Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pan Woodhouse měl zanedlouho chuť na čaj, a když si popil čaje, byl zcela uchystán vydat se domů. Všechny tři jeho společnice měly co dělat, aby ho zabavily a odpoutaly jeho pozornost od pozdní hodiny, aspoň dokud se neobjeví ostatní pánové. Pan Weston, rozpovídaný a srdečný hostitel, nikdy od stolu příliš nepospíchal; nakonec se však společnosti v salonu přece jen dostalo posily. Jako první vešel pan Elton, v náladě velmi rozjařené. Paní Westonová s Emmou seděly spolu na pohovce. Okamžitě k nim zamířil a skoro bez dovolení se usadil mezi ně.

Emma byla rovněž v dobré náladě, protože se v duchu bavila nad rozruchem kolem příjezdu pana Franka Churchilla, a tak byla ochotna pominout jeho nedávné netaktnosti a shlížet na něho opět příznivě, a když se hned v první chvíli rozhovořil o Harriet, jala se mu naslouchat s vlídnými úsměvy.

Sdělil jí, že mu její půvabná přítelkyně dělá velké starosti – její půvabná, okouzlující, milá přítelkyně. Ví něco nového? Doslechla se o ní něco od té doby, co jsou v Randallsu? – znepokojuje ho to – musí doznat, že povaha její choroby v něm vyvolává vážné obavy. A tímto způsobem ji nějakou chvíli velice patřičně bavil; na žádnou odpověď příliš nehleděl, ale uspokojivě zdůrazňoval hrůzy, jaké hrozí z pořádně zaníceného krku, a Emma pro něho měla nejmilostivější pochopení.

Náhle však došlo k podivnému zvratu: všechno nakonec nasvědčovalo tomu, že se ošklivého zánětu v krku obává kvůli ní, a ne kvůli Harriet – že mu víc záleží na tom, aby ona unikla nákaze, než aby Harriet nehrozila nakažlivá choroba. Začal na ni s velkým důrazem naléhat, aby od návštěv nemocné prozatím upustila – vymáhal na ní slib, že nepodstoupí takové riziko, dokud on nepromluví s panem Perrym a nezví jeho názor; a třebaže se snažila pominout to jako žert a vrátit rozhovor znovu do náležitých kolejí, nedokázala zarazit příval jeho mimořádné starostlivosti o její osobu. Pobouřilo ji to. Dělalo to až příliš jasně dojem – nemohla to nevidět – jako by dával najevo, že je zamilován do ní namísto do Harriet; a taková vrtkavost, pokud se to skutečně potvrdí, by přece byla nanejvýš podlá a odsouzeníhodná. Měla co dělat, aby se ovládla. On se obrátil s prosbou o pomoc na paní Westonovou. Nepodpoří ho laskavě v jeho úsilí? Nepřipojí se k němu ve snaze přesvědčit slečnu Woodhousovou, aby nechodila k paní Goddardové, dokud se s jistotou neprokáže, že nemoc slečny Smithové není nakažlivá? Nebude mít klid, dokud mu to neslíbí – nepodpoří ho paní Westonová svým vlivem, aby toho dosáhl?

„Tolik pečuje o ostatní a na sebe nedbá!“ lamentoval dál. „Po mně chtěla, abych si léčil nachlazení a zůstal dnes doma, a sama neslíbí, že se vyhne nebezpečné nákaze hnisavého zánětu v krku! Je to spravedlivé, paní Westonová? – Rozsuďte nás. Nemám snad právo si stěžovat? Věřím, že mi neodepřete svou laskavou podporu a pomoc.“

Emma viděla, že na něho paní Westonová hledí překvapeně, a ani ji to neudivovalo: právem žasla nad proslovem, v němž si volbou výrazů i tónem jako by na ni osoboval přednostní právo; sama pak byla příliš pobouřená a uražená, aby mu dokázala přímo a rázně odpovědět. Vzmohla se jen na pohled, ale byl to pohled natolik výmluvný, že ho podle jejího mínění musel vzpamatovat; načež vstala z pohovky, zaujala místo vedle své sestry a věnovala se výhradně jí.

