Vítej, návštěvníku!

Jen překročily práh salonku, naskytl se jim výjev dýšící klidem a mírem: paní Batesová, zbavená obvyklého spojení se světem, klímala u krbu, Frank Churchill si u stolku vedle ní pilně hleděl okulárů a Jane Fairfaxová stála zády k nim u svého klavíru, zcela na něj soustředěná. Přičinlivé pracovní úsilí však mladíkovi nezabránilo, aby se blaženě nerozzářil, když Emmu opět spatřil. „Mám radost o dobrých deset minut dřív, než jsem předpokládal,“ zašeptal jí. „Jste svědky toho, jak se snažím být užitečný. Povězte, jestli si myslíte, že to svedu.“

„Bože, vy jste to ještě nedodělal?“ ozvala se paní Westonová. „Kdybyste si měl vydělávat na živobytí jako cizelér, to byste při takovémto pracovním výkonu tuze potenku pískal.“

„Nepracoval jsem bez přerušení,“ odvětil. „Pomáhal jsem slečně Fairfaxové s klavírem, aby stál docela pevně. Myslím, že je tu podlaha trochu nerovná. Vidíte, jak jsme jednu nohu vypodložili papírem. To je od vás milé, že jste se daly přemluvit a přišly jste. Skoro jsem se bál, že budete pospíchat domů.“

Zaonačil to tak, aby si sedla vedle něho; vyvolal značný rozruch tím, že pro ni hledal nejkrásnější pečené jablko, a snažil se ji přimět, aby mu pomohla nebo aspoň poradila s jeho prací, dokud Jane Fairfaxová nezasedla opět ke klavíru. Že se k tomu neodhodlala hned, to zavinily nervy, usoudila Emma; nemá ještě klavír tak dlouho, aby se ho dotýkala bez vzrušení; musí přivolat na pomoc rozum, než je s to hrát; a Emma nemohla než soucítit s takovým duševním stavem, ať už jej přivodilo cokoli, a umínila si, že už jej nikdy nebude přetřásat se svým sousedem.

Konečně začala Jane hrát, a třebaže první takty zazněly chabě, postupně rozehrála nástroj k plnému výkonu. Paní Westonová byla unesena už předtím a byla unesena zas; Emma za ní nezůstala v chvále pozadu a klavír byl na základě odborného prozkoumání uznán za prvotřídní.

„Ať už plukovník Campbell pověřil tím posláním kohokoli,“ prohlásil Frank Churchill a usmál se na Emmu, „nezhostil se dotyčný svého úkolu špatně. Slýchal jsem ve Weymouthu často o plukovníkově vybraném vkusu a jsem si jist, že ty měkké vysoké tóny by se jemu i ostatním z jeho rodiny zvlášť zamlouvaly. Řekl bych, že buď dal svému pověřenci velice podrobné instrukce, anebo napsal k Broadwoodovi sám. Co o tom soudíte, slečno Fairfaxová?“

Jane se neotočila. Nemusela slyšet, protože jí zároveň cosi říkala paní Westonová.

„Mějte ohled,“ zašeptala mu Emma, „vždyť to byl jen nepodložený dohad. Nemučte ji.“

Zavrtěl s úsměvem hlavou a zatvářil se, jako by nepochyboval ani necítil špetku soucitu. Zakrátko začal nanovo:

„Vaši přátelé v Irsku se jistě těší vědomím, že vám takto způsobili radost, slečno Fairfaxová. Vsadil bych se, že na vás často myslí a uvažují, kdy asi bude nástroj doručen k vašim rukám. Co myslíte, ví plukovník Campbell, že transankce byla dovršena právě v těchto dnech? Co myslíte, určil při objednávce přesně datum dodání, anebo spíš poslal jen všeobecné pokyny a nechal vše náhodě a možnostem obchodníka?“

Odmlčel se a tentokrát musela slyšet: nemohla se vyhnout odpovědi.

„Dokud nedostanu od plukovníka Campbella dopis,“ pravila nuceně klidným hlasem, „sotva se mohu něčeho s jistotou domýšlet. Musela bych jen hádat.“

„Zajisté – a člověk někdy hádá správně a někdy hádá špatně. Kéž bych teď uhádl, kdy už se mi konečně podaří ten šroubek pořádně upevnit. Vidíte, slečno Woodhousová, jaké nesmysly mluví ten, kdo těžce pracuje, pokud přitom vůbec mluví. – Pravý dělný lid, ten patrně drží jazyk za zuby, ale my panstvo se při práci chytáme slov – slečna Fairfaxová říkala cosi o hádání. Prosím, a je to hotovo. Mám tu čest, madam,“ (k paní Batesové) „vrátit vám vaše brýle prozatímně vyléčené.“

I nastalo vřelé díkůvzdání ze strany matky i dcery; aby tomu druhému poněkud unikl, přešel ke klavíru a poprosil slečnu Fairfaxovou, která u něj dosud seděla, aby ještě něco zahrála.

