Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Nevím, jak se na to koukáte vy, paní Westonová,“ pravil pan Knightley, „ale mně se tohle důvěrné přátelství mezi Emmou a Harriet Smithovou jeví jako nežádoucí.“

„Nežádoucí! Opravdu tak soudíte? Ale proč?“

„Myslím, že to ani jedné z nich neprospěje.“

„Udivujete mne. Emma rozhodně Harriet prospěje, Harriet poskytne Emmě nové pole působnosti, a proto lze soudit, že prospěje i ona jí. Měla jsem radost, když jsem pozorovala, jak se sblížily. Máme na to vskutku rozdílné pohledy! – Prý jim to vzájemně neprospěje! Teď bude jistě následovat další z našich rozepří o Emmě, pane Knightley.“

„Myslíte si možná, že jsem schválně přišel se s vámi pohádat, když vím, že Weston není doma, a že tedy budete muset vytrhnout do boje sama.“

„Můj choť by mě nepochybně podpořil, kdyby zde byl, protože na tu věc hledí naprosto stejně jako já. Právě včera jsme o tom hovořili a shodně jsme si říkali, jak je dobře, že se v Highbury našla dívka, s kterou se Emma může stýkat. Trvám na svém, pane Knightley: v tomhle nejste povolaným soudcem. Navykl jste si za ta léta žít sám, a proto si neceníte družnosti, a možná že žádný muž nepochopí, jakou útěchu nalézá žena v přítomnosti druhé ženy, zvlášť když tomu byla celý život zvyklá. Umím si představit, proč se vám Harriet Smithová zvlášť nezamlouvá. Nemá takové vychování, aby to byla pro Emmu ideální přítelkyně. Ale na druhou stranu zase ji Emma chce vzdělávat, a to ji přiměje, aby sama víc četla. Budou spolu číst. Vím, že to má v úmyslu.“

„Emma má v úmyslu víc číst od svých dvanácti let. Kolik seznamů už jsem viděl, které v různých dobách sepsala: tituly knih, které hodlala soustavně číst – a byly to obdivuhodné seznamy, dobře vybrané, úhledně seřazené, někdy podle abecedy a jindy podle jiného klíče. Ten seznam, co si sestavila, když jí bylo pouhých čtrnáct – vzpomínám si, že jsem ho měl nějakou dobu schovaný, protože jsem musel obdivovat její úsudek. Rád vědím, že i teď jistě vypracovala obdivuhodný seznam. Ztratil jsem ale víru, že by se Emma dokázala četbě soustavně věnovat. Nepodrobí se nikdy ničemu, co vyžaduje píli a vytrvalost a v čem se fantazie musí podřídit rozumu. K čemu ji nedokázala přimět slečna Taylorová, tam podle mého přesvědčení sotvaco zmůže Harriet Smithová. – Jistě byste jí byla ráda vštípila, aby četbě věnovala mnohem víc času. Sama dobře víte, že se vám to nepodařilo.“

„Uznávám,“ odvětila paní Westonová s úsměvem, „že jsem si to kdysi také myslela, ale co jsme se rozloučily, nemohu si vzpomenout, že by mi Emma kdy v něčem nevyhověla!“

„Nikdo by si jistě nepřál osvěžit tak vzácně laděnou paměť,“ odvětil pan Knightley procítěně a na chvíli se odmlčel. „Jenomže mé smysly nepodléhají žádnému takovému kouzlu,“ dodal pak, „a tudíž mi nezbývá než vidět, slyšet a pamatovat. Na Emmu neblaze působí, že je z celé rodiny nejchytřejší. Měla to neštěstí, že jako desetiletá uměla rozřešit úkoly, před nimiž její sedmnáctiletá sestra stála bezradná. Je odjakživa bystrá a sebejistá, zatímco Isabella je pomalá a váhavá. Navíc od svých dvanácti let kralovala v otcovském domě a vám všem. V matce ztratila jedinou osobu, která by ji byla zvládla. Zdědila po matce schopnosti a byla by se jí musela podřídit.“

„Ještě štěstí, že jsem nemusela prosit vás o doporučení, pane Knightley, kdybych byla odcházela od Woodhousových a hledala jiné místo. Myslím, že byste byl za mne neztratil jediné dobré slovo. Jistě jste byl odjakživa toho mínění, že nejsem na svém místě.“

