Pan Knightley ji sice zahrnul výčitkami, ale vlastní svědomí Emmu žádnými výčitkami netrápilo. Zlobil se na ni tak, že se v Hartfieldu neukázal mnohem déle než jindy; a když se opět setkali, seznala podle jeho vážného pohledu, že jí ještě neodpustil. Mrzelo ji to, ale kát se nemohla. Naopak: všechny její záměry a manévrování se jevily víc než oprávněné ve světle událostí několika příštích dní. Portrét, jenž mu byl svěřen, odevzdal pan Elton elegantně zarámovaný krátce po svém návratu; teď visel nad krbovou římsou v hlavním salonu a on vstával, chodil se na něj dívat a vzdechy provázel obdivné nedořečené věty, přesně jak se patřilo; a pokud šlo o Harriet, její pocity a dojmy se viditelně utvářely v pouto tak pevné a trvalé, jak při jejím mládí a osobitém rozoumku bylo možné. Emma brzy dospěla k uspokojujícímu závěru, že na pana Martina už nevzpomíná, leda když ho porovnává s panem Eltonem, a z toho pak posledně jmenovaný pán vychází neskonale lépe.

Emmin záměr, rozšířit duševní obzory mladinké přítelkyně pilnou četbou a debatami, vyústil zatím jen k několika prvním kapitolám a odhodlání pokračovat zítra. Přišlo jí mnohem lehčí klábosit než se vzdělávat, mnohem příjemnější popustit uzdu fantazii a kreslit si Harrietiny životní vyhlídky, než namáhavě usměrňovat její chápání a bystřit jí rozum na střízlivých faktech; a jediná literární činnost, jíž se Harriet v současné chvíli věnovala, jediný duševní majetek, jímž se zásobila pro podzim života, pozůstával z toho, že si sbírala a přepisovala všemožné hádanky, jak jen se jí podařilo někde některou objevit, do tenkého kvartového památníčku, jejž jí přítelkyně vyrobila a vyzdobila tajnými symboly a ornamenty.

V naší době, která přeje literatuře, nejsou podobné – i velice rozsáhlé – sbírky žádnou zvláštností. Slečna učitelka Nashová, pravá ruka paní Goddardové, si jich vypsala nejméně tři sta a Harriet, inspirovaná vlastně od ní, doufala, že s pomocí slečny Emmy jich nashromáždí ještě mnohem více. Emma přispěla svou vynalézavostí, pamětí a vkusem, a jelikož Harriet měla velice úhledný rukopis, vypadalo to, že výsledek předčí všechno očekávání co do úpravy i do počtu.

Pana Woodhouse zaujala celá ta záležitost téměř stejně jako obě děvčata a často se s velkým úsilím snažil rozpomenout na něco, co by stálo za zaznamenání. Těch důvtipných hádanek, co jich bývalo za jeho mladých let – to je divné, že si nemůže žádnou vybavit! Ale snad se mu časem rozbřeskne. A vždycky skončil u „Kitty, té krásné děvy z ledu“.

Ani jeho věrný přítel Perry, s nímž problém prohovořil, si na žádné hádanky k luštění nevzpomněl; pan Woodhouse si však přál, aby Perry byl na stráži, a vzhledem k tomu, že přišel tolik mezi lidi, usoudil pan Woodhouse, že by z té strany mohlo něco vzejít.

Jeho dcera naopak rozhodně netoužila po tom, aby se na památníčku podílely všechny mozky v Highbury. Jí šlo pouze o to, aby získala ke spolupráci pana Eltona. Vyzvala ho, aby přispěl jakoukoli skutečně zajímavou hádankou, šarádou nebo tajenkou, na kterou by se rozpomněl, a s uspokojením pak přihlížela, jak soustředěné úsilí vynakládá na rozpomínání, a zároveň, což jí rovněž neušlo, jak pečlivě dbá, aby mu nepřešlo přes rty nic negalantního, nic, co by neskládalo hold něžnému pohlaví. Vděčily mu za dvě tři přezdvořilé hádanky a měl takovou radost, když si na ně vzpomněl, a sentimentálně jim odrecitoval známou šarádu:

„Zatím jsem jen to první, vazal tvůj,

tím druhým trpím z Amorových střel.

