Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Emmu ani nenapadlo zapochybovat, zda zamířila Harrietinu pozornost správným směrem a podnítila v její vděčné mladé duši marnivé sebevědomí k žádoucímu cíli, když zjistila, že je rozhodně vnímavější než dříve k pozoruhodným přednostem páně Eltonova zevnějšku i k jeho příjemným způsobům; a jelikož stejně tak neváhala ujišťovat ji lichotivými náznaky o jeho obdivu, nabyla brzy přesvědčení, že v Harriet vypěstovala tolik sympatií, kolik je v dané chvíli účelné. Věřila pevně, že pan Elton je na nejlepší cestě, aby se do přítelkyně zamiloval, pokud se tak již nestalo: o něm nepochybovala. Mluvil o Harriet a vychvaloval ji tak zaníceně, že si neuměla představit, z jakých důvodů by se mohl ještě dlouho zdráhat. Neušlo mu, jak pozoruhodně se Harriet zdokonalila ve svých způsobech od té doby, co navštěvuje Hartfield, a to byl jistě velmi příjemný důkaz o jeho rostoucí náklonnosti.

„Poskytla jste slečně Smithové přesně to, co potřebovala,“ pravil. „Vaším vlivem získala graciéznost a sebejistotu. Bylo to krásné stvoření, už když k vám přišla, avšak ty přednosti, které si díky vám osvojila, jsou podle mého mínění nekonečně nadřazeny všemu, čím ji obdařila příroda.“

„To ráda slyším, že jsem jí podle vašeho mínění dokázala být k užitku, ale Harriet potřebovala pouze dodat trochu odvahy a upozornit na pár maličkostí – podružných maličkostí. Tu okouzlující milou povahu a bezelstnost má vrozenou. Udělala jsem pro ni tedy velmi málo.“

„Kdyby bylo přípustné odporovati dámě,“ nadhodil galantní pan Elton.

„Snad jsem ji vyburcovala k trochu větší rozhodnosti a přiměla ji přemýšlet o záležitostech, s nimiž se dříve nesetkala.“

„Přesně tak, a to mne upoutalo především. Jak výraznou povahovou rozhodnost získal! Vedla ji obratná ruka.“

„Byl to vskutku vděčný úkol. Nesetkala jsem se ještě s tak upřímnou a milou povahou.“

„O tom nepochybuji.“ Pronesl tato slova s tak procítěným povzdechem, že z nich přímo čišel milenecký cit. A stejně ji potěšil jindy, kdy se vřele připojil k jejímu návrhu, aby se Harriet dala vymalovat.

„Zachytil někdy někdo vaši podobu, Harriet?“ zeptala se. „Seděla jste někdy někomu modelem?“

„Božínku, kdepak! Ne, nikdy.“

Jakmile se Harriet vzdálila z pokoje, Emma se rozhovořila:

„Mít tak její dobrý portrét, vskutku bych si ho cenila! Dala bych za něj nevímco. Měla bych skoro chuť pokusit se zachytit její podobu sama. Vy to asi nevíte, ale před nějakými dvěma třemi lety jsem s velkou vášní portrétovala. Pokusila jsem se zachytit podobu několika svých blízkých, a obecně se říkalo, že mám docela dobré oko. Pak mne to z různých příčin přestalo bavit a nechala jsem toho. Ale teď bych se o portrétování znovu pokusila, kdyby mi Harriet seděla modelem. Bylo by to kouzelné, mít její obraz!“

„Smím se přimluvit?“ zvolal pan Elton. „Bylo by to skutečně kouzelné. Vřele se za to přimlouvám, slečno Woodhousová, abyste své vzácné schopnosti využila v zájmu své přítelkyně. Vím, že krásně malujete. Jak by to mohlo uniknout mé pozornosti? Vždyť tento pokoj je obohacen ukázkami vašich krajinek a květin, a paní Westonová má několik vynikajících figurálních kreseb ve svém salonu v Randallsu.“

To je pravda, příteli! – pomyslela si Emma – ale co to má co společného s portrétováním? Ty přece o malířství nic nevíš. Nemrhej nadšením na mé malování. Nech si je pro Harrietinu podobu. „Nu, když jste mne tak mile povzbudil, pane Eltone, pokusím se a uvidíme. Harriet má velmi jemné rysy, a to se věrná podoba těžko podaří, ale zase je zde osobitý tvar očí a linie rtů, které by se zachytit daly.“

