Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jane Fairfaxová byla sirotek – jediné dítě, které po sobě zůstavila mladší dcera paní Batesové. Sňatek poručíka z –ského pěšího regimentu se slečnou Jane Batesovou prošel svým údobím slávy, radosti, nadějí a zájmu; nezbylo z toho ze všeho však nic než smutná vzpomínka, jak on padl v boji daleko od vlasti a ona krátce nato podlehla souchotím a žalu, – a tato dívka.

Rodem příslušela do Highbury; když jako tříletá ztratila matku a stala se vlastnictvím, svěřenkyní, útěchou a miláčkem své babičky a tety, nasvědčovalo všechno tomu, že v Highbury už setrvá, že se jí dostane jen takového vzdělání, jaké lze zajistit při omezených prostředcích, a vyroste bez možností získat vlivné přátele nebo širší rozhled, aby tím doplnila výhody, které jí osud poskytl v podobě osobního půvabu, inteligence a dobromyslných, účinlivých příbuzných.

Poté však zasáhl přítel jejího otce a dívčina sudba se změnila. Byl to jistý plukovník Campbell, který vzpomínal na poručíka Fairfaxe s nesmírným uznáním jako na vynikajícího důstojníka i sympatického mladého člověka; navíc mu byl navázán za péči, s níž ho ošetřoval, když v poli dostal zimnici: plukovník věřil, že mu tím zachránil život, a neměl v povaze takové závazky přehlížet, třebaže od smrti nebohého Fairfaxe uplynulo pár let, než se sám vrátil do Anglie a měl v moci něco zařídit. Sám byl ženat a zůstalo mu naživu jen jedno dítě, holčička asi Janina věku; zvávali Jane k sobě, návštěvy se prodlužovaly, neboť si ji všichni oblíbili, a než jí bylo devět, nabídl se plukovník Campbell – když viděl, jak na ní dcera visí, a protože si sám přál udělat pro ni něco podstatného – že se postará o její vzdělání a výchovu. Nabídka byla přijata, a od té chvíle patřila Jane do rodiny Campbellových, žila trvale u nich a k babičce přijížděla jen občas na návštěvu.

Dohoda zněla, že se jí dostane takového vzdělání, aby mohla vzdělávat druhé; pár stovek liber, jež zdědila po otci, jí nemohlo zajistit nezávislé živobytí. Aby se o ni postaral jinak, to přesahovalo plukovníkovy možnosti; jeho gáže a komisionární platby mu sice zajišťovaly slušný příjem, avšak soukromý majetek měl jen nepatrný a také patřil po právu jeho dceři; věřil však, že své schovance zajistí slušnou existenci, když jí poskytne vzdělání.

Takový byl životní příběh Jane Fairfaxové. Ocitla se v dobrých rukou, u Campbellových nepoznala nic než laskavost a dostalo se jí prvotřídního vzdělání. Jelikož žila trvale mezi lidmi moudrými a kultitovanými, osvojila si srdcem i rozumem všechny výhody ukázněnosti i kulturního rozhledu, a jelikož se plukovník Campbell usídlil v Londýně, nenechal ležet ladem ani jediný, její talent včetně těch nepodstatných a platil jí hodiny u nejlepších učitelů. Její povaha a schopnost se ukázaly právy všeho, co pro ni tak šlechetně udělal; takže byla v osmnácti nebo devatenácti – pokud usoudíme, že tak mladému stvoření lze svěřit do péče děti – plně schopna učit jiné; jenomže rodině Campbellových byla příliš drahá, aby se s ní rozloučili. Otec s matkou neměli to srdce se o to zasadit, dcera na něco takového nechtěla ani pomyslet. Odsunuli tedy ten neblahý den do budoucna. Hladce se shodli na tom, že je ještě příliš mladá; a tak u nich Jane zůstala, podílela se jako druhá dcera na rozumných zábavách ve vybrané společnosti a užívala v přiměřeném poměru domova i radovánek, s jedinou nevýhodou v podobě budoucnosti, neboť vlastní jasný rozum jí střízlivě napovídal, že tento příjemný život patrně brzy skončí.

