Vítej, návštěvníku!

Emma nezačala dodatečně litovat, že velkomyslně přijala pozvání Coleových. Večírek se jí nazítří vybavoval mnoha příjemnými vzpomínkami a oč snad přišla ve smyslu důstojné nepřístupnosti, to jí musela bohatě vynahradit skvělá záře oblíbenosti. Obšťastnila přece Coleovy – sympatické lidi, kteří si zasluhují, aby měli radost – a zanechala po sobě dojem, jenž hned tak z paměti nevymizí. Vrcholné štěstí nám však nebývá dopřáno, a to ani ve vzpomínkách: dvě okolnosti ji přitom trochu mrzely. Nebyla si jista, jestli se neprohřešila na ženské solidaritě, když prozradila Franku Churchillovi, z jakých citů podezírá Jane Fairfaxovou. V tomhle sotva jednala správně; jenomže jí se ta myšlenka vnutila tak neodbytně, že se musela projevit, a on přijímal všechno, co řekla, tak ochotně, že tím skládal hold jejímu bystrozraku, a proto jí připadalo moc těžké rozhodnout, neměla-li přece jen držet jazyk za zuby.

Druhá mrzutá vzpomínka se rovněž vztahovala k Jane Fairfaxové, a v tomto případě nebyla na pochybách. Upřímně a otevřeně litovala, že neumí tak hrát a zpívat jako Jane. Pokorně želela, že byla v dětství líná – a sedla si tedy a půldruhé hodiny pilně cvičila.

Nakonec ji vyrušil Harrietin příchod; a kdyby jí stačila ke štěstí chvála od Harriet, byla by se brzy upokojila.

„Ach, kéž bych uměla tak krásně hrát jako vy a slečna Fairfaxová!“

„Nehodnoťte nás takhle jedním dechem, Harriet. Moje hraní se nepřibližuje jejímu o nic víc než lampa sluneční záři.“

„Božíčku nebeskej – a já bych řekla, že vy hrajete líp. – Podle mě umíte hrát nejmíň stejně dobře jako ona. Já si tedy určitě radši poslechnu vás. Kdekdo včera večer říkal, jak krásně hrajete.“

„Kdo tomu trochu rozumí, ten si jistě uvědomoval ten rozdíl. Pravda je asi taková, Harriet: já hraji dost dobře, aby mě mohli pochválit, ale pro Jane je každá chvála slabá.“

„Hm, mně to vždycky bude připadat, že se jí ve hře na piano vyrovnáte, a jestli tu je nějaký rozdíl, tak to nikdy nikdo nezjistí. Pan Cole včera povídal, že máte v hudbě vytříbený vkus, a pan Frank Churchill hovořil hodnou chvíli o vašem vkusu, a on prý že si cení vkusu víc než techniky.“

„Jenomže Jane Fairfaxová vyniká v obojím, Harriet.“

„Víte to jistě? Že hrát umí, to jsem viděla, ale nevím, jestli má i vkus. Nikdo o tom nemluvil. A já nemám ráda italské zpívání. – Člověk tomu slůvko nerozumí. A i kdyby hrála tak dobře, je to vlastně její povinnost, protože bude muset dávat hodiny. Coxovi včera večer rozpřádali úvahy, jestli se dostane do některé vznešené rodiny. Jakpak vám Coxovi včera večer připadali?“

„Jako vždycky – hrozně neotesaní.“

„Něco mi vyprávěli,“ pokračovala Harriet trochu váhavě, „ale vlastně na tom ani tak moc nezáleží.“

Tu se jí Emma byla nucena zeptat, cože jí to vyprávěli, ačkoli měla obavy, aby nevyvolala na světlo boží pana Eltona.

„Vyprávěli mi – že u nich byl minulou sobotu na večeři pan Martin.“

„Ale?“

„Přišel za panem Coxem v nějaké obchodní záležitosti, a ten ho pozval, aby se u nich zdržel na večeři.“

„Ale?“

„Mluvili o něm docela dlouho, zvlášť Anne Coxová. Nevím, co tím mínila dát najevo, ale ptala se mě, jestli počítám, že bych u nich v létě zase pobejvala na návštěvě.“

„Mínila tím dát najevo impertinentní zvědavost, jak už to taková Anne Coxová dovede.“

„Říkala, že se choval hrozně mile, když u nich byl. Při večeři prý seděl vedle ní. Slečna učitelka Nashová si myslí, že kterákoli ze sester Coxových by byla celá šťastná, kdyby ho ulovila.“

„Dost možná. A já si zase myslím, že jsou to bez výjimky nejnevychovanější děvčata z celého Highbury.“

Harriet si potřebovala zajít k Fordovým. – Emma považovala za moudré ji doprovodit. Kdyby náhodou potkala Martinovy, bylo by to při jejím současném rozpoložení nebezpečné.