„Přesně tak – tvar očí a linie rtů – vůbec nepochybuji, že se vám to podaří. Prosím, pěkně prosím, pusťte se do toho. Portrétu ve vašem provedení by si každý vskutku vysoce cenil, jak jste pravila.“

„Obávám se jen, pane Eltone, že mi Harriet nebude chtít sedět. Ona si je své krásy málo vědoma. Vzpomínáte si, jakou odpověď mi dala? Její slova přece jasně vyjadřovala: ‚Proč bych se já dávala portrétovat?“

„Zajisté, mám to v živé paměti, ujišťuji vás. Neuniklo mi to. Přesto ale věřím, že se dá přemluvit.“

Harriet se brzy vrátila, hned vzápětí jí byl přednesen zmíněný návrh a její výhrady dlouho neobstály před důrazným naléháním obou ostatních. Emma měla chuť neprodleně se pustit do práce, a přinesla tedy desky, kde schraňovala své různé pokusy o portréty – ani jediný totiž nedokončila, – aby společně vybrali nejvhodnější formát pro Harriet. Teď jim předvedla své četné malířské rozběhy. Miniatury, poprsí, celkové figury, tužka, uhel, akvarel – vše postupně vyzkoušela. Odjakživa se do všeho s elánem pustila a pokročila dál v kreslení i hudbě, než by dokázal kdo jiný při vynaložení tak malého úsilí, jako byla ona ochotna na to obětovat. Hrála na klavír a zpívala; kreslila na kdejaký způsob; jen vytrvalost jí vždy chyběla a v ničem se nepřiblížila k takové dokonalosti, jaké by byla hravě dosáhla a jaké po právu neměla zůstat nic dlužna. Nepřeceňovala vlastní umění ani v malířství, ani v hudbě, nebylo jí však proti mysli, když je mylně přeceňovali druzí, a nevadilo jí, že její schopnosti provází větší věhlas, než by se po zásluze patřilo.

Každý z těch portrétů měl něco do sebe – nejslibněji snad působil ten, který měl nejdál k dokončení; kresba se vyznačovala temperamentním rukopisem; kdyby však její díla byla desetkrát horší, anebo naopak desetkrát lepší, její společníci by chválili a obdivovali stejně. Oba překypovali nadšením. Podobizna každého potěší a slečna Woodhousová předvádí mistrná díla.

„Neuvidíte zvlášť různorodé portréty,“ pravila Emma. „Musela jsem se omezit na naše rodinné prostředí. Tady je tatíček – a znovu tatíček – jenomže jeho představa, že mi má sedět modelem, natolik zneklidňovala, že jsem si ho skicovala potají, a proto se mu ani jeden z těch portrétů příliš nepodobá. Paní Westonová a znovu paní Westonová a ještě jednou. Drahá paní Westonová! Na její laskavou trpělivost jsem se mohla vždy spolehnout. Seděla mi, kdykoli jsem ji o to požádala. Tady je sestra – má opravdu takovouhle graciézní postavičku a ani ve tváři si není nepodobná. Býval by to povedený portrét, kdyby mi seděla déle, ale ona se nemohla dočkat, kdy už vyportrétuji její čtyři děti, a nedokázala klidně sedět. Načež tu máme mé experimenty s třemi z těch čtyř dětí – prosím: Jindříšek, Jeník a Bella, přes celou čtvrtku, jeden každý obrázek jako ten druhý. Isabella o to tak stála, aby je měla vyportrétované, že jsem jí nemohla odmítnout; jenomže to víte, tříleté nebo čtyřleté dítě nelze žádným způsobem přimět, aby vydrželo klidně stát, a také není lehké vystihnout jeho podobu krom výrazu a pleti, to by musely mít děti hrubší rysy, než jim kdy která máma dala do vínku. Tady jsem si naskicovala čtvrté, tenkrát nemluvňátko. Zachytila jsem ho, jak spí na pohovce, a výstižněji byste jeho kokardičku vymalovanou ani nechtěli. Stulil si hlavičku moc příhodně. To je úplně věrná podoba. Na malého Jiříčka jsem docela hrdá. I roh té pohovky se mi povedl. A tady je můj poslední – –“ a ukázala jim pěknou nevelkou kresbu mužské postavy – „můj poslední a nejlepší portrét – pan John Knightley, můj švagr. Zde nechybělo mnoho a byla bych obrázek dokončila, ale odložila jsem ho v roztrpčení a zapřisáhla se, že už nikdy nebudu nikoho portrétovat. Měla jsem pádný důvod k hněvu: po vší práci, co jsem si s tím dala, a když se mi skutečně docela povedlo švagra vystihnout (paní Westonová shodně se mnou prohlašovala, že je to velmi výstižná podoba) – sice trochu vylepšená – portrét mu lichotil, ale to je spíš žádoucí chyba – tedy po tom všem se milá Isabella dala slyšet: ‚Ano, jistá podoba tu je – ale rozhodně vypadá ve skutečnosti mnohem lépe. A nám dalo tolik práce, než jsme ho přemluvily, aby mi seděl modelem. Vyhověl mi, jako by dělal velkou milost, až mi došla trpělivost; a tak jsem ten portrét nedokončila, aby se každé návštěvě na Brunswickém náměstí nemuselo vysvětlovat, jaká je to nedokonalá podoba, a zařekla jsem se, že už nikdy nikoho portrétovat nebudu. Ale kvůli Harriet, nebo spíše kvůli sobě, a vzhledem k tomu, že v tomto případě prozatím nejsou žádní manželé ani manželky, učiním výjimku.“

