Vítej, návštěvníku!

Emma jí to nemohla odpustit; – avšak pan Knightley, sám rovněž účastník zmíněné společenské události, nepostřehl žádnou poťouchlost ani důvodné rozhořčení, ba naopak viděl na obou stranách jen příkladnou vlídnost a roztomilost, a proto hned nazítří, když zašel do Hartfieldu za panem Woodhousem kvůli obchodní záležitosti, vyjádřil Emmě své uznání: ne tak otevřeně, jak by to učinil v tatíčkově nepřítomnosti, ale dost zřetelně, aby to okamžitě pochopila. Dosud jí vytýkal, že je k Jane nespravedlivá, a teď s velkou radostí zaznamenal, že si to vzala k srdci.

„To byl velice příjemný večer,“ začal, jakmile se pan Woodhouse dal přemluvit k tomu, co bylo nevyhnutelné, prohlásil, že chápe, a bylo možné listiny odklidit, „mimořádně příjemný. Vy obě se slečnou Fairfaxovou jste nám poskytly pěkný hudební zážitek. Neznám větší blaženství, pane, než pohodlně se usadit a celý večer se bavit ve společnosti takových dvou mladých žen, těšit se chvíli z jejich muzicírování a chvíli z jejich hovoru. Jsem přesvědčen, že se u nás slečně Fairfaxové líbilo, Emmo. Nelitovala jste v ničem námahy. Byl jsem rád, že jste ji tolikrát vyzvala, aby nám zahrála, jelikož to pro ni musí být skutečné potěšení, když doma u babičky nemá nástroj.“

„Děkuji vám za uznání,“ usmála se Emma. „Doufám však, že v Hartfieldu se péče o hosty často nezanedbává.“

„Jistěže ne, děvenko,“ vpadl jí do řeči otec, „nic takového ti rozhodně nikdo vytknout nemůže. Žádná druhá hostitelka není ani zpola tak pozorná a zdvořilá jako ty. Možná že jsi až přepozorná – jako ty vdolečky včera: kdyby se podávaly kolem stolu jen jednou, bylo by to podle mého stačilo ažaž.“

„Ne,“ řekl pan Knightley téměř zároveň, „neproviníte se často ani nedostatečnou péčí, ani nedostatečnou chápavostí. Proto jsem přesvědčen, že mi rozumíte.“

Výmluvný pohled vyjádřil: „Rozumím vám úplně jasně,“ nahlas však poznamenala pouze: „Slečna Fairfaxová je tak nepřístupná.“

„To jsem vám říkal už dávno – trochu je. Ale vy byste brzy dokázala zdolat hradbu její nepřístupnosti, která by měla padnout, totiž tu, spočívající na základech nedůvěřivosti a ostychu. Zdrženlivost, k níž jí velí takt, je třeba respektovat.“

„Vy tedy myslíte, že nám nedůvěřuje? Já si to vykládám jinak.“

„Milá Emmo,“ řekl, zvedl se, přešel k ní a usedl po jejím boku, „nechcete mi doufám tvrdit, že jste se včera večer příjemně nebavila.“

„Ne, to ne: příjemně mne překvapila má vlastní vytrvalost, s níž jsem kladla otázky, a pobavila jsem se, když jsem si uvědomila, jak málo jsem se za svou námahu dověděla.“

„To jste mne zklamala,“ odvětil jí na to stroze.

„Doufám, že všichni strávili příjemný večer,“ podotkl pan Woodhouse svým laskavým způsobem. „Já tedy ano. Jednu chvíli mi bylo od ohně až příliš horko; ale pak jsem si kousek odsedl, jenom kousíček, a už mi to nevadilo. Slečna Batesová byla rozpovídaná a dobrosrdečná jako vždycky, jen by snad mohla mluvit trochu pomaleji. Je ale moc milá a zrovna tak paní Batesová, i když jiným způsobem. Mám rád kolem sebe staré přátele a slečna Fairfaxová je okouzlující mladá dáma: je tak krásná a má tak dokonalé chování. Jistě to byl pro ni pěkný večer, když tu měla Emmu, viďte, pane Knightley.“

„Máte pravdu, pane, a pro Emmu také, když tu měla slečnu Fairfaxovou.“

Emma viděla, jak mu na tom záleží, a protože mu chtěla vyhovět, aspoň v dané chvílí, prohlásila procítěně a se zcela nepochybnou upřímností:

