Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Emma a Harriet byly spolu jednoho krásného dne na procházce a podle Emmina názoru už si odbyly denní dávku pana Eltona. Nebyla ochotna připustit, že by Harrietina útěcha a její pokání za hříchy vyžadovaly víc, a proto se na zpáteční cestě cílevědomě snažila onoho tématu zprostit; – jenomže ji znovu zaskočilo ve chvíli, kdy už měla pocit, že je šťastně zažehnáno: rozvíjela totiž hezkou chvíli úvahy, co chudí lidé v zimě vytrpí, a když nevyburcovala Harriet k jiné odpovědi než k naříkavému: „Pan Elton prokazuje chudým tolik dobra!“, zjistila, že to musí vzít za jiný konec.

Blížily se právě k domku, kde žila paní Batesová s dcerou. Emma se rozhodla je navštívit a hledat záštitu v početnější společnosti. Důvod, proč jim projevit pozornost, se vždycky našel: paní Batesová i její dcera milovaly návštěvy, a Emma věděla, že ti mizivě nepočetní, kteří v ní nevidí jen zosobněnou dokonalost, jí vytýkají jistou zapomnětlivost v tomto směru, a že nepřispívá tak, jak by se slušelo, k skromným životním radostem dam Batesových.

Pan Knightley to už často naznačil a někdy jí i vlastní srdce napovědělo, že tu zůstává něco dlužna, avšak žádné výčitky svědomí nevyvážily přesvědčení, že jí taková návštěva bude protivná – ztráta času – ty úmorné ženy – a hrozila se nebezpečí, že upadne do highburské společnosti druhého a třetího řádu, která se k nim jen hrnula, a kvůli tomuhle všemu se u nich ukázala jen zřídkakdy. Teď však se náhle rozhodla, že neprojde kolem jejich dveří, aniž na ně zaklepá – a poznamenala, když to navrhovala Harriet, že pokud si to dokáže propočítat, je právě teď doba, kdy nehrozí nebezpečí dopisu od Jane Fairfaxové.

Majitelem domu byl nějaký obchodník. Paní Batesová s dcerou bydlely v patře; lpěly na svém miniaturním bytečku a každou návštěvu u sebe vřele a dokonce vděčně vítaly; čisťounká stará dáma, která seděla s pletením v nejteplejším koutě místnosti, chtěla postoupit své místo slečně Woodhousové a její čiperná, řečná dcera je div nezalkla samou starostlivostí a láskyplnou péčí, děkovala jim, že k nim zašly, vyjadřovala starost o jejich botky, úzkostlivě se vyptala na páně Woodhousův zdravotní stav, poskytla jim potěšující zprávy o zdraví matiččině a o dortu na bufetu – „právě tu byla paní Coleová, přiběhla jen na deset minut, ale poseděla tu laskavě celou hodinu, a ta si kousek dortu vzala a byla tak hodná, že ho moc pochválila, a proto doufáme, že nám slečna Woodhousová a slečna Smithová prokážou tu čest a taky kousek ochutnají.“

Jakmile jednou padlo jméno Coleových, přijde jistě na přetřes i pan Elton. Jsou přátelé, a pan Elton po svém odjezdu panu Coleovi psal. Emma věděla, co ji čeká: budou muset probrat jeho dopis, vzpomínat, ujistit se, že se čile zúčastňuje společenského života a že dělá nejlepší dojem, kamkoli jen přijde, a co lidu bylo na plese u vrchního ceremoniáře; a tohle všechno vzorně absolvovala, zajímala se a přitakávala, že víc by od ní nikdo nemohl žádat, a vždycky se ujala slova včas, aby chránila Harriet a ta nemusela ani špitnout.

S tímhle počítala, když překračovala práh; avšak byla odhodlána, jakmile se o něm vypovídají, co srdce ráčí, už žádné další obtížné téma nepřipustit a jen všeobecně klábosit o kdekteré highburské paní a slečně a jejich karetních dýcháncích. Vůbec nebyla připravena na to, že pana Eltona vystřídá Jane Fairfaxová; ale slečna Batesová ho dokonce odbyla a rychle přeskočila rovnou od něho ke Coleovým, jen aby se už mohla vytasit s dopisem od neteře.