„Máte pravdu,“ přitakal s úsměvem. „Vaše pravé místo je zde. Máte všechny předpoklady k tomu, aby z vás byla vzorná manželka, ale guvernantka, to ne. Učila jste se být dokonalou manželkou celou tu dobu, co jste byla v Hartfieldu. Možná jste nevzdělala Emmu natolik, jak by to bylo odpovídalo vašim schopnostem, zato ona výborně vzdělala vás a naučila vás důležitému manželskému umění: podřídit se cizí vůli a udělat, co se vám řekne. Kdyby mne byl Weston požádal, abych mu vyhledal manželku, určitě bych mu byl doporučil slečnu Taylorovou.“

„Děkuji vám. Není to ale velké umění být dobrou manželkou takovému muži, jako je pan Weston.“

„Víte, po pravdě řečeno, soudím, že je vás tu škoda; vy, která byste se shodla s každou povahou, tady nebudete mít čemu čelit. Nesmíme však ztrácet naději. Z Westona se ještě může stát bručoun, protože ho bude pálit dobré bydlo, anebo mu něco vyvede synáček.“

„Upřímně doufám, že k ničemu takovému nedojde. To není pravděpodobné. Ne, pane Knightley, neprorokujte trápení z té strany.“

„Doufám shodně s vámi. Vyjmenoval jsem pouze možnosti. Nepřisvojuji si jako Emma dar předvídat a hádat. Přeji vám z celého srdce, aby ten mladík byl po zásluhách Weston a jměním Churchill. – Zato Harriet Smithová – s Harriet Smithovou jsem ještě zdaleka neskončil. Jsem toho názoru, že horší družka by se pro Emmu ani nenašla. Sama nezná nic a vzhlíží k Emmě jako k studnici vší moudrosti. Lichotí jí každým pohledem i slovem, a nejhorší na tom je, že to nedělá záměrně. Její naivita je Emmě trvalou lichotkou. Jak si může Emma myslet, že se má ještě sama čemu učit, když má před sebou Harrietinu skvostnou prostoduchost? A co se Harriet týče, odvažuji se tvrdit, že ani ona tou známostí nic nezíská. Hartfield jí pouze znechutí každé ostatní prostředí, kam patří. Osvojí si právě jen tolik bontónu, aby se necítila dobře mezi lidmi, kteří vlivem jejího původu a okolností tvoří její zázemí. To bych se musel moc mýlit, kdyby Emma svými názory přispěla k rozvoji jejích duševních schopností nebo dopomohla tomu děvčeti přizpůsobit se rozumově různým okolnostem její životní cesty. Osvojí si leda trochu uhlazenosti.“

„Buď mám víc důvěry v Emmin zdravý rozum než vy, anebo mně víc záleží na tom, aby právě teď měla rozptýlení, protože já ji za to přátelství nemohu odsuzovat. Jak jí to včera večer slušelo!“

„Aha, radši byste hovořila o jejím zjevu než o jejím rozumu, že? No prosím: nepopírám, že Emma je hezké děvče.“

„Hezké! Řekněte rovnou, že je krásná. Dokážete si představit bytost, která by se víc blížila ideálu dokonalé krásy než Emma – tváří i postavou?“

„Nevím, co bych si třeba nedokázal představit, ale doznávám, že jsem málokdy viděl tvář nebo postavu, která by víc lahodila mým očím, než její. Soudím tak ovšem v zajetí dávného přátelství.“

„Ty oči! – pravé oříškové oči – a jak zářivé! Souměrné rysy, upřímný výraz a ta pleť! Ty ruměné tvářičky, a má takovou roztomilou výšku i váhu. A ta její vznosná, vzpřímená postava! Zdraví vyzařuje nejen z jejího ruměnce, ale i z jejího výrazu, z obličeje, z pohledu. Někdy se řekne o dítěti, že zdravím jen kvete, a Emma mi vždycky připomene, že se toto rčení hodí i na dospělou mladou ženu. Je zosobněný půvab. Nemám pravdu, pane Knightley?“

„Co do zevnějšku jí nemám co vytknout,“ odpověděl. „Odpovídá vašemu popisu. Nesmírně rád se na ni dívám, a v jednom ji musím pochválit: jsem přesvědčen, že si na svém zevnějšku příliš nezakládá. Přestože je tak krásná, nevěnuje tomu zřejmě mnoho pozornosti. Její marnivost spočívá v něčem jiném. Paní Westonová, mně nechuť k tomu přátelství s Harriet Smithovou nerozmluvíte, ani obavy, že si navzájem špatně poslouží.“