„Je to tak půvabné stvoření, že od ní člověk nemůže oči odtrhnout. Hledím na ni vždycky s obdivem a je mi jí ze srdce líto.“

Pan Knightley se zatvářil, jako by se mu byla zavděčila víc, než by chtěl vyjádřit slovy, a zatímco hledal odpověď, poznamenal pan Woodhouse, jemuž dámy Batesovy nešly z hlavy:

„Škoda, že žijí v tak stísněných poměrech! Velká škoda! Často jsem si přál – ale člověk smí nabídnout jen tak málo – nepatrné, bezvýznamné dárečky při mimořádných příležitostech – a Emma jim chce poslat kýtu nebo kotlety – je to zcela libové, křehké masíčko – hartfieldské vepřové se liší od jiného vepřového – je to ovšem pořád ještě vepřové – Emmo, děvenko zlatá, musíme se ubezpečit, že z toho udělají přírodní řízky – pěkně opečené, jako je opékáme my, bez sebemenšího kousku sádla. Jen aby to nepekly v troubě, protože žádný žaludek nesnese vepřovou pečeni – snad abychom jim radši poslali tu kýtu, co říkáš, holčičko?“

„Poslala jsem jim už celou zadní čtvrtku, tatíčku, jak byste si to přál. Mohou si kus kýty nasolit a kotletky udělat čerstvé libovolným způsobem.“

„Správně, holčičko, to jsi dobře udělala. Nepomyslel jsem na to předtím, ale takhle to bude rozhodně nejlépe. Jen aby tu kýtu nepřesolily; pokud ji nepřesolí a velice důkladně povaří, jako Serlovka vaří naše maso, a když to budou jíst v střídmých porcích, s vařeným tuřínem nebo troškou mrkve či pastiňáku, nemůže jim to podle mého ublížit.“

„Emmo,“ podotkl pan Knightley po chvíli, „přinesl jsem vám jednu novinku. Vy máte novinky ráda a já se cestou sem doslechl o něčem, co vás bude myslím zajímat.“

„Novinku! Ano, ano, novinky miluju. Co je to? – Proč se tak usmíváte? – Kde jste se to dozvěděl? – V Randallsu?“

Stačil pouze odvětit:

„Ne, kdepak v Randallsu, Randallsu jsem se ani nepřiblížil,“ když tu se rozletěly dveře a do pokoje vkročila slečna Batesová se slečnou Fairfaxovou. Slečna Batesová tak překypovala vděčností a spoustou zpráv, že ani nevěděla, čeho se zhostit dřív. Pan Knightley brzy pochopil, že propásl svou příležitost a že už mu nebude dopřáno uplatnit se ani slůvkem.

„Dobrý den, vážený pane sousede, jakpak se daří? Drahá slečno Woodhousová – nedostává se mi slov. Taková výstavní vepřová čtvrtka! Jste příliš štědrá! Jestlipak už jste slyšeli, co je nového? Pan Elton se bude ženit.“

Emma neměla čas na pana Eltona ani pomyslet, a tohle ji tak dokonale překvapilo, že se neovládla, aby sebou při těch slovech trochu netrhla a nezačervenala se.

„To byla moje novinka – myslel jsem si, že vás to bude zajímat,“ prohodil pan Knightley s úsměvem, kterým jako by naznačoval povědomost o tom, co se mezi nimi zběhlo.

„Ale jak jste se to mohl doslechnout vy?“ zvolala slečna Batesová. „Kde jste se to dozvěděl, pane Knightley? Vždyť já dostala lístek od paní Coleové sotva před pěti minutami – ne, rozhodně to není déle jak pět minut – nebo řekněme deset – vždyť už jsem měla na sobě čepec i pláštík, protože jsem se právě chystala ven – jen jsem zašla do kuchyně promluvit si s Patty o tom vepřovém – Jane už stála na chodbě – viď, Jane – protože matičku jaly obavy, že nebudeme mít dost velkou štoudev na nasolení. Tak já povídám, že seběhnu dolů a podívám se, a Jane na to: ‚Nemám jít místo vás, tetinko? Jste přece jen trošku nachlazená a Patty právě myje kuchyň. ‚Má děvečko zlatá, povídám, a vtom přinesli ten lístek. Nějaká slečna Hawkinsová – víc nevím. Slečna Hawkinsová z Bathu. Ale jak je možné, že už jste se o tom dozvěděl vy, pane Knightley? Protože sotva to pan Cole oznámil paní, ta hned sedla a napsala mi. Nějaká slečna Hawkinsová – –“

