Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Emmino velice příznivé mínění o Franku Churchillovi bylo hned nazítří podrobeno zkoušce: doslechla se, že se rozjel do Londýna jen proto, aby se dal ostříhat. Ztřeštěný nápad jako by ho posedl hned u snídaně; zavolal si dvoukolku, a s úmyslem vrátit se k večeři vyrazil zřejmě za žádným naléhavějším cílem než navštívit holiče. Není to samozřejmě žádný zločin, procestovat dvakrát šestnáct mil za takovým účelem, ale zároveň je na tom něco tak ztřeštěného a nesmyslného, že se jí to vůbec nezamlouvalo. Nemohla to sladit s rozumnou cílevědomostí, umírněnou šetrností, ba ani s nesobeckou dobrodušností, které mu ještě včera byla hotova přiznat. Marnivost, výstřednost, touha po změně, neklidná povaha, která musí stále něco podnikat, ať dobrého, ať špatného; lhostejnost vůči tomu, co je milé jeho otci a paní Westonové, a jak jeho počínání zapůsobí na ostatní – všem těmto výtkám se vystavil. Jeho otec prohlásil, že je to hejsek, a považoval celou příhodu za povedený žert; ale že se to nezamlouvá paní Westonové, bylo zřejmé, neboť to v řeči přešla co nejrychleji a pouze k tomu podotkla, že „všichni mladí lidé mívají občas osobité nápady.“

S touto malou výhradou však zapůsobil na její přítelkyni v průběhu návštěvy jen příznivě, seznala Emma. Paní Westonová velice ochotně vykládala, jak pozorného a příjemného společníka v něm našla, a kolik chvályhodných rysů se projevilo v jeho povaze. Zdálo se, že je mu vlastní bezelstná upřímnost – a rozhodně veselá mysl a temperament; nesetkala se u něho s žádnými odsouzeníhodnými názory, a naopak s mnoha velice sympatickými; hovořil o strýci s vřelou náklonností a rád – tvrdil, že by to byl nejlepší člověk na světě, kdyby mu do toho nikdo nemluvil; k tetičce ho sice žádné takové city nepoutaly, uznával však vděčně, jak je k němu laskavá, a zřejmě si umínil mluvil o ní vždy uctivě. Tohle všechno znělo velice slibně, a nebýt nešťastného rozmaru dát se ostříhat, nic by nenasvědčovalo tomu, že je nehoden vzácné cti, již mu ve své fantazii přiřkla, totiž být pokud ne vysloveně do ní zamilovaný, tedy tomu aspoň nebezpečně blízko, takže ho zachraňuje pouze její vlastní lhostejnost – (neboť ona setrvávala v odhodlání neprovdat se) – zkrátka a dobře té cti, že jí ho všichni společní známí vybrali za ženicha.

K celkovému dojmu přihodil pan Weston o své újmě ještě další příznivou okolnost, která nutně měla svou váhu. Frank ji nesmírně obdivuje, prozradil jí důvěrně – je okouzlen její krásou a roztomilostí; a že toho tolik mluvilo v jeho prospěch, usoudila, že k němu nesmí být příliš nemilosrdná. Jak pravila paní Westonová, „všichni mladí lidé mívají občas osobité nápady“.

Jen jeden člověk mezi Frankovými novými známými v Surrey nebyl tak shovívavě naladěn. S touto výjimkou převládla ve farnosti donwellské a highburské obecně podivuhodná svobodomyslnost; u takového pohledného mladíka každý velkoryse přehlížel drobné výstřelky – zvlášť když se pořád tak usmíval a krásně klaněl; avšak jeden mezi nimi se nedal obměkčit a nevzdal se kritického ducha kvůli nějakým poklonám a úsměvům – pan Knightley. Dozvěděl se o zmíněné příhodě v Hartfieldu a zprvu na to nic neřekl; ale Emma zaslechla hned vzápětí, jak zahučel sám pro sebe za novinami, které držel v ruce: „Hm! Přesně ten povrchní frajírek, jak jsem předpokládal.“ Užuž se chtěla ohradit, ale jen se na něho zadívala, pochopila, že to řekl, pouze aby ulevil vlastnímu rozhořčení, ne aby ji popouzel, a tak to přešla mlčky.

Třebaže na jednu stranu nepřinesli dobré zprávy, na druhou jí byla návštěva manželů Westonových ten den zvlášť vítaná. Zatímco byli v Hartfieldu, vyvstala nesnáz, o níž se s nimi chtěla poradit, a navíc měla to štěstí, že se jí dostalo přesně té rady, kterou chtěla slyšet.

