Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Frank Churchill se vrátil; a jestli na něho v otcovském domě museli čekat s večeří, v Hartfieldu se o tom nedozvěděli, neboť paní Westonové příliš záleželo na tom, aby si ho pan Woodhouse oblíbil, než aby mu prozradila jakýkoli jeho poklesek, jejž bylo možno zamlčet. Vrátil se s ostříhanými vlasy a s dobromyslnou ochotou žertoval na vlastní účet, avšak zřejmě se za své počínání vůbec nestyděl. Neměl proč se smiřovat s delšími vlasy, ani neskrýval rozpačitý výraz; nemusel litovat zbytečně vyhozených peněz ani kvůli tomu ztrácet náladu. Byl stejně sebejistý a temperamentní jako předtím; a Emma, poté co se s ním opět setkala, vedla takovéto úvahy:

„Nevím, jestli je to tak správné, ale pošetilosti rozhodně přestávají být pošetilé, když se jich dopouštějí rozumní lidé z pouhé lehkovážnosti. Zloba zůstává vždy zlobou, ale bláznovství nemusí být vždy bláznovství. – Záleží na povaze těch, kdo se k němu uchýlí. Tak třeba pan Knightley: to není žádný povrchní, pošetilý mladíček. Kdyby byl, udělal by něco takového docela jinak. Buď by se svým činem chlubil, nebo by se za něj styděl. Stavěl by na odiv své hejskovství, anebo by uhýbal jako slaboch, který nedokáže obhájit vlastní marnivost. – Ne, jsem pevně přesvědčena, že Frank Churchill není ani povrchní, ani pošetilý.“

Nadešlo úterý a s ním příjemná vyhlídka, že pobude v jeho společnosti déle než dosud; že bude mít možnost posoudit jeho chování při formální příležitosti a na základě toho i smysl jeho chování vůči ní; může usoudit, kdy už vyvstane nutnost vnést do jejich styků chladnější tón, a představovat si, co se asi honí v hlavě všem, kteří je ten večer poprvé vidí spolu.

Byla odhodlána prožít krásný večer, přestože se měl odehrávat v kulisách salonu Coleových a ona měla v živé paměti, že žádný z poklesků páně Eltonových ji v době, kdy se ještě těšil její přízni, neznepokojoval víc než jeho ochota kdykoli povečeřet s panem Colem.

O tatíčka bylo přepečlivě postaráno, neboť se uvolnila přijít jak paní Batesová, tak paní Goddardová; a než odešla, splnila ještě příjemnou povinnost a přiběhla je obě pozdravit; byli všichni už po večeři, a zatímco tatíček láskyplně prohlašoval, jak jí to krásně sluší, vynahradila oběma dámám, pokud to bylo v jejích silách, nedobrovolnou zdrženlivost, k níž je možná donutila páně Woodhousova starostlivost o jejich zdraví během večeře, tím že ukrojila pořádné porce dortu a dolila vína. – Dala jim připravit bohatou večeři: teď by jen byla ráda věděla, jestli jim to bylo dopřáno i sníst.

K dveřím Coleových předjela těsně za jiným kočárem a potěšilo ji, když zjistila, že patří panu Knightleymu; neboť pan Knightley, který si nedržel kočárové koně, nerad peníze rozhazoval, a naopak se těšil pevnému zdraví, byl při své činorodé a nezávislé povaze podle Emmina mínění až příliš hotov překonávat vzdálenosti po svých a nepoužíval svůj kočár tak často, jak by se slušelo na pána Donwellského panství. Teď se jí dostalo příležitosti vřele ho pochválit, dokud ji tím srdce překypovalo, neboť počkal a pomáhal jí z kočáru.

„Takhle se přece sluší přijet,“ pravila mu, „jako urozený pán. – To jsem ráda, že vás vidím.“

Poděkoval jí a poznamenal: „Mám štěstí, že jsme přibyli ve stejnou chvíli! Kdybychom se setkali až v saloně, pochybuji, že bych vám připadal urozenější než jindy. Sotva byste byla z mého vzhledu nebo vystupování rozpoznala, jakým způsobem jsem se dostavil.“

„Ale ano, rozpoznala, určitě rozpoznala. Když někdo přibude na návštěvu nedůstojným způsobem, vždycky se tváří nejistě nebo předstírá spěch. Vy si jistě myslíte, že se přes něco takového dobře přenesete, berete to jako hozenou rukavici a tváříte se záměrně bezstarostně. Ale troufám si tvrdit, že mně aspoň to za takových okolností nikdy neušlo. Dnes však nemusíte nic zastírat. Nemusíte se obávat, že vám někdo přisoudí trapný pocit. Nebudete se snažit, abyste hned napohled všechny převyšoval. Dnes s vámi moc ráda vstoupím do salonu.“

„Dívčí třesky plesky!“ zněla jeho odpověď, ale vůbec ne rozhněvaně.

Emmě poskytl pak večírek ještě řadu důvodů, aby byla stejně spokojena jako s panem Knightleym. Přijali ji srdečně i s úctou, která jí musela zalichotit, a prokazovali jí takovou čest, že si ani víc přát nemohla. Po příchodu Westonových patřily nejláskyplnější a nejobdivnější pohledy obou manželů jen jí; syn k ní přikročil s radostnou dychtivostí, která ji hned puncovala na předmět jeho pozornosti, a u večeře zjistila, že jsou usazeni vedle sebe – nikoli, jak byla skálopevně přesvědčena, bez obratné manipulace z jeho strany.