Jen celek vyléčí mne, při mně stůj,

ať už jsem ten, kým býti bych já chtěl,“ (man – žel)

ost mrzelo, když musela přiznat, že už si ji přepsaly na jednu z předchozích stránek.

„Proč nám něco nevymyslíte sám, pane Eltone?“ zeptala se ho. „Jen tak budeme mít pevnou záruku, že je to nová šaráda, a vy byste to jistě dokázal hravě.“

Nene, kdežpak! V životě nic nenapsal, málokdy se mu něco takového podařilo. Je hotový nedovtipa! Obává se, že ani slečna Woodhousová – na okamžíček se odmlčel – ani slečna Smithová by ho nedokázaly inspirovat.

Hned nazítří se však ukázalo, že jistá inspirace tu přece jen zapůsobila. Zastavil se v Hartfieldu na malou chvilku, jen co položil na stůl list papíru se šarádou, kterou prý jistý přítel napsal pro mladou dámu, paní svého srdce; Emma však podle způsobu, jakým to říkal, okamžitě vytušila, že to musí být jeho vlastní výtvor.

„Nepřinesl jsem ji do sbírky slečny Smithové,“ pravil. „Patří příteli, a proto nemám právo vystavovat ji veřejně na odiv, ale možná že vám nebude proti mysli se s ní seznámit.“

Obracel se s těmi slovy spíš k Emmě než k Harriet, což Emma chápala. Byl zjevně znejistělý rozpaky, a sebral asi spíš odvahu podívat se do očí jí než její přítelkyni. Vzápětí se odporoučel a po krátké chvilce Emma s úsměvem přistrčila list Harriet.

„Vezměte si to,“ pravila, „je to pro vás. Váš majetek.“

Harriet se však zmocnilo takové rozrušení, že nebyla s to list uchopit; a Emma, které odjakživa nevadilo být ve všem první, musela proto poselství prostudovat sama.

SPANILÉ SLEČNĚ

Š a r á d a

To první jenom jedna litera je,

značí však jméno první ženy z ráje.

To druhé zas je sen, jenž často klame,

leč nezklame nás, když své srdce známe.

_______________________________________

S tím prvním druhé položené spolu

dá celku rázem pravou aureolu.

Když k tomu dojde, muž se s láskou sklání

a rád zve ženu vládkyní a paní.

_______________________________

Tvůj bystrý vtip je zvyklý na šarády –-

kéž souhlasí a ujme se tak vlády!

_________________________________

a přelétla veršíky pohledem, zadumala se nad nimi, pochopila jejich smysl, znovu si je pročetla, aby měla úplnou jistotu a aby se jí vtiskly do paměti, podala je Harriet, a zatímco ta si lámala nad aršíkem hlavu, celá popletená ze vzrušených nadějí i vlastní zabedněnosti, usmála se spokojeně a pomyslela si: „Bravo, pane Eltone. Už jsem četla horší šarády. Sezdání – takové slůvko už hodně napoví. To vám nemohu upřít. Zvažujete své šance. Říkáte vlastně zcela otevřeně: ‚Dovolte, abych se vám dvořil, slečno Smithová. Zhlédněte laskavýma očima jak na mou šarádu, tak na mé úmysly.

– – kéž souhlasí a ujme se tak vlády!

Velmi otevřeně řečeno. Vyjádřil jste se nad slunce jasněji.