„Ach ano – pan Elton, pokud vím – určitě tedy při tanci – paní Coleová mi vylíčila, že tančit ve společenských sálech v Bathu, to je – paní Coleová s námi laskavě nějakou chvíli poseděla a mluvily jsme o Jane; hned jak přišla, tak se na ni začala vyptávat, Jane je u nich velice oblíbená. Kdykoli k nám přijede, zahrnuje ji paní Coleová mimořádně laskavou pozorností; ale já musím říct, že si to nikdo nezasluhuje víc než naše Jane. Začala se tedy na ni vyptávat a povídá: ‚Já vím, že o ní nemůžete mít žádné zprávy, protože touhle dobou ona nepsává; a já hned na to: ‚I bane, právě dnes jsme dostaly dopis. Paní Coleová zůstala koukat. ‚Na mou věru, to jsem nečekala, povídá. ‚A copak vám píše, pěkně prosím?“

Emma nezůstala ve zdvořilosti pozadu a okamžitě projevila s úsměvem zájem:

„Máte tedy úplně čerstvé zprávy o slečně Fairfaxové. To jsem moc ráda. Doufám, že se jí daří dobře.“

„Děkuji za optání. Vy jste vždycky tak milá!“ odvětila šťastně oklamaná tetička, zatímco dychtivě šmátrala po dopisu. „Á, tady je. Věděla jsem, že nemůže být daleko; jenomže jsem si navrch položila šití, víte, a ani jsem si to neuvědomila, a psaníčko se pod ním docela ztratilo, ale já dobře věděla, že by mělo být někde na stole, protože jsem je měla před chviličkou ještě v ruce. Četla jsem ho paní Coleové, a ta když odešla, tak jsem ho znovu četla matičce, protože jí to dělá takovou radost – psaní od Jane – ráda to slyší zas a znovu; proto jsem věděla, že nebude daleko, a také ne, tady je, totiž pod mým šitím – a když si tedy laskavě přejete vyposlechnout, co píše – ale nejdřív se musím omluvit, abych Jane ospravedlnila, že píše tak krátce – jen dvě stránky, jak vidíte – a ještě necelé – obvykle popíše celý dopisní arch a ještě půlku napříč. Matička se často až diví, jak to dokážu tak dobře rozluštit. Často už mi řekla, když jsme otevřely obálku: ‚Koukám, Hetty, že s tím budeš mít pernou práci, než tuhle křížovku rozluštíš – viďte, matičko? – A já jí na to povídám, že by to jistě dokázala rozluštit sama, kdyby neměla nikoho, kdo to udělá za ni – každičké slovo, co tam stojí – jsem přesvědčená, že by si nad tím lámala hlavu tak dlouho, až by to všecko přelouskala. Matičce už sice oči neslouží tak dobře jako dřív, vidí však pořád až neuvěřitelně dobře, chválapánubohu!, když si nasadí brýle. To je hotové požehnání. Matička má skutečně oči ve výborném stavu. Jane často říkává, když přijede: ‚Vy jste musela mít oči jako rys, babičko, když dodnes takhle vidíte – a co jste se přitom nadělala jemných ručních prací! – Já bych si jen přála, aby mi oči ve vašem věku sloužily tak dobře jako vám.“ Toto vše ze sebe slečna Batesová vychrlila jedním dechem, a než se stačila znovu nadechnout, vyslovila se Emma s velkým uznáním o úhledném rukopisu slečny Fairfaxové.

„Vy jste přece tak milá!“ odvětila slečna Batesová nadmíru potěšena. „A navíc jste znalec, protože sama píšete tak skvostně. Jsem si jista, že od nikoho by nás chvála tak nepotěšila jako od slečny Woodhousové. Matička neslyší, co povídám, ona trochu nedoslýchá, jak jste si jistě už všimla. Matinko,“ obrátila se na ni, „slyšela jste, jak byla slečna Woodhousová milá, a co řekla o Janině rukopisu?“

A Emmě se dostalo té výsady, že slyšela svůj plytký kompliment opakovat dvakrát, než ho dobrotivá stará dáma pochopila. Mezitím v duchu vážila možnosti, jak uniknout dopisu Jane Fairfaxové, aby to nevypadalo příliš nezdvořácky, a už se téměř rozhodla, že pod jakoukoli banální záminkou vzápětí prchne, když tu se slečna Batesová obrátila opět k ní a vzbudila její zájem.

„Matička jenom lehce nedoslýchá, jak vidíte – ani to nestojí za řeč. Když mluvím trochu hlasitěji a dvakrát třikrát jí to opakuji, tak mě slyší docela dobře; ovšem mému hlasu je uvyklá. A co mne zvlášť překvapuje: Jane rozumí vždycky mnohem lépe než mně. Jane mluví tak zřetelně! Teď se ale přesvědčí, že babička není o nic nedoslýchavější než před dvěma lety; co a to je co říct, když uvážíme matiččin věk. – Je to už plné dva roky, co u nás byla naposledy. Nikdy předtím jsme se s ní nemusely rozloučit na tak dlouhou dobu, a jak jsem povídala paní Coleové, ani nebudeme vědět, co dělat, abychom si jí teď dost užily.“

