Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Třebaže uplynula už půlka prosince, nenastal ještě nečas, který by mladým dámám bránil v pravidelných procházkách, a Emma se druhý den poránu vypravila navštívit nemocí postiženou chudou rodinu, která žila na samotě kousek za Highbury. K jejich chalupě se šlo Vikářským úvozem, cestou, která pravoúhle odbočovala z široké, ale klikaté hlavní ulice protínající městečko, a kde se, jak si čtenář jistě domyslí, vypínalo bohulibé sídlo páně Eltonovo. Nejprve se prošlo kolem pár ubohých stavení, a asi o čtvrt míle dál stála fara: staré stavení, ničím zvlášť pozoruhodné, postavené hned u cesty. Nemělo výhodnou polohu, ale současný majitel je velmi zvelebil, a v žádném případě nepřicházelo v úvahu, že by je přítelkyně minuly, aniž zvolnily krok a zhodnotily je očima.

Emma prohlásila:

„Tady to je. Zde najdete jednoho krásného dne domov, vy i váš památník.“ –-

Harriet podotkla:

„Ach, to je rozkošný dům! – Překrásný! – To jsou ty žluté záclony, co se tak líbily slečně učitelce Nashové.“

„Teď tudy často nechodím,“ prohodila Emma, když už opět poodešly dál, „avšak potom budu mít důvod, a postupně se důvěrně obeznámím se všemi živými ploty, brankami, loužemi a štěpy v těchto končinách.“

Ukázalo se, že Harriet dosud na faře nebyla, a její zvědavost, jak to uvnitř asi vypadá, byla tak pronikavá, že to Emma musela zhodnotit, právě tak jako páně Eltonovu domněnku o Harrietině bystrém vtipu, jako vrcholný důkaz lásky.

„Škoda, že to nemůžeme nějak navléknout,“ řekla Emma, „ale nenapadá mě zrovna žádná vhodná záminka, abychom tam zašly. Žádná služka, na kterou bych se mohla vyptat jeho hospodyně, žádný vzkaz od tatíčka.“

Lámala si hlavu, ale nic nevymyslela. Ticho po chvíli prolomila Harriet:

„Mně jenom nejde na rozum, že ještě nejste vdaná, slečno Emmo, ani se nechystáte vdávat. Vy přece musíte každého okouzlit!“

Emma se zasmála a odpověděla:

„I kdybych dokázala každého okouzlit, není to ještě dost pádný důvod se vdát, Harriet. Museli by také jiní okouzlit mne, nebo přinejmenším jeden z nich. A já se nejen teď v nejbližší době nebudu vdávat, ale pravděpodobně se k tomu vůbec nikdy neodhodlám.“

„Ano, to sice říkáváte – ale já tomu nemůžu věřit.“

„Musela bych poznat někoho, kdo by zdaleka převyšoval všechny, co jsem dosud poznala, aby mě to zviklalo v mém rozhodnutí. Pana Eltona – –“ (uvědomila si) „vylučuji, ale já ani netoužím nikoho takového poznat. Nechci se vystavovat pokušení. Nepřineslo by mi to žádné výhody. Kdybych se provdala, určitě bych toho začas litovala.“

„Jézusmankote – to jsem ještě neslyšela, aby některá žena takhle smýšlela.“

„V mém případě neplatí obvyklé pohnutky, pro které se ženy vdávají. Kdybych se zamilovala, to by bylo jistě něco jiného, ale já jsem ještě nikdy zamilovaná nebyla. Asi mi to není dáno, neodpovídá to mé povaze. Patrně se nikdy nezamiluji, a byla bych pošetilá, abych bez lásky něco měnila na svém životě. Nestrádám hmotným nedostatkem, ani nedostatkem rozptýlení, ani nedostatkem váženosti: myslím, že ani polovina vdaných paní nemá tak neomezenou pravomoc ve své domácnosti jako já v Hartfieldu – a kde by se našel muž, který by mě tak upřímně miloval a tak na mně visel, tak mi věřil a dával ve všem za pravdu jako tatíček?“

