Vítej, návštěvníku!

Chudinka Harriet neměla na žádné návštěvy ani pomyšlení. Necelou půlhodinku předtím, než se pro ni přítelkyně zastavila u paní Goddardové, jí zlomyslný osud zavedl přímo před řeznickou káru, kde v té chvíli probíhala operace spojená s nakládáním kufru zřetelně označeného DŮSTOJNÝ PÁN PAN PHILIP ELTON, U BÍLÉHO JELENA, BATH, jejž bylo třeba dopravit tam, kudy projížděly dostavníky; a následkem toho kufru a místa určení upadlo všechno ostatní na světě v zapomnění.

Přesto se však rozjely k Opatskému mlýnu; a když kočár zastavil před farmou, aby Harriet mohla sestoupit, u široké, upravené vyštěrkované přístupové cesty, která vedla špalírem jabloní ke vchodu, zmocnilo se jí při pohledu na vše, co loni na podzim vnímala s takovým potěšením, zase rozrušení z místních zdrojů; a jak ji Emma opouštěla, viděla, že se začíná rozhlížet kolem sebe s bojácnou zvědavostí; nato si umínila, že nedovolí, aby návštěva přesáhla dohodnutou čtvrthodinku. Sama jela dál, neboť hodlala věnovat týž čas bývalé služebné, provdané a usazení v Donwellu.

Přesně za čtvrt hodiny zastavila znovu před bílou bránou a slečna Smithová, jakmile jí to vyřídili, okamžitě přispěchala, nedoprovázena žádným nebezpečným mladíkem. Blížila se sama po vyštěrkované cestě – jedna ze slečen Martinových se ukázala ve dveřích a loučení mělo zřejmě formální, zdvořilý ráz.

Harriet nebyla hned s to souvisle popsat, co se událo. Příliš hluboce to prožívala; ale nakonec si z toho Emma vybrala dost, aby měla představu, jak setkání proběhlo a nakolik zranilo čí city. Harriet zastihla doma pouze paní Martinovou a obě děvčata. Přijaly ji váhavě, ne-li přímo chladně, a celou tu dobu se nemluvilo o ničem než o nejobecnějších věcech, až téměř na poslední chvíli paní Martinová náhle poznamenala, že jak tak kouká, slečna Smithová vyrostla, a tím navodila zajímavější námět a vřelejší tón. Právě v tom pokoji se totiž loni v září s oběma přítelkyněmi měřily. Na okenní liště ještě zůstaly čárky tužkou a popisky. To bylo jeho dílo. A všem jako by náhle v paměti ožil ten den, ta hodina, ten výjev, tehdejší pohoda – shodně procítěný zážitek a shodná lítost – touha vrátit se k někdejšímu upřímnému přátelství; a právě by se byly zase začaly chovat přirozeně (Harriet, podezírala Emma, na prvním místě ochotná se sblížit a radovat), když opět předjel kočár a bylo po všem. Teprve pak si všechny plně uvědomily způsob návštěvy a její krátké trvání. Čtrnáct minut obětovala těm, u nichž vděčně prožila šest neděl ani ne před půl rokem! Emma to v duchu měla zřetelně před očima a uvědomovala si, jak se jich to muselo dotknout a jak se tím přirozeně trýzní Harriet. Je to nešťastná záležitost. Byla by dala nevímco i sama protrpěla nevímco, kdyby na tom Martinovi byli společensky lépe. A že to jsou tak hodní lidé, bylo by jí jen trošičku lepší postavení stačilo: ale mohla si za daných okolností počínat jinak? – Vyloučeno! – Není v její moci nic změnit. Ti dva se musí rozloučit; je to však pro všechny bolestný proces – a momentálně i pro ni natolik, že zatoužila po troše útěchy a rozhodla se, že se cestou domů staví v Randallsu, kde ji určitě najde. Má pana Eltona i Martinových až po krk. Musí se nezbytně osvěžit v Randallsu.

Plán to byl dobrý, když však zastavily u vrat, dozvěděla se, že „pán s paní nejsou doma“; prý odešli už před hodnou dobou, a sluha se domníval, že mířili do Hartfieldu.

