Vlasy měla natočené, komornou už poslala pryč, a tak si mohla Emma sednout, rozmýšlet a trápit se. Moc pěkně si to nadrobila, jen co je pravda! – Nejslibnější naděje rázem zmařeny! – Události dospěly jen a jen k nežádoucím koncům. – Taková rána pro Harriet! – A to je na celé záležitosti nejhorší. Ať to vezme za kterýkoli konec, všechno jí tak či onak přináší bolest a pokoření, ale v porovnání se zlem způsobeným Harriet je to nedůležité; ochotně by se smířila s vědomím, že se zmýlila ještě hůř – že se dopustila vážných chyb – že se víc zesměšnila neschopností v úsudku, než tomu bylo ve skutečnosti, kdyby důsledky jejích omylů postihovaly jen ji samu.

„Kdybych byla Harriet sama nepřemluvila, aby v tom člověku našla zalíbení, vydržela bych všechno. Ať by si na mne s dvojnásobnou opovážlivostí dělal nároky – ale chudáček Harriet!“

Jak jen se mohla tak zmýlit! – Hájil se, že na Harriet nikdy vážně nepomyslel – nikdy! Pátrala usilovně v paměti; tam však vládl pouze zmatek. Nakonec usoudila, že se na svůj nápad upjala a všechno pak podle toho pokroutila. Jistě si však počínal bezbarvě, nejistě, váhavě, protože jinak by takovému omylu přece nepodlehla.

Nebo ten obrázek! – S jakou dychtivostí se ujal Harrietina obrázku! – A ta šaráda! – A stovky jiných okolností: všechno přece tak jasně mířilo k Harriet. Ovšem na druhou stranu zase ta šaráda a její „bystrý vtip“ – nehodilo se to vlastně na žádnou z nich; plácanina to je, nevkusná a prolhaná. Koho by nezmátl takový tupý nesmysl?

Jistěže si zvlášť poslední dobou často pomyslela, že se k ní chová s přehnanou dvorností; přehlížela to však jako jeho osobitý způsob, jako pouhý nedostatek soudnosti, vzdělání a vychování, jako známku toho, že se vždycky nepohyboval ve vybrané společnosti a že se u něho přes všechny zdvořilosti někdy projeví nedostatek pravé ušlechtilosti, avšak až dodneška nikdy, ani na okamžik, nepojala podezření, že by tím chtěl dát najevo něco jiného než vděčnou úctu k ní jako k Harrietině přítelkyni.

Panu Johnu Knightleymu tedy vděčí za první upozornění, za první vyslovení toto možnosti. Ti bratři mají pronikavé oči, to nelze upřít. Vzpomněla si, co jí pan Knightley kdysi řekl o panu Eltonovi, jak ji varoval a vyjádřil přesvědčení, že se pan Elton rozhodně neožení nevýhodně; a krev se jí nahrnula do tváří při pomyšlení, oč věrohodněji posoudil jeho charakter než ona sama. Byla to drtivá představa; pan Elton prokázal, že je po mnoha stránkách pravým opakem muže, za jakého ho v dobré víře měla: že je to pyšný, náročný sobec, který myslí jen na své vlastní požadavky a málo bere v úvahu city druhých.

Na rozdíl od obvyklého průběhu takových záležitostí pan Elton rolí nápadníka v jejích očích klesl. Všechno zapřisahání a vyznání mu nijak neposloužily. Nevěřila v jeho city a jeho naděje ji urážela. Chtěl získat dobrou partii, a když měl tu troufalost pozvednout oči k ní, jal se předstírat, že se zamiloval; byla však naprosto klidná, že mu zklamání nepřinese žádné nezhojitelné utrpení. Ani v jeho řečech, ani v jeho počínání nebyl pravý cit. Vzdechů a krásných slovíček se jí dostalo na přehršle, ale sotva by si uměla vymyslet nějakou soustavu slov nebo představit tón hlasu vzdálenější pravé lásce. Litovat ho nemusí, tu námahu si může ušetřit. Chce se pouze povznést a obohatit, a jestli se ukáže, že slečnu Woodhousovou z Hartfieldu, která má třicet tisíc liber věna, nelze získat tak lehce, jak si představoval, bude se brzy ucházet o slečnu Další, která dostane dvacet tisíc nebo deset.

