Nazítří se pan Frank Churchill dostavil znovu; tentokrát v doprovodu paní Westonové, k níž očividně nalezl stejně srdečný vztah jako k Highbury. Jak se ukázalo, seděli spolu v družné zábavě doma až do chvíle, kdy paní Westonová obvykle chodívala na čerstvý vzduch; a když byl vyzván, aby stanovil cíl procházky, okamžitě zvolil Highbury. „Jistě jsou krásné a příjemné procházky ve všech směrech, ale pokud to bude záležet jen na něm, zvolí vždy stejně. Highbury, vzdušné, přívětivé, spokojenost vyzařující Highbury ho zláká pokaždé.“ Highbury pro paní Westonovou znamenalo Hartfield; věřila, že i jemu se to jeví stejně. Zamířili tedy přímo tam.

Emma je vůbec neočekávala, neboť pan Weston, jenž se tu zastavil na půl minutky, jen aby vyposlechl, že jeho syn je velice pohledný mladík, o jejich úmyslech nic nevěděl; příjemně ji to tedy překvapilo, když zahlédla, jak zavěšeni kráčejí k jejich domu. Přála si znovu ho spatřit, a především ho spatřit v přítomnosti paní Westonové, neboť si o něm chtěla utvořit názor právě podle toho, jak se bude chovat k nevlastní matce. Kdyby vůči té něco opomněl, nic by to nevyvážilo. Jakmile je však viděla spolu, měla po starosti. Nezhostil se své povinnosti pouze krásnými slovíčky a nadsazenými komplimenty, ale choval se k ní nanejvýš uctivě a mile – jako by stále dával najevo, že by si přál sblížit se s ní a získat její náklonnost. A Emma měla dost času všechno uvážlivě posoudit, jelikož se návštěva protáhla až do odpoledních hodin. Vydali se totiž spolu všichni tři na delší procházku: nejprve obešli hartfieldský park a nato zamířili do Highbury. Mladík se nadchl kdečím: obdivoval Hartfield tak procítěně, že to uspokojilo i pana Woodhouse; a když se dohodli, že se vydají ještě dál, doznal, že by chtěl poznat celou obec, a při té pouti si naši důvod k uznání nebo zvědavosti mnohem častěji, než by Emma čekala.

Někdy se jeho zvídavost projevila způsobem, který svědčil o chvályhodném jemnocitu. Prosil, aby mu ukázaly dům, kde jeho otec tak dlouho žil, někdejší domov otcova otce; a když si vzpomněl, že dosud žije jeho stará kojná, hledal její chalupu podél celé ulice; a třebaže některé to pátrání nebo prohlížení nemělo valný smysl, prokazoval tím vším dohromady živý vztah k Highbury vůbec, čímž se zavděčil svým blízkým.

Emma ho pozorovala a dospěla k závěru, že city, jež se u něho projevují, dost vylučují, že se vyhýbal pobytu u otce o své vůli a teď hraje komedii a předstírá neupřímné názory; pan Knightley je k němu rozhodně nespravedlivý.

