Pan Frank Churchill nepřijel. Když se přiblížil stanovený čas, ukázalo se, že obavy paní Westonové byly oprávněné: dostali omluvný dopis. Příbuzní ho prozatím nemohou postrádat, k jeho „velkému zármutku a lítosti“. Doufá však, že se netěšil nadarmo a že přece jen do Randallsu zavítá v budoucnosti nepříliš vzdálené. Pro paní Westonovou to znamenalo nesmírné zklamání – vlastně větší zklamání než pro jejího manžela, třebaže posuzovala pravděpodobnost mladíkovy návštěvy mnohem střízlivěji: avšak člověk s překypujícím temperamentem, ač provždy očekává větší štěstí, než může nastat, neplatí pokaždé za ztracené naděje úměrným smutkem. Chvilkové zklamání brzy překoná a jme se znovu doufat. Pana Westona ta zpráva zaskočila a na půl hodiny z toho byl smutný; pak mu ale svitlo, že je vlastně mnohem lépe, když Frank návštěvu o dva tři měsíce odloží: to nadejde příznivější doba s příznivějším počasím a on se pak nepochybně bude moci zdržet podstatně déle, než kdyby přijel dřív.

Těmito úvahami se pan Weston rychle utěšil, zatímco jeho choť při své citlivější a vnímavější povaze předvídala, že se výmluvy a odkládání budou vždy znovu opakovat, a z obavy, co manžel vytrpí, vytrpěla mnohem víc sama.

Emma v té době nebyla v takovém duševním rozpoložení, aby jí doopravdy záleželo na tom, jestli pan Frank Churchill přijede nebo ne, leda kvůli zklamání, které tím způsobí v Randallsu. Zrovna teď po seznámení s ním nijak neprahla. Potřebovala spíš klid, ne pokušení; jelikož však považovala za žádoucí, jevit se svému okolí stejná jako vždycky, vynaložila bedlivou snahu, aby projevila živý zájem a soucítila s manžely Westonovými v jejich zklamání tak vřele, jak to odpovídalo vzájemnému přátelství.

Sama jako první to oznámila panu Knightleymu a vyjádřila přitom rozhořčení zcela patřičné (nebo možná i přehnané, neboť se nutila do role) nad Churchillovými, že ho nepustí k otci. Zašla přitom dál, než odpovídalo jejímu pravému mínění, zdůrazňovala, jak by nově příchozí obohatil jejich uzavřenou společnost, a co by to bylo v Highbury za svátek, kdyby se tam ukázal, a skončila znovu odsouzením Churchillových; přitom si pobaveně uvědomila, že zastává hledisko, které je vlastně v rozporu s jejími názory, a že užívá argumentů, jimiž jí paní Westonová oponovala.

„Churchillovým je patrně možno leccos vytknout,“ podotkl pan Knightley chladně, „ale odvážil bych se tvrdit, že by mohl přijet, kdyby chtěl.“

„Nechápu, jak můžete něco takového tvrdit. Upřímně touží sem přijet, ale strýc s tetou se bez něho nemohou obejít.“

„Nechce se mi věřit, že by si to neuměl zařídit, kdyby mu na tom záleželo. Je to příliš nepravděpodobné, než abych tomu uvěřil bez důkazů.“

„Vy jste zvláštní člověk! Co vám pan Frank Churchill udělal, že mu předem upíráte přirozené sklony?“

„Neupírám mu žádné přirozené sklony, když ho podezírám, že se třeba naučil shlížet na své příbuzné spatra a nedbat na nic než na vlastní choutky. Vždyť vyrůstal s těmi, kteří mu v tomhle šli příkladem. Je dosti přirozené, želbohu, že mladík vychovávaný lidmi přezíravými, rozmařilými a sobeckými sám vyroste v přezíravého, rozmařilého sobce. Kdyby Frank Churchill chtěl otce navštívit, byl by si to od září do ledna jistě dokázal zařídit. Muž jeho věku – kolik je mu? – třiadvacet nebo čtyřiadvacet – přece má možnost prosadit takovouhle samozřejmou věc. Je vyloučeno, aby to nešlo.“