„To je smůla!“ zvolala Emma, když se kočár znovu rozjel. „Teď se s nimi jako na zlost právě mineme! – To mě opravdu mrzí!“ A odsedla si do rohu, aby si po libosti hudrovala nebo pozvala na pomoc zdravý rozum – a pravděpodobně od obojího trošku, jak to nejčastěji u duší nezahořklých bývá. Zakrátko kočár zastavil; vzhlédla; zastavili jej manželé Westonovi, protože si s ní chtěli promluvit. Jen je zahlédla, hned se potěšila, a ještě víc se potěšila, když je vyslechla – neboť pan Weston ji okamžitě zahrnul spádem slov:

„Jak se vede? – Jak se vede? – Právě jsme poseděli s vaším panem otcem – potěšilo nás, jak dobře vypadá. Zítra přijede Frank – teď dopoledne od něho přišel dopis – zítra do večeře ho tu jistojistě máme – dnes už je v Oxfordu a přijede na celých čtrnáct dní. Já to věděl. Kdyby byl přijel na Vánoce, nemohl by se zdržet déle než tři dny; já byl hned rád, že o těch Vánocích nepřijel. Teď tu pro něho budeme mít to pravé počasí, bude pěkně, sucho, počasí se ustálí. Užijeme si ho dokonale. Všechno dopadlo tak, že si nic lepšího ani nemůžeme přát.“

Taková zpráva ovšem vykonala své a blažená tvář pana Westona rovněž zapůsobila, zvlášť když to všechno potvrdila jeho choť slovy i výrazem, ne sice v takové hojnosti a bujarosti, leč stejně přesvědčivě. Že ona je si návštěvou jistá, to stačilo přesvědčit i Emmu, a upřímně se tedy zaradovala s nimi. Tohle bylo nadmíru vítané osvěžení skleslého ducha. Obehraná minulost ustoupila dychtivému očekávání toho, co přijde; a maně jí přitom blesklo myslí, že teď už se snad konečně přestane přetřásat pan Elton.

Pan Weston ji seznámil s programem společenských závazků na Enscombu a z něho plynoucího synova ujištění, že si může pro sebe vyhradit celých čtrnáct dní, stejně jako se způsobem a trasou zamýšlené cesty; naslouchala mu, usmívala se a poblahopřála.

„Přivedu ho brzy do Hartfieldu,“ slíbil pan Weston na závěr. Emma měla dojem, že zahlédla, jak se ho jeho choť při těchto slovech dotkla loktem.

„Snad abychom se už rozloučili, pane manželi,“ pravila, „a déle děvčata nezdržovali.“

„Dobrá, dobrá, vždyť už končím.“ A obrátil se znovu k Emmě: „Nesmíte ale očekávat výlupek vší dokonalosti. Zatím ho znáte jen z mého vyprávění, to víte, ale ve skutečnosti na něm není asi nic mimořádného.“ Jeho oči však v téže chvíli vypovídaly o zcela jiném přesvědčení.

Emma se dokázala zatvářit naprosto nezasvěceně a nevinně a odpovědět způsobem, jímž nedala nic najevo.

„Vzpomeň si na mne zítra, drahá Emmo, někdy kolem čtvrté hodiny,“ loučila se s ní paní Westonová. Tato slova byla určena jen jí a zněla z nich úzkost.

„Kolem čtvrté: – počítejte s tím, že tu bude už ve tři,“ utěšil ji rychle pan Weston; a tím skončilo toto navýsost potěšující setkání. Emma se rozjařila a byla teď už docela spokojená; všechno se jí hned jevilo jinak; James a jeho koně se ani zpola tak neloudali jako předtím. Když se rozhlédla po okolních křovinách, napadlo ji, že aspoň černý bez co nejdříve vyraší, a když se obrátila k Harriet, viděla jarní příslib a něžný úsměv dokonce i zde.

„Zdalipak pan Frank Churchill projede na cestě z Oxfordu Bathem?“ zazněla však otázka, jež mnoho dobrého nevěstila.

Ani zeměpis, ani duševní vyrovnanost si nikdo neosvojí ze dne na den, a Emma, nyní růžově naladěna, jen usoudila, že časem dojde na obojí.

Pozoruhodný den nastal, a věrná žačka paní Westonové nezapomněla ani v deset, ani v jedenáct a ve dvanáct, že na ni má myslet ve čtyři.

