Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tu noc přespala Harriet v Hartfieldu. Už hezkých pár týdnů tam trávila většinu svého času a postupně se zabydlela v jednom z hostinských pokojů a Emma usoudila, že bude každopádně nejmoudřejší, a také nejjistější a nejlaskavější, prozatím ji zdržovat co nejvíc. Nazítří musela Harriet na hodinku na dvě k paní Goddardové, ale tam se chtěla dohodnout, že se vrátí do Hartfieldu a zůstane u Emmy na návštěvě několik dní.

V její nepřítomnosti zavítal k Woodhousovým pan Knightley a chvíli s nimi poseděl, až pak Emma přemluvila pana Woodhouse, který se ještě předtím rozhodl, že se půjde projít, aby setrval při svém úmyslu, a na naléhání obou, třebaže v rozporu s vlastní představou o slušnosti, se s panem Knightleym za tím účelem rozloučil. Pan Knightley si nepotrpěl na dlouhé ceremonie a jeho stručné, rázné repliky vytvářely zábavný kontrast s rozvláčnými omluvami a zdvořilým zdráháním jeho hostitele.

„Nu, jestli mi to nebudete zazlívat, pane Knightley, a nebudete to pokládat za velkou nevychovanost, zařídím se podle Emminy rady a půjdu se na čtvrthodinku projít. Slunce pěkně svítí, a tak abych snad raději třikrát obešel trávník, dokud to jde. Není to v souladu s bontónem, pane Knightley, ale my invalidé máme svá privilegia.“

„Ale, milý pane Woodhousi, nejsem u vás přece cizí člověk.“

„Nechám vám tu za sebe víc než rovnocennou náhradu v své dceři. Emma se vám bude s radostí věnovat. Tudíž vás snad mohu poprosit, abyste mne omluvil, než obejdu třikrát trávník – to je moje zimní procházka.“

„Velmi moudré rozhodnutí.“

„Poprosil bych vás, abyste mi poskytl to potěšení a dělal mi společnost, pane Knightley, ale já se pohybuji velmi pomalu a to by pro vás bylo únavné, a krom toho máte před sebou dlouhou cestu do Donwellu.“

„Děkuji vám, drahý pane, děkuji vám. Já už se stejně musím rozloučit a myslím, že čím dřív se vy sám vypravíte ven, tím lépe. Přinesu vám plášť a otevřu dveře do zahrady.“

Pan Woodhouse konečně odešel; leč pan Knightley, namísto aby vzápětí učinil totéž, znovu usedl a zřejmě jevil chuť ještě si popovídat. Začal o Harriet a bez pobízení ji chválil tak vřelými slovy, jaká od něho Emma ještě neslyšela.

„Nejsem tak povolán jako vy ohodnotit její krásu,“ pravil, „ale je to půvabné stvoření a o její povaze začínám mít dobré mínění. Dá se ovlivnit svým okolím: ocitne-li se v dobrých rukou, bude z ní cenný člověk.“

„To ráda slyším. Doufám, že ty dobré ruce nebude postrádat.“

„Vidím, že si říkáte o kompliment,“ prohlásil, „a tak doznám, že jste na ni měla dobrý vliv. Odnaučila jste ji takovému tomu holčičímu hihňání. Dělá vám čest.“

„Děkuji vám. Mrzelo by mne, kdybych nemohla mít pocit, že jsem jí v něčem prospěla; ne každý však umí vyslovit oprávněné uznání. Ani vy mne obvykle chválou příliš nezahrnujete.“

„Říkáte, že má dnes opět přijít?“

„Ano, čekám ji každou chvíli. Je pryč už déle, než zamýšlela.“

„Něco ji zdrželo, možná nějaká návštěva.“

„Highburské klevetilky! – Ty jejich únavné řeči!“

„Harriet možná nepovažuje za únavné tytéž lidi a řeči jako vy.“

Emma věděla, že tak zjevnou pravdu je těžké vyvracet a proto raději mlčela. Pan Knightley po chviličce podotkl s úsměvem:

„Nemohu určit kdy a kde, ale mohu vám prozradit, že se vaše milá přítelkyně jistojistě brzy dozví něco pro ni důležitého.“

„Vskutku? A co to je? V čem bude ta důležitost?“

„V něčem velmi závažném, ujišťuji vás,“ usmíval se stále.