K první zastávce došlo před hostincem U koruny, nevelkým podnikem, třebaže nejdůležitějším svého druhu v okolí, kde drželi dva páry poštovních koní, spíše pro potřebu místních lidí než projíždějících dostavníků; společnice Franka Churchilla ani nepředpokládaly, že ho tam něco zaujme natolik, aby se zdržel. Cestou ho však seznámily s historií velkého sálu, očividně přistavěného dodatečně, a to už před mnoha lety, za účelem pořádání plesů: tehdy zde žilo zvlášť početné tancechtivé obyvatelstvo a sál příležitostně sloužil svému účelu; avšak tyto skvostné časy dávno minuly a dnes ho využíval nanejvýš whistový klub, sdružující více i méně urozené zdejší džentlmeny. Franka to okamžitě zaujalo. Původní určení sálu vzbudilo jeho zvědavost, a místo co by kráčel dál, zastavil se na pár minut u obou velikánských sklápěcích oken, která byla otevřená, nakukoval dovnitř, vážil prostorové možnosti a litoval, že místnost už neslouží pravému účelu. Tvrdil, že nemá zjevné nedostatky, a neuznal žádný z těch, jež uváděly dámy. Ne, je dost dlouhá, dost široká, dost krásná. Vejde se tam právě tolik lidí, aby se cítili dobře. V zimě by se tu měly pořádat plesy nejméně jednou za čtrnáct dní. Pročpak slečna Woodhousová nevzkřísí dny zašlé slávy? – Ona, všemocná vládkyně Highbury! Dámy uvedly jako protiargument nedostatečný počet přijatelných rodin i přesvědčení, že krom lidí bydlících přímo v městečku nebo v nejbližším okolí by se sem nikdo na ples nenamáhal, ale jeho přesvědčit nedokázaly. Nevěřil, že v tolika výstavných domech, jaké vidí kolem sebe, by se nenašla společnost dost početná pro takový účel, a i když zašly do podrobností a vylíčily mu různé rodiny, stále nechtěl připustit, že by z takové smíšené sešlosti mohly vzejít nepříjemnosti anebo že by s tím byly sebemenší těžkosti, až by na druhý den všichni opět měli zaujmout patřičné místo. Naléhal, jako by měl velkou chuť si zatančit; a Emmu dost překvapilo, jak rozhodující měrou v něm westonovská povaha vítězí nad obyčeji Churchillových. Zřejmě zdědil všechen otcův živý elán, jeho veselou mysl a společenskou povahu, a vůbec nic z enscombské pýchy a přezíravosti. Snad se u něho projevoval až nedostatek hrdosti: jeho lhostejnost k rozdílům v společenském postavení nesvědčila o nejvytříbenějším vkusu. Nemůže však dobře posoudit, jaké zlo tak podceňuje. Dává se prostě unášet bujarým elánem.

Konečně ho přiměly, aby opustil stanoviště U koruny; a jelikož se vzápětí ocitli před domem, kde měly dámy Batesovy pronajatý byt, vzpomněla si Emma na zamýšlenou včerejší návštěvu a zeptala se ho, zda ji uskutečnil.

„Ano, jistěže,“ odvětil, „právě jsem se o tom chtěl zmínit. Byla to neobyčejně úspěšná návštěva. Přijaly mne všechny tři dámy, a já jsem se vám cítil neobyčejně zavázán za vaše předběžné upozornění. Kdyby mne byla ta řečná tetinka zaskočila nečekaně, mohl jsem z toho mít smrt. Takhle jsem se pouze dal strhnout k zcela nerozumné návštěvě. Deset minut by bylo bohatě stačilo, snad se víc ani neslušelo. Slíbil jsem otci, že se určitě vrátím domů dříve než on – avšak nebylo úniku, nebyla mi k němu dána příležitost, až jsem k svému nebetyčnému úžasu zjistil, když se tam ke mně nakonec otec přidružil (neboť mne jinde nenašel), že jsem u nich seděl téměř tři čtvrtě hodiny. Ta dobrá duše mi dřív neposkytla čas potřebný k tomu, abych se odporoučel.“

„A co slečna Fairfaxová, jak se vám zdálo, že vypadá?“

„Churavě, velice churavě – tedy pokud se smí o mladé dámě něco takového říct. Churavě je stěží přípustný výraz, viďte, paní Westonová? Dámy nikdy nevypadají churavě. Ale vážně: slečna Fairfaxová má od přírody tak bílou pleť, že téměř vždy vypadá nezdravě.“

S tímhle Emma nemohla souhlasit a začala pleť slečny Fairfaxové vřele hájit. „Nemá ovšem tvářičky jako růžičky, ale nedá se říct, že by měla zpravidla nezdravou barvu. Její pleť má v sobě něco tak jemného a průzračného, že to dodává zvláštní půvab jejímu celkovému zjevu.“ Vyposlechl ji s patřičným respektem; doznal, že už řada lidí vyjádřila před ním podobný názor – avšak on musí trvat na svém: podle jeho mínění nic nevyváží zářivý zdravý ruměnec. I rysům nijak pozoruhodným dodá pěkná pleť přitažlivosti; a u krásné tváře zapůsobí jako – naštěstí se ani nemusí namáhat a hledat výstižné přirovnání.