Společnost se tu sešla dost početná: zahrnovala ještě další rodinu, řádnou a zcela přijatelnou velkostatkářskou rodinu, s níž se Coleovým poštěstilo seznámit, a jednoho příbuzného pana Coxe, který byl v Highbury advokátem. Méně významné dámy se měly dostavit v průběhu večera, mezi nimi slečna Batesová, Fairfaxová a Smithová; avšak i tak zasedlo k večeři tolik hostů, že se na žádném hovoru nemohli podílet všichni; a tak zatímco se probírala politika a pan Elton, mohla se Emma plně soustředit na roztomilosti svého souseda. První zvuk, který k ní zdálky dolehl a vzbudil její pozornost, bylo jméno Jane Fairfaxové. Paní Coleová o ní začala vyprávět cosi, co slibovalo být zajímavé. Poslouchala a zjistila, že se to vyplatí. Ta velmi podivuhodná část Emmy, její fantazie, dostala nový podnět z čerstvého, vysoce interesantního zdroje. Paní Coleová vykládala, že přišla na návštěvu k slečně Batesové, a jen vkročila do salonu, hned jí padl pohled na fortepiano – velice elegantně vypravený nástroj – nikoli křídlo, ale velké, bytelné pianino; a podstata celého vyprávění, závěr všech projevů překvapení, dotazů a blahopřání z její strany a vysvětlování ze strany slečny Batesové, byl ten, že klavír doručili včera od Broadwooda k velkému údivu jak tety, tak neteře, zcela neočekávaně; a podle slov slečny Batesové z toho i Jane sama byla zprvu celá tumpachová, neuměla si vysvětlit, kdo jej objednal – ale teď už jsou obě naprosto přesvědčené, že to může být dílo jen jediného člověka na světě – dárcem je samozřejmě plukovník Campbell.

„Nikdo jiný ani nepřichází v úvahu,“ dodala paní Coleová, „a mne jen udivuje, že v té věci panovala nějaká nejistota. Jenomže Jane, pokud vím, od nich nedávno dostala dopis a tam o žádném fortepianu nestálo ani slůvko. Ona jistě zná jejich způsoby nejlépe, ale já bych z jejich mlčení neusuzovala, že se nechystali ji obdarovat. Třeba se rozhodli, že ji překvapí.“

Mnozí s paní Coleovou souhlasili; každý, kdo přispěl k rozhovoru na toto téma, vyjádřil taktéž přesvědčení, že klavír poslal plukovník Campbell, a taktéž radost nad jeho darem; a bylo jich dost, kteří k tomu měli co poznamenat, aby Emmě bylo dopřáno přemýšlet si po libosti a přitom ještě naslouchat, co říká paní Coleová.

„Pámbuví, že mi už dávno žádná zpráva nezpůsobila takovou radost! Vždycky mi bylo upřímně líto, že Jane Fairfaxová, která tak skvostně hraje, nemá vlastní nástroj. Připadalo mi to jako velká škoda, zvlášť když si představíte, v kolika domech stojí krásná fortepiana naprosto zbytečně. To zní jako výtka na naši adresu, že! Však jsem jen včera říkala manželovi, že se až stydím podívat na naše nové křídlo v saloně, když já nerozeznám jednu notu od druhé a naše dcerušky, které se teprve začínají učit hrát, to třeba ani nikam nepřivedou, zatímco chudinka Jane Fairfaxová hraje tak mistrně, a přitom nemá nic, co by se mohlo nazvat nástrojem, ba ani žádný ubohý starý spinet, aby se potěšila. – Tohle jsem říkala manželovi právě včera a naprosto se mnou souhlasil. Jenomže on tak hluboce miluje hudbu, že si to nemohl odepřít a to křídlo nekoupit, a chová naději, že se snad někdo z našich dobrých sousedů laskavě uvolí využít ho lépe, než umíme my, a z toho důvodu se vlastně ten nástroj koupil – protože jinak bychom se kvůli tomu jistě museli hanbit. – Upřímně doufáme, že se slečna Woodhosová dá přemluvit, aby jej dnes večer vyzkoušela.“

Slečna Woodhousová vyjádřila patřičně svou ochotu; a jelikož zjistila, že od paní Coleové už žádnou další informaci nezíská, obrátila se k Franku Churchillovi.

„Nad čím se tak usmíváte?“ zeptala se.

„Já jen tak, a nad čím vy?“

„Já? – Zřejmě se usmívám z radosti nad tím, že je plukovník Campbell tak bohatý a tak štědrý. – Je to velkorysý dar.“

„Zajisté.“

„Jen mne udivuje, že ho neposlali už dávno.“

„Možná že tu slečna Fairfaxová nikdy tak dlouho nepobývala.“

„Anebo že jí plukovník nedal k dispozici jejich vlastní nástroj, který je teď asi zavřel v londýnském domě a nikdo k němu nemá přístup.“

„To je velké křídlo a třeba usoudil, že v pokojích paní Batesové by pro ně nikde nebylo dost prostoru.“

„Říkejte si, co chcete, ale váš výraz svědčí o tom, že si v duchu myslíte o celé té záležitosti totéž co já.“