„Kdybyste byla moc hodná, tak byste si zvolila jeden z těch valčíků, které jsme včera večer tančili. – Dopřejte mi, abych jej směl znovu prožívat. Vás možná tak neuchvátily jako mne – připadala jste mi celou tu dobu unavená. Tuším, že jste uvítala, když tanec skončil, ale já bych byl dal celý svět – tedy ten svět, který mám na dávání – za další půlhodinku.“

Rozehrála se.

„Je to nádherné, znovu slyšet melodii, při níž byl člověk šťasten! – Tohle se tančilo ve Weymouthu, nemýlím-li se.“

Zvedla k němu na okamžik oči a do krvava se zarděla. Vzal ze židle u klavíru nějaké noty, obrátil se k Emmě a pravil:

„Tohle ještě vůbec neznám. Vy ano? – Cramer. – A zde je nový soubor irských písní. Pochopitelně, vzhledem k okolnostem. Všechny ty noty přišly zároveň s klavírem. To bylo od plukovníka Campbella skutečně pozorné. – Uvědomil si, že tu slečna Fairfaxová žádné noty mít nemůže. Vážím si zvlášť této části jeho dobrého skutku. Svědčí o tom, že popud k činu vyšel přímo ze srdce. Není na něm nic zbrklého, nic nepromyšleného. Vedla ho jen a jen upřímná náklonnost.“

Emma si přála, aby nemluvil tak nepokrytě, ale i proti své vůli se bavila; a když při letmém pohledu na Jane Fairfaxovou zachytila její prchavý úsměv, když se přesvědčila, že hluboký ruměnec špatného svědomí provází úsměv tajné blaženosti, přestala si to žertování tak vyčítat a neměla vůči ní už tolik provinilý pocit. – Ta líbezná, vzorná, dokonalá Jane Fairfaxová zřejmě chová ve svém srdci city velice odsouzeníhodné.

Přinesl jí všechny ty noty a spolu si je prohlíželi. Využila té příležitosti a zašeptala mu:

„Mluvíte příliš nezastřeně. Jistě vám rozumí.“

„Vždyť chci, aby mi rozuměla, a za své nápovědi se pranic nehanbím.“

„Já se ale za to hanbím a lituji, že mě to kdy napadlo.“

„Jsem moc rád, že vás to napadlo a že jste se mi s tím svěřila. Teď si umím vysvětlit všechny její zvláštní pohledy i počínání. Stud přenechte jí. Pokud se dopustila něčeho špatného, sluší se, aby se styděla.“

„Vidím, že se toho pocitu nemůže zbavit.“

„O tom si dovolím pochybovat. Vždyť právě teď hraje Robina Adaira – jeho oblíbenou melodii.“

Zakrátko nato přecházela slečna Batesová kolem okna a přitom zahlédla kousek od domu pana Knightelyho na koni.

„Podívejte se, pan Knightley! – Musím s ním promluvit, jestli to půjde, aspoň abych mu poděkovala. Nebudu otvírat okno zde, protože byste se všichni nastydli, ale můžu přece jít do matiččina pokoje vedle. Hádám, že se na chvilku staví, až uslyší, kdo tu je. To máme štěstí, že jste se tu všichni tak sešli! – Jaká čest pro náš salonek!“

Její slova doznívala už z vedlejší místnosti. Tam rozrazila okenní křídla dokořán, okamžitě upoutala pozornost pana Knightleyho a každou slabiku jejich rozhovoru pak ostatní slyšeli tak zřetelně, jako by se ho bezprostředně zúčastnili.

„Jak se daří? – Jak se daří? – Dobře, děkuji za optání. Jsme vaše velké dlužnice za ten kočár včera večer. Přijely jsme domů právě včas, matička už nás vyhlížela. Prosím pojďte dál, jen pojďte dovnitř, zastanete tu některé přátele.“

Takto zahájila slečna Batesová; pan Knightley byl zřejmě odhodlán dostat se ke slovu také, neboť vzápětí zazněl jeho hlas velmi energicky a autoritativně:

„Co vaše neteř, slečno Batesová? Chci se pozeptat na vás na všechny, ale obzvláště na ni. Jak se cítí slečna Fairfaxová? – Doufám, že se včera večer nenastydla. Jakpak se dnes cítí? Povězte mi, jak se vede slečně Fairfaxové.“

A slečna Batesová musela na tento dotaz nejprve odpovědět, než projevil ochotu poslouchat ji dál. Posluchači z toho měli legraci a paní Westonová vrhla na Emmu významný pohled. Emma však zavrtěla hlavou v neochvějné nevíře.