„Velmi závažném? Nenapadá mne nic než – Kdopak se do ní zamiloval? Kdo se vám přišel svěřit?“

Emma zpola zadoufala, že mu něco naznačil pan Elton. Pan Knightley byl všeobecně považován za vzácného člověka, kdekdo se s ním chodil radit a Emma věděla, že k němu takto vzhlíží i pan Elton.

„Dozvěděl jsem se,“ odpověděl, „že Harriet Smithovou požádá o ruku rytíř bez bázně a hany – je to Robert Martin. Zřejmě mu popletla hlavu, když byla v létě U opatského mlýna na návštěvě. Upřímně ji miluje a hodlá se s ní oženit.“

„To je všechno pěkné,“ řekla na to Emma, „ale je si jist, že ho Harriet vyslyší?“

„Rozhodně se jí na to chce zeptat. Stačí vám to? Předevčírem večer přišel na Donwell, aby se poradil. Ví, že si jeho i celé Martinovy rodiny vážím, a považuje mne myslím za člověka důvěryhodného a sobě nakloněného. Přišel se mne zeptat, jestli bych to pokládal za nerozvážné, kdyby si už v mladém věku založil rodinu, není-li na to ona příliš mladá, zkrátka a dobře, jestli jeho volbu schvaluji. Patrně ho znepokojovalo i to, jestli by ji neměl považovat za společensky sobě nadřazenou, zvlášť poté, co jste se jí vy tak ujala. Všechno, co říkal, na mne působilo velmi sympaticky. Tak rozumného a uvážlivého mladíka, jako je Robert Martin, aby člověk pohledal. Vždycky jde přímo k věci: upřímně, otevřeně a s rozvahou. Vypověděl mi všechno: o svých poměrech i plánech, a jak to všichni chtějí zařídit, až by se oženil. Chová se příkladně i jako syn a bratr. Bez váhání jsem mu poradil, aby se oženil. Prokázal, že si to může dovolit, a v takovém případě je to podle mého to nejmoudřejší. Pochválil jsem mu slečnu nevěstinku, a tak ode mne odcházel jako v sedmém nebi. I kdyby si byl předtím mého mínění necenil, rozhodně jsem v jeho očích stoupl. Troufám si tvrdit, že ve mně teď vidí nejlepšího přítele a rádce na světě. To vše se odehrálo předevčírem večer. Nu, a jelikož můžeme myslím předpokládat, že nebude dlouho otálet a s dámou svého srdce promluví, a zřejmě s ní nemluvil včera, není nepravděpodobné, že zašel k paní Goddardové dnes, a proto mohla Harriet zdržet návštěva, kterou vůbec nebude pokládat za únavnou.“

„A prosím vás, pane Knightley,“ řekla Emma, která se valnou část té doby, co ho poslouchala, v duchu usmívala, „jak to víte, že se pan Martin nevyjádřil už včera?“

„S naprostou jistotou to ovšem tvrdit nemohu,“ odvětil překvapeně, „ale všechno tomu nasvědčuje. Cožpak nebyla včera celý den na návštěvě tady u vás?“

„Víte co?“ pravila. „Povím vám něco na oplátku za to, co jste pověděl vy mně. Skutečně se včera vyjádřil – napsal jí dopis – a dostal košem.“

Musela to panu Knightleymu několikrát opakovat, než uvěřil; celý z toho nemilého překvapení zrudl, a když vstal, byla jeho vysoká postava zosobněným rozhořčením.

