Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Při vstupu do salónu Westonových vyvstala pro oba pány nutnost pozměnit výraz: pan Elton musel ztlumit své rozjaření na vhodnou míru, pan John Knightley potlačit své rozladění; pan Elton se musel usmívat méně, pan John Knightley více, aby to přiměřeně odpovídalo okolnostem. – Jen Emma se mohla chovat podle své přirozenosti a projevit upřímné potěšení. Přicházela k Westonovým vždycky moc ráda. Pan Weston jí byl zvlášť milý a na celém světě nebylo bytosti, s níž by hovořila tak bez zábran jako s jeho chotí: nikomu nemohla vyprávět o všech drobných záležitostech a událostech, problémech a radostech týkajících se otce a jí s takovou jistotou, že se jí dostane sluchu a sympatií, že se vždy setká se zájmem a pochopením. Ať začala v souvislosti s Hartfieldem o čemkoliv, paní Westonová to hluboce prožívala s ní; a půlhodinka nerušené výměny informací o všech maličkostech, na nichž závisí každodenní spokojenost soukromého života, byla pro ně pro obě důležitým zdrojem potěšení.

Takové potěšení by možná ani celodenní návštěva neposkytla a rozhodně nepatřilo k přítomné půlhodince; Emmu však potěšil i pouhý pohled na paní Westonovou, její úsměv, dotek, její hlas; rozhodla se, že si nebude příliš lámat hlavu nad podivným chováním pana Eltona ani jakýmikoli jinými nepříjemnými věcmi a že si dosyta užije všeho, co se tu k užívání nabízí.

Už před jejím příchodem přišel důkladně na přetřes ten malér s Harrietiným nachlazením. Pan Woodhouse byl pohodlně usazen už dost dlouho, aby stačil vylíčit celý jeho průběh, spolu s průběhem svého a Isabellina příjezdu, podat informaci, že Emma je vzápětí následuje, a právě vyjádřil své uspokojení nad tím, že se Jamesovi dostává příležitosti navštívit dceru, když se objevili ostatní; a paní Westonová, která se mu dosud bezvýhradně věnovala, se mohla uvolnit a přivítat milovanou Emmu.

Emmin úmysl pustit pana Eltona z hlavy se k její lítosti zhatil: když se všichni rozsadili, zjistila, že ho má po boku. Bylo to velice těžké, zapomenout na jeho podivnou necitelnost vůči Harriet, když nejenže seděl vedle ní, ale navíc k ní stále otáčel rozzářený obličej a horlivě ji každou minutu bavil. Namísto aby ho pustila z hlavy, nemohla si pod dojmem jeho chování v duchu nepoložit otázku: „Že by švagr nakonec hádal správně? Je to možné, že tenhle člověk zamýšlí přenést svou náklonnost z Harriet na mne? – Neuvěřitelné a odporné!“ – Jenomže on se tak staral, aby jí bylo pěkně teploučko, jevil pozoruhodný zájem o jejího otce a tolik obdivoval paní Westonovou, a nakonec se jal vychvalovat její kresby s takovým nadbytečným zápalem a nedostatečným vkusem, že to strašlivě připomínalo zaslepený milenecký cit, a Emma musela vynaložit značné úsilí, aby zachovala zdvořilost. Ve vlastním zájmu ho nemohla příkře odbýt, a také ne kvůli Harriet: doufala, že se všechno ještě v dobré obrátí, a proto k němu byla dokonce vysloveně přívětivá, ale stálo ji to dost námahy: zvlášť když právě ve chvíli, kdy plácání páně Eltonovo vrcholilo, ostatní se rozhovořili o něčem, co ji moc zajímalo. Zaslechla dost, aby pochopila, že pan Weston sděluje cosi o svém synovi; zachytila slova „můj syn“ a „Frank“ několikrát po sobě, a podle dalších útržků vět, které k ní dolehly, si domyslela, že s největší pravděpodobností, oznamuje brzkou synovu návštěvu. Než se jí však podařilo pana Eltona umlčet, stočil se rozhovor jinam a bylo by vypadalo divně, kdyby se pokusila oživit předchozí téma.

Věci se totiž měly tak, že přes Emmino odhodlání nikdy se nevdat samo jméno, sama představa pana Franka Churchilla v ní odjakživa probouzely zájem. Častokrát si pomyslela – zvlášť od sňatku jeho otce se slečnou Taylorovou – že kdyby se přece jen odhodlala k manželství, byl by to muž, který by jí nejlépe odpovídal věkově, povahově i společensky. Vzhledem k úzkým vztahům mezi oběma rodinami jako by jí předem patřil. Předpokládala, že každý, kdo je zná, o téhle partii už uvažoval. Že o ní uvažují manželé Westonovi, o tom byla skálopevně přesvědčena; a třebaže se nehodlala dát zviklat ani Frankem Churchillem, ani kýmkoli jiným ve svém odhodlání neopustit dosavadní způsob života, oplývající více výhodami, než by jí mohla poskytnout jakákoli změna, byla na něho moc zvědavá a předem hotova nechat na sebe zapůsobit sympaticky, do jisté míry se i jemu zalíbit, a bylo jí příjemné pomyšlení, že je v duchu přátelé a známí dávají do páru.