„Jenomže to by z vás nakonec byla stará panna, jako je slečna Batesová!“

„To jste vskutku ani nemohla uvést hrozivější výstrahu, Harriet, a kdybych si měla myslet, že jednou budu jako slečna Batesová! Tak pošetilá – tak spokojená – tak usměvavá – tak upovídaná – tak nenáročná a se vším svolná – a co na srdci, to na jazyku, o všech lidech na dosah – vdala bych se hned zítra. Ale mezi námi: jsem přesvědčená, že se jí nikdy v ničem nepřiblížím, leda v tom, že budeme obě neprovdané.“

„Ale i tak budete stará panna! A to je přece něco hrozného!“

„Co na tom sejde, Harriet, vždyť nebudu chudá stará panna. Právě chudoba je důvodem obecného opovržení, které stíhá staropanenství. Svobodná žena, která má sotva být z čeho živa, z té se nutně stává komická, nepříjemná osoba, jaké se posmívají kluci a děvčata. Ale svobodná žena finančně dobře zajištěná, ta je vždycky vážená a může být moudrá a příjemná jako kdokoli jiný. A lidé ani nejsou v tomto odlišování tak nerozumní a nelaskaví, jak by se na první pohled zdálo, uvážíme-li, že v stísněných poměrech zpravidla rozum chátrá a povaha zahořkne. Když někdo jen taktak uhájí živobytí, a v důsledku toho je nucen se pohybovat ve velmi omezené a obvykle podřadné společnosti, těžko se ubrání úzkoprsosti a mrzoutství. To ovšem neplatí u slečny Batesové: ta je pouze na můj vkus příliš dobrotivá a prostomyslná, ale jinak je všude oblíbená, přestože je neprovdaná a přestože je chudá. Ta rozhodně v chudobě nezahořkla: jsem přesvědčená, že mít poslední šilink, tak se o něj nejspíš ještě s někým rozdělí; a navíc se jí nikdo nebojí, což je velká přednost.“

„Jézusmankote! Ale nebude vám smutno? Co budete dělat celý den, až budete stará?“

„Myslím si o sobě, Harriet, že mám dost činorodého a vynalézavého ducha, a k tomu navíc možnost využít celou řadu nezávislých zdrojů; nechápu, proč bych se musela ve čtyřiceti nebo v padesáti nudit víc než v jednadvaceti. Mohu se přece v každém věku stejně zaobírat obvyklými ženskými činnostmi, které nám zaměstnávají oči, ruce či mysl, anebo v tom nastanou jen podružné změny. Nezasednu-li tak často ke kreslení, budu víc číst, a zanechám-li hudby, začnu vázat koberce. A pokud jde o to, abych měla o koho se zajímat a koho milovat, což je vpravdě to nejhorší úskalí, jež musí obeplout ten, kdo se vyhne manželství, já na tom budu dobře, jelikož se mohu upnout na všechny děti mé draze milované sestry. A těch je dost, takže s největší pravděpodobností naplní citové zázemí, které člověk na sklonku života potřebuje. Stačí bohatě odčerpat všechny naděje i obavy, a třebaže má náklonnost k nim se nemůže rovnat lásce rodičovské, vyhovuje mi lépe než vřelá, zaslepená láska. Moji synovci a neteře! Budu mít často u sebe neteř na návštěvě!“

„Znáte neteř slečny Batesové? Chci říct – jistě jste ji viděla už stokrát, ale měly jste možnost více se sblížit?“

„Aby ne! Jsme nuceny se sblížit pokaždé, když zavítá do Highbury. Mimochodem – tento případ by člověku téměř stačil zahnat chuť na veškeré neteře. Chraňpámbu, abych posluchače tak mořila celou rodinou Knightleyových dohromady jako slečna Batesová jedinou Jane Fairfaxovou. Mám jí až po krk, jen když slyším její jméno. Každý její dopis se předčítá nejméně čtyřicetkrát, vzkáže-li pozdravovat známé, omílá se to donekonečna, a stačí, aby upletla babičce podvazky, a měsíc nepřijde nic jiného na potřes. Přeju Jane Fairfaxové to nejlepší, ale nudí mě k smrti.“