„V tom případě je větší husa, než jsem si myslel,“ prohlásil. „Co je to za pošetilý rozmar?“

„No ovšem!“ zvolala Emma. „Vám mužům to vždycky připadá nepochopitelné, když některá žena odmítne nabídku k sňatku. Všichni si představujete, že žena padne kolem krku prvnímu, kdo ji požádá o ruku.“

„Nesmysl! Žádný muž si nic takového nepředstavuje. Ale co to má znamenat? Harriet Smithová že odmítla Roberta Martina? To je šílenství – doufám ale, že se mýlíte.“

„Četla jsem její odpověď a bylo to nad slunce jasnější.“

„Tak vy jste četla její odpověď! A nepochybně jste ji také psala. Emmo, tohle je vaše dílo. Vy jste ji přemluvila, aby ho odmítla.“

„I kdyby – ale já se k tomu zdaleka nedoznávám – nemohla bych si to vyčítat. Pan Martin je velice slušný mladík, podle mého však není Harriet roven. A dost mne překvapuje, že si troufl dvořit se jí. Z vašich vlastních slov vyplývá, že měl v tom směru jisté pochybnosti. Škoda, že je překonal.“

„Ten že není Harriet roven!“ zvolal pan Knightley procítěně a po chvíli dodal už klidnějším, ale strohým hlasem: „Ne, skutečně jí není roven, protože ji o mnoho převyšuje jak duševním rozhledem, tak majetkovými poměry. Náklonnost k tomu děvčeti vás zaslepuje, Emmo. Honosí se Harriet Smithová takovým rodem, takovými schopnostmi nebo vzděláním, že by si mohla činit nároky na lepší partii, než představuje Robert Martin? Je to nemanželská dcera bůhvíkoho, velice pravděpodobně nemá zajištěný žádný soukromý příjem a nehlásí se k ní žádní vážení příbuzní. Nikdo o ní neví nic než to, že je chovankou obyčejné vesnické internátní školy. Není to bystré děvče a nedostalo se jí valného vzdělání. Nenaučili ji nic užitečného a je příliš mladá a prostoduchá, aby se nějakých znalostí domohla sama. Ve svém věku se nemůže opřít o žádné zkušenosti a s tím rozoumkem, co má, nejspíš ani nezíská takové, které by jí byly v životě co platné. Je hezká a má milou povahu, ale tím to končí. Měl jsem ohledně toho sňatku své pochybnosti, ale pouze kvůli Robertovi, že je to pro něho nevalný svazek a že by si zasloužil něco lepšího. Vím, že co se věna týká, mohl by se jistě oženit mnohem výhodněji, a pokud hledá rozumnou a užitečnou životní družku, nemohl by si vybrat hůř. Nemělo ale smysl uvádět takovéto rozumové námitky muži zamilovanému, a navíc jsem přesvědčen, že to není zlé děvče a že se při své poddajné povaze dá lehce vést a v dobrém prostředí může vyspět v hodnotného člověka. Připadalo mi, že v tomto případě jsou všechny výhody na její straně. Vůbec jsem nepochyboval a nepochybuji, že si všichni pomyslí, jak velké štěstí ji potkalo. Dokonce jsem byl přesvědčen, že i vy z toho budete mít radost. Okamžitě mi blesklo hlavou, že sice vaše přítelkyně opustí Highbury, ale že toho nebudete litovat, když bude tak dobře zaopatřena. Vzpomínám si, jak jsem si v duchu říkal: ‚Určitě i Emma, při vší své náklonnosti k Harriet, bude tohle pokládat za dobrou partii.“

„Žasnu, jak málo Emmu znáte, když vás něco takového mohlo napadnout. Cože? Pouhý farmář – a pan Martin, jakkoli rozumný a charakterní, není nic jiného – že by byl dobrou partií pro mnou důvěrnou přítelkyni! Já že bych neželela, kdyby odešla z Highbury za mužem, jehož bych nikdy nemohla počítat k okruhu svých známých! Udivuje mne, že jste mi mohl přisoudit takové názory. Ujišťuji vás, že na to hledím dočista jinak. Vaše stanovisko považuji za nesprávné. Podceňujete Harriet: ta může vzhlížet výš, než myslíte. Mnozí – včetně mne – ji hodnotí docela jinak. Pan Martin je nepochybně zámožnější než ona, ale co se společenského postavení týká, nedosahuje její úrovně. Ona se pohybuje mezi lidmi mnohem výše postavenými. Takový sňatek by pro ni byl ponížením.“