„Nu,“ pravila Emma, „každý má svůj vkus. Aspoň ji tedy obdivujete s výjimkou její pleti.“

Zavrtěl hlavou a zasmál se. – „Nemohu si od slečny Fairfaxové její pleť odmyslet.“

„Vídali jste se ve Weymouthu často? Zúčastnili jste se často týchž společenských událostí?“

V tom okamžiku se přiblížili k Fordovi a Frank překotně zvolal: „Ha! Tohle přece musí být ten obchod, kam každý chodí dnes a denně, jak mne otec poučil. On sám zajde do Highbury šestkrát do týdne, a pokaždé má co vyřídit u Fordů. Jestli vám to není proti mysli, dámy, zajděme dovnitř, abych mohl prokázat, že sem patřím, že jsem pravým občanem highburským. Musím si u Fordů něco koupit. Toho si musím dopřát. – Odvažuji se tvrdit, že vedou rukavice.“

„Ach ano, rukavice i všechno ostatní. Obdivuji váš krajanský patriotismus. Highbury vás bude zbožňovat. Byl jste tu oblíben ještě před svým příjezdem, protože jste synem pana Westona – ale utraťte deset šilinků u Fordů a vaše popularita spočine na vašich vlastních ctnostech.“

Vešli dovnitř, a zatímco jim snášeli úzké, pevně převázané štůsky „pánských vepřovic“ a „yorských jelenic“ a rozkládali je na pult, pravil: „Prosím za prominutí, slečno Woodhousová, něco jste se mne ptala ve chvíli, kdy ve mně propukl tento amor patriae. Nezapomeňte to, prosím. Ujišťuji vás, že sebevzdutější vlna popularity by mi nevynahradila, kdybych přišel o nějaké soukromé potěšení.“

„Ptala jsem se pouze, jestli jste poznal blíž slečnu Fairfaxovou a její společnost ve Weymouthu.“

„A teď když jsem vyslechl vaši otázku, musím ji prohlásit za značně prekérní. Stanovit povahu přátelských styků je výsadním právem dámy. Slečna Fairfaxová to už jistě vylíčila po svém. Nemohu se teď přihlásit třeba o větší díl, než k jakému se jí zlíbilo doznat.“

„Vy odpovídáte namouvěru tak vyhýbavě, jako by vám ona sama vkládala slova do úst. Slečna Fairfaxová ať promluví o čemkoli, vždy nechá tolik prostoru pro dohady a je tak nesmírně uzavřená, tak strašně neochotná poskytnout jakoukoli informaci o komkoli, že podle mého mínění byste skutečně mohl tvrdit o vašich vzájemných stycích cokoli.“

„Skutečně? – Pak povím pravdu, neboť ta se mi zamlouvá ze všeho nejlépe. Stýkali jsme se ve Weymohthu často. Znal jsem Campbellovy trochu z Londýna a ve Weymouthu jsme se pohybovali ve stejné společnosti. Plukovník Campbell je velice příjemný pán a paní Campbellová vlídná a dobrosrdečná. Mám je všechny rád.“

„Pak tedy asi znáte situaci slečny Fairfaxové, a co je jí souzeno.“

„Ano – –“ (váhavě) – „myslím, že znám.“

„Navazuješ delikátní téma, Emmo,“ usmála se paní Westonová. „Nezapomínej, že jsem přítomna. Pan Frank Churchill možná váhá, co na to odvětit, když mluvíš o situaci slečny Fairfaxové. Poodejdu o kousek dál.“

„V jejím případě vždycky zapomínám a myslím na ni jen jako na svou družku, na draze milovanou družku.“

Zatvářil se, jako by plně chápal a respektoval takový cit.