Stalo se toto: V Highbury žila už řadu let rodina Coleových a byli to velice slušní lidé – vlídní, velkomyslní a taktní; ovšem zase neměli žádný původ, pan Cole se zabýval obchodem, a tudíž nepatřili zcela jednoznačně mezi lepší lidi. Když se přistěhovali do obce, žili zprvu v ústraní, jak odpovídalo jejich příjmům, pěstovali jen skromné společenské styky, a ty ještě způsobem, co nejšetrnějším; ale za posledních pár let si značně pomohli – podnik ve městě pěkně vynášel a vůbec se na ně usmálo štěstí. S bohatstvím vzrostly i jejich nároky: zatoužili po větší rezidenci i po rušnějším společenském životě. Přístavbou si rozšířili dům, rozmnožili počet služebnictva i vydání všeho druhu, a v současné době se co do jmění a životního stylu mohli rovnat každému, s výjimkou hartfieldského panstva. Společenská povaha Coleových a jejich nová jídelna napovídaly předem, že budou pořádat večírky: několik takových sešlostí, kdy mezi hosty převažovali neženatí pánové, se už také konalo. Emma ani nepředpokládala, že by si troufli poslat pozvání nejpřednějším starousedlíkům – na Donwell, na Hartfield nebo na Randalls. Ona aspoň by za žádných okolností nebyla svolná, ani kdyby to zkusili; litovala jen, že při všeobecně známých zvyklostech tatíčkových by její odmítnutí nevyznělo tak pádně, jak by si přála. Coleovi jsou svým způsobem jistě vážení lidé, ale potřebují pochopit, že není na nich, aby určovali, za jakých okolností je budou přední rodiny navštěvovat. Obávala se však, že tuto lekci jim udělí pouze ona sama; neskládala velké naděje v pana Knightleyho a už vůbec žádné v pana Westona.

Jenomže se rozhodla, jak přijme opovážlivost Coleových, řadu týdnů předem, a když k ní pak došlo, zastihla ji urážka ve zcela odlišném rozpoložení. Na Donwell i do Randallsu došly pozvánky, avšak ona s otcem žádnou nedostali; a vysvětlení paní Westonové: „Zřejmě by si to vůči vám nedovolili, vědí, že nevečeříte mimo dům,“ ji plně neuspokojilo. Byla by ráda měla možnost odmítnout, a když si pak opakovaně představovala, jaká společnost se tam shromáždí, a že to budou právě lidé jí nejmilejší, začala váhat, jestli by snad přece jen nepodlehla pokušení a pozvánku nepřijala. Harriet bude přítomna, i dámy Batesovy. Přišla na to řeč, když chodili včera po Highbury, a Frank Churchill z té duše litoval, že tam nepřijde. Nebude se na večírku nakonec i tančit? vznesl otázku. Pouhá taková možnost ji značně podráždila; a že je jí souzeno vznešené osamocení, byli i za předpokladu, že byla opomenuta z důvodů pro ni lichotivých, jen ubohou útěchou.

A právě pozvánka na tento večírek jí byla doručena během návštěvy Westonových, a proto jí přišla jejich přítomnost tak vhod; jakkoli bezprostředně po přečtení prohlásila, že „bude ovšem třeba odmítnout“, hned vzápětí se jich začala vyptávat, co by jí radili, a jejich rada, jen aby pozvání přijala, rychle došla sluchu.

Doznala, že když tak všechno uváží, není jí tenhle večírek zcela proti mysli. Coleovi píší tak zdvořile – jejich pozvánka svědčí o opravdové ohleduplnosti – a o velké starostlivosti o tatíčka. – Prý by se byli už dříve ucházeli o tu čest, ale čekali, až jim z Londýna doručí španělskou stěnu, s jejíž pomocí doufají uchránit pana Woodhouse od všeho průvanu, a vzhledem k tomu chovají naději, že se spíše dá přemluvit, aby je poctil svou přítomností. Celkem tedy nebyla nepřístupná jejich argumentům, a brzy se všichni mezi sebou dohodli, jak by se to dalo zařídit, aniž by tím pan Woodhouse strádal – jistě paní Goddardová, pokud ne paní Batesová, bude svolná dělat mu společnost – takže zbývalo už jen přemluvit pana Woodhouse, aby vyslovil souhlas s tím, že dcera v blízké budoucnosti povečeří u sousedů a on se celý večer bude muset obejít bez ní. Že by si i on vyšel na večírek, to se Emmě nezlíbilo považovat za možné; zábava se příliš protáhne a společnost bude příliš početná. Pan Woodhouse se během chvilky podrobil osudu.