„Tak pro tu husičku s nemanželským původem by bylo ponížením, vdát se za úctyhodného, inteligentního, prosperujícího statkáře!“

„Co se okolností jejího zrození týká, je sice možno označit ji z právního hlediska za osobu bez původu, avšak se zdravým rozumem se to nesrovnává. Nesmí doplácet na provinění druhých a sestoupit do nižší vrstvy, když vyrůstala mezi lepšími lidmi. Její otec je nade vši pochybnost džentlmen – zámožný džentlmen. Dostává od něho velkorysé kapesné, nikdy jí nebylo upřeno nic, co mohlo přispět k jejímu vzdělání nebo pohodlí. Já považuji za nesporné, že je z lepší rodiny, a že se stýká s dcerami lepších rodin, to doufám nikdo nepopře. – Je nadřazena panu Martinovi.“

„Ať je už jejím otcem kdokoli,“ řekl pan Knightley, „a ať už vyrůstala v jakémkoli prostředí, nikdo zřejmě nechová záměr uvést ji do dobré společnosti, jak byste to nazvala vy. Dostalo se jí podřadného vzdělání, a pak ji ponechali u paní Goddardové, ať se děvče dál ohání, jak umí. Zkrátka a dobře, aby žila na úrovni paní Goddardové, pohybovala se v její společnosti. Příbuzní Harriet to zřejmě pokládali pro ni za dost dobré, a také to pro ni dost dobré bylo. Sama si nic lepšího nepřála. Dokud jste vy nepojala ten nápad a nevyvolila si ji za přítelkyni, nejevila žádnou nevůli vůči svému prostředí, netoužila výš. V létě se jí u Martinových upřímně líbilo. Ani ji nenapadlo, že by se tam měla cítit nadřazena. Pokud si teď něco takového myslí, nasadila jste jí to do hlavy vy. Tím jste Harriet Smithové prokázala medvědí službu, Emmo. Robert Martin by nezašel tak daleko, kdyby nebyl přesvědčen, že je mu nakloněna. Znám ho přece dobře. Je to člověk citlivý, ten byl nesváděl nějakou ženu jen proto, aby ukojil svou vášeň. Ten neví, co je to bezohlednost. Můžete se spolehnout, že mu Harriet vycházela vstříc.“

Tady se přímá odpověď Emmě zrovna nehodila do krámu, a proto se raději vrátila k směru, jímž zaměřila argumentaci už předtím.

„Jste panu Martinovi vřelým stoupencem, ale jak už jsem pravila, Harriet nehodnotíte spravedlivě. Harriet si může činit nároky na dobrou partii, a protihodnoty, které nabízí, nejsou tak zanedbatelné, jak uvádíte vy. Není to bystré děvče, ale má víc zdravého rozumu, než jste jí ochoten přiznat, a nezaslouží si, aby se o jejím duševním rozhledu mluvilo tak přezíravě. I kdybychom tuto stránku pominuli a vycházeli pouze z toho, že je hezká a milá, jak tvrdíte vy, pak mi tedy dovolte, abych vás upozornila, že v té míře, v jaké je těmito přednostmi obdařena ona, to není z obecného hlediska nedůležité, protože je to opravdu krásné děvče, a to by jistě uznalo devětadevadesát lidí ze sta, a dokud muži neprojeví vůči kráse víc filozofického odstupu, než se o nich obecně předpokládá, dokud si je nedokáže podmanit spíše bystrý rozum než hezká tvářička, dotud bude mít děvče s Harrietiným půvabem jistotu, že bude obdivovaná a vyhledávaná, že bude mít možnost si vybrat z mnoha nápadníků, a v důsledku toho si může činit nároky na dobrou partii. Ani její příjemná povaha není tak zanedbatelná přednost, jelikož v sobě zahrnuje opravdovou, z hloubi srdce vyvěrající dobrotu v povaze i konání, velmi pokorné mínění o sobě a ochotu myslet si o každém jen to nejlepší. A to bych se musela moc mýlit, kdyby příslušníci vašeho pohlaví ve své většině nesoudili, že taková krása a taková povaha jsou největší přednosti, jimiž se která žena může pochlubit.“

