Emma i nadále ani na chvilku nezapochybovala, že je zamilovaná. Měnila pouze odhad nakolik. Zprvu usoudila, že až po uši, potom zase, že jen trošku. Bylo jí milé, když se o něm hovořilo, a kvůli němu se stýkala s Westonovými ještě raději než dříve; často na něho myslela a dychtivě čekala, až napíše, aby věděla, jak se mu daří, co tetinka, a je-li naděje, že se letos na jaře znovu ukáže v Randallsu. Ale na druhou stranu nemohla po pravdě tvrdit, že je nešťastná, anebo – po tom prvním dnu – že se nedokáže na nic soustředit; byla veselá a našla si rozptýlení jako jindy; a jakkoli jí byl Frank Churchill příjemný, nebyla slepá ani k jeho chybám; a navíc, ačkoli na něj tolik myslela, když kreslila nebo seděla nad ruční prací, představovala si na tisíce vzrušujících způsobů, jak jejich známost bude pokračovat a jak skončí, vedla s ním v duchu zajímavé rozhovory a vymýšlela si duchaplné dopisy, každé imaginární vyznání z jeho strany skončilo vždy tím, že ho ona odmítla. Jejich vzájemné sympatie se vždy měly utlumit v přátelství. Rozcházeli se s nevýslovnou něhou a okouzlením, ale rozcházeli se. Když si tohle uvědomila, pochopila, že není nijak vášnivě zamilovaná; vždy přes dávné skálopevné odhodlání, že otce nikdy neopustí, že se nevdá, by mocná náklonnost jistě vyvolala vážnější citový konflikt, než předvídala u sebe.

„Vidím, že vůbec nepoužívám slova oběť,“ říkala si. „Ani v jedné ze svých důmyslných odpovědí a jemnocitných odmítnutí nenaznačuji, že tím přináším oběť. Tuším, že ho ke štěstí nezbytně nepotřebuji. Tím lépe. Rozhodně si nebudu namlouvat, že k němu cítím víc, než cítím. Stačí, že jsem zamilovaná, tak jak jsem. Víc bych si ani nepřála.“

Když všechno zvážila, uspokojovaly ji stejně i jeho city, tak je sama zhodnotila.

„On nesporně bláznivě zamilovaný je – všechno tomu nasvědčuje – opravdu bláznivě zamilovaný! – a přijede-li sem stále stejně roztoužený, musím si dát pozor a nepovzbuzovat ho. – Jinak bych se vážně prohřešila, když už jsem se pevně rozhodla. Tedy ne že bych mu byla dosud zvlášť vycházela vstříc. Ne, kdyby měl dojem, že jeho city aspoň trochu sdílím, netvářil by se zdrceně. Kdyby viděl, že jsem mu nakloněna, počínal by si při loučení a hovořil jinak. – Přesto však si musím dát dobrý pozor. To znamená za předpokladu, že jeho vztah ke mně přetrvá beze změny; ale to se mi nezdá příliš pravděpodobné – mám dojem, že nepatří k mužům tohoto druhu – na jeho stálosti a věrnosti bych nechtěla stavět. – Prudce vzplane, ale jeho city budou patrně dost proměnlivé. – Zkrátka a dobře, ať o tom uvažuji z kterékoli strany, jsem skutečně ráda, že mé štěstí nezávisí na něm. – Po krátkém čase se s tím poblouzněním docela dobře vypořádám – a pak budu mít za sebou dobrou zkušenost. Říká se přece, že se každý musí v životě jednou zamilovat, a takhle bych to přestála dost bezbolestně.“