Sympatie celé rodiny a především vřelá náklonnost slečny Campbellové sloužily všem zúčastněným obzvláště ke cti vzhledem k tomu, že z obou dívek Jane nesporně vynikala jak krásou, tak schopnostmi. Jelikož její krásu příroda soustředila do zevnějšku, nemohla ji druhá slečna nevidět, právě tak jako nadřazené duševní schopnosti neunikly rodičům. Žili však spolu v nezkalené pohodě, až se slečna Campbellová vdala: šťastnou náhodou, jež tak často zvrátí všechny moudrosti o ženění a vdávání a skromné přednosti prosadí nad nevšedními, upoutala téměř na první pohled pana Dixona, mladíka majetného i s milou povahou, a tak ji dobře a šťastně provdali, zatímco Jane Fairfaxová dál čelila nutnosti vydělávat si na chléb.

K zmíněné události došlo zcela nedávno; vpravdě tak nedávno, že nevěstina méně šťastná družka ani nestačila vykročit na cestu, již před ní vytyčila povinnost, třebaže teď už dosáhla věku, kdy se sama po úvaze rozhodla začít. Už dávno si umínila, že jednadvacáté narozeniny budou tím předělem. Se skálopevným odhodláním zanícené novicky se rozhodla, že v jednadvaceti dovrší tu oběť, vzdá se všech příjemností života, rozumných lidských vztahů, společnosti sobě blízkých, všeho klidu a naděje a upíše se věčnému pokání a utrpení.

Plukovník Campbell a jeho choť byli natolik moudří, že jí její úmysl nerozmlouvali, i když je srdce bolelo. Dokud oni žijí, nemusí se Jane lopotit, vždycky u nich najde domov; ve vlastním zájmu by ji byli chtěli mít jen pro sebe, ale to by od nich bylo sobecké: – co bude nakonec nevyhnutelné, ať se raději stane dřív. Snad se i ozvaly pochyby, zda by nebývalo laskavější i moudřejší ubránit se pokušení rozchod oddálit a nedat jí poznat ty radovánky, jež přináší nezávislý život, když se jich nyní bude muset vzdát. Přesto se však ve své náklonnosti rádi chápali každé rozumné záminky, aby neblahý okamžik zbytečně neuspíšili. Od sňatku jejich dcery se Jane necítila dobře, a dokud se dokonale nezotaví, musí se jí ukázat, aby se podjala povinností, které nejenže jsou zcela v rozporu s tělesným oslabením a skleslým duchem, ale i za nejpříznivějších okolností očividně vyžadují přímo nadlidskou odolnost tělesnou i duševní, aby se jich někdo mohl zhostit v přijatelné pohodě.

Ohledně skutečnosti, že nebude provázet Campbellovy do Irska, neobsahoval list tetičce nic než pravdu, i když o některých pravdách možná pomlčela. Sama si to přála, strávit dobu jejich nepřítomnosti v Highbury; možná chtěla věnovat ty poslední měsíce zlaté svobody svým nejbližším, které na ní s takovou láskou lpěly; a Campbellovi, ať už je k tomu vedlo cokoli, motiv jediný či dvojí a trojí, její nápad ochotně schválili a vyjádřili přesvědčení, že za pár měsíců na zdravém vzduchu v rodném kraji se patrně zotaví spolehlivěji než účinkem jakékoli jiné medicíny. Jedno tedy bylo jisté: přijede domů, a dobří rodáci highburští, místo aby uvítali neznámou veličinu tak dlouho ohlašovanou – tedy pana Franka Churchilla – museli zatím vzít zavděk Jane Fairfaxovou, která jim nemohla nabídnout nic než neokoukanost po dvouleté nepřítomnosti.