Harriet, kterou lákalo kdeco a půl slůvka dokázala znejistit, nakupovala vždycky velmi dlouho; a zatímco zvolna probírala mušelíny a rozmýšlela se, Emma si stoupla ke dveřím, aby měla nějaké rozptýlení. – Nemohla si v tom ohledu dělat velké naděje ani na této nejrušnější highburské tepně; – že bude kolem pospíchat pan Perry, že si pan William Cox otevře dveře vlastní kanceláře, že se bude vracet kočár páně Coleův, protože se koně byli projet, nebo že sem zabloudí tvrdohlavý mezek a na něm poslíček s dopisem – to byly nejzajímavější výjevy, jichž se mohla nadít; a když uzřela pouze řeznického tovaryše s dřezem masa, úpravnou starou paní na cestě domů od hokynáře s plným košíkem, dva toulavé psy zápasící o špinavou kost a šňůru dětí hltajících očima marcipán ve výkladní skříni pekařství, byla si vědoma, že si nemá nač stěžovat a že se tu nabízí zábavy ažaž; nebo aspoň tolik, aby u těch dveří ještě vydržela. Člověk s bystrou, vyrovnanou myslí se obejde bez kdovíjakých senzací a nic nečekaného nečeká.

Zadívala se po silnici k Randallsu. Scenérie ožila, objevily se na ní dvě osoby: paní Westonová s nevlastním synem; ubírají se do Highbury – samozřejmě že k Woodhousovým. Hodlali se však nejprve zastavit u paní Batesové, jejíž dům stál u silnice blíže Randallsu než Fordův obchod; a užuž se chystali zaklepat, když Emma upoutala jejich pohled. – Okamžitě přešli ulici a zamířili k ní, a včerejší příjemně strávený večer jako by ještě prohloubil potěšení z dnešního setkání. Paní Westonová jí sdělila, že se chystá navštívit Batesovy, aby si vyposlechla nový nástroj.

„Můj průvodce totiž tvrdí, že jsem slečně Batesové včera večer svatosvatě slíbila zastavit se u nich dnes dopoledne. Já si to sama ani neuvědomila. Nevzpomínám si, že bychom se byly tak napevno dohodly, ale Frank si to pamatuje, a proto tam teď jdeme.“

„A než paní Westonová vykoná slíbenou návštěvu, budu se doufám, já smět přidružit k vám a počkat na ni v Hartfieldu – tedy pokud se vracíte domů,“ pravil Frank.

Paní Westonová projevila zklamání.

„Měla jsem za to, že hodláte jít na návštěvu se mnou. Tolik by je potěšilo, kdybyste se u nich ukázal.“

„Já? Já bych tam jenom překážel. Možná ale – že stejně překážím i zde. Slečna Woodhousová se netváří, jako by stála o mou společnost. Paní tetinka mne vždycky pošle pryč, když nakupuje. Říká, že jí přitom jdu hrozně na nervy, a slečna Woodhousová dělá dojem, jako by měla chuť říci totéž. Co si teď počnu?“

„Nejsem tu kvůli sobě,“ pravila Emma. „Pouze čekám na přítelkyni. Zřejmě už bude mít brzy nakoupeno a pak se vrátíme domů. A vy byste udělal nejlépe, kdybyste šel s paní Westonovou a posoudil nový klavír.“

„Hm – když mi to radíte vy. – Ale“ (s úsměvem) „což jestli plukovník Campbell svěřil tu záležitost nějakému nedbalému příteli a ukáže se, že nástroj nemá pěkný zvuk – jak se zachovám? Paní Westonová ve mně nebude mít žádnou oporu. Stačila by na to velice dobře sama. Nepříjemná pravda vyjde z jejích úst krásně stravitelná, zatímco já jsem nejhorší nešika na světě, co se zdvořilých nepravd týká.“