Neměla však čas zjistit, zdali si pan Elton vzal její napomenutí k srdci, neboť vzápětí vyvstala další nesnáz; do pokoje vešel pan John Knightley, který byl venku obhlédnout počasí, a všechny je ohromil informací, že je venku bílo, a navíc že hustě sněží a fouká silný vítr; nakonec se otočil k panu Woodhousovi s těmito slovy:

„Dnešek vám přinese vzrušující zahájení vaší zimní společenské sezóny, pane. Pro vašeho kočího a koně to bude nezvyklý zážitek, razit si cestu domů sněhovou vánicí.“

Chudáček pan Woodhouse zůstal, jako když do něho hrom uhodí, ale ostatní k tomu všichni měli co říci: každý to bud tušil, nebo netušil a měl na jazyku nějakou otázku nebo nabídl útěšlivá slova. Paní Westonová s Emmou se ze všech sil snažily pana Woodhouse upokojit a odvrátit jeho pozornost od zetě, který se dost necitelně kochal svým triumfem:

„Z hloubi duše jsem obdivoval vaši odvahu, že se vydáváte do takového nečasu, když jste samozřejmě viděl, že začne chumelit, než se nadějeme. Každému přece muselo být zřejmé, že to visí ve vzduchu. Obdivoval jsem vaši odhodlanost a dosud věřím, že se dostaneme domů v pořádku. Za hodinku za dvě nezatarasí ještě závěje cestu, a navíc jsme tu se dvěma kočáry. I kdyby se jeden na té nesjízdné vozovce na občině převrhl, bude po ruce ještě ten druhý. Troufám si tvrdit, že se všichni dostaneme do půlnoci živi a zdrávi do Hartfieldu.“

Pan Weston s vítězoslávou živenou zas z jiného zdroje doznal, že o té chumelenici má už hezkou chvíli povědomost, ale že se ani slůvkem nezmínil, aby se pan Woodhouse nepolekal a nepospíchal kvůli tomu honem domů. Že napadlo nebo napadne tolik sněhu, aby jim to bránilo v návratu, to je pouhý žert; on se jen obává, že na zpáteční cestě nenarazí na žádné potíže. Přál by si, aby byla cesta zavátá a on je mohl všechny v Randallsu zdržet; a s upřímnou dobrodušností je zval, aby u nich všichni přenocovali, odvolával se na manželku, ať mu potvrdí, že při dobré vůli každý bude mít kde hlavu složit, v čemž se mu ona zdráhala vyhovět u vědomí, že mají v domě jen dva hostinské pokoje.

„Co si počneme, Emmičko? Co si jen počneme?“ jal se lamentovat pan Woodhouse a na víc se hezkou dobu nevzmohl. K ní vzhlížel jako ke své záštitě; a teprve když ho ujistila, že jim přece nic nehrozí, a připomněla mu, jaké má spolehlivé koně i kočího, a že jsou přece mezi dobrými přáteli, dokázal se trochu vzchopit.

Jeho starší dcera byla stejně poplašená jako on sám. Barvitě měla před očima tu hrůzu, že uvízne v Randallsu a bude odloučena od dětí v Hartfieldu; představovala si, že v této chvíli si odvážní dobrodruhové ještě dokážou proklestit cestu, ale že je každá minuta drahá, a proto se snažila urychleně dospět k ujednání, že tatíček s Emmou zůstanou na Randallsu, zatímco ona s manželem se okamžitě vydá zdolávat závěje, které jim snad budou zabraňovat v cestě.

„Měl byste neprodleně zavolat kočár, můj milý,“ naléhala. „Věřím, že projedeme, vypravíme-li se okamžitě. A kdyby došlo k nejhoršímu, mohu vystoupit a jít dál pěšky. Vůbec se toho nelekám. Nevadilo by mi, ani kdybychom museli ujít půl cesty. Přezula bych se, jakmile bychom dospěli domů, víte? Z toho bych se nemohla nastydnout.“

„Vskutku?“ odvětil její manžel. „To je tedy nejpodivuhodnější novinka, jakou jsem v životě slyšel, drahá Isabello, protože vám zpravidla přivodí nastuzení kde co. Jít domů pěšky! Na to jste hádám patřičně obuta, abyste šla domů pěšky. I koně budou mít co dělat.“

Poté Isabella hledala podporu u paní Westonové. Paní Westonová nemohla než její záměr schválit. Isabella šla ještě za Emmou; avšak Emma se nechtěla vzdát naděje, že se všem podaří odjet, a zatímco se o tom dohadovaly, vrátil se pan Knightley, jenž opustil salon bezprostředně poté, co jeho bratr přišel se zprávou o sněhu, a sdělil společnosti, že byl venku na obhlídce, a ručí za to, že se všichni dostanou domů bez sebemenších těžkostí, kdykoli si budou přát, ať už hned nebo za hodinu. Došel až za zatáčku – kus cesty k Highbury – nikde neleží vyšší sněhová vrstva než na půl palce – na mnoha místech sotva zakrývá zem; teď sice ještě trochu sněží, ale mraky se trhají a všechno nasvědčuje tomu, že se nepohoda co nevidět přežene. Mluvil s kočími a oba shodně s ním soudí, že není čeho se obávat.