Emmě to vůbec nepřišlo vhod; – tři dlouhé měsíce prokazovat zdvořilé pozornosti osobě, kterou neměla nijak v lásce! – a za tím účelem vynakládat vždycky víc námahy, než jí bylo po chuti, a méně, než se slušelo. Proč jí byla Jane Fairfaxová nesympatická, na to se těžko hledala odpověď; pan Knightley kdysi nadhodil, zda pravý důvod nespočívá v tom, že v ní vidí skutečně vzdělanou mladou ženu, za jakou by se ráda pokládala sama; a třebaže toto podezření tehdy vehementně vyvracela, byly chvíle, kdy zpytujíc svědomí neměla příliš přesvědčivý pocit neviny. Jenomže – nedokáže se s ní sblížit: neví, čím to je, ale naráží na takový chlad a rezervovanost – jí je zřejmě zcela lhostejné, jestli se někomu zavděčí – a navíc ta teta, kdyby jen nebyla tak upovídaná! – a každý se nad ní rozplývá! – a všichni odjakživa předpokládají, že z nich budou důvěrné přítelkyně, protože jsou stejně staré, a myslí si, kdovíjak se nemají rády. Takovéhle důvody uváděla – lepší neměla.

Její antipatie byla tak neoprávněná – každý nedostatek, který jí přisoudila ve své představivosti tak zveličila, že pokaždé, když se s Jane Fairfaxovou poprvé po delším odloučení sešla, měla dojem, že jí ubližuje; a když jí teď po její příjezdu vykonala opět po dvou letech povinnou návštěvu, velice ji upoutal její zjev a způsoby, nad nimiž celé dva roky ohrnovala nos. Jane Fairfaxová měla osobní kouzlo, výrazné osobní kouzlo, a ona si osobního kouzla přece zvlášť cení. Janina půvabně vznosná postava – přesně taková, aby ji každý pokládal za vysokou a nikdo za příliš vytáhlou – se vyznačovala ladnými tvary nadmíru slušivé střední míry, to znamená, že nebyla ani hubená, ani boubelatá, i když lehký náznak otřeseného zdraví jako by mířil k první z oněch krajností. Tohle vše nemohla Emma nevidět; a navíc její obličej – její rysy – měly v sobě víc krásy, než jí utkvělo v paměti; nebyly ideálně pravidelné, ale dovedly skutečně upoutat. Jejím očím, temně šedým, s černými řasami a obočím, obdiv nikdy neupírala, ale pleť, již kdysi odsoudila jako příliš bezbarvou, byla tak čistá a jemná, že skutečně nepotřebovala výraznější ruměnec. Byla to krása toho druhu, kdy převládá ladnost a elegance; a vzhledem k tomu čest a všechny zásady velely Emmě, aby své uznání neskrývala: – osobní kouzlo zevnějšku i ducha, jakým vládla Jane, bylo v Highbury řídkým zjevem. Zde, abychom se vyvarovali přízemních slov, bylo zřít vzácnou vybroušenost i ctnost.

Zkrátka a dobře, při první návštěvě seděla a hleděla na Jane Fairfaxovou s pocity, které dvojnásob lichotily její samolibosti: s potěšením i vědomím, že je dokáže ocenit po zásluze; a pevně si umiňovala, že už jí nadále nebude protivná. Když si pod dojmem její krásy připamatovala její osud i životní postavení, když uvážila, k čemu je tahle okouzlující bytost odsouzena, co v budoucnu ztratí a jak bude žít, nemohla jí odepřít soucit a úctu, zvlášť když ke všem dobře známým okolnostem, opravňujícím její zájem, přiřadila ještě vysoce pravděpodobný citový vztah k panu Dixonovi, jehož zcela přirozeně musela okouzlit. Co v tom případě bylo dojemnější a chvályhodnější než oběť, již se zjevně odhodlala přinést? Emma ji teď nadmíru ochotně zprostila podezření, že odlákala pana Dixona jeho choti, a z jiných prohřešků, jež jí bujná fantazie zprvu vykreslila. Je-li to láska, jde možná pouze o neopětovanou, nešťastnou lásku z její strany. Snad do sebe bezděčně nasála omamný jed, když byla přítomna jeho rozhovorům s družkou, a nyní si z nejnezištnějších, nejšlechetnějších důvodů na světě odpírá cestu do Irska, a aby se od něho a jeho blízkých nadobro odloučila, rozhodla se nastoupit svou klopotnou životní dráhu.