„To nevím. Spíš bych soudil, že mi přičítáte víc bystrozraku, než si zasloužím. Usmívám se, protože se usmíváte vy, a patrně pojmu stejné podezření jako vy, až mi to svoje odhalíte, ale prozatím nevidím důvod k pochybnostem. Není-li dárcem plukovník Campbell, tak kdo tedy?“

„Co byste říkal paní Dixonové?“

„Paní Dixonová! Máte pravdu. Na tu jsem nepomyslel. Paní Dixonová ví jistě stejně dobře jako její otec, že by zde klavír přišel vhod, a celý ten způsob, záhada a překvapení, jistě spíš odpovídá záměru mladé ženy než staršího muže. Troufám si tvrdit, že to byla paní Dixonová. Vždyť jsem vám to říkal, že moje vysvětlení bude shodné s vaším.“

„V tom případě je musíte ještě rozšířit a zahrnout do něho i pana Dixona.“

„Pana Dixona. – No prosím. Ano, okamžitě jsem vytušil, že to musí být společný dar manželů Dixonových. Nedávno jsme přece spolu hovořili o tom – vzpomínáte si? – že vřele obdivoval její klavírní umění.“

„Ano, a co jste mi o tom prozradil, potvrdilo domněnku, která mne napadla už dříve. – Nechci pochybovat o čistých úmyslech jak ze strany pana Dixona, tak slečny Fairfaxové, avšak nemohu se zbavit podezření, že poté, co požádal o ruku její přítelkyni, přihodil se mu ten malér, že se zamiloval do ní, anebo rozpoznal jistou náklonnost z její strany. Člověk se může dohadovat dvaceti věcí a žádná z nich nebude ta pravá, avšak jsem přesvědčena, že měla zvláštní důvod, proč raději chtěla zůstat v Highbury, místo co by odjela s Campbellovými do Irska. Tady musí nezbytně čelit nedostatku a odříkání – tam by ji čekaly jen a jen radovánky. A tu záminku, že jí svědčí v rovném kraji, tu považuji za pouhou výmluvu. V létě by to ještě znělo jakžtakž věrohodně, ale komu prospěje vzduch rodného kraje v měsíci lednu, únoru nebo březnu? Roztopené krby a kočáry poslouží lidem s otřeseným zdravím daleko lépe, ji nevyjímajíc. Nevyžaduji, abyste převzal má podezření se vším všudy, jak jste velkoryse prohlásil, jenom vám poctivě říkám, co mne napadlo.“

„A zní to namouvěru dost pravděpodobně. Že pan Dixon dával u klavíru zřetelně přednost jí před přítelkyní, to mohu potvrdit.“

„A navíc: zachránil jí život. Slyšel jste o tom? – Vyjížďka po lodi: nešťastnou náhodou by byla spadla přes palubu a on ji zachytil.“

„Já vím. Byl jsem u toho – zúčastnil jsem se onoho výletu.“

„Skutečně? – Aha! – Patrně jste ale nic nepostřehl, když vás nic nenapadlo. To já být u toho, tak bych zaručeně mnohé odhalila.“

„Rád věřím, ale já, duše prostá, jsem neviděl nic než to, že slečna Fairfaxová byla téměř smetena do vln a pan Dixon ji na poslední chvíli zachytil. – Odehrálo se to všechno ve vteřině. A třebaže vzápětí zachvátila přítomné velká hrůza a zavládl zmatek – myslím, že trvalo dobré půl hodiny, než jsme se trochu vzpamatovali – sdíleli tyto pocity všichni a sotva by se v té chvíli rozpoznalo, jestli se někdo ulekl víc. Tím ovšem nechci tvrdit, že vy byste třeba něco takového neobjevila.“

Zde byli nuceni rozhovor přerušit a přispět svým dílem k dlouhé rozpačité přestávce mezi chody, a tím vyhovět předpokladu, že si budou počínat stejně škrobeně a uhlazeně jako ostatní; jakmile však byl stůl znovu bezpečně prostřen, každá miska se ocitla na vykázaném místě a zavládl znovu i ruch i pohoda, Emma pokračovala:

„To zaslané fortepiano je pro mne rozhodující. Potřebovala jsem vědět něco bližšího, a tohle je dostatečně průkazné. Uvidíte: zanedlouho uslyšíme, že je to dar manželů Dixonových.“

„A kdyby Dixonovi to rázně popřeli, usoudíme nepochybně, že ho poslali Campbellovi.“

„Ne, jsem přesvědčena, že není od Campbellových. Slečna Fairfaxová ví, že není od Campbellových, jinak by na ně byla hned pomyslela. Nebyla by to pro ni žádná záhada, kdyby se odvažovala přisoudit ho jim. Možná že jsem vás nepřesvědčila, ale já věřím, že hlavní slovo v té záležitosti měl pan Dixon.“

„Křivdíte mi, když soudíte, že jste mne nepřesvědčila. Můj úsudek je zcela v područí vašich úvah. Ze začátku, kdy jsem se domníval, že i vy považujete za dárce plukovníka Campbella, jsem v tom viděl otcovskou laskavost a považoval jsem to za nejpřirozenější věc na světě. Pak jste se však zmínila o paní Dixonové, a mně se zdálo mnohem pravděpodobnější, přičíst ten čin přátelské ženské náklonnosti. A teď to vidím pouze v jediném světle: jako dar z lásky.“

Nebylo proč rozvíjet dále tyto úvahy. Usoudila, že to myslí upřímně: ta slova mu šla očividně od srdce. Už se o tom nezmínila; na přetřes přišly jiné záležitosti; večeře se chýlila ke konci; podával se moučník; pak přišly pozdravit děti, hosté na ně mluvili a obdivovali je a hovor plynul obvyklým tokem: padlo pár chytrých poznámek a pár vysloveně pošetilých, ale mnohonásobně víc ani takových, ani onakých – nezaznělo nic horšího než všední banálnosti, nudné opakování, známé novinky a těžkopádné žerty.