„Ta předrahá, úzkostlivá dobrá duše,“ vedla pro sebe Emma monolog, zatímco scházela ze svého pokoje po schodišti dolů, „vždycky s takovou péčí myslí na ostatní a nikdy na sebe. Já vím, že teď neklidně šuká a znovu a znovu se jde přesvědčit do hostinského pokoje, zda je všechno v pořádku.“

Zatímco procházela halou, odbily hodiny poledne. „Je dvanáct, a já na ni rozhodně nezapomenu myslet odteďka za čtyři hodiny; a snad už zítra touto dobou anebo o něco později bych mohla čekat, že se tu zastaví. Určitě ho sem brzy přivedou na návštěvu.“

Otevřela dveře do salonu a spatřila otce ve společnosti dvou pánů – byl to pan Weston se synem. Přibyli jen před několika minutami, pan Weston zatím sotva stačil vysvětlit, že Frank přijel o den dřív než určeno, a tatíček byl právě uprostřed přezdvořilého vítání a blahopřání, když se objevila ona, aby se také podílela na překvapení, seznámení a radosti.

Frank Churchill, tak dlouho předmět hovorů a vřelého zájmu, stanul teď před ní – byl jí představen a ona si řekla, že ho nijak nepřechválili, že je to skutečně velice pohledný mladý muž; výšce jeho postavy, celkovému vystupování, ani způsobu řeči nebylo co vytknout, na tváři se mu zračil stejný živý temperament jako u jeho otce. Působil bystře a rozumně. Od první chvíle byla přesvědčena, že jí bude sympatický; vnímala přirozenou sebejistotu dokonalého vychování a ochotu se rozhovořit, jež jí dokazovaly, že přišel s úmyslem se s ní spřátelit a že se také brzy spřátelí.

Přijel do Randallsu už včera večer. Zamlouvalo se jí, že dychtil po setkání natolik, aby pozměnil cestovní rozvrh, vyjel dříve, zastavoval později a pospíšil si, takže získal půl dne.

„Vždyť jsem vám to včera říkal,“ jásal pan Weston, „říkal jsem vám to všem, že se ukáže dřív než stanoveno. Pamatuji se, že jsem to tak dělával sám. Na cestě se člověk ani nemůže loudat. Nedá se nic dělat, blíží se k cíli rychleji, než si stanovil. A ta radost, když překvapí své milé dřív, než ho začnou vyhlížet, vyváží trochu té námahy, již snad musel vynaložit.“

„Je to radostný zážitek, kde si to příchozí může dovolit,“ podotkl mladík, „mnoho domácností bych si takto přepadnout netroufal, ale že jsem jel domů, nezaváhal jsem před ničím.“

Slůvkem domů si od otce vysloužil další blažený pohled. Emma z toho vyvodila, že ví, jak se zalíbit; toto přesvědčení posílilo i to, co následovalo. Panství Randalls ho velice zaujalo, obdivoval vnitřní zařízení, nechtěl ani připustit, že je to nevelký dům, chválil jeho polohu, příjemnou cestu do Highbury, Highbury samé, Hartfield ještě víc a doznal, že zdejší krajina ho odjakživa vábí tak neodolatelně, jak to dokáže jen rodný kout, že na ni byl nesmírně zvědav a vždycky si přál ji navštívit. Proč tedy dosud jejímu vábení nepodlehl, blesklo podezíravě Emmě hlavou; ať si však lže: umí lhát příjemně a obratně. Jeho chování působilo nehledaně, věrohodně. Tvářil se a hovořil tak, jako by prožíval skutečně mimořádně radostné chvíle.

Spolu se v hovoru dotkli námětů běžných při seznamování. Vyptával se jí: – Jezdí-li na koni? Příjemné vyjížďky? – Příjemné procházky? – Je okolní kraj hojně zabydlený? – Highbury patrně skýtá dost možností společenských styků? – Všiml si tu několika velmi výstavných domů. – A co plesy? – Mívají tu plesy? – Je zdejší společnost muzikální?