Isabelle přinesla tato zpráva nesmírnou úlevu a Emmě nebyla o nic méně vítaná kvůli otci, jenž se okamžitě uklidnil, nakolik toho byl při své nervozitě schopen; předchozí poplach ho však tak rozjitřil, že sotva mohl pokojně pokračovat v návštěvě. Uznal, že prozatím nic neohrožuje bezpečný návrat domů, ale žádné ujišťování mu nevymluvilo, že by nemoudře hazardoval, kdyby se ještě zdržel, a zatímco ho přítomní různě chlácholili a nabádali, pan Knightley a Emma záležitost rozhodli v několika stručných větách:

„Váš pan otec nebude mít klid: proč se tedy nevrátit?“

„Jsem připravena, jsou-li i ostatní.“

„Mám zazvonit?“

„Buďte tak laskav.“

Zazvonil na sluhu a poslal ho pro kočáry. Emma jen doufala, že se za pár minut zbaví jednoho obtížného společníka, až ho vyloží na prahu jeho domova, kde bude mít možnost vystřízlivět a zchladit rozpálenou hlavu, a druhý si mezitím spraví náladu a bude spokojen, že návštěva plná utrpení skončila.

Kočáry předjely a jako vždy se starostlivé péče soustředila především na pana Woodhouse, jehož doprovázel pan Knightley a pan Weston; žádná chlácholivá slova však nedokázala zabránit, aby se znovu trochu nepoplašil, když spatřil, že nějaký sníh přece jen napadl, a zjistil, že noc je mnohem temnější, než tušil: obává se, že budou mít hroznou cestu. Obává se, že to chudinka Isabella bude těžko snášet. A co chudinka Emma v kočáru za nimi! Namouduši neví, co by za daných okolností bylo nejmoudřejší. Musí se držet co nejvíc pohromadě; a James dostal další pokyny, aby jel velice pomalu a čekal na druhý kočár.

Isabella nastoupila za otcem; John Knightley zapomněl, že do této společnosti nepatří, a samovolně se přidružil k své choti, takže Emma zjistila, když ji k druhému kočáru doprovodil a dovnitř následoval pan Elton, že se za nimi zákonitě zabouchnou dvířka a že ji čeká projížďka ve dvou. Nebylo by ji to uvedlo do rozpaků, ba docela by ji to bylo i potěšilo, kdyby dnes večer nepojala to podezření; povídala by si s ním o Harriet a ty tři čtvrtě míle by uběhly jako nic. Teď však by se bývala jeho společnosti ráda vyhnula. Podezírala ho, že vypil přesmíru páně Westonova dobrého vína, a obávala se, že bude mít plno hloupých řečí.

Aby ho co nejvíc odradila vlastním chováním, chystala se okamžitě s ledovým klidem a vážností rozhovořit o počasí a dnešním večeru; sotva však pronesla prvních pár slov, sotva projeli zahradní bránou a dostihli první kočár, vpadl jí pan Elton do řeči – chytil ji za ruku – vynutil si její pozornost a jal se jí vášnivě vyznávat lásku: využívá drahocenné příležitosti, zná se k citu, který jí nemohl zůstat skryt, doufá – obává se – a koří – je hotov zemřít, kdyby ho odmítla; lichotí si však, že jeho ohnivé zbožňování a nevýslovná láska a bezpříkladná vášeň nemohly zůstat bez odezvy, a zkrátka plane odhodláním, aby ho v době co nejkratší vážně vyslyšela. Bylo to skutečně tak. Bez sebemenšího zaváhání – bez omluvy – bezostyšně se pan Elton, ctitel Harrietin, vydával za jejího ctitele. Snažila se ho přerušit; vše nadarmo; nedal se umlčet, musel jí to vypovědět. Jakkoli ji to pobouřilo, rozhodla se okamžitě, že zvolí mírnější způsob odpovědi. Usoudila, že si tak pošetile vede napůl z opilosti, a tudíž všechno, co jí říká, možná platí jen pro tuto prchavou chvíli. V souladu s tím tedy zpola vážně a zpola žertem, což považovala pro jeho vypjaté rozpoložení za nejvhodnější, odpověděla:

„Já hluboce žasnu, pane Eltone. Tohle říkáte mně! – Zapomínáte se – spletl jste si mne s mou přítelkyní – s radostí předám slečně Smithové jakýkoli váš vzkaz, ale mne už takových řečí laskavě ušetřte.“

„Slečně Smithové! – Vzkaz slečně Smithové! – Co tím probůh myslíte?“ A opakoval její slova tak výmluvným tónem a s tak hrdě předstíraným úžasem, že jí nezbývalo než rázně mu odvětit:

„Pane Eltone, vaše chování mne vskutku překvapuje! Nacházím pro to pouze jediné vysvětlení: nejste při smyslech, jinak byste nemohl promlouvat ke mně ani o Harriet takovým způsobem. Ovládněte se natolik, abyste se k tomu už nevracel, a já se vynasnažím na všechno zapomenout.“

Pan Elton sice vypil dost vína, aby se rozkurážil, ne však tolik, aby mu popletlo rozum. Věděl přesně, co chce; a když se s rozhodností ohradil, že ho podezírá nespravedlivě, a letmo se zmínil, že si váží slečny Smithové jako její přítelkyně – přičemž vyjádřil údiv, že na ni vůbec přišla řeč – vrátil se opět k tématu vlastní vášnivé lásky a naléhavě se domáhal příznivé odpovědi.

Čím méně přicházelo v úvahu, že je podnapilý, tím výrazněji vnímala jeho vrtkavost a přehnané sebevědomí, a také s úměrně menším úsilím o zachování zdvořilé ohleduplnosti odpověděla:

„Přestávám pochybovat. Vyjádřil jste se nad slunce jasněji. Pane Eltone, nenacházím slov, abych výstižně vyjádřila svůj úžas. Poté, jak jste se poslední měsíc choval k slečně Smithové – vždyť jsem toho byla svědkem – vídala jsem přece denně, že se jí dvoříte – a nyní vyznáte lásku mně – taková přelétavost mi připadá přímo neuvěřitelná. Věřte mi, pane, že mi vaše vyznání ani zdaleka nelichotí.“

„Dobrotivé nebe!“ zvolal pan Elton, „co je tohle za nedorozumění? – Slečna Smithová! – V životě jsem na slečnu Smithovou ani nepomyslel – nikdy jsem na ni přátelsky nepromluvil, leda jako na vaši přítelkyni, nezáleží mi na tom, je-li na světě nebo ne, ledaže je to vaše přítelkyně. Jestli se snad čeho domýšlela, je pouze její přání otcem myšlenky a mně je to velice líto – upřímně líto – Ale slečna Smithová, to tak! – Ach, slečno Woodhousová! Kdo by myslel na slečnu Smithovou, když má před očima vás! Ne, na mou čest, nemám v povaze přelétavost. Pro mne jste vždycky byla ta jediná. Ujišťuji vás, že jsem na žádnou jinou ani nepomyslel. Všechno, co jsem po mnoho týdnů řekl nebo učinil, směřovalo jen a jen k tomu, abych vám dal najevo, jak vás zbožňuji. O tom přece nemůžete vážně pochybovat! Ó nikoli!“ (Tónem rádoby lichotivým.) „Jsem si jist, že jste to postřehla a pochopila mne.“

Nelze vylíčit, co při jeho slovech Emma prožívala – který z nepříjemných pocitů nabýval vrchu. Hlava jí z toho šla kolem, takže mu nedokázala okamžitě odpovědět, a jelikož i z krátkého mlčení stačil pan Elton ve svém rozohnění načerpat povzbuzení až vrchovatě, vynasnažil se ji znovu uchopit za ruku, zatímco jásal:

„Drahá slečno Woodhousová! Dovolte, abych si po svém vyložil vaše zajímavé mlčení. Doznáváte tím, že jste mi už dávno porozuměla.“