Tvůj bystrý vtip je zvyklý na šarády –-

Hm – Harriet a bystrý vtip! Nu, tím lépe. Jen muž zaslepený horoucí láskou jí může připsat tuto vlastnost. Vidíte, pane Knightely? Škoda, že vás nemohu zasvětit, myslím, že by to stačilo přesvědčit i vás. Projednou byste musel doznat, že jste se zmýlil. Vynikající šaráda! A nadmíru cílevědomá. Tahle záležitost musí už brzy dospět k vyvrcholení.“

Byla však nucena vytrhnout se z těchto příjemných úvah, jimž by se byla ještě s chutí oddávala, protože ji Harriet zasypávala bezradnými dotazy.

„Co to jen může být, slečno Emmo? Co myslíte? Já nemám ani zdání – v životě bych to neuhádla. Co by to jen mohlo být? Pokuste se to vyzkoumat, slečno Emmo. Prosím, pomozte mi. Tak těžkou šarádu jsem ještě neviděla. Je to Eden? Kdopak je asi ten přítel – a které dámě to psal? Myslíte, že je to dobrá šaráda? Nemohlo by to být království?

– – a rád zve ženu vládkyní a paní.

Snad tedy královna Alžběta? Nebo Juno? Anebo panenka Maria, když muž se před ní sklání, a na začátku je řeč o ráji? Musí to být něco moc chytrého, jinak by to on nepřinesl. Ach, slečno Emmo, myslíte, že na to vůbec někdy přijdeme?“

„Eden a královna Alžběta! Nesmysl! Milá Harriet, vemte rozum do hrsti! Nač by nám nosil přítelovu šarádu o královně Alžbětě? Půjčte mi ten papír a poslouchejte.

SPANILÉ SLEČNĚ – doplňte si Harriet Smithové.

To první jenom jedna litera je,

značí však jméno první ženy z ráje.

První žena v ráji byla Eva, a jde tedy o její monogram E.

To druhé zas je sen, jenž často klame,

leč nezklame nás, když své srdce známe.

Klamný sen je zdání – nic jiného se nehodí. A nyní přijde to hlavní:

S tím prvním druhé položené spolu (s-e-zdání, chápete)

dá celku rázem pravou aureolu.

Když k tomu dojde, muž se s láskou sklání

a rád zve ženu vládkyní a paní.

_______________________________

Velice patřičný kompliment! A pak následuje vzývání, jemuž jistě i vy, milá Harriet, hravě porozumíte. Přečtěte si je a potěšte se. Psal to zcela nepochybně pro vás.“

Harriet nedokázala dlouho odolávat tak lichotivému tvrzení. Pročetla si závěrečné verše a celá šťastná se nad nimi zapýřila. Nemohla najít vhodná slova. Nebylo však nutné, aby mluvila, stačilo, když to prožívala, Emma obstarala mluvení za ni.

„Tento kompliment má zcela neskrývané, jednoznačné mínění,“ pravila, „a proto vůbec nepochybuji o páně Eltonových úmyslech. Zbožňuje vás, a brzy vám o tom poskytne nevývratný důkaz. Tušila jsem to. Zdálo se mi, že se nemohu mýlit, ale teď je všechno jasné; jeho duševní rozpoložení je zcela jasné a vyhraněné právě tak, jak jsem si to přála od té doby, co jsem vás poznala. Ano, Harriet, už dlouho jsem doufala, že se stane, co se právě stalo. Pouze jsem váhala, je-li citové pouto mezi vámi a panem Eltonem spíše žádoucí anebo zcela přirozené. Natolik se pravděpodobnost s přáním v tomto případě překrývaly! Jsem moc ráda. Z celého srdce vám gratuluji, drahá Harriet. Na takového ctitele by mohla být hrdá každá žena. To je všestranně výhodná partie. Poskytne vám všechno, co si můžete přát – budete vážená, zabezpečená, získáte útulný domov – usadíte se mezi svými pravými přáteli, blízko Hartfieldu a blízko mne, a naše přátelství bude zpečetěno navěky. Tohle, Harriet, je svazek, nad kterým se ani jedna nemusíme červenat.“

„Drahá slečno Emmo!“ a „Drahá slečno Emmo!“ bylo vše, co Harriet mezi četnými něžnými objetími ze sebe zprvu dokázala vypravit; avšak když dospěly k něčemu, co spíše připomínalo rozhovor, viděla její přítelkyně, že pýřící se Harriet to posuzuje, prožívá, předpokládá a z paměti loví přesně tak, jak by měla. Vynikajícímu panu Eltonovi se dostávalo všestranného uznání.

