Týž den, kdy pan Elton odjel do Londýna, naskytla se Emmě zbrusu nová příležitost prokázat své přítelkyni službu. Harriet zašla jako obvykle do Hartfieldu hned po snídani a později se opět odebrala domů s tím, že se vrátí k Woodhousovým na večeři; objevila se však dřív, než bylo domluveno, rozrušená, zadýchaná: bylo vidět, že se přihodilo něco mimořádného, s čím se chce Emmě svěřit. Za půl minuty stačila všechno vyklopit. Jen se vrátila do penzionátu, hned se dozvěděla, že se tam asi před hodinou zastavil pan Martin, a když zjistil, že není doma a že ji ani v dohledné době nečekají, nechal jí tam balíček od jedné ze svých sester a opět odešel; Harriet ten balíček rozbalila a vedle dvou písní, které půjčila Elizabeth opsat, tam našla dopis pro sebe, a tento dopis byl od něho, od pana Martina, a v něm ji přímo žádá o ruku. V životě by se toho nenadála! Je z toho celá pryč a neví, co má dělat. Ano, docela otevřeně ji žádá o ruku a píše jí moc krásně, aspoň jí to tak připadá. Píše jí tak, jako by ji opravdu z celého srdce miloval, ale ona si neví rady, a tak rychle přiběhla, aby se slečny Emmy optala, co má dělat. – Emma se za přítelkyni skoro styděla, že ji to tak očividně rozradostnilo a že váhá.

„Safraportský mládenec!“ zvolala. „Ten nepropase v životě nic jen proto, že by si o to netroufl říct. Chce se výhodně oženit.“

„Nepřečetla byste si ten dopis?“ naléhala rozechvěle Harriet. „Prosím vás! Byla bych vám zavázána.“

Emmě nebylo proti mysli naléhání vyhovět. Přečetla si jej a podivila se. Pisatel se vyjadřoval způsobem, který zdaleka předčil její očekávání. Nejen že se nedopouštěl pravopisných chyb, ale za jeho styl by se byl nemusel hanbit žádný urozený pán; nehledanými slovy, ale upřímně a nestrojeně dal najevo city, které mu sloužily ke cti. Nerozepisoval se dlouze, ale dokázal se vyjádřit s rozvahou, vřelou náklonností, velkorysostí, a to patřičnou formou, ba dokonce i s jemnocitem. Rozmýšlela nad dopisem, zatímco ji Harriet napjatě pozorovala, a k opakovanému „Tak co? Tak co?“ nakonec byla nucena dodat: „Je to pěkný dopis? Nebo je moc krátký?“

„Ano, je to skutečně pěkný dopis,“ odpověděla Emma dost zvolna – „tak pěkný dopis, Harriet, že uvážíme-li to kolem a kolem, jeví se mi pravděpodobné, že mu s ním nejspíš pomáhala některá sestra. Neumím si představit, jak by se mladý muž, jehož jsem s vámi onehdy zahlédla, dokázal vyjadřovat tak uhlazeně, kdyby to spočívalo jen na něm, a přitom za tím necítím ženskou ruku, na to je způsob jeho projevu příliš výrazný a sevřený, nikoli žensky mnohomluvný. Nepochybuji o tom, že je to inteligentní muž a že má přirozené nadání – uvažuje energicky a přímočaře – a když vezme pero do ruky, jeho myšlenky si bezděčně nacházejí výstižná slova. Někdy to tak bývá. Ano, umím si představit jeho duševní vlastnosti. Vitální, rozhodný, do jisté míry citlivý, žádný hrubec. Je to lépe napsaný dopis, milá Harriet,“ (a vrátila jí ho), „než bych byla předpokládala.“

„No a – –“ dožadovala se stále ještě nedočkavě Harriet, „no co si mám tedy počít?“

„Co si máte počít? V jakém smyslu? Myslíte jako s tím dopisem?“

„Ano.“

„Ale v čem si nevíte rady. Musíte na něj samozřejmě odpovědět, a to bez otálení.“