„Byl jsem za panem Colem před půldruhou hodinou kvůli nějakým obchodním záležitostem. Četl právě dopis od pana Eltona, když mě uvedli, a vzápětí mi ho podal.“

„Nu, to je opravdu – Sotvakterá jiná zpráva bude zajímat tolika lidí. Drahý pane Woodhousi, jste až přespříliš štědrý. Matička se nechá uctivě poroučet a nastotisíckrát vám děkuje. Povídala, že jí to doopravdy až vzalo dech.“

„Máme naše hartfieldské vepře – a zkušenost to potvrzuje – za mnohem chutnější, než jsou jiní vepři,“ odvětil pan Woodhouse, „a proto nám s Emmou nezpůsobí nic větší radost, než když – –“

„Ach, pane Woodhousi, jak matička říkává, naši přátelé jsou k nám předobří. Na světě není druhá rodina, aby nevlastnila velký majetek, a přitom měla jako vy všeho, co srdce ráčí. My si můžeme právem říkat: ‚Šňůry měřící mi padly v kraji blaha, vždyť mé dědictví je velkolepé. A vy jste tedy, pane Knightley, přímo četl jeho dopis, takže – –“

„Psal krátce, jen aby to oznámil – ale samozřejmě s radostí a vítězoslávou.“ – Pohlédl potutelně na Emmu. „Měl prý to štěstí, že získal – zapomněl jsem přesná slova – a proč bych si je také měl pamatovat. Obsahem jeho sdělení ale bylo, jak pravíte, že si bude brát nějakou slečnu Hawkinsovou. Podle jeho vyjadřování bych soudil, že je všechno napevno domluveno.“

„Pan Elton se tedy bude ženit!“ pravila Emma, jakmile se jí vrátil dar řeči. „Všichni mu jistě ze srdce přejeme, aby byl šťasten.“

„Je na ženitbu ještě mladý,“ usoudil pan Woodhouse. „Udělal by líp, kdyby s tím nepospíchal. Podle mého na tom doposavad nebyl špatně. V Hartfieldu měl vždycky dveře otevřené.“

„Dostaneme novou sousedku, slečno Woodhousová!“ radovala se slečna Batesová. „Matička se na ni tak těší! – Říká, že už se na to nemohla koukat, jak nebohá fara nemá paní domu. To je doopravdy moc zajímavá novina. Jane, ty pana Eltona vůbec neznáš! – Není divu, že jsi na něho tolik zvědavá.“

Nezdálo se, že by Janina zvědavost byla tak palčivá, aby ji cele zaujala.

„Ano, v životě jsem pana Eltona neviděla,“ odvětila poslušna tetiny výzvy; „je to – je to pán vyšší postavy?“

„Kdo odpoví na tuto otázku?“ zvolala Emma. „Tatíček by řekl, že ano, pan Knightley, že ne, a my se slečnou Batesovou, že má zlatou střední míru. Až zde prožijete nějaký čas, slečno Fairfaxová, seznáte, že v Highbury je pan Elton měřítkem vší dokonalosti, jak tělesné, tak duševní.“

„Máte svatou pravdu, slečno Woodhousová, však se o tom Jane přesvědčí. Je to vzorný mladý muž. Jen si vzpomeň, milá Jane, jak jsem ti včera vykládala, že je přesně stejně vysoký jako pan Perry. Slečna Hawkinsová – jistě obdivuhodná mladá dáma. Je k matičce tak nesmírně pozorný – vybídl ji, aby sedala ve vikářské lavici, že pak lépe uslyší – matička je trošku nedoslýchavá, jak víte – není to nic hrozného, ale přece jen tak rychle nevnímá. Jane povídala, že i plukovník Campbell trošku nedoslýchá. Vyvzpomněl si, že by mu na to snad udělaly dobře koupele – horké koupele –-, ale Jane tvrdí, že mu nepřinesly trvalou úlevu. Plukovník Campbell je, jak víte, náš anděl nebeský. A pan Dixon je zřejmě šarmantní mladý pán, který si takového tchána zaslouží. Je to štěstí, když se sejdou dobří lidé – a to se vždycky podaří. Teď tady bude pan Elton se slečnou Hawkinsovou; a budou tu manželé Coleovi, takoví hodní lidé; a Perryovi – věřte, že jsem nepoznala spokojenější a hodnější pár, než jsou manželé Perryovi. Já to říkám odjakživa,“ obrátila se k panu Woodhousovi, „že se málokde najde taková společnost jako u nás v Highbury. Tvrdím, že máme na sousedy veliké štěstí. – Drahý pane Woodhousi, jestli se matičce někdo může čím zavděčit, tak je to vepřové – taková vepřová pečínka – –“

