Vítej, návštěvníku!

Brzy to tedy byla hotová věc, že se Harriet počítá k blízkým přátelům hartfieldského panstva. Netrpělivá, rázná Emma neztrácela čas a zvala ji, líbezně ji vybízela, jen aby k nim často zaběhla, a čím lépe se obě poznávaly, tím větší v sobě navzájem nacházely zalíbení. Emma hned zkraje vytušila, jak vhod jí přijde Harrietina společnost při procházkách. V tomto ohledu pro ni měla ztráta paní Westonové vážné důsledky. Její otec se nikdy neodvážil dál než do parku, kde mu dvě pěšinky přetínající jeho jednotlivé části posloužily pro dlouhou procházku nebo krátkou, podle ročního období; a Emmě bylo tudíž od sňatku paní Westonové dopřáno mnohem méně pohybu na čerstvém vzduchu. Jednou se odvážila sama až do Randallsu, ale neměla přitom příjemný pocit, a proto pro ni taková Harriet Smithová, kterou mohla kdykoliv vyzvat na procházku, byla cenným dodatkem ke všem jejím ostatním privilejím. Ale čím víc se s ní stýkala, tím víc se jí ve všech směrech zamlouvala a tím víc se utvrzovala ve všech svých laskavých záměrech.

Harriet rozhodně rozumu moc nepobrala, ale měla milou, poddajnou, vděčnou povahu, nevěděla, co je to domýšlivost, a nepřála si nic jiného než k někomu vzhlížet a nechat se vést. Přilnula k Emmě od prvopočátku tak, že to od ní bylo skutečně milé; a Harrietina touha po dobré společnosti a schopnost ocenit eleganci a důvtip nasvědčovaly, že jí nechybí vkus, i když pronikavý rozumový úsudek od ní čekat nikdo nemohl. Celkem si však Emma byla docela jista, že v Harriet Smithové našla mladičkou přítelkyni podle svých představ – přesně takovou, jakou tady doma teď potřebovala. Aby získala družku jako paní Westonová, to bylo naprosto vyloučeno.

Druhá taková jí nebude dopřána. Druhou takovou by ani nechtěla. Tohle bylo něco dočista jiného – odlišný, nezávislý vztah. K paní Westonové cítila náklonnost pramenící z vděčnosti a úcty. Harriet bude mít ráda proto, že jí může prospět. Paní Westonová od ní nic nepotřebuje; Harriet všechno.

Nejprve se pokusila jí prospět tím, že zjistí něco o jejích rodičích; jenže od Harriet se nic nedověděla. Harriet by se byla ochotně svěřila s čímkoli na světě, avšak všechno vyptávání v tomto směru vyznělo naprázdno. Emma si mohla domýšlet, co se jí zlíbilo – byla ovšem přesvědčená, že ona by v podobné situaci pravdu rozhodně vypátrala. Harriet chyběla zvídavost. Spokojeně naslouchala a věřila všemu, co se jí paní Goddardová uráčila sdělit, a dál se nepídila.

Paní Goddardová a její učitelky, děvčata a události ze školy – to tvořilo přirozeně hlavní námět se Harrietina zpovídání, a neseznámit se s Martinovými na farmě U opatského mlýna, byl by to patrně námět jediný. Martinových měla plnou hlavu: strávila u nich dva přešťastné měsíce a moc ráda teď vykládala, co pěkného u nich zažila a líčila všechny vymoženosti a divy jejich domova. Emma ji pobízela, jen ať se vypovídá – obrázky ze života lidí jiného druhu ji zajímaly a bavila se nad Harrietinou mladou prostoduchostí, když ta jí nadšeně vykládala, že paní Martinová má „dva salony, namouduši dva krásně zařízené salony; jeden je jistě tak velký jako přijímací pokoj u paní Goddardové; a mají taky služebnou na úklid, a ta u nich zůstává už pětadvacet let; a mají osm krav, z čehož dvě jsou z alderneyského plemene a jedna kravička je Velšanka, taková roztomilounká kravička to je; a když paní Martinová viděla, jak se Harriet s tou kravičkou mazlí, povídala, že to bude jako její kravička; a také mají na zahradě moc pěkný altán, a tam si napřesrok všichni jednou odpoledne udělají svačinu – je to skutečně moc pěkný altán a vešlo by se tam dobře tucet lidí.“

