Vítej, návštěvníku!

Emma ani dodatečně neobjevila nic, co by její nepříznivý dojem z paní Eltonové vyvrátilo. Odhadla ji hned na počátku dosti přesně. Jak se jí paní Eltonová jevila při onom druhém setkání, tak se jí jevila, kdykoli se později ocitly pohromadě – důležitá, neomalená, dotěrná, hloupá a nevychovaná. Byla jistým způsobem hezká a osvojila si povrchní uhlazenost, ale měla tak málo soudnosti, že se považovala za dámu s velkosvětským rozhledem, která přichází rozčeřit stojaté vody a pozvednout zapadlý venkovský kout; a představovala si, že slečna Hawkinsová zaujímala ve společnosti takové postavení, nad něž se může povznést jen velkolepá paní Eltonová.

Nic nenasvědčovalo tomu, že se pan Elton v názorech od manželky liší. Zdál se nejen šťastný, ale dokonce i hrdý. Tvářil se, jako by sám sobě blahopřál, že přivedl do Highbury ženu, jíž se ani slečna Woodhousová nemůže rovnat; a její nové prostředí, kde bylo zvykem spíše chválit než posuzovat, povětšinou následovalo slečnu Batesovou a její hlasité projevy dobré vůle anebo přijímalo za bernou minci, že mladá paní je tak chytrá a oblíbená, jak o sobě hlásá, a to jim naprosto stačilo k spokojenosti; takže od úst k ústům hlaholila chvála, jak se slušelo, a slečna Woodhousová tomu nebránila, nýbrž ochotně opakovala své prvotní uznání a neochvějně se dávala slyšet, že je to dáma „velmi příjemná a velmi elegantní“.

V jednom směru se paní Eltonová změnila ještě k horšímu oproti prvním dnům. Poopravila si svůj vztah k Emmě. – Urazila se patrně, že její ochota k důvěrnému sblížení se setkala s tak chladnou odezvou, a tudíž se stáhla a začala se sama tvářit mrazivě a nepřístupně; a třebaže to ve svých důsledcích bylo Emmě příjemné, nevraživost, jež se za tím skrývala, nutně prohlubovala její antipatie. Navíc se paní Eltonová – i její manžel – chovali nepěkně k Harriet. Přezírali ji a dávali jí najevo opovržení. Emma doufala, že se Harriet tím rychleji vyléčí; ale očividné důvody takového počínání je oba v jejích očích velice snižovaly. Zamilovanost nebohé Harriet se zřejmě stala kořistí manželského splynutí duší, a navíc on jí asi odhalil roli, kterou v případu sehrála Emma, ve světle nejméně lichotivém pro ni a nejdůstojnějším pro něho. Tím se samozřejmě stala terčem jejich společné nelibosti. – Když už si nemají o čem povídat, je lehké pobavit se na účet slečny Woodhousové, a jelikož si netroufají projevit svou nevraživost nějakou neomaleností vůči ní, vybijí si ji v přezíravosti vůči Harriet.

Paní Eltonové zato nesmírně padla do oka Jane Fairfaxová. Nestalo se tak jen proto, že válečný stav s jednou mladou dámou zpravidla zvýrazní přednosti té druhé, ale bylo to tak od samého prvopočátku; a nestačilo jí projevit přirozený a pochopitelný obdiv – nevyzvána, nežádána a neoprávněna rozhodla se přispět Jane na pomoc a obdařit ji svým přátelstvím. Ještě než Emmu docela zavrhla, seznámila ji někdy při třetím setkání se svými rytířskými úmysly v tomto směru.

„Jane Fairfaxová je prostě okouzlující, slečno Woodhousová. Já úplně básním o Jane Fairfaxové. Tak rozkošné, tak zajímavé stvoření! Tak něžná a ušlechtilá – a jak nadaná! Ujišťuji vás, že ji považuji za neobyčejně talentovanou. Neváhám prohlásit, že hraje mimořádně dobře. Vím toho o hudbě dost, abych se k tomu mohla oprávněně vyjádřit. Je prostě okouzlující! Vysmějete se mi, že jsem se tak rozohnila, ale já namouvěru nemluvím než o Jane Fairfaxové! A její osud nemůže člověka nedojmout! – Slečno Woodhousová, musíme se vzchopit a vynasnažit se něco pro ni udělat. Musíme na ni upozornit. Nelze dopustit, aby tak vynikající schopnosti zůstaly nerozpoznány. Jistě jste už slyšela ty úchvatné verše:

Jak mnohý květ se zaskví nespatřen,

omámiv vůní svou jen pouštní písek!