Když s nákupem vyšli z obchodu, zeptal se Frank Churchill: „Slyšela jste někdy tu mladou dámu, o níž jsme hovořili, hrát na klavír?“

„Jakpak by ne!“ opáčila Emma. „Zapomínáte, jak úzké pouto ji váže k Highbury. Slýchám ji celý život každičký rok od té doby, co jsme se obě začaly učit. Hraje překrásně.“

„Hodnotíte ji tedy s uznáním? – Chtěl jsem slyšet názor někoho, kdo je s to věc skutečně posoudit. Mně taky připadalo, že hraje dobře, to znamená s citem, jenomže já hudbě vůbec nerozumím. Mám ji velice rád, ale nejsem schopen ani oprávněn posuzovat něčí výkon. Slýchal jsem slečnu Fairfaxovou často chválit a vzpomínám si na jeden takový důkaz, že se její umění setkávalo s vysokým oceněním: – jistý muž, a to muž velice hudebně založený a zamilovaný do jiné – s tou zasnoubený – krátce před svatbou – nikdy nepožádal svou nevěstu, aby usedla ke klavíru, když mohl požádat místo ní zmíněnou mladou dámu – zřejmě vůbec nechtěl poslouchat svou slečnu, když mohl poslouchat tu druhou. A to jsem u člověka známého svými hudebními sklony považoval za důkaz.“

„Důkaz nad důkazy!“ pravila Emma, z té duše pobavena. „Pan Dixon je tedy velice muzikální? Od vás se o nich všech dozvíme za půlhodiny víc, než by nám slečna Fairfaxová svěřila za půl roku.“

„Ano, šlo o pana Dixona a slečnu Campbellovou, a já to pokládal za velice pádný důkaz.“

„Zajisté – pádný důkaz to byl. Po pravdě řečeno, mnohem pádnější, než by mi na místě slečny Campbellové bylo milé. Neprominula bych žádnému muži, že u něho váží víc hudba než láska – víc uši než oči – že je vnímavější k libým zvukům než k mým citům. Jakpak se to asi zamlouvalo slečně Campbellové?“

„Šlo o její důvěrnou přítelkyni, chápejte.“

„Chabá útěcha!“ zasmála se Emma. „To už by mi bylo milejší, kdyby přede mnou dal přednost úplně cizí dívce než mé důvěrné přítelkyni – u cizí se to třeba už nebude opakovat –-, ale co je to za utrpení mít stále po boku důvěrnou přítelkyni, která umí všechno lépe než já! Chudinka paní Dixonová! Jsem ráda, že se vdala a odstěhovala do Irska.“

„Máte pravdu. Pro slečnu Campbellovou to nebylo příliš lichotivé, ona to ale očividně tak nepociťovala.“

„Tím lépe – anebo tím hůře: nevím. Avšak ať už u ní převládá dobromyslnost nebo pošetilost – vřelý přátelský cit či otupělost – jedna osoba to myslím pociťovala bolestně: sama slečna Fairfaxová. Ta si musela být vědoma nepatřičnosti i nebezpečnosti takového vyznamenání.“

„Co se toho týká – nemám zdání – –“

„Ach, jen si nepředstavujte, že od vás – anebo od kohokoli jiného – očekávám zprávu o citech slečny Fairfaxové. Soudím, že ty nezná žádná lidská bytost, jen ona sama. Jestli si však sedla ke klavíru a hrála, kdykoli si to pan Dixon přál, může se člověk dohadovat čehokoliv.“