Když od něho přišel dopis, dala ho paní Westonová Emmě přečíst, a ta nad ním pocítila takovou radost a takový obdiv, že sama nad sebou kroutila hlavou a v duchu uvažovala, jestli přece jen nepodcenila sílu svého citu. Byl to dlouhý, dobře napsaný dopis, líčil v něm dopodrobna průběh cesty i své duševní rozpoložení, vyjadřoval svou oddanost, vděk i úctu, což bylo jen přirozené a chvályhodné, a vtipně a výstižně popisoval různé místní jevy, které podle jeho mínění byly něčím zajímavé. Neuchyloval se k žádným podezřelým výlevům omluv a starostlivosti; z jeho slov vyzařoval upřímný vztah k paní Westonové a o přechodu z Highbury do Enscombu, o odlišnosti obou těchto míst ve smyslu nanejvýš blahodárného společenského života se zmiňoval jen tak, aby dal najevo, že citlivě vnímá ten rozdíl, a oč výmluvněji by to vyjádřil, kdyby mu nebránily povinné ohledy – Ani kouzlo jejího vlastního jména nechybělo. Slečna Woodhousová se tu vyskytovala nejednou, a vždy v nějaké lichotivé souvislosti, buď skládal hold jejímu vkusu, nebo vzpomínal na některá její slova; a když jí na ně padl zrak naposledy, nevěnčil je sice žádný vavřín jeho galantností, přesto však rozpoznala důsledek svého vlivu a vytušila tu možná větší kompliment než všechny dosud vypsané. V dolním prázdném růžku byla hustě vmáčknuta tato slova: „Jak víte, neměl jsem v úterý už časově možnost rozloučit se s tím krásným děvčátkem, přítelkyní slečny Woodhousové. Prosím omluvte mne a dejte jí za mne sbohem.“ Emma nepochybovala, že tohle platí jí. Vzpomněl si na Harriet jen proto, že je to její přítelkyně. Jeho zprávy o Enscombu a vyhlídky nebyly ani lepší, ani horší, než se dalo očekávat; paní Churchillová se prý zotavuje, a on si zatím netroufá ani v duchu určit, kdy se mu podaří Randalls opět navštívit.

Jakkoli uspokojivý a podnětný byl dopis v tom podstatném, ve vyjádřených citech, přece shledala, když ho složila a vrátila paní Westonové, že nerozdmychal žádný trvalý plamen, že se stále ještě dokáže bez pisatele obejít a on že se musí naučit obejít bez ní. Na jejích úmyslech se nic nezměnilo. Odhodlání ho odmítnout pouze nabylo na zajímavosti dodatečným plánem, jak mu poté nabídnout útěchu a blaženství. Že si vzpomněl na Harriet a vzpomínku oděl do slov o krásném děvčátku, to jí navodilo myšlenku, že by mohla v jeho srdci vystřídat Harriet. Vyloučeno? – Nikoli. – Harriet se mu nepochybně rozumem nemůže rovnat; zaujala ho však její rozkošná tvářička a upřímná bezelstnost jejího vystupování a okolnosti a její společenské styky budou pravděpodobně mluvit pro ni. – To by Harriet udělala výhodnou a báječnou partii!

„Nesmím se poddávat takovýmhle nápadům,“ řekla si. „Pustím to z hlavy. Uvědomuji si, jak jsou podobné úvahy nebezpečné. Staly se však i neuvěřitelnější věci, a až už nebudeme do sebe zamilovaní, byla by to cesta k utvrzení takového toho pravého nesobeckého přátelství, na které se už teď začínám těšit.“

Však také bylo radno mít pro Harriet v zásobě nějakou útěchu, i když moudře dovolí své fantazii pohrávat si s ní jen zřídka, neboť z té strany hrozilo nebezpečenství. Tak jako příjezd Franka Churchilla vystřídal co konverzační námět v Highbury zasnoubení páně Eltonovo, tak opět nyní, když se Frank Churchill vytratil, nabyly osudy pana Eltona prvořadého významu. Bylo oznámeno datum jeho sňatku. Brzy ho mezi sebou opět uvítají: pana Eltona s chotí. Než stačili důkladně probrat první dopis z Enscombu, už měl každý na jazyku „pana Eltona s chotí“ a Frank Churchill byl zapomenut. Emmě se při pouhém zvuku jeho jména zvedal žaludek. Na tři neděle se šťastně osvobodila od pana Eltona a už začínala doufat, že i Harriet pomalu nalézá sílu duševně se obrnit. Alespoň pokud kynula vyhlídka na páně Westonův ples, jevila víc nezájmu o všechno ostatní, avšak teď se začalo ukazovat až příliš očividně, že ještě nedospěla k takové vyrovnanosti, aby odolala přímému zásahu – včetně kočárů, svatebních zvonů a podobně.