Pana Eltona očividně tato myšlenka náležitě zaujala, neboť opakoval: „Máte pravdu, prozatím v tomto případě žádní manželé ani manželky nejsou,“ s tak pozoruhodnou procítěností, že Emmu napadlo, jestli by je neměla hned teď nechat o samotě. Jelikož ale měla chuť pustit se do kreslení, usoudila, že vyznání může počkat.

Hbitě se rozhodla pro formát i techniku. Měl to být akvarel zachycující celou postavu, podobný portrétu pana Johna Knightleyho, a určila mu, pokud to bude záviset jen na ní, velice čestné místo na krbové římse.

Sezení započala; Harriet, samý úsměv a ruměnec, měla jen strach, že neudrží pózu a výraz obličeje, a nabízela neúhybnému oku umělkyně rozkošný sled mladistvých podob. Emmě však práce vůbec nešla od ruky, protože pan Elton jí stále šukal za zády a sledoval očima každý její tah. Oceňovala, že zaujal místo, odkud se může dosytosti kochat pohledem, aniž se dotkne jemnocitu, nezbylo jí ale, než mu to překazit a požádat ho, aby se přemístil jinam. Dodatečně jí napadlo, že by ho mohla zaměstnat čtením.

Kdyby byl tak hodný a předčítal jim, to by od něho byla skutečně velká laskavost! Jí by rozptýlení pomohlo přenést se přes nesnáze daného úkolu a slečně Smithové by tím ulehčil roli.

Pan Elton byl ochota sama. Harriet mu naslouchala a Emma v klidu malovala. Stejně se však musela smířit s tím, že k ní často chodil nahlížet; nic jiného se od zamilovaného ani očekávat nedalo; jen na chvíli ustala, hned vyskočil, utíkal se přesvědčit, jak dílo pokračuje, a vyjadřoval obdiv. – Na takového ctitele umění se ani nebylo možno hněvat, protože ve svém nadšení viděl věrnou podobu téměř ještě dřív, než to vůbec bylo možné. O jeho bystrozraku tedy nemohla mít valné mínění, ale jeho zamilovanost a ochota předčily očekávání.

Počáteční sezení proběhlo uspokojivě; náčrt z prvního dne se jí zdál natolik povedený, že měla chuť v práci pokračovat. Podoba se začínala rýsovat, zvolila si dobře pózu, a jelikož hodlala vylepšit postavu, přidat jí trochu na výšce a víc než trochu na graciéznosti, byla plna sebedůvěry, že z toho nakonec vzejde velice pěkný obrázek, který zaplní osudem určené místo ke cti jich obou: stane se trvalým památníkem modelčina půvabu, malířčiny zručnosti a jejich vzájemného přátelství; k tomu se navíc přidruží další příjemné vzpomínky, jaké vyplynou z páně Eltonovy slibné zamilovanosti.

Harriet jí měla sedět i nazítří a pan Elton náležitě poprosil o dovolení, aby směl být přítomen a opět jim předčítat.

„Ale ovšem. S radostí vás přijmeme mezi sebe.“

Stejné zdvořilosti a dvornosti, stejné uznání a obdiv od něho vyslechly i nazítří a doprovázely je při celé další práci na portrétu, která postupovala rychle a hladce. Líbil se každému, kdo ho spatřil, pan Elton o něm neustále básnil a bránil jej proti jakýmkoli výhradám.