Dámy neseděly v salonu dlouho, než po skupinkách přibyly další hosté. Emma dávala pozor, jakým způsobem se uvede její mladičká přítelkyně; a neměla-li důvod se rozplývat nad její důstojností a vznešeností, mohla se zato nejen láskyplně potěšit její svěží roztomilostí a bezelstnými způsoby, ale i z hloubi duše zaradovat, že má tak slunnou, radostnou, nerozcitlivělou povahu, která jí umožňuje najít útěchu v zábavě, přestože právě prožívá bolest z nešťastné lásky. Tady sedí – a kdo by tušil, jaké potoky slz donedávna prolévala? Vypravit se do společnosti, vyparádit se, koukat, jak se vyparádili ostatní, sedět, půvabně se usmívat a mlčet, to jí stačilo v té chvíli ke štěstí. Jane Fairfaxová vypadala a uměla se pohybovat mnohem lépe; Emmě však tušení napovídalo, že by s Harriet ochotně měnila, že by od ní ještě moc ráda získala útrapy neopětované lásky – ano, dokonce i neopětované lásky k panu Eltonovi – výměnou za nebezpečné štěstí z vědomí, že ji miluje manžel její přítelkyně.

Při tak početné společnosti nebylo nezbytné, aby se Emma k Jane Fairfaxové přidružila. Nechtělo se jí mluvit o tom klavíru, měla pocit, že odhalila příliš mnoho z jeho tajemství, a že by proto nebylo ohleduplné, kdyby dala najevo zvědavost nebo zájem; zachovávala tedy úmyslně odstup; druhé dámy však okamžitě zavedly hovor na tuto událost, a ona viděla, s jak rozpačitým ruměncem přijímá Jane blahopřání a jaký provinilý ruměnec provází slova o „mém dobrotivém pěstounu plukovníkovi Campbellovi“.

Dobrosrdečná paní Westonová, sama milovnice hudby, jevila obzvláštní zájem, a Emma se musela v duchu usmát nad vytrvalostí, s jakou se podrobně vyptávala a probírala tón nástroje, úhoz, pedál, a zřejmě ji ani v duchu nenapadlo, jak vroucně by si krásná hrdinka přála o tom už nemluvit, ač jí to bylo možno jasně vyčíst z tváře.

Zakrátko se k nim přidružili někteří pánové a jim v čele přispěchal Frank Churchill. Vešel dovnitř první a ze všech nejztepilejší; a poté, co složil cestou poklonu slečně Batesové a její neteři, zamířil hned na opačnou stranu dámského kroužku, kde seděla slečna Woodhousová; a dokud se neuvolnila židle vedle ní, tak si nesedl. Emma lehce uhádla, co si o tom všichni přítomní jistě myslí. Dvoří se jí, to vidí každý. Představila ho své přítelkyni slečně Smithové a v příhodných chvílích pak vyposlechla, co jeden o druhém soudí. – On – v životě neviděl tak rozkošnou tvářičku a je okouzlen její naivitou. A ona – Je to pro něho až moc lichotivé, jen co je pravda, ale podle jejího se v něčem trošku podobá panu Eltonovi. Emma ovládla rozhořčení a jen se od ní mlčky odvrátila.

Vyměnila si se zmíněným pánem chápavý úsměv, když oba zabloudili očima k slečně Fairfaxové; bylo však moudřejší obejít se beze slov. Sdělil jí, že už v jídelně neměl stání – nesnáší dlouhé vysedávání – zvedl se první, jakmile to jen trochu bylo možné – jeho otec, pan Knightley, pan Cox a pan Cole tam ještě zůstali a probírají nějaké záležitosti zdejší farnosti – cítil se však mezi nimi dobře, protože jsou to podle jeho názoru všichni noblesní a rozumní muži; a hovořil o Highbury vůbec s takovým uznáním – získal dojem, že je tu nezvykle mnoho příjemných rodin – až si Emma začala klást otázku, zda její opovržlivý postoj vůči rodné obci není přehnaný. Vyptávala se ho na společenský život v Yorkshiru – žije-li poblíž Enscombu více úctyhodných rodin a tak podobně; a z jeho odpovědí usoudila, že co se Enscombu samého týče, mnoho se tam neděje; návštěvy že se odbývají v okruhu vznešených domů, z nichž žádný neleží v bezprostřední blízkosti; že i v případě domluveného dne a přijatého pozvání je třeba napůl počítat s tím, že paní Churchillová nebude natolik při síle nebo při chuti, aby se někam vypravili; že ze zásady nenavštěvují nikoho nově přistěhovalého; a třebaže on má svůj vlastní okruh známých, je to občas spojeno s těžkostmi nebo i úpěnlivým naléháním, než se mu podaří odjet nebo si někoho na večer pozvat.