„Připadalo mi, že mezi nimi všemi vládne taková pohoda – –“ začal trochu překotně ujišťovat, avšak hned jako by se vzpamatoval: „Nemohu ovšem vědět, jaké jsou jejich vztahy ve skutečnosti. Třeba se to všechno odehrávalo v zákulisí. Tvrdím jen, že navenek probíhalo všechno hladce. Vy ale znáte slečnu Fairfaxovou od dětství, takže můžete lépe než já posoudit její povahu, a jak se asi chová v kritických situacích.“

„Znám ji ovšem od dětství. Stýkaly jsme se jako děvčátka i jako ženy a dalo by se přirozeně předpokládat, že jsme v sobě nalezly zalíbení – že jsme se přátelily, kdykoli přijela navštívit příbuzné. K tomu však nikdy nedošlo, ani dost dobře nevím proč. Zčásti na tom má vinu má vlastní svéhlavost, protože mne často dráždilo, jak ji stále vynášejí a zbožňují, což její teta s babičkou a lidé z jejich okruhu odjakživa činili. A navíc ta její nepřístupnost – já sama se prostě nedokážu nadchnout pro někoho tak nepřístupného.“

„To je zajisté velmi odpuzující vlastnost,“ pravil. „Leckdy sice užitečná, to je pravda, ale sotva příjemná. Nepřístupnost přináší bezpečí, ale nepřitahuje. Nepřístupnou bytost nelze milovat.“

„To nelze, pokud nepřístupnost vůči vám nezmizí. Pak jste možná okouzlen tím víc. Musela bych však trpět větším nedostatkem přítelkyň a společnosti než dosud, abych byla ochotna podstoupit tu námahu a zdolávat hradbu něčí nepřístupnosti. Důvěrné přátelství mezi slečnou Fairfaxovou a mnou je zcela vyloučeno. Nemyslím si o ní nic špatného – to vůbec ne – ledaže snad taková mimořádná opatrnost ve slovech a skutcích, takový strach, aby o nikom neřekla nic určitějšího, může vzbudit podezření, že má co tajit.“

Naprosto s ní souhlasil: a že toho spolu tolik nachodili a v tolika věcech se shodli, měla Emma pocit, že ho dobře zná, a ani se jí věřit nechtělo, že je to teprve jejich druhé setkání. Neodpovídal přesně jejím představám: v něčem nebyl takový světák, takové rozmazlené dítko Štěstěny, a proto se jí lépe zamlouval. Připadalo jí, že je v názorech umírněnější – v citech vřelejší. Zvlášť ji zaujalo, jak zhodnotil faru pana Eltona, již si stejně jako kostel šel prohlédnout důkladněji a pak odmítl připojit se k jejich výhradám. Ne, nepokládá to za špatný dům; rozhodně to není takový dům, aby si majitel zasloužil politování. Bude-li ho sdílet s milovanou ženou, rozhodně si kvůli tomu domu nezaslouží politování. Je přece dost prostorný, aby tam měl každý dost pohodlí. Jen hlupák by si přál víc.

Paní Westonová se zasmála a prohlásila, že neví, co mluví. Jelikož je sám zvyklý na rozlehlý panský dům, ani si neuvědomuje, kolik výhod souvisí s jeho prostorem, a proto není s to posoudit, jakým omezením se člověk nevyhnutelně musí podrobit v menším obydlí. Emma však v duchu usoudila, že naopak ví, co mluví, a že projevuje velmi chvályhodný sklon v mladém věku se usadit a z ušlechtilých důvodů se oženit. Neuvědomuje si možná, jak nepříjemně může otřást rodinnou pohodou, když není pokojík pro služebnou a spižírna nevyhovuje, ale o jednom je zřejmě skálopevně přesvědčen: že mu Enscombe nestačí k štěstí; a až se jednou zamiluje, bude ochoten vzdát se i velkého bohatství, aby si mohl co nejdřív založit rodinu.

Errata:

30.05.2021 15:17