„Slečna Woodhousová dodala své přítelkyni to jediné, co jí ještě chybělo ke kráse,“ poznamenala k němu paní Westonová bez sebemenšího tušení, že hovoří se zbožňovatelem. „Výraz očí je zachycen věrně, ale slečna Smithová nemá tak výrazné obočí a řasy. Ty u ní postrádám.“

„Myslíte?“ odvětil. „Nemohu s vámi souhlasit. Mně se to jeví jako naprosto dokonalá podoba ve všech rysech, v životě jsem tak věrnou podobu neviděl. Musíme přece počítat s působením vrženého stínu.“

„Namalovala jste ji vyšší, než je, Emmo,“ poznamenal pan Knightley.

Emma věděla, že je to pravda, ale nechtěla to připustit, a pan Elton se zaníceně ujal její pře:

„Ne, kdežpak, vůbec není vyšší, rozhodně ne o mnoho. Uvažte, že sedí – tím se nám přirozeně mění – zkrátka tak získáme přesnou představu – a krom toho je třeba zachovávat proporce. Proporce a perspektivu. – Ne, kdežpak! Z obrázku získáme přesnou představu, jak je slečna Smithová vysoká. Naprosto přesnou.“

„Je to roztomilá podobizna,“ řekl pan Woodhouse. „Tak hezky jsi to namalovala! Všechny tvé obrázky jsou vždycky hezké, dcerunko. Nevím, kdo by tě v malování předčil. Jen jedno se mi tak docela nezamlouvá: působí to dojmem, že Harriet sedí venku, a přitom má přes ramena jen lehký šál – a člověka hned napadne, že se jistě nastydne.“

„Ale tatíčku můj drahý, vždyť je to jako v létě. Je přece horký letní den. Podívejte se na ten strom.“

„Vysedávat venku je nemoudré za každého počasí, dcerunko.“

„Říkejte si, co libo, vážený pane,“ zvolal pan Elton, „já však doznávám, že se mi to jeví jako velice šťastný nápad, umístit slečnu Smithovou do přírody; a ten strom je vyveden s nevýslovným citem! Žádné jiné pozadí by nebylo v takovém souladu. Mladá nezkušenost slečny Smithové – a vůbec – je to obdivuhodné dílo. Nemohu od něho oči odvrátit. V životě jsem neviděl tak věrnou podobu.“

Nato vyvstala nutnost dát obrázek zarámovat a s tím byly spojeny jisté těžkosti. Musí se to zařídit neprodleně; musí se to zařídit v Londýně a tohoto úkolu se musí ujmout soudná osoba, na jejíž vkus by bylo spolehnutí. Isabella, která jim obvykle taková poslání plnila, to tentokrát být nemohla, neboť byl prosinec a pan Woodhouse se děsil pomyšlení, že by se měla vydat z domova do prosincové mlhy. Stačilo však, aby o problému zvěděl pan Elton, a už byl vyřešen. Jeho galantnost nikdy nespala. Kdyby mu slečna Woodhousová ten úkol svěřila, podujal by se ho s nesmírnou radostí. Může se kdykoli vypravit koňmo do Londýna. Ani vyjádřit neumí, jak by se mu zavděčila, kdyby dovolila, aby to zařídil.

Je příliš laskav! – na něco takového nemůže ani pomyslet! Nechtěla by ho obtěžovat ani za živý svět –-, načež se dostavil žádoucí průběh, opakovalo se naléhání i ujišťování – a za pár minut se záležitost uzavřela.

Pan Elton měl odvézt obrázek do Londýna, vybrat rám a vydat příslušné pokyny; Emma ho ujistila, že jej zabalí tak, aby cestu šťastně přestál a přitom mu nezpůsobil zbytečné nepohodlí, zatímco on jako by se jen bál, aby toho pohodlí směl obětovat dost.

„Svěřujete mi takovou cennost!“ prohlásil s procítěným povzdechem, když balíček přijímal.

„Ten člověk je tak dvorný, že snad ani nemůže být zamilovaný,“ pomyslela si Emma. „Musela bych o tom pochybovat, ovšem zamilovat se je možno na sto různých způsobů. Je to výborný mladík a pro Harriet se přesně hodí, ‚přesně tak , jak sám říkává; jenomže vzdychá, vrhá výmluvné pohledy a chrlí komplimenty hojněji, než by mně bylo příjemné. I na mne jich ještě zbývá ažaž. Ale tím jen vyjadřuje svou vděčnost vůči Harriet.“

Errata:

30.05.2021 15:17