A když se mu dostalo všech žádaných informací a začali se příslušně sbližovat, našel si příležitost, zatímco otcové byli zaujati hovorem mezi sebou, aby stočil řeč na svou nevlastní matku, a vyjádřil se o ní tak lichotivě, s tak vřelým uznáním, s takovou vděčností za to, že její zásluhou otec došel štěstí, a jak i jeho mile přijala, že v tom viděla další názorný příklad, jak umí být příjemný – a že mu určitě stojí za to, snažit se být příjemný k ní. Nevyslovil jedinou pochvalu, kterou by si podle Emmina názoru paní Westonová plně nezasloužila; avšak on sotva měl už možnost to poznat z vlastní zkušenosti. Věděl však nepochybně, čím se zavděčí; jiným si sotva mohl být jist. „Otcova ženitba,“ pravil, „bylo to nejmoudřejší, co mohl udělat. Kdo to s ním dobře myslí, ten se z toho musí radovat, a rodině, z níž mu vzešlo takové požehnání, musí být proto hluboce zavázán.“

Div jí nepoděkoval za všechny přednosti slečny Taylorové, ale zarazil se ještě včas, jako by si přece jen uvědomil, že za normálních okolností patrně spíše slečna Taylorová dotvářela povahu slečny Woodhousové než naopak. A nakonec, jako by chtěl dokreslit své dojmy k úplné podobě, jaká by měla doputovat na příslušnou adresu, vyjádřil své překvapení nad jejím mládím a krásou.

„Uhlazené, přívětivé chování jsem očekával,“ pravil, „ale doznávám se vám, že vzhledem k okolnostem jsem byl připraven na setkání s jistě dobře vypadající dámou určitého věku. Netušil jsem však, že v paní Westonové poznám půvabnou mladou ženu.“

„Já mám k paní Westonové tak vřelý vztah, že ji přede mnou ani nemůžete přechválit,“ odvětila mu na to Emma, „i kdybyste jí hádal osmnáct, budu vám naslouchat s potěšením, avšak ona by vás za taková slova jistě napomenula. Nedopusťte, aby se doslechla, že o ní mluvíte jako o půvabné mladé ženě.“

„Doufám, že bych si nepočínal tak nemoudře,“ odvětil; „ne, můžete se spolehnout,“ (s galantní úklonou) „že při rozhovoru s paní Westonovou vycítím spolehlivě, koho můžu chválit, bez nebezpečí, že zvolím výrazy, které budou znít přehnaně.“

Emma uvažovala, zdali to neodbytné podezření, co se patrně očekává od jejich seznámení, i jemu někdy blesklo hlavou a zdali má jeho komplimenty posuzovat jako náznaky svolnosti anebo důkazy vzdoru. Musí ho blíž poznat, aby porozuměla jeho způsobům; zatím jí připadají pouze příjemné.

Vůbec nepochybovala, jaké myšlenky se honí hlavou panu Westonovi. Opětovně postřehla, že na ně pokradmu vrhá rychlé pohledy a tváří se spokojeně; byla dokonce přesvědčena, že i když si umíní po nich nekoukat, často napíná uši, aby něco zaslechl.

Naštěstí se mohla spolehnout, že jejímu vlastnímu otci je každá taková myšlenka na hony vzdálená, jelikož mu zcela chybí schopnost cokoli předem vytušit. Tak jak manželství neschvaloval, stejně je chválabohu nepředvídal. – Měl námitky proti každému chystanému manželství, ale naštěstí ho aspoň předem netrápilo žádné neblahé tušení; dělalo to dojem, že nedokáže podezírat žádné dva lidi z takové hlouposti, jako je uzavření sňatku, dokud se mu nepředloží kompromitující důkazy. Teď velebila jeho blahodárnou slepotu. Díky jí mohl nyní, nezneklidňován žádným rušivým podezřením ani předtuchou, že mu jeho host možná vrazí dýku do zad, dát průchod vší své vrozené laskavosti a zdvořilosti a vyptat se starostlivě pana Franka Churchilla, jak to měl na cestě s ubytováním, když už musel podstoupit tu hroznou oběť a strávit dvě noci v hostincích, a vyjádřit ze srdce upřímnou obavu, zda se mu podařilo uchránit nachlazení – čímž si podle jeho mínění ani sám nemůže být jist, dokud se ve zdraví nedožije zítřku.