„Vám se to lehko mluví a lehko usuzuje, když jste byl odjakživa vlastním pánem. Vy jste moc málo oprávněný soudit, jak hořce chutná závislost, pane Knightley. Nevíte, co to je, podřizovat se rozmarům.“

„Neumím si představit, že by třiadvacetiletý nebo čtyřiadvacetiletý chlap nebyl pánem nad svým rozumem a svými údy. Tolik peněz má – tolik času taky. Je nám naopak známo, že má nadbytek obojího, a proto s chutí vyhledává nejvyhlášenější stánky zahálky v celém království, aby si od toho i onoho ulehčil. Slýcháme zas a znovu, že je někde v lázních. Nedávno pobýval ve Weymouthu. To dokazuje, že může Churchillovy opustit.“

„Ano, někdy to jde.“

„Patrně tehdy, kdy mu to stojí za to: kdykoli ho zláká vidina radovánek zábavy.“

„Nemůžete spravedlivě posoudit ničí chování bez důvěrné znalosti všech okolností. Pokud nepoznáte soukromí příslušné rodiny, nemůžete vědět, jakým těžkostem ten který její člen snad musí čelit. Kdybychom byli obeznámeni s Enscombem a s povahou paní Churchillové, pak bychom si teprve mohli osobovat právo posoudit, co si její synovec může dovolit. Třeba si někdy může dovolit mnohem víc než jindy.“

„Jedno si člověk může dovolit vždycky, Emmo, pokud mu na tom záleží: dostát svým povinnostem, a to bez manévrování a rafinovaných triků, jen pomocí odhodlání a rozhodnosti. Frank Churchill má povinnost vykonat zdvořilostní návštěvu otci. Je si toho dobře vědom, jak vyplývá z jeho slibů a vzkazů, a kdyby to chtěl uskutečnit, tak by to uskutečnil. Muž, který ví, co se sluší a patří, by řekl bez okolkování, prostě a energicky paní Churchillové: ‚Pouhou zábavu na vaše přání kdykoli ochotně obětuji; avšak teď musím otce bezodkladně navštívit. Vím, že by ho bolelo, kdybych mu při takové příležitosti opomněl prokázat svou úctu. Vydám se proto na cestu zítra. Kdyby jí to řekl hned, s rozhodností, jaká sluší muži, nikdo by proti jeho odjezdu nic nenamítal.“

„Ano,“ zasmála se Emma, „ale třeba proti jeho opětovnému návratu. Jak by mohl mladík zcela závislý zvolit takový tón! Nikoho než vás, pane Knightley, by něco takového ani nenapadlo. Vy ovšem nemáte představu, co vyžaduje postavení přímo protikladné vašemu. Jak by pan Frank Churchill mohl pronést takovou řeč k strýci a tetě, kteří ho vychovali a mají ho zaopatřit! A neměl by se postavit doprostřed pokoje a využít vší své hlasové síly? Co myslíte, jak by takové chování asi zapůsobilo?“

„Věřte, Emmo, že by s ním rozumný muž neměl žádné těžkosti. Sám by cítil, že jedná správně; a jeho slova – pronesená ovšem tak, jak by je rozumný muž pronesl, patřičným způsobem – by mu přinesla jen užitek, povznesla by ho v očích těch, na nichž je závislý, a upevnila by jeho zájmy víc, než kdy svedou všechny ústupky a vytáčky. K lásce by se přidružila i úcta. Příbuzní by cítili, že mu mohou důvěřovat: synovec, když se zachoval dobře k otci, zachová se dobře i k nim. Vždyť si musí být vědomi, právě tak jako on a právě tak, jako je si toho vědom celý svět, že by v této době otce navštívit měl. A zatímco zlomyslně využívají své moci, aby setkání oddálili, v hloubi duše o něm nebudou smýšlet lépe za to, že se podřídil jejich rozmarům. Správným chováním si člověk vynutí úctu u každého. Kdyby si tak počínal ze zásady, neúhybně a stále, musel by nad takovými nicotnými lidmi prosadit svou vůli.“