„Ne, pane, nic takového nedoznávám!“ zvolala Emma. „Nejen že jsem vám dávno neporozuměla, ale naopak jsem si až do této chvíle vaše záměry vykládala naprosto mylně. Za svou osobu mohu jen vyjádřit politování, že jste zaměřil své city – nic by se nemohlo víc rozcházet s mými tužbami – váš citový vztah k mé přítelkyni Harriet – jak jste se jí dvořil – mně to aspoň tak připadalo – to jsem sledovala s velkou radostí a přála jsem vám z celého srdce úspěch. Kdybych však předpokládala, že vás do Hartfieldu nevábí ona, byla bych jistě pokládala vaše časté návštěvy za nevhodné. Mám tomu rozumět tak, že jste se nikdy nesnažil získat přízeň slečny Smithové? – Že jste s ní nikdy neměl vážné úmysly?“

„Nikdy, slečno!“ zvolal, teď naopak dotčen zase on. „Nikdy, to vás ujišťuji. Já že bych měl vážné úmysly se slečnou Smithovou! Slečna Smithová je příjemné slušné děvčátko, a já bych sám byl rád, kdyby se dobře vdala. Přeji jí jen to nejlepší, a nepochybně se najdou muži, jimž nebude vadit – Každý má nároky odpovídající jeho úrovni: o sobě si však myslím, že nemám důvodů k tak přehnané skromnosti. Nemusím zanechat všech nadějí na společensky přiměřený svazek, abych byl nucen dvořit se slečně Smithové! Ne, slečno, mé návštěvy v Hartfieldu platily jen a jen vám, a povzbuzení, jehož se mi dostávalo – –“

„Povzbuzení! – Já že jsem vás povzbuzoval! – Ne, vážený pane, to jste se naprosto zmýlil ve svých předpokladech. Viděla jsem ve vás pouze ctitele své přítelkyně. Za žádných okolností byste pro mne nemohl znamenat víc než každý jiný známý. Je mi to velmi líto, ale zase je dobře, že to nedorozumění tímhle skončí. Kdybyste byl setrval ve svém počínání, vyložila by si slečna Smithová možná mylně vaše úmysly, neboť by si patrně neuvědomila, stejně jako já, tu nesmírnou propast mezi vámi, kterou vy tak pociťujete. Takhle se dožije zklamání jen jedna strana. Já sama prozatím na manželství nepomýšlím.“

Když se vyjádřila s touto rozhodností, která vylučovala další naléhání, rozhořčilo ho to natolik, že nebyl mocen slova; a v tomto stavu bobtnajícího hněvu a vzájemné hluboké antipatie museli setrvat v těsné blízkosti ještě několik minut, neboť obavy pana Woodhouse omezily kočár na jízdu krokem. Kdyby se nebyli na sebe tak rozhněvali, bývaly by to zoufale trapné chvíle, ale jejich přímočaré pocity neposkytovaly živnou půdu klikatým cestičkám rozpaků. Nepostřehli, když kočár odbočil do Vikářské uličky ani když zastavil: až náhle zjistili, že stojí přede dveřmi jeho domova, a on vyskočil, aniž si vyměnili další slabiku. Tu se Emmě zdálo nezbytné popřát mu dobrou noc. On tuto zdvořilost s chladným opovržením rezervovaně opětoval a ji pak v nepopsatelném duševním rozladění dopravil kočár do Hartfieldu.

Tam ji uvítal s nesmírnou radostí pan Woodhouse, který se do té chvíle chvěl při představě nebezpečí, jaká na ni číhají při osamělé jízdě od fary: vždyť musela zabočit kolem nároží – ani pomyslet na to nechtěl – a s obyčejným kočím – žádným Jamesem; a vůbec jako by doma jen ona chyběla, aby všem bylo dobře: pan John Knightley se hanbil, že byl předtím tak mrzutý, a proto se teď překonával v laskavé ohleduplnosti, a s takovou starostlivostí pečoval o jejího otce, až se zdálo, že – sice není svolný dát si s ním misku kaše, ale – naprosto uznává, že je to pokrm mimořádně zdraví prospěšný; a tak ten den skončil pokojně a útěšlivě pro hrstku jejích milých, jen pro ni ne. Ona ještě v životě neměla v hlavě takový zmatek a musela vynaložit velké úsilí, aby se ostatním jevila pozorná a veselá, dokud nenadešla obvyklá hodina rozchodu, která jí přinesla aspoň úlevu, že si mohla v klidu všechno promyslet.

Errata:

30.05.2021 15:17