V takovém rozpoložení jí dvornosti pana Eltona byly víc než kdy jindy proti mysli; utěšovala se však vědomím, že navenek zachovává dokonalou zdvořilost, zatímco v srdci skrývá dokonalé rozladění – a chovala naději, že to upřímnému a srdečnému panu Westonovi nedá, aby se k své zajímavé zprávě znovu nevrátil, než se hosté rozejdou. A nezklamala se: – když se šťastně zbavila pana Eltona a u večeře zaujala místo po boku pana Westona, využil tento pán prvního oddechového času, jejž mu hostitelské povinnosti poskytly, první volné minutky, kdy neporcoval jehněčí, a pravil jí:

„Jen dva lidé ještě chybí, aby nás byl správný počet. Rád bych u nás uvítal další dva hosty – vaši roztomilou mladou přítelkyni slečnu Smithovou a svého syna – pak by nás byl podle mého teprve plný počet. Vy jste to myslím nezaslechla, když jsem prve v salonu oznamoval ostatním, že čekáme Franka. Dnes ráno přišlo od něho psaní, a do čtrnácti dnů je tady.“ Emma v odpovědi vyjádřila patřičné potěšení a plně se ztotožnila s jeho názorem, že přítomností pana Franka Churchilla a slečny Smithové by jejich společnost dosáhla správného počtu.

„Už od září se k nám chtěl rozjet,“ pokračoval pan Weston. „V každém dopise se o tom dlouze rozepisoval, jenomže Frank není pánem svého času. Musí se podřídit těm, jimž je třeba vyhovět a jimž lze (mezi námi) často vyhovět jen za cenu značných obětí. Teď už však věřím, že ho tu někdy druhý týden v lednu uvítáme.“

„To bude radosti! A paní Westonová tolik touží ho poznat, že se jistě raduje téměř stejně jako vy.“

„Ano, radovala by se, jenomže ona se obává, že se návštěva opět odloží. Nevěří v jeho příjezd tak pevně jako já: ona však zúčastněné osoby tak dobře nezná. Stalo se totiž, že – (ale to je docela jen mezi námi, tam v saloně jsem se o tom slůvkem nezmínil, každá rodina má svá tajemství, to víte.) – Stalo se, že jistí přátelé byli pozváni, aby v lednu navštívili panstvo na Enscombu; a bude-li Frank moci přijet, to záleží na tom, jestli se zmíněná návštěva odřekne. Pokud jim neodřeknou, nemůže se hnout. Já ale vím, že k tomu dojde, protože onu rodinu jistá dáma, zaujímající na Enscombu vlivné postavení, nemá dvakrát v lásce, a třebaže považují za nezbytné je každé dva tři roky pozvat, vždycky návštěvu na poslední chvíli odřeknou. Vůbec nepochybuji, že to i tentokrát dopadne stejně. Jsem tak přesvědčen, že se tu do poloviny ledna Frank ukáže, jako že tu budu já sám. Ale támhle vaší věrné přítelkyni“ (pokynul hlavou k opačnému konci stolu) „jsou rozmary tak cizí a tak málo jim musela přivykat v Hartfieldu, že neumí počítat s jejich důsledky, v čemž já mám dlouholetou zkušenost.“

„Je mi líto, že vznikl důvod k pochybnostem,“ odvětila Emma, „ale přikláním se k vašemu mínění, pane Westone. Myslíte-li vy, že přijede, myslím si to také, protože vy znáte poměry na Enscombu nejlépe.“

„Ano – tou znalostí se snad vykázat mohu, třebaže jsem tam v životě nebyl. – Je to podivná žena! – Nechci ji však odsuzovat, už kvůli Frankovi ne. Věřím totiž, že jeho má upřímně ráda. Kdysi jsem si myslel, že nedokáže mít ráda nikoho krom sebe, ale k Frankovi se vždycky chovala svým způsobem laskavě – když vezmete v úvahu různé ty její rozmary a nálady a samozřejmě předpoklad, že se jí každý ve všem podřídí. A jemu slouží podle mého mínění také ke cti, že v ní dokázal vzbudit takový vřelý cit, protože ona – i když bych to jinak živé duši neřekl – má vůči lidem srdce z kamene a kvůli každé maličkosti se zle rozkatí.“

Emmě se toto téma tolik zamlouvalo, že se k němu vrátila v rozhovoru s paní Westonovou, jakmile se dámy odebraly do salonu: pogratulovala jí – a přitom poznamenala, že si umí představit, s jakou úzkostí hledí vstříc prvnímu setkání. – Paní Westonová přitakala; dodala však, že by byla ráda, kdyby se mohla spolehnout, že překoná obavy z prvního setkání ve stanoveném čase: „... nevěřím totiž, že přijede. Chybí mi ta manželova radostná důvěra. Dost se bojím, že z toho zase nic nebude. Pan Weston ti asi vylíčil, jak se věci přesně mají.“