„O tom si dovolím pochybovat. Vy rád prosazujete svou vůli nad nicotnými lidmi, ale když jsou ti nicotní lidé boháči a mají významné společenské postavení, tuším, že rychle ztrácejí svou nicotnost a narůstají do nepohnutelných výšin velikánů. Umím si představit, že kdyby vás, pana Knightleyho, takového, jaký jste, náhle přenesli a postavili na místo a do situace pana Franka Churchilla, dokázal byste říci a učinit to, co radíte jemu, a že by to bylo nesmírně účinné. Churchillovi by se nevzmohli na jedinou námitku. Jenomže vy byste nebyl zvyklý odmalička poslouchat a nemusel byste prolomit dlouholeté područí. Pro toho, komu takový zvyk přešel do krve, není možná tak lehké vrátit se naráz do naprosté nezávislosti a obrátit vniveč všechny nároky příbuzných na jeho vděčnost a úctu. Má třeba stejně silný smysl pro to, co se patří, jaký je vlastní vám, i když za osobitých okolností nedokáže stejně rázně jako vy podle něho jednat.“

„V tom případě nemůže jít o stejně silný smysl. Nenásledují-li vzápětí rovnomocné činy, nemůžeme hovořit o stejném přesvědčení.“

„Ach, jaké rozdíly bývají v životním postavení a zvycích! Zkuste si pěkně prosím představit, co se odehrává v duši slušně vychovaného mladíka, když se má přímo protivit těm, k nimž od dětských a jinošských let vždy jen vzhlížel.“

„Váš slušně vychovaný mladík je také velký slaboch, je-li tohle první případ, kdy se má protivit cizí vůli v přesvědčení, že koná správně. V tom věku už si měl zvyknout konat to, co mu ukáže povinnost, místo aby chytračil. Uznávám, že se dítě může bát; muž však nikoli. Jak rozum bral, měl se vzchopit a setřást ze sebe všechno, co je na jejich nadvládě nedůstojné. Měl se vzepřít hned napoprvé, když po něm chtěli, aby se zachoval k otci přezíravě. Kdyby s tím byl začal od prvopočátku, jak se patřilo, nemusel s tím mít dnes žádné těžkosti.“

„Zřejmě se v mínění o něm neshodneme,“ zvolala Emma, „ale to se nám stává. Vůbec si nepředstavuji, že je to slaboch. Jsem si jista, že není: Pan Weston by nepřehlížel pošetilost, a to ani u vlastního syna. Spíš je pravděpodobné, že má poddajnější, ochotnější a mírnější povahu, než odpovídá vašim představám o mužské dokonalosti. Tomu ráda věřím, a třebaže taková povaha s sebou nese některé nevýhody, získá mu zase mnoho jiných výhod.“

„Ano: všechny výhody plynoucí z toho, že může klidně sedět, když by se měl pohnout, že se může v životě věnovat lehkovážným radovánkám a že se bude pokládat za nesmírně zkušeného ve vymýšlení, čím to omluvit. Dokáže se posadit a sestavit vznosný dopis, překypující vyznávanými city a falší, a namluvit sám sobě, že si osvojil nejlepší způsob na světě, jak zachovat doma klid a přitom vzít otci vítr z plachet, takže si nemůže stěžovat. Jeho dopisy mne znechucují.“

„To je ojedinělý pocit. Všichni ostatní je přijímají s uspokojením.“

„Pochybuji, že to můžete tvrdit o paní Westonové. Sotva mohou uspokojit ženu tak rozumnou a citlivou: zaujímá postavení matky, ale nezaslepuje ji mateřská láska. Vzhledem k ní je dvojnásob záhodno, aby Randalls navštívil, a jí se musí to opomenutí dvojnásob dotknout. Kdyby to byla urozená dáma, to by hádám přijel, a v tom případě by na jeho návštěvě také tolik nezáleželo. Domníváte se, že vaše přítelkyně k takovým úvahám nedospěla? Myslíte, že si tohle všechno často v duchu neříká? Kdepak, Emmo, ten váš slušně vychovaný mladík je slušně vychovaný jen po francouzsku, ne po anglicku. Možná že má vybrané způsoby a umí se zalichotit, avšak rozhodně je mu cizí anglický jemnocit a takt vůči ostatním a pravou slušnost také postrádá.“