Pochopila, že zatímco Enscombe nemůže uspokojit, Highbury, ukáže-li se v nejlepším světle, si může docela dobře získat takového mladíka, který žije doma ve větším klidu a odloučenosti, než je mu po chuti. Všechno nasvědčovalo tomu, že je v Enscombu důležitou osobou. Nevychloubal se, ale odhalil docela bezděčně, že dokázal tetinku přemluvit i tehdy, kdy se o to strýček pokoušel marně; a když to s úsměvem vzala na vědomí, doznal, že by ji patrně časem (snad s nějakou tou výjimkou) dokázal přemluvit k čemukoli. O jedné z těchto výjimek, kdy jeho vliv nestačil, se vzápětí zmínil. Přál si z celého srdce podívat se do ciziny – dychtivě toužil cestovat – ona však o tom nechtěla ani slyšet. To se přihodilo vloni. Nyní, pravil, už tahle touha začíná vyprchávat.

O žádné další výjimce, kterou nedokázal prosadit, se nezmínil, Emma ale uhádla, že šlo o ohleduplné chování vůči otci.

„Právě jsem učinil tragický objev,“ pravil po krátké odmlce. – „Zítra tady už budu týden – to je polovina určeného času. Ještě nikdy mi dny tak neutíkaly! – Zítra už týden! – Vždyť jsem se sotva stačil seznámit s paní Westonovou a s ostatními! – Nechci na to ani pomyslet.“

„Třeba teď začnete litovat, že jste celý jeden den z tak mála věnoval tomu, abyste se dal ostříhat.“

„Ne,“ usmál se, „toho neželím vůbec. Nemohu se těšit ze společnosti přátel, nemám-li pocit, že vypadám přijatelně.“

Mezitím přišli do salonu i ostatní pánové a Emmě v jedné chvíli nezbylo než se od něho na pár minut odvrátit a vyposlechnout pana Colea. Jakmile pan Cole poodešel a ona mu opět mohla věnovat pozornost, zjistila, že Frank Churchill hledí upřeně přes celou místnost na slečnu Fairfaxovou, která seděla přímo naproti.

„Co se děje?“ zeptala se.

Trhl sebou. „Děkuji, že jste mne vzpamatovala,“ pravil. „Obávám se, že jsem si počínal přímo nezdvořácky, ale slečna Fairfaxová zvolila skutečně tak prazvláštní účes – vskutku nevídaný – že od ní nemohu odtrhnout oči. V životě jsem neviděl tak výstřední kreaci. – Ty kadeře! – To si jistě vymyslela sama. Žádná jiná dáma tak nevypadá. Půjdu se jí zeptat, jestli je to podle irské módy. Mám? – Ano, udělám to – jsem odhodlán – vy se dívejte, jak to přijme, jestli jí vženu krev do tváří.“

A už byl pryč; Emma vzápětí viděla, že stanul před slečnou Fairfaxovou a něco jí říká, ale jak to na ni zapůsobilo, nepoznala, neboť si stoupl nešikovně přímo před ni, takže jí všechno ušlo.

Než se mohl vrátit na místo, usadila se tam paní Westonová.

„V početnější společnosti si člověk může dovolit jeden přepych: přitočit se ke komukoli a povídat cokoli,“ poznamenala. „Emmo drahá, toužím si s tebou promluvit. Učinila jsem jistý objev a pojala záměry, jak to děláváš ty, a musím tě s nimi obeznámit, dokud nepomine první vzrušení. Jestlipak víš, jak se sem dostaly slečna Batesová s neteří?“

„No přece – Coleovi je pozvali, ne?“

„To ano – ale jakým způsobem se sem dopravily? – Jak překonaly vzdálenost od nich sem?“

„Pěšky, předpokládám. Jak jinak?“

„Máš pravdu. A tak mi před chvilinkou přišlo na mysl, jak je to smutné, že se Jane Fairfaxová bude muset ubírat pozdě v noci domů pěšky, když jsou takové chladné noci. Zadívala jsem se na ni, a třebaže jí to dneska sluší ještě víc než jindy, připadala mi celá rozpálená, a řekla jsem si, že takhle se jistě nastudí. Chudinka zlatá! Tak mě to pomyšlení trápilo, že jsem vyhledala manžela, sotva přišel do salonu, a řekla mu o kočár. Jistě uhádneš, že mi ochotně vyhověl, a jakmile jsem se ubezpečila, že nic nenamítá, vyhledala jsem slečnu Batesovou a oznámila jí, že je jim náš kočár k službám, než odveze nás; chtěla jsem, aby si nemusela dělat starosti. Překypovala vděčností, dobračka, jak si jistě umíš představit. A že prý je »nejšťastnější bytost pod sluncem« ale s tisícerými díky‚ nemusí nás obtěžovat, protože kočár pana Knightleyho je přivezl a má je též dopravit domů. To mne skutečně překvapilo – jistěže jsem byla ráda, ale dost mne to překvapilo. Ta laskavá ochota – a promyšlená pozornost! – málokterý muž by na něco takového vůbec připadl. A zkrátka a dobře, jak znám jeho zvyky a způsoby, kloním se k domněnce, že si vzal kočár jen s ohledem na ně. Sám pro sebe by nedal zapřáhnout pár koní; ne, byla to jenom záminka, aby jim mohl prokázat službu.“

