoklady na světě k tomu, aby si naklonila obecné mínění; nemohla spoléhat na duševní převahu, aby se prosadila, nebo aspoň ty, jimž by nebyla sympatická, zastrašila natolik, aby vůči ní zachovávali zdání zdvořilosti. V životě jí nebylo dáno chlubit se krásou ani vtipem. Za mlada ji nepotkalo nic pozoruhodného, léta zralosti věnovala péči o chřadnoucí matku a úsilí hospodařit co nejšetrněji s malým příjmem. A přece to byla šťastná žena a nikdo o ní neřekl křivého slůvka. Ten zázrak způsobila její vlastní dobrodušnost a stálá spokojenost. Nebylo snad človíčka, aby ho slečna Batesová nemilovala a jeho zájem jí neležel na srdci; u každého viděla jen dobré vlastnosti; sama se pokládala za přešťastnou bytost, jíž dal Osud do vínku přehršli vzácných darů: ušlechtilou matku, tolik hodných sousedů a přátel a domov, kde jí nic neschází. Jednoduchá povaha a dobrá nálada, spokojenost a vděčnost jí zajišťovaly u každého dobrou vůli a jí samé byly nepřeberným zdrojem štěstí. Každá maličkost ji rozpovídala, což bylo panu Wodhousovi přesně po chuti, a její zásoba podružných zpráviček a neškodných klípků byla nevyčerpatelná.

Paní Goddardová byla ředitelkou školy – nikoli penzionátu, akademie či jiného ústavu, který by v košatých periodách, plných vybroušených nesmyslů, prohlašoval, že jím poskytované vzdělání spojuje osvícené znalosti s elegantními mravy na základě nových objevů a principů, a kde mladé dívky za zlodějské školné přijdou o zdraví a naučí se marnivosti – ale poctivé, staromódní internátní školy, kde rozumná míra vzdělání byla k mání za rozumnou cenu, a kam mohli rodiče poslat děvče, aby doma nepřekáželo a trochu se otrkalo, bez nebezpečí, že se jim domů vrátí malý zázrak. Škola paní Goddardové se těšila výborné pověsti – a po zásluze: Highbury bylo známo svým zdravým povětřím; paní Goddardová měla prostorný dům i zahradu, dávala dětem dosyta a zdravě najíst, v létě je nechala pořádně proběhnout na čerstvém vzduchu, v zimě jim vlastnoručně ošetřovala oznobeniny. Nebylo tedy divu, že se za ní táhla šňůra dvaceti dvojstupů když kráčela do kostela. Krásy mnoho nepobrala, byla to však laskavá, mateřská bytost, která za mladých let tvrdě pracovala a teď dospěla k názoru, že si může občas dopřát sváteční odpočinek a zajít k známým na čajový dýchánek; a protože jí pan Woodhouse v dřívějších dobách často prokázal nějakou službu, cítila se mu zavázána, a pokud jí to bylo jen trochu možné, ráda vyhověla jeho pozvání, opustila svůj čisťounký salon, ověšený ručními pracemi, a odebrala se vyhrát nebo prohrát pár šestáků u jeho krbu.

Tyto dámy tedy byly Emmě velmi často k dispozici, a byla tomu kvůli otci ráda, i když jí samé nemohly nahradit paní Westonovou. Měla radost, když viděla, že je otec spokojený, a libovala si, jak umí všecko dobře zařídit; avšak nenáročné repetění takových tří sousedek v ní přece jen vyvolávalo pocit, že kdyby to byl jediný způsob, jak trávit čas, neuchránila by se před těmi nekonečně vleklými večery, jichž se předem tak hrozila. Jednou dopoledne, právě když seděla a dumala, že má před sebou na sklonku dne přesně takové vyhlídky, byl jí doručen lístek od paní Goddardové, v němž tato dáma vyslovovala uctivou prosbu, zdali by s sebou večer směla přivést slečnu Smithovou; a to byla prosba pro Emmu velice vítaná, protože slečnu Smithovou, sedmnáctiletou dívku, od vidění dobře znala a už dávno v ní probudila zájem svým půvabem. Odpověděla tedy velice vlídným pozváním a večer se přestal krásné hostitelce jevit tak hrozivě.

Harriet Smithová byla čísi nemanželská dcera. Kdosi ji před několika lety poslal do školy paní Goddardové a kdosi ji nedávno povznesl z postavení žačky do postavení schovanky. Víc o ní nebylo známo. Neměla nikoho, kdo by se k ní otevřeně hlásil, krom lidí, s nimiž se sblížila v Highbury, a nedávno se právě vrátila odněkud z venkova, kde pobývala delší dobu na návštěvě u dvou slečen, někdejších spolužaček.

Bylo to velmi hezké děvče, a právě toho typu, který se Emmě zvlášť líbil: menší boubelatá blondýnka s pravidelnými rysy, bílou pletí a růžovými tvářičkami, modrooká, usměvavá a ochotná; a za ten večer udělala na Emmu tak příznivý dojem svým chováním i svým zjevem, že se pevně rozhodla víc se s ní spřátelit.