Nesmíme dopustit, aby se jejich pravdivost potvrdila u miloučké Jane Fairfaxové.“

„Neumím si představit, že by tu hrozilo takové nebezpečí,“ zněla Emmina nevzrušená odpověď, „a až se lépe obeznámíte s osudem slečny Fairfaxové a poznáte, v jakém prostředí díky plukovníku Campbellovi a jeho paní vyrůstala, pak si jistě přestanete dělat starosti, že její schopnosti zůstaly nerozpoznány.“

„Ale, drahá slečno Woodhousová, teď přece žije v takové odloučenosti a je jí škoda, takhle se tu zahrabat! Ať se jí u Campbellových otvíraly jakkoli lákavé možnosti, s tím je nadobro konec! A ona je si toho už myslím vědoma. Jsem o tom přesvědčena. Je tak plachá a zamlklá! Člověk vidí na první pohled, že potřebuje povzbuzení. Tím je mi sympatičtější. Musím se přiznat, že mně se to zamlouvá. Horuji pro plaché povahy – troufám si tvrdit, že jsou dneska dost vzácné. – U lidí jakkoli níže postavených je to nesmírně chvályhodné. Ujišťuji vás, že Jane Fairfaxová je vzácná duše, a mne zaujala víc, než umím vyjádřit slovy.“

„Říkáte to jistě velmi procítěně – mně však není jasné, jak byste mohla – vy sama nebo kdokoli ze zdejších přátel slečny Fairfaxové, kdokoli z těch, kteří ji znají déle než vy, pro ni udělat něco jiného než – –“

„Drahá slečno Woodhousová, kdo se odváží jednat, ten zmůže mnoho. Vy ani já se nemáme čeho bát. Dáme-li my dvě příklad, mnozí budou podle svých možností následovat, ač všichni k tomu nemají naše podmínky. My máme každá kočár, takže pro ni můžeme posílat a odvážet ji domů, a žijeme na takové úrovni, že můžeme Jane Fairfaxovou kdykoli přijmout, aniž nás to uvede do rozpaků. – To bych se musela velice zlobit, kdyby mi Wrightovka naservírovala takovou večeři, aby mi bylo trapné, i kdybych pozvala ke stolu větší panstvo než Jane Fairfaxovou. Něco takového si neumím ani představit. Kdo by to po mně také mohl chtít, když uvážíme, nač jsem byla zvyklá. Pokud jde o domácnost, hrozí mi patrně mnohem větší nebezpečí z druhé strany; abych to nepřeháněla a lehkovážně nedbala na výdaje. Javornice pro mne asi zůstane vzorem víc, než by se patřilo – vždyť my přece vůbec nepředstíráme, že se naše příjmy vyrovnají příjmům švagra Sucklinga. – Každopádně jsem se už pevně rozhodla stýkat se s Jane Fairfaxovou. Určitě ji k nám budu často zvát, aby mohla uplatnit svůj talent, a budu jí bedlivě pátrat po nějakém vhodném místě. Mám tak široký okruh přátel, že se jistě brzy dozvím o něčem, co by se pro ní hodilo. – A hlavně ji samozřejmě představím švagrovi a sestře, až nás přijedou navštívit. Jsem si jista, že se jim bude ohromně zamlouvat, a až je ona pozná trochu blíž, uvidí, že nemusí mít žádné obavy, protože oni jsou oba dva ve svém vystupování blahosklonnost sama. Jane u nás bude opravdu hodně často, až přijedou, a troufám si tvrdit, že se pro ni taky někdy najde místečko v landaueru, až si vyjedeme někam na expedici.“