„Vy máte vždycky ve všem pravdu,“ zvolala Harriet, „a proto si říkám a věřím a doufám, že to tak nějak bude, ale jinak by mě to ani ve snu nenapadlo. Já si přece nic takového vůbec nezasloužím! Pan Elton, který si může vybrat mezi všemi! O něm si každý myslí jen to nejlepší. S ním se málokdo může měřit. Jen si pomyslete na ty úchvatné verše – ‚Spanilé slečně – Jak důmyslně to sesumíroval! Je vůbec možné, že to psal pro mne?“

„Takovou otázku si nechci položit ani poslouchat. Je to naprosto jisté. Spoléhejte na můj úsudek. Je to jako prolog před divadelní hrou nebo moto před kapitolou. Také zde bude brzy následovat věcná próza.“

„Něco takového jistě nikdo nečekal. Mě samotnou by to bylo ještě před měsícem ani ve snu nenapadlo! Někdy se dějí tak podivuhodné věci!“

„Když se slečny Smithové seznámí s pány Eltony – tak ano – a je to skutečně podivuhodné. Obvykle se nestává, aby záležitost tak očividně, tak na první pohled žádoucí – která si přímo říká o přispění druhých – se sama okamžitě utvářela v patřičné podobě. Vás s panem Eltonem svedly okolnosti. Patříte k sobě už vzhledem k tomu, kde žijete. Váš sňatek se vyrovná manželství Westonových. V Hartfieldu musí být nějaké zvláštní ovzduší, že se tady láska vždy zaměří správným směrem a plyne nejžádoucnějším řečištěm.

... věrné milování...

nikdy nemá na růžích ustláno.

Hartfieldské vydání Shakespeara by zde mělo dlouhou vysvětlivku.“

„Že by se pan Elton doopravdy zamiloval do mne – ze všech dívek právě do mne, a to jsem ho ještě na svatého Michala znala jen od vidění! On, krasavec, že mu rovno není, muž, k němuž kdekdo vzhlíží stejně jako k panu Knightleymu! Jeho společnost je tak vyhledávaná – říká se, že by doma vůbec sám nemusel zasednout ke stolu, kdyby nechtěl – dostává prý víc pozvání, než má týden dní. Slečna učitelka Nashová má zapsaná všechna jeho kázání od té doby, co přišel do Highbury. Jézuskote! Když si vzpomenu, jak jsem ho poprvně uviděla! Obě malé Abbottové a já jsme utíkaly do salonu a vykukovaly škvírou v roletě, když jsme zaslechly, že jde kolem, a slečna učitelka Nashová přišla, vyhubovala nám a poslala nás pryč, ale sama tam zůstala a koukala se; za chviličku mě ale zavolala zpátky a nechala mě taky kouknout, což od ní bylo moc milé. A hned jsme si říkaly, že je to velký fešák. Vedl se v podpaždí s panem Colem.“

„Takovýhle svazek vaši – všichni, kdo to s vámi dobře myslí, jistě schválí, pokud mají trochu rozumu v hlavě, a na hlupáky nemusíme brát zřetel. Záleží-li jim na tom, abyste byla v manželství šťastná, nuže, zde je muž, jehož milá a přívětivá povaha k tomu vytváří všechny předpoklady. Přejí-li si, abyste se usadila v tom kraji a mezi těmi lidmi, kam vás poslali, v tomto případě se tak stane. Je-li jejich jediným cílem, abyste se dobře vdala, jak se obvykle říká, tady se vám nabízí dobré hmotné zajištění, slušné společenské postavení a vzestup, který je musí uspokojit.“