„Nevěřím vám ani slůvko,“ odvětila Emma. „Jsem přesvědčena, že v případě potřeby dokážete být stejně neupřímný jako kdokoli jiný. Není však třeba se obávat, že je to nevalný nástroj. Ba právě naopak, pokud jsem slečně Fairfaxové včera dobře rozuměla.“

„Pojďte se mnou, není-li vám to příliš proti mysli,“ řekla paní Westonová. „Nemusíme se dlouho zdržet. A potom zajdeme do Hartfieldu. Tam se všichni znovu shledáme. Skutečně bych ale byla ráda, kdybyste šel na tu návštěvu k Batesovým se mnou. Budou si to tak považovat! Já žila v domnění, že to máte v úmyslu.“

Na to už nemohl nic namítat a s naději, že na něho čeká odměna v podobě Hartfieldu, se vrátil s paní Westonovou ke dveřím paní Batesové. Emma za nimi hleděla, dokud nezašli dovnitř, pak přešla k Harriet u příslušného pultu a vynaložila všechen svůj důvtip, aby ji přesvědčila, že chce-li jednobarevný mušelín, nemá smysl, aby si dala ukazovat pestrý, a že modrá stužka, třeba sebekrásnější, nepůjde k vzorku v žlutém tónu. Nakonec se podařilo všechno zvládnout, včetně doručení balíčku.

„Mám to poslat k paní Goddardové, slečno?“ zeptala se paní Fordová.

„Ano – ne – ano, k paní Goddardové. Jenomže šaty na vzor mám v Hartfieldu. Paní Goddardová to ale bude chtít vidět. – A já si ty šaty na vzor může kdykoli vzít domů. No ale tu stužku budu potřebovat hned – takže by to bylo lepší do Hartfieldu – aspoň tu stužku. Mohla byste mi ji zabalit zvlášť, paní Fordová, viďte?“

„To nestojí za to, Harriet, obtěžovat paní Fordovou dvěma balíčky.“

„Svatá pravda.“

„Jaképak obtěžování, slečno,“ pravila úslušná paní Fordová.

„Já bych to vlastně mnohem radši měla obojí v jednom balíčku. V tom případě to teda laskavě pošlete všechno k paní Goddardové – já vám nevím – Ne, myslím, že si to přece jen dám poslat do Hartfieldu, slečno Emmo, a večer si to odnesu s sebou domů. Co byste mi radila vy, slečno Emmo?“

„Abyste si s tím nelámala hlavu už ani půl vteřiny. Do Hartfieldu, buďte tak hodná, paní Fordová.“

„Ano, tak to bude nejmoudřejší,“ prohlásila Harriet spokojeně. „K paní Goddardové by se mi to vůbec nezamlouvalo.“

K obchodu se zvenčí blížily nějaké hlasy – či spíše jeden hlas a dvě dámy – a dívky se potkaly ve dveřích s paní Westonovou a slečnou Batesovou.

„Drahá slečno Woodhousová,“ začala druhá z nich, „utíkám přes ulici, požádat vás, abyste nám prokázala tu laskavost a na chvíli k nám zašla, poseděla s námi a řekla nám své mínění o novém nástroji, vy i slečna Smithová. Jak se vám daří, slečno Smithová? – Výborně, děkuji za optání. – Prosila jsem paní Westonovou, aby šla se mnou, že tak spíše u vás uspěji.“