„A já, pane Knightley, stejně pevně věřím, že jim to nebude na škodu. Drahoušek Emma má své chybičky, ale souhrnem je to přece skvělé děvče. Kde byste našel tak oddanou dceru, tak milou sestru, tak věrnou přítelkyni? Ne, ne, na její dobré vlastnosti je spolehnutí, ta nikoho nezavede na scestí. Emma se možná jedinkrát zmýlí, zato ale stokrát bude mít pravdu.“

„No prosím, nebudu vás už déle mořit. Emmu prohlásíme za anděla a já si své hudrování nechám pro sebe, dokud o Vánocích nepřijede John s Isabellou. John má Emmu rád jako rozumný, a tudíž nezaslepený člověk, a Isabella s ním vždycky ve všem souhlasí, leda když se dost nebojí o děti. Jsem si jist, že se shodnou v názoru se mnou.“

„Vím, že ji všichni vřele milujete, a proto k ní nemůžete být nespravedliví nebo nelaskaví. Nemějte mi ale za zlé, pane Knightley, když se opovážím vás upozornit (osvojila jsem si, jak víte, do jisté míry to právo mluvit do věcí, které by měla Emmina matka), že podle mého názoru nemůže vzejít nic dobrého z toho, budete-li mezi sebou to přátelství s Harriet Smithovou dlouze přetřásat. Nesmíte se na mne zlobit, ale i kdyby bylo třeba obávat se jistých nepodstatných záporných důsledků jejich přátelství, nemůžete očekávat, že Emma, která se nemusí podřizovat nikomu krom otce, a ten je svolný, aby se dívky stýkaly, přeruší s Harriet styky, když ji to těší. Tolik let jsem měla za úkol dávat rady, a snad vás to příliš nepřekvapí, pane Knightley, že jsem si ještě zcela neodvykla.“

„Vůbec ne,“ zvolal, „jsem vám za ně velice zavázán. Je to výborná rada a dočká se lepšího osudu, než se vaše rady často dočkaly, neboť se jí budu řídit.“

„Paní Knightleyová se lehko rozruší a mohla by si dělat o sestru starosti.“

„Buďte klidná,“ řekl, „nenadělám kvůli tomu rozruch. Nechám si své reptání pro sebe. Mám o Emmu upřímný zájem. Ani Isabella mi není bližší, nikdy mne nezaujala víc, a kdoví, jestli stejně. Emma vzbuzuje v člověku úzkost i zvědavost. Rád bych věděl, co jí osud přinese.“

„I já,“ souhlasila paní Westonová procítěně, „moc ráda.“

„Odjakživa prohlašuje, že se nevdá, ale to jsou ovšem pouhá slova. Nemyslím, že už spatřila muže, který by ji upoutal. Vůbec by jí neuškodilo, kdyby se z celého srdce zamilovala do toho pravého. Rád bych viděl Emmu zamilovanou, a na pochybách, je-li její láska opětovaná. To by jí udělalo dobře. Ale tady v okolí není nikdo, kdo by si ji dokázal podmanit, a ona se málokdy vypraví z domova.“

„Dosud snad skutečně nebyla vystavena vážnějšímu pokušení, aby změnila své rozhodnutí,“ řekla paní Westonová, „a dokud je v Hartfieldu tak spokojená, ani jí nemohu přát, aby si vytvořila k někomu takový vztah, s ohledem na pana Woodhouse a nesnáze, které by mu tím vyvstaly. Nedoporučovala bych Emmě prozatím manželství, ale tím rozhodně nechci znevažovat tento stav, to vás ujišťuji.“

Paní Westonová měla tak trochu v úmyslu zastřít jisté úvahy, které s manželem na toto téma rádi spřádali. Westonovi si přáli, aby se Emmin osud utvářel určitým způsobem, nepokládali však za žádoucí, aby to někdo jiný vytušil; a když pan Knightley krátce nato zavedl řeč na „Co soudí Weston o počasí: dočkáme se deště?“, utvrdil ji tím v přesvědčení, že už dal průchod všem názorům a dohadům ohledně Hartfieldu.

Errata:

30.05.2021 15:17