Nějakou dobu to Emmu bavilo poslouchat a hlouběji se nad Harrietiným vyprávěním nezamýšlela; jakmile však poznala onu rodinu lépe, začala se na celou věc dívat jinak. Utvořila si zprvu nesprávnou představu, že jde o matku s dcerou a syna s manželkou, kteří všichni žijí pospolu, ale pak se ukázalo, že ten pan Martin, o němž se vypravěčka často zmiňovala, jehož dobrosrdečnost, osvědčenou v takovém či onakém případě, tolik chválila, je svobodný, že není žádná mladá paní Martinová, jeho manželka; a tu pojala podezření, že ubohé přítelkyni ze vší té pohostinnosti a laskavosti hrozí nebezpečí, a jestli se jí někdo neujme, mohli by ti lidé po ní požadovat, aby se nadobro zahodila na nějaké farmě.

Pod tímto podnětným dojmem jí potom kladla četnější a významuplnější otázky; a zvlášť měla Harriet k tomu, aby se rozpovídala o panu Martinovi – což té zřejmě vůbec nebylo proti mysli. S chutí vykládala, jak se podílel na jejich procházkách při měsíčku a veselých večerních hrátkách, a dlouze líčila, jak je laskavý a ochotný. Jednou si zajel celé tři míle, jen aby jí přinesl pár vlašských ořechů, protože se předtím zmínila, že je má ráda – a vůbec je takový ohleduplný! A jednou večer přivedl do salonu pastýřova synka, aby jí zazpíval. Ona má zpěv moc ráda. I on sám trochu zpívá. Jí se zdá moc chytrý – všemu tak rozumí! Má vynikající stádo ovcí, a když u nich byla, nabízeli mu kupci za vlnu nejvíc ze všech zdejších pěstitelů. Jí se zdá, že o něm kdekdo mluví s uznáním. Jeho matka i sestry se v něm jen vidí. Paní Martinová jednoho dne prohlásila (Harrietinu tvář přelétl ruměnec), že lepšího syna si ani neumí představit, a proto prý je přesvědčena, že z něho bude dobrý manžel, až se ožení. Ne že by ho chtěla honem ženit. Vůbec na to nespěchá.

„Bravo, paní Martinová!“ pomyslela si Emma. „Vy nechodíte dlouho kolem horké kaše.“

„A když jsem odjížděla, byla paní Martinová tak hodná, že poslala paní Goddardové krásnou husu: pěknější husičku paní Goddardová prý v životě neviděla. Paní Goddardová ji v neděli upekla a pozvala pak na večeři všechny tři učitelky, slečnu Nashovou, slečnu Princeovou i slečnu Richardsonovou.“

„Pan Martin zřejmě nebude člověk příliš vzdělaný, krom ve svém oboru. Jestlipak čte?“

„Ale ano – totiž ne – já nevím – řekla bych, že už toho přečetl hodně – ale nic takového, na čem byste si vy zakládala. Čte ZEMĚDĚLSKÉHO ZPRAVODAJE a knihy, které u nich leží na jednom sedátku pod oknem, ale to všechno si čte jenom sám pro sebe. Ale někdy večer, než jsme zasedli ke kartám, přečetl nahlas něco z ČAROMOCNÝCH PŘÍBĚHŮ a to bývala velká švanda. Vím jistě, že četl FARÁŘE WAKEFIELDSKÉHO. Nečetl ROMÁNEK Z LESŮ ani DÍTKA OPATSKÁ. Vůbec o těchhle knihách ani neslyšel, dokud jsem mu o nich nepověděla, ale prý si je při první příležitosti opatří.“