„Doufám, že paní Batesová a slečna Fairfaxová jsou obě – –“

„– – zdrávy, děkuji mnohokrát. Matička se cítí skvěle a Jane se včera večer ani nenastydla. Jak se daří panu Woodhousovi? – To jsem ráda, že slyším tak potěšující zprávy. – Paní Westonová mi prozradila, kde vás najdu. – A tak povídám: ‚Musím tam zaběhnout a poprosit ji, aby nás poctila; matička bude celá šťastná, až ji uvidí – a když jsme se tu teď tak pěkně sešli, jistě neodmítne. ‚Ano, učiňte to, prosím, povídá pan Frank Churchill, ‚názor slečny Woodhousové bude mít svou váhu. ‚Spíš by se mi to ale podařilo, povídám já, ‚kdybyste šli někdo se mnou. – ‚Počkejte půl minuty, než dokončím své dílo, povídá on. – Jen považte, slečno Woodhousová, byl totiž tak hodný a ochotně začal utahovat šroubeček na matiččiných okulárech. – Ten šroubeček se dnes ráno uvolnil. – Taková vzácná ochota z jeho strany! – Matičce takhle ty okuláry byly k ničemu – nemohla si je nasadit. Z toho je vidět, že by každý měl mít dvoje brýle; skutečně je to tak. Jane to také říká. Chystala jsem se zaběhnout s nimi rovnou k Johnu Saundersovi, ale celé dopoledne mi v tom něco bránilo, hned to a pak zase ono, však víte, jak to chodí. Jednu chvíli přiběhne Patty, a že prý se jí všecko zdá, jako by komín v kuchyni potřeboval vymést, a já jí povídám: ‚Pro rány boží, Patty, nechoďte na mě s žádnými katastrofami, tady vypadl šroubeček z milostpaniných okulárů. Pak nám přinesli pečená jablka, paní Wallisová je poslala po učedníkovi, Wallisovi jsou k nám vždycky tak zdvořilí a úslužní – doslechla jsem se tu a tam, že paní Wallisová umí být hubatá a že někdy lidem zostra odsekne, ale vůči nám je vždycky moc ochotná. A určitě si nás nepředchází kvůli tomu, co jí dáme utržit, vždyť co my spotřebujeme chleba, no ne? Jsme jenom tři – a momentálně navíc drahá Jane – ale ta doopravdy nic nejí – její snídaně, to je něco otřesného, vyděsilo by vás to, kdybyste to viděly. Ani se před matičkou netroufám zmínit, jak málo jí – vždycky jí řeknu to a řeknu ono, a tak to nějak zamluvím. Ale dopoledne pak najednou dostane hlad, a na nic nemá takovou chuť jako na pečená jablka, a ona jsou také zdraví zvlášť prospěšná – onehdy jsem využila příležitosti a zeptala jsem se na to pana Perryho, když jsem ho náhodou potkala na ulici. Tedy ne že bych o tom předtím měla nějaké pochybnosti – pan Woodhouse sám mi přece také často pečená jablka doporučoval. Myslím, že považuje toto ovoce za zcela nezávadné pouze v této úpravě. My si však často dáme i jablkové knedlíky. Patty dělá výtečné jablkové knedlíky. Tak co, paní Westonová, doufám, že vaše důvody převážily a že nám tyto dámy vyhoví.“

Emma že prý „ochotně půjde pozdravit paní Batesovou,“ atd., a tak se konečně hnuly z krámu a slečna Batesová už je ničím nezdržovala, až na:

„Jak se daří, paní Fordová? Promiňte mi to, já vás dřív nezahlédla. Slyšela jsem, že jste dostali z města čerstvou zásilku rozkošných pentlí. Jane přiběhla včera domů celá nadšená. Děkuji za optání, ty rukavice skvěle padnou, jenom jsou trochu volné v zápěstí, ale Jane si je zabrala. – O čempak jsme to mluvily?“ zauvažovala, jakmile se všechny ocitly na ulici.

Emma byla zvědavá, co z vší té změti vyhmátne.