„Máte pravdu. Jak hezky to umíte vyjádřit! Já vás tak ráda poslouchám! Vy rozumíte všemu. Vy a pan Elton jste oba tak chytří! Ta šaráda! – To já kdybych se třeba celý rok snažila, nikdy bych nic takového nedokázala.“

„Měla jsem ten dojem, že hodlá vyzkoušet své síly, podle toho, jakým způsobem to včera vyvracel.“

„Žádná šaráda, kterou jsem kdy četla, se téhle nevyrovná.“

„Žádná rozhodně neplní lépe svůj účel.“

„A přitom zatím nemáme skoro ani jednu tak dlouhou.“

„Nepovažuji její délku za zvláštní přednost. Takovéhle věci mají být co nejlakoničtější.“

Harriet však byla tak zabrána do veršíků, že tento názor přeslechla. V duchu si klestila cestu k velice chvályhodnému porovnání.

„Jedna věc je,“ pronesla po chvíli, zrudlá až za ouška, „když má někdo hodně obyčejného zdravého rozumu jako každý člověk, a v případě, že má co říct, tak si sedne a napíše dopis, v kterém to stojí stručně a jasně. Ale něco docela jiného je skládat verše nebo takovéhle šarády.“

Emma od ní ani nemohla chtít ohnivější odsouzení prózy pana Martina.

„Jak sladce zní ty dva poslední verše!“ bájila dál Harriet. „Já bych ale nesebrala kuráž mu ten list vrátit nebo doznat, že jsme to rozluštily. Ach, slečno Emmo, jak jen si s tímhle poradíme?“

„Nechte to na mně. Vy nedělejte nic. On sem dnes večer přijde, to jsem přesvědčena, já mu to vrátím, vyměníme si přitom pár nicneříkajících vět a vy do toho nemusíte nijak zasahovat. Až nadejde ta pravá chvíle, odmění ho vaše něžné oči zářivým pohledem. Ostatní svěřte mně.“

„To je ale škoda, že si nesmím tuhle krásnou šarádu přepsat do památníčku, viďte, slečno Emmo. Určitě tam nemám žádnou ani z poloviny tak pěknou.“

„Vynechte poslední dva řádky, a jinak nevidím důvod, proč byste si to nemohla zapsat.“

„Jenomže ty poslední dva verše jsou – –“

„– – právě nejlepší. Souhlasím – pro soukromou potěchu, a v soukromí se jimi také můžete těšit. Tím je nevymažete ze světa, když je oddělíte. Dvojverší zůstane dvojverším a jeho smysl se nemění. Samo o sobě však pozbude jmenovité souvztažnosti a zůstane jen pěkná dvorná šaráda, vhodná pro kterýkoli památník. Můžete si být jista, že by se mu nezamlouvalo, kdyby někdo přezíravě zhlížel na jeho veršování a také na jeho city. Zamilovaný básník potřebuje povzbudit obojím, anebo vůbec ne. Podejte mi ten památník, já vám to zapíšu, a v tom případě vám nebude moci nikdo nic předhazovat.“

Harriet se podvolila, třebaže ani v duchu nedokázala oddělit obě části básně natolik, aby měla jistotu, že družka nezapisuje vyznání lásky. Měla to za příliš drahocennou obětinu, než aby byla jakkoli dána v plen cizím očím.

„Co živa nedám ten památník z ruky,“ prohlásila.

„Bravo,“ odvětila Emma, „pochopitelně vám tak velí cit. Jen při něm vytrvejte, já vám to schvaluji. Ale tady přichází tatíček: jistě vám nebude proti mysli, když mu tu šarádu přečtu. Jeho to přece tak potěší! Miluje takovéhle hříčky, a především ty, které v sobě tají komplimenty dámám. Má v hloubi srdce zakořeněnou něžnou ohleduplnost a dvornost vůči nám všem. Musíte mi dovolit, abych mu to přečetla.“

Harriet se zatvářila vážně.