„Chudinko Jane!“ pomyslela si Emma. „Tohle sis nezasloužila. Provinila ses možná ve vztahu k panu Dixonovi, ale tak těžký trest je jistě neúměrný! Ocitnout se pod ochrannými křídly paní Eltonové a přijímat její laskavosti! – ‚Jane Fairfaxová sem a Jane Fairfaxová tam. Dobrotivé nebe! Snad se nemusím obávat, že by si troufla chodit a vykládat takhle familiárně o Emmě Woodhousové! – Jenomže co si tahle osoba dovolí vypustit z úst, to snad nemá hranic!“

Emma však byla až napříště takových výlevů ušetřena – aby platily jen jí a byly tak odporně vyšperkovávány „drahou slečnou Woodhousovou“. U paní Eltonové došlo krátce nato k zjevné změně, a v jejím důsledku už od ní měla svatý pokoj – nenutila ji, aby se důvěrně sblížily, ani aby se stala – pod vedením paní Eltonové – patronkou Jane Fairfaxové, takže se jen mezi ostatními podílela na její společnosti, na jejích názorech, úvahách a činech.

Pozorovala to všechno dost pobaveně. – Slečna Batesová projevovala vděčnost, že se paní Eltonová tak zajímá o Jane, se svou typickou nevinnou prostoduchostí a dobrotou. Vzhlížela k paní Eltonové s obdivem – dáma tak příjemná, vlídná a okouzlující – a přisuzovala jí tolik vzdělanosti a blahovůle, kolik si jí paní Eltonová přisuzovala sama. Emma se jen divila, že se Jane Fairfaxová nechá takto vyznamenávat a že zřejmě s paní Eltonovou vychází. Doslechla se, že šla s Eltonovými na procházku, že u nich vysedává, že přijala pozvání na celý den. K neuvěření! V životě by ji nenapadlo, že jemná a hrdá Jane Fairfaxová snese takovou společnost a družnost, jaká se jí nabízela na faře.

„Já se v ní nevyznám, vůbec se v ní nevyznám!“ říkala si – „Zůstávat dobrovolně měsíc za měsícem tady, kde si musí všechno možné odpírat! A teď na sebe dobrovolně přijmout pokořující břemeno zájmu paní Eltonové a její slaboduché konverzace, místo co by se vrátila do vybrané společnosti, mezi lidi, kteří ji vždy tak upřímně a nesobecky milovali!“

Jane přijela do Highbury údajně na tři měsíce, když Campbellovi odcestovali na tři měsíce do Irska; teď však Campbellovi slíbili dceři, že se zdrží aspoň do svatého Jana, a znovu písemně zvali svou schovanku, aby se tam k nim připojila. Podle slečny Batesové – zprávy pocházely od ní – zvlášť paní Dixonová naléhala. Jen když bude Jane chtít, najde se už způsob, pošlou sluhy, uvědomí přátele – žádné těžkosti ji nesmí od cesty odradit; a přes to přese všechno Jane pozvání odmítla!

„Musí k tomu mít nějaký důvod, mnohem závažnější, než se zdá,“ usoudila Emma nakonec. „Snad koná jakési pokání, které jí uložili Campbellovi nebo které si uložila sama. Tuším za tím velký strach, velkou opatrnost a velké odhodlání. – Nesmí se sejít s Dixonovými. Někdo to zakázal. Co ji však nutí brát zavděk společností Eltonových? To je zas docela jiná hádanka.“

Když vyjádřila hlasitě svůj údiv nad touto věcí před jednou z mála osob, které znaly její mínění o paní Eltonové, nalezla paní Westonová pro Jane tuto omluvu:

„Nemůžeme předpokládat, že by jí návštěvy na faře přinášely kdovíjaké potěšení, Emmičko – ale je to lepší než sedět pořád doma. Její teta je předobrá duše, ovšem být trvale v její blízkosti, to musí být velmi únavné. Považ, co slečna Fairfaxová opouští, než se začneš podivovat, do jaké společnosti se uchyluje.“