Další otázka zněla: „Jakpak ten pan Martin vypadá?“

„Není to žádný krasavec – to rozhodně ne. Mně se zdál ze začátku dost ošklivý, ale teď už se mi ošklivý nezdá. Víte, po čase vám to už ani nepřijde. Ale vždyť jste ho musela někdy vidět, ne? Zajede občas do Highbury a projíždí tudy každý týden cestou do Kingstonu. On vás už velmi často potkal.“

„To je možné – a já jsem ho třeba už padesátkrát zahlédla, jenomže jsem neměla zdání, jak se jmenuje. Mladý farmář, ať jede na koni nebo kráčí pěšky, je asi ten poslední, kdo by mohl vzbudit mou zvědavost. Rolníci patří přesně k vrstvě lidí, s nimiž nemohu mít nic společného. O stupínek, o dva níž, a člověk spořádaného zevnějšku by mne možná zaujal; uvažovala bych třeba, jestli bych nemohla něco udělat pro jeho rodinu. Ale farmář ode mne nic nepotřebuje, můj zájem se tedy soustřeďuje níž, a ovšem v jiném smyslu slova zase výš, než stojí on.“

„Svatá pravda! Jistě, to se ani nedá čekat, že byste si ho někdy všimla – ale on vás zná moc dobře – tedy od vidění.“

„Vůbec nepochybuji, že je to solidní mladý muž. Jsem o tom přesvědčena, a z toho důvodu mu přeji jen to nejlepší. Co myslíte, kolik je mu asi let?“

„Osmého června slavil čtyřiadvacáté narozeniny – a já mám narozeniny 23. června – jen o patnáct dní později. To je zvláštní náhoda, že?“

„Teprve čtyřiadvacet? To je na ženitbu ještě příliš mladý. Jeho matka dělá moudře, že na něho nepospíchá. Zřejmě je jim všem pospolu dobře, a kdyby paní Martinová vynaložila úsilí a syna oženila, pravděpodobně by toho časem litovala. Tak za šest let to jistě bude na místě, pokud se seznámí se slušnou dívkou, společensky sobě rovnou, která má aspoň trochu nějaké věno.“

„Za šest let! Ale slečno Emmo, to už mu bude třicet!“

„Nu a? Muži si většinou dříve ani nemohou dovolit myslet na ženitbu, ledaže pocházejí ze zámožné rodiny a mají vlastní jmění. Soudím, že pan Martin se teprve musí něčeho dopracovat – sotva přece bude zcela nezávislý. Možná že zdědil něco po nebožtíku otci, ale ať už je jeho podíl na rodinném majetku jakýkoli, patrně s ním nemůže volně nakládat – představuji si, že je uložen v jeho živém a mrtvém inventáři –-; a třebaže může časem zbohatnout, když se pilně přičiní a bude mít štěstí, není příliš pravděpodobné, že si už teď něco nahospodařil.“

„Svatá pravda! Žijou si ale velice dobře. Nemají sice žádného lokaje ani komorníka – ale jináč jim opravdu nic nechybí, a paní Martinová vykládala, že si napřesrok snad vezme podomka.“

„Jen abyste se nedostala do prekérní situace, až se pan Martin jednoho dne ožení, Harriet – mám na mysli společenské styky s jeho ženou; sestrám Martinovým se dostalo vyššího vzdělání, a proto proti nim nemůže nikdo v zásadě nic namítat, ale z toho ještě nevyplývá, že on si třeba nevezme osobu, s níž by pro vás nebylo zrovna vhodné se stýkat. Vzhledem k neblahým okolnostem vašeho původu musíte zvlášť pečlivě dbát, abyste se nezahazovala s ledaským. Vaším otcem byl nepochybně džentlmen, a vy musíte své nároky na toto společenské postavení prosazovat, seč vám síly stačí, protože jinak by se jistě našlo dost lidí, kteří by vás s radostí ponížili.“