Že se ale dovolával o povzbuzování, že u ní předpokládal porozumění pro své záměry, ochotu přijímat jeho dvoření, zkrátka a dobře úmysl se za něho provdat! – že se pokládal za rovna jí rodem i duchem! – Na její přítelkyni zhlížel s opovržením, moc dobře si vědom společenských rozdílů u níže postavených, ale u těch nad sebou k nim byl tak slepý, že ho ani nenapadlo jestli to není opovážlivost ucházet se o ni! To ji navýsost pobouřilo.

Snad od něho nemůže rozumně očekávat, aby vycítil, nakolik ho ona převyšuje vrozenou inteligencí i kultivovaností. Právě proto, že se jí nevyrovná, si to nedokáže uvědomit, ale měl by vědět, že ho o mnoho převyšuje jak jměním, tak společenským postavením. Měl by vědět, že Woodhousovi sídlí v Hartfieldu už po několik generací, že je to mladší větev jednoho velice starobylého rodu – zatímco Eltonovi nejsou nic. Jistě, v Hartfieldu náleží pozemky rozlohou jen nevelké – celé sídlo je vlastně jen jakýsi přívažek k Donwallskému panství, k němuž přísluší celý kraj kolem Highbury; Woodhousovi však vlastní z jiných zdrojů jmění, které je staví téměř naroveň majiteli Donwellu, a už dlouho se těší všeobecné vážnosti v obci, kam pan Elton zavítal poprvé ani ne před dvěma lety, aby se tu prosadil, jak bude umět, přičemž tu neměl žádné svazky krom v obchodních kruzích a do společnosti se mohl uvést jen na základě svého povolání a uhlazených způsobů. – A pak se dal unést představou, že se do něho zamilovala, a na to zřejmě spoléhal; a když se Emma chvíli rozhořčovala, jak je možno v sobě spojovat tak nesourodé vlastnosti, jako jsou jemné způsoby a nadutost, musela přestat a poctivě uznat, že se sama k němu chovala velice vlídně a povzbudivě, a že mu prokazovala tolik přízně a ohledů, až se mohlo stát (když její pravý důvod nepochopil), že muž s průměrnými pozorovacími schopnostmi a jemnocitem, jako je pan Elton, podlehl představě, že ho vyznamenává svou náklonností. A jestliže si ona tak mylně vyložila jeho úmysly, nemůže se divit, že on, navíc zaslepený sobeckými zájmy, špatně pochopil ji.

Na celém nedorozumění má lví podíl především ona. Je to pošetilé a je to zásadně nesprávné, osobovat si tak aktivní úlohu při sbližování dvou lidí. Je to nebezpečné dobrodružství, příliš mnoho se pak bere za hotovou věc, zlehčují se vážné otázky, kují se pikle tam, kde se má jednat přímočaře. Skutečně ji to trápilo, styděla se a umiňovala si, že se něčeho takového v životě už nedopustí.

„Tady jsem Harriet v pravém slova smyslu vemluvila do lásky,“ říkala si. „Nebýt mne, ani by na toho člověka nepomyslela, a rozhodně by na něho nepomyslela s nadějí, kdybych ji neujistila o jeho náklonnosti, protože je sama skromná a pokorná, jak jsem si to myslela i o něm. Ach, proč jsem se jen nespokojila s tím, že jsem ji přesvědčila, aby odmítla mladého Martina! V tom jsem měla pravdu. To jsem vyřešila dobře, ale měla jsem se s tím spokojit a ostatní poručit náhodě a času. Uváděla jsem ji do dobré společnosti a dávala jí tak příležitost upoutat někoho, kdo by za to stál; o víc jsem se neměla pokoušet. Teď má, chudinka, načas po klidu. Byla jsem jí špatnou přítelkyní, a kdyby to zklamání neprožívala příliš bolestně, tak namouduši nevím, kdo jiný by se mi pro ni zdál aspoň trochu přijatelný; – co William Coxe – ach, to ne, s Williamem Coxem bych se nemohla smířit – takový dotěrný mladý advokát.“