Nebohá Harriet podléhala takovému rozrušení, že Emma musela vyburcovat všechny své schopnosti k rozumným domluvám, chlácholení a péči. Cítila, že jí dluží víc, než je s to jí poskytnout, že Harriet má nárok na to, aby kvůli ní vrchovatou měrou namáhala svůj důmysl a pečovala o ni, ale byl to přetěžký úkol: stále jí domlouvat, a bez sebemenšího účinku, stále slyšet její přitakávání, aniž se jejich názory sblíží. Harriet ji poslušně vyposlechla, říkala, že „má svatou pravdu – je to přesně tak, jak slečna Emma tvrdí – nemá to smysl, stále na ně myslet – ona už na ně myslet nebude“ – ale nikdy se nepodařilo, aby se soustředila na něco jiného, a za půl hodiny už jevila stejný neklid a úzkost ze setkání s Eltonovými jako předtím. Nakonec přešla Emma do útoku z jiných pozic.

„Když se nedokážete ovládnout a tím sňatkem pana Eltona se stále znepokojujete a jste z toho tak nešťastná, Harriet, vznášíte tím vůči mně nejhorší možnou výtku. Trestáte mne velice bolestně za chybu, jíž jsem se dopustila. Vím, že je to všechno moje vina. Ujišťuji vás, že jsem na to nezapomněla. Podlehla jsem omylu, a tím jsem nešťastně uvedla v omyl i vás – a to mne bude nadosmrti mrzet. Nemusíte se bát, že bych na to někdy zapomněla.“

Tohle Harriet tak ohromilo, že ze sebe nedokázala vypravit než pár procítěných lamentací. Emma pokračovala:

„Zatím jsem na vás nenaléhala, abyste vyvinula víc úsilí kvůli mně, abyste na pana Eltona méně často myslila a méně o něm mluvila kvůli mně. Přála bych si totiž, abyste to dokázala spíš kvůli sobě, kvůli tomu, co je důležitější než můj klid, abyste si vy sama osvojila sebeovládání, abyste dokázala dbát na to, co je vaší povinností, abyste se uměla chovat, abyste se vynasnažila nevzbudit u ostatních podezření, chránila si zdraví a důstojnost a nalezla ztracený klid. Všechny tyhle důvody jsem se vám snažila zdůrazňovat. Jsou velice významné – a mně je líto, že je nedoceňujete natolik, abyste podle nich dokázala jednat. Abyste mne uchránila bolesti, to je důvod velice podřadný. Já chci, abyste uchránila sama sebe od bolesti mnohem palčivější. A snad jsem někdy i zadoufala, že Harriet nezapomene, čím by mi měla – nebo spíše jakou laskavost by mi mohla prokázat.“

Tento útok na její city dokázal víc než všechno ostatní dohromady. Pomyšlení, že by se provinila nevděkem a bezohledností vůči slečně Emmě, kterou tak zbožňovala, Harriet na chvíli přímo zdrtilo, a když se dala ve svém prudkém žalu uchlácholit, zbyl z něho podnět dostatečně mocný, aby ji nabádal k rozumnému chování a byl jí přitom i slušnou oporou.

„Vy jste mi byla vždycky nejlepší přítelkyní, jakou jsem kdy měla! – Vám abych prokázala nevděk! – S vámi se nikdo nemůže rovnat! – Na nikom mi nezáleží tak jako na vás! – Ach, slečno Emmo, já jsem přece taková nevděčnice!“

Tyto výlevy, provázené navíc výmluvnými pohledy a počínáním, vzedmuly v Emmě vlnu citu: ještě nikdy jí nebyla Harriet tak drahá ani si tolik necenila její náklonnosti.

„Žádné osobní kouzlo nepředčí něžné srdéčko,“ říkala si později. „Tomu se nic nevyrovná. Vřelá něha a upřímné, laskavé chování má větší cenu než nejbystřejší hlava na světě. Jsem o tom skálopevně přesvědčena. Vždyť drahý tatíček si každého získá jen svou dobrosrdečností – a rovněž Isabella je právě proto všude oblíbená. Mně tato vlastnost chybí – znám ale její cenu a vážím si jí. Dokáže okouzlit i oblažit, a v tom mne Harriet předčí. Nejdražší Harriet! – Nevyměnila bych tě za nejchytřejší, nejprozíravější, nejsoudnější ženu pod sluncem. Z takových Jane Fairfaxových člověka mrazí. – Harriet má stokrát větší cenu. – Taková životní družka má – pro chytrého muže – cenu zlata. Nebudu nikoho jmenovat, ale šťastný ten, kdo vymění Emmu za Harriet!“

Errata:

30.05.2021 15:17