„Jste zřejmě odhodlán si o něm myslet jen to nejhorší.“

„Já? – Ale vůbec ne,“ odpověděl pan Knightley trochu podrážděně. „Nechci si o něm myslet to nejhorší. Rád uznám jeho přednosti, zatím jsem však neslyšel o žádných krom osobních: že je urostlý a hezký a že má uhlazené, vemlouvavé chování.“

„Nu, ani kdyby už nic jiného nemluvilo v jeho prospěch, bude to pro Highbury hotový poklad. Nenaskytne se nám tu často pohled na fešné mladíky, dobře vychované a příjemné. Nesmíme být neskromní a chtít po něm navíc ještě všechny možné ctnosti. Umíte si představit, pane Knightley, jakou senzaci svým příjezdem vyvolá? V celé farnosti donwellské i highburské se nebude mluvit než o něm, nikdo jiný nevzbudí takový zájem a zvědavost: pan Frank Churchill tu bude kralovat a všechny řeči a úvahy se soustředí jen a jen na něj.“

„Omluvíte mne, když se nedám tolik zmámit. Shledám-li, že umí promluvit, rád se s ním seznámím. Je-li to však jen upovídaný hejsek, nehodlám mu věnovat mnoho času ani úvah.“

„Já si ho představuji tak, že se dokáže v rozhovoru přizpůsobit každému podle jeho vkusu a že má schopnost i přání být všude oblíben. S vámi promluví o farmaření, se mnou o umění nebo o hudbě, a tak podobně s každým, neboť je natolik o všem obecně informován, že dokáže sledovat nit rozhovoru nebo mu dát směr podle toho, jak vyvstane nutnost, a že pohovoří mimořádně vhodně a zajímavě v obou případech. Tak si ho představuji já.“

„A já,“ opáčil pan Knightley procítěně, „si představuji, že kdyby se něčemu takovému jen vzdáleně podobal, byl by to nejnesnesitelnější chlap na celém božím světě! Propána! Ve třiadvaceti, a už je to lev salonů – velikán – zkušený politik, jenž odhalí u každého pravou povahu a přiměje ho, aby mu podle svého posloužil k předvádění vlastní nadřazenosti. Rozsévá kolem sebe lichotky, aby ostatní vedle něho vypadali jako hlupáci! Drahá Emmo, váš vlastní bystrý rozum by se vzbouřil proti takovému nesnesitelnému floutkovi, až byste to zažila.“

„Neřeknu o něm už ani slovo, protože vy ho hned začnete hanobit!“ zvolala Emma. „Ani jeden, ani druhý neusuzujeme nestranně: vy jste proti němu zaujat a já mu nadržuji, a není naděje, že se shodneme, dokud se tu doopravdy neukáže.“

„Já že jsem proti němu zaujat! Vůbec ne.“

„Ale já mu velice nadržuji a nic se za to nehanbím. Mám tak vřelý vztah k Westonovým, že mu kvůli nim předem nadržuji.“

„A já si na něho ani nevzpomenu, jak je rok dlouhý,“ prohlásil pan Knightley tak podrážděně, že Emma okamžitě převedla řeč na jiné pole, ačkoli nechápala, co ho tak rozezlilo.

Že pojal nechuť k neznámému mladíkovi jen proto, že se povahově liší od něho samého, to jí připadalo nedůstojné ryzí velkomyslnosti, již si mu zvykla přisuzovat; a jakkoli mu už častokrát vytkla, že má o sobě velice vysoké mínění, nikdy jí dosud ani na mysl nepřišlo, že by kvůli tomu nedokázal spravedlivě uznat přednosti druhého.

Errata:

30.05.2021 15:17