Zarazila se, zrudla, zasmála se nad vlastním pokleskem a pak se znovu ponořila do vážnějších, chmurnějších úvah o tom, co se stalo, mohlo a musí stát. Zdrcující vysvětlení, které je dlužna Harriet, a představa, jak se ta chudinka bude soužit, trapnost budoucích setkání, těžké rozhodování, zda mají nebo nemají i v budoucnu pěstovat společenské styky, nutnost se ovládnout, potlačit antipatie a vyvarovat se jakéhokoli přezírání – to všechno ji stačilo zásobit neveselými myšlenkami ještě hezkou dobu, a když nakonec uléhala na lůžko, měla jasno pouze v jediném: že se hrozně znemožnila.

Mládí s vrozenou radostnou povahou, jakou měla Emma, třeba v noci dočasně podlehne chmurám, ale nový den mu vždy znovu dodá kuráže. Jitro je šťastnou obdobou mládí a radosti a má velkou moc; a pokud nejde o smutek tak drtivý, že nedopřál očím spánku, probudí se člověk určitě s méně bolestnou tíží na duši a se smělejší nadějí.

Emma vstávala nazítří s myslí přece jen pokojnější, než uléhala, hotova vidět i světlejší stránky maléru, jemuž musí čelit, a s vírou, že se z toho ze všeho nějak snesitelně vyprostí.

Velkou úlevu čerpala z vědomí, že ji pan Elton doopravdy nemiluje a že to není tak ušlechtilý člověk, aby bylo bolestné ho zklamat; že Harriet nemá vznešenou povahu, jíž jsou hluboké a trvalé city vlastní; a že naprosto není nutné, aby o tom, co se stalo, věděl někdo krom hlavních tří aktérů, a především že tím naprosto není třeba zneklidňovat otce.

Všechny tyto úvahy ji velice povzbudily a dále ji posloužil pohled na čerstvě napadaný sníh, neboť jí byla vítaná každá překážka, která jim třem zabrání někde se střetnout.

Počasí jí opravdu přálo: třebaže byl Hod boží vánoční, nemohla do kostela. Pan Woodhouse by se byl starostmi usoužil, kdyby dcera pojala úmysl vyjít z domova, a proto se nemusela vystavovat nebezpečí, že by podnítila nebo vyslechla další nevhodné nápady. Kraj ležel pod sněhem, ovzduší neustále kolísalo mezi mrazem a oblevou, což je ze všeho počasí k procházkám to nejnepříjemnější, ráno se pokaždé rozpršelo nebo začalo chumelit, večer vždy přituhlo, a tak měla řadu dní čestné domácí vězení. K Harriet nemohla a jediný jejich styk představovala psaníčka, do kostela v neděli nešla ze stejných důvodů jako na Hod boží a pan Elton nepotřeboval vymýšlet omluvy, aby vysvětlil svou nepřítomnost.

V takovém nečasu měl každý plné právo zdržovat se doma; a jakkoli doufala a pevně věřila, že se pan Elton utěšuje ve společnosti tu či onde, slyšela ráda, když její otec, pevně přesvědčený, že sedí sám a sám doma, neboť je příliš moudrý, aby vycházel, říkal panu Knightleymu, jehož žádné počasí nedokázalo zcela odradit od návštěv v Hartfieldu: „Božínku, pane Knightley, pročpak také nezůstanete doma jako chudáček pan Elton?“

Kdyby se byla tajně netrápila, byl by jí celý ten čas domácího vězení připadal neobyčejně příjemný, protože takové odloučené soukromí nejlépe vyhovovalo jejímu švagrovi, jehož rozpoložení mělo pro jeho nejbližší samozřejmě prvořadou důležitost; krom toho dal tak důkladně průchod své nevraživosti při návštěvě v Randallsu, že už ho přívětivost až do konce pobytu v Hartfieldu nezradila ani jednou. Byl ke každému milý a ochotný, nikoho se slůvkem nedotkl. Avšak přes všechen nadějný optimismus a vítaný prozatímní odklad viselo nad Emmou zlo v podobě chvíle, kdy bude muset Harriet nalít čistého vína, a proto se nedokázala těšit opravdové pohodě.

Errata:

30.05.2021 15:17