„Jsme vaše velké dlužnice – vaše velké dlužnice za ten kočár,“ navázala znovu slečna Batesová.

Přerušil ji zkrátka: „Jedu do Kingstonu. Nepotřebujete tam něco zařídit?“

„I propána – do Kingstonu, říkáte? – Paní Coleová onehdy povídala, že by cosi potřebovala v Kingstonu.“

„Paní Coleová má služebnictvo a může si někoho poslat. Ptám se, jestli tam nepotřebujete něco vy?“

„Ne, děkuji vám. Ale pojďte přece dál. Hádejte, kdo je u nás. Slečna Woodhousová a slečna Smithová. Zašly k nám laskavě, aby si poslechly nový klavír. Nechte koně U koruny a pojďte dál.“

„No – –“ protáhl, jako by uvažoval, „snad tedy na pět minut.“

„A je tu ještě paní Westonová a pan Frank Churchill! – To máme štěstí, tolik přátel pohromadě!“

„Ne, víte co, teď ne. Děkuji vám, ale nemůžu se zdržet ani pár minut. Potřebuji být co nejrychleji v Kingstonu.“

„I jen pojďte! Všechny by nás to tak potěšilo!“

„Nene, váš salon je už tak dost plný. Navštívím vás někdy jindy a poslechnu si váš klavír.“

„To je mi líto! – Ach, pane Knightley, to byl včera skvostný večírek – překrásný! Viděl jste kdy takový bál? Úchvatné, že? – Slečna Woodhousová s panem Frankem Churchillem. V životě jsem neviděla nic, co by se tomu vyrovnalo.“

„Jistě, úchvatný pohled, co jiného taky můžu říct. Předpokládám, že slečna Woodhousová a pan Churchill slyší každé slovo. Ale nevidím důvod“ (ještě hlasitěji) „nezahrnout do té chvály i slečnu Fairfaxovou. Podle mého mínění tančí slečna Fairfaxová velice krásně a paní Westonová je bez výjimky nejlepší hráčka lidových tanců v celé Anglii. A jestli vaši hosté vědí, co se sluší a patří, řeknou teď na oplátku zas hezky hlasitě něco o mně, jenomže já se nemůžu zdržet, abych si to vyposlechl.“

„Ach, pane Knightley, jen ještě vteřinku – je to důležité – to rozčilení – Jane a já jsme obě celé rozčilené z těch jablek.“

„Copak se vám na nich nezamlouvá?“

„Když pomyslím, že jste nám poslal všechna, co jste měl! Říkal jste, že vám jich zbývá ještě spousta, a teď nemáte jedno jediné. Jsme z toho celé pryč. Paní Hodgesová se právem rozhněvala. William Larkins se o tom zmínil. To jste neměl dělat, opravdu ne. Ach jé – už je pryč. Neslyší rád, když se mu děkuje. Já si ale myslela, že se přece jen zdrží, a bývala by to škoda, pomlčet o... Tak se mi to nepovedlo.“ (Přicupitala do salonu.) „Pan Knightley se nemohl zdržet. Jede do Kingstonu. Ptal se mě, jestli tam něco nepotřebuji...“

„Ano,“ pravila Jane, „slyšeli jsme jeho laskavou nabídku, slyšeli jsme všechno.“

„Jistě, to si umím představit, děvenko, vždyť přece dveře byly dokořán, okno bylo dokořán a pan Knightley mluvil dost hlasitě. Umím si představit, že jste všechno slyšeli. ‚Nepotřebujete něco zařídit v Kingstonu? povídá, a tak jsem se zmínila... Ale slečno Woodhousová, musíte už jít? – Mně to připadá, že jste sotva přišly – bylo to od vás tak milé.“

Emma seznala, že mají skutečně načase vrátit se domů. Návštěva trvala už příliš dlouho, pohled na hodinky jim napověděl, že se pomalu chýlí k polednímu, a tak se rozloučila i paní Westonová se svým společníkem; mohli si však dopřát už jen toho, že doprovodili obě slečny k branám Hartfieldu, než se sami vydali zpátky na Randalls.

Errata:

30.05.2021 15:17