„Nejspíš ano,“ podotkla Emma, „to je víc než pravděpodobné. Nevím o nikom, kdo by v tomhle byl pohotovější než pan Knightley – kdo by si vždy počínal tak dobrosrdečně, užitečně, ohleduplně a velkoryse. Není to galantní muž, ale má cit, a tohle by mu vzhledem k Janině podlomenému zdraví připadalo jako otázka lidskosti. – A činy vedené nenápadnou laskavostí bych od nikoho nečekala spíš než od pana Knighgleyho. Vím, že přijel dneska se spřežením – protože jsme přibyli zároveň, a já ho kvůli tomu škádlila, ale on se neprozradil ani slůvkem.“

„Hm,“ usmála se paní Westonová, „v tom případě mu přisuzuješ větší dávku prosté nesobecké dobrotivosti než já, protože zatímco mi slečna Batesová tohle všechno vykládala, vylíhlo se mi v hlavě podezření a už jsem se ho nedokázala zbavit. A čím víc na to myslím, tím se mi to jeví pravděpodobnější. Zkrátka a dobře, zasnoubila jsem pana Knightleyho s Jane Fairfaxovou. Vidíš ty důsledky, když s tebou člověk drží krok! – Co tomu říkáš?“

„Pan Knightley a Jane Fairfaxová!“ zvolala Emma. „Drahá paní Westonová, jak vás vůbec něco takového mohlo napadnout? Pan Knightley! – Pan Knightely se nesmí oženit! – Přece byste nechtěla připravit malého Jindříška o dědictví? – Nene, Jindříšek musí zůstat budoucím pánem na Donwellu. S tím já naprosto nemohu souhlasit, aby se pan Knightley oženil, a vím, že jeho by to ani v duchu nenapadlo. Žasnu, co jste si to vyvzpomněla.“

„Vypověděla jsem ti, milá Emmo, co ve mně vzbudilo takové podezření. Ani mně by se ten sňatek nezamlouval – nechtěla bych poškodit drahého Jindříška – ale okolnosti mi tu myšlenku vnukly. A kdyby pan Knightley skutečně zatoužil se oženit, přece bys ho neodsoudila k staromládenctví jen kvůli Jindříškovi, šestiletému hošíkovi, který o tom všem nemá ani ponětí?“

„Ano, odsoudila. Příčí se mi představa, že by Jindříšek přišel o dědictví. – Pan Knightley a ženitba! – To mne v životě nenapadlo a nesmířím se s tím. A ještě Jane Fairfaxová, ze všech žen právě ona!“

„Je jí odjakživa velice nakloněn, jak dobře víš.“

„Ale vždyť by to byl tak nemoudrý svazek!“

„Nemluvím o jeho moudrosti, pouze o jeho pravděpodobnosti.“

„Já tu žádnou pravděpodobnost nevidím, ledaže byste vycházela z pádnějších důvodů, než jste zatím uvedla. Jeho dobrota, jeho lidský soucit stačí dostatečně vysvětlit to spřežení, to vám povídám. Váží si rodiny Batesovy nezávisle na Jane Fairfaxové – je vždy hotov jim prokázat nějakou ochotu. Drahá paní Westonová, nehrajte si na dohazovačku. Nemáte pro to předpoklady. Jane Fairfaxová paní na Donwellu! – Ne, to ne, všechno se ve mně proti tomu bouří. Už kvůli němu samému bych nechtěla, aby se dopustil takového šílenství.“

„Nerozvážnosti možná – ale šílenství rozhodně ne. Nejsou si rovni majetkem a snad je tu i jistý věkový rozdíl, ale jinak nevidím, co by tomu bránilo.“

„Ale pan Knightley se vůbec nechce ženit. Jsem přesvědčena, že na ženitbu nepomýšlí. Prosím vás, nenasazujte mu takového brouka do hlavy. Proč by se měl ženit? Je moc spokojený takhle sám: má své hospodářství a své ovce, svou knihovnu, vládne celé farnosti, a k tomu přímo zbožňuje bratrovy děti. Nestrádá vinou prázdného času ani prázdného srdce.“

„Dokud si to bude myslet on sám, tak to i bude, Emminko, ale jestli se vážně zamiloval do Jane Fairfaxové – –“

„Nesmysl! Jane Fairfaxová je mu lhostejná. Aspoň co se lásky týče, je mu určitě lhostejná. Udělal by všechno možné, aby jí a jejím příbuzným nějak prospěl, ale – –“

„Myslím, že by jim nejvíc prospěl, kdyby Jane tak dobře zaopatřil,“ zasmála se paní Westonová.

„Jim by možná prospěl, ale sám sobě by hrozně ublížil, to vím; byl by to ostudný a ponižující svazek. Jak by se mohl smířit se slečnou Batesovou jako s příbuznou? – Strašila by mu na Donwellu a od rána do večera by mu děkovala za to, že byl tak laskav a vzal si Jane. – ‚Taková vzácná laskavost z jeho strany! – Je odjakživa vůči sousedům tak přepozorný a ohleduplný! A hned přeletí jinam, půl věty, a už je u matiččiny staré spodničky. ‚Vždyť ani ta spodnička není tak velmi stará – ta ještě vydrží dlouhou štrapáci – mají obě to štěstí, že všechny jejich spodničky jsou z dobrého, pevného plátna.“