„Máte pravdu, paní Westonová,“ přidal se k ní pan Knightley procítěně. „Slečna Fairfaxová má dost bystrozraku, aby si dokázala utvořit oprávněné mínění o paní Eltonové, stejně jako kdokoli z nás. Kdyby měla možnost si vybrat, s kým se chce stýkat, nevybrala by si ji. Jenomže – –“ (usmál se vyčítavě na Emmu), „nikdo jiný o ni neprojevuje tak vřelý zájem jako paní Eltonová.“

Emma zachytila významný pohled paní Westonové; i ji samu zarazil důraz jeho slov. Lehce se zarděla a pak odvětila:

„Předpokládala bych, že vřelý zájem tohoto druhu slečnu Fairfaxovou spíše odradí, než zaujme. A stejně tak bych předpokládala, že lákavá pozvání od paní Eltonové jí budou znít spíše nelákavě.“

„Nepřekvapovalo by mě,“ pravila paní Westonová, „kdyby slečna Fairfaxová byla v rozporu s vlastním přáním zhusta postavena před hotovou věc, když tetička ochotně přijme nabídku paní Eltonové za ni. Nebohá slečna Batesová dost pravděpodobně vytvořila neteři závazky a dostrkala ji k zdánlivě důvěrnějším stykům, než vyhovuje jejímu vlastnímu střízlivému rozumu, jakkoli jí přirozeně trocha změna přijde vhod.“

Obě by byly pana Knightleyho dost rády na toto téma ještě rozpovídaly, a ten po krátké odmlce prohlásil:

„Musíme vzít v úvahu ještě další věc – paní Eltonová nemluví se slečnou Fairfaxovou tak, jak mluví o ní. Všichni víme, jaký je rozdíl mezi řečí nepřímou a přímým oslovením, i ti nejotevřenější z nás. Všichni cítíme, že naše vzájemné osobní styky určuje ještě něco krom běžné zdvořilosti – něco, co je v nás zakořeněné už odedávna. Nedáme nikomu zplna najevo nepříjemné pocity, jimiž jsme třeba ještě před hodinou překypovali. Prožíváme je potom odlišně. A krom tohoto obecně platného faktoru, jenž zde působí, se můžete spolehnout, že paní Eltonová ztrácí troufalost před slečnou Fairfaxovou, která ji svou inteligencí i vystupováním tak převyšuje, a že se vůči ní chová se vší patřičnou úctou. Taková dáma jako Jane Fairfaxová patrně ještě nepřišla paní Eltonové do cesty – a sebevětší marnivost ji neochrání před vědomím, že jí nesahá ani po kotníky – což se musí projevit v jejím počínání, i kdyby si to vědomě nepřiznala.“

„Vím, že máte o Jane Fairfaxové vysoké mínění,“ prohodila Emma. Viděla v duchu malého Jindříška a znepokojení spolu s jemnocitem ji znejistěly natolik, že nevěděla, jak dál.

„Ano,“ odvětil, „netajím před nikým, že o ní mám vysoké mínění.“

„A přitom – –“ začala Emma překotně a šelmovsky na něho zamrkala, ale zarazila se – ne, je lépe zvědět bez odkladů to nejhorší – a tak ze sebe vychrlila: „A přitom si třeba ani neuvědomujete plný význam vašeho vysokého mínění. Obdivujete ji do té míry, že to jednoho krásného dne může překvapit i vás samého.“

Pan Knightley měl plné ruce práce s dolními knoflíčky svých bytelných kožených kamaší, a buď z té námahy, než se mu je podařilo zapnout, nebo z jiné příčiny zbrunátněl, když odpovídal:

„Ale, tak už i vy? – Tentokrát jste se ostudně opozdila. Pan Cole mi naznačil něco v tom smyslu už před šesti nedělemi.“

Odmlčel se. Emma cítila, jak paní Westonová tiskne svou nohu k její, a nevěděla, co si o tom všem má myslet. Po chvíli pokračoval:

„K tomu však nikdy nedojde, buďte ujištěna. Slečna Fairfaxová by mne hádám odmítla, kdybych ji požádal o ruku – a já jsem si naprosto jist, že to v životě neudělám.“

Emma oplatila s elánem přítelkyni znamení nohou a s uspokojením poznamenal:

„Vy netrpíte přehnaným sebevědomím, pane Knightley, to se vám musí nechat.“

Jako by ji ani neslyšel; zřejmě se zahloubal a zakrátko nato poznamenal zjevně rozladěn:

„Tak vy jste si usmyslila, že bych si měl vzít Jane Fairfaxovou.“

„Ne, namouduši že ne. Tolik jste mne huboval, abych nedávala dohromady žádné svatby, že bych si vůči vám nic takového nedovolila. Řekla jsem to jen tak nazdařbůh. Člověk přece často mluví, co mu slina na jazyk přinese, a nepřikládá tomu žádný závažný význam. Ne, já si namouduši vůbec nepřeji, abyste si vzal Jane Fairfaxovou nebo kteroukoli jinou Jane. Nepřicházel byste už a nesedal tu takhle pěkně s námi, kdybyste byl ženatý.“

Pan Knightley se znovu zahloubal. A výsledek jeho úvah zněl:

„Ne, Emmo, nemyslím, že bych se někdy dal unést svým obdivem. Nikdy jsem o ní takhle neuvažoval, ujišťuji vás.“ A krátce nato: „Jane Fairfaxová je obdivuhodná mladá žena – ale ani ona není dokonalá. Má své chyby. Postrádá ve své povaze přímočarost, jakou by si muž u manželky přál.“

Emma se od srdce zaradovala, když slyšela, že ani Jane není dokonalá.

„Hm,“ pravila, „a tak jste pana Colea brzy vyvedl z omylu, že?“

„Ano, velmi brzy. On se jen nenápadně zmínil a já mu řekl, že se mýlí. Pak se omluvil a víc se k tomu nevrátil. Cole nemá ambice předčít co do vtipu a ostrovtipu všechny sousedy.“

„V tom se tedy značně liší od drahé paní Eltonové, která hodlá svým vtipem a ostrovtipem trumfnout celý svět! To bych ráda věděla, jak zhodnotila Coleovy – jak je nazývá! Jaképak pro ně vylovila oslovení z hloubek familiární vulgarity? Vy jste pro ni Knightley – co asi stvoří pro pana Colea? A to se nemám divit, že Jane Fairfaxová od ní přijímá pozornosti a je ochotná ji navštěvovat! Paní Westonová, váš argument mi zní nejpádněji. Mnohem spíš uvěřím v pokušení oprostit se od slečny Batesové, než si dokážu představit, jak slečna Fairfaxové silou ducha vítězí nad paní Eltonovou. Nevěřím, že by paní Eltonová uznala něčí nadřazenost v myšlení, slovech nebo činech, anebo že by se dala omezovat něčím jiným než vlastními povrchními společenskými pravidly. Jsem přesvědčena, že se nevyvaruje toho, aby svou návštěvnici neustále neurážela velebením, povzbuzováním a nabízenými službami; aby jí stále dopodrobna nepředestírala své velkodušné úmysly, od obstarání trvalého místa až k slibům, že ji vezme s sebou na ty rozkošné expedice, na které se hodlá vypravit v švagrově landaueru.“

„Jane Fairfaxová je citlivé stvoření,“ řekl pan Knightley. – „Nevytýkám jí nedostatek citu. Řekl bych, že je mimořádně vnímavá – a její povaha vykazuje vynikající schopnost snášet protivenství, trpělivost, sebeovládání. Postrádá však otevřenost. Je uzavřená, uzavřenější, myslím, než bývala dřív – a já miluji otevřenost a přímočarost. Ne – dokud Cole neutrousil tu narážku, že jsem se prý zamiloval, tak mi to ani na mysl nepřišlo. Vídal jsem Jane Fairfaxovou a povídal si s ní vždycky s potěšením a obdivem, ale na nic jiného jsem při tom nepomyslel.“

„Tak co, paní Westonová,“ prohlásila Emma vítězoslavně, když se rozloučil, „co říkáte teď: ožení se pan Knightley s Jane Fairfaxovou?“

„Víš, Emmičko, on se tak usilovně snaží popřít, že ji miluje, až bych se nakonec nedivila, kdyby ji doopravdy miloval. Nebij mne.“

Errata:

30.05.2021 15:17