„Ano. Ale co mu mám napsat? Prosím vás, poraďte mi, drahá slečno Emmo.“

„Ne, to ne! Ať je to raději jen a jen váš list. Jsem přesvědčena, že ho budete umět sepsat zcela náležitě. Nehrozí nebezpečí, že byste se nevyjádřila jasně, což je to nejdůležitější. Smysl sdělení musí být jednoznačný, tak aby nevzbuzovalo pochybnosti a předcházelo námitkám: a vhodná slova, vyjadřující vděčnost a lítost, že působíte bolest, se vám jistě vynoří sama, o tom nepochybuji. Vám přece nemusím připomínat, abyste při psaní zachovala zdání smutku nad jeho zklamáním.“

„Vy tedy soudíte, že bych ho měla odmítnout,“ řekla Harriet a svěsila hlavu.

„Jak to myslíte, drahá Harriet? Zmocnily se vás snad pochyby? – Měla jsem dojem – ale to pardon, snad se mýlím. Rozhodně jsem vás špatně pochopila, jestli váháte, jakou odpověď mu dát. Žila jsem v domnění, že se se mnou radíte pouze o způsobu, jak se vyjádřit.“

Harriet mlčela. Emma pokračovala o poznání chladněji:

„Tuším, že mu hodláte odpovědět kladně.“

„Ne, to nehodlám – totiž – nechtěla bych – Ale co mám dělat? Co byste mi radila vy? Drahá slečno Emmo, prosím vás, co mám dělat?“

„Nebudu vám nic radit, Harriet. Nechci do toho nijak zasahovat. V této věci se musíte poradit jen se svými vlastními city.“

„Vůbec jsem netušila, že mě má tolik rád,“ řekla Harriet a znovu se zahloubala do dopisu. Emma ještě chvilku setrvala v mlčení, ale pak se začala obávat, že by lichotivé vědomí dopisu mohlo zapůsobit až příliš kouzelnou mocí, a proto uznala za moudřejší promluvit:

„Obecně uznávám zásadu, že žena, která je na pochybách, má-li podat ruku jistému muži, měla by ho rozhodně odmítnout. Může-li váhat se svým ‚ano , pak je moudřejší říci ‚ne. Do manželského stavu nelze nadějně vstoupit s rozpolcenými city a nerozhodným srdcem. Jako vaše přítelkyně a žena starší než vy jsem povinna vám tohle říct. Ale nechápejte to prosím tak, že vás chci ve vašem rozhodování nějak ovlivnit.“

„Nene, já vím, že jste příliš dobrotivá, než abyste – ale jenom kdybyste mi poradila, co mám – Ne, tak jsem to nemyslela – jak správně říkáte – každá by měla přesně vědět, co chce – neměla by váhat – Je to velice vážné rozhodnutí. Možná že bude moudřejší říct ‚ne. Myslíte, že bych měla radši říct ‚ne?“

„Ani za živý svět vám nebudu radit tak či tak,“ prohlásila Emma a líbezně se usmála. „Sama můžete nejlépe posoudit, co vám přinese štěstí. Dáváte-li panu Martinovi přednost přede všemi, domníváte-li se, že je to nejsympatičtější muž, jakého jste kdy poznala, proč byste váhala? Červenáte se, Harriet. – Splňuje pro vás jiný muž tyto požadavky lépe? Harriet, Harriet, neklamte sama sebe, nedejte se strhnout vděčností a soucitem. Na koho v této chvíli myslíte?“

Příznaky vypadaly příznivě. Harriet se místo odpovědi zmateně odvrátila a přikročila ke krbu. Dopis sice ještě stále držela v ruce, mechanicky jím však poškubávala, jako by jí na něm už tak nezáleželo. Emma očekávala rozuzlení netrpělivě, ale s důvěrou. Konečně Harriet váhavě pronesla:

„Jelikož se k tomu nechcete vyjádřit, slečno Emmo, musím si poradit sama, jak umím, a teď jsem se tedy pevně rozhodla a skoro jsem si to doopravdy rozmyslela – že si pana Martina nevezmu. Myslíte, že jednám správně?“