Mezitím se přiblížily k chalupě, která byla cílem jejich cesty, a lehkovážné klábosení umlklo. Emma měla soucitné srdce a trpící chudáci se mohli spolehnout jak na její osobní úsilí a laskavost, její rady i trpělivost, tak na její peněženku. Měla pochopení pro jejich počínání, neodsuzovala je za nevědomost ani nezodpovědnost, nepodléhala romantickým představám, že zvláštní ctností budou vynikat ti, kdo mohli tak málo využít plodů vzdělání; ujímala se jich v nesnázích s účinným soucitem a vždy pomáhala stejně promyšleně jako ochotně. V tomto případě ji vedla k návštěvě nemoc i bída, a když se zdržela dost dlouho, aby jim poskytla úlevu i radu, odcházela z chalupy dojata; a pod čerstvým dojmem výjevu, jenž se jim tam naskytl, prohodila na zpáteční cestě k Harriet:

„Takový pohled jednomu velice prospěje, Harriet. Jak nicotné mu pak připadá všechno ostatní! Mám pocit, jako bych až do večera nedokázala myslet na nic jiného než na ty ubožáky, kdoví, ale třeba se nám zanedlouho opět vytratí z mysli!“

„Svatá pravda!“ odpověděla Harriet. „Jakpak na ně nemyslet!“

„A přitom bych neřekla, že takový zážitek brzy vyprchá,“ rozvíjela dál své úvahy Emma, když prošla nízkým živým plotem a překročila viklavý kamenný schod, u něhož končila úzká kluzká pěšinka, vedoucí zahrádkou před chalupou, a opět stanula na silnici. „Ne, to sotva.“ A zastavila se a znovu obhlédla tu neutěšenou skutečnost zvenčí, která jí připomněla ještě neutěšenější uvnitř.

„Jejda, kdepák!“ odpověděla jí družka.

Kráčely dál. Cesta se v těch místech zatáčela protáhlým obloukem, a jen do něho vstoupily, spatřily před sebou pana Eltona; dělila je tak malá vzdálenost, že Emma sotva stačila prohodit:

„Vida, Harriet, teď máme příležitost si ověřit, jestli dokážeme setrvat u ušlechtilých myšlenek. Nu,“ (usmála se) „snad platí, že soucit, který vyvolal snahu a přinesl trpiteli úlevu, splnil svůj nejdůležitější účel. Dojme-li nás jejich bída natolik, že pro ně uděláme, co je v našich silách, není třeba, abychom se samy dále trápily planým lamentováním.“

Harriet stihla pouze povzdechnout: „Svatá pravda!“ a už se k nim farář přidružil. Nejprve se řeč točila kolem potřeb a utrpení zmíněné chudé rodiny. Pan Elton byl právě na cestě k nim. Nyní návštěvu odložil, zabrali se však do velmi zajímavého rozhovoru, co by se pro ně mohlo a mělo udělat. Pan Elton se vrátil, aby slečny doprovodil.

„Náhoda, která je svedla při ušlechtilém poslání,“ pomyslela si Emma, „kdy oba vyšli konat dobro, ta v nich ještě více vznítí milostný cit. Nedivila bych se, kdyby se vzápětí odhodlal k vyznání. Jistě by to udělal, kdybych tu nepřekážela já. Kéž bych byla někde jinde!“

Ve snaze, aby se od nich co možná vzdálila, vyběhla na úzkou pěšinku, která se táhla po hřebeni travnatého břehu nad úvozem, a je zanechala na hlavní cestě. Nebyla tam však ještě ani dvě minuty a už viděla, že Harriet, zvyklá řídit se podle ní a ve všem ji napodobovat, šplhá za ní a že se tam zkrátka a dobře co nevidět ocitnou všichni tři. To nemělo smysl; a tak zůstala rázně stát, a pod záminkou, že si musí něco poopravit na šněrování kotníčkových botek, se sklonila, a tím pěšinku zatarasila; požádala je, aby šli laskavě napřed, ona že je za minutku dohoní. Vyhověli jejímu přání, a když uplynula doba, která podle jejího odhadu asi tak odpovídala proceduře se šněrováním, naskytla se jí další vítaná záminka k otálení, protože ji dohonilo děvčátko z chudé chalupy, které šlo podle jejího pokynu se džbánkem do Hartfieldu pro polévku. Přidružit se k dítěti, rozpovídat se a klást mu otázky byla nejpřirozenější věc na světě, anebo by bývala, kdyby Emma jednala bez postranního úmyslu; teď si druzí dva mohou zachovat náskok a nemusí na ni čekat. Proti své vůli je však po chvíli dostihla; děvčátko pospíchalo a oni se loudali; a Emmě to bylo tím víc proti mysli, že byli očividně zabráni v oboustranně poutavý rozhovor. Pan Elton živě vyprávěl a Harriet s potěšením pozorně naslouchala; a Emma, když pobídla děvčátko, aby běželo napřed, právě začala uvažovat, jak by se mohla ještě trochu pozdržet, když tu se oba ohlédli a ona se k nim musela přidat.