„Svatá pravda! Ano – asi by se takoví našli. Ale když mě přijímáte vy v Hartfieldu, slečno Emmo, a jste ke mně taková milá, tak se nikoho a ničeho nebojím.“

„Máte správnou představu o důležitosti vlivných přátel, Harriet, ale já bych vám chtěla zajistit tak pevné místo ve vybrané společnosti, abyste nebyla závislá ani na Hartfieldu, ani na nějaké slečně Woodhousové. Chtěla bych vás vidět v trvalém svazku s nějakou dobrou rodinou – a za tím účelem by bylo moudré odpoutat se co nejvíc od sporných známých; a proto vám říkám: Kdybyste pořád ještě žila zde, až se pan Martin ožení, byla bych ráda, abyste se pro své přátelství s jeho sestrami nedala strhnout k tomu, že se sblížíte i s jeho manželkou, jíž pravděpodobně bude některá obyčejná, nevzdělaná farmářská dcerka.“

„Svatá pravda! Já si jenom myslím, že pan Martin by si nevzal žádné docela nevzdělané děvče – vždyť on sám má moc dobré vychování. Nechci vám ale v názorech odporovat a určitě bych moc nestála o to, sblížit se s jeho manželkou. Obě slečny Martinové, a zvlášť Elizabeth, mi budou vždycky milé, a to by mi bylo moc líto, kdybych se s nimi musela přestat stýkat, protože ty jsou stejně vzdělané jako já. Ale kdyby si on vzal nějakou dočista hloupou, obhroublou ženu, tak to bych ji určitě neměla navštěvovat, pokud se mi podaří tomu vyhnout.“

Emma ji bedlivě pozorovala při peripetiích tohoto výlevu a neviděla žádné znepokojivé příznaky lásky. Mladý Martin byl Harrietin první ctitel, jistě na nikoho jiného spoléhat namůže, a proto s Harriet nebudou nesnáze, když pro ni z přátelství něco sama vymyslí.

S panem Martinem se střetly hned nazítří, když si vyšly na procházku po donwellské silnici. Šel pěšky: nejprve ulpěl uctivým pohledem na Emmě a pak se s neskrývanou radostí zahleděl na její společnici. Emmě vůbec nebylo proti mysli, že se jí nabízí příležitost, aby si ho prohlédla; předešla je o pár metrů, zatímco ti dva se spolu zastavili, ale přitom stačila pana Roberta Martina bystrým zrakem dostatečně odhadnout. Vypadal velice úhledně a dělal dojem rozvážného mladého muže, avšak jinými zjevnými přednostmi se chlubit nemohl, a Emma usoudila, že při srovnání s lepšími pány musí pozbýt vší Harrietiny náklonnosti, kterou zatím získal. Harriet uměla ocenit vybrané způsoby; sama od sebe se rozhovořila s obdivem i úžasem o laskavé ohleduplnosti jejího otce. Robert Martin vypadal, jako by ani nevěděl, co to vybrané způsoby jsou.

Stáli spolu jen pár minut – nemohli přece nechat slečnu Woodhousovou čekat – a Harriet k ní pak přiběhla celá rozesmátá a rozradostněná, což slečna Woodhousová hodlala zakrátko uvést na pravou míru.