„Ano – očividně to nezáleží na ničem než na nevraživosti paní Churchillové, a s tou je, pokud vím, možno skálopevně počítat.“

„Ale, Emmičko!“ usmála se paní Westonová. „S čím se dá počítat u tak svéhlavých, rozmarných bytostí?“ Nato se obrátila k Isabelle, která se předtím rozhovoru nezúčastnila. „Musím se vám svěřit, drahá paní Knightleyová, že podle mého se ani zdaleka nemůžeme tak spoléhat na návštěvu pana Franka Churchilla, jak se jeho otec domnívá. Záleží to zcela na tom, jak blahovolně usoudí tetinka; zkrátka na jejím rozpoložení. Vám dvěma – svým dcerám – si troufnu svěřit pravdu: v Enscombu vládne paní Churchillová, a to je zcela nevypočitatelná, náladová osoba. Frank přijede tehdy, bude-li ona ochotna ho propustit.“

„Nu ano, paní Churchillová. Každý ví, kdo je to paní Churchillová,“ odvětila Isabella. „Věřte mi, že na toho nebohého mladíka vždycky myslím s vřelým soucitem. Musí to být hrozné, žít trvale vedle takové popudlivé osoby. Žádná z nás to naštěstí nikdy nepoznala, ale musí to být hotová muka. Ještě štěstí, že neměla děti! Chudinky malé, co by se kvůli ní natrápily.“ Emma litovala, že nejsou s paní Westonovou samy: to by se dozvěděla víc. S ní by paní Westonová mluvila otevřeněji, než si troufala s ohledem na Isabellu; byla pevně přesvědčená, že před ní by netajila nic o rodině Churchillových, až na jisté záměry s mladým mužem, jež při své vnímavosti vytušila. Prozatím se však nedalo říci víc. Vzápětí se objevil v salonu pan Woodhouse. Vysedávat dlouho po jídle v jídelně, to pro něj bylo holé utrpení. Ani víno, ani hovory ho nelákaly, a tak se rád přidružil k těm, s nimiž mu bylo vždycky dobře.

Zatímco rozprávěl s Isabellou, naskytla se Emmě příležitost poznamenat: „Vy tedy máte pochyby, jestli se návštěva vašeho nevlastního syna uskuteční. To je mi líto. Seznamování jistě nebude nic příjemného, ať už k němu dojde kdykoli, a čím dříve byste to měla odbyto, tím lépe.“

„Ano, a každý odklad jen vzbudí obavy z dalšího odkládání. I kdyby se z Enscombu té rodině omluvili – jsou to nějací Braithwaitesovi –-, bojím se, že si najdou jinou záminku, a stejně nás zklamou. Nemohu uvěřit, že by se zdráhal on, ale jsem přesvědčena, že Churchillovi by si ho skutečně nejraději nechali jen pro sebe. Je za tím žárlivost. Žárlí i na to, že by ctil vlastního otce. Zkrátka, chybí mi jistota, že skutečně přijede, a přála bych si, aby se na to pan Weston tak důvěřivě netěšil.“

„Měl by přijet,“ pravila Emma. „I kdyby se nemohl zdržet než pár dní, přece by měl přijet; a já si neumím představit, že by některý mladík neměl ve své moci učinit aspoň to. Ocitne-li se mladá dívka ve špatném prostředí, mohou ji zlomyslným špičkováním odradit a nepustit ji k těm, u nichž by ráda pobyla, ale nechápu, jak se může mladý muž dát omezovat natolik, že není s to zajet na týden k vlastnímu otci, když se mu zachce.“

„To by člověk musel žít v Enscombu a poznat zvyklosti v té rodině, aby byl s to posoudit, co může nebo nemůže,“ odvětila paní Westonová. „A snad bychom vůbec měli se stejnou obezřetností posuzovat počínání kteréhokoli příslušníka kterékoli rodiny. A pro Enscombe neplatí myslím běžná měřítka: paní je svévolná a nerozumná a všechno se řídí podle ní.“

„Vždyť je synovci vřele nakloněna: je to její oblíbenec. Podle toho, jak já si představuji paní Churchillovou, jeví se mi nejpravděpodobnější, že neustoupí v ničem manželovi, jemuž vděčí za vše, a trápí ho neustálými rozmary, zatímco často vyhoví synovci, jemuž nevděčí za nic.“

„Má děvenko zlatá, při tvé milé povaze se ani nepokoušej pochopit osobu s povahou zlou a stanovit, podle čeho se řídí. Na to neplatí žádná pravidla. Vůbec nepochybuji o tom, že ji někdy dokáže podstatně ovlivnit, možná však, že nelze vytušit předem, kdy taková šťastná chvíle nastane.“

Emma ji vyslechla a pak chladně poznamenala: „Jestli nepřijede, tak mu to neprominu.“

„V některých věcech na ni má třeba značný vliv,“ rozvíjela dál své úvahy paní Westonová, „a v jiných jen nepatrný, a je až příliš pravděpodobné, že do okruhu těch, kde je každému slovu nepřístupná, patří právě návštěva u nás.“

Errata:

30.05.2021 15:17