Čas přiměřený pro návštěvu vypršel, pan Weston se začal zvedat. – Musí už jít. Potřebuje si vyřídit něco U koruny kvůli senu a jeho paní ho pověřila obstaráním spousty věcí u Fordů; ale na nikoho jiného nepospíchá. – Jeho syn, příliš dobře vychovaný, aby přeslechl narážku, okamžitě také vstal a prohlásil:

„Jelikož se tu ještě zdržíte kvůli obchodnímu jednání, papá, využiji té příležitosti a vykonám návštěvu, kterou bych dříve či později vykonat musel, a proto bude nejrozumnější zhostit se jí hned. Měl jsem tu čest, že jsem byl představen jedné vaší sousedce,“ obrátil se k Emmě, „dámě, která žije v Highbury nebo někde poblíž. Jde o nějaké Fairfaxovy. Patrně se na ně snadno doptám, ačkoli oni se snad správně Fairfaxovi nejmenují – tuším že něco jako Barnesovi nebo Batesovi. Znáte rodinu toho jména?“

„Samosebou,“ zvolal jeho otec; „paní Batesová – šli jsme kolem jejich domu – zahlédl jsem slečnu Batesovou v okně. Ovšem, ovšem, ty se znáš se slečnou Fairfaxovou, vzpomínám si, že jste se seznámili ve Weymouthu. Je to líbezné stvoření. Rozhodně ji musíš navštívit.“

„Není třeba, abych tam zašel už dnes,“ řekl mladík. „Kdykoli jindy postačí, ale stýkali jsme se ve Weymouthu do té míry – –“

„Ne, jen tam zajdi dnes, už dnes. Neodkládej to. Co se sluší a patří, to si má člověk odbýt co nejdříve. A krom toho tě musím na něco upozornit, Franku. Měl by ses pečlivě vyvarovat toho, abys právě zde vůči ní neslevil z ohleduplnosti. Vídal jsi ji u Campbellových, kde se pohybovala ve společnosti jako mezi sobě rovnými, ale tady je pouze vnučka ubohé staré paní, která má sotva být z čeho živa. Nezajdeš-li na návštěvu co nejdřív, bude to vypadat, že ji přezíráš.“

Na synovi bylo vidět, že se dal přesvědčit.

„Zmínila se přede mnou, že se znáte,“ pravila Emma. „Je to velice přitažlivá mladá žena.“

Přitakal, ale jeho „Ano“ zaznělo tak tiše, že začala pochybovat, zda mu skutečně přešlo přes rty; to musí mít společenská smetánka velice zvláštní měřítka přitažlivosti, když se jim Jane Fairfaxová zdá obdařená v tomto směru pouze průměrně.

„Jestli vás dříve její chování nijak zvlášť neupoutalo,“ pravila, „myslím, že se tak stane dnes. Uvidíte ji v prostředí, kde vyniká. Uvidíte ji a uslyšíte – ne, obávám se, že ji neuslyšíte, neboť má tetu, která ani na chviličku nezmlkne.“

„Tak vy se znáte se slečnou Jane Fairfaxovou, milý pane?“ podotkl pan Woodhouse, který se jako vždy uplatnil v rozhovoru až nakonec. „V tom případě vás mohu ujistit, že se setkáte s roztomilou mladou dámou. Je tu na návštěvě u babičky a tetičky. Velice vážená rodina, znám je od nepaměti. Určitě vás uvítají s velkou radostí a jeden z mých sluhů vás k nim dovede.“

„To v žádném případě, vážený pane Woodhousi, otec mi ukáže cestu.“

„Ale váš pan otec tak daleko nejde. On jde pouze ke Koruně, což je na druhé straně ulice, a mezitím je hromada domů. Mohl byste bloudit a cesta je rozbahněná, leda když se budete držet na pěšině; můj kočí vám ukáže, kde se dá nejlépe přejít na druhou stranu.“

Pan Frank Churchill to však i nadále odmítal s výrazem co nejrozhodnějším a jeho otec ho živě podpořil hlasitým: „Drahý příteli, to je přece docela zbytečné, Frank ví, jak vypadají kaluže, a k Batesovým to má od Koruny, co by kamenem dohodil a ostatní doběh.“

Nakonec směli odejít sami; jeden srdečně pokynul, druhý se elegantně uklonil a s tím se oba pánové rozloučili. V Emmě zanechalo toto první setkání velice příznivý dojem: mohla teď dosyta vzpomínat a myslet na přátele v Randallsu v kteroukoli hodinu a vždycky s jistotou, že je jim spolu dobře.

Errata:

30.05.2021 15:17