„Na mou věru, Emmo, skoro bych si to myslel také, když slyším, jak své vlastní inteligence zneužíváte. Lépe mít prázdnou hlavu, než uplatňovat rozum takhle pochybeným způsobem.“

„No ovšem!“ zvolala roztomile. „Já vím, že tohle si vy muži myslíte všichni. A vím také, že Harriet je přesně děvče toho typu, jaký se pánům líbí nejvíc – dokáže očarovat smysly i uspokojit soudnost. Harriet se může rozmýšlet a vybírat. Kdybyste se vy sám chtěl někdy oženit, byla by to i pro vás ta pravá. A co je na tom tak divného, že v sedmnácti, kdy teprve vstupuje do života, kdy se teprve začíná seznamovat, nevyslyší prvního nápadníka? Nic – dopřejte jí přece trochu času, aby se porozhlédla.“

„Považoval jsem odjakživa tohle vaše přátelství za neblahé,“ podotkl po chvíli pan Knightley, „i když jsem si svůj názor nechával pro sebe, teď ale vidím, že bude mít pro Harriet důsledky přímo tragické. Namluvíte jí, kdovíjak není krásná, a že má nárok jen na to nejlepší, až se jí z toho zatočí hlava a za chvíli jí nikdo široko daleko nebude dost dobrý. Marnivost ve spojení s chabým rozoumkem dokáže napáchat nevídanou neplechu. Takové slečince stačí málo, a hned pozvedne oči příliš vysoko. Slečna Harriet Smithová může seznat, že se jí nabídky ženitbychtivých mužů nehrnou moc rychle, přestože je to velice hezké děvče. Rozumní mužové nechtějí za manželky naivní husičky, říkejte si, co chcete. Muži z dobrých rodin nebudou pospíchat do svazku s děvčetem tak temného původu – u těch opatrných asi převáží obavy, do jakých nepříjemností nebo skandálů by se třeba zapletli, až by tajemství jejích rodičů vyšlo najevo. Nechte ji, ať si vezme Roberta Martina, a je nadosmrti zaopatřená, vážená a spokojená. Jestli jí ale namluvíte, že musí udělat skvělou partii, a naučíte ji, aby se nespokojila s nikým než s mužem vysoce společensky postaveným a zámožným, může se jí stát, že zůstane na bytě u paní Goddardové až do smrti, anebo spíš – protože Harriet Smithová je z těch, které se tak či onak vdají –-, že se jí nakonec zmocní zoufalství a ještě ráda se spokojí se synem starého učitele krasopisu.“

„Máme na tuto záležitost tak rozdílný názor, pane Knightley, že nemá smysl, abychom se ještě déle přeli. Pouze bychom se navzájem uváděli do většího rozhořčení. Ale pokud jde o to, abych ji nechala vzít si pana Martina, tak to přece není v mé moci. Odmítla ho, a tak rozhodným způsobem, že je podle mého názoru vyloučeno, aby ji znovu požádal o ruku. Už jí nezbývá než čelit všem zlým důsledkům toho, že mu řekla ne, ať se děje, co se děje, a pokud jde o to ne, nebudu předstírat, že jsem ji trošku neovlivnila, ale ujišťuji vás, že to nedalo mnoho práce. Jeho zjev mluví proti němu, neumí se chovat, a jestli snad na něho někdy pohlížela se sympatiemi, ty časy už minuly. Umím si představit, že jí jeho společnost vyhovovala, dokud nepoznala nikoho lepšího. Je to bratr jejích přítelkyň, snažil se jí zalíbit, a jelikož do té doby neviděla žádného pozoruhodnějšího muže – tato skutečnost mu byla velkou oporou –-, nebyla jí jeho společnost za návštěvy v Opatském mlýně nepříjemná. Ale to už se všechno změnilo. Harriet teď ví, co je to džentlmen, a pouze muž se vzděláním a způsoby džentlmena má naději u ní uspět.“