„Slečna Fairfaxová má tedy v dohledné době přijet?“

„Ano, považte: příští týden.“

„Vskutku? To máte jistě velkou radost.“

„Děkuji vám, vy jste přece tak milá. Ano, příští týden. Každý se tak diví a každý k tomu říká stejné laskavé věci. Vím, že se znovu shledá se všemi známými v Highbury právě tak ráda jako oni s ní. Ano, v pátek nebo v sobotu, nemohla nám to napsat přesně, protože plukovník Campbell bude jeden ten den kočár potřebovat sám. Jsou tak předobří, dají Jane odvézt celou cestu až sem. Ale to oni udělají vždycky, víte? Ano příští pátek nebo sobotu. Tak to stojí v jejím dopise. Proto nám také napsala mimo pořadí, aby se tak řeklo, protože normálně bychom od ní nedostaly psaníčko, až příští úterý nebo středu.“

„Ano, to jsem si myslela. Nečekala jsem, že byste mne potěšila nějakými zprávami o slečně Fairfaxové už dnes.“

„To je od vás milé! Ne, nebyly bychom vám měly co povědět, nebýt této mimořádné události, totiž že sem má tak brzy přijet. Matička má takovou radost, protože u nás stráví nejméně tři měsíce. Tři měsíce, píše docela jasně, jak vám budu moci ke své radosti přečíst. Věci se totiž mají tak, že Campbellovi odjíždějí do Irska. Paní Dixonová přemluvila rodiče, aby návštěvu u ní uspíšili. Chystali se za ní vypravit až v létě, ale ona se jich už nemůže dočkat – vdávala se loni v říjnu, a do té doby nebyla bez rodičů, nebo nanejvýš týden, a proto si asi těžko zvyká, když se najednou ocitla – v jiném království bych málem řekla, ale každopádně v jiné zemi, a tak napsala velice naléhavý dopis paní matce – nebo panu otci, teď nevím dobře komu, ale hned to z Janina dopisu zjistíme – a zvala je jménem pana Dixona i jménem svým, aby se k nim rozjeli hned, že jim přijedou naproti do Dublinu, a pak je dovezou na své venkovské sídlo Balycraig, tam je nádherně, pokud vím. Jane slyšela, že je tam nádherně, tedy od pana Dixona – nevím, kdo jiný by jí byl o Balycraigu vyprávěl. Přirozeně že rád vypravoval o svém sídle, když se ucházel o slečnu Campbellovou – a Jane s nimi velice často chodila na procházky – protože plukovník a jeho paní nechtěli dceři dovolit, aby chodila na procházky s panem Dixonem jen sama, a to se jim člověk nemůže divit, a tak Jane zřejmě slyšela všechno, co vyprávěl své nevěstě o jejím budoucím domově v Irsku. Psala nám, pokud si vzpomínám, že jim ukazoval nějaké kresby odtamtud, krajinky, které vlastnoručně maloval. Je to velice příjemný, šarmantní mladý pán, pokud vím. Jane upřímně zatoužila poznat Irsko, když jim o něm tak vyprávěl.“

V této chvíli se v Emmině hlavě zrodilo důmyslné vzrušující podezření, týkající se Jane Fairfaxové, onoho šarmantního pana Dixona a neúčasti na cestě do Irska, takže poznamenala se lstivým záměrem dopátrat se něčeho víc:

„Jistě vás potěšilo, že slečna Fairfaxová dostala svolení navštívit vás právě v této době. Když uvážíme, jak důvěrné přátelství ji poutá k paní Dixonové, sotva jste mohly očekávat, že ji Campbellovi omluví a že nebude nucena je na cestě doprovázet.“

„Máte pravdu, máte svatou pravdu. Právě toho jsme se vždycky dosti obávaly, protože bychom nechtěly, aby nám odjela na dlouhé měsíce do takové dálky, odkud by se nemohla vrátit, kdyby se něco stalo. Ale jak vidíte, nakonec dopadne všechno dobře. Naléhali na ni opravdu důrazně (tedy manželé Dixonovi), aby přijela s plukovníkem a jeho chotí, to mi věřte. Velice laskavě a naléhavě ji zvou oba dva, píše Jane, jak hned uslyšíte. Pan Dixon v tomhle nezůstává pozadu a chová se vůči ní stejně ohleduplně jako jeho paní. Je to nadmíru šarmantní mladý pán. Od té doby, co prokázal Jane ve Weymouthu takovou službu – jak byli na tom výletě na moři a náhle se otočil vítr nebo to zavířilo plachtami či co a ji by to bylo užuž smetlo do moře, a to by bývala každá pomoc marná, kdyby ji pan Dixon s velkou duchapřítomností nezachytil za šaty – nemohu na to ani pomyslet, abych se nezachvěla! – Od okamžiku, co jsem se o téhle události dozvěděla, si pan Dixon získal moji nehynoucí vděčnost!“