„Kdo je ta slečna Hawkinsová a odkud, a jak dlouho se znají, to se zřejmě ještě neví,“ vpadla jí do řeči Emma. „Předpokládám, že nejde o dlouhou známost. Vždyť odjel sotva před čtyřmi nedělemi.“

Nikdo nemohl nabídnout žádné další informace; chvíli tedy vznášeli různé dohady, až pak Emma poznamenala:

„Mlčíte, slečno Fairfaxová – doufám však, že se dáte zlákat a že tyhle události vzbudí i váš zájem. Vy jste přece docela nedávno jistě vyslechla i spatřila v tomto směru mnoho, a se slečnou Campbellovou jste takovou událost asi hluboce prožívala – a tak vám nepromineme, abyste se nevzrušovala kvůli panu Eltonovi a slečně Hawkinsové.“

„Věřím, že mne to bude zajímat, až se s panem Eltonem seznámím,“ odvětila Jane, „obávám se však, že tohle je u mne nezbytný předpoklad. A jelikož od svatby slečny Campbellové uběhlo už několik měsíců, mé dojmy patrně trochu vybledly.“

„Ano, odjel právě před čtyřmi nedělemi, jak jste poznamenala, slečno Woodhousová,“ pravila slečna Batesová. „Včera tomu byly čtyři neděle. – Nějaká slečna Hawkinsová. – No, já si představovala, že se bude ucházet o některou zdejší slečnu. I když by mně jakživo ani na mysl – paní Coleová mi jednou něco pošeptala, ale já hned povídám: Kdeže by – pan Elton je obdivuhodný mladý pán, ale – Zkrátka a dobře, v tomhle já nemám zvlášť bystré oči. To přiznám bez mučení. Co mám před sebou, to vidím. Na druhou stranu by to panu Eltonovi nikdo nemohl mít za zlé, kdyby si troufal pomyslet – Slečna Woodhousová je tak dobrotivá, že mne nechá klábosit. Jakpak se daří slečně Smithové? Zdá se, že se už docela zotavila. Napsala vám teď někdy paní Isabella Knightleyová? Ach, ty roztomilé dětičky! Jane, jestlipak víš, že já si vždycky představuji pana Dixona jako pana Johna Knightleye? Myslím co do zevnějšku – vysokého, s takovým tím pohledem – a spíš trochu málomluvného.“

„Mýlíte se, tetinko drahá – mezi těmi dvěma pány není ani sebemenší podobnost.“

„To je zvláštní! Ale člověk si o nikom neudělá předem správnou představu. Dostane nápad, a pak se tím nechá unést. Říkala jsi myslím, že pan Dixon není, přísně vzato, žádný krasavec.“

„Krasavec! Nene – to rozhodně není, ani zdaleka ne. Řekla jsem vám, že to není hezký člověk.“

„Vyprávěla jsi nám, děvenko, jak slečna Campbellová nechtěla uznat, že to není hezký muž, a jak jsi ty sama – –“

„Co já – můj úsudek tady nehraje žádnou roli. Koho si vážím, ten je mi vždy i na pohled příjemný. Opakovala jsem vám jen to, co považuji za obecné mínění, když jsem říkala, že není žádný krasavec.“

„Nu, Jane, děvečko má zlatá, myslím, že se musíme rozloučit. Venku se nějak škaredí a babička by měla starost. Jste moc laskavá, drahá slečno Woodhousová, ale my už se opravdu musíme odporoučet. To je namouduši vítaná novinka. Půjdeme kolem Coleových, ale nestavím se u nich než na tři minuty; a ty, Jane, ty by ses měla vrátit přímo domů – nesmíš nám zmoknout. – Myslíme si, že na ní už zdejší zdravý vzduch začíná být vidět. Děkuji vám, jsme o tom přesvědčeny. K paní Goddardové ani nezaběhnu, protože ta, pokud vím, ráda vepřové jen vařené: až budeme tu kýtu nakládat, tak to bude něco jiného. Poroučím se vám, pane Woodhousi. Á, pan Knightley také odchází! – Vy jste přece tak milý! – Kdyby se Jane cítila příliš unavená, nabídnete jí laskavě rámě, viďte? Tak pan Elton a slečna Hawkinsová. – Spánembohem.“