„Naprosto, naprosto správně, nejdražší Harriet. Jednáte tak, jak byste měla. Dokud jste se nerozhodla, nechávala jsem si své mínění pro sebe, ale teď když jste si naprosto jista, neváhám vaše rozhodnutí schválit. Musím se z toho radovat, děvenko drahá. Bylo by mě trápilo, že se přestaneme stýkat, což by byl nevyhnutelný důsledek vašeho sňatku s panem Martinem. Dokud jste i malounko váhala, nebyla bych o tom začala, protože jsem vás nechtěla ovlivňovat, ale pro mne by to bylo znamenalo ztrátu přítelkyně. Mladou paní Martinovou z farmy U opatského mlýna bych nemohla navštěvovat. Teď už mi vás nic nevezme.“

Harriet předtím ani netušila, jaké nebezpečí jí hrozí, teď však na ni ta představa silně zapůsobila.

„Vy byste mne nemohla navštěvovat!“ zvolala zděšeně. „Ovšemže ne, svatá pravda, to by přece nešlo, na to jsem nepomyslela. No to by bylo strašlivé! – Čemu jsem to unikla! – Drahá slečno Emmo, vaše přátelství je pro mne takové potěšení a pocta, že bych se ho nevzdala ani zanic na světě.“

„To víte, Harriet, dost by mne zabolelo, kdybych vás měla ztratit, ale nebylo by vyhnutí. Byla byste se vyloučila z lepší společnosti. A já bych bývala nucena se vás vzdát.“

„Jézuskote! – S tím bych se nedokázala smířit. Umřela bych, kdybych už nesměla docházet do Hartfieldu!“

„Mé srdíčko zlaté! A vy byste se měla dát zapudit na nějakou farmu! Vás by odsoudili setrvat nadosmrti ve společnosti lidí nevzdělaných a nízkých! Divím se, kde ten mladík bere odvahu něco takového po vás žádat. Musí mít o sobě vysoké mínění.“

„Nemůžu říct, že by byl celkově nějak zvlášť domýšlivý,“ pravila Harriet, které svědomí nedalo, aby nepoopravila takový nepříznivý soud. „Rozhodně má dobré srdce, a já mu vždycky budu vděčná – a budu vzpomínat s úctou na – ale to je něco jiného než – víte, možná že mě má rád, ale z toho ještě nevyplývá, že bych si ho měla – rozhodně musím doznat, že od té doby, co vás navštěvuji, jsem se setkala s jinými pány – a když je tak porovnávám – jeho zjev i vystupování – to je něco docela jiného – on je přece takový fešák a tak příjemný! Stejně ale považuju pana Martina za moc hodného mládence a mám o něm to nejlepší mínění – a že mi věnoval svou lásku – a že mi napsal takový dopis – Ale abych se rozloučila s vámi, k tomu by mě nic na světě nedonutilo.“

„Děkuji vám, děkuji vám ze srdce, přítelkyně rozmilá. Nic nás nerozdvojí. Dívka se přece nemusí provdat za někoho jen proto, že ji požádal o ruku nebo že se do ní zamiloval nebo že umí napsat obstojný dopis.“

„Ne, jistěže ne – a stejně je ten dopis dost krátký.“

Emma si uvědomovala, že přítelkyně nemá v tomhle nejlepší vkus, ale pominula to slůvkem „zajisté“; vědomí, že její manžel umí napsat obstojný dopis, by jí bylo chabou útěchou, až by musela snášet od rána do večera jeho humpolácké způsoby.