„Třesky plesky! Větší nesmysly jsem v životě neslyšel!“ zvolal pan Knightley. „Robert Martin se chová tak rozumně, čestně a laskavě, že mu to slouží ke cti, a má v sobě víc pravé noblesy, než Harriet Smithová vůbec dokáže pochopit.“

Na tohle mu Emma neodpověděla a dál se tvářila vesele a bezstarostně, ale ve skutečnosti se necítila volně a ze srdce si přála, aby už odešel. Nekála se za to, co učinila; stále ještě se pokládala za povolanější soudit, co vyžaduje ženský jemnocit, a jaká jsou jeho práva; na druhou stranu však se za ta léta naučila vážit si pana Knightleyho a jeho mínění, a proto ji mrzelo, že ji tak vehementně odsuzuje, a když tu proti ní seděl tolik rozzlobený, bylo jí to velmi nemilé. Několik minut uběhlo v nepříjemném mlčení, které se Emma pouze jedinkrát pokusila přerušit nějakou poznámkou o počasí; on však neodpověděl. Uvažoval. A výsledek svých úvah shrnul těmito slovy:

„Robert Martin o mnoho nepřijde – jen kdyby si to dokázal uvědomit. Doufám, že nebude dlouho trvat a sám to nahlédne. Jaké záměry máte s Harriet, to víte nejlépe sama; jelikož se však netajíte s tím, že ráda dáváte dohromady svatby, je možno předpokládat, že nějaké záměry, úmysly či plány máte. Jako přítel k tomu jen podotýkám, že pokud je cílem vaší snahy Elton, pak se podle mého názoru dožijete zklamání.“

Emma se zasmála a popřela to. Pokračoval:

„Věřte mi, že u Eltona nepořídíte. Elton je po mnoha stránkách výborný člověk a jako farář v Highbury je na svém místě, ale rozhodně od něho nečekejte, že by se neuvážlivě oženil. Ten umí ocenit slušný příjem stejně jako každý druhý. Možná vede romantické řeči, ale jednat bude vždycky rozšafně. Má promyšleno, nač si může dělat nároky, stejně jako to vy máte promyšleno u Harriet. Ví, že je velice pohledný mladík a že umí vzbudit vřelé sympatie, kamkoli zavítá, a podle toho, jak mluvil v nestřežených chvílích, kdy jsou jen muži mezi sebou, jsem přesvědčen, že se jen tak nezahodí. Slyšel jsem ho vyprávět s velkým zaujetím o dcerách v jisté rozvětvené rodině, s nimiž se stýkají jeho sestry a které mají každá dvacetitisícové věno.“

„Jsem vám velice zavázána,“ zasmála se opět Emma. „Kdyby mi leželo na srdci, aby si pan Elton vzal Harriet, považovala bych to od vás za velkou laskavost, že jste mi otevřel oči. Já si ale prozatím chci nechat Harriet pouze pro sebe. Nebudu už nikomu dělat dohazovačku. Jistě bych nepředčila svůj úspěch z Randallsu. Proto přestanu v nejlepším.“

„Poroučím se vám,“ řekl, vstal a bez dlouhých okolků odešel. Byl skutečně rozhorlen. Prožíval zklamání svého mladého přítele, mrzelo ho, že k němu sám přispěl, když mu jeho záměr schválil, a velice ho hněvalo, jakou roli v té záležitosti podle jeho názoru sehrála Emma.