Emma osaměla s otcem: napůl musela věnovat pozornost jeho lamentacím, proč se ta mládež tak horempádem žení a vdává – a ještě si berou docela cizí lidi – a napůl mohla na toto téma přemýšlet sama. Pro ni to byla zpráva zábavná i vítaná, neboť v ní viděla důkaz, že pan Elton dlouho netrpěl; chvěla se však o Harriet; Harriet to bude bolestně prožívat – a jí nezbývá než doufat, že se jí podaří sejít se s ní dřív, než to uslyší od někoho jiného. Touto dobou k ní Harriet obvykle zaběhne. Jen aby cestou nepotkala slečnu Batesovou! – Jelikož však se mezitím rozpršelo, byla Emma nucena usoudit, že jí počasí zabrání odejít z domova, a tak ji nepochybně ta zpráva překvapí nečekaně.

Rozpršelo se hustě, ale krátce a po dešti netrvalo ani pět minut a ve dveřích stanula Harriet s rozpálenou, vzrušenou tváří, jaká vypovídala o spěchu a překypujícím srdci; a hned na prahu z ní vytrysklo: „Ach, slečno Emmo, představte si, co se nestalo!“ jak odpovídalo vrcholnému rozčilení. Jelikož rána už dopadla, uznala Emma, že jí prokáže největší službu, když ji vyposlechne; a tak Harriet ze sebe bez přerušování dychtivě vychrlila, co měla na srdci. Odešla od paní Goddardové už před půlhodinou – měla strach, aby se nerozpršelo – bála se, že každou chvíli spustí liják – ale věřila, že stačí doběhnout do Hartfieldu ještě včas – pospíchala, co jí nohy stačily, ale jak míjela dům, kde bydlí to děvče, co jí šije, pomyslela si, že k ní nakoukne, jak pokračují její nové šaty. A třebaže se tam vůbec nezdržela, jen vyšla ven, začalo pršet, a ona si v tu chvíli nevěděla rady, a tak běžela co nejrychleji a schovala se u Fordů. Fordovi bylo hlavní místní soukenictví a galanterie dohromady – největší a nejdůležitější highburský stánek módy. „A tak jsem tam seděla asi deset minut a v životě by mi nic nenapadlo – když najednou – považte, kdo tam nepřijde – je to opravdu velice zvláštní náhoda! – jenomže oni vždycky kupují u Fordů – kdo tam nepřijde jako Elizabeht Martinová s bratrem! – Drahá slečno Emmo! jen si to představte! Já myslela, že omdlím. Nevěděla jsem, co si počít. Seděla jsem přímo u dveří – Elizabeht mě hned uviděla, ale on ne. On zápolil s deštníkem. Jsem přesvědčená, že mě viděla, ale odvrátila hlavu a dělala, že ne, a oba zašli dál, až dozadu do krámu. A já zůstala sedět u těch dveří! – Jézusmankote, mně vám bylo strašně! Musela jsem být bílá jak ty moje šaty. Nemohla jsem vyběhnout, protože venku tak pršelo, ale nejraději bych se byla propadla rovnou do země. – Božíčku, slečno Emmo – no a tak nakonec samozřejmě vzhlédl a uviděl mě, protože si přestali vybírat nákup a začali si spolu šeptat. Byla jsem si jista, že mluví o mně, a nemohla jsem se zbavit dojmu, že ji přemlouvá, aby šla a promluvila se mnou (myslíte, že jí to opravdu říkal, slečno Emmo?), protože ona za chvilku zamířila jako ke dveřím – přišla úplně až ke mně a zeptala se, jak se mám, a byla zřejmě ochotná si se mnou stisknout ruku, když budu chtít. Při tom při všem, ale nebyla taková jako dřív; viděla jsem, že je ke mně jiná. Ale bylo to, jako by se snažila být ke mně velice milá, a tak jsme si stiskly ruce a chvíli jsme si spolu povídaly. Já nemám ani zdání, co jsem jí říkala – byla jsem tak hrozně rozčilená! – jenom vím, že ona řekla, jak ji mrzí, že už se teď nevídáme, což od ní bylo tak milé, že si to ani nezasloužím! Jézusmankote, slečno Emmo, mně vám bylo strašně! Tou dobou už déšť pomalu ustával a já si umiňovala, že teď už mě nic nezadrží a že uniknu – když tu – jen si představte – vidím, že ke mně jde i on – šel pomalu, víte, jako by dost dobře nevěděl, co má dělat. Ale přišel a promluvil na mě a já mu odpovídala – stála jsem s ním snad minutu a bylo mi strašně, to se ani vypovědět nedá. A pak jsem sebrala kuráž a povídám, že už jako přestalo pršet a že budu muset jít, a odcházela jsem, ale sotva mi řekl, jestli jdu do Hartfieldu, že by myslel, abych radši šla kolem stájí pana Colea, protože ta kratší cesta bude asi po dešti dost rozblácená. Božíčku nebeskej, já myslela, že z toho budu mít smrt! Tak jsem poděkovala, že je velice laskav. To přece bylo od něho slušné, nemyslíte? A on se vrátil k Elizabeth a já šla kolem stájí – aspoň mám ten dojem – protože jsem sotva vnímala, kde jsem a co se se mnou děje. Ach, slečno Emmo, byla bych obětovala všecko na světě, aby se mi to nestalo, ale přitom, víte, mě zase těší, že se ke mně choval tak mile a laskavě. A Elizabeth také. Ach, slečno Emmo, povídejte mi něco, ať zase najdu ztracený klid.“