„Viďte? A na dopisech tak nezáleží, hlavní věc je těšit se z příjemné společnosti. Jsem naprosto odhodlána ho odmítnout. Ale jak to mám udělat? Co mu mám napsat?“

Emma ji ujistila, že to není nic těžkého, napsat takovou odpověď, a radila odbýt si to hned, s čímž Harriet v naději, že jí s tím přítelkyně pomůže, souhlasila; a třebaže Emma znovu namítala, že žádnou pomoc nepotřebuje, přispěla svým dílem k stylizaci každé věty. Když Harriet při psaní odpovědi Martinův dopis znovu pročítala, rozcitlivělo ji to do té míry, že potřebovala utvrdit v předchozím odhodlání několika rozhodnými výrazy; a tolik lamentovala, že kvůli ní bude nešťastný, a stále uvažovala, co si jen pomyslí jeho maminka a sestry, a tak jí záleželo na tom, aby ji nepovažovaly za nevděčnici, až si Emma v duchu říkala, že kdyby se jí ten mladík právě teď náhodou připletl do cesty, snad by ho přece jen vyslyšela.

Posléze však byl dopis přece jen napsán, zapečetěn a odeslán. Záležitost tím byla vyřízena a Harriet zachráněna. Byla z toho celý večer posmutnělá, Emma však měla pochopení pro její lítostivé něžné srdéčko a snažila se ji utěšit tím, že hovořila o své přátelské náklonnosti a tu a tam se zmínila o panu Eltonovi.

„Už nikdy v životě mě nepozvou do Opatského mlýna,“ pípl přiškrcený hlásek.

„I kdyby vás pozvali, já bych nesnesla pomyšlení, že bychom se rozloučily, drahá Harriet. Jste příliš nepostradatelná v Hartfieldu, než abychom se vás vzdali kvůli Opatskému mlýnu.“

„A já bych se tam určitě ani nechtěla vrátit, protože mi nikde není tak dobře jako v Hartfieldu.“

A po chvíli: „Paní Goddardová, ta by se myslím moc divila, kdyby věděla, co se stalo. Slečna Nashová by se divila určitě, protože slečna Nashová si myslí, kdovíjak se její sestra dobře nevdala, a přitom má jenom pláteníka.“

„Litovala bych každou učitelku, která by v sobě měla víc hrdosti a jemnosti. Umím si představit, že by vám slečna Nashová záviděla i takovouhle partii. Jí se ctitel tohoto druhu patrně jeví žádoucí. Zřejmě si ani neumí představit, že by vás čekalo něco lepšího. Že se kolem vás točí jistý muž, to se ještě po Highbury nerozkřiklo. Doposud víme jen my dvě, co asi znamenají jeho pohledy a jeho počínání.“

Harriet zrudla, usmála se a pravila něco v tom smyslu, že se diví, proč jsou k ní lidé takoví milí. Pomyšlení na pana Eltona ji povzbudilo, ale netrvalo dlouho a znovu se celá rozcitlivěla nad zhrzeným panem Martinem.

„Teď už dostal můj dopis,“ povzdechla si tiše. „Copak asi všichni dělají – zdalipak to vědí jeho sestry – jestli se on bude kvůli tomu trápit, budou se trápit s ním. Doufejme, že si to nebude moc brát.“

„Vzpomínejme na ty nepřítomné, kteří se věnují radostnějšímu konání,“ zvolala Emma. „V této chvíli možná pan Elton ukazuje váš portrét své paní matce a sestrám a vykládá jim, oč půvabnější je sám model, a když nepřestávají naléhat, vysloví před nimi vaše jméno, jméno tak drahé jeho srdci.“

„Můj portrét! – Ale vždyť můj portrét nechal u rámaře v Bond Street.“

„Myslíte? To bych se moc divila. Kdepak, má skromná děvenko drahá, ruku na to dám, že se ten obrázek ocitne na Bond Street až těsně předtím, než zítra vsedne na koně. Bude ho mít u sebe celý večer, bude se s ním těšit a radovat. Tím obrázkem napoví své rodině, jaké má úmysly, uvede vás, vyvolá u nich doma všechny ty milé pocity, odpovídající naší ženské povaze, dychtivou zvědavost, vzrušené dohady. Vzbudí radostné podezření, rozčeří klid, roznítí jejich představivost!“

Harriet se znovu usmála a úsměv už ji neopustil.

Errata:

30.05.2021 15:17