„Neláká mě chodit někam na večeře,“ prohlásil, „a nikdy mě to nelákalo. Emmu také ne. Bavit se do pozdních hodin, to není nic pro nás. Je mi líto, že si Coleovi něco takového vyvzpomněli. Myslím, že by bylo mnohem moudřejší, kdyby nás v létě někdy odpoledne navštívili a popili s námi čaj – až půjdou kolem na procházku. To by se jim mohlo hodit, protože my přijímáme v rozumnou denní dobu, takže by se dostali domů včas, aby je nezaskočila večerní rosa. Jelikož si však tolik přejí, aby k nim drahá Emma přišla na večeři, a jelikož tam budete i vy oba a rovněž pan Knightley, takže ji uchráníte od všeho zlého, nemám to srdce jim to překazit, za předpokladu, že bude náležité počasí, to znamená ani vlhko, ani chladno, ani větrno.“ Nato se obrátil k paní Westonové s jemnou výčitkou: „Ach, slečno Taylorová, kdybyste se nám nebyla vdala, mohli jsme zůstat doma pěkně spolu.“

„Drahý pane,“ zvolal pan Weston, „jelikož jsem vám uzmul slečnu Taylorovou, je na mně, abych vám za ni pokud možno opatřil náhradu, a jestli si přejete, doběhnu hned teď k paní Goddardové.“

Jenomže představa, že se něco vykoná hned teď, pana Woodhouse jen ještě víc poplašila. Dámy z toho měly lepší pojem, jak ho uchlácholit. Pan Weston musí mlčet, a všechno se pomaloučku vyřídí.

Při takovém postupu se pan Woodhouse brzy vzpamatoval a rozprávěl, jako by se nic nestalo: s radostí uvítá paní Goddardovou; paní Goddardové si hluboce váží; ať jí Emma napíše pár řádek a pozve ji. James jí ten list donese. Ale nejdřív ze všeho je potřeba napsat odpověď paní Coleové.

„Omluv mne, děvečko drahá, ale hodně zdvořile. Napiš, že mi chatrné zdraví nedovoluje vycházet, a proto jejich laskavé pozvání nemohu přijmout. Začneš ovšem tím, že se dávám poroučet. Však ty sama víš, co a jak. Nesmíme zapomenout oznámit Jamesovi, že budeš v úterý potřebovat kočár. Jemu tě svěřím bez obav. Byli jsme tam sice jen jedinkrát, co udělali ten nový příjezd, ale já věřím, že tě tam James přesto spolehlivě dopraví. A jakmile tam dojedete, nezapomeň mu říci, kdy má pro tebe opět přijet, a raději urči nějakou brzkou hodinu. Nebudeš mít chuť dlouho se zdržet. Padne na tebe únava, jakmile dopijete čaj.“

„Ale dokud nebudu unavena, tak mám zůstat, tatíčku?“

„Jistě, holčičko, jenomže tebe to brzy unaví. Přijde tam spousta lidí a všichni budou repetit. Půjde ti z toho hlava kolem.“

„Ale, vážený pane!“ zvolal pan Weston, „kdyby Emma brzy odešla, večírek se nám rozpadne!“

„Žádná škoda,“ odvětil pan Woodhouse. „Čím dříve se každý večírek rozpadne, tím lépe.“

„Jenomže jste nepomyslel, jak by si to vykládali Coleovi. Kdyby Emma odešla hned po čaji, mohlo by se jich to dotknout. Jsou to dobrosrdeční lidé a nic ze sebe nedělají, avšak takový spěšný odchod by na ně jistě zapůsobil dost nelichotivě – a od slečny Woodhousové by to mělo větší váhu než od kohokoli jiného. Jsem přesvědčen, že byste nechtěl Coleovy zklamat ani urazit, pane Woodhousi, jsou to tak slušní lidé a příjemní, a máte je za sousedy už deset let.“

„Nene, ani zanic na světě. Jsem vám velice zavázán, že jste mne upozornil, pane Westone. Bylo by mi moc líto, kdyby se kvůli mně trápili. Vím, že je to velice slušná rodina. Perry mi sdělil, že se pan Cole žitné ani netkne. Na první pohled byste to neřekli, ale trpí žlučovou chorobou – pan Cole trpí vážnou žlučovou chorobou. Ne, rozhodně bych je nechtěl ranit. Holčičko drahá, tohle musíme vzít v úvahu. Než se vystavovat nebezpečí, že se dotkneš manželů Coleových, jistě u nich raději zůstaneš o chvilinku déle, než ti třeba bude po chuti. Nebudeš dbát na únavu. Musíš mít na paměti, že jsi mezi přáteli, a nic zlého se ti nemůže přihodit.“

„Jistěže ne, tatíčku. Já sama se ničeho nebojím a neváhala bych se zdržet stejně dlouho jako paní Westonová, nebýt vás. Obávám se jen, že budete kvůli mně ponocovat. Neobávám se, že byste s paní Goddardovou nestrávil moc příjemný večer. Ona přece miluje piquet; ale mám starost, až ona odejde domů, abyste tu nezůstal sám sedět a nečekal, místo abyste si šel lehnout, kdy jste zvyklý – a tohle pomyšlení by mi pokazilo všechnu zábavu. Musíte mi slíbit, že kvůli mně nebudete ponocovat.“

Slíbil jí to, ale na oplátku mu zase ona musela dát několik slibů: například, že pokud přijde domů prochladlá, důkladně se zahřeje, pokud hladová, že si vezme něco k jídlu; že jejího návratu vyčká její komorná a že Serlovka a lokaj dohlédnou na to, aby bylo všechno v pořádku jako vždycky.

Errata:

30.05.2021 15:17