„Styď se, Emmo! Nesmíš se po ní tak opičit. Musím se smát i proti své vůli. Nezdá se mi ostatně pravděpodobné, že by slečna Batesová pana Knightleyho příliš obtěžovala. Podružné maličkosti ho nevyvádějí z míry. Aťsi drčí jako kolovrátek: až bude on chtít něco říci, zesílí hlas a její brebentění zanikne. Jenomže otázka nezní, je-li to pro něho žádoucí nebo nežádoucí svazek, ale jestli si ho přeje; a to si myslím, že ano. Slyšela jsem ho hovořit – a ty sama jistě také – o Jane Fairfaxové s velkým uznáním. A jak se o ni zajímá – jak úzkostlivě se stará o její zdraví – jak ho trápí, že před sebou nemá lepší vyhlídky! O tom všem jsem ho slyšela promlouvat velmi procítěně. A jak obdivuje její dovednost u klavíru a její zpěv! Prohlásil jednou přede mnou, že by jí dokázal naslouchat věčně. Ach, a to bych byla málem zapomněla, co mne také napadlo – ten klavír od neznámého dárce – třebaže jsme se všichni ztotožnili s vysvětlením, že je od Compbellových – co když ho poslal pan Knightley? Nemohu si pomoci, mně je to podezřelé. On by podle mého právě něco takového dokázal udělat, a ani by nemusel být zamilovaný.“

„V tom případě to tedy nemůže sloužit za důkaz, že zamilovaný je. Mně to ale na něho vůbec nepřipadá. Pan Knightley nedělá nic potají.“

„Častokrát v mé přítomnosti litoval, že nemá žádný nástroj, častěji, než bych čekala, že na to za normálních okolností vůbec pomyslí.“

„No prosím, ale kdyby zamýšlel jí klavír darovat, tak by jí to řekl.“

„Třeba mu to nedovolil jemnocit, děvenko moje. Já mám silné tušení, že je od něho. Vím docela přesně, že mlčel jako zařezaný, když nám o tom paní Coleová u večeře vyprávěla.“

„Dostanete nápad, a hned se jím necháte unést, paní Westonová, tak jak jste to mnohokrát vytýkala mně. Nevidím žádnou známku náklonnosti – s tím klavírem tomu ani za mák nevěřím – a jen důkazy mne přesvědčí, že pan Knightley uvažuje o manželství s Jane Fairfaxovou.“

Takovým způsobem se ještě nějaký čas přely; Emma v jejich duchovním sváru získávala pozice, protože paní Westonová byla více zvyklá ustupovat; až jim zvýšený ruch v místnosti napověděl, že čajování skončilo a na řadu přichází klavír; – a v té chvíli už se také blížil pan Cole, aby požádal slečnu Woodhousovou, zda by jim neprokázala tu čest a nevyzkoušela jej. Frank Churchill, jemuž v dychtivém zaujetí při rozhovoru s paní Westonovou nevěnovala pozornost, až na to, že postřehla, kdy usedl vedle slečny Fairfaxové, přiběhl v patách za panem Colem a přidal se vemlouvavě k jeho naléhání; a jelikož jako ve všem Emmě nejlépe vyhovovalo být první, milostivě souhlasila.

Byla si příliš dobře vědoma, nač stačí, aby se pokoušela o víc, než čeho se mohla s úspěchem zhostit; nechyběl jí ani talent pro hudbu ani temperament v přednesu drobných skladeb, jež si každý rád vyposlechne, a uměla se pěkně doprovázet při zpěvu. Při jedné písni ji příjemně překvapil další doprovod – druhý hlas, tlumeně, ale čistě zazpívaný Frankem Churchillem. Přirozeně, že se jí náležitě omluvil, když píseň dozněla, a následovaly obvyklé řeči. Nařkli ho, že má skvostný hlas, on to zdvořile popřel, všem dokola tvrdil, že o ničem takovém neví a že žádný hlas nemá. Zazpívali spolu ještě jeden duet, načež Emma postoupila místo slečně Fairfaxové, jejíž hlas i hráčská virtuozita, jak si nemohla nepřiznat, vysoko převyšovaly její vlastní umění.

Se smíšenými pocity usedla v jisté vzdálenosti do skupinky kolem klavíru a poslouchala. Frank Churchill znovu zazpíval. Ukázalo se, že spolu už takhle muzicírovali ve Weymouthu. Avšak při pohledu na pana Knightleyho, jenž patřil k nejpozornějším posluchačům, se Emmě myšlenky brzy rozdvojily; oddala se úvahám navazujícím na podezření paní Westonové, z nichž ji sladká harmonie prostupujících se hlasů vytrhla jen občas. Její odpor proti ženitbě pana Knightleyho ani trochu nepolevil. Spatřovala v tom jen a jen neštěstí. Přineslo by to velké rozčarování panu Johnu Knightleymu, a v důsledku toho i Isabelle. Děti by tím byly poškozeny – pro všechny by to znamenalo drtivou změnu a hmotnou ztrátu – tatíček by se musel nejspíš vzdát svého každodenního potěšení, a co jí se týče, představa Jane Fairfaxové na Donwellu je prostě nesnesitelná. Nějaká paní Knightleyová, které by všichni museli ustupovat! Ne, pan Knightley se nesmí oženit. Malý Jindříšek musí zůstat budoucím dědicem Donwellu.