Pan Elton stále ještě vykládal a zrovna popisoval nějakou zajímavou podrobnost; a tu Emma pocítila jisté zklamání, když zjistila, že své půvabné společnici líčí včerejší večírek, který uspořádal jeho přítel pan Cole, a ona sama ještě bude obeznámena se stiltonským a wiltshirským sýrem, máslovou pomazánkou, salátem celerovým i z červené řepy a s moučníkem.

„Tohle by bylo bylo ovšem zakrátko vyústilo v něco pozoruhodnějšího,“ utěšila se v duchu. „Zamilovaným připadá všechno zajímavé a cokoli může posloužit jako úvod k tomu, co jim leží na srdci. Škoda, že jsem se nemohla zdržet déle!“

Ubírali se pokojně dál, až došli na dohled sloupků vikárského plotu; tam si náhle usmyslila, že aspoň ukáže Harriet vnitřek domu, a za tím účelem ji střevíc opět začal hrozně zlobit, a zas zůstala pozadu, aby si to spravila. Přitom utrhla kousek tkaničky, zahodila ji nenápadně do příkopu, a v důsledku toho na ně musela vzápětí zavolat, aby zůstali stát, a doznala, že s tou zatrolenou botou nic nesvede a že by takhle asi sotva došla domů.

„Ztratila jsem kus šněrování,“ pravila, „a teď si s tím nevím rady. Je mi líto, že se mnou máte oba takovou svízel, a doufám, že se nestane často, abych neměla takhle nic po ruce. Prosím vás, pane Eltone, nepozval byste mne dál, abych mohla poprosit vaši hospodyni o kousek stužky nebo provázek nebo o cokoli, čím bych si mohla botu zašněrovat?“

Pan Elton vyhověl její prosbě celý blažený; nikdo nemohl projevit více ochoty a pozornosti než on, když je vedl dál, a více snahy ukázat jim všechno v co nejpříznivějším světle. Uvedl je do pokoje s okny na silnici, kde pobýval nejraději. Bezprostředně za ním byla další místnost, kam prošla otevřenými dveřmi Emma s hospodyní, aby mohla v co největším pohodlí přijmout její pomoc. Musela nechat dveře dokořán, tak jak byly, ale očekávala, že je pan Elton zavře. Nic takového se však nestalo, dveře zůstaly dokořán. Začala se živě bavit s hospodyní v naději, že tím dá panu Eltonovi možnost, aby si v sousední místnosti zvolil vlastní téma hovoru. Deset minut neslyšela než sebe. Déle to už protahovat nešlo. Musela s tím skoncovat a vrátit se vedle.

Stáli bok po boku u jednoho z oken. Vypadalo to napohled náramně slibně a na půlminuty prožívala Emma vítězoslavný pocit, že nepletichařila nadarmo. Nic z toho však nebylo: nevyjádřil se. Byl velice příjemný a milý; svěřil se Harriet, že je zahlédl jít kolem a že se za nimi vydal úmyslně, aby je potkal; nešetřil lichotkami ani narážkami, ale nic podstatného neřekl.

„Opatrný, velmi opatrný,“ pomyslela si Emma. „Postupuje krůček za krůčkem a neodhodlá se k ničemu, dokud nebude mít plnou jistotu.“

Přestože její důmysl nezmohl vše, oddávala se lichotivému vědomí, že dala oběma příležitost, která jim způsobila potěšení a jistě povede k oné velké události.

Errata:

30.05.2021 15:17