Vzhledem k všem těmto okolnostem ji tedy Emma opouštěla tak dojata a milosrdně naladěna, že ještě cestou domů začala pátrat v paměti a lamentovat, když si nemohla vzpomenout na nikoho z Highbury, kdo by byl hoden zajistit Jane nezávislost; nikoho, s kým by ji dávala dohromady.

Toto rozpoložení jí zajisté sloužilo ke cti – jenomže při něm nevytrvala. Než je mohla závazně stvrdit veřejným prohlášením, že ji s Jane Fairfaxovou pojí navěky pevné přátelství, či napravit minulé předsudky a omyly něčím podstatnějším než tím, že prohodila k panu Knightleymu: „Je bezesporu krásná – a víc než jen krásná!“, strávila Jane jeden večer v Hartfieldu spolu se svou babičkou a tetou, a všechno se zas pomalu vrátilo do starých kolejí. Vyvstaly stejné důvody k odporu jako dřív. Teta repetila stejně únavně jako vždy; a ještě hůř, neboť teď se k obdivování Janiných předností přidružila ještě obava o její zdraví, a tak museli vyposlechnout dopodrobna, jak tenounký krajíček chleba s máslem pozřela k snídani, a jak malinkatý plátek skopového k večeři, ještě navíc k předvádění čepečků a kabel na ruční práce, jež Jane zhotovila pro slečnu Batesovou a její matku; a tím to u Emmy zase prohrála. Došlo na muzicirování; Emma jim byla nucena zahrát; poděkování a chvála, jež nutně následovaly, jí zněly neupřímně a vzhledem k Janinu dokonalejšímu a hodnotnějšímu hudebnímu projevu měly nádech velkomyslnosti. A krom toho se Jane chovala opatrně a chladně, a to bylo na ní to nejhorší. Nepřipustila, aby z ní kdokoli cokoli vypáčil. Zahalila se pláštíkem zdvořilosti a nic neriskovala. Byla odporně, podezřele rezervovaná.

A navíc k tomu ke všemu, čehož bylo už stejně vrchovatě, se zatvářila ještě nepřístupněji, kdykoli přišla řeč na Weymouth a Dixonovy. Byla zřejmě pevně odhodlána neposkytnout nikomu ani jedinou podstatnější informaci, co je pan Dixon za člověka, jak si ona cenila jeho společnosti, a byl-li to vhodný a žádoucí sňatek. To bylo samé obecné přitakávání a uhlazenost, bez jediné výmluvnější nebo výraznější věty. Tím si tedy u Emmy neposloužila. Tady byla její opatrnost zbytečná. Emma prohlédla tuto vyumělkovanou lest a vrátila se k původnímu podezření. Má patrně co skrývat, a nejen vlastní náklonnost: možná že pan Dixon byl blízek toho, zaměnit jednu přítelkyni za druhou, anebo si ho slečna Campbellová udržela jen díky vidině dvanáctitisícového věna.

S podobnou uzavřeností reagovala Jane v hovoru i na další témata. Dlela ve Weymouthu ve stejný čas jako pan Frank Churchill. Ostatní věděli, že se povrchně znají; Emma z ní však nemohla vypáčit jedinou slabiku, která by jí poskytla trochu konkrétnější představu, jaký ve skutečnosti je. Zdalipak je hezký? – Pokud ví, panuje mínění, že je to přitažlivý mladý muž. – Má milou povahu? – Obecně se to o něm říká. – Dělá dojem mladíka rozumného a vzdělaného, mladíka s rozhledem? – Seznámíme-li se s někým povrchně v lázních nebo v Londýně, je obtížné dospět v tomhle směru k nějakému názoru. Snad by bylo možné posoudit jeho chování, kdyby se byli s panem Churchillem stýkali déle. Tuší, že si svým vystupováním mnoho lidí získal. – Emma jí to nemohla odpustit.

Errata:

30.05.2021 15:17