„Nesmíte se k té šarádě upnout zase přespříliš, drahá Harriet. Vyjevila byste nepatřičně své city, kdybyste si jí byla příliš brzy příliš hluboce vědoma a dala najevo, že je přeceňujete nebo i doceňujete v tom smyslu, jak to pisatel zamýšlel. Nedopusťte, aby se vám zatočila hlava nad takovým drobným důkazem obdivu. Kdyby byl chtěl uchovat vše v tajnosti, nebyl by to předal v mé přítomnosti; ale on přistrčil ten list spíše mně než vám. Nepřikládejme celé záležitosti přehnanou závažnost. Vyšly jsme mu dost vstříc, aby si troufl postupovat dál, a nemusíme omdlévat nadšením nad jednou šarádou.“

„Jejej, to ne – nechtěla bych kvůli tomu hloupě vyvádět. Dělejte, jak uznáte.“

Mezitím se k nim přidružil pan Woodhouse a brzičko na dané téma zavedl řeč, neboť se jich jako už často předtím dotázal: „Tak co, děvčátka, jak pokračujete s památníkem? Objevily jste něco nového?“

„Ano, tatíčku, můžeme vám přečíst zbrusu novou básničku. Dnes ráno se tu na stole objevil list – musel nám ho sem tajně hodit nějaký skřítek – a na něm stála pěkná šaráda. Právě jsme ji opsaly.“

Přečetla mu ji tak, jak to měl rád, pomalu a zřetelně, dvakrát třikrát za sebou, a průběžně mu ke každé části podala vysvětlení, a jemu se šaráda velice zalíbila, jak to Emma předpokládala, a zvlášť ho zaujal závěrečný kompliment.

„Ano, správně, to je opravdu moc hezky řečeno. Tak to má být: ‚A rád zve ženu vládkyní a paní. Tohle je tak pěkná šaráda, holčičko, že lehce uhádnu, který skříteček ji přinesl. Nikdo by to tak hezky nesepsal než ty sama, Emmo.“

Emma jen němě přikývla a usmála se. – Pan Woodhouse se zamyslel, z hloubi srdce si povzdechl a dodal:

„Ach ano, jak bych neviděl, do čí podoby rosteš! Tvá drahá mamička se ve všech těchhle věcech tak bystře vyznala! Mít tak tu paměť co ona! Ale já všechno zapomenu: nemohu si vybavit ani tu hádanku, jak jsem se vám o ní zmínil; pamatuji si jen první strofu, a je jich kolik.

______________________________

Kitty, ta krásná děva z ledu,

vznítila žár, kterým jsem mřel.

Vzal jsem si k ruce nápovědu

a znalce žhavých lásky střel.

Jenže teď nevím, kterak svedu

rozdmychat plamen v děvě z ledu,

když jsem v něm sám už pohořel.

_______________________________

A jak je to dál, to už nevím, ale je to moc chytře vymyšleno až do konce. Ty jsi ale myslím říkala, holčičko, že tuhle básničku už máte.“

„Ano, tatíčku, hned na druhé stránce. Opsaly jsme ji z LÍBEZNÝCH VERŠOVÁNEK. Je od Garricka, víte?“

„Pravda, pravda. – Škoda, že už se mi vykouřilo z hlavy, jak to bylo dál.

Kitty, ta krásná děva z ledu.