„Avšak teď přes všechno naléhání přítelkyně a přes touhu poznat Irsko dá slečna Fairfaxová přednost tomu, věnovat se vám a paní Batesové?“

„Ano – zařídila to tak sama, bylo to její výslovné přání. A Campbellovi se domnívají, že se rozhodla správně, že by jí k tomu také radili, a zvlášť naléhavě doporučují, aby Jane pobývala na zdravém vzduchu v rodném kraji, jelikož poslední dobou trošku postonávala.“

„To je mi líto. Myslím si ale, že usuzují moudře. Pro paní Dixonovou to ovšem bude značné zklamání. Paní Dixonová, pokud vím, nevyniká příliš výrazným osobním půvabem. Rozhodně se co do krásy nemůže měřit se slečnou Fairfaxovou.“

„Ne, to ne. Jste moc milá, že to říkáte, – ale je to tak. V tomhle je nelze srovnávat. Slečna Campbellová krásy zrovna nepobrala, ale je nadmíru elegantní a příjemná.“

„Samozřejmě.“

„Jane se ošklivě nastydla, chudinka malá! Už dávno, 7. listopadu (jak vám teď přečtu), a od té doby ne a ne se zotavit. To je divné, aby se nastuzení táhlo tak dlouhou dobu, nemyslíte? Nezmínila se o tom dřív, aby nás nepoplašila. To je celá ona! Tak ohleduplná! – Každopádně se necítí dobře, a proto Campbellovi, její laskaví pěstouni, soudí, že by měla pobýt nějaký čas doma, kde jí to vždycky svědčilo, a nepochybuji, že v Highbury se jí za tři čtyři měsíce navrátí zdraví – a rozhodně je to lepší, že přijede sem, než aby cestovala do Irska, když jí není dobře. Nikdo ji nebude ošetřovat s takovou péčí jako my.“

„I mně to připadá jako zdaleka nejlepší řešení.“

„A tak k nám přijede příští pátek nebo sobotu a Campbellovi odjedou z Londýna na Holyhead hned následující pondělí – jak se dozvíte z jejího dopisu. Takové překvapení! Umíte si představit, jak jsem z toho celá rozčilená. Kdybychom si nemusely dělat starosti, že je nemocná – musíme se ale bohužel asi připravit na to, že přijede pohublá a hodně přepadlá. Ještě vám povím, jaký malér se mi v téhle souvislosti stal. Dbám pečlivě na to, abych si Janiny dopisy přečetla nejprve pro sebe, než je předčítám nahlas matičce, ze strachu, aby tam nestálo něco, co by ji mohlo rozrušit. Jane si to ta přála, a já to tedy vždycky dělám; i tentokrát jsem začala číst z opatrnosti jako obvykle, jen jsem však dospěla k tomu místu, kde píše, že postonává, lekla jsem se a vykřikla: ‚Propánakrále! Jane chudinka nám stůně! a matička, protože dávala pozor, to docela jasně zaslechla a hrozně ji to poplašilo. Když jsem však četla dál, poznala jsem, že to není tak hrozné, jak jsem si nejdřív představovala, a teď se to snažím všemožně zlehčovat, aby si to tak nebrala. Nechápu, jak jsem se mohla tak podřeknout. Jestli se Jane brzy nezotaví, pošleme pro pana Perryho. Nebudeme litovat výdajů: on je sice velkorysý a Jane si tak oblíbil, že by hádám ani za návštěvy nechtěl nic vzít, ale to bychom nemohly připustit, že? Musí živit manželku a rodinu a nemůže svůj čas obětovat zadarmo. Nu, teď jsem vám tedy napověděla, co nám Jane píše, a mohu vás seznámit s jejím dopisem, protože ona o sobě napíše všechno mnohem lépe, než to já za ni umím říct.“

„Bojím se, že už musíme běžet,“ prohlásila Emma, vrhla pohled na Harriet a zvedla se – „tatíček nás očekává. Neměla jsem vůbec v úmyslu, ani to vlastně nebylo v mé moci, zůstat déle než pět minut, když jsem k vám zašla. Zastavila jsem se, protože nemohu projít kolem, abych se nepoptala, jak se daří paní Batesové, a pak jsem se tak příjemně zdržela! Teď už se však musíme vám a paní Batesové poroučet.“

A žádné naléhání ji nedokázalo zadržet. Probojovala se na ulici – celá šťastná, že se na ni sice proti její vůli sesypalo mnohé, že musela vyslechnout v podstatě všechno, co Jane Fairfaxová píše, avšak dopisu samému že dokázala uniknout.

Errata:

30.05.2021 15:17