„Na mou věru, teď si nevzpomenu, o čem jsme to mluvily. Aha! Matiččiny okuláry. Pan Frank Churchill projevil takovou vzácnou ochotu! ‚Dovolíte? povídá, ‚myslím, že bych ten šroubeček dokázal utáhnout; takováhle práce mě velice baví. – To přece od něho bylo tak... no nemyslíte? Musím říci, že jsem sice o něm předem hodně slyšela a hodně si od něho slibovala, ale on ve skutečnosti předčí všechno očekávání... Upřímně vám blahopřeji, paní Westonová. Nic lepšího si milující rodiče v synovi ani nemohou... Dovolíte? povídá, ‚myslím, že bych ten šroubeček dokázal utáhnout; takováhle práce mě velice baví. Do smrti nezapomenu, jak mile to říkal. A když jsem přinesla z komory pečená jablka a vyjádřila naději, že naši přátelé nás poctí a ochutnají, povídá rovnou, že prý ‚žádné ovoce není ani zpola tak chutné, a tohle jsou nejlákavější domácí pečená jablka, na jakých kdy moje oko spočinulo. To přece bylo od něho tak... A jak to řekl! Vím, že to nebyl pouhý kompliment. Jsou to skutečně lahodná jablka a paní Wallisová je peče mistrně – jenomže je nepečeme víc než nadvakrát a musela jsem panu Woodhousovi slíbit, že je budeme dělat natřikrát – slečna Woodhousová snad bude tak laskavá, že se o tom nezmíní. Tahle jablka, to je nejlepší druh na pečení: jsou všechna z Donwellu – pan Knightley nás vždycky bohatě zásobí. Pošle nám jich každý rok pytel a nikde jinde se nenajde jablko, aby tak dlouho vydrželo – má myslím dvě takové jabloně. Matička tvrdí, že už za časů jejího mládí byl donwellský sad proslulý. Ale onehdy jsem zažila takové rozčilení – pan Knightley se tu totiž dopoledne zastavil a Jane právě jedla jedno z těch jablek, a tak na ně přišla řeč a já mu vykládám, jak jí chutnají, a on se ptá, jestli už nejsme na dně svých zásob. ‚Jistě už žádné nemáte, povídá, ‚a tak vám pošlu další, protože jich mám mnohem víc, než sám spotřebuji. William Larkins mi jich letos přenechal víc než jindy. Pošlu vám nějaká, než se to všechno zkazí. Tak jsem ho prosila, aby to nedělal – protože co se toho týká, jestli už jsme na dně, to bych musela lhát, kdybych mu řekla, že nám jich zůstala ještě spousta – zbývalo jich skutečně sotva půl tuctu a všechny jsme je schovaly pro Jane – jenom jsem nechtěla dopustit, aby nás ještě zásobil, když už nám tak štědře nadělil, a Jane mu to řekla také. A když pak odešel, skoro jsme se kvůli tomu pohádaly – ne, neměla bych říkat pohádaly, protože jsme se ještě co živy nepohádaly – ale byla z toho celá nešťastná, a proč prý jsem doznala, že už s jablky končíme; měla jsem mu prý raději namluvit, že nám jich zbývá ještě hodně. ‚Ale, děvenko, povídám, ‚řekla jsem mu jen to, co jsem mohla říct. Každopádně hned ten večer přinesl William Larkins další jablka, stejný druh, byla jich skoro nůše, a tak jsem se zaradovala, sešla jsem dolů, promluvila jsem si s Williamem Larkinsem a všechno mu to povídám, jak si jistě umíte představit. Známe se s Williamem Larkinsem od nepaměti a vždycky ho ráda vidím. Později jsem se ale dověděla od Patty, že prý to byl zbytek těchhle jablek – William jí to řekl – víc prý jich pán nemá – takže si teď už nemůže žádné upéct ani podusit. Williamovi samému to nevadilo, hřálo ho pomyšlení, že jich pán tolik prodal; protože Williamovi, jak víte, leží na srdci, aby jeho pán hlavně hodně vydělal; ale paní Hodgesová prý se zlobila, že jí je všechna seberou. Nechtěla se smířit s tím, že pán si nebude moct na jaře poručit jablkový koláč. To všechno vykládal William naší Patty, ale nakázal jí, ať si z toho nedělá těžkou hlavu a nám ať o tom prý nic neříká, protože paní Hodgesová často kvůli něčemu bručí, a pokud se podaří hodně jablek prodat, co na tom sejde, kdo sní zbytek. Patty mi to všechno vyklopila a já z toho byla doopravdy hrozně rozčilená. Nechtěla bych ani za živý svět, aby se to doneslo k panu Knightleymu. Byl by z toho tak... Chtěla jsem to zatajit i před Jane, ale bohužel mi to uklouzlo, než jsem se nadála.“

Slečna Batesová doříkala svůj monolog právě ve chvíli, kdy Patty otevřela dveře; a návštěvnice vystupovaly po schodech, aniž musely sledovat nit jejího vyprávění, pronásledovány pouze zvukovými důkazy její všeobjímající dobré vůle.

„Dejte si laskavě pozor, paní Westonová, u toho oblouku je další schod. Dejte si laskavě pozor, slečno Woodhousová, máme bohužel dosti tmavé schodiště – nadmíru tmavé a úzké. Dejte si laskavě pozor, slečno Smithová. Mám takovou starost, slečno Woodhousová, neporanila jste si nohu?.. Pozor na schod v tom oblouku, slečno Smithová.“

Errata:

30.05.2021 15:17