Vždycky si přitom vzpomenu na chudinku Isabellu, protože té jsme málem dali říkat Kateřina po babičce. Doufám, že ji tu příští týden uvítáme. Myslelas už na to, holčičko, kam ji uložíme, a do kterého pokoje dáme děti?“

„Jistě – ona se usadí ve svém vlastním pokoji, tam přece bývá vždycky – a děti budou mít dětský pokoj – všechno bude stejně jako jindy. Proč bychom na tom co měnili?“

„Já nevím, holčičko drahá – tak dávno už tady nebyla! – naposledy přijeli na velikonoce, a to jen na pár dní. Pan John Knightley je advokát, a to je pak těžké. Chudinka Isabella! – rmoutí se, že je od nás ode všech tak odloučena. A až přijede, jistě jí bude moc líto, že tu nezastane slečnu Taylorovou.“

„Rozhodně ji to ale nepřekvapí, tatíčku.“

„To nevím, holčičko. Mne aspoň to hrozně překvapilo, když jsem se dozvěděl, že se budou brát.“

„Musíme pozvat Westonovy na večeři, až tu bude Isabella.“

„Máš pravdu, holčičko, jen jestli na to bude čas. Vždyť přijedou – –“ (smutným hlasem) – „pouze na týden. Na nic nebude čas.“

„Je to smůla, že se nemohou zdržet, ale zřejmě není vyhnutí. Pan John potřebuje být ve městě opět osmadvacátého, a my musíme být rádi, že je budeme mít pro sebe celou tu dobu, co mohou zůstat na venkově, že se nepřestěhují na dva tři dny na Donwell. Pan Knightley slíbil, že si na ně tentokrát nebude činit nárok – třebaže pobyli na návštěvě u něho už před delší dobou než u nás.“

„To by bylo skutečně hrozné, holčičko, kdyby chudinka Isabella musela být někde jinde než v Hartfieldu.“

Pan Woodhouse odjakživa nedovedl pochopit, že by si pan Knightley mohl dělat nároky na bratrovu společnost anebo že by si kdokoli krom něho mohl dělat nároky na Isabellu. Zamyslel se a pak prohlásil:

„Nechápu, proč by se chudinka Isabella musela vracet s panem Johnem tak brzy domů. Zkusím ji přemluvit, aby se u nás zdržela déle, co říkáš, Emmičko? Přece by tu mohla s dětmi docela dobře ještě zůstat.“

„Ale, tatíčku, to se vám přece ještě nikdy nepodařilo a sotva asi kdy podaří. Isabella se od manžela neodloučí.“

Tato pravda byla příliš prokázaná, aby proti ní bylo možno vznést námitky. I pan Woodhouse, jakkoli nerad, to musel s povzdechem přiznat, a když Emma viděla, jak ho rozesmutnilo pomyšlení, že dcera visí na svém manželovi, hned zavedla řeč na téma, které mu mohlo vrátit dobrou náladu.

„Harriet nám musí věnovat co nejvíc času, až tady sestra se švagrem budou. Věřím, že najde zalíbení v našich dětech. Ty děti jsou naše pýcha, viďte, tatíčku? Kterépak jí asi bude připadat nejmilejší, malý Jindříšek nebo Jeník?“

„Ano, to jsem zvědav. Chudinky malé, ty se sem asi těší. Jezdí do Hartfieldu moc rády, Harriet.“

„To věřím, pane Woodhousi. Neumím si představit, že by se u vás někomu nelíbilo.“

„Jindříšek je chlapík, a Jeník, ten je zase víc po mamince. Jindříška, toho staršího, pojmenovali po mně, ne po otci. Někomu by se třeba zdálo divné, že se po otci nejmenuje prvorozený syn, ale Isabella chtěla Jindřicha, což od ní přece bylo moc milé. Je to doopravdy bystrý chlapec. Jsou to všechno mimořádně chytré děti, a jak roztomilé! Přijdou, stoupnou si k mému křeslu a povídají: ‚Dědečku, nemáte náhodou kousek provázku? Jindříšek po mně chtěl jednou nůž, ale já mu řekl, že se nože dělají jen pro dědečky. Myslím, že jejich otec s nimi někdy jedná příliš stroze.“

„To vám jen tak připadá, tatíčku, protože jste sám tak jemný,“ poznamenala Emma, „ale kdybyste porovnával Johna s jinými tatínky, vůbec by se vám nezdál strohý. Přeje si mít čiperné, nerozmazlené syny; když začnou zlobit, tu a tam je ostře napomene, ale je to milující otec – pan John rozhodně je milující otec. Všechny jeho děti ho zbožňují.“