Slečna Smithová ji nezaujala tím, že by byla říkala něco zvlášť pozoruhodného, ale celkově působila velmi sympaticky – nebyla nevhodně plachá, nemusela se nutit do hovoru – a přitom se ani zdaleka nepokoušela strhnout pozornost na sebe, dávala roztomile najevo patřičnou úctu, byla tak příjemně vděčná, že směla přijít do Hartfieldu, a tak upřímně obdivovala zařízení a všechno ostatní, jelikož se s tak vybraným vkusem dosud nesetkala, že to činilo čest jejímu rozumu a zasluhovalo uznání. Uznání se jí tedy dostane. Nesmí promrhat ty něžné modré oči a přirozený půvab ve styku se společensky bezvýznamnými vrstvami tady v Highbury. Lidé, s nimiž se dosud přátelila, jí nejsou hodni. Ta rodina, odkud právě přijela, třebaže jsou to jistě velice slušní lidé, nepředstavují pro Harriet vhodnou společnost. Jmenovali se Martinovi a Emma je znala z doslechu, věděla, že mají v nájmu velký statek na panství pana Knightleyho v donwellské farnosti – prý si vedou velice zdatně – pan Knightley o nich měl nejlepší mínění – přesto však to jistě budou neomalení hrubci, naprosto nežádoucí přátelé pro dívku, které chybí k dokonalosti pouze trocha vzdělání a uhlazenosti. Emma se s ní bude stýkat; povznese ji; odpoutá ji od nevhodných známostí a uvede do dobré společnosti, ovlivní její názory i chování. Bude to zajímavé, a navíc jistě i velmi ušlechtilé úsilí, a hodí se pro ni vzhledem k jejímu společenskému postavení i proto, že má na to čas i schopnosti.

Zatímco Emma obdivovala Harrietiny něžné modré oči, bavila dámy i poslouchala a přitom spřádala všechny tyhle plány, večer nebývale rychle ubíhal, takže pohoštění, jímž návštěvy vždy končily a na které jindy pamatovala, tentokrát přichystala a naservírovala ke krbu panská sama. S pohotovou účinlivostí, která přesahovala běžné pohnutky – vždycky jí totiž záleželo na tom, aby byla práva pověsti, že má dokonalé, pozorné chování – i z upřímné dobré vůle stvoření rozradostněného vlastními nápady se teď ujala povinností hostitelky u večeře, starala se a pobízela dámy, aby ochutnaly zadělávané kuře a ústřice v škebli, s důrazem přiměřeným vědomí, že tito hosté nejsou zvyklí dlouho ponocovat a zdvořilost jim velí se zdráhat.

V takovýchto situacích se pan Woodhouse dostával do palebného ohně svých vlastních protichůdných sklonů. Miloval tabuli prostřenou tak, jak to bývalo zvykem za jeho mladých let, avšak vzhledem k svému přesvědčení, že pozdní večeře jsou nezdravé, neviděl rád, když se na stůl něco naservírovalo; ve své pohostinnosti by byl hostům dopřál všeho možného, ale z obavy o jejich zdraví těžce nesl, když se pustili do jídla.

S klidným svědomím jim mohl doporučit pouze malou porci řídké kaše, jakou večeřel sám, avšak omezil se na to, že k dámám, z jejichž talířů v pohodě mizely jinačí lahůdky, promlouval takto:

„Paní Batesová, dovolte, abych vám doporučil jedno z těchto vajíček. Snad byste se toho mohla odvážit. Vajíčko, pokud se uvaří velice naměkko, není nezdravé. Naší Serlovce se ve vaření vajíček nikdo nevyrovná. Nedoporučoval bych vám vajíčko, od jiné kuchařky – ale nebojte se – jsou to malinká vajíčka, jak vidíte – takové naše vlastní malé vajíčko vám neuškodí. Slečno Batesová, snad by vám Emma mohla posloužit kousíčkem závinu – ochutnejte malý kousíček. U nás se dělá závin pouze z jablek. Nemusíte mít strach z nějakých těžkých povidel. Krém bych vám nedoporučoval. Paní Goddardová, copak byste řekla půl sklence vína? Jen půl malé vinné sklenky – a namícháme ji do džbánečku vody? Myslím, že by vám to nemohlo uškodit.“

Emma nechala otce mluvit – ale postarala se, aby se hostům dostalo pohoštění podstatně lákavějšího; a tento večer ji navíc těšilo vědomí, že se rozcházejí v růžové náladě. Slečna Smithová byla blažená v míře plně odpovídající Emminým záměrům. Slečna Woodhousová zaujímala v Highbury tak významné postavení, že vyhlídka na seznámení s ní byla stejně děsivá jako lákavá – ale pokorná, vděčná, prostoduchá dívenka odcházela navýsost spokojená, okouzlená přívětivostí, kterou jí slečna Woodhousová celý večer vyznamenávala – vždyť jí dokonce na rozloučenou i ruku podala!

Errata:

30.05.2021 15:17