Po chvíli se pan Knightley ohlédl a přišel si k ní sednout. Zprvu se bavili jen o koncertu. Vyjádřil se o něm skutečně s vřelým obdivem; pomyslela si však, že nebýt paní Westonové, nevěnovala by tomu zvláštní pozornost. Podrobila ho jisté zkoušce, když začala o jeho laskavosti, s níž se postaral o dopravu tetě i neteři; a třebaže jeho odpověď směřovala k tomu, aby se o věci víc nemluvilo, byla přesvědčena, že to svědčí pouze o nechuti prodlévat u vlastních šlechetných činů.

„Často mě trápívá,“ pravila, „že si netroufám při podobných příležitostech víc využívat náš kočár. Ne že bych si to sama nepřála, ale vy dobře víte, že by tatíček považoval za zcela vyloučené, aby Jamese vystavoval obtížím nějakého takového úkolu.“

„Ne, to samozřejmě vůbec nepřichází v úvahu,“ odvětil, „ale já vím, že sama byste si to jistě často přála.“ A usmál se, tak očividně potěšen jejími slovy, že se odhodlala postoupit ještě dál.

„Ten dar od Campbellových,“ pravila, „to fortepiano, vskutku dokazuje, že jsou to dobrosrdeční lidé.“

„Jistě,“ odvětil bez sebemenší známky rozpaků. – „Bývalo by ale moudřejší o tom slečnu Fairfaxovou předem uvědomit. Jaképak překvapení, to jsou hlouposti. K větší radosti to nepřispívá, a často z toho vznikají trapné situace. Byl bych se nadál, že z toho plukovník Campbell bude mít lepší pojem.“

Od tohoto okamžiku by Emma byla přísahala, že pan Knightley nemá s darovaným klavírem nic společného. Je-li však zcela prost hlubší náklonnosti – nepodlehl-li Janinu kouzlu – v tom ohledu tonula ještě nějaký čas v nejistotě.

Když Jane končila druhou píseň, hlas se jí zlomil.

„To stačí,“ zahučel pan Knightley, jako by myslel nahlas. „Už jste se pro dnešní večer nazpívala dost – teď si odpočiňte.“

Publikum však brzy začalo žadonit o přídavek: ještě poslední píseň, rozhodně by nechtěli slečnu Fairfaxovou unavit, a proto prosí jen o jednu poslední píseň. Pak zaslechli Franka Churchilla: „Tuhle byste snad zvládla bez větší námahy: první hlas je tak lehounký. Všechna váha tady spočívá na druhém hlase.“ Pan Knightley se rozhořčil.

„Ten mladík,“ zamračil se, „nemyslí na nic, než se aby se producíroval. To nemůžeme dopustit.“ A zadržel slečnu Batesovou, která v tom okamžiku právě procházela kolem. „Slečno Batesová, cožpak nemáte rozum, že dovolíte neteři, aby se takhle uzpívala do ochraptění? Musíte zasáhnout. Nemají s ní slitování.“

Slečna Batesová, která se o Jane upřímně strachovala, se tentokrát ani dlouho nezdržela, aby mu vyjádřila svou vděčnost, vložila se do toho a dalšímu zpívání zamezila. Tím tedy skončila část večera věnovaná koncertu, neboť slečna Woodhousová a slečna Fairfaxová byly jediné vystupující mladé dámy; avšak zakrátko padl návrh, aby si zatančili – kdo na to první přišel, nikdo přesně nevěděl – manželé Coleovi se ho dychtivě chopili – všechno se rychle vyklidilo, aby bylo místo – paní Westonová, velká mistryně lidových tanců zasedla ke klavíru a už se rozezněl neodolatelný valčík. Frank Churchill s nanejvýš lichotivou dvorností přikvačil k Emmě, požádal o tanec a odvedl si ji do čela sálu.

Zatímco vyčkávali, než ostatní mladí lidé vytvoří dvojice, měla Emma čas, třebaže na ni dopadal vodopád komplimentů jejímu hlasu i klavírnímu umění, rozhlížet se a sledovat, co činí pan Knightley. Teď se přesvědčí. Obvykle tanci neholdoval. Projeví-li velkou horlivost, aby se zadal s Jane Fairfaxovou, mohlo by to už něco znamenat. Ne; hovoří s paní Coleovou – přihlíží lhostejně; Jane odvádí k tanci někdo jiný a on si stále ještě povídá s paní Coleovou.

Emma se přestala o Jindříška strachovat; jeho zájmy nejsou dosud ohroženy; zahájila tedy tanec s upřímným elánem a radostí. Nedali dohromady víc než pět párů, ale příležitost k tanci byla vzácná a nenadálá, a proto tak báječná; nadto shledala, že se s partnerem dobře shodnou. Opravdu jim to spolu slušelo.

Bohužel jim bylo dopřáno odtančit pouhé dva kousky. Připozdívalo se, slečna Batesová si začala dělat starosti kvůli matičce a chtěla domů. Chvíli ještě žadonili, aby směli pokračovat, ale pak jim nezbylo než vzdát díky paní Westonové a se smutnými pohledy se rozloučit.

„Snad je to tak dobře,“ prohodil Frank Churchill, když doprovázel Emmu ke kočáru. „Byl bych teď musel požádat o tanec slečnu Fairfaxovou, a jejímu unylému projevu bych se byl po vás asi sotva dokázal přizpůsobit.“

Errata:

30.05.2021 15:17