„A pak přijde jejich strýček a začne je vyhazovat do vzduchu, že se jednomu až dech tají – –“

„Jim se to ale líbí, tatíčku, ničím jiným jim takovou radost neuděláte. Vítají to s nadšením, a kdyby jim strýček nezavedl pravidlo, že se musí střídat, tak by ten, koho zrovna popadne prvního, vůbec neustoupil těm dalším.“

„Pro mne je to prostě nepochopitelné.“

„Tak už to na světě chodí, tatíčku. Polovina lidí nechápe, jak je to možné, že ti ostatní nacházejí v tom či onom zalíbení.“

Den ubíhal, a právě když se děvčata chystala rozejít, aby se upravila na oběd podávaný jako vždy ve čtyři hodiny odpoledne, objevil se na scéně znovu hrdina zmíněné skvostné šarády. Harriet se odvrátila; Emma ho však dokázala přivítat s obvyklým úsměvem a bystrým pohledem mu vyčetla z tváře, že si uvědomuje, jaký krok podnikl, a že vrhl své kostky cílevědomě; pochopila, že přišel zjistit, jaký to mělo účinek. Údajným důvodem jeho návštěvy byl dotaz, jestli by panu Woodhousovi nepokazil večerní partičku karet svou neúčastí, anebo jestli by mohl být v Hartfieldu k službám. V tom případě musí všechno ostatní ustoupit stranou, ale kdyby ho mohli postrádat, vyhověl by příteli Coleovi, který ho tak naléhavě zval na večeři, že mu s touto výhradou slíbil přijít.

Emma mu poděkovala: nemůže však připustit, aby kvůli nim zklamal přítele; tatíček si své žolíky zahraje. On se znovu nabídl, ona znovu odmítla, a on už se chystal s úklonou odporoučet, když tu vzala ze stolu list papíru a podala mu jej –-

„Tady je ta šaráda, kterou jste nám laskavě zapůjčil k nahlédnutí; s díky ji vracíme. Tolik se nám líbila, že jsem si troufla opsat ji slečně Smithové do památníku. Doufám, že váš přítel nebude mít námitky. Opsala jsem samozřejmě jen prvních osm veršů.“

Pan Elton rozhodně s obtížemi shledával slova. Zatvářil se nejistě – nebo spíš zmateně; pronesl cosi v tom smyslu, že je poctěn – pohlédl na Emmu a pohlédl na Harriet, a když spatřil památník ležet na stole rozevřený, vzal jej a přepečlivě prostudoval. Aby překlenula trapně rozpačitou chvíli, prohodila Emma s úsměvem:

„Musíte nás u přítele omluvit, ale tak zdařilá šaráda by neměla zůstat vyhrazena jen pro jedny nebo dvoje zraky. Může se spolehnout, že verše vyjadřující tak dvorné city přijme každá žena se zalíbením.“

„Neváhám tvrdit,“ odvětil pan Elton, třebaže váhal při každém slovu, „neváhám tvrdit – tedy pokud přítel aspoň trochu sdílí mé pocity – o čemž nepochybuji – že kdyby viděl, jaké pocty se dostalo jeho drobnému dílku“ (znovu se zadíval do památníku a pak jej odložil na stůl), „že by ho tento okamžik naplnil hrdostí, jakou ještě nepocítil.“

Po tomto projevu bleskurychle odešel, a Emma by ho byla v žádném případě nezdržovala, protože při všech svých dobrých a příjemných vlastnostech tíhl v řeči k jisté pompéznosti, která ji neodolatelně ponoukala k smíchu. Odběhla tedy, aby mohla tomuto nutkání popustit uzdu, a všechno něžné a radostné rozechvění přenechala Harriet.

Errata:

30.05.2021 15:17