Emma by jí byla z té duše ráda vyhověla, ale nebylo to okamžitě v její moci. Potřebovala se nad tím zamyslet. I ji to vyprávění vyvedlo z klidu. Mladý muž i jeho sestra se zachovali tak, že to svědčilo o upřímném citu, a ona s nimi musela soucítit. Jak to setkání Harriet popsala, dělalo to na ni dojem, že v jejich počínání se zajímavě prolíná zraněná láska s nefalšovaným jemnocitem. Byla ovšem odjakživa přesvědčena, že to jsou úctyhodní lidé a mají nejlepší úmysly; co se tím však mění na neblahých okolnostech takového svazku? Nebude tak pošetilá, aby se tím dala vyvést z míry. Samozřejmě je mu líto, že ji ztratil – celé rodině to musí být líto. Harriet zasadila ránu nejen jeho lásce, ale i ctižádosti. Celá rodina možná doufala, že se díky Harriet společensky povznesou; a kromě toho – jakou cenu má Harrietina verze? – té se každý tak lehce zavděčí – není náročná – co znamená její chvála?

Vynaložila úsilí; pokusila se uchlácholit ji tím, že začala celou příhodu zlehčovat – jako maličkost, která nestojí za tolik pozornosti.

„V té chvíli to jistě bylo trapné,“ pravila, „ale vy jste se zřejmě chovala příkladně. Je to za vámi a třeba už nikdy – a dost dobře ani nemůže dojít k takovému prvnímu setkání, a proto si s tím nemusíte dál lámat hlavu.“

Harriet pravila svatá pravda, a že už si s tím lámat hlavu nebude, ale přesto o tom dál mluvila – vlastně ani nedokázala mluvit o ničem jiném; až nakonec Emma, aby jí konečně vyhnala ty Martinovy z hlavy, si musela pospíšit s novinou, kterou jí hodlala sdělit s něhyplnou opatrností; sama nevěděla, jestli se má radovat nebo zlobit, jestli se hanbit nebo smát, že se nebohá Harriet ocitla v takovém rozpoložení a pan Elton u ní pozbyl vší důležitosti!

Postupem času si však pan Elton přece jen vydobyl svá práva. Třebaže na ni odhalení skutečnosti nezapůsobilo tak, jak by bývalo den předtím nebo i hodinu předtím, brzy to upoutalo její zájem, a než se o tom s Emmou přestaly bavit, vemluvila se Harriet do takového stavu zvědavosti, údivu, lítosti i potěšení v souvislosti s tou šťastnou slečnou Hawkinsovou, že to v jejích představách zatlačilo Martinovy opět do žádoucího područí.

Emma zjistila, že tomu setkání může být ještě ráda. Posloužilo k otupení počátečního otřesu, aniž vyvolalo trvalý důvod k znepokojení. Kde teď Harriet žije, tam se s ní Martinovi nemohou setkat, ledaže by ji přímo vyhledali, a k tomu jim zatím chybí buď odvaha, nebo velkomyslnost; co odmítla nabídku k sňatku, sestry se u paní Goddardové neukázaly; možná uplyne celý rok, než je další náhoda svede dohromady, a mezitím nebude ani nutné, ba ani možné, aby spolu promluvili.

Errata:

30.05.2021 15:17