I Emma prožívala podobné rozhorlení, jenomže neměla jeho příčiny tak jasně před očima jako on. Na rozdíl od pana Knightleyho si nebyla tak zcela jista sama sebou, nebyla tak z hloubi duše přesvědčena, že má pravdu ona, a nikoli její protivník. On odkráčel se svědomím nedotčeným pochybnostmi: těm zůstavil ji. Nebyla však tak hluboce zdrcena, aby to krátký čas a Harrietin návrat nestačily napravit. Do té doby si ale začala dělat starosti, proč Harriet stále nejde. Zneklidněla při představě, že mladý muž třeba znovu zašel k paní Goddardové, zastal tam Harriet a jal se na ni naléhat. Obava, aby se nakonec ještě všechno nezvrátilo, ji znepokojovala čím dál tím víc, a když se pak Harriet objevila v růžové náladě a své zdržení nevysvětlovala žádnými takovými důvody, pocítila Emma zadostiučinění, jímž uchlácholila svědomí. A utvrdila se v přesvědčení, že ať si pan Knightley co chce říká či myslí, ona neučinila nic, k čemu by ji ženská vnímavost a přátelské city neopravňovaly.

Nahnal ji trochu strach s tím panem Eltonem; když však uvážila, že ho pan Knightley jistě nepozoroval tak bedlivě jako ona, s takovým zaujetím (musela si to přisoudit, přes páně Knightleyovu sebejistotu v úsudku) ani s takovým pozorovacím umem, jakým v těchto záležitostech vládne ona; a že to říkal neuváženě a v hněvu, dokázala přesvědčit sama sebe, že jí tvrdil spíše to, co v rozhořčení pokládal za skutečný stav věcí, než to, co by měl podložené informacemi. Slyšel patrně pana Eltona mluvit mnohem otevřeněji než kdy ona, a je možné, že finanční záležitosti pan Elton neposuzuje lehkovážně, ba možná, že jim přikládá větší váhu, než je běžné, ale na druhou stranu zase pan Knightley nebere v úvahu, že prudká vášeň může vykonat své a přehlušit všechny ostatní motivy.

Pan Knightley neviděl žádnou takovou vášeň, a proto pochopitelně nepřemýšlel o jejím účinku; ona však byla svědkem jejích až příliš průkazných projevů, a proto pevně věřila, že překoná pochyby, jež zpočátku možná vyvolá pochopitelná opatrnost; a byla přesvědčena, že víc než běžná moudrá opatrnost není panu Eltonovi vlastní.

Harrietin spokojený výraz a veselá nálada zahnaly všechny chmury: vrátila se, ne aby rozpřádala úvahy o panu Martinovi, ale aby se mohla rozpovídat o panu Eltonovi. Slečna Nashová jí pověděla novinku, kterou teď s rozkoší okamžitě předávala dál. Pan Perry přišel k paní Goddardové podívat se na nemocné dítě, slečna Nashová s ním mluvila a on jí vyprávěl, jak se vracel včera z Clayton Parku, přitom potkal pana Eltona a k svému překvapení zjistil, že je právě na cestě do Londýna a hodlá se vrátit až druhý den, třebaže ten večer se schází jejich kroužek whistu. Pan Elton dosud nikdy nevynechal, a když mu pan Perry začal vyčítat, jak jim to může udělat, on, jejich nejlepší hráč, a nedostaví se, a přemlouval ho, aby cestu o den odložil, neuspěl; pan Elton byl zřejmě odhodlán jet a prohodil něco o záviděníhodném úkolu a nesmírné cennosti, kterou s sebou veze. Pan Perry mu dost dobře nerozuměl, ale pojal vážné podezření, že v tomto případě jde o dámu, a panu Eltonovi to také řekl; ten se jen zatvářil spiklenecky, usmál se a celý rozradostněný odjel. Slečna Nashová to Harriet všechno vypověděla a hovořila ještě hodnou chvíli o panu Eltonovi, přičemž se na ni velice významně zadívala a prohlásila, že sice neví, v jaké věci se vypravil na cestu, ale jedno ví jistě: každá žena, které by se dvořil pan Elton, se může pokládat za dítko Štěstěny, protože pan Elton nemá sobě rovna, jaký je to fešák a jak je milý.

Errata:

30.05.2021 15:17