„Kdo by si pomyslel, že se s ním takhle potkáme! – To je přece tak zvláštní! Povídal, že jenom náhodou zamířil tudy, a ne kolem Randallsu. Prý nevěděl, že chodíme na procházku po téhle silnici. Myslel, že se většinou vypravíme k Randallsu. Nepodařilo se mu ještě obstarat si ROMÁNEK Z LESŮ. Když byl posledně v Kingstonu, měl toho tolik co zařizovat, že mu to dočista vypadlo z hlavy, ale vypraví se tam znovu zítra. Není to zvláštní, že jsme se takhle potkali? Tak co, slečno Emmo? Je takový, jak jste si ho představovala? Co si o něm myslíte? Myslíte si, že je ošklivý?“

„Je nepochybně ošklivý – skutečně ošklivý – ale to není důležité v porovnání s jeho neuhlazeným vystupováním. Jistě jsem u něho nemohla kdovíco předpokládat a také jsem nic zvláštního nepředpokládala, ale vůbec by mě nenapadlo, že je tak neobratný a tak neotesaný. Doznám se vám, že jsem si ho představovala přece jen trochu uhlazenějšího.“

„Svatá pravda!“ odpověděla Harriet zdrceně. „Jistě není tak uhlazený jako urození džentlmeni.“

„Domnívám se, Harriet, že od té doby, co se spolu stýkáme, dlela jste už tolikrát ve společnosti pravých džentlmenů, že nemůžete nevidět, v čem se od nich pan Martin liší. V Hartfieldu jste se mohla poučit, jak vypadá vzdělaný, uhlazený pán. Překvapilo by mě, kdybyste se po takové zkušenosti znovu setkala s panem Martinem a nepostřehla, že jim nesahá ani po kotníky – a neužasla sama nad sebou, že vám vůbec kdy připadal sympatický. Nezačínáte to nahlížet už teď? Všimla jste si toho? Jistě jste postřehla, jak nemotorně se kouká a jak stroze jedná – a ten nelibý hlas, jehož necvičená modulace mi neušla, jak jsem stála poblíž.“

„Jako pan Knightley teda není, to je jistá věc. Nedrží se tak pěkně a nemá takovou chůzi jako pan Knightley. Vidím ten rozdíl docela zřetelně. Ale pan Knightley je tak nóbl pán!“

„Pan Knightley působí tak dobře, že by snad nebylo spravedlivé srovnávat pana Martina právě s ním. Nenašla byste možná ani jednoho ze sta, aby z něho vyzařovala ryzí noblesa jako z pana Knightleyho. To však není jediný pán, s nímž jste poslední dobou přišla do styku. Co soudíte o panu Westonovi nebo panu Eltonovi? Porovnejte pana Martina s nimi. Porovnejte způsob, jakým se oni drží, jak chodí, jak mluví, jak mlčí. Jistě postřehnete ten rozdíl.“

„Ach ano – je to velký rozdíl. Ale pan Weston je skorem starý pán. Panu Westonovi musí být už přes čtyřicet.“

„Tím víc je třeba ocenit jeho chování. Čím je člověk starší, Harriet, tím je důležitější, aby se vyvaroval nepěkných způsobů – tím výraznější a nechutnější je jakákoli hlučnost, hrubost nebo neotesanost. Co se dá prominout mladíkovi, odpuzuje u člověka zralého věku. Pan Martin je už teď nevychovaný a strohý, jaký bude, až se dožije věku páně Westonova?“

„To nemůžeme vědět!“ odvětila Harriet patetickým hlasem.

„Můžeme se ale docela dobře dohadovat. Bude z něho načisto neomalený, grobiánský farmář – nedá si na sobě vůbec záležet a nebude mít v hlavě nic jiného než zisk a ztrátu.“

„To bude zlé, jestli to tak skutečně dopadne.“

„Že už teď nemyslí pomalu na nic jiného než na farmu, to dokazuje, že se zapomněl zeptat na knihu, kterou jste mu doporučila. Měl plnou hlavu toho, co se děje na trhu, a nic jiného se mu do ní už nevešlo – a tak se to na zdárného hospodáře taky patří. Nač by mu byly knihy? Vůbec nepochybuji o tom, že přivede svůj statek k rozkvětu a že se z něho časem stane velmi zámožný člověk – a že je nevzdělaný a hrubý, to nám vadit nemusí.“

„Divím se, že si na tu knihu nevzpomněl,“ byla celá Harrietina odpověď, ale zazněla z ní tak výrazná nelibost, že Emma pokládala za zbytečné víc ji podněcovat. Chvíli tedy nic neříkala. Posléze začala takto:

„V jednom ohledu předčí možná pan Elton pana Knightleye i pana Westona: má jemnější způsoby. V tom je možno bez váhání dát ho za příklad. Pan Weston je tak otevřený a rázný, že to až hraničí se zbrklostí, což se u něho každému zamlouvá, protože se k tomu druží šťastná, veselá povaha –-, ale napodobovat by ho nikdo neměl, stejně jako přímočaré, energické, rozhodné jednání pana Knightleye – i když k němu se hodí velice dobře. Ale kdyby se ho nějaký mladík jal napodobovat, působilo by to nesnesitelně. Na druhou stranu však soudím, že by se žádný mladík nemohl zmýlit, kdyby si vybral za vzor pana Eltona. Pan Elton je dobromyslný, veselý, ochotný a jemný. Poslední dobou mi připadá zvlášť jemný. Nevím, jestli má v úmyslu zalíbit se jedné z nás záměrně milejším chováním, ale povšimla jsem si, že má milejší způsoby než dřív. Pokud za tím něco vězí, musí to být snaha získat vaše sympatie. Nepovídala jsem vám ještě, co o vás onehdy prohlásil?“

A Emma jí pak opakovala jakási vřelá pochvalná slova, která z pana Eltona vytáhla a teď náležitě opentlená předala dál; Harriet zrudla a usmála se a pravila, že odjakživa považuje pana Eltona za velmi příjemného pána.

Právě panu Eltonovi totiž Emma určila úlohu vypudit mladého farmáře Harriet z hlavy. Usoudila, že by to pro ni byla výborná partie, a tak nesporně žádoucí, přirozená a pravděpodobná, že si ani nemůže přisvojovat velké zásluhy, když začne kout takové plány. Obávala se jen, že na to musí připadnout i všichni ostatní. Aspoň však nebylo pravděpodobné, že by ji některý předvídavec předstihl, protože jí se tento záměr zrodil v hlavě hned první večer, kdy Harriet přišla na návštěvu do Hartfieldu. Čím déle o tom uvažovala, tím víc se utvrzovala v přesvědčení, že je to skvělé řešení. Pan Elton má velice přijatelné postavení, umí se chovat jako džentlmen a nevlastní žádné nevhodné příbuzné, zároveň však nepocházel z takové rodiny, která by právem mohla vznášet námitky proti Harrietinu spornému původu. Je s to nabídnout jí pohodlný domov, a podle Emmina názoru ji nesporně i velmi slušně finančně zabezpečit; highburská farnost není sice kdovíjak velká, ale k faře patří ještě nějaké samostatné nemovitosti; a Emma si mladého faráře cenila jako muže příjemného, snaživého, úctyhodného, jemuž nechybí praktický rozum ani širší znalosti. Ujistila se už, že považuje Harriet za krásné děvče, a věřila, že když se často sejdou v Hartfieldu, postačí to u něho vykonat své; co se Harriet týkalo, nepochybovala, že vědomí o jeho lásce bude mít takovou váhu a účinek jako obvykle. Vždyť to je skutečně velmi příjemný mladík a musí se zalíbit každé ženě, pokud není příliš vybíravá. Je pokládán za velkého fešáka a všude budí obdiv, i když ona se s všeobecným míněním neztotožňuje, protože mu chybí jistý soulad rysů, bez něhož by se ona nedokázala obejít, ale děvče, kterému se zavděčí nějaký Robert Martin, když jí dojde přes pole pro ořechy, jistě neodolá, až se jí začne dvořit pan Elton.

Errata:

30.05.2021 15:17